Pardubice – 12. února
Skromnější než jeho výsledky. Nikdy se v depu neprojevoval okázalými gesty či extravagantním zevnějškem a zásadami fair play se vždycky řídil i na dráze. Minulý čas je v tomto směru na místě, protože se rozhodl pověsit závodnickou kombinézu na hřebík. O důvodech hovoří Radek Smolík v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z. Čtenáři se však dočtou i o jeho dalších názorech na svou kariéru, uplynulou sezónu či obecná témata, a dočkají se rovněž odpovědí na své vlastní otázky.


speedwayA-Z: „Před nedávnem jsi se rozhodl ukončit svou závodnickou kariéru. Co tě vlastně k tomuto kroku vedlo? A nezměnilo se na tvém rozhodnutí něco?“
Radek Smolík: „Už jsem se na to chystal kolik roků. Jak po finanční stránce, tak i jezdecký to nebylo ono. Ale díky tomu, že se mi sezóna 2003 povedla, tak jsem to ještě zkoušel i loni. Jenže jsem zjistil, že dál už to nejde. Přece jenom je málo závodů. Ne, nezměnilo se nic. Zatím jsem se nerozhodl jinak, takže doopravdy končím. Neříkám, že v budoucnosti třeba neodolám, a že už nikdy jezdit nebudu, ale teď jsem rozhodnutej, že fakt končím. Určitě je to škoda. Měl jsem přes zimu cukání, že bych to ještě zkusil. Ale v sezóně bych si to pak vyčítal. Jak nejsou peníze, chybí pohoda na to ježdění.“

speedwayA-Z: „Konec své kariéry jsi zvažoval už dva, tři roky zpátky. Vždycky však zvítězila plochá dráha. Tentokrát už neměla tak silné zbraně?“
Radek Smolík: „Ne, už prostě bylo málo závodů a já nebyl vyježděnej. Zezačátku závodu jsem se vždycky trápil, nemohl se srovnat a rozjížděl se až ke konci. Aby člověk závodil, chce to aby jezdil pořád. Tím získává vyježděnost a kondičku. Bylo taky čím dál tím míň času. V práci jsem měl víc ježdění. A peníze jsou potřeba, takže když nějakej přesčas byl, byl jsem na tom lépe. Takovej začarovanej kruh. Naštěstí se Sašovi Kopeckýmu podařilo odstranit, že se mi pořád zadíraly motory. To byl asi taky takovej impuls. Rozhodující však byly ty závody. Člověk vidí, že ty mladý jsou už dravější. Hodně závodů ubylo také v cizině. Mají problémy i tam, takže těch příležitostí není už tolik. Teď už není liga ani v Rakousku, jen mistrák. Dřív byla aspoň ta Mitropa, což teď ubylo. Myslím, že pořadatelé, co dělaj závody, chtěj, aby to za něco stálo, takže si berou lepší jezdce, aby nalákali diváky. A my pak máme menší možnosti. Kdybych začínal dneska, už bych se rozhodoval, jestli chodit do práce nebo jen jezdit plochou dráhu. A nesnažil bych se děla obojí na půl. Jak jsem říkal, rozhodoval jsem se delší dobu a teď jsem se teda rozhodnul doopravdy. Kdyby byl nějakej sponzor, asi by to pomohlo. Obnovil bych motorky. Co jsem totiž teď ty poslední roky jezdil, byly v horším a horším stavu.“

speedwayA-Z: „Jedenáct sezón. To už je v našich podmínkách pořádná dávka. Nebude ti ten specifický život chybět? Jak vlastně naložíš s tím vším volnem?“
Radek Smolík: „To poznám letos, co to udělá. Budu se snažit něco dělat. Nudit se určitě nebudu, něco se vždycky najde. Když mně to bude chybět, přijdu se podívat. Najdu si i nějakej sport, abych nepřibíral. Něco člověk dělat musí. Nic dopředu neplánuju, tak uvidím, jak se to vyvrbí. Teď chodím hrát hokejbal, aspoň mám nějakej pohyb. Častějc jsem i lyžoval. Je taky víc času na jiný koníčky, třeba cestování. Abych dělal trenéra, na to nejsem stavěnej. A člověk by měl něco dokázat a to myslím, nebylo u mě na takový úrovni, abych předával zkušenosti. Ale kdyby někdo měl zájem, není problém poradit. Letos to nejchám volnějc, uvidím, jak mi to bude vyhovovat.“

speedwayA-Z: „Za více než dekádu jsi toho na oválech zažil opravdu hodně a máš tedy dostatečné oprávnění srovnávat. Jaká byla česká plochá dráha počátkem devadesátých let a jaká je nyní? A kam se dle tvého soudu ubírá?“
Radek Smolík: „Když jsem začínal, bylo víc jezdců a tím pádem i větší konkurence. Teď už je to spíš o tom, že ti, co mají peníze, jezděj. Je to totiž hlavně o financích. Když jsem byl junior a jezdil na závody, bylo to všechno takový rodinnější. Aspoň z mýho hlediska. Nikam se tolik nepospíchalo. Teď je to víc hektičtější. Taky bylo dobrý, že jsme jezdili autobusem. V něm panovala dobrá atmosféra. Když se nám závody povedly, zastavilo se a oslavili jsme
to. Teď každej jezdí svým autem. A od závodu k závodu. Po technický stránce třeba já měl poslední dva roky problémy s technikou, protože motory nedržej, co držely. A to nejen mně, ale vůbec. V juniorech jsme tehdy od klubu ještě něco dostávali, já třeba začínal na klubovejch motorkách. Náhradní díly se fasovaly. To už teď není. A technika přece jenom šla dál. Vše se víc vylaďuje. Ale zase to dýl vydrží (smích)! Kam se to ubírá, těžko říct. Je to na mrtvým bodě, nejde to nijak dopředu. Těžko soudit, jak se to pohne dál. Asi bude zapotřebí hodně práce. Dostat mladý jezdce a zároveň i diváky. Mezi závodníkama jsou profíci, co jezděj v cizině, ale těch, co to dělaj při práci, už moc není. Pomohla by nějaká ta propagace a show. Trošku ty diváky upozornit, že plochá dráha existuje. Dát tomu řád, aby se na to lidi naučili chodit. Teď se závody pořádají jednou, dvakrát za čas a není v tom žádný pravidlo. V tom mají výhodu soutěže, kde se hraje pravidelně třeba v úterý nebo v pátek. Lidi se tak naučej na to chodit.“

speedwayA-Z: „Otázka, co ti plochá dráha vzala a co dala, je poněkud otřepaná. Spíš bych se tě tedy chtěl zeptat, zda jsi někdy zažil takový moment uspokojení, že sis řekl, že sis vybral dobrou cestu? A naopak, chtěl jsi s tím někdy nadobro skoncovat?“
Radek Smolík: „Když se k tomu vyjádřím, dala mi toho hodně. Poznal jsem hodně zajímavejch lidí a podíval se do světa. A taky měl hodně pěknejch závodů a zážitků. Určitě to nebyly ztracený roky. Zpětně si teď říkám, že si to člověk měl víc užívat a vychutnávat.
Všechno to strašně rychle uteklo. Ani mi nepřijde, že je to už tolik roků. A myslím, že mi plochá dráha nevzala snad nic. Nebo si aspoň teď nic nevybavuju. Takový závod, co se mi hodně povedl a co je nejlbíž, byl pouák v Kopřivnici předloni. To se málokdy stane, aby se tolik lidí přišlo podívat a fandilo v tak nádherné atmosféře. Byl jsem hodně rád, že jsem tam mohl jet a navíc se mi to ještě povedlo (Radek Smolík skončil druhý – pozn. redakce). Těch momentů bylo víc. Určitě ty závody, kdy se daří a kde se udělá úspěch. Pak si člověk uvědomí, že tomu něco věnoval, podřídil tomu čas a peníze, ale stálo to za to. Patřil mezi ně i evropský pohár v Daugavpilsu. Byla kolem toho v družstvu skvělá atmosféra. Na všech bylo znát, že jedou pro tým. To jsou takový závody, že pak stojí za to závodit. Nebo třeba loni Debrecen (finále EP klubových družstev – pozn. redakce). Rád jsem jezdil v Žarnovici. Plnej stadión a spousta fanoušků. Člověk je radši, když jede před plným stadiónem a závody se povedou. Když nikdo nechodí, přemejšlí, proč to vlastně dělá. Každej má útlum a nepovedenej závod, že si řekne, kašlu na to. Jenže pak se zas povede další a to tě nakopne a jedeš dál. Špatný závod člověk zapomene hned. Většinou si pamatuješ jen to dobrý. Já říkám, že nejhorší závody jsou, když neuděláš ani jeden bod. A já vždycky nějakej udělal. Když se mi nedařilo, snažil jsem se získat aspoň jeden. Samozřejmě když byla šance. Jestli odjedeš dvě jízdy a už tě nenasaděj, nemůžeš s tím udělat nic. Když si mám vzpomenout na nepovedenej závod, jak byl Daugavpils vydařenej, tak finále pak v Pile vůbec. Asi nikdo nepočítal, že to tam bude až takhle špatný. A možná i Mšeno, jak jsme celej tým měli jen osm bodů (1. liga v červnu 2002 – pozn. redakce). Kolikrát ale mám dobrej pocit, že ty rozjížďky za něco stály a něco se v nich dělo. Je lepší bejt druhej po boji než první s náskokem roviny. Závody se jedou na výsledek, ale taky pro diváky. Patři k nim i osobní kontakt, ale nesmí to bejt moc.“

speedwayA-Z: „Loni jsi v semifinále šampionátu republiky jednotlivců nepřipustil ani náznak pochyb, že by ti mělo uniknout finále v Kopřivnici. V něm jsi skončil devátý. Jak na tyto závody vzpomínáš?“
Radek Smolík: „Ten Divišov si už moc nevybavuju. Byl jsem v každý jízdě druhej. V semifinále má člověk kolikrát větší nervy než pak ve finále, protože sebemenší výpadek to může zkomplikovat. Ve finále je to otevřený, buď se to povede nebo ne. V Kopřivnici jsem měl obavy z tý dráhy. Zas však na druhou stranu si ti diváci tam zaslouží takovýhle závody. Chodí jich dost. A dráha zas nebyla tak nejhorší. Pro mě to mohlo bejt lepší než devátý místo. Chvíli trvalo, než jsem se s dráhou srovnal. Neměl jsem žádnou rozjížďku, kde bych vyloženě zajel dobře a udělal bod navíc. Naopak jsem jeden bod ztratil s Vladem. To je jízda, kterou si pamatuju úplně celou. Vlado udělal chybu, natáhlo ho to, jenže já jsem toho nedokázal využít. Chybělo mi, že jsem v sezóně neměl tolik závodů a scházela mi vyježděnost. A taky síly.“

speedwayA-Z: „Dobře jsi se prezentoval rovněž druhý den v Kopřivnici při šampionátu dvojic ve Mšeně. Postup do finálové části pro tebe s Jaroslavem Petrákem nebyl zase až tak daleko…“
Radek Smolík: „Jarda to odjel na mý motorce. A je trošku vyšší než já a tak měl problémy se na ní srovnat. Chyběl fakt kousek, tři body, a postoupili jsme. S Jardou jezdíme už pár let, takže jsme na sebe zvyklí. Škoda, že mu odešla ta jeho motorka. Kdyby jel na ní, myslím, že bychom i postoupili.“

speedwayA-Z: „V extralize jsi jel dva závody na začátek a dva závody na konec. Proč jsi se do sestavy nevešel častěji? A jak se díváš na vaši fenomenální cestu za titulem?“
Radek Smolík: „Vloni se víc dařilo Jardovi. A pro mě přece jenom ta loňská sezóna nebyla zas tak povedená jako předtím. Byli jiný, kterejm se dařilo víc. Nominace je taková, jak to vyhodnotí trenér. Kdo má lepší formu, jede. Určitě bylo super, že jsme vyhráli, navíc jsme byli první i v první lize. Bylo to pěkný zase vyhrát. Určitě jsem sledoval i ty závody, kde jsem nejel. Stálo za náma štěstí, ale měli jsme dobrý závodníky a proti ostatním týmům i vyrovnanější výkony. Třeba letos tolik štěstí nebude a dopadne to obráceně. Nejhorší moment z loňský extraligy vím přesně. Otřes mozku z Markéty. Hlavně proto, že se to stalo hned v první jízdě. Mám z toho úplný vokno. Až teď jsem jakž takž dal dohromady, jak se to asi stalo. Ten pád si však nevybavuju. V nemocnici jsem si dokonce myslel, že jsem se převrátil hned po startu a dal si do hlavy. Nejlepší závod pak byl ten poslední ve Slaným. Jeli jsme bez Drymlů a dalších posil. Jen domácí a skončili jsme druhý. Taková dobrá byla nálada z celkovýho vítězství.“

speedwayA-Z: „První místo jste dokázali získat také v neméně vyrovnané první lize. Nebylo to však až tak jednoduché. Nebo snad ano? A nezvažoval jsi, že bys jezdil jen ligu?“
Radek Smolík: „Určitě ne. Rozhodovalo se až do konce. Až v posledních rozjížďkách. Byli tři adepti, v některých chvílích i čtyři. Nejvíc se mi povedla Plzeň na konci. Pro mě to byl typickej závod loňský sezóny, že jsem se rozjel až v posledních jízdách. Nakonec jsem porazil
i Filipa Šiteru. To byl možná nejlepší moment v celý lize. Stejně jako všechny jízdy, co se mi podařily. A hlavně, že jsem zase celou ligu vyhráli a ještě se to zdvojilo s tou extraligou. A nejlepší moment byl i po jednom závodě. Přišel za mnou takovej malej kluk. Podal mně ruku a řekl: „Smolíku, jseš dobrej!“ Bylo to takový roztomilý. Kdyby takovejch fandů bylo víc! Nejhorší pro mě byly ty začátky závodů, než se do toho člověk dostal. Ale to bylo vlastně při všech závodech, nejen na první lize. Připadal jsem si, že nemám síly, ale ke konci jsem se zdravě naštval. A ty síly najednou byly. Je to asi o tom, že pak jezdíš uvolněně, ne křečovitě a hodně silově. Nechtěl bych jezdit jen první ligu. To bych zvažoval, jestli nemám ještě jet tam nebo tam. A byl bych na tom úplně stejně jako loni.“

speedwayA-Z: „V divišovském Memoriálu Jaroslava Simandla a Rudolfa Maška kralovali čeští junioři. A Poláci. Jak je možné, že se polští jezdci by ne špičkové úrovně prosazují tak i mimo svou zemi?“
Radek Smolík: „V Polsku je plochá dráha sport číslo jedna. Je tam ohromná konkurence. Každej Polák je dobrej. I když přijede nějakej neznámej, je schopnej u nás vyhrát závod. Mají to v krvi, mají tu vyježděnost. I to zázemí tam mají, myslím, o hodně lepší než u nás. A v Divišově byla dobře připravená dráha. Hodně se to tam teď zlepšilo. Závody byly pěkný.“

speedwayA-Z: „Na sklonku své kariéry jsi jel Zlatou přilbu. Jaký to byl pocit nastoupit právě v tomto závodě? A navíc se startovním číslem jedna, by bylo zděděné po Ryanu Sullivanovi?“
Radek Smolík: „S jedničkou to nebyl dobrej pocit. V takovým závodě to bylo dost svazující. Nejvíc mě mrzí, že mně to nevyšlo. Mohlo to bejt mnohem lepší. Předloni mi chyběl kousek a postoupil bych. Určitě jsem byl rád, že jsem mohl jet. A ne jako náhradník, ale v základní soupisce, i když to bylo na poslední chvíli. Letos konečně po tolika rokách uvidím Zlatou přilbu celou. Když to člověk jezdil, ne že by z toho nic neměl, ale nějaký jízdy mu přece jen unikaly.“

Otázky čtenářů speedwayA-Z:
Petr Horáček: „Chtěl bych se Radka Smolíka zeptat, co jeho rozhodnutí říkaly jeho kluby, Pardubice a Svitavy? Jakou finanční pomoc od nich dostává? Snažily se pomoct? A kolik taková sezóna vlastně obnáší? Díky a a se daří i mimo ovály!“

Radek Smolík: „Oznámil jsem to trenérovi panu Laštovkovi. Určitě nebyl rád, že jsem skončil. Ale pochopil to. Jak to přijal, to byste se musel zeptat jeho. Hlavně v Pardubicích byla pomoc v juniorech, že jsem mohl začít jezdit na klubovejch motorkách. V seniorech si už finanční věci musí obstarávat sám. U nás ty kluby mají sami problémy se svým vlastním financováním. Nikdy jsem nepočítal, kolik sezóna obnáší, ale peněz není nikdy dost. Záleží kolik toho člověk dostane a kolik použije. Každej jezdec má jiný nároky.“

Naďa Malá: „Kdyby se mě někdo zeptal, kdo na mě působí z našich plochodrážníků na první pohled jako pohodář, vybavil byste se mi určitě vy. Je to pravda nebo máte tak dobré krycí mimikry? V každém případě je mi líto, že ten pohodář už nebude jezdit.“
Radek Smolík: „To je potěšující, že tak vypadám, ale asi nejsem. Když se nedaří, jsem hodně takovej nervní. Poslední dobou to takový není, v juniorech to bylo horší. Táta by mohl vyprávět.“

Ilona Nádvorníková: „Musím souhlasit s předchozí pisatelkou. Také na mě působíte jako velmi milý a vyrovnaný člověk. Možná to mají na svědomí i vaše brýle, které jsou v tomto sportu přece jen výjimečnou záležitostí. Tak bych se chtěla zeptat, zda někdy při závodění nepřekážely. A moje druhá otázka – jestli opravdu končíte a pokud ano, s jakým pocitem. Děkuji za odpovědi a přeji hodně štěstí.“
Radek Smolík: „Překážej jedině, když se mlžej. A nasazování přilby je náročnější. Handicap to žádnej nebyl. Snil jsem, že bych si nechal udělat operaci očí laserem, protože bez brýlí je to přece jen pohodlnější. To se netýká jen plochý dráhy, ale i ostatních věcí. A momentálně opravdu končím. Po tom dnešním rozhovoru opravdu cejtím, že mi to bude chybět. Člověk si plochou dráhu připomněl. Nebo má po tý zimě asi takovej půst.“

Radek Smolík děkuje:
„Za všechny ty roky ježdění bych poděkoval hlavně rodině, že to vydrželi a podporovali mě. Za to jim děkuju. A všem kolem plochý dráhy, co mě někdy nějak pomohli. Nebudu to vyjmenovávat, abych na někoho nezapomněl. Ale bez pomoci lidí okolo bych u toho tak dlouho nevydržel.“

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz), Karel Herman a archív Radka Smolíka.