Štipoklasy – 31. října
Výstava Racing Expo v pražských Letňanech si opět vytkla za cíl nabídnout návštěvníkům komplexní pohled na český motoristický sport. Bohužel plochá dráha zůstala poněkud stranou. Nicméně Zdeněk Schneiderwind si v sobotu přišel pro významné ocenění.
Návštěvníkům se nabídl pohled na ledařské motocykly z produkce KLABO Factory. Zdeněk Schneiderwind si společně s motokrosařem Zdeňkem Velkým a šlapačkářem Václavem Budínem převzal cenu Legenda motosportu.
Plzeň – 26. října
V sobotu na stadionu proběhlo rozloučení s letošní plochodrážní sezónou. Po obědě na obě dráhy vyjely všemožné motocyklové stroje a mezi nimi dokonce i motokrosová sajdkára. Samozřejmě nechyběly plochodrážní speciály.
Kromě Matěje Frýzy si po několika letech za řídítka plochodrážky sedl také Radek Podhadský. Svého mladšího bratra Petra později na dráze přijel sledovat účastník Speedway Grand Prix 2025 Jan Kvěch a spolu s ním Zdeněk Simota. Na malý ovál s trialkou vyjel Pepa Černý a nejmladší jezdci sobotní rozlučky.
Poté co si všichni zájemci dosyta užili ježdění, následovala volná zábava s občerstvením a hudbou, která se protáhla až do pozdních hodin, kdy se spokojení účastníci postupně rozjížděli do svých domovů.
Liberec – 27. října
Na stadiónu ve Starých Pavlovicích se v neděli odehrálo BUŘTOBRANÍ. Na ploché dráze se sešla parta starých jezdců posílena borci, kteří se starají o náš stadion při závodech. Ve znamení výborných buřtů, sekané, koláčů a spousta pití probíhalo odpoledne.
Samozřejmě se také jezdilo vším, co mělo kola. Na setkání se také dostavil náš nejstarší závodník ze sedmdesátých let reprezentující Liberec Josef Herda, který sedmého listopadu oslaví třiadevadesát let. Jako junior nescházel Josef Kalous se svými dvaaosmdesáti roky.
Počasí i zábava klapla a tak zase zas v létě!
V cukrárně na náměstí v Bílině vám umí divy nejen se svou vlastní domácí šlehačkou! Ale najednou se dveře otevřou dokořán a malá místnost je rázem plná bratrů Svobodových. Stanislava a mladšího Jiřího. Rychle, spěchej, za pár minut je sraz. Na parkovišti pod Znělcovou horou, jak se také tady říká výraznému vrchu Bořeň. Již tu čekají Jaroslav Zobal a Petr Podhola, abychom si vyprávěli o dobách, kdy plochou dráhu pod Krušnými horami nezastupovaly pouze Chabařovice.
V devětašedesátém pořídil dnes již neznámý fotograf v Polepech snímek tří plochodrážních kamarádů. Dnešní příběh Petra Podholy doplňuje dříve vydaná vyprávění Jaroslava Zobala a Josefa Kalouse.
„Jezdil jsem soutěže a motokrosy na pionýru,“ vrací se Petr Podhola k úplným začátkům své kariéry motocyklového závodníka. „Měli jsme tu BISVAPI, což znamenalo Bílinský svaz pionýrů. Tady byl terén třeba v Teplicích. V Krupce jsme jeli soutěž a mně se cestou motorka rozbila.“
Tehdy se pochopitelně na takové podniky cestovalo po ose. „Zadřel jsem motor,“ vybaví si. „Rozebral jsem ho. Pístní kroužky! Jeden byl zdravej, tak jsem to spravil. Odjel jsem soutěž a ještě na se na tom pionýru vrátil domů.“
Krupka byla ale v půlce šedesátých let jednou z výrazných lokalit československé ploché dráhy, kde se pořádaly i vrcholné podniky kalendáře. V podhůří Krušných hor šlo prakticky o jedinou trať levých zatáček. Nejdek či Karlovy Vary skončily s koncem vlny závodů sériových strojů. Žatecká závodní historie byla rovněž minulostí. Chomutov čekal na první ze svých renesancí, provizorní ovál v ústeckém Bukově na zrození.
„V Krupce to byl atletickej a fotbalovej stadión,“ vybaví si Petr Podhola. „Moc hezkej. Depo bylo pod stadiónem, dnes tam stojí plaveckej bazén. Jenže jeden zapšklej dědek se postavil proti ploché dráze. Přitom tam byly pěkné akce. Třeba soustředění reprezentace. Luboš Tomíček si tehdy dal rozpůlené pingpongové míčky do očí. Když šly kolem ženský, bouchnul do nich, jako že by vypadly oči.“
Petr Podhola usedl prvně za řídítka plochodrážního motocyklu někdy okolo svých dvacet. „V dvaašedesátým,“ upřesní. „Táta Svoboda, řek‘, že bude trénovat v Žatci. Jel jsem tam s ním a poprvý jsem si na to sed‘.“
Mladý muž ale musel řešit zbrusu odlišné starosti než motocyklové závody. „Na vojně jsem si odsloužil dva měsíce navrch,“ pokrčí rameny. „Byl jsem u pohraničářů, sloužil jsem u Varnsdorfu, fungovalo tam staromazáctví. Pak mě odveleli na děčínskou brigádu, prdli mě na pojízdnou dílnu.“
Zkušenosti se mladému záklaďákovi měly chodit i v pozdějším životě. „Náš šéf byl kapitán, starej fronťák, domlouval nám kšefty,“ dozvídáme se. „Udělali jsme je, šli jsme na pivo a on nám rozdělil i zbytek peněz. Byl to takovej náš táta. Hlavně jsem dělal řemeslo. Prodloužilo se nám to, protože pohraničník sloužil šestadvacet měsíců místo běžných čtyřiadvaceti, ale já si na vojnu nestěžuju. Přišel jsem domů a zval bráchu na pivo. Nemůžu, nemám peníze. Otevřel jsem šrajtofli a byla plná.“
Známé plochodrážní historické prameny poprvé zaznamenaly jméno Petr Podhola v šestašedesátém. Program kontrolního a vyzývacího závodu v Polepech závodníka z Bíliny uvádí v kolonce se startovním číslem pět. Zda se jednalo skutečně o jeho první závod, netuší dnes ani on sám.
„Nevzpomenu si, není mi už šestnáct,“ říká. „Je to už šedesát let zpátky a já už nevím, co bylo včera. Jsem po operaci srdce, měnili mně chlopeň, v únoru to bylo přesně rok. Pořád jsem jezdil za Ústí. Od začátku do konce. Když nebyly závody, byly srandy. A taky úrazy.“
Ty bohužel k ploché dráze patří jako tmavá noc k oslnivému dni. „V Kopřivnici jsem hákem proříz‘ mantinel,“ souhlasí. „Měl jsem zlomenou patní kost. Jindy jsme jeli v Chabařovicích. Lehnul jsem, přejel mě Pepík Fišer. Vzadu na hlavě jsem měl díru.“
Návštěva nemocnice byla nevyhnutelná. „Doktor mi ránu zašil,“ pokračuje Petr Podhola. „A říká, zůstanete tady. Jenže já měl dole auto a v něm manželku. Tak to jo. Odjel jsem domů a hodinu měl okno.“
Pacient přišel záhy k rozumu a poznání, že rány do hlavy se nepodceňují. „Druhej den jsem šel zpátky do nemocnice a ten stejný doktor mě vyhodil,“ přiznává, že se se zlou potázal. „Včera jste mně utek‘, nemám se s váma, o čem bavit.“
Plochodrážníci z Ústí nad Labem na území svého města marně hledali azyl, který našli v Polepech nad dohled od Litoměřic. „Po vojně jsem tady začínal,“ vrací se na práh své opravdové plochodrážní kariéry. „Vyrobil jsem Čochtana. Z rámu Manet a motoru dvěstěpadesátky péráka. Udělal mi sání do esíčka, naplnil jsem to dentakrylem, byl to motor Slávy Fajta. Nováčkové na to sedli a zkusili si plochou dráhu, vyrobil jsem to v garáži a jezdilo to.“
Čochtan stál mimo jiné i na počátku kariéry Jiřího Štancla a doba si ostatně různé improvizace přímo vyžadovala. „Jarda Smoček vozil plochodrážku postavenou v sajdkáře,“ poslouží příkladem. „Já zase neměl, na čem jet do Chomutova. Půjčil jsem si dvěstěpadesátku péráka a motorku dal za něho. Jednou jsem šel za tátou, ať mi půjčí auto. Na co? Máme závody… Tak to zapomeň. Kdybys jel za holkou, tak jo, ale na plochou dráhu ne, na to zapomeň.“
Naštěstí pomohli starší kolegové. „Táta Svoboda měl předválečného mercedes sto sedmdesátku,“ můžeme se těšit na další historku. „S mechanikem Slávou Fajtem jsme jeli do Polep. Motorky jsme měli na vlečňáku. Přijíždíme do Velemína. Je tam vlečka? ptal se řidič. Jo. Najednou rána. Vlečňák se utrh‘ a opřel se do stromu:“
Přes bývalé závodníky se daly sehnat také věci, jež u nás byly nedostupné. „Od Richarda Janíčka jsem koupil kombinézu,“ přibližuje Petr Podhola. „Jeli jsme ze závodů s panem Volfem a stavili se u něho. Jen jsem plácnul, jestli nemá kombinézu. Měl a já ji koupil.“
Zážitků byla spousta. „Měli jsme kámoše v Mikulově,“ dozvídáme se. „Když se jelo v Břeclavi nebo v Březolupech, přijel za námi s vínem. A po závodech nás pozval k sobě do sklípku. Do Chomutova jsem vzal gramofon s klikou. Východní Němci tam chodili na tanečky. Každou chvíli se objevil nějaký z nich, ať zatočím klikou. A já točil a točil.“
Život je prostě nádherný a musí se prožít naplno. „Na soustředění v Polepech jsme šli vedle do Encovan krást májku,“ máme tu další zážitek z úst hrdiny našeho článku. „Pepa Kalous řek‘, že ji tam mají. Dorazili jsme o půlnoci a šli do akce.“
Nechat si ukrást májku je pro její stavitele obrovská potupa. „Najednou se rozsvítila světla,“ dostáváme se do finále. „Štěkal pes, dokonce se střílelo. Dvoumetrovej plot jsem přeskočil, ani nevím jak. Utíkali jsme a sešli se až po pár kilometrech. Pepa brečel, že tam zapomněl tátovu pilu.“
Severočeská plochá dráha nemá prozatím rozkrytou svou historii tak dokonale jako v jiných klubech. „Vždycky jsem jezdil za Ústí,“ vyznává se Petr Podhola. „Od začátku až do konce. Skončil jsem, že jsem byl starej. Mrzelo mě, že jsem nezačal dřív.“
S jeho jménem se setkáváme ve výsledkových listinách národní kvalifikace, tehdejší obdoby současného přeboru, či volných podnicích. Ale především v ligových kláních. Ústecký celek nemohl chybět při Poháru Světa motorů, jímž se k nám roku 1967 vrátilo pravidelné zápolení plochodrážních družstev.
Severočeši tehdy skončili druzí ve skupině B za žižkovskou Viktorií, která se nakonec v prosincovém finále pyšnila porážkou Rudé hvězdy. Napřesrok se liga do Československa vrátila oficiálně a Ústečané byli druzí. V sezóně 1969 třetí. Bronz dali rovněž po přechodu ke stylu čtyřutkání v jednasedmdesátém.
Paradoxně na podzim v kvalifikaci spadli do nižší první ligy. Mezi elitu se vrátili až roku 1990 jako Chabařovice. Ach, Chabařovice. V současné době se zde plochodrážní pětistovky prohánějí jednou do roku díky nadšení hrstičky pořadatelů. Před půlstoletím bylo nutno areál doslova vyrvat bažinám a samotní závodníci přikládali ruku k úspěšnému dílu.
„Makali jsme jako čerti,“ ví své Petr Podhola. „Z běžné práce jsme šli rovnou do práce na ploché dráze. Ani domů jsme ani nechodili. Makali jsme, pořád jsme dělali na stadiónu a neměli čas se ani svýzt na plochodrážní motorce.“
Přesto z ligy neodstoupili, byť před jejích dílem smekáme ještě dnes. „Dělali jsme si vlastní antuku,“ přibližuje jeden z budovatelů chabařovického plochodrázního areálu. „V elektrárně v Trmicích bejval kladíkovkovej mlejn. Odvezli jsme ho na stadión. Zjistili jsme, že je to vlastně šrot. Fungoval jako mlátička. Ukradli jsme cement, ale antuka byla.“
Svérázné financování fungovalo a neslo výsledky. „Z Plynáren jsme dostávali šrot,“ poskytne Petr Podhola další detaily. „Ten jsme prodali a mohli jsme si koupit díly na motorky. Taky nám dávali metyl a na rok i žuka. Jenže ta hranatá polská dodávka byla vrak. Sed‘ jsem do ní a rozjela se mi přední kola na obě strany. Naštěstí se to nestalo za jízdy.“
Dílo se povedlo. O tom ví každý, kdo se někdy na plochou dráhu do Chabařovic vydal. Naposledy letos v červnu. Při tradičním Memoriálu Jiřího Hurycha si organizátoři vzpomněli, že před devětačtyřiceti lety se zde závodilo poprvé. Při jednom z prvních klání, kdy startovní listinu zaplnila nejen československá, ale i polská a sovětská esa po mistrovství světa, nechyběl ani Petr Podhola.
„Odstartoval jsem na jednoho Poláka,“ usmívá se. Oním borcem s bílou orlicí na vestě nebyl nikdo menší než Edward Jancarz a na startovním roštu s nimi stáli také Václav Verner a jeden z bratří Gordějevových. „Jel jsem jako první. Lidi se mohli zbláznit. Lek‘ jsem se a upad‘ ještě v první zatáčce.“
Léta běží, běží a nejdou zastavit. „Kdyby se to chtělo vrátit,“ zasní se muž, jehož i osmi křížkům navzdory provází vitalita, kterou postrádá i leckterý třicátník. „Nevím, co bych dělal. Asi bych byl ještě rozpustilejší.“
Petr Podhola dnes neobjíždí závod za závodem jako kdysi, ale přesto je v plochodrážních ochozech k zastižení. „Byl jsem na Zlaté přilbě v Pardubicích,“ pochlubí se. „Byl jsem na Tomíčkově memoriálu v Praze, chodím do Chabařovic.“
| 1966 | ve startovní listině programu kontrolního a vyzývacího závodu v Polepech osmého května je u startovního čísla pět uvedeno: Petr Podhola, Bílina. Výsledky nejsou známé |
| 1970 | Ústí nad Labem 4. v 1. lize (detaily nejsou známé); podkomise PD ÚAMK jej uvádí jako druhého náhradníka pro první kolo národní kvalifikace se zkomoleným jménem Petr Podhoda |
| 1971 | Ústí nad Lbem 3. v extralize, z kvalifikace o extraligu 1972 se odhlásilo, detaily nejsou známé |
| 1972 | Ústí nad Labem 4. v 1.lize skupiny A (detaily nejsou známy); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola 16. v prvním kole v Kopřivnici |
| 1973 | Ústí nad Labem 4. v 1.lize skupiny A, postup do skupiny D, tam 4. (detaily nejsou známé); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola 16. v prvním kole v Čakovicích; III: Cena Podřipska v Polepech (umístění?) |
| 1974 | Ústí nad Labem startuje v 1. lize skupiny A (detaily nejsou známé); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola náhradník v prvním kole v Březolupech (DNR) |
| 1975 | Chabařovice 5. v 1. lize (Petr Podhola nestartoval); semifinále MR jednotlivců – skupina B (Petr Podhola 14. jako dráhová rezerva závodu v Polepech); Pohár ČSR 7. (Břeclav 6. Březolupy 12. Chabařovice 4., Liberec 16.); kvalifikace o MR jednotlivců 1976 – skupina A celkově? (Chabařovice 12. Chabařovice 14., Kopřivnice?, Březolupy?) náhradník mezinárodního závodu v červenci v Chabařovicích |
| 1976 | Chabařovice 5. v 1.lize (Petr Podhola v jediné rozjížďce 0 bodů z 95 bodů týmu celkem) |
Kostěnice – 27. října
Airbus s posádkou trénující přistání na pardubickém letišti o sobě hlukem svých motorů dával vědět dávno, než se jeho elegantní silueta vynořila z nízké oblačnosti nad kostěnickým oválkem. Vladimír Višváder ale neměl náladu dívat se nahoru po nebesích. Po dvou tréninkových kolečkách na spodní straně karteru jeho motocyklu zívala díra jako do… Jo, přesně tam. Prvotní myšlenky byl na rezignaci. Nakonec si motocykly na své jízdy v kostěnické Rozlučce vypůjčil. Na finále dal novou hranu, šel o zub dolů s převodem. Zatímco David Hofman krotil wheelie, on se ujal vedení. Celá tři kola odolával náporu pardubické juniora, ale stříbrná přilba nakonec skončila na jeho hlavě. Flat Track opanoval Milan Moravec. Ve finále ale musel čelit handicapu celého kola na objemově slabší čízu v rukou Martina Plného.
Všichni účastníci rozlučkového Srandamače byli na poli v Kostěnicích dávno před oficiálním srazem stanoveným na třináctou hodinu. Na rozdíl od letní akce bylo více plochodrážníků, čtyři ohlášení flat trackeři se nakonec nedostavili. Jenže záhy začalo být všechno jinak.
„Motor je na ucho moc hlučnej. Jel jsem na něm Mariánky, není na dlouhou, asi se to načalo.“
Vladimír Višváder neobjel ani dvě kola a v karteru jeho motocyklu zívala obrovská díra. Trosky z jeho ojnice pobíral rukama. Myšlenky na rezignaci byly pochopitelné, ale nakonec startoval v sedlech motocyklů vypůjčených od ostatních hobíků.
Milan Moravec jen kroutil hlavou nad zvuky ze svého GM. Obavy potvrdil po svém příjezdu také vyhlášený tuner Oldřich Řezníček. Ke slovu se proto dostala šestistovka Honda, s níž při mistrovském podniku ve flat tracku v Březolupech skončil ve své kategorii druhý.
Dnes měl jediného soupeře. Vladimír Višváder po faktickém zániku flat trackerské kategorie Veterán nenechal svou ČZ 250 ležet ladem. Zapůjčil ji svému kamarádovi Martinu Plnému z Chrudimi. Absence kubických centimetrů v motoru ruku v ruce s menšími závodními zkušenostmi závodníka stála za předem rozhodnutými jízdami.
Milan Moravec se ujímal vedení již ve chvíli, kdy mu okolo předního kola proletěla vystřelená startovací guma. Navíc nevypustil jedinou rozjížďku. Když měl Martin Plný na dohled své první body, sebral mu je předjetím o kolo vnitřní stranou závěrečné zatáčky.
Účastí Vladimíra Višvádera dostal mítink plochodrážníků přece jen zvonivější náboj. Josef Štěpánek vymyslel rozpis, v němž se pětice účastníků potkala jednou s každým ze svých soupeřů a pravidelně si vystřídala vnitřní a vnější pozici na startovním roštu.
Největším favoritem byl pochopitelně David Hofman, jediný licencovaný startující v dnešním závodě. Z vnější dráhy v rozjížďce s číslem jedna s mírně zvednutým předním kolem letěl vstříc první zatáčce. V jejím nájezdu byl dříve než Vladimír Višváder.
Oba posléze bez větších potíží vyhrávali své další rozjížďky s méně zkušenými závodníky. Na jejich špici se zařadil Dan Macl. Porazil Radka Chmelíka, který jel svůj první kostěnický mítink. V tomto ohledu byl na tom stejně Miroslav Pešek.
Šestačtyřicetiletý borec z nedalekého Hrochova Týnce má o poznání méně najeto. Proto se nedostal do žádné z dvojice finálových rozjížděk. A to i přesto, že Radek Chmelík v sedmé jízdě neviděl cíl. Zavřené kohoutky přívodu paliva mu umožnily ujet pouhých pár metrů.
„Někdo z pomocníků mi vypnul metyl, tak jsem ujel jen kousek.“
Finále plochodrážníků byla umísťovacími jízdami. V béčku musel Radek Chmelík uvést do chodu zhaslý motor. Nicméně Dan Macl, který si stoupnul na vnější pozici na startovním roštu, vypálil jako střela. Po třech kolech se radoval z triumfu i nejnižšího stupínku pódia.
David Hofman se v áčku doslova nalepil na vnitřní čáru. Vladimír Višváder dal novou hranu a těžší převod. Připravil si ideální kolen na opačné straně startovního roštu. Dál to nešlo, protože zorané pole začínalo jen pár centimetrů od jeho stroje.
Vtom se mihla startovací guma. Oba závodníci vypálili dopředu. Vladimír Višváder možná o zlomek vteřinky dříve. Než David Hofman zkrotil wheelie, usadil se ve vedení. Předjet ho nebylo možné. Třiapadesátiletý matador svou sbírku doplnil stříbrnou přilbou. Mezi první gratulanty se začadil i jeho dvouměsíční synáček Teodor.
Dramatické bylo i finále flat trackerů. Milan Moravec se totiž k němu vydal s handipacem celého okruhu na Martina Plného. Poprvé jej předčil již na protilehlé rovince druhého, pro něho ale prvního kola. Byť tady v celkové klasifikaci rozhodoval součet bodů, Milan Moravec dojel jako vítěz i do finálového cíle. Martin Plného podruhé předčil spodní stranou závěrečného oblouku.
„Na tréninku se mi rozlít‘ motor,“ vyprávěl Vladimír Višváder. „Lopatkou jsme nabírali ojnici, v karteru díra. Kluci mi půjčovali motorky. Ve finále jsme dali novou hranu a převor o zub níž. Dneska se motorka musí dopasovat, jak to všichni říkaj (smích). Tak jsem odstartoval a vyhrál. Užili jsme si to, sranda mač. Kamarád Martin z Chrudimi jel flat track na mojí číze, takže paráda.“
„Dobrý jízdy,“ trošku po finálové prohře smutnil David Hofman. „Ve finále mi nevyšel start, zvedlo se mi to, druhý místo, škoda, že mi nevyšlo první místo. Děkuju za podporu Zlatý přilbě, za pomoc Oldovi Řezníčkovi, Jaroslavu Petrákovi, rodině a hlavně tátovi. A všem ostatním, co mi fandí.“
„Bylo to pěkný,“ liboval si Dan Macl. „Ve finále jsme viděli krásný boj těch prvních dvou hned od startu. Mně se jelo pěkně, srdíčko pracovalo dobře, bez závad.“
„Dobrý,“ odtušil Milan Moravec. „Ve flat tracku nikdo nebyl, kluci neodrazili. Snažil jsem se jet každou jízdu, každý kolo. Ten druhej kluk je začátečník. Měl jsem v plánu jet plošinu. Řezňa slyšel motor a řek‘, ať nejedu, ať se to nerozskočí. Svez‘ jsem se na flat tracku. Bylo to náročný na fýzu, na ruce, šest kol je znát, dráha za rok, od lajny je to tvrdý a nagumovaný. Pak je prach, kdyby ti ujelo kolo, je to v prdeli.“
| TOT | B | A | ||
| 1. Vladimír Višváder | 1 2 2 2 | 7 | 1. | |
| 2. David Hofman, Pardubice | 2 2 2 2 | 8 | 2. | |
| 3. Dan Macl, Úhřetická Lhota | 2 1 1 2 | 6 | 1. | |
| 4. Radek Chmelík, Úhřetická Lhota | 1 2 E 1 | 5 | 2. | |
| 5. Miroslav Pešek, Úhřetická Lhota | 1 1 1 1 | 4 |
| FIN | TOT | |||
| 1. Milan Moravec | Honda XL600 – FT Classic | 2 2 2 2 | 4 | 12 |
| 2. Martin Plný | ČZ 250 – FT Veterán | F E L ex | 2 | 2 |
Poznámka: Martin Plný byl ve čtvrté jízdě předjet o kolo
Praha – 26. října
Happy End Josefa France byl po všech stránkách podařená akce. Diváci viděli úžasné závody. Ale také osobnosti, které už nezávodí. Se svým synem se na ovále potkal také legendární Jiří Štancl. Svou éru připomněl nejen přilbou a žlutou kombinézou, ale také vítězstvím. Jako před čtyřiceti, padesáti lety.
V depu rozdával úsměvy na všechny strany. Neodmítnul jedinou prosbu o podpis, jedinou žádost o selfíčko. Mistr nad mistry. Přihodil i pár historek. Třeba o depu, které v Kopřivnici pamatuje na protější straně, než je dnes.
Nebo jak kdysi z nedalekého Frenštátu pod Radhoštěm dorazil Jiří Raška. Legendární skokan na lyžích označil plochodrážníky za blázny. Jiří Štancl tehdy reagoval, že od něho to doopravdy sedí, protože on sám by měl problém na skokanský můstek jen vylézt.
Šlo se na nástup, kam Jiřího Štancla doprovodil nejen syn Jiří, nýbrž také vnuk Jack. Podívaná byla okázalá. Josef Franc dostával spoustu dárků. Štefan Valkovič vyhrál závod mechaniků ve výměně zadního kola. A pak se začalo závodit doopravdy.
Do startovní listiny se všichni přítomní závodníci nevešli. Někteří ani nemohli. Pouťák nepouťák, oficiální závod v gesci AČR potřebuje platnou licenci. O tom by mohl vyprávět Zdeněk Simota. Ale i pro všechny licencované borce není dost místa ve startovní listině. Řešení nabízí exhibiční rozjížďky.
První má obsazení jako z plochodrážních snů, které se zdávají těsně před svítáním. Josef Franc, George Štancl, Richard Wolff. A Jiří Štancl starší v sedle motocykly vypůjčeného od Milana Moravce.
„Chtěl jsem si to jen objet, abych mával divákům,“ komentuje rozjížďku, kde ho po dvou kolech startmaršál Pavel Matula pozdravil šachovnicovou vlajkou jako prvního. „Ale motorka byla tak rychlá. Patnáct let na tom nesedíš. On tam měl krátkej plyn, já byl zvyklej na jawáckej dlouhej. A najednou jsem tam měl plnej plyn:ů
A jaký měl vítěz pocity? „Nemáš chrániče, náhodou upadneš…“ přemítá s úsměvem. „Kopřivnice je velká dráha. Dobrej závodník umí zajet všude, ale když ti bude pětasedmdesát patnáct let jsi na tom neseděl, nechceš se zranit. Zaplaťpánbůh, že člověk chodí sem tam na závody.“
Sám moc dobře ví, o čem mluví. „Budu se těšit z dalších pátků,“ nežertuje. „Moje nemoc je nevyléčitelná, ale musím zaťukat, že u mě je to zatím bez následků. A tak si stavím motorky, sháním součástky od kamarádů. Mám taky zahrádku, starám se o ni, aby vypadala.“
Ale vidět Jiřího Štancla v akci, není rozhodně všední podívaná. V roce 2010 se objevil při anglické rozlučce svého syna, v devadesátých letech působil ve veteránských mítincích Golden Greats. U nás jel naposledy v pětaosmdesátém. Až před dvěma týdny přišla Kopřivnice.
„S helmou, co jsem měl, jsem vyhrál Zlatou přilbu,“ pochlubí se Jiří Štancl. „Bylo jedenáct let v Rusku se známým, co pracuje v kosmickém programu. Teď mi ji přivez‘ zpátky, i ten čumák byl originální. Kombinézu mám z Jirkova farewellu, boty svoje, rukavice taky, nebylo co řešit.“
Nebylo a tak se Jiří Štancl objevil při kopřivnickém Happy Endu. „Napadlo to našeho Jirku,“ zdůrazňuje přínos svého syna. „Domluvili se s Ríšou Wolffem, že tam pojedou. Pepe s Jirkou závodil, proto jsem tam chtěl jet. Byly to pěkný závody, dalo by se říct, že to byl mistrák.“
Pamětníci zamhouřili oči. Později narození si užívali pohled na mistra na čele jízdy, který udával tempo velké části našich plochodrážních dějin. A co na to sám Jiří Štancl?
„Páska letěla nahoru a já jel,“ usměje se a žertuje, že konečně přišel o svůj handicap. „Potom mi všichni říkali, že takovej start jsem nikdy neměl.“
