Určitě  jsem více než dvacet let v továrně Jawa Divišov nebyl.  Nikdy jsem na tento světový výrobek nedal dopustit. V roce  1976 jsem byl v Mariánských Lázních u toho, když se v boji o titul mistra světa na dlouhé dráze objevilo pět nových čtyřventilových motorů. Čtyři zasáhly do bojů o titul a jeden byl náhradní. Ivan Mauger získal titul mistra světa, Ole Olsen druhý, na dalších dvou jeli ve finále naši Jiří Štancl a Zdeněk Kudrna. Tehdy bronzový Egon Müller jen mlsně pokukoval na nový stroj, který si ke stupni vítězů nechal přivézt právě Ivan Mauger jako způsob poděkování Jawě.

 

Jawa získala mnoho světových vavřínů. Jezdili na ni zmiňovaní Mauger, Olsen, ale také Rickardsson, Lee, Tatum, Loram, Riss, Wigg, Štancl, Dryml a veliká řada dalších kvalitních světových i našich jezdců. Jawa porážela Goddeny, Weslake, GM, byla jediným světovým výrobcem kompletních motorek na plochou dráhu. Sám jsem na ni celou karieru jezdil a později, když jsem začal moderovat, bylo pro mě ctí o Jawě hovořit a byl jsem nesmírně pyšný, když Jawa v závodech uspěla.

Pak ale přišla doba temna a pro mě nepochopitelně začala tato značka ztrácet ve světě pozice. Bylo mi z toho  a je, nesmírně smutno. Nemohu se smířit s tím, že by Jawa navždy zanikla. Před třemi lety začala Jawa znovu dýchat. Do role zachránců se  dostali nový majitel Stanislav Diatka, Ota Kmínek  a celý další kolektiv lidí, kteří se pokouší dostat před lety slavný výrobek tam, kde je jeho místo, tedy mezi světovou elitu.

Při mistrovství České republiky v Mariánských Lázních jsem měl pana Diatku u mikrofonu. Po rozhovoru jsem ho požádal, zda mohu do Divišova přijet na návštěvu. „Kdy budete chtít,“ tehdy odpověděl. Toto pondělí jsem vzal s sebou ještě dva kamarády, kteří se plochou dráhou zaobírají, rozumí ji a měli veliké přání Jawu navštívit. Jirku Nováka a Jirku Bradnu.

Pánové Diatka a Kmínek nás přijali nádherným způsobem. U kávy jsme probrali mnoho otázek a zajímavostí kolem ploché dráhy i samotné výroby plochodrážních motorek. Pak následovala prohlídka výrobny. Klobouk dolů před lidmi, kteří dokážou ve skromných podmínkách vytvořit tak nádherný stroj, jako je plochodrážní motorka.

Po prohlídce, která v nás zanechala silný dojem, jsme odjeli na společný oběd na Radnici, kam nás pan majitel pozval, kde jsme ve výměně informací pokračovali. V Jawě mají určité plány, jak dál, hovoří i o pronájmu motorů, celých motorek atd. Moc se mi ten nápad líbí.

Pracovníci u strojů i samotné vedení firmy na mě udělali ten nejlepší dojem. Ze všech čiší odhodlání a chuť se poprat s překážkami. Z pana Diatky je cítit nadšení a má v sobě človíčka. Obdivuhodné v jeho věku. Čeká je všechny práce, práce a zase jenom práce. Další závody, třeba světové finále v Mariánských Lázních 16. července ukáže, jakým směrem se Jawa nadále bude ubírat. Přeji Jawě, aby se vrátila tam kam patří. Bude to běh na dlouhou trať.

Návštěvou Speedway Grand Prix Austrálie jsem si splnil svůj sen o návštěvě kolébky ploché dráhy. Greg Hancock, jenž býval mšenskou ikonou v české extralize, zakončil letošní kampaň vítězstvím, avšak z titulu se radoval Tai Woffinden. Avšak na naši výpravu čekaly další zážitky a to nejen v Austrálii, která je jedinou zemí světa, jež se rozkládá na celém kontinentu byť nejmenším ze všech.

 

 

Hadi, pavouci a řezané pivo

Ráno jsme v Cobaru nasedli a dali se na další cestu. Cílem bylo městečko  Wilcania. Nutno dodat, že se v Austrálii jezdí vlevo. Tomáš byl po celou cestu zájezdu perfektním řidičem. Také nám hodně pomohla jeho znalost angličtiny. Čekala nás návštěva národního parku Gundaboka, Mulgowan a aboriginské umění malované na skalách. Tam jsme měli procházku a veliký strach z hadů a pavouků.

Tabulky s upozorněním byly všude. Pravá a nefalšovaná buš, žádná zeleň. Veliká teplota.  Kupodivu i tady žijí lidé, což pro nás bylo dost nepochopitelné. Ze zvířat ovce, kozy klokani, ježury a pštrosi. Čím se ale tato zvířata živí, je pro mě veliká záhada. 250 kilometrů po prašné cestě podle řeky  Daring River nás přivedlo do cíle.

Večer jsme si šli dát pivo. Měli světlé i tmavé. Na otázku hospodské, co si dáme, Ruda Grepl řekl řezaný a ukázal, jak jednou rukou řeže do ruky druhé. Hospodská to pochopila, že se chce podřezat. Velice rychle jsme vše upravili na správnou míru a za chvíli celá hospoda pořvávala ŘEZANÝ. Také, když jsme se loučili, nám všem podali ruku a dodali ŘEZANY.

Pak, že se svět nedomluví. Přespali jsme a ráno nás čekala dlouhá štreka drsnou australskou přírodou podle Lake Popitah do Mildury, dějiště světového finále juniorských družstev. Během jízdy jsme zastavili v Broken Hillu a navštívili další plochodrážní stadión. Drsné podmínky, vůbec jsem si nedokázal ty závody představit.

Po příjezdu do Mildury jsme navštívili slavnostní večer konaný před finále mistrovství světa a vyjednali si akreditaci na druhý den. Bez jediného problému. V Milduře dopoledne volno, nakoupit jídlo, prohlídka města a v sedmnáct hodin na stadión, ze kterého jsme po ukončení finále jeli rovnou po celou noc do Melbourne, odkud jsme v poledne odlétali  do Singapuru.

 

Po dvě stě čtyřiceti kilometrech zahněte vlevo

Ještě k samotnému finále juniorů. Stadion uprostřed buše, veliké teplo, které Evropany velmi sužovalo. V depu jsme měli nejblíže k Polákům, kteří byli velikými favority na titul. Dále domácí Australané, Dánové a Němci.

Závod se jel večer, ale teplo bylo stále, takže pitný režim byl nutný. Od začátku jsem měl pocit, že finále by si zasloužilo důstojnější stánek. Tolik jízd, kde došlo k pádům a tedy k opakování jsem snad ještě neviděl. Zajímalo by mě, po jaké opakované jízdě by český rozhodčí závod ukončil. Závod se dojel.

Trval čtyři hodiny. Slavili Poláci, kteří nemají konkurenci, druzí Dánové a třetí domácí Austrálie. Finále vůbec nevyšlo Němcům.  Na začátku australský spíkr do mikrofonu pozdravil naši výpravu a Mšeno, bylo velmi milé slyšet to tak daleko od domova.

Po závodě tedy šup do auta a směr Melbourne. Bylo to hodně daleko. Také jsme se nasmáli, když nám navigace česky řekla, dvě stě čtyřicet kilometru rovně a pak zabočte do leva. Ráno asi v sedm, jsme posnídali na pumpě a v dálce viděli Melbourne a letiště.

 

Čtyři sta metrů pod nohama i nad hlavou

V poledne jsme se rozloučili s krásnou Austrálií a  nabrali směr Singapore. Přílet v sedmnáct hodin, večerní prohlídka města a nějaké jídlo, V čínské čtvrti byly nudle a k tomu pivo. Jedno přišlo na naše peníze asi 130 korun, no nedej si ho!

Ráno nás čekala krásná prohlídka města. Orchid Road, Med Lyon, starý hotel Ruffles, Gardens by the bay a hotel Marina Sunds s unikátním bazénem na střeše ve výšce asi dvě stě metrů s překrásným výhledem na město. Navštívili jsme i botanickou zahradu v sousedství. Druhý den půldenní výlet na ostrov Sentosa,kde jsme navštívili akvárium a pak se šli vykoupat do moře. Odpoledne volný program a v nočních hodinách přelet do Dubaje.

A tam též fantastický program. Projížďka autem po městě. Návštěva známého hotelu Plachetnice, výstavba nových bytů na ostrově ve tvaru palmy. Odpoledne koupání v moři a v šestnáct hodin návštěva největšího mrakodrapu na světě měřícího 828 metru. Pro mě to bylo splnění obrovského snu. Viděl jsem o této stavbě film a nedovedu si představit, jak to mohou lidé dokázat.

Jeli jsme na vyhlídku do výšky 460 metrů, kam to výtah dokázal za jeden a půl minuty. Díval jsem se dolů jako ve snu. Autíčka jak mravenečci. Lidé jako malé tečky a když jsem se naopak podíval nad sebe a uvědomil si, že nade mnou je ještě dalších skoro čtyři sta metrů, zůstal jsem jako němý.

Asi po hodině dívání a focení jsme sjeli dolů a prohlíželi si přilehlé obchody a vše co k tomu patří. Tento fantastický zážitek umocnila po setmění barevná  fontána doplněná hudbou a pohled na obrovský mrakodrap, který byl nádherně osvětlený.

To jsou chvíle, kdy se vám nechce odejít, ale musíte. Poslední noc a ráno v 8:45 hodin naše letadlo nabralo směr Praha, tedy domů. Všude dobře, doma nejlépe. Po přistání jsme si dali s Rudou Greplem hned na letišti plzeňské a nadávali, že jsme za něj platili 60 korun. Pak nám došlo, že jsme den předtím za něj dali 130. Takže o co jde?!

Až nyní si začínám uvědomovat spoustu věcí. Jak je například riskantní v dnešní době někam letět. Mně to vyšlo. Viděl jsem mnoho míst, která předtím byla pouze snem. Mnoho krásných zážitků, které mi už nikdo nevezme. Už jsem s tím nepočítal, ale vyšlo to. Díky Tomášovi i ostatním za krásných šestnáct dní!

Již od svého dětství dodnes slyším, že Austrálie je kolébkou ploché dráhy. Jako člověk, který sportu levých zatáček zcela propadl, jsem často myslel nato, jak by bylo krásné tuto zemi navštívit. No, není to za rohem, co si budeme povídat. Že se mi to ale splní ve věku důchodce, tak tomu bych neuvěřil ani náhodou. Když jsem si přečetl o možnosti zájezdu do Austrálie, v tu chvíli mi to začalo šrotovat v mozečku.

 

Sundat kšandy jednou rukou je příjemnější než časový posun

Teď nebo nikdy! Zavolal jsem parťákovi panu Greplovi, co na to říká. „Sním o tom léta,“ byla jeho odpověď. A bylo rozhodnuto. Zájezd by se mohl jmenovat jako známá knížka Bylo nás pět nebo Tři mušketýři a Mylady.

Být na letišti dvě hodiny předem, je běžné, ale hlavně nutné. Zpožděný vlak zapříčinil, že jsem do Prahy přijel později a ujel mi o šest minut autobus od Hlavního nádraží na letiště. Další jel za půl hodiny, takže to bylo na pováženou. Když jsem přijel na letiště, moji partáci Rudolf Grepl, Jarda Staněk, Veronika Jelínková a vedoucí zájezdu Tomáš Rambousek už měli z důvodu stresu v sobě becherovku. Pozdravili jsme se a začala šestnáctidenní cesta rájem s neobvyklými zážitky, které by daly na knihu.

Vše začalo u celní a pasové kontroly, když nám sebrali pití, svačinu a panu Greplovi mastičku na kolena. Na Jardovi chtěli, aby sundal pásek od kalhot a hodil jej do krabice pod rentgen. To jsem se mohl smíchy potrhat. Jenomže to byl teprve začátek. Když jsem přišel na řadu já, musel jsem sundat kšandy.

No jednou rukou sundávat kšandy a druhou držet padající kalhoty není žádná legrace. To už se bavili okolo všichni včetně celníka. Nasedli jsme do moderního letadla pro 400 lidí a hurá do Emirátů, do Dubaje. Tam jsme po malé pauze nabrali směr Kuala Lumpur v Malajsii. Měli jsme 7 hodin přestávku a tak jsme se zajeli podívat do centra města a navštívili známá dvojčata  Petronas Towers. Zpátky na letiště a čekal nás třetí let s cílem v Melbourne v Austrálii.

Přiletěli jsme k večeru, Tomáš zařídil půjčení auta na celý pobyt, jeli jsme se ubytovat a šli brzy spát. Časová pásma a změna hodin je nesmírně náročná záležitost. Již večer se dohodlo, že Tomáš,Verča a pan Grepl, pojedou ráno v šest hodin k moři na útesy 12 apoštolů. Bylo to  250 km daleko a stejně tak zpátky.

Já a Jarda jsme rezignovali. Ráno jsme se probudili a šli na snídani. Pán v recepci nechápal, co chceme, až za chvíli mu došlo a ukázal na hodiny, že je skoro dvanáct. To jsme zase nechápali my s Jardou. Byli jsme na šrot. Takhle dlouho jsem ještě nikdy nespal. Zašli jsme na kafíčko a čekali na příjezd kolegů.

 

Speedway Grand Prix se vším všudy

Odpoledne jsme odjeli na stadion, kde se jela závěrečná Grand Prix. Vstup byl na trénink zdarma. Po velikém úsilí jsme se dostali na chvíli do depa, kde došlo k setkání s Gregem Hancockem. Pana Grepla i mě poznal a nastalo vřelé přivítání. Daroval jsem mu na památku moji knihu s věnováním, kde je na fotografiích.

Popřáli jsme mu úspěch ve velké ceně. Venku před stadiónem jsme se potkali a poklábosili se čtyřnásobným mistrem světa Němcem Robertem Barthem a viděli jsme na vozíčku i Leigha  Adamse. Bylo tam i hodně polských fandů.

Druhý den jsme si prohlédli město a přesunuli se na stadion na Grand Prix. Obrovský moderní  stadion, návštěva 26 000 diváků a kvalitní závod včetně boxerské vložky Jasona Doyleho s mechaniky Nickiho Pedersena. Nechybělo vůbec nic.

Mistr světa byl znám dopředu o další medaile byl sveden správný boj. Z něho vyšel vítězně tak trochu mšenský Greg Hancock, před divočákem Nickim Pedersenem. Právě v Melbourne jsem si uvědomil, jak i u nás  na Markétě dokážeme byt na mnohem menším, ale o to komornějším stadionu udělat světové závody a tím i reklamu našemu státu.

 

Česká hospoda před australským outbackem

Večer po velké ceně jsme všichni usínali plni emocí z pěkného zážitku. Ráno šup do auta a směr hlavní město Canberra. Po cestě dlouhé 500 kilometrů jsme viděli mnoho přejetých klokanů. Bylo nám jich líto. V Canbeře jsme si prohlídli město, památky a místní parlament.

Při ubytování jsme viděli blízko hotelu živé klokany a pořídili fotografie. Ráno jsme pokračovali nejprve do národního parku Morton, přímořského letoviska Kiama a pak do Sydney, kde jsme se ubytovali. Celodenní výlet druhý den do města, byl fantastický.

Opera House, Harbour Bridge,The Rocks,vyhlídková věž AMP Tower, lodí přes záliv do Manly Beach,kde jsme se s Rudou Greplem v Tichém oceánu vykoupali. Při návratu na nás působila osvětlená večerní Sydney jako sen, který jsme zakončili posezením v české hospodě.

Osmý den jsme opouštěli Sydney a jeli na západ do vnitrozemí do Cobaru. Cestou jsme navštívili i Olympic park, dějiště OH 2000 a SGP 2002. Zastavili jsme se na plochodrážním stadiónu v Paramattě,kde to na mě působilo jako v pískovně. Byl jsem velmi zklamán.

Potom jsme pokračovali přes národní park Blue Mountains a Mount Tomah  do australského outbacku a  do cílové destinace Cobaru. Cestou si nešlo nevšimnout, jak rapidně ubývá zeleně a začíná ta správná buš. Po vyspání v Cobaru jsme ráno pokračovali dál. O tom se dozvíte ve druhé části.

Foto: Veronika Jelínková a Miloslav Čmejla

Landshut – 11. července
Když jsem v sobotu ráno stával v půl šesté ráno, bylo už nádherné počasí. Čekal mě zajímavý den. Celý život se snažím věci srovnávat, abych pak věděl, co je správné a nejlepší. Když jsem se dozvěděl, že je možnost se přifařit k partě lidí, kteří jeli na plochou do Landshutu na finále Evropy, okamžitě jsem pojal myšlenku, podívat se jak to dělají jinde. A protože mám v rodině třináctiletého vnuka, který fandí ploché dráze, byli jsme hned dva.

 

Věděli jsme, že bude závodit i náš nejlepší jezdec současnosti Václav Milík, proto rozhodnutí bylo okamžité. Vnuk Martin nemohl dospat. V sedm ráno nás naložili kluci z Pardubic v Praze na Černém mostě, o kousek dál přistoupily dvě dívky a pak už tradá směr Rozvadov, kde nastoupila poslední část výpravy.

Devět lidí odjelo do historicky známého Regensburku,kde byla příjemná pauza s prohlídkou a posezením. Moc hezké místo, hudební slavnosti a pěnivý mok, dobrá kombinace. Pivo bylo vychlazené, přišlo vhod, ale málo platné, naše je naše. Do Landshutu jsme přijeli v patnáct hodin, závod byl od  devatenácti, takže na všechno čas a pohoda.

Vyběhal jsem si akreditaci, a protože člověk, který je vydával, mě poznal coby spíkra z Mariánek, stal se na jeden večer novinář i z  mého vnuka Martina. Byl šťastný, že může jít pozdravit Vendu Milíka a Martina Vaculíka. Nakonec se pozdravil snad se všemi, co v depu byli.

Stadión v Landshutu je velmi pěkný a praktický. Kolem dokola je lehká střecha pro diváky, na kterých jsou přidělané panely foltajky. Ó jak chytré a jednoduché. V depu i mezi diváky jsme se potkávali z mnoha známými lidmi. Každou chvíli zaznělo: „Hallo, du bist Sprecher von Marienbad“ a já jenom „ja ja“.

Je to velmi příjemné, potkat tolik známých lidí. Protože řízky z domova zmizely už během dopoledne, došlo i na ušetřená eura. Do vnuka to padalo, jak do propasti. Od zmrzlin a pití až po speciality. Najedení a napití jsme čekali na první jízdy.

Gollob,Nicki, Vakulík, jak ho jmenoval místní hlasatel, Sajtfudinov, Kildemand, Vašek Milík, to vše byla záruka velké podívané. A byla. Od prvních jízd jsem sice v duchu proklínal polského rozhodčího, že je slepý, protože tolik prachu, co jsme byli nuceni spořádat, už dlouho nepamatuji. Vodu měli, ale málo ji používali.

Zhruba pět tisíc diváků vidělo moc hezký závod. Byli jsme jako ve snu, když Vašek Milík po dvou jízdách získal plný počet šest bodů. Pak se mu nedařily starty, ale bojovník je to k pohledání. Věděli jsme, že má hodně naraženou ruku. Přesto odvedl super výkon. Než jsme se nadáli, byla tu finálová jízda, do které se těsně neprobojoval Martin Vaculík.

Pedersen, Gollob, Sajtfudinov a Lindbäck. Sestava jako hrom. Hned po startu se na Golloba zahákl Nicki a bohužel upadl. Nicki je známý tím, že si po pádu dokáže poležet. Sanita, hodně lidí, lékař, to vše na dráze. Po delší době se ale Dán zvedl a v pohodě dokráčel do depa. Celý stadion čekal, že se jízda bude opakovat se všemi jezdci, neboť se pád odehrál v první zatáčce po startu, ale kdeže.

Polský rozhodčí nevyužil této možnosti a vyloučil Golloba z jízdy. Reakce publika byla evidentně proti. A tak bylo finále ochuzeno o Poláka, který měl obrovskou formu, a všichni se shodli, že by závod vyhrál.

Nový start a nádherná bitva, z níž vyšel právem jako vítěz rus Emil Sajtfudinov,který za sebou nechal Nickiho i Antonia. Po slavnostním vyhlášení jsme poseděli v depu na pivečku ve společnosti Vaška Milíka i jeho otce a všechno jsme probrali. Náročný, ale krásný den byl za námi a tak jsme se odebrali směr ček ripablik.

Foto: Miloslav Čmejla

Horní Počernice – 15. dubna
Nechybělo mnoho a Chvalský zámek v Horních Počernicích budovaný z původní tvrze poprvé zmiňované v patnáctém století se ocitnul na seznamu již neexistujících feudálních sídel. Chátrající objekt v intravilánu Horních Počernic však na počátku tisíciletí prošel náročnou rekonstrukcí a roku 2008 se otevřel veřejnosti. Až do poslední dubnové neděle udělá radost i plochodrážním fanouškům.

 

Klub historických vozidel Horní Počernice právě tady pořádá výstavu motocyklů Jawa. Návštěvníci shlédnou expozici orientovanou na průřez historií slavné české značky až do současnosti. Mezi exponáty nechybí ani závodní stroje včetně třech plochodrážních.

Nejstarším je dlouhodrážní Jawa 895 s rokem výroby 1976. Hned vedle stojí ohřebovaný ledařský model 893 mladší o deset let v sousedství klasické 889.

O doprovodný program výstavě, která končí 25. dubna, se postará kupříkladu setkání motocyklových legend šestidenní či Veterán Party. Pokud pojedete v sobotu na juniorku do Slaného či další úterý na jadranské dvojice do Prahy, červená střech chvalského zámku viditelná od Jižní spojky u Černého mostu by neměla rozhodně uniknout vaší pozornosti.

Foto: Mirek Horáček

Štětí – 7. března
Na nic, co bylo v životě krásné, by se nemělo zapomínat. Děti mají prázdniny a tak mě vnuk Martin vytáhnul, a musím říci, že pro mě poprvé v životě, do Národního technického muzea. Nádherné exponáty letadel, automobilů, jízdních kol, motocyklů a spousty dalších zajímavostí a nevídaných výrobků a kuriozit.

Když jsme od lokomotiv a automobilů přišli do prvního patra, rozbušilo se mi srdce při pohledu na nádherné motorky. Když jsem ale stanul u dvou exponátů Simandl na plochou dráhu ze čtyřicátých let, to už jsem pomalu nedýchal.

Okamžitě jsem se přenesl v čase a promítaly se mi záběry ze Strahova a Zlaté přilby na dostihovém závodišti v Pardubicích. Na fotografiích je vidět, o jaké skvosty se jednalo. To ale nebylo vše, nebo o třicet metrů dále jsme se ocitli u motorky, na které závodila naše legenda František Šastný. Vedle i jeho autentická přilba a fotky.

No a jako třešnička na dortu motorka na ledovou dráhu, u které je napsáno, že se jedná o tu, na které Milan Špinka získal v roce 1974 titul mistra světa ve Švédsku. I tam je jeho přilba, rukavice a plechová bota. Můj vnuk se u ní vyfotil na památku. Celý výlet byl výborný a vřele doporučuji všem. S plochou dráhou se potkávám na každém kroku, asi mi je to souzeno a já proti tomu nic nemám.

Foto: Martin Devera