Když jsem nedávno napsal knihu  o ploché dráze, říkal jsem si, že některé věci jdou  docela lehce. Obzvláště, pokud píšete o něčem, co jste sami prožili.  No a potom jsou záležitosti, o kterých se píše velice těžce.

 

Sašu Kopeckého jsem znal mnoho let. V době když jsem závodil, potkávali jsme se na závodech nejčastěji v Chabařovicích a v Liberci. Od té doby na spoustě stadiónů po celých Čechách. Sašu jsem měl rád pro jeho kamarádský přístup a skromnost.

Vždy jsem byl rád v jeho společnosti. Byl jsem s ním na ledech v Rakousku i jinde. Vždy by se pro druhého rozdal. Dělal výborně motory, které mělo od něj mnoho závodníků. Byl jeden z těch, kdo ode mě dostal moji knihu, považoval jsem to za čest a měl jsem radost, když mi sdělil, že se mu moc líbila.

Mluvil jsem s ním na jaře na plošce v Liberci a nedávno ve Slaném. Věděl jsem, že je vážně nemocný. Ale tak nějak jsem stále věřil, že se z toho dostane, a že se budeme potkávat ještě dlouho.

Byl to veliký bojovník, bojoval do poslední rundy. Už za to a nejen za to před ním smekám. V sobotu jsem moderoval motokros v Benátkách a potkal jsem se s Václavem Matunou. Bavili jsme se o libereckých závodech, které byly právě v sobotu, a také o Sašovi.

Vašek mi řekl, že je  v nemocnici a že to není moc dobré. Měl jsem po náladě. Sašo, kamaráde je mi ouzko, myslím na Tebe. Nyní jsi na druhém břehu, kde stejně skončíme my všichni. Bez jediné výjimky. Nevím jak je to dál, co je po smrti. Mám pro to svoje vysvětlení.

Když už nás ta příroda stvořila a nechala nás určitou dobu žít, tak věřím tomu, že bude něco dál, o čem zatím nevíme a poznáme to, až tam sami budeme. Ty se možná nyní setkáš s Tonikem Kasperem, s panem Švábem, Josefem Laštovkou, Zdeňkem Kudrnou, Jiřím Jiroutem, Emilem Sovou, Jiřím Hurychem, Klokanem a všemi ostatními.

Sašo, byl si můj kámoš a navždy jim pomyslně zůstaneš. Nikdy nezapomenu. Čest Tvoji památce!