Liberec – 10. března
Chci se vyjádřit k situaci, ve které se nacházíme. Dva roky covidu, teď Rus, co se zbláznil a utrpení lidí, dostává náš malý sport do kouta. Dlouho jsem přemýšlel, jak tuto dobu vydržet a mít šanci pokračovat. Vypočítávat finanční ztráty a brečet nad současnou dobou nemá cenu. Jediné, na co jsem přišel a to určitě napadlo i mnoho dalších, je nepoddat se a dělat, dělat vše, co zvládáme – nepřestávat bojovat i za cenu, že to bolí. Pořádat závody a hrát to naše plochodrážní divadlo, to samozřejmě chce i diváky.
Divák je totiž součástí, tou hlavní součástí, který nám pomáhá naplnit pokladničku vedle kamarádů a sponzorů. Když je vidět na dno pokladničky, tak se blíží velký problém. Problém, ve kterém je náš sport, ze kterého se jen pomalu budeme znovu stavět na vrchol.
To, že pády přichází a hubená léta střídají ta lepší, zažíváme, ale opět je v tom ten důležitý – divák. Divák, bez kterého nevydržíme, divák, co přivede sponzory, divák, který vnáší do naší závodnické duše sílu bojovat a pokračovat.
Co uděláme, aby fanoušci plochodrážního spotu opět začali na nás chodit? Zaspaná doba naši slávy a prakticky nulová podpora motoristického sportu nás zase vede k tomu hlavnímu, k lidem – divákům, jimž chceme ukázat krásnou plochou dráhu.
Dva závody v roce ZP a SGP, o nichž fanoušek ví, je strašně málo. Divák je dnes velice náročný a zhýčkaný z internetu a televize. Také důležitou položkou je cena vstupenky. Zrovna tak, jak se snažíme přilákat mladé závodníky a vychovávat si je, tak musíme lákat novou generaci diváků ochotné za tento druh zábavy zaplatit.
Události dnešní noci překvapily i samotného Miloše Zemana. Ač hodně blízký Kremlu, musel ve svém projevu dát za pravdu dokonce i čučkařům z CIA. V plochodrážním sportu se politika vesměs neřeší. Zápolí se stylem fair play. Takové zásady však noční útok ruské federace na Ukrajinu s mnohem slabší armádou silně porušuje. Nezbývá, než si přát návrat normálního světa, v němž se bojuje výhradně na oválu. A co na tom, že naši prohrají jako při poháru přátelství před dvěma léty?!
Plochá dráha je v portfoliu motoristických sportů přece jen v mnoha ohledech specifická. Abyste se svezli byť jen úplně ze srandy, potřebujete ovál. A ačkoliv ostatní motocyklové a automobilové podniky stanovují své horní limity pro účastníky, plochodrážních šestnáct závodníků plus dva náhradníci nemají jinde obdoby. Není divu, že se levé zatáčky v posledních letech vyprofilovaly jako ryzí vrcholový sport, po jehož výkonnostní složce přestalo být vidu a slechu.
Než ovšem přišly Kostěnice. Motoklub Úhřetická Lhota si pár set metrů za zdejším vlakovým nádražím pronajal kousek pole, na němž vybudoval malý oválek. Zprvu se zde proháněli zejména nadšenci ploché dráhy, kteří si své sny o závodní kariéře zhmotnili koupí závodního speciálu, avšak brzy si sem našli cestu i licencovaní borci.
Zdejší Srandamače pořádně okořenily český plochodrážní kalendář. A to tím spíše, když jejich součástí byly i plochodrážní stopětadvacítky, děti na malých kroskách či flat trackeři. Fanoušci se sem nikdy nehrnuli, to je fakt. Ovšem na druhou stranu, ruku na srdce, který regulérní stadión může být s jejich počtem nadšený jako politik pět minut po vyhraných volbách?
Letos se na kostěnickém kalendáři projevila nejen drastická vládní opatření v boji s koronavirem, ale také počasí. Místo Rozlučky se tak na říjnový státní svátek konal teprve druhý Srandamač. Pořadatelé moudře přesunuli jeho začátek z dříve běžného dopoledne až na čtrnáctou hodinu. A dobře udělali.
Vždyť vzhledem k výlukové činnosti spojené s náhradní autobusovou dopravou sem osobák z České Třebové jel neuvěřitelných sto třicet minut. Nad takovou jízdní dobou by i samotný Jan Perner zakroutil hlavou. Už ve čtyřicátých letech devatenáctého století vlaky daly padesát kilometrů mnohem rychleji.
Závodníků se tentokrát sešlo méně než na Rozlučce před dvěma lety. Inu, tak to chodí a není lepšího scénáristy, než je samotný život. Někteří odchovanci kostěnických oválků budují úspěšně kariéry v regulérní ploché dráze. Naproti tomu Roman Marek, někdejší kopřivnický závodník přijel se svým veteránem pro flat track. Aleš Duben zase prošel obrácenou genezí. Z flat trackera se stal plochodrážním hobíkem.
Ať tak či onak, Kostěnice k českému plochodrážnímu koloritu patří. Sledovat závody z prostředku oválu přináší zcela jinou perspektivu. Stejně jako volný výklad pravidel. Za pásku se nevylučuje, dvě minuty jsou při Srandamačích neznámým pojmem. Bezpečnosti je však věnována stále větší pozornost, již druhým rokem je přítomna sanitka.
Protože paní Zima setrvává ve svém nenávistném postoji ledovým oválům, Kostěnice letos na sklonku října postaraly o poslední vyhlašování plochodrážních vítězů na našem území. Hlavní kategorii Speedway vyhrál Patrik Linhart, flat tracky zase Radek Bednář z Přerova. Stopětadvacíky David Hofman. Jenže ve chvíli, kdy se měl postavit na stupně vítězů, hrál v Chrudimi hokej proti Kolínu. Zlatý věnec mu nasadil kolem krku až jeho tatínek, když se večer vrátil domů.
Inu, i česká plochodrážní hobby scéna nabízí neuvěřitelné příběhy.
Chabařovice – 4. července
Udělal jsem si výlet po delší době na místo, kde jsem strávil svoji sportovní karieru, tedy do Chabařovic. Těšil jsem se na malé závodníky, ale i na jezdce závodu flat track, protože jsem některé jezdce osobně znal ze závodů ve Slaném, a hlavně z Mariánských Lázní. Že se ale na flat racku potkám s německým ledařem, Markusem Jellem, který v Chabařovicích závodil, a kterého jsem znal ze závodu 2017 na ledě v Račicích, mi udělalo obrovskou radost.
Doufám, že ho ještě někdy v Račicích přivítám. No, ale to ještě nebylo všechno. Závodu flat racku, se také zúčastnil náš velmi talentovaný účastník mistrovství světa Moto GP Filip Salač, který si již vyzkoušel, jaké to je stát na bedně. Využil jsem příležitosti, a na pár věcí se ho zeptal.
Je to velice skromný a určitě hodný kluk, který to zaručeně na motorce při silničních závodech dotáhne hodně daleko. Rozhovor s ním byl velice příjemný, řekl jsem mu několik informací okolo stadiónu, který jsme v sedmdesátých letech sami stavěli.
Velice to ocenil. Řekl jsem mu, že budu rád sledovat jeho úspěchy, a přislíbil mi, že když to vyjde časově, bude hostem mé talk show, které pořádám.
Třebusice – 24. února
V posledních dnech jsem trochu zpozorněl při pročítání sportovních informací. Nikoli ve vazbě na sportovní agenturu, tady bylo normálním lidem jasná potřebnost jejího zřízení, a že se ji podařilo opravdu zřídit se teď dostává na světlo. Spíš jsou to informace ze světa levých zatáček. Až se staneme spolkovou zemí, budeme mít pro tento termín parádní výraz. Mám tu čest se pomalu dvě desetiletí kolem tohohle sportu pohybovat, navíc v posledních dvou sezónách jsem mohl být aktivním účastníkem extraligy.
Žarnovická zpátečka hlavním motivačním faktorem
A protože každý ročník přinesl něco nového, tak trochu jsem zabřednul do nostalgie. Myšlenku na něco, co vzniklo jako SC INTERTEAM, jsem nosil v hlavě delší dobu. Plochá není levná záležitost, a pokud se jí někdo věnuje naplno, měl by mít možnost se i realizovat na dráze.
Hodně mě posunul poslední závod extraligy 2018 v Pardubicích, to když po závodě v depu sděloval Janko Daniel klukům ze Žarnovice, že další ročník nepojedou. Nikdy nezapomenu na jeho výraz, když jsem k němu přistoupil a aniž bychom se nějak více znali, mu řekl: „Naopak, koukejte pořádně v zimě trénovat, jezdit budete!“
Hodně jsem se spolehnul na svoje kontakty v AK Markéta a nezklamal se. Projekt se začal rýsovat, několikeré jednání s partnery ze Slovenska a pak také s kamarády odsud – nic není zadarmo a záda musíš mít krytá pro tohle hlavně finančně.
Když se teď podívám zpátky, ještě na jaře 2019 jsem nevěřil v účast Martina Vaculíka, možná tak na závod doma. Bylo mi jasné, že pokud přijede, bude to palba na body a hlavně kluci budou moci něco odkoukat. Myslím, že jim to něco dalo.
Každá mince má dvě strany – máš Vaculdu, to je minimálně patnáct bodů, tak ostatní musí dělat také tolik dohromady, jinak jsi stejně čtvrtý.
Dvě sezóny SC INTERTEAM v české extralize:
tým vstoupil do soutěže na začátku roku 2019, kdy v ní udržel SC Žarnovica, který nechtěl pokračovat
hned první závod na pražské Markétě proměnil ve vítězství pod taktovkou Jána Daniela
na čele tabulky extraligy 2019 se držel ještě po šesti závodech, kdy měl náskok dvou bodů na Prahu, třech na Slaný a sedm na Pardubice
v září se Martin Vaculík soustředil na SGP, žarnovický klub rezignoval a celek nakonec skončil třetí
loni tým spolupracoval s Libercem
koučem se stal Blažej Skrzeszewski, jemuž pódium vždy o malý kousek uniklo
letos INTERTEAM nenašel finanční prostředky pro pokračování v extralize, do níž vstupuje Gniezno
Místo útoku na titul bílé vlajky
Spolupráce s funkcionářským štábem SC Žarnovica fungovala parádně do druhého závodu na Slovensku. Nedokážu posoudit, jakým způsobem do dalšího postoje zasáhla ohlášená neúčast Martina na poslední dva závody nebo začínající jednání na poli sportovní diplomacie směřující k pořádání challenge v roce 2020.
Jsem dost starý na to, abych brečel nad koncem sezony 2019, každému, kdo by mi předpověděl skutečný průběh před ní, bych nabízel mokrý hadr. Ten ročník mi dal dost a jsem přesvědčen, že nejenom mně. Nejen účastí Martina, ale třeba i Anderse Thomsena, když ti v jedné jízdě utopí motorku a v další to ze čtvrtého místa dostane na tři body. Tohle si myslím, že dalo dost nejen klukům v INTERTEAMu. Škoda rozhodnutí managementu SC Žarnovica, pro rok 2020 jsme se již nedohodli.
Takže jsem vzal autoatlas a začal měřit vzdálenosti k jednotlivým plochodrážním stadionům. Nejblíže leží Slaný, ale to by problém neřešilo, tam už ambiciózní tým je. Takže jsem musel vzít v potaz i další faktory. Ono je sice hezké se někde zahnízdit, ale musí se uspořádat minimálně dva závody a to dneska není žádná sranda.
Řešení má jméno Liberec
Seděli jsme nad tím dokonce i u nás v klubu v Třebusicích. Pak přišlo několik telefonátů, což mě potěšilo a hlavně přesvědčilo, že je dost lidí, kteří mají o plochou dráhu zájem. Nebudu to protahovat, víceméně to rozhodl Konrád.
V Liberci jsem byl v posledních letech na mistrovství světa juniorů, na mistrovství Evropy juniorských družstev, na tuzemských závodech. A navíc zájem lidí v klubu a blížící se 45. výročí poslední extraligy ve městě.
Zkušenosti z roku 2019 byly hodně znát, věděl jsem už, co je třeba kde dohodnout a hlavně rozdělit kompetence. Věrouš dokonce přišel s myšlenkou zahraničního manažera a já si myslím, že Blažej dal zkrácenému ročníku zase trochu jinou dimenzi. Jenom to jak nahnal kluky po závodě na děrovačku, i když byli čtvrtí.
Škoda, že okolnosti nám poskytly jen omezené možnosti a možná i trochu smůly nás nepustila na stupně vítězů. Ale ostuda byla na hony daleko a určitě jsme jen nezametali dráhu. A přivedli jsme na naše dráhy i některé nové, zajímavé i perspektivní jezdce: vzpomínaný Anders Thomsen, Dan Bewley, Marko Levišin, Daniel Kaczmarek, Adrian Cyfer a jiné – někteří jsou oporami v polské extralize.
A to byl taky jeden z momentů celého projektu – dostat sem neokoukané tváře a tím podpořit ty naše zbylé jezdce. Náš scout Luboš Tomíček nejmladší měl další esa v rukávu, ale skloubit jejich kalendář s termíny, kdy Covid 19 je zrovna mimo naší republiku, nebylo jednoduché. A diváci to brali, určitě to bylo oživení.
Peníze, peníze a zase peníze
Celé to dvouleté období INTERTEAMu z mého pohledu bych spíš hodnotil pozitivně. Nejen pro ty kluky, co se mohli prezentovat a někteří z nich dokonce i vyrostli a jsou mistry republiky. Někteří by se zase měli trochu zamyslet, vždycky je možné jít dál.
Pro rok 2021 se při probíhajícím boji se zákeřným neviditelným nepřítelem, na což mám svůj názor, ale to je jiná kapitola, situace docela vyhrotila. Pokud chceš dělat projekt jako je SC INTERTEAM, musíš hlavně sedět na pytli zlaťáků, neboli mít partnery, kteří to s tebou potáhnou. Rád si dám partičku mariáše, možná i proto po ty dva roky jsme byli čtyři. Athos, Porthos, Aramis a já. Jména nejsou důležitá a oni ani netrvali na nějaké prezentaci. Jednomu jsme nemohli dlouho vysvětlit, že se jezdí pořád dokola.
Totální likvidace podnikatelského prostředí a nastavení kompenzací v uvozovkách bylo hodně tvrdým direktem hlavně pro takové, kteří jsou ochotni se na takové věci podílet. Co dál?
Samozřejmě nežijeme naštěstí v totální izolaci a jsme schopni se mezi sebou domlouvat na společných zájmech jednotlivých klubů. Byly různé varianty obsazení extraligy, zájem měly i jiné kluby o účast, všechno ale naráželo na stejný problém – finanční krytí. Absolvoval jsem několik jednání, probírali jsme možnosti. Trochu problémy nastaly v Liberci, kde už několik let je plánována rekonstrukce stadionu a kdyby motyka spustila, mohl by nastat problém s domácím prostředím.
Myšlenky kacíře
Nyní je na stole varianta čtvrtého týmu ze zahraničí. I když s ní přišli moji partneři z SC INTERTEAMu, moje pocity jsou rozporuplné. Loni jsme pomalu půl roku dávali dohromady regule pro extraligu, aby se mohla uskutečnit a všichni měli pokud možno rovné podmínky.
Podle prvních informací se Gniezno nebude muset těmito regulemi řídit, pak nebudou mít všichni stejné vstupní podmínky. Vím, že nic není dogma na věky, všechno se dá upravit, nebude to ale jednoduché. Taky mám obavy o některé jezdce směrem k další aktivní účasti na plochodrážním dění.
Už loni bylo u některých patrné určité chvění spojené s dalším osudem. Nejsem si jistý, že uzavření polského týmu vůči českým jezdcům bude pro tyhle kluky ideální. Jasně, pokud Poláci ponesou komplet finanční tíhu týmu, budou si stavět ty, na kterých jim záleží.
A tady mi na mysl přicházejí takové kacířské myšlenky. Máme v republice deset stadiónů a nejsme schopni postavit čtyři týmy do extraligy po pěti jezdcích! Notabene ještě s využitím minimálně čtyř cizinců z celkového počtu dvaceti. Omlouvám se, do počtu jsem zahrnul i Slovensko.
No vidíte, jak jsem se rozkecal. Myslím si ale, že takové šťouchance jsou třeba. Extraliga byla, je a musí být výkladní skříní naší ploché dráhy. Současná doba je specifická, doufejme, že rozum nakonec blbost porazí, sport sice není na prvním místě, ale to by nemělo znamenat jakoukoliv rezignaci na věci sportovní.
Já jsem v tomto optimista, bude-li třeba i ruku přiložím a těm co do toho půjdou, budu fandit. Všem!
Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Kiril Ianatchkov a Petr Čunek
Štětí – 18. února
Když jsem v úterý spolu s vnukem Martinem procházel hlavním vchodem Labe Arény v Račicích, okamžitě se mi vybavily krásné vzpomínky na 4. února 2017. Teprve po delší době mi dochází, jaká akce se právě tady před čtyřmi lety odehrála. Teprve nyní mi dochází se všemi detaily, do jak náročné akce jsem se tehdy a dokonce já sám pustil. Vždyť všude jinde pořádají podobné akce autokluby, nebo party nadšenců!
Asi jsem blázen, ale risknul jsem to. Rozbil jsem prasátko a už to jelo. Kluci, kteří něco podobného pořádají, Liberečáci, Hutlové, Klatovští, v Holicích a ostatní vědí, co to všechno obnáší. Všechno stojí peníze, sanita s doktorem, zdravotník, úklid sněhu při přípravě, i v samotném závodu, plakáty, programy, ceny, pohoštění, cestovné jezdců, činovníků, odměny pořadatelů, pojištění, pronájem stadionu, poplatek do kalendáře, ozvučení, poplatek ze vstupného. To je jen část pro představu.
A pak stačí změna počasí, nebo vyvrtaná díra jako v Nepomuku a je všechno v p… Raději jsem zaplatil poslední noc hlídače. Obrovský tlak a nervy před závodem, aby vše klaplo. Když se ve dvanáct hodin začali scházet diváci a bylo jich hodně, začalo se mi dýchat trochu lépe. I když přišlo i hodně dětí, které neplatily, výtěžek ze vstupného nakonec pomohl uhradit náklady. A protože byl i zisk, věnoval jsem pár tisíc na malou dráhu do Mariánek, a pár tisíc na mládež do Chabařovic.
Když skončil závod, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Spousta lidí, diváků mi přišla pogratulovat a poděkovat za veliký zážitek. To bylo pro mě největší vyznamenání, a v tu chvíli jsem litoval, že u toho nemohl být můj otec, který ploché dráze věnoval velikou část svého života. Možná by byl na mne i trošičku pyšný. Co mně ale bylo líto, že televizní záznam hovořil o všem možném, ale že tuto obrovskou akci udělal jeden, jediný člověk, o tom nepadlo ani slovo.
Dodnes se o Račicích hovoří, a spousta lidí se ptá, volá, mejluje, zda se právě v Račicích někdy pojede. Krásný stadion, vybavený, místo na parkování, nová veliká jídelna, nové toalety, chybí jen umělá ledová dráha, o kterou již mnoho let u sponzorů i vysokých politických činitelů vší silou bojuji. Asi jsem blázen, ale tomuto snu stále věřím, byly i jiné sny a staly se skutečností.
Kdyby mi v letech 2015, 2016 někdo řekl, že v roce 2017 pojedu mistrovství republiky dvojic na ledě v Račicích, tak bych mu asi řekl, že se zbláznil, no a vidíte. Ono se říká, Když se chce, všechno jde‘. Na fotografiích posílám pohled na led v Labe Aréně v Račicích v úterý 16. Února 2021 v 15.30 hodin. Led 12 -14 centimetrů, sníh by se odhrnul.
Bruslaři chodí, bylo jich ten den asi 100. Zavřel jsem oči a v duchu jsem si vyzkoušel: „Vážení diváci, vítejte na finále na ledové ploché dráze v Račicích“ a v duchu jsem si zapěl první tony naši krásné české hymny. Vedení Labe Arény je ledům nakloněno, tak snad někdy, a tu krásnou naši hymnu si pak společně zazpíváme jako v roce 2017.