Srch – 20. prosince
Plochou dráhu už hltal jako malý kluk a dokonce psal do šuplíku reportáže. Jak jen mohl, skočil do sedla plochodrážního motocyklu. Jenže mu nebylo ještě patnáct a ve Svítkově ho nechtěli nechat trénovat. Zamířil tedy do Mšena a když v jeho barvách debutoval v sezóně 2002 naostro, nenechal o svém talentu nikoho na pochybách. Jeho kariéra šla vzhůru. Roku 2003 se střídal s Věroslavem Kollertem na postu mšenského juniora v extralize a bojovali o vavříny v juniorských družstvech. Leč dubnové zranění mu vzalo celý následující rok. Vrátil se po dvanácti měsících, aby se rázně zařadil opět mezi juniorskou špičku. Ovšem v červnu 2005 přišel další osudový pád. Když se přidaly finanční problémy, zdálo se, že jeho kariéra je u konce. Letos v létě se ale opět stal součástí závodnického kolotoče. Matyáš Hlaváček vysvětlil magazínu speedwayA-Z důvody, které stály u jeho nečekaného druhého comebacku.

Živanická psychická páka na nehybnou horu
Po posledním zranění při tréninku na juniorský šampionát v Chabařovicích se Matyáš Hlaváček objevoval na motocyklech už jen sporadicky pří svítkovských trénincích. Brousil také ledové plochy rybníků v Opatovicích, Mělicích, Živanicích či dokonce v Zohoru na slovenském Záhorí. Sezónu 2006 však strávil jako mechanik Tomáše Suchánka ve Velké Británii. Avšak plochodrážní bacil se nedá zničit žádnými antibiotiky. Čas od času se dokonce objevovaly zprávy o jeho plánech vyzkoušet amatérskou Conference League.

„Po pádu v Chabařovicích jsem šel na operaci, kde mi sešili rameno,“ vrací se Matyáš Hlaváček k létu roku 2005. „Překvapivě dobře se to léčilo. Pečlivě jsem cvičil na rehabilitacích, plaval a brzo jsem také skočil do dodávky a řídil, aby se rameno hýbalo při kroucení volantu. Nechtěl jsem to odfláknout, ale zároveň jsem spěchal, abych mohl pracovat a vydělat nějaké korunky na jídlo a motorky na příští rok. Jenže přišla zima, rámoviny byly postavené, ale co motory? Nebyla šance na další pomoc od taky v tomto směru, ani od nikoho jiného. Říkal jsem si, co teď, nemůžu tady zůstat a chodit se koukat na kluky, jak závodí. Zašel jsem za Tomášem, že potřebuju jet pryč daleko a zeptal se, jestli nechce pomoct v Anglii. Souhlasil a tak jsme se domluvili a vyrazili, za což jsem mu moc vděčnej. Odkud proběhlo to s Conference League, nevím. Spíš to byla trochu kachna. Byly nějaké myšlenky okolo toho, ale stejně by to ztroskotalo zase na financích. Svezl jsem se jednou ve Scunthorpe, což mně udělalo velikou radost.“

Práce u Tomáše Suchánka byla bezesporu dobrou zkušeností. „To určitě byla,“ souhlasí Matyáš Hlaváček. „Někdy to nebylo jednoduchý. Když jsem byl menší a četl, jak je Anglie tvrdá škola, teď jsem to poznal na vlastní kůži. Ale byl jsem Tomášovi vděčnej, že mě vytáhl z Čech a chtěl jsem se mu odvděčit co nejlepší prací. Myslím, že se to povedlo. Když se podívám zpátky a hodnotím to, jsem se svou prací spokojenej. Základem byly dobře připravené motorky od Tomášova táty. Potom údržba přes sezónu byla vcelku snadná. Při závodech to šlapalo jako na drátku. A jestli si dobře vzpomínám, defekty bych spočítal na prstech jedné ruky a prsty by ještě zbyly.“

Nicméně jejich spolupráce už letos nepokračovala. „Žádná nebyla v plánu,“ vysvětluje mšenský závodník. „Byla to roční vzájemná výpomoc. Dostal jsem se z Čech a Tom měl kvalitně připravené motorky. A navíc jeho mladší brácha Marcel se začal učit jak dělat motorky a všechno okolo toho. Až skončí školu, odhaduju, že on bude hlavním prvkem v přípravě motorek v příštích Tomkových sezónách.“

Během letošní sezóny pobýval Matyáš Hlaváček převážně v Čechách. A najednou blesk z čistého nebe. Zpráva, že honí licenci, aby mohl na poslední chvíli naskočit do šampionátu dvojic. To už nešlo svrbění dlaní vydržet?

„Přesně tak,“ souhlasí a pouští se do líčení, jaké páky pohnuly horou, aby přišla k Mohamedovi a on opět naskočil do závodního kolotoče. „Po marném pokusu dostat se s dodávkou zpět do Anglie na konci roku 2006 jsem musel změnit plány na celý rok 2007. To znamenalo začít montovat regály ve frankofonních zemích. Jenže to vůbec nebylo pro mě. Až na peníze všechno špatně. Krok dozadu. A když k tomu připočtu, že jsem se vnitřně nesmířil se skončením s plochou dráhou, což mě pronásledovalo celý minulý rok a zimu, výsledkem se stalo psychický dno. Řekl jsem si dost s regálama! Užiju si super léto v Čechách a hodím konečně všechno za hlavu. Vtom přišel telefonát ze Živanic od Vláda Višvádera, a přijedu na kulečník a pivko. A to byla jedna ze sil, co pohla horou k rozhodnutí vrátit se zpět k závodům! Jinak by to skončilo asi jen občasným trénováním ve Svítkově. Posílám velké díky do Živanic Vladovi a jeho přítelkyni Daně. Z tohohle směru přišla psychická podpora, za což jsem vděčnej. Stalo se, co jsem si přál, užil jsem si skvělý speedway léto!“

Místo studeného mrazáku blyštivé bedny
Hned na začátku svého druhého comebacku Matyáš Hlaváček rychle podal pádný důkaz o velikosti svého jezdeckého potenciálu. V první rozjížďce mistrovství republiky dvojic za sebou nechal svého paráka Vladimíra Višvádera, ale především konkurenční pár Sjoerd Rozenberg – Jaromír Otruba. Jenže vzápětí v duelu s Adrianem Rymelem skončil jeho motocykl na mantinelu druhé zatáčky. Diváci se naštěstí rozutekli, avšak pokroucenému kovovému oři nebylo na místě pomoci.

„No, buďme trochu sebekritičtí,“ říká Matyáš Hlaváček. „Ta první jízda byla překvapující, ale já si tam pro ty čtyři body šel. Každopádně to bylo pěkný vyhrát první rozjížďku v závodě po dvou letech pauzy. Ale kdybych v tý další nešel na držku a potáhl si Aďu, to by teprve bylo super! Jenže už je to jenom a jenom to staré kdyby, kdyby… Tlama to byla pěkná, divákům se nic nestalo, tak dobrý. Spokojenost (smích).“

Jeho comeback se stal spásou pro Grepl PDK Mšeno. Klub při problémech s jezdeckou základnou a vleklou personální krizí české ploché dráhy využíval jeho služby, co to šlo. Matyáš Hlaváček si tím pádem extraligu mohl pořádně užít.

„Extraliga?,“ zamýšlí se nad otázkou. „Nepopsatelný! Moc těžký a v mý situaci skoro nemožný vyrobit bod, když máš napravo Sama Simotu, nalevo Matěje Kůse s Filipem Šiterou. Kluci udělali obrovský skok, jsou to profesionálové už teď, ale já tam byl pořád jako začátečník. K bodu bylo kousek jenom v Pardubicích, kdy jsem ukazoval záda Tomáši Suchánkovi. A v Plzni dvě zatáčky Hynkovi Štichauerovi. Ale každopádně jsem to nedokázal proměnit v ten jeden bod v cíli, což mě mrzí. Byl to ale dobrý rejs s klukama. Zároveň mě těšilo závodit opět za Mšeno, kde jsem s takou začínal a spolupráce s panem Greplem. Ten člověk je fér. Má nadhled. Zavolá ti jen tak uprostřed neděle, co děláš, jak se máš. Určitě bych si dokázal představit nějakou další spolupráci s ním. Jen mám trochu výčitky, že jsem nenastoupil ve Svitavách v juniorských dvojicích. A nezakončil, co Adam Vandírek s Matějem Kůsem vydřeli, titulem. Musel jsem to Anglie kvůli domluvení jobu pro rok 2008. To vydělá na chleba, titul bohužel ne. Vím, titul si nekoupíš, ale nešlo to.“

Předtím Matyáš Hlaváček startoval v extralize v sezóně 2003, kdy byl začínajícím juniorem. Jakým směrem se soutěž dle jeho soudu ubírá? „Jo, letí to,“ zamýšlí se. „Už je to nějaký rok dozadu. Nemůžu na to reagovat a říct ti zdravý názor. Pravidla extraligy na příští rok jsem četl jen letmo. Nevím o tom nic. Ani dřív jsem to nestudoval, dostal jsem program s rozjížďkama a to bylo pro mě důležitý. Takže opravdu nevím. Jediný, co jsem pocítil jako krok dopředu, je televize. Přímý přenos je fantastická věc. Před dvěma třema lety absolutně nemyslitelná. Kdo se o to zasloužil, pomohl ploché dráze v Čechách hodně moc.“

Kromě extraligy jsme Matyáše Hlaváčka mohli vidět i ve tříčlenných družstvech za Pardubice, posledním kole juniorky v Plzni a také při Zlaté stuze. „Super, je to všechno nepopsatelný,“ uvažuje Matyáš Hlaváček. „V zimě jsem ve Francii byl zavřený dvanáct hodin denně v mrazáku a nasranej. A najednou jsem měl na sobě vestu s koníkem. No, nesnažil by ses vyjet bednu? Taky bylo super, že mi ve Svitavách v depu pomohl Macek Suchánek. Byl jsem v klidu a užili jsme si pěkný den. A bedna ho posvětila. Plzeň dopadla, jak jsem čekal. Velká ostuda, žádný body k pochlubení, prasklý řetěz a možná i zadřeno nebo něco. Ale dobrý, byl jsem tam a snažil se. A Zlatá stuha? Takový malý velký top pro mě. Určitě to byl největší závod, co jsem jel. Doteď mám výčitky za umístění na konci startovního pole. Ale když se na to podíváš z druhý strany, dali měl vědět den dva předem, příprava absolutně na nic, motorka, co couve místo, aby kopala dopředu. Navíc nebýt známých z Anglie, nemám ani mechanika, byl bych tam úplně sám. Ale bojoval jsem a posílám díky panu Erbanovi a Františku Kalinovi. Kdybych měl to půlsezónní ježdění shrnout, teprve po Zlaté stuze a družstvech v Liberci jsem to zase začínal dostávat do ruky a hlavy. Začínal jsem se na motorce cítit přirozeně. Jenže to už je zase konce se vším.“

Matyáš Hlaváček naznačuje, že jeho kariéra nebude v roce 2008 pokračovat. „Naznačuju a stojím si v tenhle moment za tím,“ říká rezolutně. „Už jsem se vyrovnal s tím, že nikdy nebudu ten sportovec, co jsem chtěl od mala být. A potom, co jsem si zazávodil tenhle rok, už ani není ten vnitřní pocit takový, co byl minulý rok, že plochá dráha je top v mým žebříčku. Prostě je to tak. Známý, co jsme se spřátelili minulý rok v Anglii, zrovna v pondělí prodal spediční firmu. Chce začít nový život a koncentrovat se jen na nemovitosti a rekonstrukce baráků. Začínáme spolu pracovat a moje priorita teď je vydělat v budoucnu velký peníze. Půjdu si za tím a chci to dokázat. Je to jenom vina peněz, že jsem se nikdy nemohl dostat k ploché dráze takovým stylem, jakým bych chtěl. A tak teď chci ty peníze dostat.“

Takže nehrozí, že by Matyáš Hlaváček někdy v červenci 2008 začal bombardovat sekretariát AČR s urgentní záležitostí o vystavení licence, protože za tři dny jede závody? „Motorka je zamčená s vybavením v garáži,“ odpovídá. „Minulou sobotu jsem se byl podívat na tréninku v Redcaru. Snažím se pomoct, kde můžu a komu můžu. Roztlačit motorku, naštelovat kolo. Každá taková malá pomoc je zároveň velká pomoc. Dobře to znám.“

Matyáš Hlaváček děkuje:
„Určitě chci ještě jednou poslat dík Višváderovým do Živanic. Potom Oldovi Řezníčkovi za jeho trpělivost se mnou. Potom každému, kdo mi nějakým stylem pomohl kdekoliv v depu. Radkovi Votavovi, klukům na stadiónu v Pardubicích, Františku Kalinovi, tomu díky moc, Mackovi a Robinovi Suchánkovi a kámošovi Jiřímu Černíkovi. Určitě také posílám veliké díky takovi a mamce. Zdravím všechny, co mi drželi palce při comebacku, a už tom prvním nebo druhým. A těm, co se mi smáli, jenom jedno – fuck off!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Antonín Škach

Slaný – 12. prosince
V české ploché dráze se čas od času objevují různá otřepaná klišé. Jedním z nich je legenda o slánských Polácích beroucím příležitosti českým závodníkům, která v minulosti už několikrát zavdala příčinu pokusům o redukci počtu zahraničních hostů v české extralize. Samozřejmě je pravdou, že ve středočeském královském městě dokáží využít pravidla na maximum, nicméně kritikové mnohdy zapomínají na produktivní líheň jejich vlastních závodníků. Petr Babička je jedním z produktů slánské školy a magazín speedwayA-Z s ním prohodil pár slov nejen na téma letošní sezóny.

„Můj tatínek,“ odpovídá Petr Babička na otázku, kdo nasměroval jeho zájem směrem k ploché dráze. „Jako každej malej kluk jsem začínal na pionýrovi a mám na to doteď pěkný vzpomínky.“

Jenže od legendárního kozího dechu vede do sedla závodního speciálu poměrně dlouhá cesta. „Na prvním plochodrážním závodě jsem byl na extralize ve Slaném,“ připomíná si své první kontakty se sportem levých zatáček. „Jestli si vybavím nějaký tehdejší závod? To asi už ne, ale vím, že to byla éra, kdy se hodně dařilo Mírovi Fenclovi.“ Nicméně k impulsu zkusit si projet zatáčku smykem na vlastní kůži bylo ještě daleko.

„Nejprve se mi to nezamlouvalo,“ vybavuje si Petr Babička své první plochodrážní dojmy. „Jen jsem se chodil s tátou dívat. Až do té doby, kdy pan Křikava o úpravě dráhy začal povídat o tom, že nakoupili nové motocykly Honda 125. A ten, kdo má zájem, může se po závodech nahlásit a začít trénovat. Tak jsme si s tátou řekli, že to zkusíme. Začal jsem chodit na tréninky a zalíbilo se mi to.“

V roce 2004 se stopětadvacítky objevily na české závodní scéně. A Petr Babička se zapsal do historie jako vůbec první vítěz závodu mistrovství republiky. Rázem se s ním počítalo jako s horkým pretendentem mistrovského trůnu. Jenže ten si záhy začal uzurpovat nepřekonatelný Pavel Pučko.

„Jo, jo, bylo to hezký,“ usmívá se Petr Babička při vzpomínce na své účinkování v kubatuře kolibříků. „Nikdy předtím jsem s těma klukama nejezdil a nevěděl jsem, jak dopadu. Začátek byl pěkný. Vzpomínám si na krásnou jízdu s Pavlem Pučkem v Praze ve finálové jízdě. Celá tři kola jsme jezdili vedle sebe, ale vyhrál jsem. Potom už ani nevím, proč jsem závody jezdil tak, jak jsem jezdil. Hrůza! Psychika mě porazila. Chtěl jsem být mistrem, ale nepovedlo se.“

Kritici vnímají stopětadvacítky jako zbytečnost, zastánci jako výbornou průpravu pro nejmladší závodníky. A jak toto dilema vnímá Petr Babička? „Na stopětadvacítce jsem jezdil tři roky,“ vypočítává. „Byla to taková pohodička. Ale poté, co jsem vlezl na pětistovku, bylo vše špatně. Učil jsem se od začátku. A ještě teď se učím a dělám mnoho jezdeckých chyb.“

První ostrá sezóna na půllitru přišla předloni. „Bylo to úplně něco jiného než stopětadvacítky,“ přemítá Petr Babička s odstupem dvou let. „Ale byla to pěkná škola. Za tu sezónu jsem neměl moc závodů. Nejezdil jsem juniorská družstva, nic! Před juniorákem jsem musel do kvalifikace, ze kterých jsem se dostal do závodu jako náhradník. Tak jsem se moc nepovozil.“

Život však šel dál a situace se závody se zlepšovala. Dosavadním vrcholem kariéry Petra Babičky se stal letošní rok. Skončil desátý v jednadvacítkách, šestý v devatenáctkách. A vše podtrhují bronzové medaile z tříčlenných a juniorských družstev.

„Začátek sezóny pro mě nevypadal vůbec růžově,“ vybavuje si Petr Babička letošní jaro. „Pak jsem ale přišel ke svému šéfmechanikovi panu Polákovi a všechno bylo úplně jiné. Strašně moc mi pomáhal. Je to především jeho zásluha to, co jsem vyjezdil. Byla to pro mě veliká změna, která ve mně probudila chu do závodů a dodala sebejistotu. Byla to relativně povedená sezóna, ale jak říká můj mechanik ‚mohlo to být i lepší´!“

Bronz mu patří i z extraligy. V duchu pravidel o juniorech se však objevoval pouze v rozjížďce s číslem tři povinné pro české závodníky mladší jednadvaceti let. „Nebral jsem to nějak extra,“ svěřuje se svými pocity. „Bral jsem to jako závod, ve kterém jsem se snažil vybojovat nějaký ten bodík. Nakonec jsem je sbíral akorát z defektů a pádů jiných. Ale taky byly dobré. Jen mě mrzí ten závod ve Slaném, kde se nám nepovedlo obhájit titul. Ale to je sport, ne?“

Povedený závod zaznamenal také v dubnu v Chabařovicích, kde v závěrečné zastávce turné polských juniorů skončil lépe pouze Adrian Szewczykowski. „Tenhle závod jsem vůbec neměl jet, jelikož jsem neměl na čem,“ popisuje slánský závodník své první pódium z individuálního podniku mimo stopětadvacítky.

„Jel jsem se tedy jen podívat,“ pokračuje ve svém líčení. „Ale Fanda Liebezeit mi nabídl, že bychom se mohli střídat o motorku. Bylo to od něj pěkné. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem to vzal. Na té motorce se mi jelo moc dobře a i s dráhou jsem byl spokojen. Byla to moje druhá bedna. Byl jsem druhý už v roce 2005 v Liberci, kdy se tam jel první závod. V rozjížďce Pivovaru Konrád jsme jeli jen dva kvůli sraženým jezdcům.“

Technické trable neopouštěly Petra Babičku ani při jiných příležitostech, takže spolupráce s Františkem Liebezeitem pokračovala. „Technika byla bolavá pata, ale v mnohem menší přízi oproti sezóně 2006,“ vidí situaci samotný závodník. „Byly to takové blbosti, se kterými se nedalo závodit. Třeba zvinglovaná motorka (smích). GM od Fandy jsem měl sice vypůjčené, ale ani jednou jsem se na něm nesvezl. Půjčil jsem si ji na devatenáctky v Praze, které se zrušily. Jen škoda, že jsem se na něm nesvezl. Chtěl jsem totiž vidět, co má schované pod dekou.“

Petr Babička děkuje:
„Strašně moc bych chtěl poděkovat panu Antonínu Polákovi za pomoc. Moc si toho vážím. Dále bych chtěl poděkovat také Slanému. Všichni mi hodně pomáhali, trenér Miroslav Rosůlek, manažer Milan Mach a také veliteli panu Křikavovi. Mé poděkování patří také rodině Krčmářových, kteří se mi také snažili pomoci, s čím mohli. Také děkuji všem, kteří mi drželi po celou dobu palce a doufám, že jsem je moc nezklamal. Těším se na příští sezónu a jsem zvědav, jak se mi povede.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Mlčechvosty – 23. listopadu
Loňskou sezonu si Pavel Pučko představoval jinak. Smůla začala v květnu, kdy se z kopřivnického semifinále šampionátu republiky vrátil oklikou přes novojičínskou nemocnici. Po vyléčení fraktury klíční kosti zpomalila jeho comeback nezaviněná nehoda jejich tatry s bílým porsche, jehož řidič nezvládl zatáčky v obci Střemy. Junior pražské Markéty však navzdory letošní nepřízni osudu hledí vstříc příští sezoně. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že do ní chce jít minimálně na sto dvacet procent.

„Letošní sezónu jsem si představoval, že ji odjedu celou,“ svěřuje se. Dokáže však najít i světlejší stránky. „Jsem i tak spokojenej. To porsche mi malinko pomohlo v tom, že jsem měl čas doléčit si ruku. A Kopřivnice? Ta mě hodně poučila.“

Následky kolize s mantinelem se projevují ještě dnes. „Klička je už celá,“ hodnotí Pavel Pučko svůj zdravotní stav. „Ale zlobí. Asi jsem to přehnal rychlým návratem a byl v plném tréninku, kdy mi doktoři říkali, že teprve můžu začít posilovat. Teď mám hodně omezenej rozsah pohybu. Snad se to přes zimu nějak doléčí.“

Obě pohromy se negativně podepsaly na rozsahu jeho závodní činnosti. Navíc pražská Markéta nejezdila ani tříčlenná, ani juniorská družstva. Místo toho se pustila do odvážného podniku s polskou ligou. Avšak v ní je věkový limit šestnácti let. Nelitoval snad někdejší motokrosař, že dal terénům vale? Vždy v sedle motokrosového motocyklu by mohl závodit třeba i dvakrát za víkend.

„Závodů jsem měl opravdu málo,“ připouští Pavel Pučko. „Myslím, že je škoda, že Praha nejezdila juniorská a tříčlenná družstva. Víc bych se svez‘. Ale toho, že jsem nezůstal u motokrosu, nelituju vůbec. Protože už bych z finančních důvodů nejspíš nejezdil na motorce vůbec.“

Šestnáctiletý junior oblékl vestu svého klubu ve druhé polské lize pouze jednou. Při posledním výjezdu Markéty do Rawicze byl vzhledem k různým problémům svých kolegů na dráze hned šestkrát. Ovšem v domácím duelu s Miskolcem musel rychle vyklidit depo vzhledem k administrativnímu zádrhelu. By byl na soupisce, klub nepotvrdil jeho angažmá po naplnění věku šestnácti let a rozhodčí byl tentokrát bdělejší.

„Závod v Rawiczi jsem si hodně užil,“ vrací se Pavel Pučko ve vzpomínkách ke svému jedinému účinkování v lize našich severních sousedů. „V Polsku je to úplně o něčem jiným. I na druhý lize tam při nástupu diváci házej‘ konfety a zpívaj‘. To se mi nesmírně líbilo a i z pořadatelský stránky to bylo dotažený na vysokou úroveň. V Praze mě to hodně naštvalo. Pořádně jsem ani nepochopil, proč jsem nemohl jet. Celej den jsem tam byl jen proto, abych si dal věci do boxu.“

Hlavní porce závodění tedy na Pavla Pučka čekala v domácích juniorských šampionátech. V jednadvacítkách měl poměrně slabší začátek, který napravil šesti body na plzeňské dráze, kde není dráhou zrovna podle jeho gusta. V družstvech jednou zalepil díru v rozpadajícím se týmu Žarnovice. A devatenáctky byly hodně smolné. Cestu do semifinálových rozjížděk mu zkřížily přetržený řetěz a uvolněné sedlo.

„No, v jednadvacítkách se mi to fakt moc nepovedlo,“ hodnotí své celkové patnácté místo. „Navíc jsem jeden závod kvůli zranění vynechal. Ke konci jsem vyjel šest bodů v Plzni díky tomu, že při mně stálo štěstí a dojel jsem všechny jízdy. Ve družstvech jsem startoval jen jednou, protože jsem neměl za koho jet. Do Mšena jsem jel jako náhrada za Martina Gavendu, ale i proto, že Mšeno je moje nejoblíbenější dráha. Do Svitav to bylo opravdu hodně daleko a po finanční stránce náročné. Navíc jsem druhej den jel do Rawicze. A se sedlama jsem měl letos opravdu problémy.“

A co plány na sezónu 2008? Milan Špinka zatím obestřel možné pokračovaní klubu ve druhé polské lize rouškou tajemství. Nicméně předběžně přihlásil dva týmy do českého šampionátu…

„Doufám, že v jednom bude místo i pro mě,“ odpovídá Pavel Pučko. „Chtěl bych odjet co nejvíc závodů. Snad už se zlomí moje smůla v juniorech. Teď přes zimu pořádně máknu na fyzičce a motorkách. A do příští sezony chci jít na sto dvacet procent!“

Pavel Pučko děkuje:
„Děkuji rodičům za podporu. AK Markétě, svým mechanikům Martinu Vintrovi na tátovi. Panu Strnadovi za podporu, panu Pechovi a také všem, kdo mě letos nějak podpořili.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Pavol Pučko a Antonín Škach

Mladá Boleslav – 19. listopadu
V příští sezoně zaznamená Filip Šitera svůj debut ve švédské lize. Minulý týden totiž podepsal kontrakt s Griparnou, týkající se jeho startů v nižší Allsvenskan lize. Neporažený král české juniorské scény se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pomýšlí i na vyšší švédskou divizi.

„Podepsal jsem sice do nižší ligy,“ říká. „Ale když se mi tam bude dařit, mohl bych v půlce sezony jít do tý vyšší. Uvidíme, jak mi to tam půjde. Bude to i hodně cestování. Chci si to tam zkusit, jestli na to mám, nebo ne. V obou ligách tam jsou dobrý jezdci, ale myslím, že ta nejvyšší by byla napoprvé hodně těžká zkouška.“

Vedle Griparny a samozřejmě i české Plzně má Filip Šitera podepsaný už také extraligovou smlouvu s polskou Wroclawí, jejíž barvy bude hájit už třetím rokem. Nejbližším bodem jeho programu je ovšem zimní australský šampionát. K protinožcům zamíří už 25. prosince.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Karlovy Vary – 10. listopadu
Uplynulé dvě sezony vejdou do historie svým markantním odlivem plochodrážníků od aktivní činnosti. Personální krize nabývá na obrátkách a dotýká se nejen začínajících juniorů, ale i matadorů, s nimiž jsme se na oválech setkávali dlouhá léta. Jedním ze závodníků, který se na podzim rozhodl pověsit kombinézu na hřebík, je i Jaroslav Pták. Karlovarský závodník se magazínu speedwayA-Z svěřil, že od motocyklů neodchází. Fanoušci se s ním budou nadále setkávat také v Mariánských Lázních. Západočeský klub po něm pojmenoval první zatáčku svého oválu a jeho akční podobizna zdobí hlavní věž.

„Je to tak,“ potvrdil Jaroslav Pták informaci o konci své kariéry. A vzápětí objasnil důvod. „Prachy. I když ve fabrice říkaj‘, že jsem si vždycky z Austrálie přivez‘ půl miliónu (smích). Fakt je, že už to nešlo udržet. A abych padal do hoven dál a dál a nebo se chodil jenom vozit? To nejde. Ve dvaačtyřiceti letech děláš jako vůl, peníze od sponzorů jsou pořád stejný a přitom všechno šlo nahoru. Už jsme začali tahat i starý písty ze skříně, protože tam nebylo co dávat.“

Nicméně nepřišlo jeho rozhodnutí přece jenom trošku unáhleně? V květnu se do Mariánských Lázní vrací finále mistrovství světa. A řídící orgán se netají záměrem nominovat do rozjížďky poslední šance tolik českých závodníků, kolik jen bude možné. „Přemlouvali mě, abych skončil až v Mariánkách,“ připustil Jaroslav Pták. „Volal mi i Petr Moravec. Ale už jsem se jednou rozhod‘.“

Je však vyloučeno, že by dnes už někdejší motokrosař a plochodrážník myslel na teplé bačkory a televizní obrazovku. „S tátou se motorkama bavíme pořád,“ prozradil něco ze svých budoucích plánů. „Máme tady na udělání nějaký veterány ČZ 150 C. Takže práce je dost a svou dílnu budu mít dál. To víš, zavřít cirkusáka do paneláku taky nejde.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)