Praha – 18. července
Po skončení své neuvěřitelné kariéry se věnoval svému synovi. Ale když on sám pověsil kombinézu na hřebík, jako by se po něm slehla zem. Až letos začal působit v roli trenéra SCM, kde své bohaté zkušenosti předává nejmladšímu plochodrážnímu potěru. Jiří Štancl se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými zkušenostmi i nápady na téma výchovy nejmladších závodníků, na nichž leží budoucnost celé české ploché dráhy.

Ano po třech letech

„Když jsem skončil komerční styk, nemoh‘ jsem dělat trenéra, protože bych na socialistický sportovce přenášel kapitalistický móresy, ale teď už můžu,“ směje se Jiří Štancl nad otázkou, kterak jeho trenérské působení vlastně začalo. Nicméně mezi podzimem 1987, kdy jel svůj poslední závod, a letošním jarem uběhlo přece jen dost vody.

„Petr Křikava mě lanařil už tři roky, jestli bych v SCM nedělal trenéra,“ otáčí plochodrážní legenda své vyprávění do serióznější roviny. „Tři roky jsem odolával. Řek‘ mi, že chce, abych dělal trenéra, ale kdyby se jelo ven, spal bych někde v autě. Odpovídal jsem mu, že bych měl doma svatej‘ klid.“

Nicméně nakonec Jiří Štancl na nabídku přikývl. „Mladí kluci jsou poddajnější a hlavně jsem viděl, že plochá dráha jde u nás od deseti k pěti,“ pokračuje. „Na mladejch‘ se musí stavět. Ze sto bude třeba jen jeden dobrej‘.“

Trenérskou dvojici vytvořil s Miroslavem Rosůlkem, s nímž se potkával už za časů svého vlastního závodění. „S Mírou si rozumíme,“ pochvaluje si. „Známe se, jsme oba v důchodu a máme už trošku klidu.“

Po období stagnace prožívají stopětadvacítky opět boom a ve výsledkových listinách čteme stále nová a nová jména nejmladších závodníků. „To je budoucnost plochý dráhy v Čechách,“ upozorňuje Jiří Štancl. „Když se s nima nebude pracovat, ani ty funkcionáři v kancelářích nebudou mít nic.“

 

Opice musí z brusu dolů

Tandem Jiří Štancl – Miroslav Rosůlek se naposledy objevil v akci minulý víkend během dvoudenního soustředění SCM v Divišově. „Stálo to čtyřicet tisíc, z toho patnáct jen sanitka, ale byl tam doktor Brož,“ připomíná Jiří Štancl nutnost dokonalého lékařského zabezpečení. „Sešlo se třiadvacet závodníků. Měli jazyk na vestě, pořád se jezdilo. I rodiče říkali, že takový soustředění ještě neviděli.“

Právě tady vznikla definitivní podoba české reprezentace pro dnešní evropský pohár stopětadvacítek v Olchingu. „Už v březnu v Chabařovicích po mě pan Moravec chtěl nominaci,“ glosuje Jiří Štancl toto téma. „Já ji chtěl udělat až v průběhu sezóny podle aktuální výkonnosti, ne podle předchozích výsledků. Nechali jsme s Mirkem kluky jet na dráze a pak si je vzali do depa. Sto procent lidí na tom sedělo jako opice na brusu. Divil jsem se, že jim to v jejich klubech nikdo neřek‘. Oni říkali, že zkoušej‘, co viděli na závodech.“

Rady borce, jehož kariéra vydala na objemnou autobiografickou knihu, padají na úrodnou půdu. „Viděl jsem, že neumí dát motorku do smyku, nebo jedou nedokonalým smykem,“ pokračuje Jiří Štancl. „Začal jsem od píky. Aby postavili řidítka, odlehčili zadní kolo. Jsou tam kluci, co jim to jde, jsou tam i ty, co to chtěj‘ dělat podle sebe. Ale ze sto závodníků jich nemůže bejt‘ sto dobrejch‘.“

Nicméně ve stopětadvacítkách máme spoustu šikovných závodníků a jejich souboje především na malých oválech mnohdy zastíní velké hochy na pětistovkách. „Třeba kluci Kvěchovi měli něco z motokrosu,“ říká nejúspěšnější plochodrážník československé historie. „Ale plochá dráha je něco jinýho, to už vím od časů Zdeňka Kudrny. Za tu krátkou dobu se plochou dráhu naučili jezdit a porážej‘ kluky, co už dva, tři roky jezděj‘. Vašek si zlomil v Pardubicích ruku, teď mu to srůstá, je možný, že příští rok pojede dvěstěpadesátky.“

 

Spolupráce s výrobci je důležitá

V Olchingu dostala česká federace tři místa, která dostali Filip Šifalda, Jan Kvěch a Petr Chlupáč. „Teď je pět kluků, co by mohli jet reprezentaci,“ bilancuje Jiří Štancl. „Jeden je ještě mladej‘. Teď v Divišově jeli čtyři vedle sebe loket na loket. Ale já je upozorňoval, že přesně takhle se pojede v Olchingu. Robert Barth dělá Němcům motory, ale firma Shupa jde do toho taky, půjčej‘ klukům čtyřventilový speciály za peníze SCM.“

Spolupráce byla navázána i s divišovskou Jawou. „Měli jsme jednání a přislíbili nám dva motory,“ prozrazuje Jiří Štancl. „Návaznost tak je, chceme, aby mohli přejít ze stopětadvacítek na dvěstěpadesátky. Preferuje je i Armando Castagna v FIM, usiluje, aby měly svoje mistrovství světa.“

Čtvrtlitry zůstávají zatím na úrovni světového poháru, ať už počátkem srpna v Lamothe-Landerron nebo na dlouhé dráze o měsíc později ve Vechtě. „Jsme rádi, že spolupráce s Jawou začala,“ neskrývá Jiří Štancl. „Do Francie nám půjčí i dva rámy. Chci, aby to pokračovalo dál a dál jako se Shupou ve stopětadvacítkách. To je důležitý, aby reprezentace spolupracovala s fabrikou.“

V tomto ohledu má Jiří Štancl své vlastní zkušenosti. „Nikdy jsem nebyl továrním jezdcem Jawy, ale byl jsem testovací jezdec,“ vypráví. „To mi pomohlo. Co se vymyslel motor 895, já ho zkoušel jako jeden z prvních. A za dva roky jsem se na něm stal vicemistrem světa. A moje zkušenosti pomohly i fabrice.“

 

Soustředění nabízejí prostor pro výuku

Při pardubické zastávce klasického šampionátu stopětadvacítek upadl nejen Václav Kvěch, ale i Milan Dobiáš. „Mohlo to bejt‘ jiný,“ komentuje Jiří Štancl smůlu chabařovického závodníka, který plzeňský světový pohár nestihl, protože ještě neoslavil dvanácté narozeniny. „Teď v Divišově jel bezvadně. Kluci se střídali, jednou byl první ten, podruhý onen.“

Filozofie trenérské dvojice SCM pro nasazování závodníků je jasná. „S Mirkem se snažíme, aby jeli ti nejlepší kluci,“ přibližuje Jiří Štancl. „Neděláme nominaci, že byl někdo dobrej‘ loni. Máme přehled, ale letos nás limitovala hranice dvanáct let. Ale příští rok bude oheň na střeše.“

Vedle zmiňovaného Milana Dobiáše čeká dvanáct svíček na narozeninovém dortu rovněž Pavel Kuchař. „Na malý motorce s malými koly to v Divišově pod ně dal, až se divili,“ vypráví Jiří Štancl. „Šli na hubu, ale to je plochá dráha. Mám ale i špatný zkušenosti, že kluby mají zájem, aby jejich jezdci jeli, ale začínaj‘ je učit, který by měli znát až později na těch dvěstěpadesátkách. Tam už budou mít zkušenosti a pojedou smykem celou zatáčku.“

Traduje se, že každý závod je mnohem lepší než trénink, nicméně Jiří Štancl je zastáncem výuky nejmladších adeptů na akcích typu divišovského soustředění. „Dvanáctiletí kluci se blbnou,“ začíná svou argumentaci. „Na Markétě pořádaj‘ Mini Cup, to beru, jsou tam placený, ale dělaj‘ jen závody. Já se na ně chodím dívat, jsem tam jako trenér SCM a snažím se těm klukům pomoct. Je to těžký, všichni chtěj‘ vyhrávat. Proto je dobrý soustředění, je tam čas jim říct všechno, co je potřeba.“

V tomto ohledu má Jiří Štancl jasno. „Já chci, aby se naučili jezdit smykem,“ pokračuje. „Pak budou na sobě a výkonnostní růst půjde nahoru. Dokud nebudou umět jezdit smykem, nemá cenu pořádat závody družstev. Pár kluků jede, ale je potřeba jim říct, co a jak. V Divišově jsem na malý i velký dráze dával kužely do zatáček. A všichni se tam vešli a v plný palbě. Je potřeba je učit, kudy do toho nájezdu jet. A to na těch závodech nejde, to na to není čas.“

 

Koncepce je nutností

Reprezentační starty jsou pomyslnými vrcholy ledovce, nicméně práce s mladými plochodrážníky nikdy nekončí. „My nemáme žádnou koncepci sportu ani pro seniory, ani juniory nebo tyhle prcky,“ uvědomuje si Jiří Štancl. „Je potřeba, aby se vědělo, co bude dál. Všichni brečej‘, že nemaj‘ peníze, ale ty se rozhazujou jinde. Na soustředění v Divišově se nepřijel podívat jedinej‘ člověk z vedení plochý dráhy.“

Pozitivní ohlasy dvoudenní akce ještě neodezněly. „Měli jsme to seřazený podle výkonnosti,“ popisuje nejúspěšnější český závodník všech dob. „Třeba Adam Fencl jezdil s Josefem Novákem. Najednou ho předjel a on musel zrychlit. Pomohlo to jemu i jemu. Kluci jezdili, mohli si všechno vyzkoušet.“

Nicméně Petr Křikava z postu šéfa SCM hovoří o limitech finančních rozpočtu střediska, který počet soustředění omezuje. „S Mírou tomu dáváme svůj čas,“ říká Jiří Štancl. „Mohly se proto najít peníze, aby se nám hlavně zaplatily cesty. Ty zkušenosti, co jsem měl za dvaadvacet let závodění, jsou velký. Teď můžu trénovat, jsem rád, že tomu rodiče kluků fandí, ale něco se tam musí dát.“

Jiří Štancl z pozice trenéra dává maximum. „Malej‘ kluk se musí naučit ovládat motorku,“ tvrdí. „Jak dát řidítka, kde mít nohu. V osmnácti by to měl znát, ale nejhorší je naučit ty malý osmiletý kluky, aby přišli do tajů plochý dráhy. Je potřeba s nimi dělat. V Divišově mají zápal, tak jsme se dohodli, aby bylo více tréninků. Je tam moje osoba, ty lidi maj‘ ke mně důvěru, vědí, že jsem něco dokázal.“

Potenciál je však nutno hledat i u pořadatelů. „Kluby na tom musí pracovat, pomáhat, aby kluci mohli jezdit,“ přibližuje Jiří Štancl další své vize. „Teď spolu jezdili na dvěstapadesátkách Kryštof Rybář a Adam Fencl. Svezli se, zkoušeli motorky. Příští rok by mohli být čtyři závodníci na dvěstěpadesátkách zařazený i do extraligy. Kluby by si je před závodem vylosovali, kdo za ně pojede. Jezdili by svoje jízdy, ale počítalo by se to do extraligy.“

Jiří Štancl se svými nápady plánuje oslovit VV SPD, nicméně jeho nejbližším programem je dnešní mítink v Olchingu. „Mohlo by se tam něco podařit,“ přemítá nad ambicemi svých svěřenců. „Ale jsou tam další, Němci, Angličani…“

Foto: Václav Buřič, Mirek Horáček, Norbert Kalous a archív autora