Krško – 12. září
Po předchozím kole Speedway Grand Prix v polském Gorzowě se zdálo, že skvělá forma vede Taie Woffindena k druhému titulu mistra světa na krátké ploché draze. Ve Velké ceně Slovinska bylo vystoupení Brita neméně působivé, přesto jsem ihned po ukončení závodu začal počítat. Důvodem byl výkon snad nejvyrovnanějšího elitního plochodrážníka posledních let Grega Hancocka.

 

 

O tom je plochá dráha

Abych byl konkrétní, mám na mysl posledních dvacet let. Úřadující světový šampión se ukázal v takovém světle, že jsem musel násobit, sčítat a odečítat a zde je výsledek: 3 závody do konce seriálu = 21×3 maximum 63 bodů. Rozdíl mezi Woffindenem a Hancockem je momentálně propastných pětadvacet bodů. Jenomže nepostoupí-li Angličan jednou do semifinále třeba hned dnes ve Stockholmu, takže dosáhne-li na méně než sedm osm bodů v základních pěti startech, ten rozdíl už nebude tak hrozivý.

Může se reálně pohybovat v rozmezí 12, 15 bodů. A to bezesporu dostane Brita pod obrovsky tlak, na rozdíl od Američana, který nemá co ztratit. Tak, a konec spekulacím. Je v tom příliš mnoho „ale“ a „kdyby“, jenomže kdo by nechtěl vědět souboj takového kalibru na závěr sezony?

První série startů v Kršku přinesla vše, co plochá dráha nabízí. Nejdřív se na každém konci startovní čary se pohnuli Troy Batchelor a Andreas Jonsson. Nezávisle na sobě, i když se Australan pohnul o něco dřív, jelikož se každý díval na opačnou stranu k blízkému klíči startovacího zařízení. Smůlu měl ale Švéd, který se nezastavil včas a pasku přetrhl.

V opakování startu příležitost využil první náhradník Denis Štojs, když porazil na divokou kartu startujícího krajana Aleksandra Čondu a připsal si jeden bod světového šampionátu. A to se počítá.

V další jízdě nejdřív Janowskemu ne prošel letmý start a pak v opakování se všemi čtyřmi jezdci se Švéd Jonasson dostal mezi Polákem a vlevo po lajné útočícím Nicki Pedersenem. Jonasson neměl žádný prostor uhnout ani čas na zpomalení, takže následoval ošklivý pád jeho a hlavně Janovského. Tentokrát platil jiný standard než při určování délky první zatáčky v GP Dánska v Horsens a Švéd byl vyloučen.

Opakovanou jízdu vyhrál Nicki Pedersen, specialista na slovinskou velkou cenu. Pak následovala první přímá konfrontace vedoucích jezdců seriálu. Greg Hancock odstartoval perfektně a nedal příležitost Woffindenovi. V poslední jízdě první série obecenstvo prvně mohlo vidět vítěze z Gorzowa Mateje Žagara. Špičkový závodníci skoro nikdy neprozrazují, v jaké jsou fyzické formě a ani Matej Žagar nebyl výjimkou. Až do zakončení celého závodu nebyla ani řeč o následcích pádu v Polsku před čtrnácti dny.

Takže publikum oprávněně očekávalo výhru svého favorita. Vlajky a transparenty na podporu Žagara šly nahoru i se startovací páskou, ale Slovinec se neprosadil a porazil jedině slabého Kasprzaka. Jeden bod byl docela skromným začátkem. Matej Žagar měl možnost reparátu v další páté jízdě, jenže pro změnu tam jel Greg Hancock a ten byl k neporažení na rozdíl od švédské dvojice Jonsson, Jonasson. Woffinden obligátně zvítězil, Nickimu Pedersenovi se povedlo skončit jen na druhé příčce za Holderem. Velké změny v celkovém pořadí toto ale nepřineslo.

Po opravě tratí největší emoce se očekával ve dvanácté jízdě. Střetli se v ní největší rivalové Tai Woffinden s Nicki Pedersenem. Do této jízdy čtyřiadvacetibodový rozdíl před Krškem zůstával nezměněný, jelikož oba bodovali stejně. Nejvíc ale šlo o získání psychologické výhody z vítězství v přímém střetu. Čtveřici doplnil v této chvíli pětibodový Troy Batchelor a Matej Žagar.

O žádnou procházku určitě nešlo. Pedersen ze žluté dráhy odstartoval dobře, i když ne nejlépe. Po první zatáčce ale prokličkoval do čela a udělal si mírný náskok. Jeho rival, startující z bílé, naopak zůstal hodně pozadu a po první zatáčce byl beznadějně poslední.

Jenomže to byla příležitost ukázat o čem, že ta plochá dráha je, když jezdí mistři a povrch je pečlivě připraven. Za pár set metrů se Woffindenovi podařilo předjet jak Batchelora, tak i Žagara a přiblížit se Pedersenovi na dosah. Proč se ale zdržovat? Brit dokonale využil prostor u lajny a za necelá dvě kola se z posledního místa dostal do čela. A až tam byl, začal zvyšovat náskok do dobrých par desítek metrů. Lépe to ani nešlo udělat.

 

Ve znamení dramatu

Nicki Pedersen je opravdovým mistrem a nenechal se moc rozhodit. Startoval hned v další třinácté jízdě a porazil svého krajana Iversena v pohledném souboji. Andreas Jonsson byl do počtu, i když se držel vedoucí dvojicí na rozdíl od Kasprzaka, který znovu jak mnohokrát předtím v tomto roce, jízdu vzdal. Woffinden si vzal oddechový čas a skončil druhý za doslova a do písmena nebezpečným Peterem Kildemandem. Greg Hancock udržel neporazitelnost i v této sérii a nadále zůstával s plným bodovým ziskem.

Poslední série jízd je vždy zajímavá. Pokaždé několik jezdců má možnost projit dobrým výsledkem do semifinále. Ti, co mají jistotu první osmičky, bojují o možnost vybírat si startovní pole dřív než soupeři. Slovinsko v tomto ohledu nabídlo nejlepší možné rozložení.

Plná šestice jezdců se ucházela o čtyři volná místa. Jen Greg Hancock měl jistotu, že skonči na prvním místě, ať dojede poslední jízdu jakkoliv. Woffinden, Kildemand a Pedersen byli v semifinále ale pochopitelně dál bojovali o body. Pedersen potřeboval navíc porazit Hancocka, s kterým těsně soupeří o celkové druhé místo. Nepovedlo se mu, ale bod přece získal.

Celkově body se rozložily tak nerovnoměrně, kvůli mizerným ziskům nejslabších tohoto dne, že nakonec osm jich stačilo Žagarovi jen na desátou příčku a Maciej Janowski měl tu smůlu, že s devíti body ponechal semifinále Holderovi s Batchelorem, kteří skórovali na lepších místech. Stává se, že i šest bodů otevře cestu do finálové části, ovšem Krško nebyl tento případ.

V samotných semifinálových jízdách favorité nezklamali. Doyle sice dokázal porazit jako jediný Hancocka v osmnácté jízdě, ale dál se už nedostal. Pedersen znovu prohrál souboj s Woffindenem, do finále ale prošel z druhého místa. Iversen a Holder neuspěli.

Finále bylo jednoznačnou záležitostí Grega Hancocka. Po oddechovém čase rozjížďky s číslem osmnáct, ve kterém prohrál s Doylem, ale skončil před Pedersenem, prošel hladce semifinále a samotným finále.

Znovu ukázal, že se dokáže soustředit jako nikdo jiný a o zkušenostech v přípravě motocyklu a uzpůsobení se stavu tratě ani není třeba se zmiňovat. Odstartoval nejlépe a nenechal nic náhodě. Chybě z Gorzowa se dokonale vyhnul a zaslouženě vyhrál. Nicki Pedersen se nechtěl spokojit s třetím místem za Woffindenem a tak dlouho na něj útočil, až se propadl za Kildemanda a zůstal mimo bednu. Profitoval z toho jedině Kildemand, který jinak do boje o vítězství nijak nemohl zasáhnout.

SGP Slovinska byla zajímavá, viděli jsme mnoho předjetí včetně excelentního probojování se Woffindena ze žádných pozic na samé čelo. Publikum přišlo hlavně na Žagara, ale troufnu si tvrdit, že nikdo neodházel zklamaný. V pásmu kolem osmého místa se nic zásadního nezměnilo. Harris s jistotou postupu z challenge nepřekonal svůj standardní výkon. Totéž platí o trápícím se Kasprzakovi. Ten už dávno seriál GP pro letošek vzdal a tak se blýsknul překvapivou výhrou v své poslední jízdě, kterou vyhrál.

Na plné čáře zklamal Jepsen Jensen, Jonasson se nevzpamatoval z pádu a vyloučení v první sérii. Otázkou je, kdo asi ze Švédska dostane divokou kartu na rok 2016, jelikož ani Andreas Jonsson velké naděje na přímý postup nemá. Do konce ale zbývají pořád tři Grand Prix a bude zajímavé přepočítat rozdíly po Stockholmu. Udrží-li Hancock motivace a formu, můžeme se dočkat strhujícího finále šampionátu, který začínal dost mizerně ve Varšavě a Finsku.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Kiril Ianatchkov