Pardubice – 12. září 1965
Zlatá přilba je na svítkovském závodišti teprve podruhé. Řada škarohlídů stále nemůže přenést přes srdce, že travnatá dráha dostihového závodiště patří již jen koňům a hanlivou přezdívku žlutá přilba skloňuje ve všech sedmi českých pádech. Nicméně byť do světového finále, které se po roce vrací do Wembley, zbývá necelý týden, na východě Čech nechybí představitelé světové elity. Na finálovém roštu stojí Barry Briggs, tehdy zatím jen trojnásobný mistr světa, Rus Farit Šajnurov a čtveřice elitních československých závodníků. Zhruba patnáct tisícovek diváků doufá, že stejně jako předloni o kousek dál na travnaté dráze zůstane blyštivá trofej doma. Páska letí nahoru a oni ještě netuší, že za necelé dvě minuty budou zklamáni. Z ampliónů se totiž po dekorování trojice nejlepších ozve píseň Sojuz něrušimij. Naděje ochozů splní až o osm let později Milan Špinka, jenž však zatím ve svých čtrnácti letech může pouze šroubovat na motocyklech svého toce, jenž nastupuje k závodu všech závodů coby šestačtyřicetiletý rutinér, ovšem vypadne již v sobotní kvalifikaci.

 

Čtyřicet mužů v boji o blyštivý klenot a plochodrážní ESO

V sezóně 1965 byla Zlatá přilba ještě ve stadiu experimentu a hledání optimální podoby svého závodního rozpisu. Oproti předchozímu ročníku, který zavedl plochodrážníky bojující o nablýskanou trofej a plochodrážní ESO v exportním provedení poprvé do Svítkova, se zásadně změnily propozice.

Dvoudenní charakter zůstal zachován a kromě favoritů Barryho Briggse, Ove Fundina, Charlie Monka a Antonína Kaspera, jež byli nasazeni rovnou do čtvrtfinále, se zbývajících šestatřicet závodníků zapojilo již v sobotu do kvalifikačních rozjížděk.

Bylo jich šest, přičemž do čtvrtfinále postoupili první dva v cíli každé z nich. Zbývající čekala čtveřice opravných jízd, která do čtvrtfinále pustila rovněž vždy nejlepší dva. A pozor, právě v pětašedesátém začala tradice skupin s trojící rozjížděk ve stejném jezdeckém složení, přičemž nejhorší výsledek se škrtal.

Že nešlo o žádnou selanku, svědčí fakt, že Antonín Šváb hned ve druhé kvalifikační jízdě vylepšil rekord dráhy na hodnotu 76,4. Pakliže bychom jeho čas chtěli srovnávat jeho čas s dnešními, musíme si uvědomit, že tehdy byl ovál dlouhý 410 metrů.

Adolf Kuba v reportáži pro Svět motorů na téma netradičního rozpisu:

„Ti, co se dobře umístili, byli spokojeni, ti, kteří neuspěli, hovořili o sportovně nezajímavém a netechnickém způsobu závodů, o slabém výkonu svých strojů a podobně. Škoda, že mezi našimi plošináři neslyšíme častěji upřímná slova, že někdo byl lepší.“

Nedělní pořad začal velkolepě. Diváci mohli sledovat parašutisty, letecké modeláře, ale také utkání vojenských ragbistů. Nicméně nejvíce je lákal přece jen maratón osmadvaceti plochodrážních rozjížděk. V opravných jízdách nejvíce překvapil třiadvacetiletý Jan Holub.

V původní verzi startovní listiny figuroval jen jako náhradník a příležitost ke startu dostal až díky absenci přihlášených Rakušanů. Starty si rozhodně dát za rámeček nemohl, avšak ve všech případech se dokázal propracovat do čela. A jako jediný dokázal vyhrát všechny tři jízdy své skupiny. Ve čtvrtfinále nakonec zůstal viset jen velice těsně.

Jihočeský borec, jehož jméno v dalších letech proslavili i synové a vnuk, se rozhodně za své třinácté místo nemusel vůbec stydět. A to tím spíše, že se čtvrtfinále stalo osudovou pastí i pro profesionály z britské ligy Alana Cowlanda a Charlie Monka.

 

Rus dovedl Čechy do cíle na provázku jako matka husa svá housátka

Nicméně sedmnáctá Zlatá přilba Československa měla zlomit také ambice Ove Fundina. Švédský bouřlivák, který dokázal prohýřit celé noci a pašovat slivovici v nádržích plochodrážních strojů ESO, neměl dost bodů na finále. Viník byl nasnadě, divišovský motocykl, jemuž se prý nedostávalo koňů ve výkonové charakteristice.

Po padesáti letech těžko soudit, kde byla pravda. Každopádně se Ove Fundin na startovní rošt malého finále, které se stalo kořistí domácího Rudolfa Havelky, nepostavil. Hořkou pilulku musel polykat také následující týden ve Wembley. Zatímco Björn Knutsson si vychutnával pocit nejlepšího plochodrážníka modré planety, Švéda stejně jako o rok dříve v Göteborgu připravil v rozjezdu o stříbro Igor Plechanov.

Ten nepřijel do Pardubic obhajovat své prvenství, jelikož se již plně soustředil na Wembley. V sestavě Sborné jej zastoupil Farit Šajnurov, kteří si z východu Čech nakonec odvážel nejen skalpy dvou světových finalistů, ale také hlavní trofeje.

Prorocká slova Adolfa Kuby v reportáži na stránkách Světa motorů číslo 20:

„Pořadatelé se opět vyznamenali a připravili divákům podívanou, která se stane, právě tak jako dřívější ročníky na travnaté dráze, každoroční očekávanou lahůdkou sportovních diváků.“

Dochované snímky ukazují, že po startu finálové jízdy na šest kol byl vpředu Jaroslav Volf. Ústecký plochodrážník byl v sezóně 1964 prvním československým závodníkem ve světovém finále, avšak o rok později vypadl v kontinentálním finále ve Wroclawi. A nebyla mu souzena ani Zlatá přilba.

Zůstal těsně pod stupni vítězů, když za sebou nechal Luboše Tomíčka, jenž se v srpnu v Žarnovici dočkal svého pátého titulu mistra republiky a neměl chybět ani ve Wembley. Mnohem hůř než Jaroslav Volf však dopadl Barry Briggs. V první zatáčce spadl, navíc se mu následující týden nepovedla obhajoba titulu mistra světa, když skončil až čtvrtý.

Do finále se kvalifikoval také Antonín Kasper, který o dva roky dříve rozjásal desítky tisíc diváků, když v posledním ročníku Zlaté přilby na travnatém ovále na poslední chvíli sebral vítězství Angličanovi Martinu Tatumovi. Hodně se přáteli s Františkem Šťastným a stejně jako on dokáže o svých závodech barvitě vyprávět. Sedmnáctému ročníku závodu všech závodů se věnoval také v knize Sekáček se Zlatou přilbou aneb celý život u ploché dráhy, která je v současné době k mání v přímém prodeji na našich závodech.

„Farit Šajnurov dobře odstartoval,“ líčil. „Standa Kubíček byl druhý a já mu celou jízdu nadával. Položil jsem to na venek, Standa to vzal pode mě a já musel zpomalit. Šajnurov nám ujel na určitou vzdálenost a já bojoval se Standou. Byl pomalejší, ale já nebyl schopný ho předjet. Nestačilo velké srdíčko, abych ho předjel.“

 

Svítkov musel čekat devět let

A tak se stejně jako před rokem hrála sovětská hymna. Stanislav Kubíček si jako nejlepší československý účastník převzal pohár věnovaný redakcí motoristického časopisu Svět motorů. Antonín Kasper na něho koukal trošku skrze prsty.

„Vynadal jsem mu do ptáků,“ píše na stránkách knihy, která čtenáře provází celým jeho životem u ploché dráhy, a z níž také pocházejí zde zveřejněné snímky. „On se ale jen uculoval ‚co se děje‘. Jsou to závody, jel tak, jak jel. Musel být spokojený s druhým místem. A kdo by také nebyl, Zlatá přilba je Zlatá přilba.“

Jenže lepší než stupně vítězů při Zlaté přilbě je vítězství při Zlaté přilbě. Od šestašedesátého si věnce odváželi Antonín Kasper, František Ledecký a Miloslav Verner.

Až přišla neděle 23. září roku 1973 a Milan Špinka projel cílem finálové jízdy v sedle Jawy vypůjčené od svého bratrance Evžena Erbana jako první a v devátém ročníku Zlaté přilby ve Svítkově ukončil dlouhé čekání na československého vítěze.

17. Zlatá přilba Československa – Pardubice:

1. Farit Šajnurov (SU), 2. Stanislav Kubíček (CS), 3. Antonín Kasper (CS), 4. Jaroslav Volf (CS), 5. Luboš Tomíček (CS), 6. Barry Briggs (NZ), 7. Rudolf Havelka (CS), 8. Valentin Krajev (SU), 9. Antonín Šváb (CS), 10. František Ledecký (CS), 11. Konstanty Pociejkowicz (PL), 12. Ove Fundin (S), 13. Jan Holub (CS), 14. Jerzy Trzeszkowski (PL), 15. Jurij Oleněv (SU), 16. Florian Kapala (PL), 17. Sergej Ljatosinskij (SU), 18. Mieczyslaw Polukard (PL), 19. Miloslav Verner (CS), 20. Ryno Westergren (S), 21. Charlie Monk (AUS), 22. Bert Lindarw (S), 23. Alan Cowland (GB), 24. Miroslav Šmíd (CS) – dalších šestnáct závodníků odpadlo v sobotní kvalifikaci

Foto: kniha Sekáček se zlatou přilbou aneb celý život u ploché dráhy a Mirek Horáček