Svitavy – 26. července 1986
Jak už to v červenci chodí, nebe se náhle zakaboní. A je to tady, přichází pořádný slejvák. Poklidná sobotní atmosféra ve Svitavách je rázem tatam. Lidé otevírají deštníky a ti, kteří je zapomněli doma, hledají úkryt pod podloubím domů na místním náměstí. Je půl třetí odpoledne a mnozí plánují návštěvu nového plochodrážního areálu v Cihelně. Juniorský šampionát však nepoutá tolik pozornosti jako Dunajský pohár před měsícem, kdy se pořadatelům vyplatilo postavit stánky se vstupenkami a programy už odbočce z výpadovky na Poličku. Déšť přivádí chmury, avšak naštěstí ustává stejně rychle, jako přišel. Je zamračeno a horko. A Jan Holub může začít budovat rozhodující náskok, díky němuž se nazítří ve svých osmnácti letech stane do té doby nejmladším plochodrážním šampiónem republiky vůbec.

 

Nespravedlivě obviněný agresivní judista leze po svém plochodrážním bratrovi v triku jako po žebříku

Ptát se syna úspěšného plochodrážníka, dvojnásobného mistra republiky, skvělého reprezentanta, jemuž jen velké smůle uniklo světové finále ve Wembley a druhého českého profesionála v britské lize, proč se stal plochodrážním závodníkem, se může zdát stejně naivní jako nošení dříví do lesa. Ale přece. Bydlel v Rudolfově, coby kamenem dohodil od Českých Budějovic, jejichž měšťané během třicetileté války brutální akcí navždy přerušili slibný hospodářský vývoj svých sousedů. Během jeho dospívání už plochodrážní mítinky na Dlouhé Louce byla dávno minulostí. A s nimi i celý plochodrážní sport v jižních Čechách.

„To jsem nezjistil dodnes,“ nezapře Jan Holub toho jména druhý svůj smysl pro humor, když reaguje na úvodní otázku. „Už asi v sedmý, osmý třídě jsem se rozhod‘ víc pro plochou dráhu. Do tý doby jsem dělal judo a vozil se na motokrosový motorce.“

Pamětníci si jej vybaví oblečeného v kožené kombinéze, avšak ani v bílém kimonu nemusel být bez šancí zanechat výraznou stopu v historii. „Měl jsem trenéra Míru Maříka, ten potom trénoval judo i Jéňu,“ vypráví. „Dostal jsem se do semifinále mistrovství republiky v Rimavskej Sobote. A tam mě vyloučili za agresivitu. Ale ten kluk se leknul a moh‘ si za to sám. Judo byla výhoda pro plochou dráhu, že těžiště je dole.“

Jan Holub nejstarší na téma plochodrážních začátků svého syna na stránkách Jihočeské pravdy v srpnu 1986:

„Chtěl jsem, aby gymnastikou a judem získal obratnost, vytrvalost, houževnatost, sílu, orientaci, postřeh, aby se naučil padat. Že nakonec stejně skončí na plošině, to jsem věděl už od jeho čtyř let! Na mašiny se jen třásl; v šestnácti dostal od ministra vnitra výjimku pro získání řidičského průkazu, do té doby jezdil vlastně načerno – snad už to dnes mohu říci…“

Křivda způsobila, že se Jan Holub přiklonil ke sportu levých zatáček jednou provždy. „Dopomohla k tomu i Plzeň,“ připomíná. „Přišli za tátou, že by potřebovali trenéra. A já říkal, že se svezu. Potkal jsem se tam s Boříkem Hádků. Spolu jsme začali a skoro taky skončili. Byli jsme jako bratři v triku. Měli jsme spoustu výhod. Můj táta byl trenér, Boříkovo táta zase mechanik v Pardubicích.“

Oba synové slavných otců podědili hodně genů. „Táta se nám věnoval a na malým plácku nás naučil jezdit,“ vzpomíná Jan Holub. „Jak se jeden něco naučil, druhej‘ to odkoukal a vylezli jsme po sobě jako po žebříku. Plochodrážní vlak byl krásně rozjetej‘. A najednou jsme zjistili, že jsme v sestavě.“

 

Zmlácený pes prožívá šťastný návrat domů

Šestnáctiletý Jan Holub navštěvoval zemědělské učiliště v Třeboni, jehož vedení mělo pro jeho sportování pochopení. V polovině osmdesátých let byl nutný pro start motocyklové kariéry řidičský průkaz, který bylo možné získat v sedmnácti. Hrdina našeho vyprávění však měl výjimku a mohl se pustit do závodění již o rok dříve.

„První závody byly ve východním Německu,“ vybaví si okamžitě. „Plzeň tam jela přátelák, jejich vztahy s Němci byly super, a nás s Boříkem vzala s sebou. Měli tam malej‘ buzerplac, chtěli vidět, jestli vůbec umíme zatočit. Když zjistili, že umíme jezdit, nechali nás závodit. Pak teprve přišly závody v Čechách.“

Sobota a neděle šestého a sedmého října roku 1984 slušně zaplnila depo v pardubickém Svítkově. Na programu dne byla juniorská předkvalifikace pro šampionát následujícího roku. Dorazilo třiačtyřicet adeptů plochodrážního řemesla. Mezi nimi kupříkladu Zdeněk Tesař, ještě s vestou Kopřivnice, který o necelých osm let později bude ve Wroclawi nadlouho posledním českým zástupcem ve světovém finále jednotlivců. Potom se bude živit jako profesionál v Ipswichi a Peteborough, v pětadevadesátém získá jediný titul mistra republiky a bude vcelku pravidelně jezdit extraligu za Slaný.

Nebo Vlastimila Červenku, který to dotáhne coby náhradník až do světového finále na dlouhé dráze. Bratry Kalinovy, staršího Františka, jež dnes soudcuje plochodrážní závody, a mladšího Vladimíra, jehož dodnes potkáte v depu jako mechanika. Bohumila Brhela není nutno představovat. Své motocykly si připravovali i otcové členů národního týmu, které příští týden čeká vstup do světového poháru, Milan Kůs a Zdeněk Holub.

Jan Holub dnes vzpomíná, jak na něho zapůsobila atmosféra předkvalifikace v říjnu 1984:

„Tolik lidí jsem v Pardubicích snad nikdy neviděl. „Byli jsme rozdělený do pěti skupin. Bylo nás tam snad skoro padesát. To bylo úplně nepředstavitelný.“

V sobotu se jely tři závody, z nichž do dvou nedělních postoupilo dvaatřicet borců. Jan Holub byl ve skupině A třetí, když o jeden bod více měli jen slánský Milan Matoušek a domácí Petr Pospíšil. Druhý den vyhrál skupinu D František Kalina a Jan Holub skončil čtvrtý. V celkovém součtu obou nedělních podniků mu patřila osmá příčka, takže si do Rudolfova vezl postup do hlavní části československé juniorky.

„Třikrát jsem upad‘,“ vzpomíná na druhý říjnový víkend roku 1984. „Jednou jsem nedojel, dvakrát jsem se dokonce stih‘ zvednout, roztlačit motorku a dojet ještě první. Nejvíc si pamatuju Honzu Hrušku, to bylo, když jsem upad‘ a nedojel. Závody pěkný, nádherný. Nešlo jim do hlavy, že jsem startoval s nohou v háku. Byl jsem malej‘ a nedošáh‘ za zem. Pořád mi vysvětlovali, kam si mám sednout. Bohužel to nešlo, tak mi to zůstalo.“

Nicméně šestnáctiletý teenager nemohl být nespokojený. „Cesta domů byla krásná, když jsem věděl, že jsem postoupil,“ zasní se po více než třech desítkách let. „Sice jsem byl zmlácenej‘ jako pes, ale postoupil jsem. A až pak ten další rok jsem zjistil, co to vlastně je jet mistrovství republiky.“

 

Desátým nejlepším juniorem Československa v první kompletní sezóně

Juniorský šampionát anno domini 1985 začal již zkraje dubna. Jan Holub zamířil v rámci semifinálové skupiny B do Zohoru a Březolup. V obou případech mával z nejvyššího stupínku pražský Miroslav Práger. Současný březolupský tajemník Josef Mizera byl pokaždé druhý. Jan Holub měl ze slovenského stadiónu osm bodů, aby si druhý den na jihu Moravy šestým místem a dvěma body ještě pomohl.

Na Prvního máje v Liberci lilo jako z konve a třetí podnik byl bez náhrady zrušen. Počasí nebylo příznivé ani nazítří v Chabařovicích. Nicméně na ústeckém předměstí dokázali uspořádat závod o týden později v náhradním termínu. Jan Holub se poprvé se třinácti body postavil na stupně vítězů. Důležité však bylo jeho šesté místo v závěrečné klasifikaci, díky němuž se dostal do finálové série.

„Ze Zohoru si pamatuju hlavně Milana Matoušků, jel tam velice dobře,“ nemůže se Jan Holub po takové době rozpomenout už na žádné detaily. „Březolupy jsou pro juniory ideální. Velká, široká a bezpečná dráha na ty začátky. Ačkoliv upadnout se dá i ve sprše. A Chabařovice byla dráha, co mi padla do oka hned na první pohled. Mám ji pořád rád.“

Ani finálové série nebyla ušetřena řádění živlů. Padly mu za oběť květnové závody v Kopřivnici a v Žarnovici. Boj o juniorského šampióna vyvrcholil trojicí závodů předposlední červencový víkend. V Plzni triumfoval Bohumil Brhel, ovšem Miroslav Práger, jehož porazil v rozjezdu, si na Markétu přivezl stejný počet čtrnácti bodů. První z nedělních klání vyhrál s patnácti body, avšak druhý závod a s ním i titul patřil Bohumilu Brhelovi.

Jan Holub skončil celkově desátý. „Plzeň byla domácí dráha, nádhera,“ komentuje své deváté místo. „Markéta je krásná, malá dráha. Ve finále už byli střelci, spousta z nich jela juniorák poslední rok. V tý době byly velký rozdíly, odkud kdo byl, kolik měl kdo odjeto a tak.“

Nicméně desáté místo muselo být pro sedmnáctiletého závodníka v tehdejší konkurenci obrovským úspěchem. „Počítá se vždycky jedno jediné místo,“ přemítá Jan Holub, který samozřejmě v červenci 1985 nemohl ani náhodou tušit, že Bohumila Brhela vystřídá na domácím juniorském trůně právě on. „Na první sezónu to ale bylo nádherný. Myslel jsem si, že zůstanu v první půlce, to těch osmi. Byl jsem desátej‘, ale protože pár kluků odešlo, skončil jsem tak jakoby na nějakým sedmým místě. O to bylo větší potěšení, že jsem nemusel jet předkvalifikaci.“

Jan Holub v srpnu 1986 vyprávěl Janu Kubcovi z Jihočeské pravdy, že navzdory pardubické vestě je srdcem Jihočech:

„Kdyby byla dráha v Budějicích, nikdy bych nejezdil v Pardubicích, ale tady doma. Jsem jako táta ryzí Jihočech, ten ani v době, kdy jezdil profesionálně v Anglii, na svůj kraj nezapomněl. Cožpak táta, ten mě chápe, ale mámy je mi někdy líto. Má o nás strach, i když nikdy nic neřekne…“

Na sklonku pětaosmdesátého měl ovšem Jan Holub také jiné starosti. V prosinci dostal výuční list a nastoupil zaměstnání u KZSP České Budějovice. Jak bylo tehdy běžné, jeho zaměstnavatel jej v lednu uvolnil jako sportovce do pardubického Střediska vrcholového sportu. Osmnáctiletý závodník se vlastně stal plochodrážním profesionálem, byť se v dobovém žargonu podobné slovíčko nevyskytovalo.

„Hlavně kvůli technice,“ vysvětluje Jan Holub, proč přestoupil z Plzně na východ Čech. „Dostali jsme s Boříkem motorky půjčený od SVS už do Plzně. A pak to byla domluva mezi kluby. Pan Hádek s mým tátou to domluvil a šli jsme do Pardubic. Pan Havelka nás tam vzal a byli jsme v SVS.“

 

Leader průběžné klasifikace s utrženou bradou začíná pádem

Mistrovství republiky juniorů anno domini 1986 dostalo v osobě Jana Holuba dalšího favorita. Semifinálová skupina B, jejíž závody šly v řadě jako na provázku během měsíce od půlky dubna, jej zastihla na druhém místě závěrečné klasifikace. Na úvod v Čakovicích jej o věnec připravil pád z druhého místa v poslední jízdě, avšak ve Slaném, Liberci a Chabařovicích si to namířil ke stupňům vítězů.

„Čakovice se mi líbily,“ vzpomíná. „Malá, technická, ostrá a rychlá dráha. Slaný si udržuje svůj lepší standard. V tý době to byla docela dobrá dráha, tehdy se dalo závodit všude po lajně a venkem. Liberec byla ještě stará dráha, ta nemá s tou novou nic společnýho. Chabařovice krásná dráha, dalo se tam předjíždět. Já nebyl z těch, co vyhrávali starty a tam se dalo spousta věcí vymyslet.“

Finálová část startovala pátého července ve Slaném. Jan Holub prohrál v osmé jízdě s Bořivojem Hádkem a v desáté s Petrem Hurychem. Ten přišel o punc neporazitelnosti hned v další sérii, zatímco Bořivoj Hádek ztratil body až v rozjížďce s číslem sedmnáct. V jejím cíli byl až za Jaroslavem Obrem a vítězným Vladimírem Kalinou.

„S Boříkem jsme po sobě šli po sobě hned od začátku,“ žertuje na téma, s kým se potkal na startovním roštu rozjezdu o vítězství. Tentokrát musel vzít zavděk druhým místem, avšak druhý den na Markétě vyhrál v československé juniorce svůj první závod. Shodou okolností musel opět do rozjezdu. Kvůli dešti se končilo již po třech sériích a osm bodů jako on měl i jeho kolega ze SVS Jiří Šmíd.

„Se Šmíďákem jsme k sobě měli hroznou přitažlivost,“ povzdechne si. „Za sedm závodů jsme se šestkrát srazili. Kdykoliv jsme se potkali, spadli jsme. Ten rok jsme na sebe byli jako magnet. Jel juniorák poslední rok, ve vrcholu byl dýl. Byla to taková správná, zdravá rivalita. Já byl mladej‘ a vyblázněnej‘, on starší a zkušenější. Pořád jsme na sebe naráželi. Většinou jsme to vzali, že buď dojedeme oba nebo oba nedojedeme.“

V Praze však Jiřího Šmída nechal na holičkách motocykl. Jan Holub se ocitnul nejen se zlatým věncem okolo krku, ale i na čele průběžné klasifikace. Měl jednadvacet bodů a jeho nejbližším sousedem byl Vladimír Kalina s osmnácti. Bořivoj Hádek se v Praze zranil, Josef Fejfar a Petr Hurych ztráceli více než bylo zdrávo.

„Po prvních dvou závodech mi narostlo sebevědomí a to člověk po tom o něco víc chce,“ přemítá Jan Holub. „V tý době jsem se hodně, hodně kamarádil s Jirkou Jiroutů. Spoustu věcí jsme probírali. Do Svitav jsem se těšil, tu dráhu jsme zkoušeli, když ještě nebyla otevřená a jel jsem tam i Dunajskej‘ pohár. Krásná dráha za roh, sedla mi.“

Přitom všechno mohlo být jinak. V šestaosmdesátém Jan Holub debutoval v evropském šampionátu juniorů. V Szegedu skončil osmý. Dodatečně však diskvalifikovali Rakušana Andy Bössnera, jenž nesplnil spodní věkovou hranici sedmnácti let. Z hrdiny našeho vyprávění byl místo náhradníka postupující do semifinále v Toruni.

Tady zopakoval osmou příčku po úspěšném rozjezdu s Dánem Ole Hansenem a Maďarem Barnabasem Gyepesem. Do finále v Rovně cestoval jako náhradník. Když se zranil Dán Allan Johansen, nastoupil za něho v rozjížďkách s čísly deset, čtrnáct a osmnáct.

„Řachnul Černobyl,“ uvědomuje si , aby ihned upřesnil, že katastrofa jaderné elektrárny mu domácí titul sebrat nemohla, avšak incident z jeho poslední jízdy ano. „Dostal jsem kamenem. Celá brada mi úplně do živýho masa odpadla.“

Jaroslav Rataj, trenér RH Praha, v poznámkách k oficiálním výsledkům juniorského mistrovství republiky 1986, které zpracoval:

„Závod ve Svitavách měl dosti pádů a zranění a byl značně znehodnocen výkonem rozhodčího PD s. Ciganem.“

Za dva týdny však ve Svitavách nemohl chybět. „Hned první jízda mě posadila na zem,“ vynoří se mu vzpomínka. „Byl tam Vláďa Kalinů, Pepíček Fejfarů a Šmíďák. A opět jsem ležel. Jako vždycky jsem neodstartoval a chtěl jsem tam bejt‘. A malinko jsme se tam nevešli.“

 

Jméno Jan Holub se vrátí na juniorský trůn až po necelém čtvrtstoletí

Rozhodčí Libor Cygán za pád diskvalifikoval Jiřího Šmída. Při restartu exceloval Vladimír Kalina, avšak ve druhém kole jen předjel Jan Holub a ve třetím i Josef Fejfar. V rozjížďce s číslem osm triumfoval Jan Holub stylem start – cíl. O přestávce před třetí sérií vykouklo sluníčko a jeho paprsky začaly vysušovat doposud mokrý ovál.

Jan Holub byl suverénní i v deváté jízdě. Jenže o tři rozjížďky později jej současně s letem pásky odvedl Pavel Růžička a on se navzdory veškeré snaze nedostal dopředu. V té chvíli se s jedenácti body dělil o průběžné vedení nejen se svým přemožitelem, ale i Josefem Fejfarem.

„Růža mě porazil, to byla zase ta pardubická rivalita,“ povzdechne si dnes po třiceti letech. V rozjížďce s číslem osmnáct opět neměl sobě rovného konkurenta. Hned vzápětí s ním udržel krok i Pavel Růžička. Josef Fejfar pokazil start. Ve druhém okruhu však za svá záda poslal Petra Hurycha, avšak v posledním kole spadl. V té chvíli byl už mimo hru kvůli pádu i Petr Hurych, takže Josef Fejfar si mohl se ztichlým motocyklem doběhnout alespoň pro bod.

Ten mu stačil ke třetímu stupínku pódia, zatímco o vítězi rozhodoval rozjezd. Jan Holub v něm nedal ani náznak šance Pavlu Růžičkovi. Cílem proburácel v čase rovných jednasedmdesáti sekund a díky čtrnácti bodům upevnil postavení leadera před nedělním vyvrcholením šampionátu v Březolupech.

„Měl jsem tolik bodů, že mi jich stačilo udělat jen osm,“ přibližuje Jan Holub své postavení před závěrečným podnikem. „Říkal jsem si, že je lepší jet na jistotu, než tam za každou cenu bejt‘. Zradila mě tam motorka číslo jedna a dvojka mě nechala na holičkách.“

S patnácti body triumfoval domácí Vlastimil Červenka a Josef Fejfar ztratil jediný bod právě s ním. Navzdory nepříznivým okolnostem a opatrné strategii měl Jan Holub stejně jedenáct bodů stejně jako Vladimír Kalina a Jiří Šmíd. A tak počtvrté ve čtyřech finálových závodech musel do rozjezdu, díky němuž na pódiu nechyběl ani tentokrát.

„Vlastík letěl,“ vzpomíná Jan Holub. „Pepíkovi Fejfarovi vyhovovaly motory, co byly utahaný a měly odpal. A sedlo mu to tam. Vláďa Kalinů mi na ten rozjezd půjčoval motorku. A já ho na ní porazil.“

Jan Holub na stránkách Jihočeské pravdy ze srpna 1986:

„Říkali mi, hochu, ty máš na mistrovský titul ještě čas, co bych chtěl, je ti teprve osmnáct, to bys byl nejmladším mistrem na ploché dráze. Ale já si říkal, co kdyby to vyšlo, to bych tátovi udělal radost.“

V osmdesátých letech se juniorskému mistru otevírala vrata do federálního šampionátu a zároveň mu byla upřena možnost obhajoby. „Skončily krásný juniorský časy, jel jsem mezi seniory,“ připomíná Jan Holub odvrácenou stranu svého zlata. „“Titul v osmnácti byl obrovskej‘ úspěch. Ale pak to strašný zjištění v seniorech, že to, co umím já, umí každej‘. Sice jsem se s nima potkával už předtím v extralize, ale přece jen tak natvrdo jako v mistrovství republiky to nebylo. Kdo ze starejch‘ taky chce, aby ho porážel junior. To byly obrovský zkušenosti!“

Od sezóny 1987 jezdil Jan Holub mezi juniory Pohár míru a přátelství, mistrovství Evropy a samozřejmě Zlatou stuhu, avšak mistrovství republiky nikoliv. Až změna pravidel v devětaosmdesátém mu otevřela prostor k comebacku. Spolu s ním se vrátil i Bořivoj Hádek. Jejich přerušený duel z roku 1986 dostal své druhé pokračování. Mírný vrch si udržoval Bořivoj Hádek, avšak jeho červencová korunovace v Pardubicích měla pro Jana Holuba hořkou příchuť křivdy.

„Dodnes si to pamatuju!“ vyletí z jeho úst. „V Pardubicích jsem přijížděl na start a čekal na Boříka. Najel jsem k pásce, pak jsem se otočil. Bořík teprve přijížděl z depa. Já se vrátil k pásce a viděl jsem červenej‘ terč a černou vlajku. Bořík ještě nebyl na dráze a já byl vyloučenej‘!“

Nicméně čas hojí všechny křivdy. „Prohrál jsem,“ uzavírá Jan Holub náš příběh. „Na druhou stranu je to spravedlivý. Já a Bořík máme každej‘ po jednom titulu.“

Ostatně v tomto ohledu se potatili i jejich synové. Jan Holub nejmladší se juniorským mistrem republiky stal bezmála čtvrtstoletí po svém otci roku 2010. A hned následující sezónu jej na trůně nevystřídal nikdo jiný než Michael Hádek.

třetí závod finále mistrovství republiky juniorů 1986 – Svitavy:

1. Jan Holub (SVS) 14+3, 2. Pavel Růžička (VTJ) 14+2, 3. Josef Fejfar (RH) 12, 4. Jiří Šmíd (SVS) 11, 5. Vladimír Kalina (SVS) 11, 6. Vlastimil Červenka (Březolupy) 9, 7. Jiří Brož (Slaný) 9, 8. Jan Hruška (RH) 8, 9. Pavel Koten (RH) 7, 10. Daniel Boháč (RH) 5, 11. Karel Průcha (Slaný) 5, 12. Jiří Petrásek (RH) 5, 13. Petr Hurych (RH) 3, 14. Miroslav Škubal (Březolupy) 3, 15. Vladimír Dvořák 3, 16. Richard Prymula (SVS) 0; v tréninku se zranili Milan Matoušek a Jaroslav Obr (oba Slaný).

 

Celkové pořadí mistrovství Československa juniorů 1986:

	SLA	PHA	SVI	BŘE	TOT
	5.7.	6.7.	26.7.	27.7.
1. Jan Holub, SVS Pardubice	13	8	14	11	46
2. Josef Fejfar, RH Praha	10	6	12	14	42
3. Vladimír Kalina, SVS Pardubice	12	6	11	11	40
4. Jiří Šmíd, SVS Pardubice	6	8	11	11	36
5. Vlastimil Červenka, Březolupy	9	0	9	15	33
6. Jiří Brož, Slaný	6	6	9	10	31
7. Pavel Koten, RH Praha	6	7	7	10	30
8. Pavel Růžička, VTJ Racek	6	5	14	0	25
9. Petr Hurych, RH Praha	12	1	3	8	24
10. Vladimír Dvořák, RH Praha	4	6	3	5	18
11. Jiří Petrásek, RH Praha	0	4	5	7	16
12. Bořivoj Hádek, SVS Pardubice	13	2	NS	NS	15
13. Daniel Boháč, RH Praha	DNR	NS	5	8	13
14. Miroslav Škubal, Březolupy	4	4	3	2	13
15. Karel Průcha, Slaný	5	2	5	NS	12
16. Milan Matoušek, Slaný	8	2	NS	NS	10
17. Jan Hruška, RH Praha	NS	NS	8	0	8
18. Jaroslav Obr, Slaný	5	2	NS	NS	7
19. Jaroslav Pavelka, RH Praha	NS	2	NS	NS	2
20. Richard Prymula, ZP Pardubice	DNR	DNR	0	NS	0

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček a archív Jana Holuba