Roman Andrusiv stíhá rodinu, práci, školu s maturitou i závodění

Uherčice – 3. února
Svou první kompletní sezonu absolvoval až ve svých dvaceti letech. Přesto se už rok na to zařadil do boje o stupně vítězů českého juniorského šampionátu. Už dvakrát ukončil kariéru, ale pokaždé se k ploché dráze vrátil. Devětadvacetiletý Roman Andrusiv navíc kromě závodění stihne ještě chodit do práce, starat se o manželku s dcerkou a navíc ještě studovat večerně střední školu.

Neblahý konec skvělé sezony
„Chodili jsme s našima odmala na závody, hlavně za Zlatou přilbu a nějaké extraligy do Pardubic,“ vzpomíná Roman Andrusiv, co ho před deseti lety přivedlo do světa levých zatáček. „Jako malí kluci jsme to s bráchou žrali.“ Na rozdíl od mnoha podobných případů se Roman Andrusiv skutečně posadil do sedla. „To už jsem chodil do práce a poznal tam pana Štense. Ten se svým synem jezdil po závodech. Koupili jsme si motorku a řekli si, že se budeme vozit aspoň v zimě na šroubkách. Nakonec jsem se však přes pana Štense přišel zeptat do Svítkova. Začal jsem tam trénovat na půllitru a už to šlo.“

Začátky byly nelehké, nicméně dnes na ně Roman Andrusiv vzpomíná s úsměvem. „V Pardubicích byli tehdy kluci víceméně starý jako já. Měli ale víc zkušeností a dělali si ze mě srandu. Přijel jsem třeba na dráhu a klouzala mě spojka. Vůbec jsem netušil, že se musí rozdělávat. Na tréninky jsme jezdili i do Svitav. Jak jsem tam najel první vingl, lekl jsem se, jak je to za roh. A už to bylo.“

Pomineme-li tréninkový závod dvojic v Pardubicích v říjnu 1997, Roman Andrusiv se dočkal svého debutu až na jaře 1998. „Ještě nebyl výsledek,“ mává dnes rukou nad svou první sezonou. „Šel jsem zrovna na vojnu do Racku. V zimě jsme chodili na šroubky a v devětadevadesátém jsem čirou náhodou vyhrál první juniorák v Pardubicích. Ale nebejt Jirky Jirouta, nikdy to nedopadlo. Byly problémy s motorkou a dali jsme to do kupy jen díky němu.“

Juniorskému mistrovství republiky roku 1999 však nakonec vévodil duel obhájce titulu Josefa France s nastupujícím patnáctiletým Tomášem Suchánkem. „Ve druhým závodě ve Slaným mně bouchla zadní guma,“ vybavuje si Roman Andrusiv ztrátu průběžného vedení v šampionátu. „Ved‘ jsem a najednou prázdný kolo. A bylo to v háji. Od tý doby jsem se nedokázal zvednout ze třetího místa. Dostal jsem však příležitost v juniorskejch družstvech a v lize. Všude to bylo dobrý. Byl to nejlepší rok vůbec. Nejen pro mě, ale i pro Pardubice. Po deseti letech vyhrály titul v extralize a taky juniorský družstva. Michal Makovský byl mistrem republiky, Tomáš Suchánek druhej v junioráku a já třetí.“

Jenže šastné období mělo naneštěstí rychle skončit. Po rezignaci Chabařovic zachránil první ligu 1999 Slaný. Narychlo postavil mimo soutěž své béčko a dokázal uspořádat závod místo spláchnutého Divišova. I tak se však nižší divize tehdy smrskla na pouhých šest kol. K tomu poslednímu se týmy sjely počátkem října do Plzně.

„Byly to poslední závody roku v Čechách, už jsme měli jet jenom jednou do Rakouska,“ vrací se Roman Andrusiv ve svých vzpomínkách o sedm let zpátky. „Přišel pád a už se to vezlo. Najel jsem do motorky Václava Kaděry. Nechal jsem se od něj předjet a on hnedka upad‘. Nevyhnul jsem se a už jsem lítal. Byl jsem na tom psychicky špatně a rok nezávodil. Půl roku jsem strávil na neschopence, protože mi zlomená noha nechtěla srůstat.“

Návraty
V sezoně 2000 se Roman Andrusiv jezdil na závody jen dívat. Ovšem už rok na to patřil opět k aktivním postavám české plochodrážní scény. „Chybělo mi to,“ připouští. „Ale už to nebylo ono, jak psychicky, tak i co se týče motorky, i když jsem do toho nacpal peníze. Ale tady v první lize se výsledky udělat daly. A nebylo to zas tak nejhorší. Po celou dobu jsem se potýkal s problémem motory. Nakonec jsem si je začal připravovat sám se Sašou Kopeckým. Něco udělal on, něco já. Jeho BM byl úžasný držák. Odjel jsem na něm 22 závodů a po čtrnácti se měnily jenom kroužky. Nebejt jeho, už jsem skončil. A nezačal ani loni…“

Po třech letech se jméno Roman Andrusiv vytratilo z výsledkových listin plochodrážních závodů už podruhé. „V roce 2003 jsme se s přítelkyní odstěhovali do Vsetína,“ vysvětluje pardubický závodník. „Jezdil jsem dělat do Zlína a myslel, že budu pokračovat v Březolupech. Finančně to však nebylo možný a čekali jsme rodinu. Ke všemu jsme museli vypadnout z pronajatého bytu. Nakonec jsme koupili domeček v Uherčicích. Dávali jsme ho do kupy. Bydlíme tam rok a to víš, že je tam pořád práce.“

Ani tentokrát však Roman Andrusiv nezůstal v plochodrážním důchodu. A jeho program se tím pádem stal ještě nabitějším. „Svrběly mě ruce,“ nezastírá. „Až to vyvrcholilo, že jsem se chtěl svézt. A pan Laštovka mi víceméně nabíd‘ místo, že je málo závodníků. Je to hodně hektický. Začal jsem studovat dopravní provoz na střední škole v Ústí nad Orlicí. Letos maturuju. Je to náročný, ale mám dobrou práci a naštěstí chodím na směny. Ale Lenka chodí do práce, a tak hlídám Haničku já. Jsem takovej táta na mateřský. Ale tohle všechno skloubit šlo, tak jsem zase začal jezdit. Horší je to se sponzory. Něco dopadlo, ale stačilo to na nejdůležitější zajištění a po udělání motoru to haslo. A peníze, co jsou na rodinu, do toho nemůžu dát.“

I přes nabitý časový harmonogram odjezdil loni Roman Andrusiv takřka kompletní první ligu. Josef Laštovka ho povolal i do své sestavy pro baráž. V semifinále šampionátu jednotlivců dokonce vyhrál rozjížďku. ,,To bych moc nevzpomínal, vůbec mi to tam nesedlo a byla to spíš ostuda,“ přerušuje Roman Andrusiv tok otázky. Stihnul i dvojice, test match s Chorvaty a Slovinci a výjezd do Rakouska. „Nic moc,“ hodnotí své výsledky roku 2006. „Spokojenej nejsem. Nicméně na to, že jsem neměl čas na přípravu a s tou prací a školou dával motorku do kupy tři dny před závody… Pár momentů bylo dobrech, některý jízdy se vyvedly.“

A budeme vídat pardubického závodníka v typických žlutých barvách také letos? „Je to ohrožený financema,“ nezastírá Roman Andrusiv. „A maturita je na prvním místě. Od toho se to bude odvíjet. O systému lig moc nevím, ani jestli se vejdu do sestavy. S Pardubicemi to bylo před disciplinárkou nahnutý. Nevědělo se, co s extraligou. Saša Kopecký mě chtěl do Liberce. Dostal jsem zákaz přestoupit, nikdo by jim už nezbyl a to mě kvůli Sašovi mrzí. Ale nejsem závislej, jestli pojedu nebo ne. Plochá dráha mě neuživí a důležitá je maturita. Ale snad se svezu. V Pardubicích nejsou lidi. Letos jsme třeba jeli na ligu a mezitím se nic nedělo. Žádnej trénink. To pak nemůžeš mít v ruce. Kam se pak hrabeš na juniory, co jedou třeba dvakrát do tejdne?!“

Letošní změny pravidel opticky vypadají, že příležitost pro seniory ještě zmenší. „Fakt je, že by to chtělo jinej systém, víc závodů, příležitostí kde by jsme se mohli svézt“ komentuje toto téma Roman Andrusiv. „Ale na druhou stranu bych na to asi neměl peníze. I když, kdyby to bylo, nějak bychom to udělali. Potřebná by byla i nějaká podpora od klubu. Nejhorší je, že si ani na závodech nevyděláš. Když máš čtyři body, nepokryje ti to ani náklady.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a archív autora