Hádanka! Kolik kubatur mají děti ve věku od devíti do patnácti let na ploché dráze. Začneme 85 ccm, dvoutakt, který se naštěstí u nás nejezdí. Následuje dvouventilová stopětadvacítka krmená benzínem či metylem na malých kolech a s nízkým rámem, která se jezdí převážně u našich severních sousedů v Polsku. Pak čtyřventil v rozmezí 125 – 140 ccm na metyl s velkými koly a rámem. A pak ještě…
Nově se snaží prosadit kategorii SGP4. Stodevadesátka Daytona spaluje pouze benzín, motocykl je na malém rámu a kolech. V Polsku a Německu ještě otevírá kategorie ccm 500s malým průměrem karburátoru.
Po absolvování tohoto chaosu by mladý závodník mohl začít jezdit na klasické plochodrážní pětistovce spalující metyl, která je již jako jediná pro zbytek kariéry. Někomu to může připomínat motokros, ale plochá dráha je opravdu něco jiného!
Liberecká éčka chtějí pomáhat začínajícím jezdcům začít se učit jezdit. V roce 2023 se v Praze před SGP České republiky uskutečnila předváděcí akce, kde Dánové, Němci, Poláci a naše česká parta měla předvádět školící E speedway na mini dráze vedle Markéty.
I přes veškerou snahu se na předvádění nepřišel podívat nikdo z FIM a samo předvádění bylo jeden velký chaos. E speedway ukázala během tří sezón, jak se jednoduše nechá s mladým potěrem pracovat.
Co ale dál, když i přes veškerou snahu FIM sice povoluje E speedway, ale ve formě i u dětí pouze jako samostatnou třídu? To už pro děti bude sedmá kategorie! Blázinec.
V Čechách při počtu mladých závodníků by teoreticky mohl jezdit každý svoji samostatnou kategorii. Plochá dráha se začíná trhat na skupinky a postup do hlavní třídy 500 se stává pro mnohé rodiny dětí složitý.
Liberecká éčka se ve stopětadvacítkách utkávají se spalovacími motory | foto Eva Palánová
Loni v prosinci mi zavolal Franky Zorn. Ptal se, zda nevím o někom, kdo by s ním jel na tři týdny do Švédska na soustředění. On že nikoho k sobě nemá. Jeho táta, který s ním vždy jezdil, už se na tu cestu necítí a ostatní, kteří mu vždy pomáhali, nemohli jet ze zdravotních nebo osobních důvodů. Řekl jsem mu, že se zeptám, zda by někdo neměl zájem jet a když nikoho neseženu, že pojedu sám. Smáli jsme se tomu. Nikoho jsem nesehnal, a tedy jsem musel jet já. Vyřčené slovo už nejde vzít zpátky.
Mechanikem
Frankyho jsem znal spíše od vidění, několikrát jsme u něho ve Švédsku byli na soustředění s ostatními českými ledaři. Umím ale anglicky a často jsem s ním komunikoval, když se něco řešilo.To si on pamatoval, a proto se na mě obrátil.
Nevěděl jsem, jak taková práce pro legendu bude vypadat, ale byl jsem v klidu. Potřeboval jsem v práci vyčerpat starou dovolenou a už jsem byl trochu vyhořelý a potřeboval změnu. Bylo to všechno na poslední chvíli, volal asi tři dny před odjezdem. Ale vše bylo jasné a stručné. V pátek ve dvě hodiny s batohem před KFC v Benešově mě naloží a jedeme. A jelo se.
Já a Franky ve Švédsku | foto Franz Zorn
Původně jsem myslel, že si odbydeme to soustředění a tím to pro mě končí. Soustředění je legrace ale závod, pro mě jako mechanika, je velký stres a zodpovědnost, to už je lepší závodit než být mechanikem, mechanik může jezdce svou chybou poškodit. Ale s Frankym nám šla práce dobře od ruky, spolu nám to klapalo a byl se mnou spokojen. A hlavně za ty tři týdny jsme se stali regulérně přáteli. A tak spolu jezdíme po závodech už druhým rokem.
Jak taková práce pro Frankyho vypadá? Nejdříve musím říct, že má práce není hlavně práce mechanika, protože nejlepší mechanik je sám Franky Zorn. Motorky jsou perfektně připravené před sezónou a riziko nějaké poruchy je minimální. Motor je naladěn a na tlumiče je Franky odborník, má s nimi zkušenost třicet let, s sebou vezeme dílnu na údržbu tlumičů a cokoli se opraví nebo přenastaví za půl hodiny.
Sám sebe bych označil servismanem. To spíš odpovídá náplni mé práce. Protože k soustředění ve Švédsku na jezeru je potřeba tolik činností, že samotné motorky jsou jen jednou z mnoha věcí, které se musejí řešit.
Ve městě Strömsund máme základnu, kde žijeme a odtud vyrážíme na tréninky a závody švédské ligy. Je zde výborně vybavený motorkářský klub, kde máme k dispozici i garáž na údržbu motocyklů. Za tento klub pak Franky jezdí i švédskou ligu. Ve Švédsku se nechá trénovat buď na jezerech nebo stadionech místních klubů. Vždy záleží na počasí. Například letos jsme trénovali na stadionech, protože na jezerech bylo neuvěřitelné množství sněhu. Loni se trénovalo na jezeře.
Trénink
Tréninkový den vypadá asi takto, pět hodin na jezeře, pět hodin v garáži. Tady vysoko na severu je den krátký, jestli je světlo maximálně šest hodin? Možná méně. Po snídani naložíme motorky a potřebné věci do auta a jedeme na jezero. Nic přes noc v autě nenecháváme. V noci je mínus 25 stupňů a vše by bylo zmrzlé na kost. Motocykly jsou již připravené k jízdě z předchozího dne. Po příjezdu je potřeba mít na jezeře připravenou dráhu, kde by se dalo jezdit. Buď ji máme připravenou z předchozího dne, anebo si vytvoříme novou, to trvá asi hodinu.
Autem zajedeme až na led. Postavíme stan, připravíme a zapneme naftové topení a do stanu odstěhujeme motocykly, dílenský stůl, nářadí a všechny další potřebné věci. Než se stan vytopí, jdeme chystat dráhu. K vytvoření dráhy slouží speciálně upravené vozidlo, Suzuki Jimmy, to je velice chytře vymyšleno, má hydrauliku jako traktor, vepředu radlici na odhrnování sněhu, vzadu kartáč na úpravu dráhy.
Vítězné kolečko na stadionu v Inzellu | foto laskavostí Davida Lizáka
Toto vozidlo přivážíme sebou do Švédska, když tam jedeme poprvé a pak už tam zůstane až do konce sezony. Dráhu na jezeře odměříme, vyhrneme a můžeme začít trénovat. Taková zajímavost, první kolo prohrnujeme s otevřenými dveřmi, kdyby náhodou jsme se propadli ledem, abychom stihli včas vyskočit ven a také je naděje, že auto zůstane viset za dveře na ledu a nepropadne na dno jezera.
Závodník se jde převléct do kombinézy a já udělám poslední kontrolu motocyklu, palivo, oleje, tlaky v tlumičích. Většinou trénujeme zhruba pět krát dvě nebo čtyři kola. Trénink se počtem kol zhruba blíží běžnému závodu. Nutno ale říct, že většinou se jenom testuje technika a mění se nastavení, když něco nefunguje. Závodník sám o sobě se jezdit nemusí učit a ani fyzičku trénovat nemusí, posiluje a cvičí celý rok.
Můj úkol během tréninku je se starat o motocykl jakoby to byl závod a rychle a přesně dělat těch pár úkonů co mechanik dělat má. Během závodníkových jízd sedím v autě uprostřed dráhy a jsem připravený mu okamžitě pomoci s nářadím případně s první pomocí, protože přeci jen není to úplně bezpečný sport. Po tréninku zase vše zabalit a hurá do garáže.V garáži už to není tak hektické. Ale přeci jen rozebere se vše, vše se vyčistí, zkontrolujte a znovu poskládá dohromady. A motorky jsou připravené na další den. Většinou dva dny trénujeme a dva dny regenerujeme.
Závodník
A jaký je Franky Zorn? Hlavně je to profesionál, který ví, co chce a jde si za svým cílem. Není to vůbec jednoduché se držet tolik let na špičce, chce to opravdu pevnou vůli udržovat se neustále v dobré kondici. Já jako o trochu mladší člověk mám co dělat, abych stačil jeho tempu a zápalu pro věc. Ale samozřejmě nikdo nemládne a Franky za svou dlouhou kariéru už absolvoval tolik pádů a prodělal tolik úrazů, že každý další pád může lehce ukončit další účinkování v závodech.
Letní teambulding s Frankym a Günterem Moto GP Rakouska Redbullring | foto Franz Zorn
Proto taky jezdí dnes profesorsky a nikdy to nepošle bezhlavě pod někoho hop nebo trop. A já jsem rád, že mám takového kámoše, když zrovna nemakáme, tak je pobyt ve Švédsku dovolená, máme srandu, posedíme v sauně, vypijeme tam nějaká piva, on jedno malé. Zajdeme se podívat na místní hokejový zápas a tak podobně.
Ale co se týče motorek, tak tam musím být stoprocentní a žerty jdou stranou.
Závodění
Švédskou ligu obsloužíme sami ve dvou, na mezinárodní závody s námi jezdí ještě mechanik Günter Mosshamer, který nám pomáhá. To je teď už také další můj dobrý přítel, společný stres nás sblížil.
Pro mechanika je závod velice hektický čas. V podstatě se nezastaví, je ve stresu, zda se vše povede, a doufá, že se závodník nezraní a také, ať nepoškodí motocykl a nebude muset dojít k nějaké větší opravě, to už pak není vůbec čas a vše jen létá,aby se to stihlo dát znovu do kupy. Je ale pravda,že v případě většího poškození motocyklu, máme k dispozici ještě jeden, který je stejně dobrý a také připravený okamžitě startovat. Ale nesmí mechanik na druhý motocykl zapomenout a musí ho držet neustále připravený, ohřátý atd.
David Lizák v akci | foto Karel Herman
Mechanik také ze závodu nevidí vůbec nic, jen jízdy, ve kterých jede jeho závodník. Výsledky ostatních jezdců si musí až pak zjistit zpětně, případně se podívat na nějaká videa, aby vůbec věděl, co se na dráze dělo. Franky má stabilně vynikající výsledky a je radost s ním být na závodech, ale o to větší zodpovědnost padá na lidi kolem něho i mě, když se něco nepovede. Nerad bych se dočkal nějaké mé chyby.
Ve švédské lize jsme skončili druzí, tedy náš tým MC Strömsund, Franky vozil neustále trojky, ale tým Örnskolsviku měl top jezdců víc než my. Při jedné rozjížďce měl Franky těžký pád a udeřil se do hlavy. V sanitce byl asi dvacet minut a já už vše viděl černě. Pomalu jsem balil věci a přemýšlel, jak si objednám loď a jestli auto s jeho věcmi odvezu do Rakouska, anebo si ho nechám doma a uvidí se. I takové situace se mohou přihodit.
Ale z pádu vyšel bez následku a mohli jsme pokračovat na mistrovství Evropy do Polska. Odtud jsme si přivezli zlatou medaili, a to jsme měli opravdovou radost. Jedna rozjížďka nám sice nevyšla,ale i tak bylo bodů tolik, že ostatní neměli šanci.
A pak následovalo mistrovství světa a stříbrná medaile. V Inzellu po sobotním závodě jsme byli čtvrtí a nálada v týmu nebyla moc optimistická, ale věřili jsme. Motocykl nepracoval dost dobře. Šestkrát jsme rozebírali tlumič, abychom ho pak zase dali dohromady. Ale v neděli se vše obrátilo a byla medaile.A veliká radost. Stříbrná medaile z mistrovství světa po dvaceti letech. Tolik let se Franky drží na špičce a je už ikonou tohoto sportu.
A pokračování
Teď jsme se vrátili z dalšího soustředění ve Švédsku. Od 5. ledna do 14. nás čeká pět závodů švédské ligy a poté mistrovství Evropy a pak světa. Jako vždy to nebude jednoduché, ale já věřím, jsem optimista.
Jinak rád bych zase závodil, je to pro mě jednodušší než dělat mechanika. Větší pohoda sám něco pokazím sám si vynadám. Ale narážím na zajímavý paradox.
A to, že dřív, když jsem na tom byl fyzicky lépe, jsem měl technické vybavení motocyklu ne zrovna na úrovni, a to mě omezovalo. Nyní, když mám takového kamaráda, který se může postarat, aby můj motocykl byl špičkový, tak zase nemám fyzičku. Zajímavé, no zajímavé, je mi pětačtyřicet. Snad tedy jen nějak překonat sám sebe a fyzicky se připravit a pak by vše šlo samo. No uvidíme.
Kdyby byl nějaký závod v Čechách, určitě bych se chtěl zúčastnit, ale nic od toho nečekám. Jel bych zase dvojice s Růžanem a to bylo fajn. To byly časy.
Poděkování
Chtěl bych poděkovat svojí ženě Lucii a dětem, že mi umožňují takto cestovat po světě a vždy to nějak zvládnou beze mě. A taky poděkovat panu Košatovi za svatou trpělivost, on už bude vědět. A všem dobrým lidem od ploché dráhy přeji úspěšný rok 2024.
V říjnu jsem navštívil poslední extraligu ve Slaném na jejich plošině. V Roudnici jsem naložil svého bratra z Litoměřic a jeli On tam vojákoval v letech 1964 – 1966 a tak jsme měli o čem hovořit. Vzpomínek se vynořilo mnoho a tak nám cesta utekla velice rychle. Po příjezdu do Královského města Slaný jsme přijeli na kruháč k Lidlu. Brácha četl dávný příspěvek, jak na bývalé křižovatce Roman Matoušek profičel po zadním kole na čtyřválci z Japonska.
Tak povídá, že by město mělo pojmenovat kruhák po osobnosti Romana Matouška jeho jménem. Vždyť málo platné, prosadil se v ploché dráze a úspěchů měl hodně. Víc jsem o tom nepřemýšlel, a po zaparkování jsme šli koupit vstupenky. Doba je taková, jaká je, a tak jsme ani nemrkli a podpořili plochou dráhu ve Slaném. Pouze mě vrtalo hlavou, proč již nejsou slevy pro důchodce a děti za polovic.
Miroslav Rosůlek, Karel Voborník a Jiří Štancl se úžasně bavili | foto Eva Palánová
Ale to již ve svém věku snesu a vydržím. Usadili jsme se pěkně na tribuně, byl krásný den, ani zima ani teplo a my čekali na začátek závodu. Potom se ozval rozhlas a zaskakující spíkr nám oznámil, že si můžeme zakoupit novou knihu o sedmdesátileté historii ploché dráhy ve Slaném. A že kniha váží pět kilo a stojí jedno kilo. Bylo špatně rozumět, ale možná že to bylo obráceně. A to bylo jediné co jsme za celý závod slyšeli. I když se pan mikrofonista snažil, více jsme po celý závod neslyšeli.
Tak jsem zašel pro nabízenou knihu a tam bylo hned jasno. Kniha stála pět kilo a vážila jedno kilo. Musím říci, že jsme byli oba překvapeni obsáhlou a pěknou publikací a skládáme poklonu jejich tvůrcům. Mezi přestávkami jsme oběhli bývalé i dnešní plochodrážníky a požádali je o podpisy. Pan Jiří Štancl napsal i věnování, což považuji za velký bonus. Všichni oslovení byli velmi vstřícní a s některými jsem prohodil několik vět a všichni ochotně odpovídali na mé dotazy.
Nechyběl ani Vladimír Višváder | foto Eva Palánová
Při závodech jsme zavzpomínali na bývalé osvětlení, které se mi jako mladému klukovi moc líbilo. Což teprve když bouchla žárovka. To bylo pro mě a mé kámoše něco. Bratr vzpomněl, když tam jako voják chodil koukat za plot, anebo když je tam pustili někde do kouta jako vojáky, že od startu byly asi třicet metrů vápnem označené pruhy a kde po startu nesměl nikdo křížit druhému dráhu. Já osobně když přijedu na závody, vrátím se do poloviny šedesátých let a vidím svahy okolo stadionu plné lidí a dva vojenské stany s občerstvením a pochopitelně ještě bez hlavní tribuny.
Říjnové závody měly docela fofr bez velkých prodlev a ani počasí pořadatele nehonilo, tak to vše bylo vše v pořádku. Zvítězil ti, kteří byli nejlepší, a my po vyhlášení vítězů pomalu nasedli do auta a vypravili se domů. Po příjezdu ke kruháči U LIdlu mi na mysli opět naskočil Roman Matoušek. Vzpomněl jsem si, když jsem byl před lety v Polsku v Zakopaném, viděl jsem, že každý kruhový objezd má jméno, například po kardinálovi nebo i po papežovi.
U nás jsem to nezaregistroval. A nebo jsem viděl málo kruháků.. A proč by Slaný nemohl být první? V Roudnici jsme se s bratrem rozešli A když jsme extraligu probrali druhý den po telefonu, byli jsme oba spokojeni za nádherné závody. Za nádhernou atmosféru. Za nádhernou knihu, která neváží pět kilo, za pěkně prožitou sobotu a za nádherné vzpomínky které nám zůstaly.
Když jsem se chystal na letošní Zlatou přilbu, řekl jsem si, že se mi možná splní dlouholeté přání. Sám jsem závodil a od roku 1983 do dneška, moderuji, tedy rovných čtyřicet let. V době mé závodní kariery vydal krásnou knihu o ploché dráze uznávaný odborník Juraj Ilja Jenča. Byl taktéž moderátorem tohoto sportu. Na stadiónech i v televizi. Knihu jsem si koupil. Byl tam i článek o Chabařovicích, za které jsem tehdy závodil. Od první chvíle jsem začal do této knihy sbírat podpisy našich i zahraničních jezdců.
Vedle autogramu Antonína Kaspera, Antonína Švába, Pavla Mareše, Jana Holuba, Karla Průši, Jaroslava Volfa mladšího a mnohých dalších. Ze zahraničí jsem získal cenné podpisy například mnohonásobného mistra světa Gabdrachmana Kadyrova, Igora Plechanova, Zenona Plecha, Edwarda Jancarze, Ole Olsena, Barryho Briggse, Ivana Maugera, Tomasze Golloba, Hanse Nielsena, Erika Gundersena, Egona Müllera, Erika Rissa, Tony Rickardssona, Grega Hancocka a mnoho dalších známých jezdců a mistrů světa.
Jeden podpis mi ale chyběl, slavný pětinásobný mistr světa Švéd Ove Fundin. Blízko podpisu jsem měl, když byl ve Slaném na mistrovství světa, ale neměl jsem tam jak dostat. Nedávno jsem se od Petra Moravce dozvěděl, že má Ove Fundin letos přijet na Zlatou přilbu.
Knihu, ve které je odhadem na 150 podpisů, jsem si vzal do Pardubic s sebou. V pátek jsem se spolu s Rudolfem Greplem dostavil do depa a tam potkal legendu legend. Chodil sám velmi skromně po depu a nasával plochodrážní atmosféru. Šel jsem k němu a švédsky jsem ho oslovil. Nevím, kolik jsem měl tep, ale byl jsem nesmírně šťastný.
Povídali jsme si asi patnáct minut. Řekl mi, že ho hodně zaskočilo, že s ním někdo v depu mluvil švédsky a navíc Čech. Ove Fundinovi je devadesát let, je ve výborné kondici. Znovu se mi potvrdilo, že lidé, kteří něco umí, jsou většinou i velmi skromní a přátelští.
Stejně jako Ivan Mauger, Greg Hancock a další. V neděli o Zlaté přilbě jsem seděl spolu se svým velikým kamarádem, závodníkem Bohuslavem Polákem na tribuně vedle Ove Fundina a Rune Holty. Ten je Nor a švédsky rozumí jako my a Slováci. Co k tomu dodat.
Nádherné počasí, kvalitní závody, které jsme shlédli ve společnosti legendy, čímž se mi splnil dlouholetý sen. Za to chci poděkovat klubu Zlatá přilba, který Ove Fundina pozval. Jak píši na začátku. Splněné přání. Budu vždy držet palce, aby Zlatá přilba v Pardubicích žila dál.
Miloslav Čmejla, Ove Fundin a Bohuslav Polák při letošní Zlaté přilbě města Pardubice
Liberec – 21. června
I když se podařilo vyjednat společné ježdění E speedway se spalovacím motorem, je to jen pokus! Z našich mladých závodníků se již letos mělo šanci povozit nebo i závodit hned několik nadějí ploché dráhy. To, že Adam Nejezchleba jako instruktor a závodník vyspěl do absolutní jedničky, je v sezóně 2023 velký úspěch. Co ale ti ostatní?
Adam Nejezchleba závodí s libereckými éčky | foto Štěpán Ševčík
Štěpánka Nyklová, Luboš Hromádka byli velkou nadějí posouvat jízdu na E speedway ale… Bodíky a pohárky lákají a závodit s vědomím, že sice závodíte ale mimo soutěž, by pro mladé závodníky bylo demotivující.
Adam přistoupil jako jediný na to, že vlastně nebude moc zasáhnout do pořadí. Stále se ale snaží ukazovat a to nejen na našich drahách, jak E speedway začínajícího jezdce naučí jezdit. Velký posun udělala i Štěpa, ostatní stále nevědí, co dál. Jo chci, ale?
Věroslav Kollert, Adam Nejezchleba, Tomáš Kollert a Robert Ráliš | foto Štěpán Ševčík
Proč by někdo závodil, když by mu nezapočítávali body za závod, co pojede na E speedway?! Malá základna ani neumožňuje obě kategorie samostatně. Už jenom to že můžeme jezdit společně se spalovacími motory a porovnávat sem je velký úspěch a pomoc od těch, co nám věří.
Snaha party okolo E speedway je vylákat mladé na stadión a povozit se. Když vidím, na čem někteří začínající jezdci chtějí jezdit – tak sakra, kde je odpovědnost trenéra nebo klubu?!
Adam Nejezchleba do naší party byl vybrán sice už jako jezdec, který zažil poměry ve stopětadvacítkách a jen těžko chápal, co se v této začínající kategorii děje. Velká podpora kluků okolo Tondy Klatovského nebo podpora z Divišova dostává mladého závodníka do pohody a možnosti se rozvíjet.
Liberec podporuje projekt zdravotních klaunů | foto GRS Liberec
Příprava na závody a to včetně vnímání okolí s neustálými narážkami na elektriku z okolí ukazují i psychickou vyrovnanost Adama. E speedway totiž není jen závodění, bodíky, pohárky, Adam se v letošní sezoně i aktivně účastní akce nemocniční klauni, kde s nasazeným červeným nosem podporuje ty, kteří nemají to štěstí zdravého dítěte.
Letošní cíl je přilákat mladé kluky a holky na stadióny a začít se bavit sportem.
Adam Nejezchleba v sedle éčka | foto Štěpán Ševčík
Poslední dobou mám takový pocit, že toho poměrně dost pamatuju. Jsem v důchodu, takže mám moře času zahálet a nic nedělat a tím to asi bude. Problém ale je to, že si nepamatuji, co si vlastně pamatuji. Řeknete si blbost – asi ano. Podobnou situaci jsem zažil včera na Markétě při mistrovském junioráku, pořád se mi do myšlenek něco vkrádalo a nemohl jsem přijít na to, co to je řečeno slovy milovaného Felixe Holzmana. A pak najednou asi při šesté jízdě se mi to začalo vybavovat.
Novinová inspirace
Lukáš Dryml se ve Slaném před patnácti lety stal juniorským mistrem světa | foto Karel Herman
Byla sobota, první v září. Mladší dcera nedávno začala chodit do deváté třídy a já jako zodpovědný otec jsem začal přemýšlet o tom, co bude po skončení devítiletky dělat. A protože po ránu je nejlepší proběhnout aktuální tisk, zbystřil jsem při pozvánce na plochodrážní stadión ve Slaném na světové juniorské finále. V sedmdesátých letech jsme tam byli s kamarády pečení vaření a při kontinentálních finálových závodech družstev stávali i na cizích nohách s tisícovkami jiných diváků. Tož pojal jsem rozhodnutí s dcerou tento závod navštívit, pro ni to bude premiéra.
Je pravda, že návštěva nebyla tak velká, ale pár tisíc diváků tam bylo. Nebyl jsem si jist, zda jsme opravdu ve Slaném, v hledišti byla sice i česká vlajka, ale podstatně více polských. Že u severních sousedů je žužel národním sportem jsem věděl, no stejně mne polští fandové překvapili. Na tribuně nás pár Čechů bylo a dokonce jsem se potkal s několika známými. Ve Slaném jsem chodil na gympl a měl i tu čest za tehdejší ČKD hrát fotbal. Ale teď má přednost plochá.
Sobota končí, jak má
Kompletní Dryml Team po letech | foto Eva Palánová
Osobně jsem byl zvědavej na mladšího z Drymlů Lukáše, který už vystrkoval drápky mezi seniory v SGP. Dceři jsem vysvětlil, že s rodinou Drymlů se vlastně znám, při studiu na VŠE jsem v roce 1977 stál na Markétě, když Aleš starší vyhrál Memoriál Luboše Tomíčka. Ale k závodu…
Do čtvrté rundy paráda, Lukášovi to šlapalo, a že si nás polští fandové prohlíželi s čím dál větší nevraživostí, mi nevadilo. V páté sérii se to nalomilo. Lukášovi nevyšel start a rázem po základu měl s Kasprzakem stejně. Rozjezd! Takhle by měl závod končit ! Vyšlo to a máme mistra světa. A to mne tak vzalo, že jsem se o plošinu začal víc zajímat.
Je do dvacet let
Ale proč to vyprávím? No protože je to dnes přesně dvacet let – takže Luky konečně Ti gratuluju a děkuju za celkem tehdy hezky strávené odpoledne. No, a je to tady zase, manželka mi říkala, že mám dnes něco konečně udělat a já si zaboha nemohu vzpomenout co….
