Třináctý den. Navštívit USA a nezastavit se v obrovském, krásném a slavném městě San Francisco by byla obrovská chyba. Down Town Fisherman Wharf, Telegraph Hill, Lombard Street, Golden Gate Park, proslulý Alcatraz a navečer Golden Gate Area a hlavně dominanta města, která byla pro nás všechny asi největším splněným snem a obrovským lákadlem, slavný, majestátný a zároveň krásný Golden Gate Bridge.
Když jsme přes něj jeli, tajil se nám dech, v tu chvíli jsme si představovali, jak ten monumentální skvost ve třicátých letech stavěli. Celý most je dlouhý 2700 m. Hlavní věže jsou vysoké 230 metrů a jsou od sebe 1280 metrů. Dvě hlavní nosná lana jsou o průměru 93 centimetrů. Denně přes něj projede 110 000 automobilů. Vidět ho na fotografii, nebo na videu a potom naživo, je opravdu veliký rozdíl.
Teprve ve skutečnosti si člověk uvědomí o jak obrovskou stavbu, navíc z třicátých let jde. Při pohledu na věznici Alcatraz na malém ostrůvku, jsme si zase představovali, jak asi vězni z tohoto známého místa utíkali. Po náročném, ale krásném dnu jsme tentokrát nepřejížděli a zůstali na nocleh.
Čtrnáctý den. Ráno nás čekal 200 kilometrový přejezd, během něhož byla zastávka v San Jose, přesněji v Silicon Valley, sídle mezinárodních IT a internetových společností, jako GOOGLE, YOU TUBE, APPLE atd. Velice zajímavá a poučná zastávka. Poté pokračování k oceánu a nocleh v Monterey.
Patnáctý den. Cesta zpět do Los Angeles podél Tichého oceánu po jedné z nejkrásnějších silnic světa, Pacific Coas Hwy. Cesta přes San Luis Obispo a Santa Barbaru. Nocleh po ujetých 600 km v Los Angeles.
Šestnáctý den. Projížďka po Los Angeles, najednou vedle nás na křižovatce zastavilo auto, a my jsme nevěřili svým očím. V tom autě totiž vůbec nikdo neseděl. Nejdříve jsme si mysleli, že jde o nějaký trik Davida Copperfielda, ale potom nám Tomáš vysvětlil, že to mají na svědomí různá čidla, snímače apod. Zkrátka moderní doba. Já bych do takového vozu bez řidiče ale nesedl ani zadarmo. Odpoledne relax v Santa Monice u oceánu.
Sedmnáctý den. Relax u oceánu, focení a nákupy suvenýrů. Osmnáctý den. Přejezd na letiště, kde nás čekal opět náš autobus, obrovský letoun A 380 a dvanáctihodinový let do Mnichova, odkud jsme jeli domů do Mariánských Lázní.
Při kontrole na letišti v LA jsme museli všechno odevzdat do připravených plastových beden, jídlo, pití a já i inzulinové injekce na cukrovku. Při navrácení bylo jídlo a pití ta tam. V bedně ale chyběly také moje injekce a to byl veliký průšvih. Paní od kontroly to šla hledat, nakonec přinesla jednu, a tam na štěstí byla i důležitá jehla. No to jsem si oddechl.
Návštěva USA, byla po zájezdu do Austrálie v roce 2015 opět velikánským zážitkem. Krásu přírody a vše co jsme během dovolené prožili, budeme určitě ještě dlouho vstřebávat. Byli jsme vynikající parta.
Na závěr bych chtěl za všechny zúčastněné poděkovat Tomášovi Rambouskovi a Veronice Jelínkové za to, jak se o nás po celou dobu zájezdu starali. Tomáš jako řidič, který najel obrovský počet kilometrů, a který celý program pečlivě připravil. Veronice, která byla důležitou a perfektní navigátorkou po celou cestu. Navíc ještě fotografovali a natáčeli videa. S touto partou bych při možnosti nějakého zájezdu, neváhal ani minutu. Nádherný zájezd, ale přesto všechno musím konstatovat, že doma je doma.
Devátý den. Las Vegas je opravdu město showbusinessu a hazardu, což je znát na každém kroku. Kopie slavných staveb z celého světa, Eifelova věž, americké mrakodrapy z třicátých let, italské Benátky, zámek z Disneyových filmů, socha Svobody a mnoho dalších. A v takovém prostředí jsme byli ubytování, hotel Excalibur jako v pohádce, stovky lidí hrajících na různých automatech.
Vše honosné a obrovské, kde snadno zabloudíte. Absolvovali jsme prohlídku staré části města, jeli po silnici číslo 66, což je Mekka pro všechny motorkáře. Následovala prohlídka nové části města, která je opravdu fantastická. Stojí zato vidět na vlastní oči. Tomáš Rambousek nás zavedl na místa, kde byl osobně před mnoha lety.
Ulice, která se podobá našemu Václaváku a je stokrát honosnější, je plná reklam a barev stejně jako celé město a osvícená milionem žárovek. Všude plno lidí a obrovská nabídka všelijakých programů. Krásné, spoře oblečené dívky, držící v ruce kožený bičík, vás lákají ke společnému vyfocení, a když odmítnete tak jako já, dostanete s bičíkem přes zadek.
Zkrátka jiný svět. Je třeba přiznat, že pro normální lidi vše velice drahé. Na každém kroku hráli muzikanti, byli kouzelníci a všude plno překvapení. Večer jsme se vykoupali v hotelovém bazénu a potom jsme šli společně na těžce předražené pivo. Oni totiž mimo oficiální ceny ještě připočítávají nějakou daň a spropitné.
Desátý den. Po vydatném spánku jsme ráno vyrazili směr Kalifornie. Večer jsme navštívili město Bakersfield, kde se na stadionu v Kern County, jel první finálový závod mistrovství USA na ploché dráze. Čekalo nás několik překvapení. Vše se dělalo na poslední chvíli, ještě patnáct minut před závodem jezdil na dráze grejdr.
Celý závod navštívilo asi odhadem dvě stě platících diváků. Finále jezdecky na úrovni našeho přeboru, což na tak obrovskou zemi bylo doslova k neuvěření. Kde to ale žilo, bylo v jezdeckém depu, kde byli s jezdci přítomni i členové rodin. Byli jsme navštívit znovu i stan Wilbura Hancocka a další jezdce.
V depu bylo k vidění opět mnoho našich motocyklů Jawa. I tady spíkr hovořil o delegaci z České republiky. Myslím, že to byla velmi dobrá reklama české ploché dráhy. Výsledky finále v Bakersfieldu: 1. Broc Nicol 20, 2. Billy Janniro 19, 3. Max Ruml 14, 4. Chris Kerr 12. Po závodě jsme jeli docela daleko do města Tulare, kde jsme přenocovali.
Jedenáctý den. Návštěva národních parků Sequia a King Canyon. Okouzlující místo s jedněmi z nejstarších a největších stromů na světě. Dokud vidíte tyto giganty jen ve filmu, tak vám to nepřijde tak impozantní, jako když to vše vidíte v reálu. Stromy, které rostou tisíc let, měří v průměru až tři metry a váží obrovské množství tun. Působí jako ve snu. Když vedle nich postavíte osobní automobil, vypadá jako hračka. Večer opět nocleh v Tulare.
Dvanáctý den. Cesta do San Francisca. Cestou návštěva Yosemitského národního parku, což je krásný park s žulovými masivy. Cestou jsme z auta viděli obrovské stádo bizonů, sice v ohradě, ale neodolali jsme a zastavili. Nádherný zážitek. Po dlouhé cestě 690 kilometrů jsme pozdě večer dorazili do San Francisca, kde jsme přespali.
Když jsme v roce 2015 končili vynikající zájezd do Austrálie, který skvěle připravil Tom Rambousek, slíbili jsme si, že pojedeme časem i do USA. Pandemie nám čekání sice prodloužila, ale dočkali jsme se. Třináctého června letošního roku jsme odjeli autem do Mnichova, odkud jsme největším letadlem světa Airbus A380 odletěli do Los Angeles v USA.
Po dvanácti hodinách letu vystoupilo sedm statečných na americkou půdu v Los Angeles. Šéf výpravy Tomáš Rambousek, jeho životní družka a skvělá navigátorka Veronika Jelínková, Rudolf Grepl, dva bývalí závodníci Bohuslav Polák a Milosav Čmejla a dvě posily z Pardubic Petr Makušev a Miroslav Černý.
Druhý den jsme autem uskutečnili prohlídku města. Beverly Hills, stadión Colliseum, kde se v roce 1982 odjelo světové speedway finále, Hollywood, Malibu, Santa Monica… Největší zklamání nás čekalo na chodníku slávy, kde jsou hvězdy slavných lidí. Po celé délce necelých dvou kilometrů příšerně zapáchalo po vykonané potřebě psů a pochybných lidí.
Třetí den jsme nejdříve navštívili slavnou obrovskou loď Queen Mary z roku 1934. Večer jsme se zúčastnili plochodrážního závodu na nejznámějším stadionu světa Costa Mesa. Útulný stadion s dráhou kratší než v Liberci. Šest tisíc diváků a mnoho bývalých jezdců v depu i na tribuně. Startoval zde i syn Grega Hancocka, Wilbur Hancock a pomáhali mu i dva bratři.
Jezdily i flat racky, sajdkáry a harleye. V depu bylo k vidění i mnoho našich strojů Jawa. Mezi jezdci byli i legendy Bobby Schwartz, který byl v roce 1980 na Zlaté přilbě třetí za Alešem Drelem, Dough Nicol, který jel ZP v roce1993 a mechanika mu dělal Tomáš Rambousek, Shawn Mc Conell, který jel ZP v roce 1980, a který jezdil v Anglii se Zdeňkem Kudrnou.
Austin Navrátil, kterého prapraděda pochází z východní Evropy a babička z Irska. Syn Grega Hancocka Wilbur, mi v rozhovoru řekl, že mu závodění dělá radost a že je na úspěchy svého otce velmi hrdý. Seznámil jsem se s místním spíkrem, a ten před závodem divákům sdělil, že jsou přítomni bývalí jezdci a příznivci z české republiky. Hovořil i o Zlaté přilbě v Pardubicích.
Diváci nám zatleskali a já jsem jim zato poděkoval a popřál za všechny vše nejlepší. Totéž jsem učinil i ve druhém závodě v Bakersfieldu. Asi nejznámějším hostem byla legenda Barry Briggs, se kterým jsem měl krátký rozhovor a vzpomínali na Zlatou přilbu a Mariánské Lázně, kde startoval.
Žije v Los Angeles a je na něm znát, že mu bude letos devadesát let. Celý závod byla pro nás všechny zajímavá zkušenost. Výsledky z Costa Mesy. 1. Austin Navratil 2. Slater Lightcap 3. Max Ruml 4. Wilbur Hancock.
Čtvrtý den celodenní přejezd z Los Angeles přes Palm Springs, Sonorskou pouští, sledování obřích kaktusů Saguaro, nocleh ve Phoenixu v hlavním městě Arizony, kde bylo naměřeno 42 stupňů tepla.
Pátý den průjezd Arizonou, zastávka ve westernovém městě Goldfieldu., návštěva Meteor Crater. Nocleh ve Flagstaff. Šestý den návštěva skvostu Grand Canyon, odpoledne pokračování do státu Utah, nocleh v Page. Sedmý den cesta k Lake Powel vodní nádrž na řece Colorado, dále krajinou westernových filmů do Monument Valley NM. Nocleh opět v Page. Osmý den celodenní přejezd krajinou kaňonu státu Utah. Návštěva NP Zion. Večer příjezd do města hazardu, do Las Vegas. Nocleh v pohádkovém hotelu Excalibur.
Hálkova ulice, číslo popisné sedm. To je léta jediná štace, kterou si fanoušci motorismu zadávají do svých navigací, když míří na závody do Svitav. Na konci poměrně zapadlé uličky leží Cihelna, plochodrážní stadión, jenž již od šestaosmdesátého patří do našeho termínového kalendáře. Příští neděli se zde napíše čtvrtý díl letošního přeboru. Pakliže na něj vyrazíte, zkuste se předem zastavit na adrese Máchova alej 293/1. V Městském muzeu a galerii totiž potkáte nejen sport levých zatáček, ale poznáte mnoho dalšího z bohaté motoristické historie města.
Předsíň slávy svitavského motorismu
Svitavský motosalon vznikl ve spolupráci s Jaromírem Škývarou, což jen funkcionář, který se po areálu svitavské Cihelny pohybuješ na skútru, a Marcelou Pokornou. Svůj podíl mají rovněž profesionální historie Národního technického muzea. Z jeho sbírek pochází převážná většina vystavených motocyklů.
Najdete je hned v první z trojice místností výstavy. Předválečnou produkci zastupuje monstrózní pětistovka Praga BD ze sedmadvacátého či neméně robustní rumpál, jímž motocyklové tradice Jawy startovala. A také o poznání menší a mladší dvěstěpadesátku Ogar.
Období těsně po válce nemohou nezastupovat jawský pérák či stopětadvacítka číza, které stály na prahu kariéra mnoha motocyklových závodníků. Málo známým unikátem je dvěstěpadesátka Jawa typ 579. Vychází ze soutěžního Libeňáku. Na počátku šedesátých let jí výrobce dodával švédské armádě i s lyžemi.
Návštěvníka do správné motocyklové nálady zvou informační panely, dobové reklamy a také velkoplošné snímky. Černobílé fotografie ze svitavského okruhu a ploché dráhy přímo zvou do vedlejší místnosti.
První svitavští závodníci
Patří jen a jen Svitavám. Nástěnné panely připomínají první doložený automobil ve Svitavách. I první závodníky. Hans Budig startoval zkraje dvacátých let s vozy Wanderer a Bugatti v závodech do vrchu včetně legendárního Ecce Homo. S motocyklem závodil také Paul Ille, zatímco Karl Sponner se proslavil svůj účastí na sicilském Targa Florio 1925 s malou žlutou tatřičkou. Ve třicátých letech se setkáváme také s prvními svitavskými plochodrážníky, přičemž spojení se známým krasavcem Bedřichem Bardasem v nedalekého Mohelnici je přímo nabíledni.
Na poli motorismu se prezentoval také jeden z nejslavnějších svitavských rodáků Oskar Schindler. Hrdina známého filmu Stevena Spielberga býval v mládí pěkným výlupkem, stal se agentem nacistického abwehru. O jeho životním zlomu k zachránci židovských životů ostatně vypovídá stálá expozice muzea.
Díky němu nasával závodní atmosféru jeho svitavský známý Erwin Tragatsch. Proslul jako šikovný technik, mimochodem po válce připravil plochodrážní JAP. A také jako autor mnoha erudovaných motocyklových publikací vydaných v exilu, kam se uchýlil po komunistickém převratu.
Majstrštyk bývalého závodníka
Svaz německých křesťanských cyklistů a motocyklistů se vznikem roku 1923 byl prvním motocyklovým spolkem ve městě. Následovaly další, avšak poválečný odsun Němců Svitavy takřka vylidnil.
Počátky současného AMK spadají k roku 1947. Různé transformace a společenské změny se podepsaly na jeho podobě. Již záhy po svém vzniku se prezentoval terénními závody i silničním okruhem ve městě.
Někdy okolo šedesátého se jeho členem stal Jaromír Škývara. Sám usedal za úzká řidítka závodního motocyklu na okruzích. Začal modelařit a od válečných lodí přešel roku 2003 k silničním strojům v atraktivním měřítku 1:6. Vytvořil jich více než sto, přičemž nějakých sedmdesát je vystaveno v obrovské skleněné vitríně.
Vévodí jí třistapadesátka yamaha i s postavou nezapomenutelného Giacoma Agostiniho. Mezi zahraniční proveniencí hrají prim také československé motocykly. A to včetně výrobků šikovných ručiček z dob, kdy si u nás nešlo koupit závodní motocykl u nějakého dealera. Najdete zde i stroje svitavských borců, vedle zetky jeho tvůrce také modely v barvách Stanislava Čížka či Miroslava Motyčky.
Plochodrážní boom
Posledně jmenovaný v závěru svého aktivního života působil coby mechanik svitavských plochodrážníků. Na sklonku devadesátých let dokázal udělat výbrus plochodrážní pětistovky s pouhou sadou pilníků.
Během let pořádal svitavský autoklub také závody v motoskijöringu, závody motokár na okruzích na náměstí, brněnské křižovatky či u autobusového nádraží. A také motocyklové sprinty na výpadovce na Opatov u Lačnova. Propojení na plochou dráhu se dá najít vícero.
Své dragstery při svitavských sprintech proháněli také Václav Hutla, Jaroslav Sulek či Jaroslav Oliva, který v Cihelně léta působil jako startmaršál. Karlovarský silničář Jaroslav Pták se minulý měsíc v Mariánských Lázních, shodou okolností ve stejný den kdy se Motosalon slavnostně otevíral, provinile usmíval při vzpomínce, kterak na svitavském okruhu před nějakými padesáti lety ulil start, který se musel opakovat.
Silniční okruh bohužel nesplňoval standardy ani v sedmdesátých letech, v té době byly minulostí i svitavské motokrosy. Skončila i éra plochodrážního oválu u Tabačky, který musel ustoupit stavbě koupaliště. Nadešla ale éra oválu v Cihelně.
První závod byl Dunajský pohár na sklonku června 1986. Svitavští měli svého času se sportem levých zatáček velké plány. Dokonce plánovaly trať pro long track a v sedmaosmdesátém zkoušeli vydávat plochodrážní noviny.
Ačkoliv vyšlo jediné číslo, v té době šlo o ojedinělý počin, jehož se předtím vzdaly i Pardubice. Ostatně ve Svitavách se diváci cítili jako v bavlnce. Jinde je informoval jen mnohdy kašlající rozhlas, za branou Cihelny si mohli opsat startovku ze školní tabule. Pokrok nezastavíš, jména jezdců byla záhy vkládaná rovnou do programu na strojopisu kopírovaného cyklostylem.
A co děti? Mají si kde hrát!
Jaromír Škývara pro Svitavský motosalón zapůjčil také svou nádherný cestovní hodnu. Červenobílý stroj se čtyřválcovým motorem o obsahu pět set, přitahuje pozornost ve druhé místnosti výstavy. V případě dětí možná ještě víc než artefakty zdejší motoristické minulosti. Ale i na nejmladší návštěvníky autoři výstavy mysleli.
Na podlaze všech sálů je motocyklová hra ve stylu člověče, nezlob se. Neomylně vede do herny. A panečku, tady jsou atrakce pro mladé muže a slečny. Sednout si v přilbě a brýlích na motocykl pádící po svitavském náměstí. A pak si s pohárem v rukou a věncem kolem krku stoupnout na opravdickou bednu!
Jsou tu i další hry. Třeba dopravní koberec s mapou Svitav. Na vyznačené verzi Svitavského okruhu se mohou prohánět dřevěné motocykly. A na stěnách to sledují opravdoví závodníci bojující za řidítky silničních strojů a ohřebovaných speciálů na ledovou plochou dráhu, jež také nebyla Svitavám cizí.
Sweet. A Vy? Svitavy svit taví, Svitavy jsou sweet. A ty? Slovní hříčky básnířky Anny Beaty Háblové, jež se svým manželem Patrikem vystavuje o patro výš, se skvěle hodí i pro motocyklovou výstavu. Šanci vidět ji na vlastní oči máte do 29. září. Pakliže sem zamíříte, mějte v kapse nějakou hotovost, platební karty se zde totiž neakceptují.
Je tomu již devět let, co jsme navštívili kolébku ploché dráhy v Austrálii. Zájezd pořádal Tomáš Rambousek. Zájezd jsme hodnotili na 120 procent, a to hlavně kvůli Tomášovi, který vše připravil na jedničku. Už ten rok, jsme se dohodli, že bychom mohli podniknout zájezd do USA na západ do Kalifornie, a navštívit tam některé závody a jezdce, kteří tam žijí.
Z Kalifornie pochází třeba Greg Hancock, Dennis Sigalos, Bruce Penhal a mnoho dalších. Máme v plánu dva až tři podniky. Součástí naši dovolené bude i návštěva známých měst San Francisko, Los Angeles, Las Vegas a některé národní parky a různé památky a zajímavosti.
Šance něco podobného uskutečnit, není každý den. Máme ještě dvě, nebo tři místa volná. Zájemci se mohou hlásit Tomášovi Rambouskovi na mobil 778463570 nebo Mílovi Čmejlovi mobil 737620361.
Zájemcům pošleme program zájezdu a fotky. Myslím, že je to ojedinělá šance, Tomáš již v USA byl a má obrovské zkušenosti. Umí výborně anglicky. Termín zájezdu je 13.6 . – 30. 6. 2024. 18.2. jsme měli v Praze válečnou poradu.
Těšíme se na Vás, kteří se ještě přihlásí. Speedway zdar.
Jako se pohádkoví medvědi potkali u Kolína, tak by se dalo nazvat i náhodné letní setkání uprostřed pracovního týdne, uprostřed královského města Beroun, které má dokonce medvěda ve znaku. Málokdo by čekal, že probírané téma bude plochá dráha.
Slávek Šebela náhodou uviděl postavu, kterou vídával na plochodrážních stadiónech, a nedalo mu to a zvolal: „Hej, já tě znám, nejsi ty Šifalda? A kromě úsměvu na tváři se mu v hlavně zrodila i myšlenka. Zavolat kamarádovi Standovi Klenovcovi, ten sice pověsil svoji startmaršálovskou kariéru loni na hřebík, ale je stále ve formě a proto sedl na kolo a přijel za námi dvacet kilometrů.
Bývalí plochodrážníci Slávek Šebela, Standa Klenovec a Ladislav Šifalda, zavzpomínali u půllitru chmelového moku na doby, kdy se ještě v Čakovicích závodilo, jaké je to být pětadvacet let startmaršálem i na zlaté časy ploché dráhy.
Pak jsme byli pozváni na statek ke Slávkovi Šebelovi, byl zasazen v krásné přírodě pod historickým městem Tetín, na břehu Berounky. Statek s nádechem nostalgie a jeho snů. Prý závodění zcela neopustil, ale ne na motorkách ale na živých koních, ukázal nám i svoji vzpomínkovou místnost, kterou by chtěl vyzdobit plochodrážními artefakty.
Jako první tam visí kombinéza a pár fotografií ze závodních časů jeho i jeho synů. Bylo příjemné vidět, že má tento sport stále rád, proto mu přejeme hodně zdraví i sil v jeho záměru.