Unna – 17. března
Sobotní závod Ace on Ice ve vestfálské Unně měl ve své startovní listině dva české závodníky. Stejně jako loni se na dortmundské předměstí vydali Vladimír Višváder a Jakub Hejral. Pro mšenského závodníka šlo de facto o premiéru, protože při svém loňském debutu skončil s roztrženou rukou už v prvním oblouku. Jeho liberecký kolega se předvedl jako opravdické eso na ledě. V průběhu svých pěti rozjížděk jen stěží hledal konkurenci a z nejvyššího stupně ho sestřelila prakticky jen smůla. Přesto byl spokojený a po závodech zavzpomínal na svůj halový debut před patnácti lety spojenou s menší dezercí z kasáren.


Eso na ledě
Hned poté, co česká výprava dorazila na unnský zimák, vedly kroky obou závodníků do zaparkovaného náklaďáku nafasovat kola se šroubky a netradiční kryty na blatníky. Během svých pěti předchozích startů nasbíral Vladimír Višváder hodně zkušeností. A tak pečlivě zvolil správné obutí nejen sobě, ale i Jakubu Hejralovi.

Liberecký borec se tady v loňském roce postavil na nejnižší stupínek vítězů. Svou roli favorita potvrdil letos už v tréninku. Hned v jeho první části dokázal trojici svých sparing partnerů předjet o celé kolo. „Mám ještě rezervy,“ adresoval jim varovnou výhrůžku. A hned se řítil do depa, aby společně s mechanikem Jiřím Galetou alias Ďáblem upustili vzduch ze zadního kola.

Zato Jakub Hejral byl o poznání hovornější. „Musím jezdit lajnu,“ bral si příklad ze svého staršího kamaráda. „Zatím mě všichni podjíždí. Je to tady všechno o citu. Čím víc chceš závodit, tím jsi pomalejší…“

Vladimír Višváder se s konkurencí nemazlil ani při svém prvním ostrém startu. Navzdory rychlému startu mu život ztrpčoval Toni Kröger. Mladší bratr německého esa dlouhých drah se však už první zatáčce dostal do problémů s adhezí, které ho srazily na poslední místo.

A Vladimír Višváder mohl triumfovat prakticky ve stylu start – cíl. „Všichni jsme měli stejnej start,“ líčil později v depu, které pořadatelé z MSC Holzwickede vytvořili na ploše curlingového hřiště sousedícího s hokejovou plochou. „Ale pak jsem je obtáh‘ venkem.“

Jakub Hejral v první sérii vyšel bodově naprázdno. „Klouže to, ale na startu to stojí,“ láteřil. „Udělal jsem to asi nějak na hovno.“ Příležitost k reparátu měl po jízdách školáků, sajdkár a čtyřkolek, které show v Unně doplňovaly. A svůj první bod získal shodou okolností na úkor svého kamaráda.

Ten se cestou na rošt zapotil, protože mu zhasl motor a on musel tlačit. Avšak po vylétnutí pásky udával tempo. Zezadu se však řítil Sönke Petersen. Místní junior ve startovní listině nahradil Poláka Miroslawa Daniszewského. A v kamiónu s koly se orientoval skutečně dobře. Ostré šroubky v jeho zadní gumě ho vedly po ledové ploše jako po kolejích. V první rozjížďce triumfoval, ale teď mu vůbec nevyšel start.

Pustil se však ihned do stíhací jízdy. Jeho první obětí se stal Jakub Hejral. A to do slova a do písmene. Za svůj vzdor divokému německému blonďákovi zaplatil efektními hodinami. Sönke Petersen se však na třetí příčce nezastavil. Během pár metrů už byl první. Na Vladimíra Višvádera se přitom valil i Holanďan René van Weele. Náš borec se nemínil vzdát, leč v nastalé mele inkasoval pořádnou ránu. Její energie mu srazila dolů řetěz.

Přijít v Unně o body může být pořádný průšvih. Osm z dvanácti závodníků sice postupuje do nadstavbové části. Ale na rozdíl od běžných zvyklostí se tady body za semifinále a finále sčítají s těmi ze základních rozjížděk. Ztráta třech bodů tedy znamená pořádné manko. A to tím spíše, nenašel-li Sönke Petersen přemožitele ani při svých dvou následujících vystoupeních.

Vladimír Višváder však na tom byl úplně stejně jako jeho úhlavní soupeř. Ve třetí sérii ho potrápil Marcus Eibl. Start jej vynesl dopředu. Ve druhé zatáčce se však po jeho levé ruce protáhl do čela právě Vladimír Višváder. Ve čtvrté sérii pak triumfoval ve stylu start – cíl. A do nadstavbové části postupoval jako druhý nejlepší závodník.

Chytrost nejsou žádné čáry
Na Sönke Petersena ovšem ztrácel tři body. A proto dumal, jak svou chytrostí manko dohnat. Během třetí přestávky se do svého boxu přihnal s razancí policejní jednotky zasahující v doupěti drogových dealerů. Rychle vycházel věci z jedné bedýnky na nářadí a už s ní pádil za Jakubem Hejralem.

Společně namontovali bedýnku mezi blatník a sedátko jeho stroje. Chtěl, aby závodník mohl po vylétnutí pásky více zasednout a tím pádem lépe odstartovat. Záměr se však nezdařil a Jakub Hejral se ocitnul mezi čtyřmi vyřazenými závodníky.

Před semifinálovými jízdami ovšem Vladimír Višváder spekuloval dál. Otočil zadní kolo na druhou stranu, aby mohl lépe využít neojetých šroubků. A pak se zastavil za Shanem Colvinem. Angličan si doma zapomněl rozety. Po příjezdu do Unny šel se svým otcem kolem mercedesu Jakuba Hejrala. A když viděl sadu rozet, hned požádal o zápůjčku.

„Very big,“ reagoval stručně na Čechův dotaz, jaký převod by si přál. S číslem jednašedesát byl spokojen. A právě tato rozeta putovala na motocykl Vladimíra Višvádera před semifinálovými jízdami. V první z nich při libereckém jezdci stálo štěstí. Sönke Petersenovi totiž nevyšel start. Během jediného kola se probil na druhou příčku, ovšem Holanďan René van Weele byl tentokrát nad jeho síly.

Vzápětí ve druhém semifinále vzal Vladimír Višváder svůj osud do svých vlastních rukou. Lépe odstartovali Marcus Eibl a Christian Hülhorst, ovšem náš závodník se v první zatáčce udržel na vnitřní čáře. A právě tudy putoval za svým už čtvrtým fenomenálním vítězstvím v řadě. Tím pádem měl vzhledem k neustálému přičítání bodů už jasné umístění na pódiu. Ovšem vzhledem k dvoubodovému odstupu od Sönke Petersena pomýšlel hodně vysoko.

Ve finále na šest kol přestal uznávat kompromis. Dopředu letěl René van Weele. Avšak Vladimír Višváder se mezi úvodními dvěma zatáčkami dokázal probít nejen přes Marka Eibla, ale i před Sönke Petersena!

Němec však odpověděl razantně. V první zatáčce druhého kola vyšouchl našeho plochodrážníka z vnitřní stopy. Ten se dostal až k mantinelu a upadl. Řidítka však nepustil z rukou a hned se vyhoupl zpět do sedla. Stíhací jízda však byla marná. Jak sám později Vladimír Višváder připustil, potřeboval by minimálně dvě kola navíc.

Vpředu mezitím Sönke Petersen zpečetil svůj triumf. V nájezdu do šestého kola předčil René van Weeleho, z jehož zadní pneumatiky utekl veškerý vzduch. Přesto ovšem stačil protnout metu jako druhý, čímž o jeden bod sestřelil Vladimíra Višvádera z celkové druhé příčky.

Hlasy z depa
„Škoda, že jsem upad‘,“ litoval Vladimír Višváder svého závěrečného pádu. „Šlo mi to samo. Jen Sönke Petersen měl strašně ostrý kolo, že jezdil úplně sám. Když jsme jeli spolu, vzal mi řetěz. Ve finále jsem ho vyšouchal, ale on mi to vrátil. Bylo to ovšem fér. Kdyby se ale finále jelo na osm kol, ještě jsem ho dojel.“ Liberecký závodník se tedy na zpáteční cestu z Unny vydával s dobrým pocitem. „Spokojenost,“ vystihl své pocity jedním slovem. „S pohárem je vždycky. Příští rok budu čekat zase pozvání. I s Kubou.“

„Loni jsem tady měl nový kolo,“ vrátil se Jakub Hejral o rok zpátky. „A skončil jsem hned v první zatáčce. A tak jsem si letos vzal jetější. Ale tohle bylo asi až moc jetý (smích). Ani jednou jsem neodstartoval. Jízda šla, ale o půl kola za nima se ti těžko závodí. Bohužel mě nenapadlo otočit hřebíčky jako později Vlada.“ A co finta s bedýnkou na nářadí při jeho posledním startu? „Nevyšla,“ pokrčil mšenský závodník rameny. „Žádná změna nebyla. Myslel jsem, že se zadní kolo chytne, ale žádnej vliv to nakonec nemělo.“

Premiéra v teniskách:
Neděle 29. března 1992 byl v kasárnách u pardubického letiště nudným dnem. Vojín Vladimír Višváder, který sem narukoval v rámci kvót vojenského klubu VTJ Racek, neměl nic na práci. A tak se rozhodl nenápadně si odskočit na vedlejší stadión.

Tam zastihl své kamarády Tomáše Rambouska a Pavla Sulka v pilné práci na svých motocyklech. Chystali se na halový závod na plochu hokejového stadiónu do Hradce Králové, kam se po dvou ročnících pardubický mítink O pohár zimního stadiónu přestěhoval.

Slovo dalo slovo a Vladimír Višváder se rozhodl jet se na akci podívat. Avšak ve startovní listině zely díry a pro rodáka ze Zohoru se naskytla příležitost ke startu. Protože neměl s sebou svou výstroj, všechno si vypůjčil. Akorát boty se pro něho nenašly. A tak se vydal vstříc své šroubkové premiéře v teniskách!

V tréninku předčil oba své pardubické přátele a ve startovní listině jim sebral místo prvního náhradníka. Nakonec jel celý podnik od začátku. Po dvou jízdách se probil do semifinále. V zápalu boje o finále však upadl. A mohl jen sledovat jak Jaroslav Pták vodí Jana Holuba, Bořivoje Hádka a Jiřího Rafaje.

Svévolné opuštění kasáren mělo samozřejmě svou dohru v pondělí. Lubomír Vozár, tehdejší velitel Racku, však svému podřízenému kázeňský trest pod dojmem jeho nedělního výkonu odpustil. By Vladimír Višváder později na šroubkách hodně trénoval, na další ostrý závod si musel počkat až do března 2001, kdy debutoval v Unně.

		SMF1	SMF2	FIN	TOTAL
1. Sönke Petersen, D	3 3 3 3	2		3	17
2. René van Weele, NL	R 2 3 3	3		2	13
3. Vladimír Višváder, CZ	3 E 3 3		3	0	12
4. Markus Eibl, D	2 1 2 2		1	1	9
5. Christian Hülhorst, D	3 2 2 0		R		7
6. Toni Kröger, D	0 3 F 2		2		7
7. Hans Jörg Müller, D	2 3 1 1	0			7
8. Ramon Stanek, D	2 2 1 1	1			7
9. Björn Danielczik, D	1 1 2 2				6
10. Jakub Hejral, CZ	0 1 1 1				3
11. Jens Klein, D	1 0 0 0				1
12. Shane Colvin, GB	1 0 F 0				1
res Ole Möller, D					DNR

Foto: Zdeněk Flajšhanz