Praha – 19. ledna
Jeho ostrému závodnímu debutu ve Slaném zjara 2004 předcházela náhoda. Do sedla plochodrážního motocyklu ho nasměrovala návštěva ligového závodu a definitivně ukázková jízda pražského potěru při Tomíčkově memoriálu. Letos zaznamenal svou prozatím nejlepší sezónu. Dokázal se zbavit břímě kvalifikace juniorského šampionátu, pravidelně se objevoval v pražském prvoligovém výběru a několikrát mu nechybělo mnoho na pódium v juniorských družstvech. Při tom všem stačil ještě studovat na pražské Střední průmyslové škole stavební Josefa Gočára. Ale nechejme o všem raději vyprávět Patrika Doubka osobně.

„K plochý dráze jsem se dostal úplně náhodně,“ vrací se Patrik Doubek ke svým závodnickým prvopočátkům. „Jednou nás táty kamarád pozval na závody. Myslím si, že to tenkrát byla první liga, možná extraliga, to už si moc nepamatuju. Tam jsem poprvé viděl, co to vlastně je plochá dráha. Docela se mi to začalo líbit. Ale pořád jsem se nedokázal rozhodnout, jestli to mám zkusit. Rozhodl jsem se, až když jsme viděli Tomíčkův memoriál. Tam taky hlásili, že hledají nové talenty a byla tam ukázka malých kluků, kteří jezdili na hondách.“

Když je spatřil v akci, padlo definitivní ano pro plochou dráhu. A od myšlenky nebylo daleko k činům. „Jednou jsem se přijel podívat na trénink, kde byly hondy a potkal tam pana Wolffa,“ vzpomíná Patrik Doubek na další krůček v genezi své jezdecké kariéry. „Myslím si, že to je správný člověk. O plochý toho ví hodně a taky mi předal ty největší zkušenosti. Myslím si, že jako trenér je z toho, co jsem poznal, asi nejlepší.“

Patrik Doubek rychle zúročil zkušenosti s jízdou na motocyklech, kterých má od svých šesti let vrchovatě. Během třech sezón se probil v závěrečné klasifikaci juniorských šampionátů naší republiky až k loňskému jedenáctému místu. Důležité ovšem bylo prolomení hranice nejlepší dvanáctky, což s sebou přineslo přímé nasazení do hlavních částí závodů bez nutnosti absolvovat otravné kvalifikace.

„Otrava to byla,“ souhlasí pražský junior. „Protože jsme měli vždycky nejmíň o tři rozjížďky víc než ostatní, ale na druhou stranu jsem zase mohl nasbírat víc zkušeností. Někdy se ta kvalifikace hodila, protože občas postupovali všichni jezdci. A tak to byl dobrý trénink. Ale upřímně jsem rád, že jsem se letos konečně od ní osvobodil. Je dobrý přijet na závody a dívat se, jak jedou ostatní, co se musí kvalifikovat. Loni to určitě nebylo jednoduché. Nikdo si nikdy nemohl vsadit na určitého jezdce, protože to bylo hodně vyrovnaný, ale tak to je i v normálních závodech.“

V tabulce závěrečné klasifikace vyčnívá u jména Patrik Doubek sedm bodů a deváté místo z Chabařovic. „Nevím, čím to je,“ krčí závodník rameny nad svým výsledkem z ústeckého předměstí. „Chabařovice se mi nejvíc povedly i předloni. Možná, že je to malá dráha a ty mám rád. Taky se mi na ní dobře jezdí. Mám rád i Plzeň, ale ta mi loni moc nesedla.“ Člověk si však snadno spočítá, kam by Patrika Doubka přivedlo sedm bodů z každé juniorky… „To by bylo dobrý,“ souhlasí. „Doufám, že letos takhle dopadne každej závod. A taky, že těch bodů bude víc než jen sedm. Už se musím taky dostat na tu bednu. Loni jsem s jedenáctým místem moc spokojenej nebyl. Chtěl jsem zajet lepší výsledek, ale nepodařilo se. Aspoň budu mít větší motivaci pro letošní sezónu. Budu se víc snažit, ale bude to dost těžký. Maturuju a musím pád závodů a tréninků vynechat. Doufám, že v tom nebudou žádný mistráky.“

Loni však Patrik Doubek dokázal školu a plochou dráhu skloubit. A tak jsme ho vídali v depu i při juniorských družstvech i šampionátu do devatenácti let. „Devatenáctky se mi vůbec nepovedly,“ netají se. „A tak to hodnotím jako špatnej závod. V Pardubicích je dlouhá a tvrdá dráha a já to na nich neumím. Nechci se vymlouvat na motor nebo karburátor, ale prostě mi to nesedlo. Navíc jsem měl i pár technických problémů a taky byl trochu psychicky vydeptanej. A když se nepovede začátek, tak je to pak už na hovno. Jel jsem tam s tím, že skončím líp, než jsem skončil.“

A co juniorská družstva? „Ze začátku docela dobrý,“ popisuje junior pražské Markéty. „Když se pak ale zranil Michal Matula, začali jsme docela propadat. Potřeboval jsem k sobě někoho silnýho, kterej by se mnou jel opravdovou dvojici. Třeba jako jezdí Pavel Fuksa a Hynek Štichauer. To si myslím, že je super dvojice. Jeden už má dost zkušeností a může je během závodu předat tomu slabšímu. Mně je neměl, kdo předávat, když jsem jel s jezdcema, který jsou skoro na stejný úrovni. Byly to pro mě spíš lepší tréninky a hlavně sbírání nových zkušeností.“

V tomhle ohledu mu však mohla pomoci první liga. „Ta byla docela dost zajímavá,“ hodnotí Patrik Doubek. „Po prvním závodě to vypadalo, že nemáme šanci. Ale dokázali jsme, že to s náma zase tak jednoduchý nebude. Myslím si, že by nikdo na začátku sezóny neřek‘, že skončíme celkově druhý. Oblíkal jsem většinou vestu náhradníka, tak jsem moc příležitostí nedostal. Myslím, že hlavní závod jsem jel asi jenom třikrát. Ale určitě mi to něco dalo. Hlavně jsem byl rád, když jsem se mohl postavit na start třeba s Aďou Rymelem nebo jinými střelci.“

Jenže okolnosti tomu chtěly, že první liga dospěla ke svému zániku. Zatím můžeme jen spekulovat, stanou-li se tříčlenná družstva její plnohodnotnou náhradou. Navíc pražská Markéta vyslyšela lákání zpoza severní hranice a nepostaví tým ani do šampionátu juniorských družstev. „Určitě je škoda, že se první liga zrušila,“ svěřuje se Patrik Doubek se svým názorem. „Byly to pěkný závody a bylo jich dost. To, že pojedeme polskou ligu jsem rád. Ale nevím, kolikrát nastoupím já. Budu muset hlavně dodělat školu a tyhle závody nebo hlavně to cestování zabere dost času. Nabídku na tříčlenný nebo juniorský družstva jsem zatím nedostal. Markéta je nejede a to mě mrzí. Byly to dost dobrý závody a dalo se tam hodně naučit. Letos bych chtěl udělat maximum, abych se někam dostal. A budu se snažit zajet co možná nejlepší výsledky.“

Patrik Doubek děkuje:
„AK Markéta Praha, tátovi a mamce a všem, co mi pomáhali a snažili se mi předat nějaký zkušenosti.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)