Praha – 5. března
Tisková konference ploché dráhy na výstavě Motocykl se točila kolem prestižních závodů v České republice. Mezi ně se řadí i květnové dlouhodrážní mistrovství světa na tisícovce v Mariánských Lázních. Aleš Dryml v západočeských lázních získal dva tituly vicemistra. Magazín speedwayA-Z využil příležitosti a zeptal se, zda bude mít v rodině následovníky.

speedwayA-Z: „Tak kdy uvidíme na dlouhé dráze zase jméno Dryml?“
Aleš Dryml starší: „No, to se neptejte mě, to se musíte zeptat kluků. Já už do toho nemám co mluvit. Oni sami musí chtít. Nejsou lidi. Nejen u nás, ale i v Německu. Tahle disciplína je v úpadku.“

speedwayA-Z: „Byla by velká škoda, kdyby se jméno Dryml už nikdy neobjevilo na dlouhé dráze, váš otec má zkušeností na rozdávání. Nechcete se v budoucnu téhle disciplíně věnovat?“
Aleš Dryml mladší: „Neříkám, že ne. Zatím jsem ještě mladý a teď by mi to spíš uškodilo na klasice, je jiná doba. Ale možná jednou budu dlouhou jezdit.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Budapeš – 29. ledna
Sándor Tihányi se za bezmála třicet let kariéry stal inventářem plochodrážních závodiš. Sympatického Maďara dobře znají také čeští diváci. Loni u nás startoval ve Slováckém oválu v Březolupech a bezprostředně asistoval rovněž jedinému triumfu pražské Markéty, by na straně poraženého Miskolce. V nedávné době se maďarským žurnalistům svěřil, že prostě nemůže přestat závodit.

„Jezdím už osmadvacet let,“ svěřil se. „Původně jsem chtěl skončit po mém testimonialu po pětadvaceti letech v roce 2004. Ale prostě jsem nemohl. V dnešních dnech je obrovská věc, když děláte to, co máte rádi. A teď, když není sezona, se nemůžu dočkat, až zase budu závodit.“

A jak by zkušený borec komentoval své nedávné výsledky? „Poprvé, kdy jsem byl trošku rozčilený, bylo, když už jsem neskóroval tolik jako dříve,“ připustil. „Ale to přichází s věkem. Není to vždy jednoduché, ale budu se s tím muset vypořádat. Stále si dávám cíle, chci chytit Mateje Ferjana v individuálním mistrovství Maďarska. Vím, že to možná zní bláznivě, ale přinejmenším chci na konci roku stát na pódiu.“

Zdroj: HAON, Norbert Boros

Plzeň – 4. ledna
By se nezávodí, stálým problémem Karla Kadlece je nedostatek času. Vedle práce a přípravy na závodní sezonu zajišuje závody sobě i svým známým, dává dohromady startovní listinu na podniky v Mariánských Lázních a organizuje spoustu dalších věcí. Není proto divu, že svého věrného mechanika Josefa Nového zvaného Tyčka spatřil pouze přes čelní okno svého automobilu, když mu dával přednost na přechodu pro chodce. Nyní však na plzeňského nezmara čeká přece jenom relativně klidnější období. Dnes nastupuje do nemocnice, protože železo fixující zlomenou nohu z Eenrumu 2005 musí ven.

„Je to tam už dva a půl roku,“ vysvětluje Karel Kadlec důvody, proč dnes projde branou plzeňské nemocnice. „Loni v zimě jsem na to neměl čas. Snad to dopadne teď, protože už v půlce března mám závody v Holandsku.“

Čtyřiačtyřicetiletý specialista na dlouhé a travnaté dráhy by vskutku potřeboval, aby měl den alespoň padesát hodin. „Mám toho moc,“ nezastírá. „Dal jsem dohromady Theo Pijpera se Stuhou. Chce být na jejich rámu mistrem světa. Dávám dohromady evropskou sérii veteránů v Mariánkách. A začínáme připravovat mistrovství republiky. Richard Speiser mě prosil, abych mu tady sehnal angažmá. Domluvil jsem mu ho s Petrem Vandírkem ve Mšeně. Chtěl bych taky jezdit s Ríšou Wolffem a Pavlem Ondrašíkem na Grand Prix a brát je i na svoje závody.“

Skvělý vypravěč se však prozatím nedostal ke svým závodnickým plánům. „Pojedu evropskou sérii veteránů,“ prozrazuje svou další akvizici vedle běžného kolotoče dlouhých a travnatých drah. „Organizuje ho John Hartley se svou přítelkyní. Měli by radost, že bych to oživil jako jedinej Čech. Začíná se v květnu v Mariánkách. Jeden závod je v Norsku, ale jinak je všechno blízko. S Václavem Hromasem chceme na tuty závody udělat pořádnej motor. Mám toho v palici dost.“

Magazín speedwayA-Z přeje za všechny své čtenáře úspěšnou operaci a rychlou rekonvalescenci.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Antonín Škach

Slaný – 3. ledna
Eduarda Krčmáře zpočátku vnímala plochodrážní veřejnost spíše jako atrakci. Malý kluk, který demonstroval své umění o přestávkách velkých závodů na své Shupě s malými koly. Předtím, než mohl naskočit do mistrovství republiky stopětadvacítek, bylo nutno přesvědčit lékařskou komisi AČR o smysluplnosti snížení věkového limitu. Po schválení se však o to nakonec postaral především závodník sám. Ve svém prvním mistrovském klání v Plzni skončil druhý a další na Markétě vyhrál. Debut zakončil titulem vicemistra. Loni dokázal stopětadvacítkám připravit strhující last minute, když v nečekaném rozuzlení překonal Romana Čejku a stal se nejmladším mistrem republiky v celé historii vůbec. Magazín speedwayA-Z hovořil s jeho rodiči o tom, co bylo, je a bude.

Patálie s věkovým limitem
„Jezdili jsme motokros,“ vypráví Jitka a Eduard Krčmářovi, jak se z jejich syna stal plochodrážní závodník. „Trénovali jsme na dráze, která je ve Slaném nad plochou dráhou. Občas jsme se jezdili podívat i dolů. A Renda Juna nám jednou zařídil, že Eda jel na krosce ukázku během jednoho závodu. Pak jsme byli ještě na motokrosových závodech na Markétě před Tomíčkovým memoriálem.“

Sezona 2004 se chýlila ke konci a o dalších závodnických osudech Eduarda Krčmáře sváděl duel motokros a plochá dráha. Ta nakonec zvítězila. „Jirka Benda nám půjčil svoji Shupu. Eda se na ní střídal na tréninku na Markétě s Rozruchem (přezdívka Jakuba Fencla – pozn. redakce). Rozhodnul se pro plochou dráhu a k narozeninám dostal svou vlastní motorku.“

Motokrosaři však často nad plochou dráhou ohrnují nos, protože kroužení kolem dokola jim nepřipadá zajímavé. „Vybral si ji, protože se mu líbí víc,“ přemítá závodníkova maminka nad synovou volbou. „Na motokrosu jsme trénovali sami a na závody to bylo daleko. Na ploché ale trénovala parta dětí společně. Ale hlavně ho to chytlo. Dokonce i jak vlezl na kolo, hned ho dával do smyku. Za chvilku měl úplně sjetou pneumatiku.“

V sezoně 2005 však nebylo ani pomyšlení, že by devítiletý kluk regulérně závodil. Na dráhu se dostal pouze jako zpestření během přestávek a teprve při pouácích v Liberci a před Tomíčkovým memoriálem se dostal do ostré akce.

„V Liberci byl čtvrtej,“ vzpomínají rodiče. „Dostal pohár a byl šastnej.“ Bylo evidentní, že kluk s průpravou z ledního hokeje a motokrosu dokáže skvěle ovládat plochodrážní stopětadvacítku. Začal byrokratický boj o snížení věkového limitu, který byl ještě před sezonou 2006 nastaven na dvanáct let.

„Žádali jsme o licenci, ale řekli, že nám ji nedají,“ vrací se Eduard Krčmář starší ve svých vzpomínkách o dva roky zpátky. „Doktor nám řekl, že Edu ostarší, ale lékařská komise AČR to zamítla. V Praze nepustili Edu do závodu a díky Karlu Naušovi generálnímu sekretáři AČR, který se na závody přišel podívat, se lékařská komise svolala znovu. Předělaly se řády, věková hranice se snížila celkově a Eda mohl jet první mistrák. Bez zásahu Karla Nauše by ovšem dostal licenci až letos.“

Dva roky k titulu
Mistrovství republiky stopětadvacítek v roce 2006 téměř zašlo na úbytě. Jeho první kolo na pražské Markétě dokonce přišlo o mistrovský status, protože se nesešel minimální počet pěti závodníků. „Kdyby Eda nejel, nebylo by ani mistrovství republiky,“ uvažuje Jitka Krčmářová. „Roman Čejka byl suverénní, Eda vyhrál na Markétě. Ke konci jel pouáky a vystrkoval v nich růžky. Bylo to hodně vyrovnané. Jezdilo se na skupiny, áčko vyhrával jeden, béčko druhej a ve finále se rozhodovalo.“

Loňský rozpis už přinesl stopětadvacítkám větší dávku dramatu, protože padlo rozdělení do skupin. By měl nový systém mouchy, už nebyla jedna rozjížďka opakováním té předchozí. Ve Slaném Eduard Krčmář vyhrál, avšak v Plzni přišel o tři body vinou diskvalifikace za přejetí vnitřní čáry a v Chabařovicích ho rozhodil pád. Roman Čejka se mezitím usadil na čele průběžné klasifikace.

„Od Chabařovic jsme věděli, že titul neudělá,“ líčí závodníkovi rodiče. „V Plzni jsme se byli v zatáčce podívat a čára přejetá nebyla. Hlavně tam žádná čára ale nebyla namalovaná, jak ji tedy mohl Eda přejet?! Chabařovice pro něho byly zakletý. Spadl tam už v dubnu při pouáku. Ráno mu sousedovic dalmatin roztrhl dlaň a odpoledne šel na hubu. Nejdřív jsme si mysleli, že Romanovi dá, ale po Chabařovicích jsme věděli, že to nepůjde.“

Jenže nastal nečekaný zvrat. A strhující závěr mohly malým stopětadvacítkám závidět i renomovanější šampionáty. Eduard Krčmář nepoznal sobě rovného ani v Pardubicích, ani ve Mšeně. Roman Čejka volil jízdu na jistotu a druhými místy se držel na čele průběžné klasifikace. Stejné umístění mu stačilo na obhajobu. Avšak vinou technických patálií skončil po rozjezdu s Jaroslavem Hladkým až třetí. A další dodatkovou jízdu o titul proměnil Eduard Krčmář ve svůj triumf. Stal se nejmladším plochodrážním šampionem republiky všech dob.

„Do Svitav jsme jeli, s tím, že nám o nic už nejde,“ shodují se Jitka a Eduard Krčmářovi. „Díky těm dvěma závodům byla Edova ztráta velká. A tak jsme si chtěli udělat pohodovej vejlet. Vezli jsme ještě Petra Babičku do Pardubic na závody proti Italům. Začali jsme v pohodě a skončili překvapením. Eda byl úplně v klidu. Kaspík (pražský mechanik Martin Chalaš – pozn. redakce) se ho před rozjezdem ptal, jestli se bojí. A on mu řekl jenom: ‚Ne, proč?‘“

Čechy, Polsko, Francie, dílna i brzda
A co plánuje rodinný tým Krčmářových na letošní rok? „Budeme jezdit malou i velkou dráhu,“ plánují manželé Krčmářovi starty v obou českých šampionátech. „Chtěli jsme jezdit také osmdesátky v Polsku, ale s naší stopětadvacítkou, abychom nemuseli kupovat další motorku. Jde jen o to, aby to FIM schválil. V motokrosu je taky povoleno, aby proti dvoutaktní pětaosmdesátce jezdila až čtyřdobá stopadesátka. Plánujeme i tréninky s dvěstěpadesátkou, ale s ní by se Eda nesvezl v žádném závodě. Na AČR přišlo pozvání pro stopětadvacítkáře do francouzského Lamothe Landerron. Samozřejmě bychom tam jeli. V Polsku se jezdí dětská liga, máme tam vyrazit na test matche. O Edu mají zájem v Rybniku.“

Ve stopětadvacítkách hraje samozřejmě velkou roli technika. O Shupě Krčmářových se dokonce proslýchá, že má ve svých útrobách větší sílu než čtyři koňská čtyřspřeží. „Výkon nemůžu říct,“ ujímá se slova Eduard Krčmář starší, díky bezpočtu hodin strávených v dílně osoba nejpovolanější. „Brzdili jsme třeba čínskou motokrosovou dvěstěpadesátku. V papírech psali pětadvacet koní a ona měla dvanáct! Teď chci nabrzdit náš motor. Dráha je ale o převodech, aby to bylo točivý. Budu ještě laborovat s výfukem. Máme jiný kola, jiný rám, všechno atypický.“

Úspěchy na dráze mají svůj základ v dílně. Loni Eduard Krčmář nemusel kvůli poruše zastavovat ani jednou. „Motor se nesypal,“ souhlasí závodníkův otec. „Ale v sezoně 2006 nás potkalo všechno. Setrvák, baterka… Teď jsem se jistil a dával novou baterku třeba na každou rozjížďku. Měli jsme i štěstí. V Pardubicích Eda odjel celý závod s utrženým kabelem zapalování. Před kopečkem do depa to zdechlo.“

Jitka a Eduard Krčmářovi děkují
„Všeobecně všem fandům přejeme pěkný Nový rok. Závodníkům hodně úspěchů a zdraví v roce 2008. Sponzorům díky za podporu.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Antonín Škach

Štramberk – 27. prosince
Přesně na Štědrý den, což je teprve předvečer anglosaských Vánoc, připravil Peter Waite, promotér Berwicku, úžasný dáreček pro všechny fanoušky svých Banditů. Zveřejnil, že do jeho sestavy se vrací Adrian Rymel. Pražský závodník strávil po svém debutu koncem března 2001 v týmu na anglicko-skotském pomezí pět úspěšných sezon, nicméně po roztržce s majitelem se loni na jaře předčasně vrátil na evropský kontinent. Zprávu o svém comebacku do Berwicku pro sezonu 2008 však magazínu speedwayA-Z potvrdil.

„Humry, krevety a lososi chutnají lépe než v Praze,“ žertoval Adrian Rymel svým charakteristickým humorem nad návratem do sestavy Banditů. „Domluvili jsme se, co a jak a za kolik. Slevil jsem, protože je to na celou sezonu. V Berwicku budou i sponzoři a možná i motor. Když to shrnu, co mi dá Praha, budu na tom stejně, ale v Anglii mi budou platit víc.“

Takže mezi Adrianem Rymelem a Peterem Waitem došlo ke smíření? „Za prvé jsem vychlad‘,“ připouští Adrian Rymel. „A za druhé se i on choval loni ke konci sezony slušně. Nemá cenu být nafouklý celý život. V Berwicku mám spoustu kamarádů a těch šest let, co jsem tam strávil, bylo zajímavějších než dva roky tady. Když nepočítám loňský titul.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Smečno – 26. prosince
Roman Čejka se stal prozatím nejvýraznější jezdeckou osobností krátké historie stopětadvacítek u nás. Po svém ostaršení absolvoval všechny mistrovské závody od roku 2004, v čemž mu nikdo nemůže konkurovat. Ve své sbírce má titul předloňského šampiona, který se mu nepovedlo obhájit až po sérii dvou rozjezdů v posledním závodě ve Svitavách. Nyní se ve svých čtrnácti letech s kolibří kubaturou loučí a magazínu speedwayA-Z prozradil své plány na další plochodrážní kariéru.

„Dostal jsem krosku, takovej malej krám,“ vypráví Roman Čejka o svých prvních setkáních s motocykly. „Jezdil jsem a jezdil. Jednou přijel pan Moulis, kamarádí se s dědou. A zeptal se, jestli nechci zkusit plochou dráhu. Jel jsem na první trénink. Myslel jsem, že se budu jen dívat, oni mi ale hned přinesli hadry. Hnedka jsem to zkusil, naučil se řadit a druhej rok závodil. A pak už to šlo.“

Premiéru mistrovských klání stopětadvacítek nestihl. Administrativní povolení věkové výjimky přišlo až v rozjeté sezoně 2004. „Svůj první závod jsem jel v Plzni,“ vzpomíná. „A pak jsem byl v Praze třetí. Dostal jsem medaili a víc si už nepamatuju.“

V roce 2004 kraloval stopětadvacítkám Pavel Pučko. Avšak v následujících letech se začala prosazovat slánská škola. Roman Čejka bojoval o zlato s Radimem Chodem a Michalem Dudkem. „Byli to velký konkurenti,“ komentuje Roman Čejka své předloňské boje se svými klubovými kolegy. „Ale snažil jsem se je porazit. Radim byl starší, tak měl asi přednost (smích).“

Loni se Radim Chod a Michal Dudek proháněli na půllitrech. Na obzoru se však vynořil další Slaňák. Bývalý hokejista a motokrosař Eduard Krčmář se vrhl s plnou vervou do stopětadvacítek. A po skončení prvního mistrovského klání v Plzni se mu na krku houpal zlatý věnec.

„Eda vyhrál první závod,“ vrací se Roman Čejka k loňskému roku, jenž mu přinesl titul šampiona. „Pak jsem ale byl první vždycky já. Byla to skvělá série. Měl jsem super motor a formu.“

A co se na tom změnilo letos? „Motor jel, já ne,“ popisuje svůj letošní duel s Eduardem Krčmářem, který vyrostl ve zdatného protivníka. „Už jsem starší a těžší. Eda byl lehkej a měl motor stejně rychlej jako já. Ale hodně padal, takže jsem měl výhodu.“

Stopětadvacítky letos produkovaly skvělé drama a závěr jim mohly závidět i mnohem renomovanější šampionáty. Roman Čejka přišel o post leadera ve dvou dodatkových jízdách. Nejprve ho Jaroslav Hladký odsunul na třetí příčku v závodě. A to znamenalo nečekaný rozjezd o titul s Eduardem Krčmářem.

„Bylo to hodně vyrovnaný,“ hodnotí Roman Čejka. „Ke konci mi stačilo dojet v posledních třech závodech druhej. Byl jsem druhej v Pardubicích, druhej ve Mšeně, ale třetí ve Svitavách. Byla velká smůla. Uletěl mi setrvák na klice. Půjčili jsme si motor od Hádků, ale v tom prvním rozjezdu mi došla baterka! Bylo mi to líto. Nedalo se nic dělat, zase příště…“

Avšak žádné příště ve stopětadvacítkách už nebude. „Až budu na pětistovce,“ upřesňuje Roman Čejka svůj předchozí komentář. „Příští rok budu na půllitru jenom trénovat. Už jsem se na něm svez‘ v deseti. Bylo to strašně rychlý a tahalo za ruce. Stopětadvacítka je úplně něco jinýho. Úplně chcíplý.“

Patnácté narozeniny oslaví Roman Čejka až na sklonku léta. By už jsou jeho stopětadvacítky dílem vrácené do klubu, dílem prodané Hádkům do Chotíkova, závodnická abstinence není v plánu. „Půl roku budu jezdit dvěstěpadesátky,“ plánuje. „Abych do toho přišel, chci závodit v Německu. Půllitr přijde v průběhu sezony. Už se těším, i když cílem bude zpočátku všechno vypilovat.“

Roman Čejka děkuje:
„Díky Hádkům za půjčení motoru ve Svitavách. Samozřejmě klubu AK Slaný. Dědečkům a babičkám, rodičům a hlavně generálnímu sponzorovi Autodíly Češka. A fanouškům.“

Roman Čejka v šampionátu stopětadvacítek:

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Antonín Škach