Praha – 19. ledna
Jako závodník chtěl jezdit prestižní závody a jako funkcionář je toužil na Markétě pořádat. V obou případech se mu to povedlo a Praha je již devátým rokem jednou ze zastávek seriálu velkých cen. Kromě řízení AK Markéta se snaží ovlivnit procesy v celé disciplíně a neváhá jít do střetu i s vedením Autoklubu ČR. Také na toto témě hovoří JUDr. Petr Ondrašík v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z. Také mimo jiné však prozradí detaily ze zákulisí pořadatelství Grand Prix, vnese světlo do krátké historie Českého ligového svazu plochodrážních družstev nebo okomentuje svůj vztah k Romanu Ječmínkovi, prezidentu AČR. A čtenáři se samozřejmě dočkají odpovědí na své dotazy.


speedwayA-Z: „Vrame se na začátku našeho rozhovoru o několik let zpátky. Co vás jako úspěšného závodníka přivedlo do funkcionářského křesla?“
Petr Ondrašík: „Především zájem o plochou dráhu. Nechtěl jsem se jí vzdát a chtěl jsem být nápomocen v její organizaci a rozvoji. Nejblíže jsem k tomu měl ve svém klubu v Praze. Už jsem měl zkušenosti, protože ve výboru klubu jsem byl zapojen už dříve během své činnosti. A tak jsem začal tady. Využil jsem příležitosti věnovat se tomu profesionálně. Později přišla také činnost mezinárodního rozhodčího. Musel jsem získat řadu oprávnění a rovněž absolvoval seminář mezinárodních činovníků. Nejprve jsem působil jako ředitel sportovních podniků a teprve pak si licenci rozšířil na mezinárodního rozhodčího. Měl jsem ji asi osm let, než jsem se dočkal svého prvního nasazení. FIM si totiž uchazeče testuje a teprve pak je nominuje na závody. Vsadil jsem tedy na kartu aktivního působení v ploché dráze. Člověk se má rozhodovat jen jednou, ale myslím, že jsem se rozhodl správně. By se životní ambice a to, co jsem chtěl jako kluk dělat, nenaplnily. Měl jsem v plánu věnovat se odborně právům a teď je dělám jen okrajově.“

speedwayA-Z: „V kuloárech kolují různé zvěsti o vztahu Roman Ječmínek, prezident AČR – Petr Ondrašík. Mohl byste toto téma komentovat?“
Petr Ondrašík: „Ono to začalo už v dobách mého závodění. Jednou jsem se při kvalifikaci na mistrovství světa družstev na Markétě rozjížděli s Honzou Hádkem o post náhradníka. Na závěr se udělalo mezi námi deset startů na dvě kola. Sedmkrát jsem vyhrál a myslel si, že mám být nasazen já. Pak si nás však sezval Roman Ječmínek, tehdy z ÚV Svazarmu. Řekl, že jsem málo bojovný a nebyla ze mě vidět jiskra. Jenže pak jsem se dozvěděl, že podle něj měly být rovnocenně s Rudou hvězdou zastoupeny svazarmovské SVS. Tohle jeho politikaření ve sportu mi utkvělo v paměti a od té doby jsem si na něho začal dávat pozor. Později se bohužel nenaplnily moje vize, které jsem chtěl uvést v život v bojích ČMF a AČR. Viděl jsem sílu v jednotě. Prosazoval jsem v AČR, aby dobře vedl motocyklový sport. Aby to uměl i mediálně prodat a zajistit také finance. Ale poznal jsem, že panu Ječmínkovi jistá část neserióznosti zůstala. To, co jsme slíbili motoristickým sportovcům při přebírání sportovní autority, zůstalo jen jako vize. Zrušily se všechny samostatné sportovní svazy a AČR si ze všech udělal své organizační jednotky. Jako člen prezídia jsem viděl, jak zastupuje motoristy a sportovce. A proto jsem navrhl opatření, která by odvětvím dala větší prostor pro řízení. A přišel jsem s panem Ječmínkem do konfrontace. On chce vládnout a mít z toho neprůhlednou organizaci. Chce všechno řídit, ale ztrácí o tom přehled. To je forma živelné činnosti, ne řízení. Utrácejí se třeba prostředky na sport ze Sazky a čtyřicet miliónů to není málo. Paradoxně se tak nedostanou do sportu, protože mizí v režii AČR. Je smutné, že při schvalování rozpočtu se nenajde ani jeden člen prezídia, který by požádal o rozkrytí jednotlivých položek. Mám na řízení AČR jiný názor než on. A to je hop nebo trop. Když se člověk prosadí, je na koni, když ne, je vyvrhel. A já jsem teď tím vyvrhelem AČR a on mě a našemu klubu to dává najevo, jak může. Velmi mi mrzí, že další plochodrážník v prezídiu AČR, Miloslav Verner, jde v jeho šlápějích a zasévá nesváry do plochodrážních klubů. Připomíná mi to silně éru Svazarmu ve stylu když to řekl pan generál, tak to musí být pravda. Za vše hovoří vložené mládežnické ukázky motocyklových sportů těch nejmenších při Memoriálu Luboše Tomíčka. Za to, že jsme umožnili start i školáků z Delta týmu, členů UAMK, byl celý výbor našeho klubu pozván na kobereček k vysvětlení svých aktivit na prezídiu AČR. Já mám za to, že demokracie vypadá trochu jinak! Historie jen těžko pochopí tento nesmyslný a nesmiřitelný boj dvou zástupců motoristický organizací, který je nezřídka uměle vyvoláván a který nedozírně škodí České republice. Je to prosté, člen každého motoristického klubu chce jen zájmové vyžití, služby, informace a odpovídající zastupování účastníků silničního provozu.“

speedwayA-Z: „Z úhlu pohledu veřejnosti byl svým způsobem záhadným zjevem ligový svaz. Mohl byste našim čtenářům přiblížit genezi jeho vzniku a také jeho krátkou historii?“
Petr Ondrašík: „Český ligový svaz plochodrážních klubů měl nahradit sportovní autoritu AČR při zastřešování ligových soutěží, která znemožnila podepsání dosud největší připravované smlouvy v historii ploché dráhy u nás mezi agenturou Development a kluby . Tato smlouva měla přinést vloni více jak čtyři milión korun do ploché dráhy. Proto nelze hledat žádný zlý úmysl v postoji čtyř extraligových klubů s vytvořením Ligového svazu. Cílem bylo vytvořit subjekt garantují závazky pořadatelů vůči agentuře Development a zachránit tak situaci. Nikdy nezapomenu způsob, jakým pan Ječmínek junior jednal s agenturou Development. Díky tomuto arogantnímu jednání vedení AČR, ale i velmi neprofesionálním přístupem Svazu ploché dráhy a především jeho bývalého předsedy Miloslava Vernera, bylo více jak půlroční naší usilovné práce zmařeno. Osudný výrok výkonného ředitele při vzájemném slavnostním setkání u příležitosti podpisu smlouvy všech zúčastněných stran, že „takový pamflet AČR nikdy nepodepíše“ zcela určitě vejde do historie tohoto sportu. Tak místo šampaňského nám zůstaly jen oči pro pláč. Agenturu Ječmínkovo jednání natolik znechutilo, že náš projekt odložili stranou a už se k němu nevrátila. Bohužel pak pod tlakem AČR vznikla nejednota extraligových týmů, což vedlo k pozastavení činnosti ligového svazu. Ten pak prakticky dal volnost průchodu legislativní cestě formou valné hromady ploché dráhy. Celkově si myslím, že pro plochou dráhu je ke škodě, že si soutěž družstev neřídí přímo organizátoři. Kluby jedou tuto svoji soutěž plně na své náklady. Po vzniklých finančních problémech jim na to – kromě AK Markéta – přispěl AČR, aby Roman Ječmínek přesvědčil, že to dělá dobře. Já o tom přesvědčený nejsem. Na kluby se totiž několik sezón zapomnělo. A pokud do toho nejdou pravidelně finanční prostředky, nelze plochou dráhu pozvednout. AČR tak zaplácnul díru v kapse, ale ploché dráze to nepomůže.“

speedwayA-Z: „Nebyla při vzniku Svazu ligových družstev do jisté míry přítomna také myšlenka vzniku jakési organizace typu BSI v české ploché dráze? Paralely, kdy soukromý subjekt úspěšně převzal disciplínu od FIM, se vedle Speedway Grand Prix dají nalézt rovněž v silničních závodech či motokrosu.“
Petr Ondrašík: „Tato otázka je širší a musíme se na ni podívat ze dvou hledisek. Za prvé pro organizaci sportu je třeba sportovní občanské sdružení dbající na čistotu sportu a přístup ke státní podpoře. Tak se jevil právě Český ligový svaz plochodrážních klubů, protože Svaz ploché dráhy v AČR není právním subjektem. Nemůže od města, kraje či ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy samostatně žádat prostředky. Vše musí žádat prostřednictvím AČR. A paralela s BSI je v podstatě parketa pro obchodní společnost, co by práva zobchodovala. Čas by asi ukázal, že je třeba takovou společnost u ligového svazu založit. Jsou tady zkušenosti z fotbalu a hokeje. Všude je taková společnost, která má smlouvu se sportovně – technickým vedením soutěže. V době svého vzniku ligový svaz nahrazoval sportovní autoritu. Úmysl ovládnout plochou dráhu tam nebyl. Ve smlouvě však bylo stanoveno, že agentura Development by mohla být takovou firmou. Předpokládala, že do toho každoročně bude vkládat několik miliónů korun. To by postavilo plochou dráhu v ČR na úplně jinou úroveň.“

speedwayA-Z: „Tato otázka se lehko pokládá, avšak odpověď je dozajista mnohem, mnohem těžší. Jste aktivní součástí plochodrážní scény už více než třicet let, jaký je dle vašeho názoru současný stav české ploché dráhy?“
Petr Ondrašík: „Zakonzervovaný. Jsem trochu pesimista. Udělali jsme oproti minulým rokům krok zpátky. Je třeba přinést něco nového. To nové už bylo třeba rozšíření výkonného výboru, aby do něho mohl vstupovat každý subjekt. Jsou potřebné nové zdroje, lidské a materiální. V otázce lidských zdrojů takhle plochá dráha funguje deset, patnáct let. A potřebuje se přes to přehoupnout, s nadhledem se oprostit od klubových zájmů a vidět trošku dopředu. Nevyužívá se všech zdrojů možných státních podpor. V práci klubů chybí užší kontakt s orgány místní a státní správy, které by mohly pomoci. Avšak věřím, že se novému vedení VV SPD podaří najít cestu z tohoto nepříliš optimistického stavu. Osobně jsem jim nabídl pomoc a užší spolupráci při organizování plochodrážních závodů.“

speedwayA-Z: „Při sledování jakéhokoliv zasedání plochodrážních řídících struktur se dá vypozorovat, že mnohé z vašich názorů jsou již předem odmítnuty. Někdy evidentně bez toho, aby se nad tím někdo hlouběji zamyslel. A to možná i z toho důvodu, že jejich autorem jste vy. Čím si takovou averzi vůči své osobě vysvětlujete?“
Petr Ondrašík: „Nad tím jsem se mnohokrát zamýšlel a není mi to lhostejné. Několikrát jsem se přesvědčil, že tato arogance má politický podtext. Znáte to pořekadlo, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Ale vysvětluji si ji i jako závist při porovnání podmínek, které máme my a ostatní kluby. Reprezentační sportovní centrum Ministerstva vnitra vytváří podmínky pro reprezentaci a celý náš klub. Ale nic nespadlo samo z nebe. Počátkem devadesátých let se rušily svazarmovská střediska vrcholového sportu. Rozprodával se jejich majetek a také majetek klubů s tím, že vše bude fungovat na komerční bázi. Já jsem razil myšlenku držet kontinuitu klubu. AK Markéta začínal v roce 1991 od nuly, ale snažili jsme se stavět na tom, co bylo, a ne to rozbít. Usiloval jsem v systému státní podpory reprezentace zachovat plochou dráhu u ministerstva vnitra, což se povedlo. Zůstala tam jako jediný motoristický sport. Je škoda, že v Pardubicích středisko zaniklo. Tamní klub totiž mohl mít druhý zdroj státní podpory tomuto sportu. Z toho asi vznikají všechny názory na nás. Děláme to na profesionální úrovni, ale dáváme tomu až neuvěřitelné množství svého volného času a máme zkušenosti. Z tohoto úhlu pohledu se všechno snažíme zhodnotit, což není srovnatelné s informacemi a zkušenostmi klubů na amatérské úrovni. Proto naše názory vypadají jako z jiného světa. Myslím, že jejich odmítání je mnohokrát ke škodě věci. Ale na to lidé musí přijít sami.“

speedwayA-Z: „Praha je již devátým rokem v kalendáři Grand Prix. Jak vlastně vznikla myšlenka dostat Markétu do elitní pořadatelské společnosti? A je v ní Praha stálicí nebo může být její osud ohrožen?“
Petr Ondrašík: „Je to hrozně jednoduché. Když má člověk sportovní založení a snaží se být dobrý, zůstane mu to i ve funkcionářském životě. Dal jsem si za cíl uspořádat v Praze co nejlepší podnik. Stadión však chátral. Ve špatném stavu byla světla, ozvučení i ohrazení, takže jsem byl zpočátku pesimista. Ale nakonec se to povedlo a v roce 1994 jsme měli za sebou první krok rekonstrukce. To byl základ. Začali jsme žádat o vyšší podniky. Postupně jsme se dostali k challenge a následně ke Grand Prix. Člověk tomu věnoval spoustu času. Nemalé finanční náklady na tyto akce jsme dovedli hospodářskou činností zajistit. Jak jsem chtěl jako jezdec být ve světovém finále jednotlivců, tak jsem ho později chtěl jako funkcionář pořádat. A považuji to za svůj životní úspěch. Avšak sám to člověk neudělá, je to i kolektivní úspěch. Zcela upřímně – snahou BSI je pořádat Grand Prix na velkokapacitních stadiónech, mezi něž Praha nepatří. To, že se jim to nedaří, je druhá věc. Z hlediska tradice má Praha předpoklady zůstat i nadále, pokud se nezvýší ekonomické nároky promotéra BSI, aby to pro nás bylo nereálné. A Praha jako jedno z památkových míst UNESCO má svůj image. Své sehrává pochopitelně rovněž její infrastruktura. I sami lidé z BSI mají zájem se v takovém historickém městě prezentovat. Kromě toho věřím, že se nám podaří dokončit započaté úpravy stadionu.“

speedwayA-Z: „Jak obtížné bývá vlastně jednání s BSI? O jejich představitelích se říká, že je pro ně na prvním místě obchod a sport musí jít stranou.“
Petr Ondrašík: „Musím přiznat, že je to obtížné. Jsme však seriózními obchodními partnery a nikdy jsme se nedostali do názorových střetů. Všech smluvních ujednání jsme vždycky dostáli. Rok od roku je to finančně náročnější. A vyjednávání podmínek okolo termínů je tvrdé a časově náročné. Až půl roku trvá, než dojdeme k vzájemnému konsensu. Po ekonomické stránce znamená už rok předem najít zdroje a cesty k zajištění. Výsledek za to vždycky stojí. Je to příjemný pocit. Grand Prix má svoje kouzlo a každý, kdo je srdcem plošinář, si to plnými doušky vychutnává. Do organizace je zapojeno 400 lidí. Je potřeba rozdělit a organizovat práci, aby každý dělal, co má a všichni se navzájem doplňovali. Sestavit organizační štáb dalo práci. Mám však za to, že dnes máme dostatečně vyškolené profesionály schopné zvládat i krizové situace. Třeba loňský d隝 nás prověřil až do morku kostí.“

speedwayA-Z: „Praha pořádala svou první velkou cenu už v roce 1997, tedy před vstupem BSI do seriálu. Mohl byste porovnat pozici pořadatele v éře BSI a před ní?“
Petr Ondrašík: „Už jsem to naznačil, když jsem odpovídal na dotaz k avízu našeho rozhovoru. Dříve byly pro pořadatele větší možnosti zdrojů finančního zajištění. Na druhou stranu BSI dala vyšší kvalitu organizaci, provedení a zpracování. Přineslo to pozitivum, ale také zvýšené náklady. BSI nám striktně ve svůj prospěch omezuje zdroje z reklamy a komerčních práv. V minulosti byly organizační náklady pokryty již před závodem. Nemuseli jsme jít do horentního vstupného. Vím, že je teď na hranici dostupnosti českých fanoušků. Je však také pravdou, že ceny vstupenek na výjimečné sportovní i kulturní akce se dostávají do stejné roviny. Od letošního roku jsme navíc povinni zúčtovat BSI každou vydanou vstupenku. A pokud si to člověk nechce nechat ujít, musí si vstupné zaplatit. Vidíme to třeba už u ceny lístků do kina, a to není finále mistrovství světa. Osobně mě mrzí, že se ceny vyšplhaly do závratných výšek. Odpovídají možnostem vyspělého světa, do kterého jsme ovšem vstoupili teprve nedávno.“

speedwayA-Z: „Mimo Grand Prix však Praha neaspiruje na žádné další podniky FIM a UEM. Nepořádáte ani vrcholy českého kalendáře, tedy šampionát dvojic a finále mistrovství republiky jednotlivců. Není to škoda?“
Petr Ondrašík: „Ve své podstatě, když jsme se ucházeli o finále mistrovství republiky jednotlivců, dostávali jsme se do názorové nevole, že nedáváme šanci ostatním. A proto jsme ustoupili od jejich konání. Pravidelně jezdíme kvalifikaci, juniorské závody i semifinále dvojic, je-li potřeba. Snažíme se suplovat hluchá místa, kde nejsou organizátoři. To se snažíme udělat pro rozvoj ploché dráhy. O mistrovství světa a Evropy je v současné době v České republice víc zájemců. Bylo by škoda soupeřit. Když bude ME na Markétě, nebude ve Mšeně nebo ve Slaném. A já mám za to, že je třeba roztáhnout plochou dráhu po celé republice. Víc jak dva, tři velké mezinárodní závody nejsou v Praze únosné a nelze je ekonomicky zajistit. Držíme se tak Grand Prix a Memoriálu Luboše Tomíčka. Třetí podnik jsme připraveni uspořádat, bude-li potřeba, ale bylo by škoda nevyužít potenciál jinde.“

speedwayA-Z: „Jak jste vlastně vy osobně prožíval loňskou extraligu, která se vůbec nevyvíjela v prospěch Olympu? Mnoho závodníků po nezdařených závodech s respektem hovořilo o nadcházející schůzce s náčelníkem. Byl jste na ně skutečně hodně zlý a padaly hlavy?“
Petr Ondrašík: „Zdravý klubismus je pochopitelně potřeba v každém klubu zachovat. I mně tedy není lhostejné, jestli prohráváme nebo vyhráváme. Jsem schopen snést prohru, ale musí být důstojná. Když je to porážka s výsledky pod psa, to mi vadí. Nebo když někdo nepřijede na závody, protože to nestihne, nebo má jiné důvody. Když se to dělá na profesionální úrovni, jde o věci, co se nemají stávat. Pak jsem důsledný. Padat hlavy by měly především trenérům a na ně jsem byl nepříjemnější. Je to vizitka jejich práce. I když prohrají, musí bojovat tak, aby se za výsledek nemuseli stydět.“

speedwayA-Z: „Na sklonku roku přišla Praha s iniciativou přeložení svého extraligového závodu do Kopřivnice. Nejprve Plzeň a Pardubice, pak i hlasování VV SPD tento nápad zamítly. Co vás k této myšlence vedlo? A máte ve svém arzenálu nějaké další zbraně pro zvrácení rozhodnutí řídícího orgánu?“
Petr Ondrašík: „Vedla nás k tomu žádost AK Kopřivnice. Přestože vím, že z hlediska využití domácího prostředí není přenesení závodu ideální, ve světle podpory rozvoje ploché dráhy jsem to viděl jako dobrý způsob. Proto jsme navrhli realizaci. Mám za to, že nikdo nemá právo rozhodovat, kde pořadatel pojede svoje závody. Proto mi postoj VV SPD není zcela jasný. Nechtěl jsem však vyhrocovat vztahy. Čekám, že se umoudří a pochopí, že by se plochá dráha měla jezdit na co nejvíce stadionech. Proto tohle nebyl příliš šastný krok nového výkonného výboru. Teď se ho a také ostatní kluby snažím diplomaticky přesvědčit, že je dobré extraligu přenést i do jiných měst. Chceme však do spolupráce jít vstřícně a nekonfrontačně.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Zdeněk Hruška: „V posledních dvou letech jsem zaznamenal značné rozčarování polských fanoušků z předražených služeb v okolí i na stadionu při pražské Grand Prix. Sám jsem jednou zažil jejich bojkot trojzávodů světového poháru družstev v Gdaňsku. Na vině byly přemrštěné ceny a stadion zel prázdnotou. Často jezdím do Wroclawi, kde grilovaná klobása s pivem stojí stejně na lize jako na Grand Prix. Poláci jsou na zneužívání cen velice citliví a loni byli v Praze opravdu naštvaní. Nebojíte se, že česká vlastnost za každou cenu urvat co nejvíc, vyhání polské kibice z Prahy? Podle mého názoru bez jejich účasti by to byl na dlouhou dobu poslední závod Grand Prix na Markétě.“
Petr Ondrašík: „Každá velká akce nese určité zvýšené náklady na občerstvení a vše, co se prodává. Jedno z toho jsou i služby, které zajišují partnerské organizace. Vše tvoří součást příjmů pro organizátory. Když si při podobné akci třeba v Sazka aréně půjdete něco koupit, ceny jsou také vyšší. Po loňské kritice tímto směrem jsem se v Bydhošti soustředil na ceny nápojů a pokrmů. Čtyři deci polského piva stály stejně jako půllitr piva v Praze. Nevidím tedy takový rozdíl, jak uvádíte. A nechceme z Grand Prix dělat pivní slavnosti. Je to o sportu, což podnapilý divák kazí. Setkáváme se také s kritikou, že opilých diváků je moc, takže nechceme podporovat, aby alkohol byl až příliš dostupný.“

Jiří Benda: „Na jedné straně perfektně modernizovaný stadion, dlouholeté pořadatelství Grand Prix ČR, stále kvalitní dráha (alespoň jsem nikdy nezachytil, že by se na ni nadávalo) – před tím klobouk dolů! Na druhé straně, ale co říkáte jako šéf ústupu pražských jezdců ze slávy – a to hlavně u mladých? Nebo je vše v pořádku?“
Petr Ondrašík: „Už jsme o tom hovořili předtím. Mrzí mě každý neúspěch našich jezdců. A snažím se jít po příčinách. Vychováváme velké množství kluků. Vytváření podmínek není levné. Určitě je nákladnější než kupovat zahraniční hosty. Pro vývoj české ploché dráhy to považuji za smysluplnější. Při přechodu generací může někdy vzniknout výkonnostní pokles. Ale většinou se to do dvou let otočí a výkonnost se zase dostane ne úroveň, kterou klub očekává.“

Jiří Havlič: „Proč se nemůže konat Grand Prix jeden rok v Praze a druhý rok v Pardubicích? Je to o dohodě těchto dvou měst s BSI, finančních záležitostech, vybavení a okolí stadiónů? Návštěvností to určitě nebude, protože těch pět až deset tisíc polských příznivců přijede vždycky a je doplněno několika stovkami lidí z Pardubic a Prahy. Bylo by třeba možné uspořádat v Čechách dvě GP, například v Pardubicích GP Austrálie, když se zde Australanům tak daří v posledních letech?“
Petr Ondrašík: „Místo pro Grand Prix vybírala dříve FIM, dnes BSI. Je to na základě kontraktů. V současné době preferují Prahu jako místo, které se zdá vhodnější. S návrhy na Grand Prix v Pardubicích jsme se setkali. Vedením seriálu byly ale odmítnuty s tím, že se máme soustředit na jedno místo a zbytečně netříštit síly. Ale Pardubice mají přesto možnost o druhou Grand Prix se ucházet, jako je tomu například v Polsku.“

Petr Horáček: „Chtěl jsem se pana Ondrašíka zeptat, zda existuje nějaký plán, jak zaplnit tribuny na Markétě také na běžné závody, nejen na Grand Prix.“
Petr Ondrašík: „Plány jsme měli s výše jmenovanou agenturou. Nápady však stále hledáme. A rádi si necháme poradit. Hledáme také zájemce do pořadatelského sboru, kteří by nám s myšlenkami, jak jezdit před plným stadiónem i mimo Grand Prix, pomohli. Bohužel Praha je taková, jaká je. Je tady hodně soutěží. A také jinde se potýkají s problémy, jako máme my. Chtěl bych věřit, že český člověk najde zpátky větší vztah ke sportu, kultuře a duchovnímu životu. Aby se nevěnoval jen práci a nákupům, ale zašel se i pobavit. Hledáme jakékoliv další nápady. Chceme realizovat posezení jezdců s diváky na terase, kde by byla veřejně přístupná možnost, jak s nimi po závodech pohovořit.“

Petr Ondrašík děkuje:
„Poděkování si pochopitelně zaslouží spousta lidí a organizací. Děkuji všem, kteří v téhle republice přispívají k rozvoji ploché dráhy. A každý ve svých možnostech a na své úrovni udělá jeden krůček. Pak nás bude víc a povede se nám dotáhnout plochodrážní sport do úrovně, jaká kdysi byla a jakou mám představu, že by měla vypadat. A poděkovat bych chtěl také těm, co plochou dráhu podporují. To jsou sponzoři a také naši fandové. Také přeji, a se závodníkům daří, jezdí rádi na závody a diváci z toho mají hezké požitky.“

Foto: Pavel Fišer