Praha – 7. května
Po letech závodní pauzy začal mávat praporkem tak vehementně, že se z traťového komisaře stal opět plochodrážník. I když se nevyhýbal regulérním podnikům, jeho doménou se přece jen stala veteránská klání. Stejné to bude také letos, i když dnešní začátek evropské série v Mariánských Lázních chtěl původně vynechat. Jan Boháč nakonec pojede i zítřejší mistrovství republiky a magazínu speedwayA-Z se svěřil, že nelituje, že se nechal přemluvit.

Osmnáctý nejlepší čtyřventilový veterán

Jan Boháč si povídal s magazínem speedwayA-Z

„Loňská sezóna byl zvláštní, částečně zajímavá, částečně smolná,“ zamýšlí se Jan Boháč nad loňským závodním rokem, který strávil zejména na dlouhých oválech. „Pro nedostatek času a financí jsem musel některé závody odmítnout. Dva závody ELVS byly zrušeny, navíc mně odešly tři převodovky. Takže největší radost jsem měl, že můžu jet v barvách AK Slaný. Jel jsem dokonce ve třech různých slánských vestách a se dvěma stál i na stupních. Takže se mi splnilo další přání.“

Stejně jako letos i jeho loňská sezóna začala druhý květnový víkend v Mariánských Lázních. „V obou závodech jsem byl úplně poslední, což jsem očekával,“ nestaví si žádné monstrózní stavby na růžových obláčcích. „Ale super jsem se povozil, mám tenhle ovál rád. Na veteránech mně vypadávala jednička, takže jsem startoval na dvojku.“

Technické trable se mu nevyhýbaly ani nadále. „Ve Slaném na Memoriálu Antonína Vildeho mně hned v první jízdě bouchla zadní guma,“ vzpomíná. „Málem jsem si ustlal a zbytek závodů jsem jel jako posera. Měl jsem z toho špatnej‘ pocit, nic nepomohlo ani třetí místo a pohár, kterej‘ mně sice udělal radost, ale ten pocit, že jsem jel jako bych měl tři promile a sluneční brejle zůstal…“

Nicméně datum na kalendáři nezůstalo a kolotoč evropské série veteránů se roztočil naplno. „V Mulmshornu jsme si s Káčou šáhnuli na dno sil,“ vypráví Jan Boháč. „Bylo strašný horko, přes čtyřicet stupňů. Káča zadřel GM a mně uletěla převodovka. Bohužel jsem jel na půjčený Jawě od Káči. Když k tomu přičtu, že mu nabourali Medvěda, napadá mě přísloví o třetici… Musím ale moc poděkovat Doris a Igorovi z Mulmshornu, že nám poskytli přístřeší a možnost zrehabilitovat se po dost těžkým závodě. No, oni nám pomáhali už i během závodů. A taky Andy Burmeisterovi, bez něj bych byl úplně v prdeli.“

Tropické teploty nás ovšem provázely celé léto. „V Pardubicích bylo zase strašný vedro,“ souhlasí Jan Boháč. „Ale závod byl super. Dráha taky a výsledek mě uspokojil. Spousta lidí a veselo celej‘ den. Den na to jsem jel do Žarnovice, kam jsem dostal pozvánku od Martina Búriho a hned ji přijal. Nemohl jsem se zúčastnit veteránů a Žarnovicu mám moc rád, je to super místo se super lidma. Tam jsem se aspoň povozil na dlouhánu jako vloženej‘ závod při mistrovství Slovenska. Podařilo se mně vyhrát jednu jízdu a bejt‘ v součtu druhej‘, což mně udělalo radost.“

A pak přišel Eenrum. „Byli jsme tam s dvoudenním předstihem,“ vzpomíná Jan Boháč. „Relaxovali jsme na sluníčku, cestovali po okolí, pozorovali mladé fotbalistky Eenrumu… V den závodu začalo jemně pršet, krásnej‘ trávníček se proměnil na kluzkou, slizkou plochu. Při tréninku to klouzalo, jako kdyby dráha byla plná hnusnejch‘ hnědejch‘ slimáků. Na závod začalo pršet, po první sérii to ukončili. Škoda, jet se o den dřív, byl by to super závod. Moc musím poděkovat Pedro Čapkovi a Petrovi Benzovi za spolufinancování cesty. Pojali jsme to zase jako vejlet a užili si těch několik dní volna.“

Cestující MHD Praha mnohdy ani netuší, že je vozí plochodrážní závodník

V celkové klasifikaci čtyřventilů v ELVS figuruje na osmnáctém místě. „Závěrečnej‘ závod v Pfarrkirchenu byl suprovej‘,“ netají se. „Dostal jsem se zázrakem do céčka a byl dvacátej‘ z osmadvaceti, což jsem nečekal ani náhodou. Navíc když se na dráhu navezla spousta novýho písku. Byla strašně hluboká, všechny bolely ruce. S Klauzíkem a Čahounem jsme tam ve volnu blbnuli na dopravním hřišti a skate rampě. Večerní posezení a vyhlašování výsledků super. Hudba, jídlo, pití… Konečné umístění na osmnáctém místě z třiceti bodujících beru jako dobré. Jen Honza Klauz kroutil hlavou nad hudbou, kterou tam hráli. Holt, jódlování je zvláštní.“

Krátká dráha jedině snad pod Ještědem

Na krátké dráze se Jan Boháč sveze asi jen v Liberci

Na podzim jsme Jana Boháče mohli vidět opět na klasických českých oválech. „V Divišově Bára Pajkrová uspořádala veteránskej‘ závod,“ říká. „Bylo to super, podařilo se mně vyhrát jednu jízdu a celkově se mi jelo dobře. Poslední závod byli veteráni v Liberci. Jelo se systémem družstev a zároveň byli vyhlašováni i jednotlivců. Sever byli Češi, Angláni a Jih Rakušáci a Italové. Naši prohráli jen těsně, bohužel tím, kdo to týmu posral, jsem byl já. Vůbec mně to nešlo a udělal jsem jen dva body. Nakonec úplně nejlepší akce byla rozlučka se sezónou u nás ve Slaným. Povozili jsme se na všem možném. Největší sranda byla s Patrikem Mikelem v sajdě.“

Jan Boháč nelituje, že se nechal přemluvit ke startu v Mariánských Lázních

Jenže nyní píšeme letopočet 2016 a sezóna Jana Boháče začíná dnes a zítra opět v Mariánských Lázních. „Mariánky jsem vůbec neměl jet,“ vydechne hrdina našeho vyprávění. „Z ležáku lezou jak stříbrný, tak zlatý piliny. To bude asi z vahadel. Chtěl jsem, že bych nejel ani veterány dnes, jeden výsledek se škrtá, ale Tonda Šiška mě ukecal. Měl jsem rozhovor s Káčou Kadlecem, že tam hodím ležáka a pojedu oba víkendy.“

A tak se v uplynulých dnech Jan Boháč za volantem pražského městského autobusu moc neobjevoval. „Mám volno, dával jsem motorky dohromady,“ popisuje. „A mám dobrej‘ pocit, že jsem se nechal ukecat. Honza Klauzů mi slíbil, že tam pojede se mnou na celej‘ víkend, takže to bude hoch zabezpečený.“

Další víkend je na pořadu dne Memoriál Antonína Vildeho s tradičním veteránským vloženým závodem, ale Jan Boháč v něm absentuje. „Krátkou nepojedu,“ vysvětluje. „Akorát kdyby Větrouš z Liberce chtěl, nechám si otevřený vrátka. Jel bych tam i na stará krátký, na stojáku, v Liberci je to hrozně hezký.“

Takže hlavním náplní závodního diáře Jana Boháče bude opět ELVS? „To bych chtěl jet celý, krátkou budu asi vynechávat,“ uvažuje. „Muhlmshorn, Eenrum, Rastede… Budu pokaždý bydlet někde po okolí. Závěrečnej‘ závod je v Rodenu, kde jsou tři dráhy v jedný. Tam chci, nikdy jsem tam nejel, bude tam rozlučka. A pokud skončím do dvacátýho místa, budu spokojenej.“

Jan Boháč děkuje:

„Velké poděkování bráchovi Danielovi, Honzovi Rybovi, Honzovi Klauzovi s Marcelkou a Čahounem, Láďovi Zeithamelovi. Bez nich bych už dál nezávodil. A úplně nejvíc děkuju Radkovi Habartovi, že mě stále vychází vstříc s pracovní dobou.“