Praha – 17. května
Už v době své veleúspěšně závodní kariéry byl zvyklý říkat své názory rovnou a bez obalu, ať se to někomu líbí anebo nikoliv. Nyní druhým rokem působí v roli trenéra SCM spolu s Miroslavem Rosůlkem a mají pod palcem reprezentaci v nižších kubaturách. Polská Toruň nabídla během dvou dnů přehlídku zlaté trofeje mládeže v kubatuře 125 ccm a světový pohár dlouhodrážních dvěstěpadesátek. A Jiří Štancl se vrátil domů plný poznatků, s nimiž se svěřil magazínu speedwayA-Z.
„Stopětadvacítky jsou úplně vyrovnaný,“ vypráví. „Rozjeli se Němci. Kdyby jim to takhle jelo loni v Olchingu, museli by bejt‘ první. Dráha měla klopený zatáčky, byla rychlá, ale pro všechny stejná. Nejvíc na nás s Mírou udělal dojem Milan Dobiáš. Říkali jsme mu, jak má vysedat a on tak jezdil. Petr Chlupáč v tom dost sedí, je už těžkej‘, stopětadvacítka už pro něj není, potřeboval by dvěstěpadesátku. Filip Šifalda má výhodu, že má rychlý motorky. Stylově není nejlepší, jako trenéra respektuje hlavně svýho otce.“
Filip Šifalda bojoval ve finálové jízdě o stupně vítězů. Nakonec skončil čtvrtý. Milan Dobiáš obsadil pátou a Petr Chlupáč osmou příčku.
„Všichni se snažili,“ kvituje Jiří Štancl. „Blbý je ale to, že na mistrovství světa dostanou jen jednu pneumatiku a přitom sjedou tři nebo čtyři. Jedou daleko, cesta je zadarmo, dostanou nějakej‘ cesťák od SCM, ale na druhou stranu jim Shupa půjčuje motorky a motory. Mrzí mě, že Mitas sponzoruje v Anglii kdejakej‘ závod a tady stojí guma jednou tolik co v Anglii. Škoda, že nám Mitas pneumatiky na reprezentaci nedá.“
Také další záležitosti by si náš nejlepší plochodrážník všech dob představoval jinak. „Mezi ostatními jsme tam jako chudý příbuzný,“ všímá si. „Ostatní mají národní dresy, tohle u nás není na úrovni. Jeli jsme do Toruně a dodneška jsme na reprezentaci nedostali ani pětník, protože ministerstvo neposlalo peníze na AČR. S Mírou jsme důchodci, jedeme do Polska, dostaneme poloviční diety a ještě si my dědkové musíme řídit auto. Něco se musí změnit.“
Zatímco ve stopětadvacítkách mohou naši borci bojovat o cenné kovy, ve čtvrtlitrech je situace o poznání horší. Jediný náš zástupce Petr Chlupáč skončil v Toruni coby patnáctý z osmnáctičlenného pole.
„Za nás se psalo, že nám ujela Vindobona, ale ve dvěstěpadesátkách nám ujel vlak až do Amsterdamu,“ glosuje Jiří Štancl. „Mads Hansen měl s sebou dokonce Erika Gundersena. Celej‘ závod vyhrál s patnácti bodama, ale ve finále se mu to rozpadlo.“
U nás se však šampionát republiky dvěstěpadesátek ještě nestačil rozběhnout. „Jawa dělala maximum, ale motorky jsme dostali až osmadvacátýho dubna,“ říká Jiří Štancl. „Všechno syrový, hledá se příčina, proč se to zadírá. Ve Slaným se rozsypal jeden motor, v Toruni jeden v tréninku a jeden v závodě. Musíme hodně dělat, abychom to ve dvěstěpadesátkách hodně dotáhli. Hlavně aby kluci měli techniku, dost tréninků a závodů.“
Jiří Štancl rozhodně není pesimistou, ale za všechna léta u ploché dráhy se přesvědčil, že za úspěchem stojí především poctivá práce. „Věřím, že by se to mělo zlepšit,“ konstatuje. „Musí se ale najít úplně nová koncepce. Závodníků u nás je málo, technika není nejlepší. Díky Jawě, že nám půjčila rámy na dlouhou dráhu. Všichni ostatní ale měli motorky minimálně o měsíc dřív než my. Kluci se na tom ještě nesvezli, navíc Lukáš Vinter si zlomil ruku a Jan Kvěch má utrženej‘ sval.“
Foto: Jiřina Šifaldová
