Žarnovica – 17. dubna
Aby mohl jezdit plochou dráhu, potřeboval vydělávat peníze, takže univerzitní studia musela zatím stranou. S rostoucím počtem žarnovických závodníků totiž bytní konkurence u sponzorů a navíc v tekovském okresním městě je plochá dráha jedničkou, ale o pár kilometrů dále velkou neznámou. Proto chodí do práce na směny, aby se mohl věnovat sportu levých zatáček. Chce se jím bavit, ale zároveň neslevuje ze svých ambicí a přípravy, jak se Patrik Búri svěřil magazínu speedwayA-Z.
Popáleniny nesnížily úsilí
„Loni jsem měl těžký začátek,“ vrací se Patrik Búri zhruba o 365 dnů nazpět. „Do toho jsem nestartoval dobře, motory nechtěly jet. Až jsme to doladili s jedním polským tunerem, začalo se to lepšit. Měl jsem pár tréninků a závodů. A čtrnáctkrát po sobě jsem nespadl, sedmdesát rozjížděk bylo bez pádu, to mě koplo dopředu. Začalo to ve Mšeně, byla těžká dráha a udržel jsem to.“
Nicméně pády se při ploché dráze nedají zcela eliminovat. „Pády přišly,“ povzdechne si. „V Liberci jsem měl natržené vazy a vodu v koleně. Začal jsem strečkovat. Hodně závodů jsem jel v bolestech. Třeba juniorku v Žarnovici jsem byl na práškách a nebylo to ono.“
Aby toho nebylo málo, juniorský věk zakončila spektakulární kolize s Patrikem Mikelem během pardubické Zlaté stuhy. „Otřes mozku a popáleniny třetího stupně,“ skládá žarnovický závodník účet sezóny 2015. „Měli jsme kevlarové kombinézy od KW. Žádné stížnosti však neuznali, že mají homologaci od FIM. Jen to opravili a nashledanou. Kombinézy od FIM shoří za tři sekundy, bylo to vidět i na videu.“
Díky popáleninám se Patriku Búrimu zkomplikovala zimní příprava. „Nemohl jsem trénovat tři měsíce,“ vypráví. „Až někdy v lednu, únoru jsem začal přípravu pořádně. Do té doby jsem cvičil ruce, až tady jsem začal trénovat naplno. Ale asi jsem to dotáhl, na motorce to není znát.“
Zatímco se závodník léčil, motocykly se připravovaly. „Byla to sezóna, že po době, kdy se dařilo, přišlo období smůly,“ bilancuje Patrik Búri plochodrážní rok 2015. „Roztrhnuté řetězy a malé pády. A to už ta nálada není taková. Tuhle sezónu proto víc makáme v dílně. Ani loni jsme to neflákali, ale teď děláme dvakrát tolik.“
Inspirací se staly i jarní tréninky, když na Tekov zamířila celá plejáda slavných jmen. „Hodně nám řekli polští jezdci a mechanici, co do Žarnovice jezdili,“ souhlasí Patrik Búri. „Dolaďujeme spojky, aby se kolo netočil. V Pardubicích mně rozhodčí Váňa hrozil, jestli se bude kolo točit, vyloučí mě.“
Do týmu přišla nová posila. „Mám nového mechanika Pala Sártorise,“ přibližuje Patrik Búri. „Vnesl do týmu nového ducha. Je optimista, to je dobré. Plus mi pomáhá Jožko Štefanka, učí se vedle mě, začíná plochou dráhu.“
Jenže alfou a omegou každého motoristického sportu je finanční otázka. „Štvou mě ty motory, když si chci dovolit novou spojku, nezbudou mi peníze na repas,“ krčí slovenský plochodrážník rameny. „Děláme to jako hobby. Po práci strávíme každý svůj volný čas v dílně u sponzora. Kdybych si měl platit vlastní dílnu, už bych nejezdil.“
Deset dnů dovolené padne na plochou dráhu
Žarnovický stadión nabízí pro závodníky ideální podmínky, které se ještě zlepšily po loňské rekonstrukci dráhy. Jenže velké a široké dráhy s rovným povrchem nejsou jinde běžné a na technických a hlubších oválech mohou nastat problémy. O jiném závodišti na Slovensku se prozatím ani nešušká, nicméně Patrik Búri si dokázal poradit improvizovanou tratí poblíž domu svých rodičů v Kajlovce.
„Neměli jsme krosku,“ vysvětluje Patrik Búri. „Krzysztof Cap měl motor, já dal rám a měl jsem starší spojku. Za začátku zimy jsme šli na louku a jezdili tam. Nejdřív pod malým plynem, pak jsme přidávali. Kdybych měl krosku, nevymýšlím nic, ale tohle bylo dobré na ruce. Pak jsme jezdili šroubky v Swietochlowicích. Tady na Slovensku je problém s ochranáři přírody a rybáři.“
Nicméně v půlce dubna tady máme novou sezónu. „Plány?“ opakuje Patrik Búri klíčové slůvko otázky, ale pak z jeho úst proudí tok myšlenek. „Asi jako loni. Bodovat na domácích závodech, kde nás vidí sponzoři. A hlavně bedna v jednotlivcích, mám bednu jen v amatérech. A nepadat. Hlavně abych nepadal a nezranil sebe a ostatní.“
Krátce po svých jednadvacátých narozeninách si nedělá iluze o kariéře profesionálního závodníka. „Plochou dráhu neberu jako zaměstnání, co musím, ale jako něco, co chci,“ konstatuje. „To ale neznamená, že bych neměl profesionální přístup k motorkám. Ale chci se tím bavit.“
Nicméně vrcholem plochodrážního zápolení je tak či onak moment, kdy závodník stříká ze stupňů vítězů šampaňské na poražené soupeře a dav příznivců, který přišel zatleskat vítězovi. „Už by to chtělo něco udělat,“ souhlasí. „Na bedně jsem byl dvakrát na amatérech a pak na jadranské lize. Naposledy jsem se nechal při juniorce v Žarnovici předjet od Patrika Mikela. Ale vezmi si Martina Málka, kolikrát byl čtvrtý na Zlaté přilbě SNP.“
Amatér se sice plochou dráhou neživí, což ovšem neznamená, že by zíval nudou na gauči před televizí. „Hlavní bude, jak budu mít volno v práci,“ přibližuje další limit svých závodnických ambicí. „Musím si na závody brát dovolenou. Nemám jí moc, protože mám pracovní smlouvu jen do srpna. Takže hlavně jadranská liga, přebory budu mít podle dovolený, kterou mám deset dnů. Člověk chce mít práci, tu si musí udržet.“
Přitom by se mohlo zdát, že okolí Žarnovice je plochodrážní země zaslíbená. „Jezdci přibývají, ale sponzorů je pořád stejně, a tak musím dělat noční a víkendy,“ uvědomuje si Patrik Búri. „Momentálně mě nejvíc drží DUO ADOS. Koupili mi přilbu, mám u nich motorku a k dispozici jsou stroje, ať už vrtačka nebo centrovačka. Auto na závody mám od nich. Pro mě to jsou takový rodiče na plochou dráhu.“
Speedway Club Žarnovica usiluje dostat plochou dráhu do podvědomí širší veřejnosti celého Slovenska, což je nelehký úkol. Při sledování sportovních kanálů je speedway jedničkou a jede-li Martin Vaculík, do pozadí ustoupí i fotbal či hokej. Ovšem řeknete-li kupříkladu v Levicích, které leží o necelých čtyřicet kilometrů na jih, že jste byli v Žarnovici na závodech, pokud vašemu posluchači dojde, že míníte preteky nikoliv továrnu, bude se divit, že se Autoslide jezdí i v létě.
„Klub se snaží, ale nás závodníků je víc,“ souhlasí Patrik Búri. „A dávat servisovat motorky a kupovat díly, není nic nejlevnějšího. Nejhorší je, když přijedu do vedlejších měst jako je Banská Bystrica, nikdo neví, co je to plochá dráha. A když jeden z padesáti ví, zná to díky Maťovi Vaculíkovi. Pořád se to málo medializuje.“
Patrik Búri děkuje:
„Děkuji hlavně rodině, že akceptují moje výlety. Mechanikům Milanovi, Palovi a Krzysztofovi. DUO ADOS a Ferovi Šteflovičovi, Speedway Club Žarnovica, Peter Cvanga, Flowers and Gifts, SMF, yop sport, Kamenárstvo Bartfay, Broart, Sádrokartonárske centrum a Luboš Šmondrk.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Petr Makušev, Antonín Škach a archív Patrika Búriho
