Depo plochodrážního stadiónu na Borech rozhodně nepatří k těm titěrným. Jeho ošidným místem může být výjezd na dráhu, kde by se opozdilec pospíchající za dvouminutovým limitem mohl srazit s protivníky vracejícími se z oválu. Jsou tu proto dva pruhy jako na silnici včetně značek. A o pořádek se tu stará tým na čele s mužem nanejvýš povolaným. Jaroslav Lucák se totiž nejen v roli manažera podílel na nezapomenutelném plzeňském extraligovém zlatě ze čtyřiadevadesátého, avšak pražský velkoklub dokázal porazit už o dvě desítky let dříve. Ani jemu samotnému se za řidítky plochodrážního motocyklu nevedlo špatně, byť jeho závodní kariéru ukončily následky pádu v Čakovicích.
Plochodrážní debut po osmi sezónách v terénu
Motocyklové opojení zasáhlo Jaroslava Lucáka už v mladém věku. Psal se rok 1960, kdy absolvoval svou první motocyklovou soutěž. Vedl si pečlivě záznamy, takže víme, že jich odjel sedmnáct. Dalších sedm let strávil závoděním v motokrosu, v němž jej diváci viděli v akci dohromady v jednaosmdesáti mítincích.
„Jel jsem pionýra, bylo mi šestnáct,“ vzpomíná Jaroslav Lucák na dobu svých začátků před více než půlstoletím. „První závod jsem jel v Liticích a ten jsem vyhrál. Jezdil jsem osm sezón v terénu a pak jsem závodil v motokrosu jako veterán až do roku 1996, kdy jsem naposledy jel ve Stříbře. Ruplo mi v zádech, to byl signál, že mám skončit. Za osmnáct sezón jsem v motokrosu odjel 126 závodů. Na plochý dráze jsem dojel deset sezón a dohromady i s motokrosem jsem odjel 214 závodů.“
Nicméně tímto způsobem bychom se na konec našeho vyprávění dostali poměrně hopem. Proto nyní musíme koordináty navigace našeho stroje času nastavit na rok 1967. V neděli 12. listopadu se na Homolce v Plzni konal závod do strmého vrchu. Jaroslavu Lucákovi patří osmá příčka v kubatuře 250 ccm, zatímco v půllitrech je o jednu pozici horší. V té chvíli už ale věděl, že jeho další závodnická budoucnost se bude odvíjet ve sportu levých zatáček.
„Skončil jsem s motokrosem, ale měl jsem pořád chuť závodit,“ vypráví. „Na silnici to vzhledem k mým možnostem nešlo. Nejdostupnější pro mě byla plochá dráha. A tak jsem na podzim 1967 přišel na stadión sem v Plzni.“
Brány současného stadiónu na Borech se otevíraly již roku 1960. Poslední červencovou neděli tady československý nároďák vyhrál středoevropskou kvalifikaci prvního ročníku světového šampionátu družstev. O čtrnáct dnů dříve tady ligový KAMK Plzeň o jedenáct bodů podlehl pražské Rudé hvězdě a v září porazil KAMK Ústí nad Labem vysoko 66:42.
Plzeň zůstávala na ligové scéně až do zániku šampionátu republiky družstev po sezóně 1962. O pět let později stála u jeho renesance a ve skupině A Poháru Světa motorů skončila třetí. Tým opírající se především o Miroslava Šmída a Václava Hejla si svůj výsledek vysloužil porážkami Českých Budějovic doma na Borech i na výjezdu na Dlouhou louku.
V osmašedesátém se liga opět jela jako oficiální šampionát republiky. Plzeň byla zařazena do druhé ligy spolu s Pardubicemi a Českými Budějovicemi, avšak nakonec ze soutěže odstoupila. Hrdina našeho vyprávění však měl zbrusu jiné starosti, protože na borském stadiónu usilovně trénoval.
„Začal jsem trénovat, odjeli jsme deset tréninků,“ říká a dodává, že první zkušenosti s atypickým motocyklem nebyly zrovna nejlepší. „Nebyl nikdo, kdo by ti poradil. Našli se rádci, že máš projet zatáčku na plnej‘ plyn a nedávat nohu na zem. Skončil jsem většinou v kotrmelcích, až pak jsem do toho zapojil i hlavu.“
Místo extraligy ligová reorganizace
Jaroslav Lucák se své ostré závodní premiéry dočkal ještě na podzim roku 1968. Semifinále kvalifikace v Pardubicích vidělo hladký patnáctibodový triumf debutujícího mladíka Milana Špinky. Na nástup dorazilo hned šest náhradníků, kteří se dočkali své zvláštní jízdy. Vyhrál ji Bedřich Mareš před otcem Špinkou, zatímco začínající plzeňský plochodrážník dojel do cíle jako šestý.
V devětašedesátém se druhá liga nekonala, ale na Jaroslava Lucáka čekaly individuální závody. Ten první byl juniorský šampionát ve Slaném. Sedmadvacetiletý hrdina našeho vyprávění pohodlně splnil věkový limit, jenž byl stanoven na třicet let. Se sedmi body skončil devátý. Druhý den si ve Slaném ještě o jednu příčku polepšil.
Tehdejší juniorka sloužila jako předkvalifikace do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1970, do níž se Jaroslav Lucák kvalifikoval jako náhradník. První dvě kola v Třinci a Vracově proběhla bez něho, ale představil se ve třetím závodě, kde ze dvou výjezdů na ovál vytěžil tři body.
Během své první kompletní sezóny poznal ovály ve Slaném, Pardubicích, Plzni, Olomouci, Vracově, Liberci a Polepech. „Mám vzpomínku na Vracov,“ vybavuje si. „Hrozná dráha. Měli jsme takový motorky, že ti prasknul řetěz nebo odešla svíčka. Vyjeli jsme čtyři, tamty popadali. Mně prask‘ řetěz v poslední zatáčce, ale ještě jsem doběh‘ do cíle pro tři body.“
V sezóně 1970 se československá liga stala opět dvoustupňovou soutěží. V první lize startovaly RH Praha, Bateria Slaný, Tatra Kopřivnice, Ústí nad Labem a ZP Pardubice. Ve druhé LIAZ Liberec, Žarnovica, Matador Bratislava, koalice Břeclav – Březolupy, Viktoria Žižkov a ČSAD Plzeň.
Zatímco při dubnové národní kvalifikaci, nejnižším stupni kvalifikace o šampionát republiky, našel Jaroslav Lucák v Liberci rozbahněnou a těžkou dráhu, o čtrnáct dnů později ji vysušilo sluníčko. Motocykl osadil převodem 18:59, ale inkasoval dva body a Plzeň prohrála 42:36.
Nicméně záhy přišla vítězná kampaň Plzeňanů. V rychlém sledu za sebou vyřídili na Borech Žarnovicu, Bratislavu i žižkovskou Viktorii. V srpnu se vraceli s vítězstvím rovněž z Březolup, doma vrátili prohru Liberci. Zvítězili i v Bratislavě, kde Jaroslav Lucák se čtrnácti body dosáhl svého prozatím nejlepšího výsledku. Další body do tabulky jim přidalo i kontumační vítězství nad Žarnovicou.
„Vyhráli jsme druhou ligu, ale změnili systém a jely se čtyřky,“ krčí rameny nad sportovní nespravedlností, že se vítězný druholigový klub oproti dosavadním zvyklostem nedočkal postupu do vyšší divize. Přechod na čtyřčlenná družstva měl odstranit latentní ligové neřády. Jenže v době, kdy deset týmů nemělo výraznější potíže postavit sedmičlennou sestavu, šlo zároveň o kontraproduktivní krok.
Mezi československou elitou
Změny na ligové scéně sezóny 1971 byly vskutku převratné. Vyšší divize poprvé nesla název extraliga a její čtyři celky čekaly jen čtyři závody. První ligou se nazývala nižší soutěž, jejíchž osm účastníků bylo rozděleno do dvou skupin. Její vítěze čekala podzimní kvalifikace o další extraligový ročník, jíž se účastnily také dvě poslední družstva extraligy. Uvážíme-li, že sestavu tvořili jen čtyři závodníci a náhradník, pochopíme, co přinesly snížené příležitosti pro závodníky ruku v ruce s nižším počtem závodů.
Plzeň svoji skupinu vyhrála na pomocná kritéria při shodném počtu tabulkových bodů s Českými Budějovicemi, ale v kvalifikaci o extraligu shořela. Historie se opakovala i napřesrok. S tím rozdílem, že Západočeši po hladkém triumfu v áčku narazili na Jihočechy až ve skupině C, jež plnila funkci prvoligového finále. České Budějovice byly lepší, v kvalifikaci o extraligu posléze vyřadily z elitní společnosti Kopřivnici, avšak Plzeň opět skončila poslední.
„Šlo nám to na stadiónech jako Plzeň nebo Pardubice,“ vzpomíná Jaroslav Lucák na ligové boje před čtyřiceti lety. „Ale Kopřivnice a Budějice, kde byly hluboký dráhy, nám to. V Budějicích jsi jel do zatáčky a vnitřek byl vejš‘ než trať. Když tam někdo upad‘, neviděl jsi ho.“
Jaroslav Lucák se však na prahu své třicítky více a více prosazoval i na individuální bázi. Počátkem sedmdesátých let se ustálil kvalifikační proces mistrovství republiky jednotlivců na trojstupňovém modelu. Z národní kvalifikace a mistrovství Slovenska se postupovalo do předkvalifikace a odsud do kvalifikace. Do ní se zapojili závodníci, kteří v šampionátu republiky skončili hůře než osmí, zatímco elitní osmička se udržela i napřesrok.
Počátkem března rozesílal František Ulrych z podkomise ÚAMK pro plochou dráhu nominační listiny pro národní kvalifikaci. Jaroslav Lucák měl dvanáctku na své domácí dráze. Nepoznal hořkost porážky. „První věnec na ploché dráze,“ zapsal si do svého sešitku a na zdůraznění své radosti si předchozí větu podtrhnul. Ve druhém kole ve Slaném skončil druhý, ve třetím v Liberci třetí.
V předkvalifikaci mu chyběly body z Kopřivnice, kde po pádu v rozjížďce s číslem tři vzdal. Přesto stačil postoupit do kvalifikace. Po čtrnáctých místech v Praze a Pardubicích zatáhl v Plzni. Jedenáct bodů stačilo na pátou příčku a celkový součet na místo náhradníka v mistrovství republiky jednotlivců anno domini 1972!
Příležitost v nejstarším motoristickém šampionátu naší země se naskytla již v prvním závodě ve Slaném. Zaskakoval za Pavla Buštu a bral tři mistrovské body za třinácté místo. Druhý den na děravé dráze v Chomutově byl šestnáctý. V Českých Budějovicích přišla repríza slánského třináctého místa. Nejlepším výsledkem Jaroslava Lucáka v individuálním šampionátu se stalo desáté místo z červnové Prahy, protože poslední dva závody šestidílného seriálu již neabsolvoval.
„Ve Slaným udělali program na mistrovství republiky a na titulní straně jsem byl já,“ vybavuje si. „Ukázka, jak se má jezdit smykem! Tenkrát bylo dvacet jezdců, co jelo mistrovství republiky, ale dalších deset, patnáct, co byli vyrovnaný. Nestačili na Štancla a první trojku, ale těch třicet závodníků mělo výkonnost dobrou. Tenkrát nás, jezdců bylo hodně.“
Extraligové stříbro manažerského benjamínka
Coby finalista mistrovství republiky nemusel v sezóně 1972 do národní kvalifikace, ale dostal se rovnou do předkvalifikace. Její první mítink v Žarnovici vynechal, aby následující sobotu v Plzni nasbíral patnáct bodů a hladce vyhrál. Druhý den v Liberci skončil sedmý. Osmými místy v Čakovicích a Liberci a desátým v Pardubicích potvrdil postavení náhradníka i pro šampionát jednotlivců 1973.
Jenže po jarních nominačních závodech o majitele reprezentačních vest se diváci dočkali pohledu na Jaroslava Lucáka až v srpnu. Nešlo však o ledasjaký záskok, protože ve dvou závodech finále první ligy na Borech pomohl své Plzni deseti body k postupu do kvalifikace o extraligu 1974.
„Začal jsem dělat trenéra,“ vysvětluje svou absenci. „Harry Tajče tady zlikvidovali, měl nějaký šmeliny. Když jsem v sedmašedesátým na podzim přišel a vyfasoval motorky, bylo tady bezvládí. Já a Jirka Nový jsme sháněli, kdo by nám dělal trenéra. Nikdo to nechtěl dělat, ani Karel Polák, ani Káča Kadlec. A tak jsme přemluvili Tajče, aby to vzal.“
První plzeňské úspěchy sedmdesátých let jsou dílem tohoto dobrodruha. „Od devětašedesátýho tady začal organizovat,“ vypráví Jaroslav Lucák. „Jezdily se čtyři kola, start a čtyři kola, bylo to přínosný a Harry nás drezíroval. Já jsem v tom třiasedmdesátým víceméně skončil jako závodník, vzal jsem toho trenéra a zbláznil jsem kluky.“
A vskutku Jan Hádek, Jiří Hladík, Václav Hejl, Karel Červenka, Miloslav Motl, Lumír Volín a Ladislav Drobný, kteří se ve čtyřech kvalifikačních závodech v plzeňské sestavě vystřídali, vzali očekávání svého nového kouče vážně. V Kopřivnici sice postrádali čtyři body na domácí a osm na Pardubice, ale doma vyhráli. V dvojici pardubických podniků skákal nejvýše bílý koník, ale Západočeši dvěma druhými místy zpečetili svůj postup do extraligy 1974. Jenže to byl teprve počátek všech překvapení!
Nováček si ve vyšší soutěži nepočínal nikterak rozpačitě. Do kvalifikace spadly nejen Pardubice, ale i Slaný, s nímž měli Plzeňané stejný počet tabulkových bodů. Západočechy tak v jejich první extraligové sezóně čekal finálový duel s Prahou o mistrovský titul.
„Koupili jsme Honzu Holuba,“ uvědomuje si klíčový tah černým koněm na šachovnici extraligy 1974. „Zaplatili jsme ho, stálo to dvacet tisíc. On si za to pořídil koberce do baráku.“ Na rozdíl od základní části se finále jelo v sedmičlenných sestavách, v nichž nechyběl ani on. Mohl si tak na vlastní kůži vychutnat pocity vítězů, protože Plzeň při prvním závodě předčila Pražany 58:50.
„Dali jsme jim dardu,“ zní z úst Jaroslava Lucáka spokojenost i po čtyřiceti letech. „To bylo ještě na asfaltu. Oni se ho báli jako čert kříže. Tak jsme je tady zdrtili. V novinách psali, že jsme štika ligy a já nejmladší trenér v extralize. Tehdy byl Ruda Havelka v Pardubicích, Tonda Kasper v Praze a Jaroslav Průša ve Slaným.“
Při odvetě v Praze však Rudá hvězda vrátila Plzeňanům porážku i s úroky. Skóre se zastavilo na 77:30, takže Pražané vyhráli titul poměrem 127:88. Západočeši se však mohli radovat ze stříbra. A až do pardubického nástupu v sezóně 1978 zůstávali vedle Slaného jediným týmem, který v extraligovém závodě dokázal uštědřit porážku pražskému velkoklubu.
Dobře nastartovaný comeback s mnohem horším koncem
Jaroslav Lucák však dlouho nevydržel sledovat své svěřence, kterak se prohánějí po ovále. „Trochu jsem trénoval a svezl se při tréninku na extraligu a jel pár rozjížděk náhradníků a přebor střediska,“ dočteme se v jeho poznámkách. O jeho účasti při finále extraligy 1974 již víme, o rok později se v roli náhradníka objevil v sestavě Plzně při závodě na Markétě. Rýsoval se závodní comeback.
„Nedalo mi to,“ vysvětluje svou touhu po návratu do závodního sedla. „Měl jsem chuť na motorku. Když jsi jako trenér vyprávěl klukům, co maj‘ dělat, na tý motorce sis to sám ověřil.“ I když si svůj účet ve svém závodním notýsku uzavřel již po sezóně 1973, stránka s nadpisem 1976 se začala rychle zaplňovat dalšími závody.
Bez jakéhokoliv tréninku vletěl do národní kvalifikace a v březnovém závodě na Borech jej porazil pouze Zdeněk Smoček v březolupské vestě. Z pódia nesestoupil ani v dalším pokračování ve Slaném, kde byl třetí, zatímco ve Mšeně vyhrál, když v rozjezdu porazil libereckého Karla Bláhu. V celkové klasifikaci vyhrál.
Nejvyšší příčku neopouštěl ani v dalších kvalifikačních stupních vedoucích k mistrovství republiky jednotlivců 1977. Semifinále předkvalifikace začal maximálním ziskem v Kopřivnici a třetím místem druhý den v Ostravě, kde v dodatkové jízdě za sebou nechal Miloslava Čmejlu a Ladislava Frydrýška. Předkvalifikaci nakonec vyhrál také, byť byl dvakrát druhý, v Liberci za Jaroslavem Hauptmannem a v Čakovicích za Miloslavem Černým.
„V roce 1976 začal největší rozkvět plochý dráhy u nás,“ uvažuje. „Začaly se jezdit juniorský jízdy v lize.“ Za pravdu mu dává stoupající počet závodníků a vznik druhé ligy. Jaroslav Lucák koučoval Plzeň, za níž čtyřikrát nastoupil v extralize jako náhradník. Více se realizoval s béčkem ve druhé lize.
V roli dráhového náhradníka absolvoval plzeňský závod ranku mistrovství republiky jednotlivců, kde mu k bronzu chyběl jediný bod. Na podzim začala rozhodující bitva, zda se v něm Jaroslav Lucák napřesrok objeví jako stálý účastník. Dobrá forma byla skvělým příslibem, avšak úvod v Březolupech jezdícímu plzeňskému kouči nevyšel.
Druhý den v Kopřivnici se však vrátil čtvrtým místem do hry. Třetí zářijovou sobotu byl na Markétě pátý a chleba se měl lámat druhý den v Čakovicích. „Už bylo rozhodnuto, že postoupí Aleš Dryml a Luboš Tomíček, jinak nikdo,“ vybavuje si závod, kde jeden bod z rozjížďky s číslem osm měl zůstat posledním, který vyválčil na domácím kolbišti.
V desáté jízdě narazil na Luboše Tomíčka, který doposud prohrál jen s Alešem Drymlem. „Závodil jsem s ním,“ vzpomíná Jaroslav Lucák. „Já ho objel, on mě předjel. Já mu to vrátil, ale on už byl drzej‘ a jezdil mi po noze. Nahoře na vidlici byly příčky, dělali pod tím rouru, ale já jí neměl. Pustil jsem malýho Tomíčka pod sebe, chyť jsem ale díru. Kolo se uhnulo a šel jsem na držku do prken. Praštil jsem se do zad, bolely mě, ani na tom motokrosu jsem pak nemoh‘ závodit.“
Extraligová sbírka cenných kovů doplněná o zlato
Myšlenku, že by jeho comeback skončil zrovna v tom nejlepším, si Jaroslav Lucák nechtěl příliš připouštět. Jaro roku 1977 jej zastihlo opět v plném tréninku. V půlce dubna vyrazil na pouťák družstev do NDR. „Udělal jsem si takovej‘ delší rám,“ říká, ale záhy zjistil, že plochodrážní kombinéza musí na hřebík. „Nešlo mi to, musel jsem skončit. Měl jsem po tom pádu na podzim v Čakovicích velké bolesti v kříži.“
V nominační listině národní kvalifikace pro Kopřivnici, Čakovice a Chomutov ještě figuroval, ovšem propiskou dopsaná poznámka „zanechal aktivní činnosti“ je výmluvná. Nicméně v osmdesátých letech se vrátil k motokrosu na veteránské úrovni.
„Jako veteráni jsme brali motokros vážně,“ nezastírá. „Hodně se závodilo. V roce 1988 jsem skončil čtvrtej‘ ze čtyřiačtyřiceti jezdců, jezdil jsem ČZ 250 a závodil až do padesáti. Pořád jsem trénoval plochodrážní mančaft. Mimo dvou sezón, kdy trénoval Honza Holub, jsem to dělal třicet let.“
Na extraligovém stříbru a bronzu Plzně se podílel také jako závodník, ale zlato roku 1994 mu patří plně coby koučovi. „Díky Jirkovi Štanclovi jsme získali Simona Wigga,“ vzpomíná. „Prohráli jsme jen v Chabařovicích a v Pardubicích. Rozhodující závod se jel v Praze. Na jaře jsme je doma porazili, teď jsme přijeli na Markétu. Pražáci říkali, že jsme přivezli Simona, že nám to nepomůže, protože tady krátce předtím při mistrovství světa neujel ani bod. Ale porazili jsme je a Pražákům se pak jen protáhla huba.“
Plzeň musela vyhrát ještě na diplomatickém poli. „Bylo popotahování, že Venca Verner měl cizí licenci,“ popisuje Jaroslav Lucák. „My říkali, je Čech, má českou licenci, jede za nás. Ale Mičán to nechtěl připustit. Pořád se mu nezdálo, že Plzeň porazila Prahu. Ale musel se s tím nakonec smířit.“
Plochodrážní kariéra Jaroslava Lucáka (* 31. 10. 1942) v zrcadle času:
| 1960 – 1967 | sedmnáct motocyklových soutěží a jednaosmdesát motokrosových závodů |
| 1968 | deset tréninků na ploché dráze; Plzeň odstoupila z 2. ligy; náhradníkem semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1969 v Pardubicích, kde absolvoval zvláštní jízdu náhradníků, v níž dojel poslední |
| 1969 | účast v juniorském přeboru republiky, postup do kvalifikace o MR jednotlivců 1970, bližší výsledky nejsou známy |
| 1970 | Plzeň vyhrála 2. ligu (Jaroslav Lucák měl nejlepší závod v Bratislavě se čtrnácti body); nepostoupil z národní kvalifikace |
| 1971 | Plzeň vítězem první ligy skupiny A, v kvalifikaci o extraligu 1972 čtvrtá; z národní kvalifikace postoupil přes předkvalifikaci až do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1972, z níž se coby náhradník kvalifikoval do mistrovství republiky 1972 |
| 1972 | Plzeň zvítězila v první lize skupiny A, ve skupině C skončila druhá a v kvalifikaci o extraligu 1973 opět čtvrtá; v mistrovství republiky jednotlivců sedmnáctý (Slaný 13., Chomutov 16., České Budějovice 13., Praha 10., Svitavy a Kopřivnice NS); v předkvalifikaci pro MR 1973 pátý, v kvalifikaci jedenáctý a s tím i postup do MR 1973 jako náhradník |
| 1973 | Plzeň vyhrála prvoligovou skupinu A, ve skupině C druhá, v kvalifikaci o extraligu 1974 druhá, Jaroslav Lucák se v sestavě objevil jako náhradník až ve dvou závodech céčka srpnu (10 bodů z celkových 108 bodů klubu; jarní kontrolní závod o nominaci do mistrovství světa – devátý v prvním kole, sedmnáctý ve druhém |
| 1974 | z pozice manažera dovedl Plzeň ke stříbru a ve finále sám nastoupil, z celkových 88 bodů svého klubu nasbíral dva body |
| 1975 | stejně jako o rok dříve trénoval a závodil při tréninkových závodech v rámci klubu, na jaře však absolvoval přátelské utkání RH Praha vs. Plzeň; Plzeň skončila v extralize čtvrtá |
| 1976 | Plzeň třetí v extralize (Jaroslav Lucák získal bod z 214 bodů celku); Plzeň B třetí ve druhé lize (Jaroslav Lucák 27 bodů ze 133 celkem); dráhový náhradník pro závod skupiny B MR jednotlivců v Plzni, skončil 4.; vítěz národní kvalifikace (Plzeň 2., Slaný 3., Mšeno 1.), vítěz semifinálové skupiny A předkvalifikace (Kopřivnice 1., Ostrava 3.), vítěz předkvalifikace (Liberec 2., Čakovice 2.), v semifinálové skupině A kvalifikace osmý (Březolupy 11., Kopřivnice 4., Praha 5., Čakovice 16.); druhý při prvním ročníku Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru |
| 1977 | dva pouťáky v Rostocku a Neubrandenburgu; později závody motokrosových veteránů; činovník, trenér a manažer plzeňského klubu, jenž v roce 1994 dovedl k extraligovému titulu |
Foto: archív Jaroslava Lucáka a Antonín Škach
