Liberec – 21. března
Každý rok nás překvapí. Jednou změnou čudlíků na startovacím zařízení, jednou snížením blatníků, jindy zase něčím jiným. Co se však vymyslelo okolo pružných mantinelů nezbytných pro závody mistrovství světa a Evropy, ale už je opravdu do nebe volající. To, že se namontovaly nafukovačky vaky, je super. Sice to bolí, jak pořadatele při placení, tak i jezdce při nárazu, ovšem že fungují, je jasné.

Předpis bez výkresu

O životnosti nafukovacích bariér se nemá cenu bavit. Je to velká politika. A hlavně nemáme na vybranou. Ale co se musí udělat nově, je slušně řečeno hooodně kontroverzní.

O co jde v kostce. Tam, kde končí nafukovačka, se musí v délce dvaceti metrů namontovat pružně mantinely, které mají zachytit jezdce. Předpis, jak to má fungovat, byl vydán, ale bez výkresu. Každý to díky tomu pochopil po svém a to je asi ten největší problém.

Co jsem viděl a co se začíná používat, ne že by nepomohlo jezdci, ale především může komplikovat bezpečnost diváckého prostoru. Do něho může pružný mantinel vystřelit závodníka, který spadl.

Je třeba si uvědomit, že se nedá srovnávat stadion v Pardubicích, na němž dvacetimetrová délka je asi k vratům z výjezdu s Libercem. Tam dvacet metrů je až ke startu a to se musí ještě sundat čtyři metry nafukovací bariéry.

Nikdo nemyslel na různé délky dráhy.

Myšlenka v praxi

Co teda dál? V Liberci, když jsem začínal s plochou dráhou, bylo pletivo. Nebyl to žádný zázrak, ale fungovalo to. Chvilku jsme se o tom bavili a s Pavlem Ondrašikem se vyrobil prototyp na ukázku funkčních pružných mantinelů.

Jedná se silnou železnou základnu 15×25 centimetrů, která se přidělá do země. Na plotnu se dá pevný sloupek a pomocí dvou gumových trubek se propojí. Na pohyblivý sloupek se ukotví pletivo, přes které namontujeme milimetr silnou folii.

Ta má za úkol, aby při nárazu se jezdec sklouzl, pletivo zapruží, guma vyskočí a splníme, co po nás předpis vyžaduje.

Fotografická paměť Poláků

V zimě jsem se vydal s prototypem do Leszna, abych viděl reakci a hlavně se poradit, jestli jdeme správnou cestou. Polsko je pro plochou dráhu země zaslíbená. Struktura klubu a stadión se zásadně liší od nás.

Koukali jako trubky na trubky, co jsem přivezl a vůbec neměli tušení, na co koukají. Nedalo se nic dělat, odjel jsem domů a s Pavlem Ondrašíkem se pokračovalo na vývoji finální podoby.

Nedávno jsem se dověděl, že Poláci udělali pružné mantinely hodně podobně. Možná byl u nich někdo stejně šikovný, já si však myslím, že mají fotografickou paměť.

Dnes se pomalu připravují v Liberci, Pardubicích, Praze a Plzni na montáž na dráze a ostrý test. Úprava není astronomicky drahá, ale bude fungovat.

Historické souvislosti

Když se dívám na staré fotky, pochopil jsem, proč diváci stávali uprostřed.

Je to jednoduché, jezdec, co spadl, vyletěl ven, a když tam nebyl mantinel, nic ho nezranilo.  A divák? Viděl sice půlku závodu nebo se musel točit dokola, ale v bezpečí.

Plochá dráha je fofr a každý, kdo se dá na závodní dráhu, ví, jak to bolí. Závodníci, držím vám všem pěsti, ať ty blbosti, co vymýšlíme, nebudete potřebovat.

Foto: PD Liberec

Získání titulu mistra světa v jakémkoliv odvětví sportu není nikdy procházkou růžovým sadem.  Vždy tam hraje velikou roli spousta detailů. Talent, zdraví, preciznost, pracovitost, rodinné zázemí a určitě vždy i štěstí. To všechno můžeme vidět  dnes už u čtyřnásobného mistra světa na ploché dráze, Američana žijícího ve Stokholmu ve Švédsku, Grega Hancocka.

První titul získal v roce 1997, dále 2011, 2014 a ten čtvrtý letos 22. října. Možná někdo namítne, že měl Greg Hancock v závěru seriálu ulehčenou situaci díky neúčasti Australana Jasona Doyla, který měl vynikající formu a našlápnuto k získání titulu mistra světa. Z důvodu zranění byl v doma v Melbourne ze hry. Tento sport takové situace přináší. Greg Hancock je obrovský profesionál a letošní titul si zaslouží.

Napadá mě přirovnání Jaromír Jágr – Greg Hancock. Oba světoví sportovci, český hokejista čtyřiačtyřicet, americký plochodrážník šestačtyřicet let. Jak na ledě, tak na motorce se prát a soupeřit s konkurencí o dvacet let i více mladší musí být obrovská dřina. Veliké odříkání, dodržení životosprávy a poctivý trénink nesou svoje ovoce. Klobouk dolů.

Měli jsme a máme to štěstí, že Greg Hancock je k  vidění i v České republice. Jezdil u nás extraligu družstev za Mšeno a byl u všech tří vítězství za sebou. Chodili na něj diváci, které vždy odměnil výborným výkonem a strhnul tím k dobrému výkonu i své kolegy z klubu. Vzpomínám na chvíle, kdy byla pauza z důvodu odjeté sanity. On místo, aby odpočíval, přišel ke mně před tribunu a bavil diváky a podepisoval fotky.

Tím si nás moc získal. Nejen jako závodník, ale i jako člověk, je obrovský gentleman. Je stále ve formě, nikdo neví, kdy skončí karieru, ale chvíle, kdy jsme ho mohli, vidět si určitě navždy zapamatujeme. Až jednou skončí, zůstane po něm veliká mezera. Řadím ho vedle legendy Ivana Maugera. Oba si cením pro jejich skromnost, umění, přátelské jednání. Jsem šťastný, že jsem oba zažil na dráze. Oba jsem měl několikrát u mikrofonu, a vždy to pro mně byla veliká čest a splněné přání.

Jsem pyšný nato, že jsem Gregu Hancockovi mohl věnovat mnou napsanou knihu, ve které je na několika fotografiích. Chci mu popřát pevné zdraví, stejně tak jeho rodině, pogratulovat k získání titulu. Budu se těšit na další setkání s ním. Věřím, že s přáním souhlasí i čtenáři a jeho fandové.

Foto: Milan Paulů a archív

Štětí – 3. prosince
Člověk se s přibývajícím věkem i trochu mění. Mění se mu i myšlení, je více nostalgický, citlivý a také více vzpomíná. Určitě má každý na co, obzvláště když se v životě věnuje něčemu, co se z běžného života vymyká a navíc se u toho seznámí se spoustou lidí a to často velmi zajímavých po všech stránkách.


Já se v Polepech u Litoměřic, kde jsem se narodil, od svých pěti let motal u ploché dráhy a to díky mému otci Jaroslavovi, který tam dělal ve Svazarmu tajemníka a hlasatele a také to i zkoušel na dráze.

Poznal jsem tam a viděl jezdit takové borce jako byli Antonín Kasper, Jaroslav Volf, Antonín Šváb, Jan Holub, František Ledecký a také Luboše Tomíčka zvaného Kocour. Seděl u nás na kafi a čekal na televizní noviny. Bylo mi patnáct let a mám to v hlavě uložené navždy jako film.

Já bych se ale možná k Polepům vrátím někdy jindy, protože bych dnes chtěl vzpomenout někoho jiného. Stává se mi, obzvláště v poslední době, že víc vzpomínám. Skončí závod, položím mikrofon, jdu si dát kafe a říkám si: „To kafe by si v této chvíli určitě rádi dali i Tonda Kasper mladší, Emil Sova, Jirka Jirout, Honza Klokočka.“ Ti od nás odešli asi proto, že to tak život určil.

Ale pak jsou tady ti, kteří nechali svoje životy při výkonu sportu, který milovali. At‘ to bylo těch pět na pardubickém dostihovém závodišti nebo později na klasických drahách: Luboš Tomíček, Josef Troják , Ladislav Eliáš, Karel Červenka, Jaroslav Franc, Jiří Hurych a nebo Zdeněk Kudrna zvaný Démon, o kterém se chci dnes zmínit.

Trochu mě mrzelo, že se na stadionech o těchto lidech velmi málo nebo skoro vůbec nehovořilo a tak jsem si to vzal tak trochu za své, nebo´ si myslím, že to je nejen slušností, ale přímo profesní povinností. Ono totiž ta vzpomínka je často to jediné co nám po nich zbylo.

A proč dnes o Démonovi? Víte, pro mě je to takovej‘ českej‘ Hancock. Bývalý motokrosař, který přesedlal na plochou dráhu ,byl nesmírně skromný a velmi přátelský člověk, nic nehrál, byl upřímný a všechno řekl na rovinu. Podle mě by neudělal křivárnu a nebyl nikdy falešný. Z našich lidí okolo plošky byl pro mě absolutní jedničkou.

Hodně toho na ploché dráze dokázal, byl všestranný jezdec, který to uměl na ledě, na dlouhé dráze i na krátké a měl v tom také mnoho úspěchů. Já jsem se s ním a podotýkám, že to byla pro mě čest, utkával jak na ledě, tak na krátké i dlouhé dráze a přiznávám, že mě vždy porazil. Prostě proto, že byl lepší.

Vzpomínám si na jednu historku, když jsem ho jako kamarád požádal, aby mi poslal ze závodů mistrovství světa na ledě pohlednici. Setkali jsme se v Mariánských Lázních při mistrovství Československa na dlouhé dráze a já mu říkám: „Zdenku, ty si na mě zapomněl, vid‘,“ a on šáhl v autě do schránky na palubovce a podal mi pohlednici.

Myslím, že byla z Berlína a říkal: „Tady ji mám.“ Byla na ni známka a podpisy mnoha jezdců. „Tak si ji rovnou vem‘,“ řekl. Já mu odpověděl: „Zdenku, to by nebylo ono, až budeš mít možnost, tak ji hoď do schránky.“

„Tak dobře,“ odvětil a dal ji zpět do auta. Byl to ten nešastný rok 1982 a Démon mi už tu pohlednici nikdy neposlal. Mám s ním na památku fotku z Mariánek, kde se jeden čas jezdil na jeho počest memoriál, ale pak to nějak přestalo. To, že jsem o něm i o ostatních jezdcích mluvil do mikrofonu, se mi zdálo nějak málo a hledal jsem možnost, jak ho lépe připomenout a tak vznikla myšlenka věnovat pohár, který nese název Vzpomínka na Zdeňka Kudrnu.

Od roku 2009 ho věnuji nejlepšímu českému jezdci na dlouhé ploché dráze při mistrovství světa nebo republiky v Mariánských Lázních. Zatím ho vlastní Pavel Ondrašík a Josef Franc. Že to bylo správné rozhodnutí, mi potvrdilo poděkování dcery Zdeňka Kudrny letos v Mariánských Lázních při finále mistrovství světa. Slzy jsme měli v očích při setkání oba.

Myslím, že na kolegy, kteří nechali své životy na závodní dráze nikdy nezapomenu. U Démona jsem si naprosto jist a vždy bude pro mě ctí, že mohu na něho vzpomínat a dokonce na jeho počest věnovat pohár. Přiznávám, že tento článek dopisuji s vlhkým okem a nemáte tušení co bych dal zato, kdybych mohl všem těm, které jsem zmiňoval, položit do mikrofonu jednu jedinou otázku: „Jak jsi připraven na dnešní závod?“

Zdeněk Kudrna v encyklopedické kostce:
Narodil se 2. září 1946 v Čisovicích u Prahy a ploché dráze se začal věnovat počátkem sedmdesátých let. Celou svou kariéru strávil v barvách RH Praha, v letech 1979 a 1980 měl britské angažmá v Exeteru, resp. Birminghamu.

Jeho sedmé místo ze světového finále mistrovství světa jednotlivců z Chorzowa z roku 1979 zůstalo dlouho nepřekonaným umístěním českého závodníka. S českým nároďákem si z londýnského White City přivezl bronz ze světového šampionátu družstev. Další cenné kovy dovezl z ledových oválů – tři bronzové z mistrovství světa jednotlivců (Inzell 1977 a 1979 a Assen 1981) a čtyři stříbrné ze soutěže družstev (Kaliningrad 1979, Assen 1980, Inzell 1981 a Kaliningrad 1982). Vedle extraligových titulů byla jeho nejlepším domácím místem druhá místa v šampionátu jednotlivců (1977) a dvojic (1977 a 1980).

Zemřel na následky svého zranění při semifinále mistrovství Evropy na travnaté dráze v nizozemském Stadskanaalu 31. května 1982. Stalo se tak ve finálové jízdě, kdy už měl postup v kapse a její výsledek neměl v duchu tehdejších reglementů vliv na umístění v hlavním závodě.

Foto: archív autora, Antonín Škach a Karel Herman

Veselé Vánoce a šastný Nový rok všem příznivcům ploché dráhy přeje Pavol Pučko, administrátor stránek mnoha závodníků a tvůrce projektu Speedwayfoto. Závodníkům málo pádů, doprovodu málo nervů a pořadatelům hodně diváků. A nám všem dobrý pocit po závodech.