Kopřivnice – 13. září 1975
První liga 1975 odstartovala až na sklonku července. V jejím prvním závodě si Tatra Kopřivnice vybrala volný los, ale od druhého kola v Žarnovici se usadila na nejvyšším stupni vítězů. Moravský tým šel od vítězství k vítězství a pět tabulkových bodů inkasoval v rychlém sledu také v Čakovicích, Chabařovicích, doma v srpnu. Září otevřel dalšími primáty v Chabařovicích a Čakovicích. Jeho třiceti bodům v té chvíli nemohl nikdo konkurovat, Žarnovica jich měla sedmnáct, Březolupy třináct, Čakovice devět a Chabařovice osm. Kopřivničtí závodníci již myslí na podzimní kvalifikaci o extraligu, kterou jim v dvaasedmdesátém vyfoukla Plzeň. Na kalendáři je sobota 13. září a na jejich ovále se všechno chystá na osmé prvoligové kolo. Nikdo netuší, že se změní v tragédii. A že po květnové smrti Ladislava Eliáše bude svět ploché dráhy oplakávat březolupského Josefa Trojáka. Magazín speedwayA-Z se k osudné chvíli vrátil s jeho trenérem Milošem Plzákem, soupeřem Miloslavem Čmejlou a synovcem Dušanem Trojákem.

 

 

Talent se dokáže prosadit

Silvestr roku 1948 se slavil ještě v Zlíně, avšak do Nového roku 1949 se zdejší lidé probudili jako občané Gottwaldova. O něco více než šest let později, přesně řečeno v neděli 23. ledna 1955 se tady narodil Josef Troják. Po devítiletce se začal učit automechanikem v odborném učilišti městského Opravářského podniku. A někdy ve svých sedmnácti potkal plochou dráhu a začal za ní jezdit do Březolup.

V té době nebyl takový zájem ničím výjimečným a chlapců v jeho věku se okolo závodních motocyklů motalo bezpočet. Pamětníci dodnes vzpomínají nejen na jeho skromnost, ale i vysoké nároky, které na sebe kladl, a obrovskou píli. Díky kombinaci všech faktorů se mu splnil sen stát se závodníkem.

Ještě na konci února roku 1973 se nevešel do břeclavské sestavy v přípravném domácím utkání proti Kopřivnici, s níž se po jejím pádu z extraligy měla utkávat v prvoligové skupině B. V sobotu 28. dubna však nechybí ve startovní listině tréninkového závodu jednotlivců v Kopřivnici. Dnes působí neuvěřitelně, že pouze Petr Ondrašík byl ve startovní listině členem jiného klubu než Kopřivnice nebo Březolupy.

Josef Troják získal tři body a obsadil třináctou příčku, nicméně na další závody musel dlouho čekat. Odklon od ligových dvojutkání směrem ke střetnutí čtyřčlenných družstev v období personálních přebytků brzdil celou řadu jezdeckých kariér. V květnu při národní kvalifikaci v Březolupech přišel s osmnáctkou jen na nástup. Avšak v září v juniorském předzávodě Zlaté přilby, který však ještě nenesl název Zlatá stuha, skončil osmý.

Ve čtyřiasedmdesátém zakotvil v sestavě Březolup, které dál táhly břeclavskou prvoligovou káru. Jenže sytém čtyřek zredukoval její program na pouhé čtyři podniky ve skupinách, protože finále se tentokrát nejelo. Josef Troják však na sebe poutal pozornost i nadále. V prvním kole národní kvalifikace mu chyběl bod na stupně vítězů, kde se objevili třetí Zdeněk Dominik ještě v barvách Kopřivnice, druhý liberecký Josef Kalous a vítězný domácí borec Stanislav Kučera.

Ve druhém kole v Ostravě skončil pátý a ze třetího v Břeclavi si otevřel cestu do předkvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1975, z níž už ovšem dále nepostoupil. Pódia se dočkal až dvaadvacátý červnový den, kdy Březolupy hostily šestý z osmi závodů zbrusu nového juniorského šampionátu republiky do jednadvaceti let.

Lépe se umístil jen Jiří Jirout, pádící za titulem. Ovšem v průběžné klasifikaci stoupal i Josef Troják. Na druhý den v Břeclavi byl čtvrtý, aby se v Žarnovici postavil na nejnižší stupínek, když v rozjezdu podlehl Jánu Danihelovi. Byť byl původně nominován coby náhradník, nakonec mu patřila pátá příčka.

Před čtyřiceti lety ovšem devatenáctiletí chlapci rukovali na dvouletou vojenskou službu, jíž uniklo jen málo plochodrážníků. Josef Troják nebyl výjimkou a v říjnu 1974 vyměnil civil za zelené sukno. A v této chvíli bude nejlepší předat úlohu vypravěče Miloši Plzákovi.

 

Rozloučení v Gottwaldově

„Byl jsem trenér, koučem klubu byl Standa Kučera,“ vrací se Miloš Plzák do půle sedmdesátých let. „Jezdili Venca Zajíc, mladý Standa Kučera, Milan Chlup, Emil Ondrašík, Oldřich Kachyňa, Pepíček Troják. Tyto kluky jsem vychovával. I na motorce jsem jim ukazoval, jakým způsobem se má jezdit a uváděl je do tajů ploché dráhy.“

Každý ze závodníků se Miloši Plzákovi vryl do paměti. „Pepíček byl takový velice jemný, milý a skromný kluk,“ vzpomíná na hrdinu našeho vyprávění. „Moc mi na něho nesedělo, aby dělal plochou dráhu. Tou jeho fyziologií bych ho dal na jiný sport. Ale byl v té plochodrážní partě, byla to dobrá parta. Standa Kučerů chodil s jeho sestrou, kterou si vzal. Takže byli v rodinném svazku.“

Roztržka se Stanislavem Kučerou starším dostala Miloše Plzáka shodou okolností někdy okolo roku 1975 z trenérského postu. Nicméně stále docházel na stadión, kde byl i osudnou sobotu 13. září, kterou mistr podzim vymaloval zlatými barvami. Josef Troják stejně jako Stanislav Kučera sice kroutili vojnu a nemohli absolvovat běžný plochodrážní program, avšak s tichým souhlasem velitelů vypomáhali Březolupům v první lize, z níž sloučením obou skupin vznikl desetidílný seriál.

„Oni byli v normálním vojenským útvaru v Pardubicích, kde jim nějakým způsobem tolerovali jejich koníček,“ vzpomíná Miloš Plzák. „Neměli vždy povoleno jet na závody, ale ten nešťastný den Pepíček se Standou nějakým způsobem opustili kasárna. A jejich cesta vedla rovnou do Březolup, kde se dopoledne organizoval odjezd do Kopřivnice.“

Březolupy měly v Kopřivnici bílé povlaky. Startovní číslo devět dostal Miroslav Hochwald, desítku Stanislav Kučera, Josef Troják jedenáctku, zatímco Emil Ondrašík byl s dvanáctkou čtvrtým mužem sestavy. Náhradníkem byl Václav Zajíc, tehdy první český přeborník vůbec a klubová jednička, který si už post rezervisty vyzkoušel o týden dříve v Čakovicích.

„Už jsem netrénoval, rozhodoval jen Standa Kučera, koho bude nominovat na závody,“ nemůže Miloš Plzák sloužit informací o změně strategie klubové týmotvorby. „Nikdo nepředpokládal, že nominuje Pepíčka. Měl připravenou motorku, kterou si opatroval, ale vůbec netrénoval. Celou noc nespal a přijel do Březolup.“

Za daných okolností Miloše Plzáka do Kopřivnice nic netáhlo. „Standa s Pepíčkem mi říkali, že se potřebují dostat do Gottwaldova a ptali se, co tady máme za auto,“ vybavuje si Miloš Plzák slunné dopoledne nešťastné soboty třináctého. „Měli jsme tady Robura, byl to takovej‘ malej‘ autobus. Seděli jsme na mezi, kde je tribuna, bylo krásné počasí. Řek‘ jsem klukům, že je tam hodím a nalodili jsme se do toho Robura.“

Patnáctikilometrová cesta však nebyla bez problémů. „Sedl jsem si za volant a oni mi oznámili, že tam jde jen trojka a pětka,“ líčí muž, který později dotáhl moravský klub z druhé ligy až k extraligovým medailím. „Vezl jsem je do Gottwaldova a nahoře nad stadiónem jsem chtěl přeřadit na pětku. Pepíček se na mě vrhnul, že ne, protože nejdou brzdy, že bychom se zabili. Sjel jsem to teda na tu trojku a tam jsem vystoupil.“

O dalších událostech se Miloš Plzák dozvěděl z vyprávění. „Ať byl Pepíček nevyspalý, Standa Kučera ho nechal dovést Robura do Kopřivnice,“ pokračuje. „Hodil by se na náhradníka, ale toho dal Vencovi. Pepíček šel do rozjížďky. V nájezdu do druhé zatáčky nebyly mantinely, v té době se na bezpečnost nedbalo. Natáhlo ho to. Držel se motorky, aby ji nerozbil, pečlivě si ji opatroval. Bohužel ho to vytáhlo až na tu betonovou hráz, kde se na místě zabil. Venca Zajíc měl nastoupit až do další jízdy, ale závod se ukončil.“

Tragédie paralyzovala celý březolupský klub, který druhý den za znamení smutku nestartoval v Žarnovici a posléze zrušil i poslední prvoligové kolo na své domácí dráze. „Při pohřbu, který se konal na hřbitově v Malenovicích, došlo k extempore mezi panem Kučerou a dalšími osobami,“ zní z hlasu Miloše Plzáka smutek. „Vyčítali si, kdo zavinil smrt Pepíčka Trojáka.“

 

Smutné vítězství Kopřivnice

Se svou sezónou 1975 mohl být Miloslav Čmejla víceméně spokojený. Dnešnímu spíkrovi bylo čtyřiadvacet. V dubnu si před zraky svých sousedů v Polepech poprvé vyzkoušel atmosféru mistrovství republiky jednotlivců a dokonce vyhrál rozjížďku s číslem šestnáct před Jaroslavem Hauptmannem. Stalo se tak sice v úloze dráhové rezervy, nicméně chabařovický plochodrážník mířil, aby se stal stálou součástí vrcholného šampionátu, který se zavedením semifinálových skupin rozšířil na dvaatřicet účastníků.

Když 13. září dorazil do Kopřivnice, ještě netušil, že se do prestižního federálního šampionátu vskutku dostane. Kvalifikace měla za sebou teprve dva závody v Chabařovicích a vyvrcholení v Kopřivnici a v Březolupech jí čekalo teprve další víkend. V chabařovickém týmu se Miloslav Čmejka spolu s Josefem Fišer pral o post dvojky za Jaroslavem Zobalem.

„V tu dobu jsem ho znal,“ reaguje Miloslav Čmejla na zmínku o Josefu Trojákovi. „Vybavuju si, jak přijel do Kopřivnice. A byl ve vojenským. Měl tam i sestru ten den, asi aby se viděli, když byl na vojně.“

Nástup osmého prvoligového klání začal úderem třetí odpoledne. A pak již plochodrážní motory bouřily naplno v ostré akci. Jan Jaša rozjásal domácí ochozy svým triumfem v rozjížďce s číslem jedna. Druhý byl Josef Troják, na jehož štítě zůstali žarnovický Ján Daniel a chabařovický Jaroslav Zobal.

Hned vzápětí za sebou Jozef Zimerman nechal domácího Vratislava Kotka a postavení Tatrováků se zkomplikovalo, když Jozef Tóth v rozjížďce s číslem tři odstavil svůj nepojízdný motocykl. Do cíle přijel nejdříve Stanislav Kučera před Miloslavem Čmejlou. Žarnovica a Březolupy měly rázem pět bodů jako Kopřivnice, zatímco Chabařovice byly o dva pozadu.

Jenže Zdeněk Dominik dal ve čtvrté jízdě jasně najevo, že se Kopřivnice chce doma dočkat sedmého triumfu v řadě. Po přestávce sice Stanislav Kučera porazil Jana Jašu, jenže hned nato zaúřadoval Vratislav Kotek. Emil Ondrašík byl v cíli druhý před Miloslavem Čmejlou, zatímco Ján Daniel upadl.

Hlasatel Jaroslav Mičulek mohl hlásit, že Kopřivnice vede se třinácti body před Březolupy s jedenácti, Žarnovicou se sedmi a Chabařovicemi s pěti. Jedním dechem divákům představil účastníky rozjížďky s číslem sedm. Od vnitřního okraje dráhy stanuli u pásky Ján Danihel, Jozef Tóth, Josef Troják a Josef Fišer.

„Jeli na jízdu,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Přijel jsem do depa, postavil jsem motorku, když Pepa Troják jel na jízdu. Koukal jsem se přes dráhu. Svítilo dost sluníčko. Dle mýho se k tomu přidalo, že špatně viděl. V Kopřivnici nebyly bariéry. Najednou se z druhýho výjezdu dostal ven. Jak jsou betonový stupně pro diváky, tam se zasek‘ a zlomil si vaz.“

Zůstane-li závodník po pádu ležet, celý stadión je v myšlenkách s ním. „Viděl jsem, že se něco stalo, nevěděl jsem detaily,“ popisuje Miloslav Čmejla nejistotu, která se v depu rozhostila. „Jela sanitka. Trvalo to dýl, říkal jsem si, že se něco řeší. Naložili ho a jeli po dráze a ven. Sešel jsem dolů z depa. Sanita zastavila. Zaslechl jsem, jak se bavěj‘, že je to špatně. Nechtěli to asi ventilovat, ani nevím, jestli přímo na stadiónu řekli, že se zabil.“

V ten moment závod skončil, Kopřivnice vyhrála i posedmé, ale na obvyklé projevy radosti nemohlo být ani pomyšlení. „Rozdělil bych to do dvou fází,“ svěřuje se Miloslav Čmejla s pocity, které ono překrásné odpoledne v půli září prožíval. „Jako na člověka to na mě působilo velice špatně. A na plochodrážního závodníka, kterýho to mohlo potkat taky velice těžce. Tvrdil jsem si, že se to může stát i mně, ale věřil jsem si, že se mi to nestane. Je to ale průser.“

Do pozice svědka plochodrážní kolize s těmi nejhoršími následky se však Miloslav Čmejla dostal za dva roky znovu, když se při první lize v Chomutově zabil Karel Červenka. „Stalo se to v mojí jízdě,“ povzdechne si. „Odstartoval jsem, byl vevnitř. Najednou jsem zjistil, že se Karel dostává k lajně. Podržel jsem to a na protilehlý rovince jel první. Projel jsem druhou zatáčkou a už mávali červenými praporkem.“

Stejně jako v Kopřivnici, ani v Chomutově Miloslav Čmejla zprvu neměl ponětí o tragédii, jíž se stal svědkem. „Pomalu jsem přijížděl zase k tý zatáčce,“ říká. „A tam byla díra v mantinelech. Prkna tam byly podélně. Viděl jsem, jak tam Karel leží. Měl jsem šok a zajel jsem do depa. Mám to pořád v hlavě, párkrát jsem to připomněl při komentování a i ve své knize jsem na to vzpomněl. Nechci, aby se na Pepu, Karla a další zapomnělo.“

První půle sedmdesátých let se obecně nesla v duchu tlaku závodníků na zvyšování bezpečnosti. Ze seriálu mistrovství světa silničních motocyklů vypadla náročná, ale smrtící Tourist Trophy. Silničáři brojili i proti staré brněnské trati. Udržela si sice svůj světový statut až do roku 1982, avšak bez nejatraktivnějších pětistovek. Niki Lauda v srpnu 1976 málem uhořel na Nürburgringu v kokpitu svého rudého Ferrari 312T2, což předznamenalo konec zdejšího zeleného pekla v rámci formule jedna. A jak na tom byla ve stejném období československé plochá dráha?

„Vždy se sešlo víc faktorů,“ uvažuje Miloslav Čmejla. „V Kopřivnici slunce a to, že tam nebyl mantinel. Pepa Troják udělal salto a zlomil si vaz. U Karla Červenky byl problém, že prkna byly podélně. Lámaly se třísky a jedna mu prošla pod přilbou.“

Kopřivnici považovali za nebezpečnou i následovníci borců ze sedmdesátých let, na druhou stranu však kupříkladu Adrian Rymel a Richard Wolff na ni nedali dopustit. „Byla obtížná, ale já s ní neměl problémy,“ svěřuje se Miloslav Čmejla. „Připadalo mně to jako malý Mariánky. Byly tam dlouhý roviny, nabral jsi rychlost, ale na tu dýlku byla úzká. Ale dalo se ject, byla těžší hlavně dýlkou a poloměrem zatáček. Ale už i za nás tam častokrát jezdci odmítali jet.“

 

Příjmení Troják se vrátilo na ovály

Pověrčiví lidé nevycházejí v pátek třináctého raději ani ven, protože třináctka si už od Jidášových časů vysloužila pověst nešťastného čísla. Jenže před čtyřiceti lety se kopřivnická první liga jela v sobotu a Josef Troják nastoupil ke svému poslednímu závodu v rozjížďce s číslem sedm, jenž je naproti tomu opředeno superlativy. Řešení podobných otázek však raději nechejme astrologům a držme se faktů.

Vítězem sedmé jízdy se v Kopřivnici stal Ján Danihel, což však Žarnovici nepomohlo ke druhému místu v závodě. Josef Fišer za sebou nechal Jozefa Tótha, ale Kopřivnice stejně brala pět tabulkových bodů do tabulky coby vítěz. Druhý den v Žarnovici měla volný los a poslední mítink v Březolupech se nejel. Pořadí v tabulce bylo jasné a Kopřivničané se nakonec v kvalifikaci dokázali naposledy ve své historii vrátit do extraligy.

Březolupský klub zažíval těžko popsatelný šok. A rezignace na zbytek první ligy 1975 byla jen logickým důsledkem. Na sklonku října 1977 poprvé uspořádali Memoriál Josefa Trojáka, jehož prvním vítězem se stal Petr Ondrašík. Ján Danihel, který tehdy v Kopřivnici stál s nebohým závodníkem na startovním roštu, stál na nejnižším stupínku pódia. Nicméně příjmení Troják se na ploché dráze mělo ještě objevit.

„Byl to můj bratránek, naši tatové byli bratři,“ říká Dušan Troják. „Byl to super kluk, s jeho rodinou jsme byli v kontaktu pětkrát, někdy desetkrát do roka. Mně bylo dvanáct roků, když jsem byl v Březolupech poprvé na závodech. Jožka se chtěl před nama ukázat a stejně skončil čtvrtý. Vyhrál Staňa Kučerů.“

Návštěva národní kvalifikace v Březolupech 1974 nechala v Dušanu Trojákovi nesmazatelné stopy. „Od té doby mňa osobně chytla plochá dráha za srdéčko,“ netají se, avšak dodává, že osud jeho bratrance způsobil, že se sám za řidítka plochodrážního stroje nikdy neposadil. „Jak se to Jožkovi stalo, naši mi to zakázali. Bylo mi pod patnáct a říkal jsem si, že v osmnácti už nebudu povolení od rodičů potřebovat. Ale dost brzo mi zemřel otec.“

Ve čtvrtek 12. listopadu 1987 mu však svitla naděje v souvislosti se synem, jemuž dal jméno Vladislav. „Když se narodil, řekl jsem mamce, že se narodil nový plochodrážník,“ pochlubí se. „Odpověděla, že ví, že sem trpělivý, ale nevěřila tomu, že vydržím čekat skoro čtvrt století.“

Vladislav Troják závodil v sezóně 2004, nicméně jeho otce plochodrážní bacil stále neopouští. „Teď jsem si postavil plochodrážní motorku ve spolupráci s Martinem Gavendovým,“ svěřuje se. „Ale jen tak vrkoču a nejsem schopný dát to do nějakého smyku.“

Na svého bratrance Josefa však nemůže dodnes zapomenout. „Tenkrát to byla špatná zpráva,“ vybaví si sobotu 13. září 1975. „Večer jsme se dozvěděli, že Jožka takhle skončil. Měl tak málo roků…“

Foto: Mirek Horáček, Karel Herman a archív autora