Přelouč – 21. března
Nevěděli, zda na ledařské mistrovství světa do ruského Togliatti vůbec pojedou. Pak byla ve hře alternativa, že se ještě v Polsku otočí domů. Nakonec pomohli ještě Andreji Divišovi. Cesta domů se však zkomplikovala nejen díky poruše jejich dodávkového fiatu, nýbrž i díky coronaviru. Radek Hutla se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými zážitky z dobrodružství, které se nakonec protáhlo na tři týdny. A jen na testech stálo dvacet tisíc korun.

 

Lotyšští policisté brzdí

Ani Lukáš Hutla, ani jeho otec Radek se před odjezdem nevyhnuli onemocnění covid-19. „Netušil jsem, že víza budou trvat tak dlouho,“ začíná Radek Hutla líčit svůj příběh. „Nakonec to ale vyšlo tak, že mi volali, že budou v pondělí. Neřešili jsme to, stejně nám akorát končila karanténa.“

Kromě víz byly na cestu potřeba také coronavirové testy. „Nechali jsme se otestovat v Pardubicích s tím, že výsledky nám přijdou, až budeme někde v Polsku,“ pokračuje. „Byli jsme smíření, že když budou pozitivní, otočíme se a pojedeme domů. Čas nás tlačil fakt fest. V půlce Polska nám přišly výsledky, naštěstí dobrý, pokračovali jsme dál.“

Záhy přišla zpráva, že se na cestu vydává také Andrej Diviš. „Vyrazil na poslední chvíli,“ připomíná Radek Hutla známé okolnosti. „Akce hrr, hrr, že pojede sám za náma. Zjišťovali jsme, co je všechno potřeba.“

První zádrhel nastal v Lotyšsku. „Jak jsme překročili hranice, zastavili nás policajti,“ popisuje Radek Hutla. „A že chtějí covidpas. Naštěstí jsme měli výsledky testů v es-em-esce, to jsi pak zaregistrovanej v databázi. Vypsali jsme on-line dotazníky, obratem nám přišel QR kód. Ukázali jsme je těm policajtům, oni si to odpíchli čtečkou.“

 

Do Togliatti za volantem i v hibernaci

Všechny informace z cesty dostával také Andrej Diviš. „Volali jsme mu, ať je připravenej, aby ho nesebrali,“ přibližuje Radek Hutla, co se dělo cestou na estonsko – ruské hranice v Narvě. „Policajti ho ale chytli, že jel rychle. V Narvě jsme na něho čekali půl dne a zařizovali papíry.“

Sotva Andrej Diviš dorazil, šlo všechno jako na drátku. „Na hranicích dobrý,“ odtuší otec přeloučského ledaře. „Estonci jsou vždycky v pohodě, Rusové nás už čekali, volali jim z ministerstva sportu. Ale stejně jsme museli jet na odbavení mezi kamióny.“

Ruští celníci vzali všechno důkladně. „Všechno si fotili,“ kroutí hlavou Radek Hutla. „Motorky, ohřebovaný kola, všechno. Dokonce i vercajk, každej šuplík z tý velký basy jsme museli otevřít. Nesmysly.“

Zatímco Lukáš Hutla usedl za volant dodávky Andreje Diviše, který upadl do spánku připomínající spíše hibernaci kosmonautů z mezihvězdného prostoru známou z vědeckofantastických románů., Martin Běhal řídil Fiat Ducato přeloučské části výpravy.

„Andrej byl hotovej,“ pokračuje Radek Hutla. „Byl za volantem devatenáct hodin v kuse, Lukáš proto řídil až do rána. Po cestě v Rusku žádný problémy nebyly. Přijeli jsme do Togliatti, udělali nám testy ještě před tréninkem. Všechno bylo v pohodě. Na Lukášovi bylo vidět, že mu corona sebrala fyzičku, nebyl to prostě on.“

 

Šoky v autoservisu

V půli února připomínala ruská opatření české září. „Na ulici půlka lidí nosila roušku, druhá ne,“ vypráví Radek Hutla. „Asi jako u nás, mladí na to serou, staří se bojí. Do hospody jsi v ní přišel, ale pak sis ji sundal a seděl bez ní. Ale třeba potom v muzeu po nás chtěli i rukavice.“

Lukáš Hutla skončil v konečném účtování mistrovství světa jako dvanáctý, Andrej Diviš o dvě příčky za ním. Zatímco západočeský ledař měl v Rusku zůstat se svou rodinou, zbývající trojice měla v plánu jediné. Rychlý návrat domů. Avšak ani jeden z nich netušil, že pravé dobrodružství vlastně ještě nezačalo.

„V pondělí jsme nenastartovali auto,“ souhlasí Radek Hutla. „Mysleli jsme, že je zamrzlej naftovej filtr. Nechali jsme se odtáhnout na stadión, že ho vyměníme a naložíme motorky. Jenže filtr to nebyl, dodávka ani nehlesla. Nešlo to ani na roztažení. Byly velký mrazy, na to jsou italský auta háklivý, mají slabý kabely a jeden se tím mrazem přetrh‘.“

Bylo jasné, že tady může pomoci jedině odborný zásah. „Naložený auto jsme nechali táhnout šestnáct kiláků do servisu,“ souhlasí vypravěč našeho příběhu. „Přišel majitel, všichni jsou tam hrozně pohostinní, hned nás brali na kafe. Pak dorazila jeho manželka, s počítačem napíchla naše Ducato. Nato nastoupil borec s kleštěma, vyskřípal jeden drát z toho svazku, naletoval jinej a auto chytlo na první otočení klíčkem!“

Překvapením neměl být ani zdaleka konec. „V servisu jsme strávili dvě hodiny,“ dostáváme se k dalšímu v řadě. „Měli jsme s sebou ten filtr, vyměnili nám ho. Když jsi u nás v servisu tak dlouho, z účtu se skácíš. Ptal jsem se šéfa, kolik mu dám. Vzal mě do kancelář, kde napsal na papír pět set.“

V ten moment Radek Hutla nevěřil vlastním očím. „Pět set rublů je asi sto šedesát korun,“ nevěří ještě dnes. „Dal jsem mu padesát euro, to je asi osm a půl násobek. Děkoval, ale jezdíme tak každej rok, když bude problém, víme, komu se ozvat.“

 

Moskevský exil

Od Přelouče dělily Čechy stovky kilometrů, proto neprodleně vyrazili směr Moskva. „Tam mi známej přivezl krosku, co jsem si tam před půl rokem koupil,“ ujímá se Radek Hutla opět slova. „Naložili jsme ji, pak nám zase udělali testy a vyrazili na Petrohrad. V půli cesty přišly výsledky. Lukáš byl opět pozitivní.“

Spekulace, čím to je, že člověk krátce po prodělaném covidu a dvou negativních testech je opět pozitivní, byly v daný moment absolutně k ničemu. „Dojeli jsme do Petrohradu,“ pokračuje Radek Hutla. „Volal jsem na ambasádu, jestli by nám nepomohli. Potřebovali jsme cimru, abychom tam zůstali v karanténě. Ale paní se bála, obvolávala hotely a penzióny, ale nikdo nás s covidem nechtěl.“

Okolnosti velely k jedinému řešení. „Museli jsme se vrátit do Moskvy,“ dostává se k němu Radek Hutla. „Ambasáda nás odkázala na hotelový komplex Český dům. Je tam 132 velkých bytů, tam se nás nebáli.“

Osudy výpravy se radikálně oddělily. „Lukáš byl zavřenej,“ líčí jeho otec. „Nosili jsme mu jídlo přede dveře. A my s Modusem vejletovali po městě. Strávili jsme tam deset dnů. Vzpomněli jsme si, co nám říkali ve škole, a chtěli to vidět.“

Matička Moskva má turistovi, co nabídnout, pokud ovšem nepřijede v únoru. „Jeli jsme na Ostankino,“ přibližuje Radek Hutla. „Stál tam policajt se samopalem, a že věž je pro návštěvníky až do jara zavřená.“

Oba muži v dobách své školní docházky slýchali hodně i o Leninovi a jeho mauzoleu. „Tam jsme šli druhej den,“ pokračuje Radek Hutla. „Jenže byl zrovna svátek mužů osvoboditelů. Na hlavní třídě ke Kremlu hromady policajtů, říkali jsme si, že hlídají, aby se někdo nevožral.  Tak jsme Lenina nechali na další den a večer jsme se ze zpráv dozvěděli, že tam Putin předával vyznamenání.“

 

Nejen Lenin neudílí audience

Bolševikovo mauzoleum bylo odloženo na další den. „Od Lenina jsme bydleli asi dva a půl kiláku,“ pokračuje Radek Hutla. „Mrzlo, bylo mínus dvacet, zase tam stál policajt se samopalem, že do jara je zavřeno. Navštívili jsme GUM, to je obrovskej obchoďák, ani jsme tam nic nenakupovali, na Rudým náměstí je to drahý i pro nás.“

Co tedy dál? „Modus si vzpomněl, že kousek od Moskvy je velký tankový muzeum,“ reaguje Radek Hutla. Jeli jsme tam vlakem, první problém byl najít perón, když je tam pět sektorů a každej úplně jinde. Vlaky jezdí jako metro, jeden přijel, Modus kouřil, já nastoupil a on se mnou odjel na druhou stranu. Vystoupil jsem a vrátil se, Modus říkal, že tam mezitím byl ještě jeden vlak, než přijel ten náš.“

Oba přátelé se do Kubinky nakonec dostali a rozhodli se pokračovat taxíkem. „Řidič nám ale říkal, že do jara je muzeum zavřený,“ usmívá se Radek Hutla. „Aspoň jsme si tam udělali nákup. Pak jsme courali jen po Moskvě a nějaká muzea jsme vymetli.“

Velký dojem na ně udělalo řídící středisko bojových raket období studené války Bunker 42. „Šestnáct pater pod zemí, pod tebou a nad tebou jezdí metro,“ neskrývá Radek Hutla úžas. „Je tam muzeum, restaurace, ale těch šestnáct pater nahoru jsem myslel, že nevylezu. Pozval jsem pak Moduse na oběd. Jedno kafe, jedno pivo, polívka a hlavní jídlo. Stálo to dvanáct set korun pro oba, ale co se dá čekat v centru Moskvy?!“

V jejich programu nemohl chybět ani hokej, navštívili druholigové utkání Spartak Moskva vs. Novosibirsk. „Modus se prošel ke stadiónu, že koupí lístky,“ vypráví Radek Hutla. „Jak se bojí covidu, nechtěli mu je prodat ani za peníze, ani na kartu. Jedině přes telefon. Mně to nešlo, měl jsem ruskou simku a českej telefon má na ni ochranu. Dvakrát jsem to zkoušel, ale neprošlo to. Naštěstí se Modus domluvil s prodavačkou, dal jí prachy a ona nám vstupenky koupila přes svůj mobil.“

 

Domů

Deset dnů uběhly jako voda. „Druhej den po hokeji jsme měli všichni negativní testy,“ dostává se Radek Hutla na poslední stránky ruského dobrodružství českých ledařů. „Vyrazili jsme k domovu. Na hranicích v pohodě, jel tam před námi už Andrej a celník si ho pamatoval. Ztvrdli jsme tam pět nebo šest hodin. Ale v jiných letech jsme tam trávili dvacet i víc hodin, tak to byla úplná paráda.“

Problém nastal až těsně po vstupu do Lotyšska. „Jsou v evropský unii, ale nevím, na co si hrajou, nechápu,“ vrčí Radek Hutla. „Výjimečně jsem řídil já, nebaví mě to, bráním se tomu. Za estonskou hranicí stály auta u krajnice, předjížděl jsem je, když vyběhnul policajt. A zase to samý. Výsledky covid testů a on-line vyplnit papíry. Strávili jsme tam hodinu, pak už v pohodě až domů.“

Foto: laskavostí Radka Hutly

Jak se samozřejmě dočtete v článku, titulek je myšlen s nadsázkou. Jsou to zhruba čtyři roky, co jsem se zúčastnil zájezdu do Austrálie včetně zhlédnutí Grand Prix v Melbourne. Dodnes na to vzpomínám. Členem výpravy byl i Rudolf Grepl, jehož jsem tak trochu přemluvil. Již tam jsme si řekli, že to nemusí být naše jediná cesta po světě.

 

Zhruba v říjnu lońského roku jsem nabídl možnost navštívit Itálii a Vatikán také Rudovi, který okamžitě celý nápad s chutí odsouhlasil. Šlo jen o to kdy. Pracovní povinnosti a zima byly příčinou toho, že jsme vycestovali až počátkem května. Pro lepší pohodlí jsme zvolili cestu letecky. Moc jsme se těšili, věděli jsme, jaké krásné památky nás čekají.

V Římě jsme bydleli spolu, a tak je samozřejmé, že se naše povídání  večer u kávy týkalo hlavně našeho milovaného sportu, což je plochá dráha. Probrali jsme minulost i současnost, hlavně ve Mšeně. Shodli jsme se, že nám zdejší závody moc chybí. A nejen nám. Bylo to pro nás takové výjezdní zasedání.

Pobyt v Římě a hlavně ve Vatikánu byla jedna velká fantasie. Ruda je stavař a oba jsme nevěřícně kroutili hlavami nad tím, co lidé před tisíci lety bez moderní techniky dokázali postavit. Prošli jsme Vatikánská muzea, slavnou Sixtinskou kapli, kterou vymaloval Michelangelo Buonaroti, kde člověk jen zírá a skoro nedýchá. Co nás ale čekalo v basilice Svatého Petra, předčilo úplně všechno.

V němém úžasu jsme jen tiše a s pokorou sledovali a prohlíželi, co všechno lidé dokázali. Řím nabízí obrovské množství míst, které stojí za to navštívit. Jedno hezčí než druhé. Dalším místem, kde doslova stojíte s otevřenou pusou, je známé koloseum. Na chvíli jsem zavřel oči a představoval si, jak padesát tisíc lidí sleduje zápasy gladiátorů. A závody koňských spřežení, jež při troše fantazie připomenou plochou dráhu.

Zkrátka ohromující.  Za čtyři dny jsme nachodili přibližně pětadvacet kilometrů. Obrovský zápřah na fyzickou kondici. Kam jsem se v tomto směru hrabal na Rudu. Mám stejný problém s nohama, jako náš pan prezident, a sice neuropatii, a k tomu ploché nohy, protože jsem plochodrážník. Hůlku nepoužívám.

Vše jsem zvládl díky kamarádské pomoci Rudolfa, který mně každý večer mazal nohy speciální mastí. Moc mu za to děkuji. Když jsme na Ruzyni přistáli, padlo to na mně a z haly k autu jsem šel přibližně jako kačer Donald. Celou neděli jsem doma proležel a léčil.

Jak to shrnout… Papeže Františka jsme bohužel nepotkali, abychom ho pozvali do naší krásné země. Celý výlet byl jeden veliký sen, který se změnil ve skutečnost. Všem doporučuji. V neděli doma při léčení jsem zhlédl dva krásné filmy na videu, které ty zážitky jen potvrdily. Romulus a Remus a hlavně Ve službách papeže, při němž mi ukáply slzičky. Díky i přítomnosti Rudolfa Grepla byl celý zájezd zážitek na celý život. Přesto, doma je doma.

 

Foto: Miloslav Čmejla

Plattling – 19. května
Úřadující mistr světa Martin Smolinski vyhrál výborně obsazený závod O cenu města Plattlingu, který se jel o předminulém víkendu. Martin Málek ovládl B–finále. Bavorský Plattling patří na dlouhodrážní mapě mezi místa z nejtradičnějších. S přestávkami se tu jezdí od předválečných časů, jako jeden z prvních vítězů je tu zapsán legendární Hermann Gunzenhauser, dvojnásobný držitel pardubické Zlaté přilby. V šedesátých létech byl klub i pořadatelem závodu mistrovství Evropy. To bylo v dobách, kdy se ještě nejezdilo mistrovství světa a stát se šampionem starého kontinentu znamenalo nejvyšší možnou dlouhodrážní metu. V současnosti už závody mistrovství světa neumožňují přísnější pravidla. 835 metrů dlouhá dráha v Plattlingu je totiž dokonalý unikát.

 

Z ptačí perspektivy připomíná cosi mezi kruhem a trojúhelníkem, rovinka zde téměř neexistuje. I na startu už stojí šikmo obvykle nejen jezdec u mantinelu, ale i někteří ostatní, protože stroj je třeba velmi rychle skládat. Krom toho jde o asi nejužší dráhu, na kterých se dnes dlouhá jezdí. I tak se zde stále startuje v šesti. Mimo téma jsou tady i nafukovací vaky, poněvadž, by musely lemovat v podstatě celý ovál. Vzhledem k jeho šíři je navíc na zváženou, zda by ještě plnily roli prvku bezpečnostního, či spíše rizikového. Přes všechny tyto neobvyklosti, se zde vesměs schází velmi kvalitní startovní pole a počet diváků, který mohou mnozí jiní pořadatelé jen tiše závidět.

Uznání určitě patří i pořadatelskému sboru, který vedle běžných příprav řeší ještě jednu ne až tak častou. Dráha se nachází přímo uprostřed města, takže v některých místech jsou sousedící rodinné domky, či budova hasičů přímo za mantinely a vše je proto třeba pečlivě zakrývat plachtami. Stejné je to i s plotem podél rušné ulice Deggendorfer Straße.

Obsazení závodu bylo letos velice kvalitní, polovina jezdců patří ke stálým účastníkům Grand Prix. Z dvanáctky jezdců se každý představil čtyřikrát v jízdách základního rozpisu. Ten pak poslal nejúspěšnější trojici přímo do finále, šest dalších do boje o zbylá tři finálová místa bez ohledu na dosavadní bodový příděl a zbytek se musel spokojit s B–finále. Nás reprezentoval březolupský Martin Málek, který se na této dráze představil už v loňském roce. Tehdy šlo spíš o seznámení se svéráznou tratí, letošní ambice, byť jde hlavně o přípravu na mistrovské závody, tak byly o poznání vyšší. Výsledek ale bohužel nedopadl zcela podle Martinových představ, když jen malý kousek mu chyběl k účasti v A–finále.

Na úzké dráze byly starty velmi podstatným prvkem konečného úspěchu. Šance, že se jezdec, který se není na špici hned v úvodu, v průběhu jízdy probije startovním polem, je v Plattlingu menší, než kde jinde. Právě starty ale nebyly nejsilnější zbraní našeho borce a výsledkem byly čtyři body za jedno čtvrté a dvě pátá místa v úvodních třech rozjížďkách. Poslední jízda základního rozpisu pak byla nejlepší Martinovou v celém závodě. Po tři kola připravoval útok na aktuálního německého mistra Jörge Tebbeho, aby se v poslední zatáčce podjetím dostal před něho na druhou pozici. Osmibodový zisk ho poslal do jízdy poslední šance, kde mu už tradičně nevyšel start a kroužil na páté pozici. Defekt Angličana Appletona jeho možnost účasti v A–finále zvýšil, ale i přes všemožné ataky na Holanďana Zandvlieta  mu zůstala třetí postupová příčka zapovězena. Náplastí pak bylo vítězství v B–finále, kde mu poprvé vyšel start alespoň trochu dle představ.

Vítězem závodu se stal aktuální mistr světa a největší domácí hvězda Martin Smolinski. Závodník, který je českým fanouškům dobře znám, ať už spoluprací s divišovskou Jawou, či řadou vesměs úspěšných vystoupení na našich oválech, byl nejen největším tahákem startovní listiny, ale i suverénem dne. V základní části si vyjel plný počet bodů a svoji formu potvrdil i ve finálové jízdě, kterou vyhrál před krajany Kattem a Tebbem.

Foto: Zdeněk Flajšhanz a Wolfgang Winner