Na Štědrý den třiadesedmdesátého byl Ivan Popelka z moravských Šarov na vrcholu blaha. Jeho manželka Ivanka v gottwaldovské nemocnici povila synka. Do potomka vkládal naděje, které se jemu samotnému za širokými řidítky nepodařilo naplnit. Jenže listopad 1989 přinesl do naší země nejen tolik vytoužený pád komunistického režimu, ale také určitý úpadek plochodrážního sportu. Finance se staly problémem a Petr Popelka proto na dvě desítky let z prostředí ploché dráhy zmizel.

 

Bezděčným svědkem březolupské cesty ke hvězdám

„Tata věděl, že se narodil plochodrážník, proto mi asi dal jméno Petr podle Petra Ondrašíka, on je v naší dědině  Šarovech nejslavnější rodák,“ komentuje Petr Popelka své narození před více než čtyřmi desítkami let. „Otec byl v Březolupech jeden z prvních čtyřech, co tady měli motorku. Šel na vojnu do Rudé hvězdy, ale nechytal se. Měl špatného velitele roty, nechtěl ho pouštět na tréninky.“

Prostředí březolupského plochodrážního stadiónu nebylo tudíž pro Petra Popelku neznámé. „Já chodíval na plochou dráhu a jako desetiletý tady obdivoval Aleša Drymla,“ vzpomíná. „Měl krásnou červenou kombinézu, všechny jízdy vyhrál a byl pořád čistý.“

Nicméně okolnosti směřovaly k tomu, aby se závodníkem stal i on sám. „Otec mě k tomu vedl odmalička,“ přechází k plochodrážním kapitolám svého životopisu. „Jezdil jsem krajský přebor v bikrosu. Pak mě dovedl do Březolup. Miloš Plzák byl trenér, kraloval tu Staňa Kučerů a Červajs (přezdívka Vlastimila Červenky – pozn. redakce) byl ještě v SVS. Začínali jsme tehdy ze Šarov tři,Vlastik Kozlík a Martin Fusek byl synovec Petra Ondrašíka a Vaška Zajíce.

Tehdejší teenageři neměli tak přímočarou cestu k závodění, protože spodní věková hranice, aby se mohli postavit ke startovní pásce, byla šestnáct let. V devadesátém roce byl ještě plochodrážníků relativní dostatek, navíc do juniorského šampionátu bylo potřeba se prokousat a předkvalifikace se pořádaly na podzim před danou sezónou. To ovšem ještě Petru Popelkovi šestnáct nebylo, takže se svého závodního debutu dočkal na ligové bázi.

„Dva roky jsem tady brousil,“ popisuje Petr Popelka svá učednická léta. „První závody jsem jel v Žarnovici. Stáli jsme v depu, Heinrich Schatzer měl Godden. Byli jsme v šoku, že jeden Slovák mu nabídl svůj motocykl.“

Důvod byl nabíledni, sice padla železná opona, avšak v československých pravidlech byla stále zakotvena povinnost používat stroje Jawa a pneumatiky Barum. „V zadní zatáčce jsem utopil motorku v kaluži vody nebo spíš v jezeru,“ vybavuje si Petr Popelka podrobnosti ze svého debutu. „Dneska by tam nikdo nejel. A pak jsem urval bod.“

Petr Popelka byl juniorem celku, jehož dle tehdejší ligové formule čekaly jen dvě speciální rozjížďky s vrstevníky. Zmíněný bod přišel ve druhé jízdě, kdy kopřivnický Rudolf Dvořák upadl a on protnul metu za Zdeňkem Koliandrem z Racku a vítězným domácím Mariánem Šebianem. Heinrich Schatzer se skutečně dočkal dodatečné diskvalifikace, avšak Žarnovica přesto vyhrála.

Šlo však o její poslední triumf v domácí lize a do úlohy favorita se stylizovaly Březolupy. Jaroslav Gavenda se na prahu třicítky dostával do životní formy, na postu leadera mu sekundoval Vlastimil Červenka, který se vrátil z pardubické vojny. Své slovo uměli říct i Stanislav Kůra a Miroslav Dohnal.

„Žádná výhra, bod sem bod tam,“ komentuje své prvoligové účinkování Petr Popelka, jehož v dalších patrech československé soutěže družstev na pozici náhradníka nahradili zkušenější Martin Šerý a Josef Svízela. A tak ke vstupu moravského celku do extraligy přispěl jen čtyřmi body v základní prvoligové skupině.

 

Osmačtyřicátý muž juniorské předkvalifikace v extralize

Vzhledem k uzavřenosti juniorského šampionátu nováčkům Petr Popelka nenašel v sezóně 1990 žádnou příležitost k závodění. „Liga byla začátek, juniorku jsem nemohl jet,“ říká. „Ten domácí závod byl nešťastný, zůstal tam Jirka Marx. Ještě hodinu předtím, jsme se spolu bavili v depu.“

Prubířským kamenem, zda i Petr Popelka bude roku 1991 součástí mistrovství republiky juniorů, byla zářijová předkvalifikace na pražské Markétě. „Odvezli mě do Střešovic,“ dostává se hrdina našeho vyprávění k odhalení, že plán postupu dostal trhliny. „Den předtím měl těžký pád Petr Strasenský. Nás březolupské mlaďochy to přitlačilo k zemi, byli jsme z toho vyjančení.“

A tak Petr Popelka v jednadevadesátém třel závodnickou bídu s nouzí. Březolupy jezdily extraligu, Miloš Plzák pomýšlel vysoko a neváhal soutěž oživovat starty Rakušanů Andy Bössnera či Heinricha Schatzera či Poláka Macieje Fabiszaka. Konec konců jediným limitem hostování byl tehdy souhlas mateřského klubu, takže vestu moravského klubu oblékli kupříkladu odchovanec Lubomír Jedek, liberecký Robert Ráliš či veterán Václav Verner. Na Petra Popelku došla řada dvakrát, aniž by se však z pozice náhradníka dostal na start jediné jízdy.

Závodění se tak dočkal až na sklonku října při juniorské předkvalifikaci, kterou tentokrát hostily Pardubice.Jednapadesát borců se tehdy pustilo do bojů o dvaadvacet volných míst v mistrovství republiky juniorů 1992. Petr Popelka v sobotu po dvou pádech nedokončil svůj závod a v neděli nenastoupil. Celkové osmačtyřicáté místo mu dávalo vyhlídky šestadvacátého náhradníka do jedné z dvojice semifinálových skupin.

„Tehdy to bylo normální,“ krčí dnes Petr Popelka rameny. „Někdo musel být poslední a v Březolupech to trvalo dýl, než jsi šel na vrchol. Ale ta síla! V juniorské předkvalifikaci se odjelo šest závodů za dva dny! Co bychom za to dneska dali, to je důvod k zamyšlení.“

Nicméně většinu sezóny 1992 strávil Petr Popelka čekáním na příležitost. Do sestavy březolupské sestavy se dostal třikrát, aniž by získal jediný bod. Moravský celek si vybral pořádnou dávku smůly, jíž by v poslední době mohl konkurovat snad jen zánět slepého střeva Romana Čejky před jeho debutem ve světě velkých cen.

Skončil poslední se stejným ziskem šesti tabulkových bodů jako Plzeň a Chabařovice, avšak nižší skóre ze vzájemných utkání jej nemilosrdně srazilo do první ligy. Petr Popelka však paradoxně v extralize zůstal. Na podzim totiž narukoval do pardubického Racku, jenž v extralize anno domini 1993 nahradil právě Březolupy.

„V extralize jsme byli dva roky,“ vrací se Petr Popelka k sezónám 1991 a 1992. „Pak Březolupy spadly, ale já šel do Racku a jezdil extraligu taky. Ale pan Vozár mě moc nestavěl. Na vojně jsi byl na všechno sám. Měl jsi vybavení, ale neměl otce, neměl mechanika a do noci jsi po závodech dělal motorky.“

 

Peníze brzdí závodní kariéru více než četné pády

Rok se sešel s rokem a předkvalifikace o juniorský šampionát se opět konala ve Svítkově. „V pátek jsem narukoval do Racku a o víkendu byly závody,“ vzpomíná Petr Popelka. „A já se probil až do finále.“

Šestnácté místo v předkvalifikaci přineslo poněkud komfortní postup do semifinálové skupiny B. Ani v ní se ovšem devatenáctiletý závodník, který se dočkal juniorky ve čtvrté sezóně své kariéry, nezastavil. Na úvod v Pardubicích jej sice přibrzdil pád, nicméně šestá příčka a především osm bodů se hodilo. A tak do finálové části postupoval jako náhradník. Ke slovu se dostal ve všech třech závodech, avšak pokaždé vyšel s nulou.

„V Praze jsem naskakoval do jízdy,“ vybaví si Petr Popelka hned úvodní finálový podnik. „Z jedné strany mi Jirka Jirout říkal, ať neblbnu, že mám novou gumu. Z druhý strany starý pan Karnas, ať jim dám. Tři kola jsem vedl a pak jsem se válel.“

Pády jej provázely takřka neustále. „Dálnice, stadión, nemocnice, to byla moje kariéra,“ usmívá se s odstupem dvaceti let. „Pražáci si dokonce odškrtávali, že mají jízdu se mnou za sebou. Hlavu jsem nepoužíval, ale srdce tam bylo. Jednou jsem byl večer na diskotéce a druhý den se jel Troják. Paní Zajícová konstatovala, že jenom nohy vyletěly. Bylo to v zatáčce u es-té-káčka, ale nic jsem si nezlomil.“

Dnes nachází paralelu se svým otcem Ivanem. „Jsem celý tata,“ přemítá. „Světe, div se, byl na prvním závodě v Břeclavi. Uměl startovat, ale pak nevěděl, co s tím. V životě jsem nemohl pochopit, jak mohl ubrúsit půlku řidítka. Ale na asfaltě to asi šlo.“

V sezóně 1994 se zdálo, že se Petrovi Popelkovi začíná dařit. S civilem se vrátil do Březolup, které shodou okolností nahradily v extralize vojenský Racek. Do semifinálové skupiny české juniorky skočil desátou příčkou v Liberci, ve Svitavách si však polepšil o dvě a v Divišově hned o tři příčky. A coby osmý muž závěrečné klasifikace postoupil do finále jako jeho regulérní účastník.

„Pro Racek byly Svitavy domácí dráha,“ připomíná jeden z paradoxů, jež se v ploché dráze čas od času objeví. „A já tam neuměl zahnout. Celou vojnu mi to tam nešlo a byl jsem z toho špatný. Ale po vojně jsem tam jel juniorák a měl jsem devět bodů. Přijeli jsme tam s Milanem Žůrkem svazarmovskou dýchavičnou dvanácettrojkou. Byl jsem ve finále a můj fanklub blbečků už uzavíral sázky, které závod nepřežiju.“

Smůla přišla v půli června. Ve středu ještě na březolupském ovále hájil barvy svého klubu v extraligovém duelu s pražským Olympem. V pátek pokračovalo v Pardubicích finále české juniorky, druhým podnikem, zatímco ten třetí byl na pořadu hned dalšího dne ve Mšeně.

„V extralize jsem ještě jel, ale v pátek jsem si v Pardubicích zlomil nohu,“ líčí Petr Popelka, který se poté měl objevit již jen v zářijové extralize Březolupy vs. Chabařovice. „Na podzim jsem sundal sádru. Dělal jsem v karosárně na stadióně u Jardy Gavendy a na extraligu nepřijel Heinrich Schatzer. Přišel Miloš Plzák, že mám licenci, takže pojedu jako náhradník. Jenže Šeráka (Martina Šerého – pozn. redakce) v první jízdě odvezli a já byl v závodě, jel jsem dvojici s Červajsem. Za cílem jsme se ale chytli s Milanem Vondráčkem a zlomil jsem si ruku.“

 

Krátký comeback

Od té doby jakoby se nad Petrem Popelkou zavřela voda. „Skončilo to kvůli penězům,“ vysvětluje konec své kariéry. „Po sametovým škobrtu se to přetočilo jinam. Tata ještě za bolševiků říkal, abych emigroval, dnes vím, že bych utíkal ze zlaté klece. Začal jsem podnikat. Ze sportu jsem věděl, že podnikání bude tvrdé. A bylo!“

Až předloni v létě se jméno Petr Popelka objevilo ve startovní listině veteránského závodu v Žarnovici. „Po osmnácti rokách jsem s dcerami dojel do Březolup na trénink,“ vypráví, kterak k jeho comebacku došlo. „Martin Gavenda mě přemluvil, ať si to zkusím. Malá to točila na mobil a večer to pustila mojí ženě v televizi ‚hádej, kdo to je, maminko‘. Moja nemá o ploché dráze ani ponětí.“

U jednoho svezení ovšem nezůstalo. „Jel jsem dvakrát, třikrát,“ pokračuje Petr Popelka. „Pak jsem jezdil smykem. Jaryn Gavendů mě vedl, ono se to nezapomíná. Martinovy motorky byly připravené. A potom bác, čtvrtý v Žarnovici! Loni jsem už byl velký mistr a do Žarnovice jel bez supertýmu Gavendů, bez mechanika a kouče na svojí motorce. A skončil jsem zase dvakrát na držce.“

Vložený závod veteránů při březolupské juniorce byla zřejmě definitivní derniéra závodní kariéry Petra Popelky. „Jel jsem ještě tady v Březolupech a myslím, že tím to končí,“ říká. „Budu se věnovat mládeži, ne rozbíjet motorky. Co bude dál? Budu už jen bafuňář, manažer juniorů a sponzor. A tak děkuju Miloši Plzákovi, tatovi a chlapům Gavendovým za comeback.“

Plochodrážní kariéra Petra Popelky (*24.12.1973) v zrcadle času:

1990	Březolupy vítězem první ligy skupiny B (Petr Popelka v roli juniora tři závody ze čtyř – 4 body ze 167 bodů týmu celkem), postup do finále první ligy, kterou po diskvalifikaci libereckého Piotra Pawlickeho vyhrály, v semifinále MR družstev v Březolupech první, ve finále MR družstev v Divišově čtvrté (Petr Popelka v nadstavbové části ligové soutěže nestartoval); v předkvalifikaci MR juniorů 1991 v Praze patnáctý ve své skupině C
1991	Březolupy čtvrté v extralize (Petr Popelka v sestavě na výjezdu v Praze a v domácím utkání s Chabařovicemi DNR); 48. v předkvalifikaci pro MR juniorů 1992 v Pardubicích (sobota 14. – neděle nestartoval)
1992	Březolupy šesté v extralize (Petr Popelka nebodoval ve výjezdních utkáních v Chabařovicích, Plzni a Plzni) a sestoupily do první ligy 1993; 16. v předkvalifikaci pro MR juniorů 1993
1993	VTJ Racek Pardubice šestý v extralize (Petr Popelka v osmi závodech absolvoval osmnáct jízd a získal čtyři body s jedním bonusem); 10. v semifinálové skupině B MR juniorů (Pardubice 6. – Slaný 12. – Chabařovice 12. – Kopřivnice 12.) a postup jako náhradník do finále, v němž skončil 19. (Praha 18. – Svitavy 18. – Divišov 19.); 16. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1994	Březolupy páté v extralize (Petr Popelka ve čtyřech závodech a dvanácti jízdách inkasoval šest bodů s jedním bonusem); 8. v semifinálové skupině B MR juniorů (Liberec 10. – Svitavy 8. – Divišov 6.), ve finále 19. (Praha 16. – Pardubice 16. – Mšeno NS – Divišov NS – Chabařovice NS)
2014	4. v závodě veteránů v Žarnovici v kategorii do 55 let
2015	22. v závodě veteránů v Žarnovici, 5. v závodě veteránů v Březolupech

Foto: Mirek Horáček, Martin Mesiarik, Karel Herman, archív Petra Popelky a archív autora