Mladá Boleslav – 12. března
Počátkem předloňského června vzal Osud stopky. V roli časoměřiče je zmáčkl a dal mu pokyn, ať jede velkou cenu života. Vyhrál, ale rok se sešle s rokem a on se opět ocitnul v situaci, kdy body z jízd a výsledky závodů stojí na druhé koleji. Nicméně bojoval jako lev, absolvoval sérii operací a rekonvalescencí. A byť jej čeká ještě spousta práce, má v jednom jisto. Pakliže se vrátí k závodění, rozhodně si v šestém kalendářním měsíci roku bude dávat sakramentský pozor. Filip Šitera to ostatně našim čtenářům vysvětlí sám, protože je další z řady českých plochodrážníků, kteří poskytli magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor.
speedwayA-Z: „Předloni jsi měl hodně krátkou sezónu. Po těžkém zranění ze Mšena ses chtěl ještě na podzim vrátit k závodění, avšak během zimní přípravy ses rozhodl naprosto vytěsnit plochou dráhu ze své hlavy. Vyplatila se na jaře taková filozofie?“
Filip Šitera: „Asi to pomohlo. Zezačátku jsem byl jako na houpačce, pak se začalo dařit. Myslím si, že ten začátek byl dobrej‘. Určitě to pomohlo, že jsem si odpočinul a byl jsem namotivovanej‘. Až na začátku sezóny mi plochá dráha chyběla. A bylo to dobrý, že byla pauza, člověk si musí odpočinout. I když je pravda, že v létě jsem si odpočinul dost (smích). Připravil jsem se dobře, hokej pomoh‘, měli jsme i kruhový tréninky s trenérem, co se tomu věnuje. To myslím, taky hodně pomohlo, takže sportovně jsem měl loni zimu pestrou.“
speedwayA-Z: „Tvoje svezení na podzim 2014 bylo spíše zkušební a pomohlo hlavně tvojí psychice. Doopravdy ses vlastně vracel až loni na jaře. Jaké to bylo?“
Filip Šitera: „Ten podzim jsem jel, abych nežil celou zimu v nejistotě, co bude na jaře. Poslední dva nebo tři závody na konci roku se mi povedly. Byl jsem ve větším klidu. Začátek roku byl pomalejší rozjezd. Mel jsem zpočátku sezóny dost závodů, někdy se i zadařilo, takže jsem byl rád. Na konci roku 2014 jsem si vyzkoušel, že to jde a pak už to na začátku loňský sezóny bylo stejný jako každej‘ rok.“
speedwayA-Z: „Opět jsi nepohrdnul žádným závodem, pustil ses klidně do potomka jadranské ligy či přeboru. Motivace byla nasnadě. Získával jsi zpátky závodní rutinu a sebevědomí, že?“
Filip Šitera: „Bylo důležitý odjet co nejvíc závodů a bejt‘ v tom kolotoči. Když se ti nepovede jeden závod, jedeš hned druhej‘. Pořád chceš vyhrávat, i když tam není konkurence, každej‘ závod je dobrej‘. Na jadranskou ligu mě volali dva dny předem, jak říkám, každej‘ závod je dobrej‘. Můžeš si něco vyzkoušet a je dobrý, když je člověk vytíženej‘. Bylo dobře, že byly závody, člověk nemusí shánět, kde si zatrénuje a tohle byl trošičku ostřejší trénink.“
speedwayA-Z: „Na prvního máje jsi samozřejmě nemohl chybět při Memoriálu Emila Sovy, kterým tentokrát vyvrcholil přebor. A ty ses rozhodně nepostaral o žádné překvapení, protože ses opět dvakrát postavil na nejvyšší stupeň.“
Filip Šitera: „Bylo to super. První května je pro mě srdcovej‘ závod, pokaždý když jsem ho jel, jsem se snažil vyhrát. Děda tam míval stánek, on vlastně přived‘ Emila k závodění, proto jsem to vždycky bral jináč. Pořádal ho se strejdama, ještě když jsem nezávodil a už tenkrát jsem ho chtěl jednou vyhrát. A nakonec jsem vytvořil rekord. Letos to šlo. Kdyby to tak šlo při každým závodě, bylo by to super. Všechno fungovalo, akorát byla škoda, že Suchoš nejen Memoriál. Bylo by to zajímavější i pro diváky. Ale i tak v těch pěti je to něco jinýho a první zatáčka je ještě zajímavější. Je dobrý, že to tam v těch pěti lidech jde.“
speedwayA-Z: „Loni se Mšeno vrátilo do extraligy. Logicky jsi odložil pražský dres a vrátil se v podstatě domů. Avšak vypadá to, že jste měli mnohem vyšší ambice než výsledky…“
Filip Šitera: „Jo, určitě jsme šli do toho, že jsme chtěli vyhrát. Nebo zaútočit na titul. Ale ta sestava se nakonec lepila různě. Myslím, že extraliga neměla úroveň nejvyšší soutěže. Moh‘ bejt‘ jen jeden cizinec. Některejm‘ klubům to nevadí, ale pro Mšeno, když nejezdil Honza Jaroš a Simoťák, to bylo znát. Doma nám utekla bedna, pár bodů nám chybělo vždycky. V našem týmu scházel druhej‘ cizince, myslím, že Slanýmu taky. Praha a Pardubice maj‘, kam šáhnout, ale nám to vadilo. Jak jsem se zranil, museli si závodníka půjčovat nebo mít prázdný místo v sestavě. Jeden cizinec vyhovoval Pardubicím a Praze, tam je na výběr, ale ve Mšeně není. Nejsou závodníci, není z čeho vybírat.“
speedwayA-Z: „Letos už Mšeno extraligu, ani první ligu nepojede a má v plánu zorganizovat jen tradiční prvomájový závod. Jak vnímáš osud svého klubu, který se pro tebe stal srdeční záležitostí?“
Filip Šitera: „Abych řek‘ pravdu, nevím. Jsou problémy s fotbalistama, nemohli jsme pořádat ani trénink. Ve finále je to i o penězích, trénink ve Mšeně je potřeba se sanitou, jinde je to ve městě, kde si zavoláš rychlou záchranku. U náš je ale potřeba mít sanitku. Tenhle rok se odjede Memoriál Emila Sovy a pak se zapracuje na dráze. Uvidíme, jestli se něco udělá a plochá dráha bude ve Mšeně pokračovat. Nebo jestli bude tradice jen jednoho závodu. Jak extraligu jede Plzeň s Březolupama, stáhnou si svý závodníky. mšeno má jen mě a Honzu Jaroše. Půjčovat si závodníky a vyhazovat peníze? Nevím, jestli nebude lepší udělat jen jeden, dva závody. Když se to povede a udělá se dráha, bude to východisko, než plácat sestavu, že si půjčím támhle a támhle. To je zbytečný. Máš třeba titul, ale jinak nic, jak říká pan Grepl, je to jen potěšení. Ve Mšeně je těžký sehnat závodníky, když se netrénuje. Víkendy jsou fotbaly, takže se kluci na plochou dráhu nenatáhnout. Nešlo to skloubit, že bychom měli tréninky my i fotbalisti. Pan Grepl měl stopětadvacítky i pětistovky, ale nejsou lid. I když technika ve Mšeně je, nejde použít, protože nejsou lidi.“
speedwayA-Z: „Třetí červnový víkend byl poněkud hektický. V pátek jste jeli doma extraligu, kde jsi měl jedenáct bodů a Mšeno těsně prošvihlo stupně vítězů. V sobotu jsi byl druhý za Zdeňkem Holubem při Memoriálu Jiřího Hurycha v Chabařovicích. V neděli přišel liberecký přebor. V jeho poslední sérii jsi bojoval s Ondřejem Smetanou, ale o vašem duelu mohl po závodech vyprávět jen on…“
Filip Šitera: „Nevím, ten červen mám krizovej‘. V červnu jsem si udělal i krční obratel, takže jestli budu ještě jezdit, budu si asi v červnu dávat pauzu (smích)! Byla to škoda, všechno fungovalo. Věřil jsem si. Bohužel je to sport, i takový věci se stávaj‘. Nechtělo se mi to děr, abych si nerozbil hubu. Nevěděl jsem, že to dá pode mě. Byla to škoda, těšil jsem se na extraligu do Prahy. Přemejšlel jsem, jestli tyhle závody nevynechat. Ale bylo to v Liberci, jel jsem tam kvůli Sašovi. Bohužel to takhle dopadlo.“
speedwayA-Z: „Kvílení sanitek nikdo soudný neslyší rád, jenže od plochodrážního prostředí jej bohužel nikdo neodpáře. Zprávy o tvém zdravotním stavu byly natolik pesimistické, že se člověk bál ptát na detaily.“
Filip Šitera: „Co s tím naděláš? Je to blbej‘ úraz, ale k tomu sportu to patří. Člověk tam leží a neví, co bude. Bylo dobrý, že doktoři mi řekli na rovinu, že nevědí, jestli budu chodit, chodit o berlích nebo budu na vozejku. Je dobrý, že můžu chodit, na vozejku by to bylo blbý. Prožil jsem si věci, co bych nikomu nepřál. Ale poznal jsem v nemocnici lidi, že jsem si říkal, že jsem ještě dopad‘ dobře. Byl jsem tam v létě, to dávalo zabrat. Pokoj bez klimatizace, Věrouš dones‘ větrák. Viděl jsem tam lidi, co na tom byli hůř, moh‘ jsem dopadnout taky tak. Byl jsem tam jedinej‘, komu se to stalo při sportu. Takový věci patří i k životu. Ve finále jsem rád, že jsem na tom tak, jak jsem dneska. I primář Brož říkal, že jsem z ničeho udělal maximum. Byl jsem dlouho mimo domov, pět tejdnů jsem jen ležel v posteli. Pak na vozejku. Zezačátku to člověk vydržel deset minut. Naštěstí je to už za mnou. Měl jsem teď dvě operace, co snad byly poslední. Teď v dubnu je kontrola, pořád tam je posun. Říkali, že teď dva první roky jsou nejdůležitější. Pak už se nic nezmění.“
speedwayA-Z: „Ty ses ovšem evidentně nevěnoval sebelítosti a stejně jako o rok dříve začal tvrdě makat. Co všechno jsi podstoupil, než ses v říjnu objevil v depu při pardubické extralize s hůlkou v ruce?“
Filip Šitera: „Bylo toho moc. Hlavní bylo, že jsem měl pravý nohy dvakrát zlomenou pánev. Tři měsíce jsem na to nesměl stoupat, proto jsem byl na vozejku. Zezačátku nešlo dělat nic, pravá noha byla slabá, že jsem ji ani nezved‘. Měl jsem štěstí, že jsem byl na spinální jednotce v Liberci, jsou zaměřený na úrazy páteře. Čtyřikrát denně se mnou někdo cvičil. Pak mě naučili soběstačnosti na vozíku. Sám se najíst, oblíknout se a dojít si na záchod. Po sedmi tejdnech mě odvezli do Kladrub. Cvičení bylo ještě intenzivnější, i když jsem zezačátku musel nosit korzet. Pak to sundali a já od tři čtvrtě na osm do čtyř cvičil. Hlavně se posilovala levá noha. Byl tam bazén a věděli, co s tebou dělat. Potom mě pouštěli na víkend domů. Učil jsem se o berlích, jak se to uměl, jel jsem se kouknout za závody. Už mi to chybělo, chtěl jsem se odreagovat a kouknout se na závody. Bylo hezký bejt‘ mezi lidma, co znáš. Pořád musím makat. Třikrát tejdně rehabilitace, pětkrát šlapat kolo. Cviky jsem nemoh‘ dělat kvůli zádům. Byla slabá, nedorost‘ obratel. Praskly mi dva šrouby, museli je měnit, pak mi dávali titanovej‘ čep do obratle. Nemoh‘ jsem cvičit, trochu mě to šouplo zpátky. Nevydržím ještě se zádama, musím doufat, že bude líp. Že budu fungovat a třeba bych se ještě svez‘ na tý motorce.“
speedwayA-Z: „Svezení na motorce nezmiňuješ poprvé. Znamená to, že si pohráváš s myšlenkou svého dalšího plochodrážního comebacku?“
Filip Šitera: „To je hrozně daleko. Důležitý je uzdravit se, abych moh‘ fungovat v normálním životě. Abych chodil bez berlí. Věci na plochou dráhu si chci nechat, prodat to můžu vždycky. Teď mám motivaci makat. Kdybych se vrátil, nebude to na top, ale nechtěl bych skončit kariéru tím, že jsem upad‘. Třeba odjedu pár závodů nebo jen trénink a řeknu, že už nejedu. Teď je důležitý, abych makal, a pak se uvidí.“
Filip Šitera děkuje:
„Hlavně manželce a celý rodině, že při mně stáli. Zase jsem jim další rok přidělal starosti. Sašovi Kopeckýmu, Rimini, SPS Bakov nad Jizerou, panu Sladkýmu Sýsovi, firmě Motopoint, Gardinia, panu Greplovi, Autokomplex Menčík, Stuha, Hromoservis Liberec, FH logistic, Martinu Švestkovi. Honzovi Janů a Vdolkovi, že za mnou v Liberci chodili do nemocnice skoro každej‘ den. Pánům Šťovíčkovi a Janákovi a KŠD legal, panu primáři Brožovi. A všem, co mi drželi palce.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Petr Makušev, Eva Palánová a Antonín Škach
