Pardubice – 18. září
Vložené závodí nižších kubatur často přinášejí emoce hlavně pro blízké plochodrážních adeptů, popřípadě pro jejich trenéry. U Jawa Cupu 2015 dvěstěpadesátek tomu tak nebylo. Velice slušně zaplněné Pardubické hlediště vidělo osm skvělých jízd. Šest dvojic předvádělo nevšední umění a nikdo včetně nejmladších závodníků nevypadal ztracený na obrovském svítkovském oválu. Avšak samotná Zlatá stuha nabídla ještě větší podívanou, na jejímž konci se na stupně vítězů vůbec poprvé postavil Australan.

 

 

Více než skvělý doplněk programu

Dvěstěpadesátky jsou rychlými závodními stroji, který si vyžaduji vyspělejší a zkušenější zacházení. Jezdci ani na moment nepůsobili, že by jim scházel výkon o nadšení pro závodění ani nemluvě. Pořadatel z Divišova měl šťastnou rukou i při rozeslaní pozvánek a  jezdci z devíti zemí pořádně rozehřívali publikům po každé přestávce před nástupem série jízd hlavního závodu dne Zlaté stuze.

Poloviční Jawy zkrotili i závodnici nejmenší postavou. Kyle Bickley z vítězné britsko – dánské dvojice sice potřeboval pomoc, aby si mohl odnést ze stupňů vítězů trofej v podobě rámu i s přední vidlici od Jawy, ale na trati měl dění pod kontrolou.

O vyrovnanosti pohárového závodu nejlépe vypovídá finále, v němž všech šest jezdců projelo čarou pod šachovnici v kompaktní skupině, ani by se někomu podařilo odpoutat a bez zaostavších.

Povedená prezentace dobře postaveného stroje. Bravo Jawa. A to vše za přítomností majitele divišovského podniku Stanislava Diatka a pochopitelně i Martina Málka, tentokrát nikoliv v závodnické kombinéze.

 

Pádů až přespříliš

Samotná Zlatá stuha byla ještě atraktivnější. Draví mladí plochodrážníci si evidentně užívali kouzlo širokých svítkovských zatáček a rozjížděli své stroje k maximálním rychlostem. S gustem zalehávali a často úplně mizeli pod řídítka motocyklu, nechávali se vynášet až na okraj zatáček k samotným mantinelům. Až do polovině závodu jim to vice méně procházelo.

Švéd Victor Palovaara všechny své kousky ustál, a když to třeba s devatenáctkou jezdící Ukrajinec Stanislav Mělničuk to přehnal, akorát pár metrů klouzal ležící na svém motocyklu. Pak jej zvedl a bravurně projel cílem, sice na posledním místě, zato po zadním kole.

Jenomže pak začalo přibývat pádů. V jedenácté jízdě Patrik Búri najel na Patrika Mikela a vypadalo to hrůzostrašně. Na trať patří rychle motorky, nikoliv sanitky a ať jsme za ně vděční, radši když zůstanou zaparkované někde po straně.

Patrik Búri byl vyloučen, ale Patrik Mikel už dál nepokračoval. Nic z toho ale nezpomalilo závodníky a nejdřív v prvním semifinále druhé skupiny lítala motorka Victora Palovaary. Ihned v další, patnácté jízdě bylo v jedné chvíli ve vzduchu snad víc motorek než na trati. Při startu v šesti je hrozná mela. Vše se obešlo naštěstí bez zranění a brzy se pokračovalo.

 

Spravedlivý postupový klíč

Dospěli jsme do finále. A přestože v něm byli Eduard Krčmář se Zdeňkem Holubem, oba zůstali pod stupněm vítězů. Pražan prohrál souboj v první zatáčce a už nedokázal navázat na souboj o pódium. Slaňák startoval od mantinelu. Ačkoliv na začátku večera to bylo nejlepší startovní pole, tentokrát měl příliš dlouhou trasu a na víc než páté místo už to nestačilo.

Závod v šesti systémem kvalifikačních skupin, kde se navíc nejhorší výsledek nepočítá, je zajímavým zpestřením jak pro jezdce tak pro diváky. Je to docela spravedlivý postupový klíč, i když někteří úspěšní jezdci po dvou jízdách pak šetřili síly a do poslední rozjížďky nenastupovali.

Tato taktika pomohla Maxi Frickemu. A Zlatá Stuha, nejdéle pořádaní juniorský závod na světě, se ve svém jedenačtyřicátém dočkala svého prvního australského vítěze. Viděli jsme krásné a zajímavé závody. A to pardubický super víkend teprve začínal.

Foto: Mirek Horáček a Petr Makušev