V říjnu jsem navštívil poslední extraligu ve Slaném na jejich plošině. V Roudnici jsem naložil svého bratra z Litoměřic a jeli On tam vojákoval v letech 1964 – 1966 a tak jsme měli o čem hovořit. Vzpomínek se vynořilo mnoho a tak nám cesta utekla velice rychle. Po příjezdu do Královského města Slaný jsme přijeli na kruháč k Lidlu. Brácha četl dávný příspěvek, jak na bývalé křižovatce Roman Matoušek profičel po zadním kole na čtyřválci z Japonska.

Tak povídá, že by město mělo pojmenovat kruhák po osobnosti Romana Matouška jeho jménem. Vždyť málo platné, prosadil se  v ploché dráze a úspěchů měl hodně. Víc jsem o tom  nepřemýšlel, a po zaparkování jsme šli koupit vstupenky. Doba je taková, jaká je, a tak jsme ani nemrkli a podpořili plochou dráhu ve Slaném. Pouze mě vrtalo hlavou, proč již nejsou slevy pro důchodce a děti za polovic.

Ale to již ve svém věku snesu a vydržím. Usadili jsme se pěkně na tribuně, byl krásný den, ani zima ani teplo a my čekali na začátek závodu. Potom se ozval rozhlas a zaskakující spíkr nám oznámil, že si můžeme zakoupit novou knihu o sedmdesátileté historii ploché dráhy ve Slaném. A že kniha váží  pět kilo a stojí jedno kilo. Bylo špatně rozumět, ale možná že to bylo obráceně. A to bylo jediné co jsme za celý závod  slyšeli. I když se pan mikrofonista snažil, více jsme po celý závod neslyšeli.

Tak jsem zašel pro nabízenou knihu a tam bylo hned jasno. Kniha stála pět kilo a vážila jedno kilo. Musím  říci, že jsme byli oba překvapeni obsáhlou a pěknou publikací a skládáme poklonu jejich tvůrcům. Mezi přestávkami jsme oběhli bývalé i dnešní plochodrážníky a požádali je o podpisy. Pan Jiří Štancl napsal i věnování, což považuji za velký bonus. Všichni oslovení byli velmi vstřícní a s některými jsem prohodil několik vět a všichni ochotně odpovídali na mé dotazy.

Při závodech jsme zavzpomínali na bývalé osvětlení, které se mi jako mladému klukovi moc líbilo. Což teprve když bouchla žárovka. To bylo pro mě a mé kámoše něco. Bratr vzpomněl, když tam jako voják  chodil koukat  za plot, anebo když je tam pustili někde do kouta jako vojáky, že od startu byly asi třicet metrů vápnem označené pruhy a kde po startu nesměl nikdo křížit druhému dráhu. Já osobně když přijedu na závody, vrátím se do poloviny  šedesátých let a vidím svahy okolo stadionu plné lidí a dva vojenské stany s občerstvením a pochopitelně ještě bez hlavní tribuny.

Říjnové závody měly docela fofr bez velkých prodlev a ani počasí pořadatele nehonilo, tak to vše bylo vše v pořádku. Zvítězil ti, kteří byli nejlepší,  a my po vyhlášení vítězů pomalu nasedli do auta a vypravili se domů. Po příjezdu ke kruháči U LIdlu  mi na mysli opět naskočil Roman Matoušek. Vzpomněl jsem si, když jsem byl před lety  v Polsku v Zakopaném, viděl jsem, že každý kruhový objezd má jméno, například po kardinálovi nebo i po papežovi.

U nás jsem to nezaregistroval. A nebo jsem viděl málo kruháků.. A proč by Slaný nemohl být první? V Roudnici jsme se s bratrem rozešli A když jsme extraligu probrali  druhý den po telefonu,  byli jsme oba spokojeni za nádherné závody. Za nádhernou atmosféru. Za nádhernou knihu, která neváží pět kilo, za pěkně prožitou sobotu a  za nádherné vzpomínky které nám zůstaly.