Berlín – 18. března
Letošní mírná zima byla krutá pro vyznavače všech zimních sportů. Postihla i bratry Klatovské, kteří mimo reprezentační rámec odjeli jen minimum závodů. A ke všemu jim život ztrpčovaly i další ústrky. By ledařská sezona končí už tuto neděli v Erfurtu, dvojici jihočeských sourozenců bychom měli vídat i v létě. A to nejen kvůli Antonínovým startům na dlouhých oválech. Oba dva totiž hovoří o touze vyzkoušet i klasický speedway.

„Proč ne?“ reaguje Jan Klatovský protiotázkou na dotaz, co ho na krátkých drahách láká. „A je nějaká sranda. Chci si půjčit motorku, abych se hlavně naučil starty. A byl v kontaktu s plochodrážním strojem i v létě.“

Letos toho však příliš nenajezdil ani v zimě. „Tahle sezona byla zajímavá,“ krčí rameny. „Krátká a úžasná. Co se dá dělat? Ještě tři závody. Středa a pátek ve Švédsku a pak Erfurt.“

O jeden závod však Jan Klatovský přišel vinou zákulisních machinací. Po pádu se Sebastianem Gegenbauerem v šampionátu družstev v ruském Saransku byl fyzicky napaden Němcovým mechanikem. Samozřejmě se nenechal otloukat, i když ho předtím bránil i starší bratr. Švédský sudí, proslulý svým otevřeným nadržováním svým krajanům, ho diskvalifikoval až do konce mítinku.

Jeho verdikt měl pokračování v Assenu. Přihláška Jana Klatovského na páteční Pohár Roelofa Thijse byla odmítnuta s odůvodněním, že Čech je příliš nebezpečný závodník. „O to, že mě tam nevzali, se postarala jedna paní,“ říká Jan Klatovský už smířený s osudem. „Stejně to s Holanďanama bylo v mistrovství světa na levačku. Byli poslední. A poslední tým by měl spadnout a měli by je nahradit Švýcaři.“

A jak se po berlínském závodě cítil Antonín Klatovský? „Teď už dobře, když jím párek,“ smál se od ucha k uchu od volantu své dodávky ve frontě před uzavřenou bránou depa. A vzápětí se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými pocity.

„Že bych měl negativní dojmy ze sezony, to záleží, jak to vezmeš,“ filozofuje. „Družstva byly pozitivní. Ale rozhodčí byl opět problém. Ostatní se bojí a pak to řeší mimo dráhu. Je to tím, že český družstvo sílí a zbytek světa neví, co s tím. Češi se domluví vždycky, ne jako Rakušáci. Jenže se do toho začne vkládat ženská z Holandska, co o tom nemá ánung a chce se jen prezentovat v FIM. Ale byly i dobrý chvíle. Postoupil jsem do finále mistrovství světa. Mohl jsem bejt však vejš a z toho jsem přešlej.“

O víkendu nastoupí Antonín Klatovský v jediném letošním závodě Golden Spike v Erfurtu, aby hájil svá dvě předchozí prvenství. „Ještě předtím jedem do Švédska a v sobotu večer je v Erfurtu pouák,“ svěřuje se se svými plány. „A v neděli je Golden Spike. Uvidíme, jak to půjde. Nebudou nervy, tak snad dobře.“

Loni si Antonín Klatovský poprvé vyzkoušel dlouhé ovály. A letos chce pokračovat. „Chci zkusit mistrovství republiky na dlouhý,“ tvrdí. „A jsem nominovanej jako náhradník na mistrovství světa v Mariánkách. Jsem už přihlášenej i do Teterowa. Jiný závody zatím nemám, uvidím, co seženu.“

A stejně jako bratra Jana ho láká klasika. „Seženu si motorku a zkusím trénink na Markétě nebo v Pardubicích,“ plánuje. „Chci s krátkou začít, a buď to půjde, nebo ne. Je tam páska a krátká klade nároky na reflex. Motokros je hezkej, ale plochodrážní grif tam není.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Jan Neruda

Žarnovica – 8. března
Sezóna 2006 bola pre plochú dráhu v Žarnovici o niečo bohatšia, či už počtom
pretekov alebo počtom aktívnych jazdcov. Štyri preteky, z toho jeden vysokej
kvality, kvalifikácia do Grand Prix, to bolo niečo na čo sa v Žarnovici
čakalo už pätnás rokov. Novým pretekárom jazdiacim pod hlavičkou AMK PD
Žarnovica sa stal Rastislav Bandzi. Ten sa postaral o reprezentáciu tohto
malého mestečka spolu s Martinom Vaculíkom nielen v Čechách ale aj v
zahraničí. Na rôzne otázky súvisiace aj s jeho prvou sezónou odpovedal Raso
v nasledujúcom rozhovore.

Už od malička býva najbližšie ako sa len dá pri plochodrážnom štadióne. Veď by stačil len rebrík cez plot a bol by tam. Určite aj táto blízkos a nemožnos nepoču zvuk plochodrážnych špeciálov zapríčinili, že Raso pod¾ahol lákavému vábeniu tohto športu a osedlal motorku. „Od malička som chodil s rodičmi na preteky. Neskoršie som pomáhal s prípravami na preteky spolu s otcom. Popri Janovi Halabrínovi som sa dostal k motorkám. Najprv som mu pomáhal sklada a umýva motorku. Raz mi na tréningu ponúkol či si
nechcem vyskúša previez sa. Mne sa to ve¾mi zapáčilo a otcovi som naznačil, či by mi nekúpil motorku. On váhal, ale predsa mi ju kúpil. Bolo to od Roba Krála, ktorý akurát skončil s pretekaním.“

O zoznamovaní sa s motorkou ďalej hovorí: „Prvý rok som sa len tak vozil a skúšal prvé zahnutia. Zo začiatku sa mi trochu venoval Ján Daniel, trochu mi radil Rudo Baniari. Neskôr to bol bývalý pretekár Jaro Ceglédy, ktorý mi robil mechanika a trénera. Druhý rok sa začala pre mňa prvá sezóna.“

A konečne prišiel ten čas, kedy si Raso stal na štart svojich prvých pretekov: „Moje prvé preteky boli v Pardubiciach 26. apríla 2006. Najprv som mal trému, no keď som sa dostal na dráhu opadla zo mňa. V tréningu som mal pád. Nič sa mi na šastie nestalo, no ostal som otrasený. V kvalifikačných jazdách som zajazdil raz druhé a raz tretie miesto, čo na postup do hlavných pretekov nestačilo. Ale že to bolo prvýkrát, nebolo to také hrozné.“

Po premiére v Čechách onedlho nasledovala premiéra na domácom štadióne. „Doma v Žarnovici som mal prvé preteky v júli. Najprv to boli juniorské družstvá, kde som štartoval za Plzeň s Hádekom. Vôbec sa mi nedarilo, najmä kvôli zlým prevodom. Na druhý deň sa išli juniori jednotlivci. Ani tentokrát som sa nedostal do hlavných pretekov iba ako druhý náhradník.“

Na juniorke do 19 rokov v Pardubiciach sa Rasovi prvýkrát podarilo postúpi z kvalifikácie do hlavných pretekov: „V prvej jazde som viedol, ale před cie¾om mi zadrel motor. Svoju druhú jazdu som vyhral. Smolu som mal vo svojej tretej jazde, keď som na štarte pretrhol pásku. Ale konečne som sa dostal do hlavných pretekov.“

Raso si vo svojej prvej sezóne vyskúšal aj nieko¾ko medzinárodných pretekov: „Dostal som pozvánku na MACEC Cup do ukrajinského ¼vova.“ Avšak Rasova premiéra v medzinárodnej konkurencii sa musela odloži: „Po príchode do ¼vova nám oznámili, že sa preteky pre zlé počasie neuskutočnia. Tak sme sa rýchlo ponáh¾ali do Žarnovice, kde sa na druhý deň išla Zlatá prilba. Tu som dostal rolu náhradníka, nako¾ko usporiadatelia pri vypåňaní štartovky ešte nevedeli, či sa stihnem vráti z Ukrajiny.“

Ďalšie kolo MACEC Cupu sa konalo v rumunskej Braile. Sem cestoval aj Raso: „Prvým prekvapením bolo pre mňa pletivo namiesto mantinelov a pridlhé rovinky. V rozjazdách som jazdil druhé a tretie miesta a mal som aj pád. Celkovo som skončil jedenásty.“ O týždeň neskôr sa konalo odložené kolo MACEC Cupu v ¼vove: „Zo začiatku bola dráha dobrá, ale po nieko¾kých rozjazdách rozbitá. Tu som obsadil deviate miesto čo ma ve¾mi potešilo.“

A aké má pocity žarnovický pretekár po svojej prvej sezóne na plochodrážnych ováloch? „Ako začiatok to celkom beriem. Som spokojný aj keď to mohlo by aj lepšie. Každým pretekom naberám nové skúsenosti a myslím si, že tento rok to bude znova lepšie.“ Čo však robíš pre to? „Teraz chodím beha a navštevujem posilňovňu. Rád by som si aj zatrénoval, ale dráha tu v Žarnovici je rozbitá a neupravená ešte po Autoslide.“

A ako si na tom so strojovým parkom? „Mám dve komplet motorky a k tomu ešte jeden náhradný motor. Všetko značky Jawa.“ Zimné mesiace a začiatok jari slúži pretekárom aj na zostavenie kalendára pretekov, na ktorých by chceli štartova. Ako to vyzerá s tebou? „Tento rok budem jazdi za AMK PD Žarnovica MČR juniorov aj juniorských družstiev. Prebor ČR trojčlenných družstiev by som mal ís za spoločné družstvo Březolup a Žarnovice. Taktiež mám dohodnutú reprezentáciu v MACEC Cupe, ktorý sa pôjde v Maďarsku, Rumunsku, Po¾sku a na Ukrajine. Štartova by som chcel aj na Zlatej prilbe v Žarnovici. Novinkou by mal by môj štart v Maďarsku, kde sa chystajú obnovi domáci juniorský šampionát. Tu by som mal ďalších šes pretekov. Ostatné sa ešte ukáže. Sú tam síce aj jedna dve kolízie termínov pretekov, ale to sa ešte vyrieši.“

Raso Bandzi ďakuje: „V prvom rade mojim rodičom, mechanikovi a trénerovi Jaroslavovi Ceglédymu, ďalej firme Shell – Slovakia, Hydros, Spoliko s.r.o., Sandrik 1895 s.r.o., Rekostav s.s.-v.p., Respect Slovakia s.r.o.- Ing. Juristová, Icel s.r.o., Aquakor, Neumann Aluminium s.r.o., Cro-Mags, Parket Plus, Andrea Tour, Netronick, Power Plus, AZ Agency, mestu Žarnovica a samozrejme aj AMK PD Žarnovica.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Martin Búri

Uherčice – 3. února
Svou první kompletní sezonu absolvoval až ve svých dvaceti letech. Přesto se už rok na to zařadil do boje o stupně vítězů českého juniorského šampionátu. Už dvakrát ukončil kariéru, ale pokaždé se k ploché dráze vrátil. Devětadvacetiletý Roman Andrusiv navíc kromě závodění stihne ještě chodit do práce, starat se o manželku s dcerkou a navíc ještě studovat večerně střední školu.

Neblahý konec skvělé sezony
„Chodili jsme s našima odmala na závody, hlavně za Zlatou přilbu a nějaké extraligy do Pardubic,“ vzpomíná Roman Andrusiv, co ho před deseti lety přivedlo do světa levých zatáček. „Jako malí kluci jsme to s bráchou žrali.“ Na rozdíl od mnoha podobných případů se Roman Andrusiv skutečně posadil do sedla. „To už jsem chodil do práce a poznal tam pana Štense. Ten se svým synem jezdil po závodech. Koupili jsme si motorku a řekli si, že se budeme vozit aspoň v zimě na šroubkách. Nakonec jsem se však přes pana Štense přišel zeptat do Svítkova. Začal jsem tam trénovat na půllitru a už to šlo.“

Začátky byly nelehké, nicméně dnes na ně Roman Andrusiv vzpomíná s úsměvem. „V Pardubicích byli tehdy kluci víceméně starý jako já. Měli ale víc zkušeností a dělali si ze mě srandu. Přijel jsem třeba na dráhu a klouzala mě spojka. Vůbec jsem netušil, že se musí rozdělávat. Na tréninky jsme jezdili i do Svitav. Jak jsem tam najel první vingl, lekl jsem se, jak je to za roh. A už to bylo.“

Pomineme-li tréninkový závod dvojic v Pardubicích v říjnu 1997, Roman Andrusiv se dočkal svého debutu až na jaře 1998. „Ještě nebyl výsledek,“ mává dnes rukou nad svou první sezonou. „Šel jsem zrovna na vojnu do Racku. V zimě jsme chodili na šroubky a v devětadevadesátém jsem čirou náhodou vyhrál první juniorák v Pardubicích. Ale nebejt Jirky Jirouta, nikdy to nedopadlo. Byly problémy s motorkou a dali jsme to do kupy jen díky němu.“

Juniorskému mistrovství republiky roku 1999 však nakonec vévodil duel obhájce titulu Josefa France s nastupujícím patnáctiletým Tomášem Suchánkem. „Ve druhým závodě ve Slaným mně bouchla zadní guma,“ vybavuje si Roman Andrusiv ztrátu průběžného vedení v šampionátu. „Ved‘ jsem a najednou prázdný kolo. A bylo to v háji. Od tý doby jsem se nedokázal zvednout ze třetího místa. Dostal jsem však příležitost v juniorskejch družstvech a v lize. Všude to bylo dobrý. Byl to nejlepší rok vůbec. Nejen pro mě, ale i pro Pardubice. Po deseti letech vyhrály titul v extralize a taky juniorský družstva. Michal Makovský byl mistrem republiky, Tomáš Suchánek druhej v junioráku a já třetí.“

Jenže šastné období mělo naneštěstí rychle skončit. Po rezignaci Chabařovic zachránil první ligu 1999 Slaný. Narychlo postavil mimo soutěž své béčko a dokázal uspořádat závod místo spláchnutého Divišova. I tak se však nižší divize tehdy smrskla na pouhých šest kol. K tomu poslednímu se týmy sjely počátkem října do Plzně.

„Byly to poslední závody roku v Čechách, už jsme měli jet jenom jednou do Rakouska,“ vrací se Roman Andrusiv ve svých vzpomínkách o sedm let zpátky. „Přišel pád a už se to vezlo. Najel jsem do motorky Václava Kaděry. Nechal jsem se od něj předjet a on hnedka upad‘. Nevyhnul jsem se a už jsem lítal. Byl jsem na tom psychicky špatně a rok nezávodil. Půl roku jsem strávil na neschopence, protože mi zlomená noha nechtěla srůstat.“

Návraty
V sezoně 2000 se Roman Andrusiv jezdil na závody jen dívat. Ovšem už rok na to patřil opět k aktivním postavám české plochodrážní scény. „Chybělo mi to,“ připouští. „Ale už to nebylo ono, jak psychicky, tak i co se týče motorky, i když jsem do toho nacpal peníze. Ale tady v první lize se výsledky udělat daly. A nebylo to zas tak nejhorší. Po celou dobu jsem se potýkal s problémem motory. Nakonec jsem si je začal připravovat sám se Sašou Kopeckým. Něco udělal on, něco já. Jeho BM byl úžasný držák. Odjel jsem na něm 22 závodů a po čtrnácti se měnily jenom kroužky. Nebejt jeho, už jsem skončil. A nezačal ani loni…“

Po třech letech se jméno Roman Andrusiv vytratilo z výsledkových listin plochodrážních závodů už podruhé. „V roce 2003 jsme se s přítelkyní odstěhovali do Vsetína,“ vysvětluje pardubický závodník. „Jezdil jsem dělat do Zlína a myslel, že budu pokračovat v Březolupech. Finančně to však nebylo možný a čekali jsme rodinu. Ke všemu jsme museli vypadnout z pronajatého bytu. Nakonec jsme koupili domeček v Uherčicích. Dávali jsme ho do kupy. Bydlíme tam rok a to víš, že je tam pořád práce.“

Ani tentokrát však Roman Andrusiv nezůstal v plochodrážním důchodu. A jeho program se tím pádem stal ještě nabitějším. „Svrběly mě ruce,“ nezastírá. „Až to vyvrcholilo, že jsem se chtěl svézt. A pan Laštovka mi víceméně nabíd‘ místo, že je málo závodníků. Je to hodně hektický. Začal jsem studovat dopravní provoz na střední škole v Ústí nad Orlicí. Letos maturuju. Je to náročný, ale mám dobrou práci a naštěstí chodím na směny. Ale Lenka chodí do práce, a tak hlídám Haničku já. Jsem takovej táta na mateřský. Ale tohle všechno skloubit šlo, tak jsem zase začal jezdit. Horší je to se sponzory. Něco dopadlo, ale stačilo to na nejdůležitější zajištění a po udělání motoru to haslo. A peníze, co jsou na rodinu, do toho nemůžu dát.“

I přes nabitý časový harmonogram odjezdil loni Roman Andrusiv takřka kompletní první ligu. Josef Laštovka ho povolal i do své sestavy pro baráž. V semifinále šampionátu jednotlivců dokonce vyhrál rozjížďku. ,,To bych moc nevzpomínal, vůbec mi to tam nesedlo a byla to spíš ostuda,“ přerušuje Roman Andrusiv tok otázky. Stihnul i dvojice, test match s Chorvaty a Slovinci a výjezd do Rakouska. „Nic moc,“ hodnotí své výsledky roku 2006. „Spokojenej nejsem. Nicméně na to, že jsem neměl čas na přípravu a s tou prací a školou dával motorku do kupy tři dny před závody… Pár momentů bylo dobrech, některý jízdy se vyvedly.“

A budeme vídat pardubického závodníka v typických žlutých barvách také letos? „Je to ohrožený financema,“ nezastírá Roman Andrusiv. „A maturita je na prvním místě. Od toho se to bude odvíjet. O systému lig moc nevím, ani jestli se vejdu do sestavy. S Pardubicemi to bylo před disciplinárkou nahnutý. Nevědělo se, co s extraligou. Saša Kopecký mě chtěl do Liberce. Dostal jsem zákaz přestoupit, nikdo by jim už nezbyl a to mě kvůli Sašovi mrzí. Ale nejsem závislej, jestli pojedu nebo ne. Plochá dráha mě neuživí a důležitá je maturita. Ale snad se svezu. V Pardubicích nejsou lidi. Letos jsme třeba jeli na ligu a mezitím se nic nedělo. Žádnej trénink. To pak nemůžeš mít v ruce. Kam se pak hrabeš na juniory, co jedou třeba dvakrát do tejdne?!“

Letošní změny pravidel opticky vypadají, že příležitost pro seniory ještě zmenší. „Fakt je, že by to chtělo jinej systém, víc závodů, příležitostí kde by jsme se mohli svézt“ komentuje toto téma Roman Andrusiv. „Ale na druhou stranu bych na to asi neměl peníze. I když, kdyby to bylo, nějak bychom to udělali. Potřebná by byla i nějaká podpora od klubu. Nejhorší je, že si ani na závodech nevyděláš. Když máš čtyři body, nepokryje ti to ani náklady.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a archív autora

Praha – 22. února
Na počátku jeho kariéry stály závody cyklu Grand Prix. Chodil se na ně dívat a nakonec se rozhodl to sám zkusit. Stopětadvacítku brzy odložil a dnes má za sebou svou první kompletní sezonu v sedle půllitru. A pilně se chystá na další, v níž by měl jezdit druhou polskou ligu za Prahu, extraligu za Mšeno, tříčlenná družstva za Liberec a juniorské týmy za Žarnovicu. O tom všem hovořil pražský junior Dominik Jech s magazínem speedwayA-Z.

„Na to, jak jsem se dostal k plochý dráze, nikdy nezapomenu,“ vybavuje si Dominik Jech klíčové momenty, které ho nasměrovaly ke sportu levých zatáček. „Všechno to začalo v roce 2002. S tátou a bráchou jsme se byli kouknout na Grand Prix na Markétě, jediný závod, na kterej jsme se chodili vždycky podívat. A když jsme po závodech jeli domů, táta se nás zeptal, jestli se nám závody líbily. A jestli bychom to třeba nechtěli taky zkusit.“

Jeho slova však tehdy ještě nepadla na úrodnou půdu. „Ze závodů jsem byl nadšenej,“ vzpomíná Dominik Jech, na mítink s osmým místem Lukáše Drymla. „Líbilo se mi to, ale možnost, že bych začal jezdit, mě nějak moc nechytla.“

Rok se však sešel s rokem a Dominik Jech změnil názor. „Ale za rok se to opakovalo znovu,“ vypráví. „A já jsem řek‘, že to zkusím. Tak jsme se pár týdnů po Grand Prix 2003 jeli podívat na Markétu na trénink. Zaujalo mě to, a tak jsme se s panem Wolffem starším domluvili, kdy bych si to mohl přijít zkusit. No, a týden potom jsem už kroužil na parkovišti na simsonu. A jak ten čas utek‘, tak jsem o pár let starší a jsem tam, kde jsem…“

Díky velké ceně se tak řady českých plochodrážníků rozrostly o dalšího borce. Dominik Jech si dokonce mezi světovou elitou našel svůj vzor. „Hodně se mi líbí Nicki Pedersen,“ svěřuje se. „Hlavně jeho styl. A je to prostě takovej správnej chlápek.“

Sám Dominik Jech ovšem začal v sedle stopětadvacítky, které v sezoně 2004 vtrhly na české ovály v docela sympatickém počtu. „Na stopětadvacítce se mi poved‘ jenom jeden závod a to byl Memoriál Jiřího Hurycha ve Mšeně,“ vybavuje si Dominik Jech své začátky. „Jinak jsem byl pořád na chvostě. Byl jsem na to moc těžkej a oproti ostatním klukům měl takovejch patnáct, dvacet kilo navíc. A je na motorce, která má dvanáct koní, strašně znát. Ale teď jsem na sobě zamakal a váhovej rozdíl, aspoň doufám, minimalizoval.“

A tak po roce slabší motocykl odložil a plně se věnoval plnokrevné pětistovce. „Nemělo cenu dál závodit,“ netají se. „Vždycky jsem po závodě měl akorát blbou náladu a byl naštvanej. Proto jsem se na stopětadvacítku vykašlal a věnoval se jenom pětistovce. Myslím si, že to byl dobrej krok. Jezdit závody na stopětadvacítce a jinak trénovat na půllitru, jak jsem to dělal, nemělo cenu. Obojí se to úplně něco jinýho.“

Jakýmsi neoficiálním debutem Dominika Jecha v obvyklé plochodrážní kubatuře se stal juniorský předzávod Tomíčkova memoriálu koncem září 2005. A loni už závodil naostro, přičemž ohniskem jeho činnosti se logicky staly juniorské šampionáty.

„Loňskou sezonu jsem bral jako takovou na rozkoukání,“ hodnotí Dominik Jech svůj premiérový rok. „A tak jsem byl rád za každý svezení. Juniorský závody byly dobrý, ale mnohokrát jsem byl taky naštvanej, protože jsem věděl, že mám na lepší výsledek. Jinak celou sezonu jsem se trápil v kvalifikaci. Dvakrát jsem v ní zůstal viset, ale jinak ta kvalifikace pro mě byla dobrý. Aspoň jsem se svez‘ a to je pro mě důležitý, abych nabral zkušenosti a zdokonalil se. Ale v příští sezoně se jí chci zbavit hned v prvním závodě. Rád bych šel nahoru a chci pro to udělat maximum.“

Nejvýše ve výsledkové listině skončil v pardubickém šampionátu do devatenácti let. Figuruje na jedenácté příčce, avšak od umístění v první půli ho dělí pouhopouhé dva body. „Na devatenáctky vzpomínám rád,“ netají se. „I když v kvalifikaci jsem byl zoufalej. Udělali tam hlubinu a já se na tom trápil. Nakonec jsem v rozhodující jízdě zabral a s odřenejma ušima jsem byl v závodě. To se mi hodně ulevilo. Během závodu se všechno vyjelo a byl to zase klasickej pardubickej beton. Byl jsem celkem spokojenej, ale mrzí mě, že jsem pokazil tu poslední jízdu. Měl jsem pět bodů a Petr Babička s Michalem Dudkem mi v ní dva další sebrali. Věděl jsem, že na ně mám. Se sedmi body bych byl někde osmej nebo devátej. Ale už jsem se s tím smířil. A těším se na letošní devatenáctky. Jedou se na Markétě, takže se chci ukázat.“

Závodnické portfolio Dominika Jecha doplňují juniorská družstva. „Dostal jsem se do nich potom, co se nešastně zranil Michal Matula,“ líčí. „Potom ještě Kuba Fabian vypadnul ze sezony kvůli technice. A tak jsme vlastně v družstvu Markéta 1 zůstali Patrik Doubek, Matěj Veselý a já. Ale závody to jsou pěkný. Jeden, dva se mi dokonce, řek‘ bych, i povedly.“

Před jejím zánikem Dominik Jech stačil ještě nakouknout do první ligy. Při jediném nasazení v promoklém Mšeně však ani jednou nevyjel na ovál. „Ocitnul jsem se tam jenom jednou, protože Markéta měla dost jezdců,“ vysvětluje. „A jsem rád, že jsem se do jízdy ani nedostal. Stačil mi trénink. Dráha byla skutečně šílená a já bych se tam akorát trápil. Takže nemůžu pořádně posoudit, jestli je zánik první ligy dobře nebo špatně. Mám radost, že Markéta pojede druhou polskou ligu, protože pan Ondrašík mi řekl, že se mnou počítá na všechny závody. Už se moc těším. Sbírání zkušeností to bude dobrý, ale nějakýho dobrýho výsledku se moc nebojím. Myslím, že tam dostaneme pěknou rychtu. Ale budu dělat všechno pro to, abych přidal nějaký ty bodíky!“

Jméno Dominika Jecha se objevovalo v plánech Březolup a Liberce v souvislosti s jejich ligovým comebackem, z něhož se nakonec vyklubala účast v novém přeboru tříčlenných družstev. A padlo i cosi o slovenské licenci…

„Na tříčlenejch družstvech jsme byli nejdřív domluvený s Březolupama přes pana Bándziho,“ vnáší Dominik Jech do celé věci jasno. „Ale tam bylo všechno na bázi domluvy a neměl sem v ruce nic, co by mi zaručilo jistou účast. A když se nedávno pan Kollert zkontaktoval s tátou a dál nám smlouvu, nic jsem neřešil a podepsal to. Ne, že bych to myslel nějak špatně proti Březolupům, ale v Liberci to bylo na jistotu. Docela se na ty závody těším, bude to zajímavý, prostě něco novýho. Jinak teda juniorský družstva pojedu za Žarnovicu s Rastem Bándzim a Martinem Gavendou a tříčlenný za Liberec. Domluvili jsme se s panem Kasperem, že pojedu jako druhej junior v extraligovým kádru Mšena. Za Markétu druhou polskou ligu a ještě jednadvacítky a devatenáctky a doufám, že se nacpu i do nějakýho pouáku. Na sezonu se moc těším, bude toho hodně a já chci dosáhnout dobrý výsledky. A udělám pro to všechno a začal jsem na tom makat už přes zimu. A k tý slovenský licenci, skutečně se k nám ten návrh dostal, ale nějak jsme to neřešili. Myslím, že by to pro mě nemělo nějaký významný výhody.“

Dominik Jech nezapomíná ani na slova díků určená všem, kteří mu v jeho kariéře pomohli. „Chtěl bych moc poděkovat takovi,“ vzkazuje. „Ten pro moje závodění dělá úplně všechno a věnuje tomu hodně času a peněz. Dál bych chtěl poděkovat pánům Kollertovi a Kasperovi za to, že jsem od nich dostal šanci. Děkuju prostě všem, kteří mi jakkoliv pomohli nebo vydrželi moje blbý nálady a tak. Chtěl bych se jim za jejich pomoc odvděčit co nejlepšíma výsledkama. Doufám, že to klapne.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Chotíkov – 14. února
V České republice nebývá zas až tolik nezvyklé, že se plochodrážní řemeslo dědí z otce na syna. A jak ten čas letí, objevují se na oválech také vnuci někdejších závodníků. Jedním z nich je Michael Hádek, s nímž magazín speedwayA-Z bilancoval jeho uplynulou sezonu. Řeč se samozřejmě stočila také na rychle se blížící sezonu, kterou plzeňský junior očekává s mnoha nadějemi.

Michael Hádek se o uplynulém víkendu vrátil z klubového soustředění na šumavské Kvildě. „Bylo to supr,“ hodnotí tréninkovou akci. „Byla sranda a taky dobrá parta. Lepší soustředění jsem si snad ani přát nemohl. Trasy vymýšlel tatín a taky nás vedl. Dopoledne jsme vždy vyběhli na běžkách a odpoledne jsme většinou jeli na sjezdovku na Zadov. Chtěli jsme taky zajet do sauny, ale pak z toho sešlo. Párkrát jsem myslel, že únavou padnu na hubu. Ale naštěstí jsem to přežil ve zdraví. Celkem jsme naběhali asi tak sedmdesát pět kilometrů. Ale myslím si, že minulej rok to bylo o něco náročnější.“

Zakladatelem rodinného plochodrážního klanu byl na sklonku šedesátých let Jan Hádek. Na ovály jej následovali oba synové, starší Bořivoj a mladší Jan. Zdálo by se, že takové plochodrážní DNA muselo Bořivojovu synovi Michaelovi cestu do sedla závodního stroje urychlit. „Hlavní překážkou byla máma,“ svěřuje se plzeňský junior. „Naštěstí to ale po pár trénincích bylo v pohodě. Děda, tatín a strejda mi strašně moc pomáhali a ještě pomáhají. A doufám, že ještě dlouho budou. Bez nich by to nešlo!“

Závodnický rozjezd však měl Michael Hádek poměrně volnější. V roce 2005, kdy oslavil své patnáctiny, absolvoval pouze české devatenáctky na domácích Borech. „Ten závod byl takovej zkušební, abych věděl, do čeho jdu,“ vysvětluje a nešetří sebekritikou. „Ještě jsem nic neuměl. A taky to podle toho dopadlo.“

Loni zjara se však postaral o obrovské překvapení. Druhý závod juniorského šampionátu ve Slaném dokončil na pátém místě. „Ve Slaným to bylo suprový, i když ke konci závodu mi už docházely síly,“ vzpomíná. Zaskočil tak mnoho z favoritů a jak připouští, také sám sebe. „Vůbec jsem ten výsledek nečekal. Strašně mě to překvapilo. V tom závodě mi tohle umístění vlastně spadlo samo do klína. Akorát tu první jízdu jsem se zapotil. Ale ty ostatní sem jen většinou dojížděl na místě, na kterém jsem byl hned po startu.“

Juniorský šampionát nakonec Michael Hádek dokončil na čtrnácté příčce. „V dalších závodech jsem většinou upad‘, když jsem chtěl předjíždět,“ shrnuje své dojmy do několika stručných vět. „Tak jsem vyšel téměř bodově naprázdno. Po Slaným jsem doufal, že bych se mohl celkově umístit kolem devátého místa. Ale bohužel to nevyšlo. Ještě teď mě to trochu mrzí. Letos by to ale snad mohlo být už lepší.“

Zatímco předloni v českých devatenáctkách debutoval, v srpnu v Pardubicích musel být počítán do okruhu favoritů. Nicméně dvakrát upadl a to mu sebralo naději. „Ty devatenáctky mě hodně štvaly,“ nezastírá. „Nebýt těch dvou pádů, tak jsem mohl být do šestého místa. Letos se tenhle závod jede na Markétě, tak to bude taky zajímavý. S tou dráhou se pořád nemůžu nějak srovnat.“

V juniorských družstvech získala Plzeň roku 2005 mistrovský titul. Ovšem Filip Šitera se loni vrátil k Věroslavu Kollertovi do Mšena a Antonín Galliani zůstal na Markétě. „Dá se říct, že jsem sbíral body jen já,“ komentuje Michael Hádek loňské plzeňské účinkování. „Tomáš Hanzlík v půlce sezóny přestal jezdit, Petr Vajc si ve Mšeně zlomil nohu a klukům z jiných klubů, co se mnou jeli, se body nepočítaly. Já měl taky problémy s kolenními vazy, tak jsem nějakej ten závod vynechal. Myslím si, že jiným než posledním místem nám ty družstva dopadnout nemohly.“

Letos by se však situace mohla radikálně změnit. „Pojedu s Filipem Šiterou a Janem Holubem,“ prozrazuje koalici potomků slavných závodníků minulosti. „Naše ambice jsou vysoké. Tak doufám, že se všechno podaří a vše klapne, jak bychom si přáli.“ Za pravdu mu přitom dává i ryze statistický náhled na věc. Za čtyři sezony své účasti dokázal Filip Šitera šampionát juniorských družstev dvakrát vyhrát a jednou se těšil ze stříbra.

Jméno Michaela Hádka se loni poprvé objevilo také v českých ligových análech. Do historie se nejmladší člen slavné plochodrážní dynastie zapsal nejen prvoligovým debutem v pardubických barvách, ale také pěti nasazeními do extraligového výběru. Nebylo mu líto, že se pro něho ani jednou nenaskytla šance vyjet na ovál? „Líto mi to trošku bylo,“ připouští. „Ale zase jsem byl rád, že se nikomu z kluků nic nestalo. Letos bych se chtěl v extralize aspoň párkrát svézt, ale to záleží na manažerovi. Mé hostování v Pardubicích v první lize bylo domluvené, že když budou potřebovat, jel bych za ně. Bohužel to bylo jen jednou, když jsem nastoupil místo Hynka.“

Michael Hádek nezapomíná ani na slova díků. „Chtěl bych poděkovat celé rodině za sponzorování. A že to se mnou všechno vydrželi. A dále dědovi, strejdovi a všem, co mi jakkoliv pomáhají!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Praha – 4. února
Do nezáviděníhodné situace se dostal Luboš Tomíček. Ve Velké Británii má dva připravené motocykly, ale jeho average 3,59 se nehodí do plánů jeho Oxfordu. Promotéři mu slíbili, že ho zapůjčí bezplatně do jiného klubu. Avšak v současné době jsou sestavy v Elite League vesměs plné. Magazín speedwayA-Z o vzniklé situaci hovořil přímo s pražským juniorem.

„Měl jsem podepsat zpátky do Oxfordu,“ říká Luboš Tomíček. „Tak mi to bylo řečeno i napsáno. Ale jelikož na závěr podepsali Piotra Protasiewicze a Adriana Miedzinskeho, museli dva z kola ven. Jeden byl Adam Skornicki. Měl už s Oxfordem podepsáno a tak byl narychlo přesunut do Belle Vue. Ten druhej jsem byl já. A na přestupní listinu jsem se tím pádem dostal až v době, kdy bylo všude v Elite League plno.“

Nicméně Luboš Tomíček neztrácí odhodlání za kanálem La Manche přece jen startovat. „Stále mám vysoké ambice,“ tvrdí. „A proto chci být v Elite League co nejdřív. Disponuju dvěma novými motocykly pro Británii a vším nezbytným k závodění a bydlení. Teď mi nezbývá, než čekat na prvního změnu týmového average po úvodních šesti nebo dvanácti závodech.“

Luboš Tomíček se měl objevit v novoročním podniku v Newportu, ale ten nakonec proběhl bez jeho účasti. „Původní termín byl rain off,“ vysvětluje pražský závodník. „A jelikož jsem měl už zpáteční letenku, nechtěl jsem riskovat počasí na další týden.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)