Praha – 1. června
Svou ve finálové rozjížďce rekordní třicáté velké ceny na pražské Markétě nemohl vyšperkovat lépe. Rychle se vypořádal s Fredrikem Lindgrenem, jemuž nechal duel o druhé místo s Bartoszem Zmarzlikem a Dominikem Kuberou. Jak kola ubíhala a on se blížil k cíli, jásání davu se stupňovalo. A to nejen z početných českých a slovenských hrdel. Aby také ne, Martin Vaculík již není neznámým teenagerem, do jehož boxu se chodilo jen kvůli jeho otci Zdenovi.

Z tribuny na vrchol pódia

Praha nemá sobě rovné dějiště třiceti Speedway Grand Prix v řadě a Martin Vaculík třetím vítězstvím zařadil po bok ikon Jasona Crumpa a Taie Woffindena. A pochopitelně Nickiho Pedersena, jenž ale na rozdíl od nich nemá hattrick v řadě za sebou.

„To je ale pocit!“ proměnil se Martin Vaculík před novináři ve vodotrysk nadšení. „Věřte mi, že to úžasné. Doopravdy nevím, co právě teď říct. Mám tolik pozitivních emocí.“

A také vzpomínek. „Pamatuji si, když jsem byl junior,“ pustil si retrospektivní film svého života. „Závodil jsem na této dráze v Praze a měl spoustu juniorských závodů se svými přáteli z Čech. Jezdil jsem sem se svým otcem, učil jsem se plochou dráhu a závodit.“

Nejen to. „Plochodrážní velké ceny na Markétě zůstávají také v mých vzpomínkách,“ připomněl každoroční velký svátek. „Jednou za rok jsem přijel s otcem dívat se na Grand Prix. Wow, to pro mě bylo něco! Všechny mé idoly tam byli, to bylo úžasné.“

A když je nyní sám idolem, to sakra úžasné není? „Nyní jsem tady já,“ souhlasil. „Jsem částí Speedway GP. Mám z toho velkou radost. Opravdu si to užívám a těším se, že jsem na pozici, kde jsem. Za to jsem doopravdy vděčný.“

 

Energie z tribun

Zní to až pohádkově jednoduše. Žil, byl chlapec, jemuž rodiče dali jméno Martin. Když byl malým Matěm, shlédl se v ploché dráze. Otec nebyl proti, ostatně měl pro tuto disciplínu lepší předpoklady než jeho starší sestry. A pak to šlo dál. Až se stal nejlepším slovenským plochodrážníkem všech dob. A jakoby mimoděk vyhrává ve velkých cenách. V české již potřetí v řadě. A k triumfu mu gratulovali Fredrik Lindgren a Bartosz Zmarzlik.

„Freddie a Bartek jsou prvotřídní závodníci,“ nenechal Martin Vaculík žurnalistickou představivost odletět kamsi do výšek vyhrazených bohyním představivosti. „Nezáleží, jestli to je normální rozjížďka, semifinále, finále nebo dokonce trénink. To nehraje roli. Jak jdeme to pásky, je to vždycky velmi tvrdé. Proto jsem super šťastný, že jsem vyhrál.“

Stejné pocity zaplavily Slováky a Čechy v hledišti. „Chci jim hodně poděkovat,“ nešetřil Martin Vaculík vděkem. „Opravdu si jejich podpory vážím, cítil jsem jejich energii a jsem tím potěšený. Děkuju všem fanouškům, kteří mě přijeli podpořit. Slovákům, Čechům a všem dalším, co stáli za mnou. Jsem vám velmi vděčný.“

 

Švédský šampión našel sám sebe

Praha byla šťastným místem rovněž pro Fredrika Lindgrena. Čtyřnásobný švédský šampión se po hubeném zisku ve Varšavě a Landshutu vrátil, kam jej nasměrovalo úvodní pódium v Goričanu.

„Cítím velkou úlevu“ netajil se. „Procházím skrz těžké časy. Landshut byl opravdu mizerný. Mentálně jsem byl dole a přemýšlel, co dělat. Naštěstí jsem při testování ve Švédsku během minulého víkendu ve Švédsku. Vyžehlili jsme pár záležitostí s nastavením. Pak jsem v úterý ve Västerviku vyhrál švédský titul. Můj starý dobrý pocit byl nazpět a do Prahy jsem přijel s větší nadějí.“

A tak se Fast Freddie našel a on se ve finále probil ze čtvrté příčky na druhou. „Ke konci závodu jsem měl dobrou rychlost,“ vyprávěl. „Cítil jsem ji. Tlačil jsem se dopředu po venku. Byl hodně, hodně hluboký, bylo tam hodně materiálu. Dokázal jsem se dostat před Bartka, ale on na mě okamžitě útočil, bylo to opravdu tvrdé. Doufám, že mě to nakopne do zbytku sezóny a já budu zpátky v normálu.“

 

Rekordy počkají

Bartosz Zmarzlik mohl v Praze získat rekordní čtyřiadvacáté vítězství ve velkých cenách. „Na tento rekord se opravdu nedívám,“ konstatoval, že je raději za upevnění svého postavení na čele aktuální klasifikace. „Jsem opravdu rád za to, co jsem dnes udělal. Miluju závodění na motorce a chci si ho užívat. To je pro mě ta nejdůležitější věc.“

Ale vítězství… „Samozřejmě se snažím vyhrát každou velkou cenu,“ nenechal dokončit myšlenku. „Mohu udělat chyby, ale byl jsem ve finále, takže jsem svůj minimální plán splnil. Jsem opravdu šťastný, protože Praha pro mě bývá buď velmi dobrá, nebo velmi špatná. A já jsem šťastný, že jsem byl zase ve finále.“