Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Jan Pecina chce na rybník

Osečná – 8. listopadu
Po třech letech urputné práce a zoufalého zklamání při oblevách se severočeské Osečné letos konečně dostala na plochodrážní mapu České republiky. V únoru zde vyvrcholil premiérový ročník mistrovství republiky družstev, aby se o čtrnáct dnů později po zrušení šampionátu jednotlivců konal aspoň pouák. Ovál na louce u Mlékárenského rybníka se však stala terčem kritiky závodníků kvůli dírám na svém povrchu a blízkým stromům. Jan Pecina, motor týmu z Osečné, se magazínu speedwayA-Z svěřil s plánem dostat svůj závod na rybník.

„Chci to udělat na rybníku v Hamrech pod Ralskem,“ říká. „Když mrzne, je to jednodušší. A tady se dá udělat až deset drah. Se starostou je to tam domluvený, rybník je obce, když to klapne, bude to bomba. Možná to i osvětlí a pak bych to udělal v sobotu i v neděli…“

A co vlastní závodní kariéra? „Necháme to osudu,“ krčí rameny severočeský vousáč. „Chci postavit ležáka a musím koupit ještě motor a převodovku.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Hynek Štichauer myslí na Zlatou přilbu

Pardubice – 4. srpna
Mezi diváky sobotního finále českého individuálního šampionátu v Divišově nechyběl ani Hynek Štichauer, rehabilitující prasklý obratel po pádu během utkání druhé polské ligy v Miskolci předminulý víkend. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že by rád absolvoval říjnovou Zlatou přilbu. Loni o ni přišel, když plánoval vydat se na pomoc svému Miskolci v důležitém klání, avšak nakonec zůstal doma s rukou v sádře po kolizi s Michaelem Hádkem při Zlaté stuze.

„Byla to moje chyba,“ vrací se Hynek Štichauer k osudnému kolizi se Semenem Vlasovem v Miskolci. „Přetočil jsem se, Rusák měl roztroubíno a nemoh‘ s tím nic dělat. Dobrá pecka. Je to takovej pád, co se ti stane pětkrát za sezónu. Přetočíš se, ale teď tě jednou někdo trefí.“

Pardubický závodník nechtěl zůstat v maďarské nemocnici. „Už v Maďarsku mi řekli, že to nebude potřeba operovat,“ sděluje dobré zprávy. „Viděl jsem, že se vším hejbu, a tak mě Olda Řezníček s Rendou Vidnerem vezli osm hodin do pardubickýho špitálu. Udělali mně vyšetření a začal jsem tam chodit.“

V současné době Hynka Štichauera zaměstnává rehabilitace, ale jeho myšlenky se už toulají po závodní dráze. „Jak to půjde, budu cvičit,“ plánuje. „A můj cíl je Zlatá přilba. Udělám všechno pro to, abych se připravil a udělal tam výsledek. Čtyři tejdny musím být v klidu, když to nebolí, sundávám si už pás.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Karel Kadlec oblékl kombinézu devět dnů po operaci

Mariánské Lázně – 20. června
Ještě minulý čtvrtek ležel Karel Kadlec v Bielefeldu v nemocnici a zotavoval se po operaci roztříštěné klíční kosti. Kromě toho ho trápily fraktura lopatky, následky těžkého otřesu mozku a tři zlomená žebra, z nichž jedno propíchlo plíci. O tom, kdy se po hrozivé kolizi s Christianem Hülhorstem v semifinále mistrovství světa v Bielefeldu znovu posadí do sedla, nechtěl ani spekulovat. O to větší šok se naskytl všem, kdo včera při první Grand Prix v Mariánských Lázních potkali plzeňského nezmara oblečeného v závodní kombinéze. Rozhodně nešlo o žádnou recesi, protože po zranění Richarda Speisera na něho vyšlo místo druhého náhradníka.


„Před devíti dny v šest večer mi v Německu operovali kličku,“ počítal Karel Kadlec dny, během nichž se z nemocničního lůžka dostal přímo mezi absolutní dlouhodrážní elitu. „Je to tejden a dva dny. A ta klíční kost je to nejmenší, co mě teď bolí. Nejhorší je lopatka. Českej doktor mi říkal, že za celej svůj dlouhej život viděl jen dvě prasklý lopatky. Ta moje byla třetí, takže to musela bejt velká rána. Hülhorst mi napral hák do předního kola a vlek‘ mě s sebou. Přes řidítka to byla rána jako ze skály. Dneska mi Josef Huckelmann, šéf německý dlouhý dráhy, říkal, že jsem s ním po tom pádu mluvil. Ale jen úplný blbosti a kraviny, jako že teď jdu pryč. Pamatuju si jen příjezd do nemocnice, asi půl hodiny mi chybí. Prosil jsem je, a mi nerozstříhají kombinézu, což se mi povedlo zachránit.“

Nicméně do startovní listiny mariánskolázeňského finále bylo pořád ještě pořádně daleko. „Když je člověk v nemocnici, nemá co dělat,“ vysvětluje nejrychlejší český zásobovač. „Rozjel jsem špionáž. První v republice jsem věděl, že nepřijede Speiser. Ještě v Německu jsem s ním mluvil. Říkal, že by chtěl, ale pět doktorů, kde byl na konzultaci, mu to zakázalo. Poprosil jsem Petra Moravce, a vezme prázdnou licenci, že přijedu s motorkou. A nastoupím jako druhá rezerva, na což jsem nárok měl. Hodně lidí mě tu zná a já chtěl pomoc‘ Mírovi Musilovi. Je to zase všechno na něm. A celá republika se jednou bude divit, až se na to vykašle a dlouhá dráha u nás padne. Měli by se zamyslet nad tím, jak mu pomoct, a ne jen jednou za rok přijet a poplácat ho po ramenách, že se mu to zase povedlo. Chtěl bych mu poděkovat, protože jeho práci nemůže nikdo docenit ani finančně, ani chválou.“

Faktický návrat k závodění však nebude zas až tak rychlý. „Správně nesmím ještě měsíc ani zvednout pravou ruku nad hlavu,“ svěřuje se Karel Kadlec. „Ale znáš mě, určitě začnu rehabilitovat dřív. Za tři tejdny bych chtěl zkusit nějaký závody. Do veteránů se asi nevejdu, jsou tam nějaký polotrávy a to nemusím. Chci se dát dohromady. Mrzí mě, že sezóna byla slušně rozjetá. Měl jsem trošku smůly, myslel jsem, že se to překlopí do štěstí, ale převrátilo se to do smůly. Ale jak už jsem ti říkal v nemocnici, jsem nezničitelnej‘. Ženská z Bahnsportu nevěřila, když mě minulej‘ tejden fotila sešitýho v nemocnici a dnes mě viděla na nástupu. A na závěr chci poděkovat všem lidem, který mi pomáhali, když jsem byl v nemocnici. Volali mně a chtěli pro mě něco udělat. Tutím všem děkuju, i když jsem jim nemoh‘ všem odpovědět.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Petr Křikava volá po koncepci výchovy mladých

Slaný – 11. června
O tom, že situace v české jezdecké základně není růžová, by mohl pochybovat pouze velikánský pošetilec. Petr Křikava, předseda AK v AČR Slaný, si tuto situaci dobře uvědomuje. Soudí, že z personální krize může pomoci jednotná koncepce výchovy mládeže, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

„Měli bychom si mezi kluby ujasnit koncept metodiky výchovy, protože se to dost tříští,“ říká Petr Křikava. „Po svých zkušenostech z práce s mládeží jsem toho názoru, že stopětadvacítky jsou pro začínající mladé závodníky. Pro ně byly ve zdravotní komisi po vzoru UEM a FIM upraveny věkové kategorie. Od devíti let mohou trénovat na motocyklech 125 ccm. Desetiletí až jedenáctiletí by měli trénovat na malých drahách nebo si dát do zatáčky kužele, samostatné závody však absolovat na klasických drahách, tak jak je vypsané mistrovství republiky. Pokud budou jezdecky a fyzicky vyspělí, ve dvanácti by už měli pošilhávat po dvěstěpadesátkách. A ve třinácti by už na nich měli závodit v České republice a od čtrnácti v zahraničí. Ti dobří by ve čtrnácti měli již také trénovat na pětistovkách, aby v patnácti byli hotoví jezdci.“

Slánský šéf se nikterak netají, že nepatři k příznivcům dlouhého setrvávání závodníků v sedlech stopětadvacítek. „Jsem rozhodně proti tomu, co dělá Praha,“ tvrdí rezolutně. „Aby v šestnácti letech jezdili stopětadvacítky. Jsou už těžcí a motorka je neutáhne. Je to ztráta času při jejich sportovním růstu. Zavzpomínejme, co udělal Milan Kůs s Matějem. Jel jeden závod ve stopětadvacítkách v Pardubicích, a když spatřil uvedený problém, tak ihned Milan řekl ‚konec‘ a dál jezdil půllitry. To mu bylo čtrnáct let.“

Slaný se vydává dle představ svého předsedy. „Pokračujeme ve svém trendu,“ uvádí Petr Křikava. „Máme Michala Dudka, Romana Čejku a Edu. Výchova trvá dlouho a měly by se respektovat i mezinárodní řády. V příštím roce jsme první pořadatelé mistrovství světa dvěstěpadesátek. A v tomto duchu by měla jet i česká plochá dráha. Nelíbí se mi, že Praha, aby měla výsledky, si vymyslí mistrovství republiky na malé dráze a Markéta Cup, kterého se zúčastní všichni uvedení jezdci do šestnácti let. Při současném malém počtu jezdců je to přepych, vezmu-li finanční náklady na pořádání závodů a možnost dalšího sportovního růstu mladých jezdců. Tyto finance by měly býti využity efektivněji, takto mě to připadá, jako by se jednalo, abych měl výsledky a zajištěné židle. Ano, je to dobrá myšlenka, jak jsem uvedl, této fáze by se mělo využívat v samých začátcích nových nadějí.“

Nicméně Petr Křikava si uvědomuje obtížnost provedení své koncepce v celonárodním měřítku. „Je tady ale věc, jak to zajistit,“ uvědomuje si. „My půjčujeme motorky, ale některé jiné kluby vráží prachy na vrcholové soutěže. Mládež vychovává už jen Praha, Slaný, Plzeň a Pardubice. Velký problém je nábor nových kluků. V tom hodně dělá Praha, posílají třeba Luboše Tomíčka do škol. My se snažíme agitovat u motokrosařů, ale mládež má dnes obecně jiné zájmy. Sport jde celkově stranou, což je škoda. V tomhle směru by se měly zohlednit dotace na práci s mládeží. Opravujeme jim motory, vozíme je po soutěžích, investujeme do nich peníze. Ale oni přesto končí. Fencl, Habada, Linhart, Babička… Stálo nás to peněz a efekt žádný. A sumy za případný přestup podle současného přestupního řádu jsou fraška vůči klubům, co jezdce vychovaly.“

Přitom čas běží rychle. „O záchraně ploché dráhy bychom měli přestat mluvit a hledat způsoby pro jezdce,“ má Petr Křikava jasno. „Ukončí juniorský věk, a buď se chytnou, nebo končí. Sám si nevím rady. Musíš mít jako pořadatel peníze a jezdci nemůžou jezdit zadarmo. Kluby by se měly sjednotit na metodice výchovy. Systém soutěží by měl navazovat na FIM a UEM. Nad tím by se kluby měly zamyslet. V současnosti si já razím vlastní názor, ale Praha si jede podle svého. Loni ve čtrnácti letech ukončil sportovní činnost na stopětadvacítce Roman Čejka a po celý loňský rok se připravoval na dvěstěpadesátce, později na pětistovce. A od září absolvoval prvé závody v mistrovství republiky juniorů s dobrými výsledky. Nyní o rok dříve se tímto způsobem připravuje i Eda Krčmář, jemuž chci sehnat závody na dvěstěpadesátkách.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Jméno Štancl odchází z plochodrážních oválů

Newcastle – 10. března
Od října 1991, kdy debutoval v předkvalifikaci juniorského šampionátu, s ním bylo třeba počítat jako s členem úzké české špičky. By s debutem za kanálem La Manche v roce 1994 přesunul své stěžejní aktivity do ostrovní monarchie, zůstával populární postavou i na našich oválech. Pomáhal Slanému k největším úspěchům jeho novodobé historie, avšak od roku 2007 jsme ho v Čechách v akci už neviděli. A už ani neuvidíme, protože Jiří Štancl se loni na podzim rozhodl se závoděním přestat. Magazínu speedwayA-Z se svěřil s důvody, které ho k tomuto rozhodnutí vedly, a navíc nastínil své plány do budoucna.

„Najednou to ňák přišlo a já se rozhod‘ skončit ze dne na den,“ říká Jiří Štancl bez obalu, proč se rozhodl pověsit závodní kevlar na hřebík. „Bál jsem se zranění typu Garryho Steada. Vlezlo mi to do hlavy, i když jsem závodil, myslel jsem na to. A takhle se nedá závodit. Ptal jsem se sám sebe, co na tý dráze dělám. I ty vyhraný jízdy mě netěšily jako dřív, plus to cestování na závody. A říct úplný good bye plochý dráze, to ne. Tak rok si dám pauzu a třeba se něco objeví. A já se vrátím, ale pouze jako divák nebo tak něco…“

Jiří Štancl už v minulosti naznačoval, že se závoděním skončí. Nicméně plánoval testimonial za deset let služby britskému klubu a to pro něho bývalo velkou motivací. „Je fakt, že o skončení jsem uvažoval v minulosti a koncem loňské sezóny k tomu došlo,“ připouští. „Chtěl jsem mít svůj testimonial, ale papírové nesrovnalosti rozhodly jinak. Čekat na rok 2011 je dlouhá doba a já hlavně věděl, že jezdit plochou dráhu v té době už určitě nebudu. Tak snad letos a nebo příští rok uskutečním rozlučkovej‘ závod mé plochodrážní kariéry tady v Británii.“

Protože se usadil ve Spojeném království, kde plánuje svůj rozlučkový závod, takže asi není šance, že bychom ho viděli ještě v akci v Čechách? „Zatím jsem v ‚úkáčku‘,“ odpovídá. „Ale co bude, tomu nechávám volný průběh. Jedno vím určitě, že se jednou do Čech vrátím natrvalo. V Británii jsem od svých osmnácti let a letos je to moje jubilejní patnáctá sezóna, protože v roce 2001 jsem v Anglii nezávodil. Je těžký bejt někde tak dlouho a potom jen tak hned odjet jinam, i když vlastně já pojedu domů… Zvyknul jsem si tu, mám tu spousta kamarádů a hodně známejch, ale nemůžu se dočkat na zimu, kdy opět budu chodit hrát hokej v Čechách.“

Kolem ploché dráhy se pohyboval prakticky od svého narození, takže mu sport levých zatáček bude dozajista chybět. „To víš, že bude!“ souhlasí. „Plochá dráha byla, je a bude v mé krvi celý život, akorát nebude to nej, jak tomu bývalo doposud. Rok pauza, pak mě někdo zláká nějakou nabídkou, ale počkáme, až doroste Benjamin, můj synovec. Ten je zblázněnej motorkama a to mu jsou pouze tři roky. Počkáme a uvidíme…“

Na konec povídání nezapomíná Jiří Štancl ani na slova díků. „Chtěl bych poděkovat veškerejm lidem, co mně kdy pomáhali,“ nešetří uznáním. „Všem věrnejm sponzorům a především celé své rodině, díky za všechno, co jste pro mě udělali.“

Foto: archív Jiřího Štancla

Krzysztof Nowacki hledá český klub

Leszno – 7. února
V posledních dvou sezónách se s českou licencí objevilo několik polských závodníků. Byl mezi nimi také Krzysztof Nowacki. Shodou okolností se však vedle semifinále šampionátu jednotlivců v Kopřivnici u nás objevil jen jednou s březolupskou vestou ve tříčlenných družstvech, zatímco extraligová Plzeň pro něho příležitost nenašla. Nicméně Krzysztof Nowacki by rád u nás závodil také letos, jak prozradil magazínu speedwayA-Z.

„Když jsem byl malý, chodil jsem s tátou na plochodrážní závody v Leszně,“ vypráví Krzysztof Nowacki, jak se dostal ke sportu levých zatáček. „Když mi bylo šestnáct, vstoupil jsem do plochodrážní školky. Licenci jsem získal v roce 2003.“

Na rozdíl od našich poměrů je v Polsku třeba složit zkoušky, které dokonale oddělí zrno od plev. A brzy se dostavily úspěchy. „K těm největším počítám titul vicemistra Polska družstev s Atlasem Wroclaw v roce 2004,“ hodnotí Krzystof Nowacki. „A také start ve finále mistrovství Polska juniorů 2007.“

V Čechách se poprvé představil při pouáku v Kopřivnici v květnu 2006. Co ho však vedlo k rozhodnutí, že se loni objevil s naší licencí? „Ve vaší zemi je pouze jedna licence, která umožňuje starty v závodech na všech drahách,“ vysvětluje. „Zatímco v Polsku si potřebuješ koupit ještě mezinárodní licenci.“

Nicméně rok 2008 v jeho portfoliu nenáleží k těm zářivým. „Loňskou sezónu nemůžu počítat mezi povedené,“ nezastírá. „Startoval jsem pouze v pár závodech z důvodu zranění, které jsem měl na počátku roku 2007. Měl jsem spáleniny na 37 % nohy a musel jsem se dlouho léčit a nemohl se odpovědně připravit na sezónu. Ale teď jsem už celkově zdravý a na své další starty se dívám s nadějí.“

Proto si v letošním roce staví smělé cíle. „Chtěl bych pravidelně závodit v Polsku,“ vypočítává. „Podepsal jsem kontrakt se Startem Gniezno, ale hledám klub ve druhé lize, abych mohl jezdit pravidelně. Hledám také klub v České republice, kde bych se chtěl ukázat ze své lepší stránky než v minulé sezóně. Pokud se týká technického parku, jsem už připraven. Hodně běhám a jezdím na kole po lese, protože v okolí mého bydliště je jich spoustu. Chodím i do bazénu a do sauny. Doufám, že se mi podaří podepsat kontrakt v Čechách a také v Německu. Na závěr bych chtěl pozdravit všechny plochodrážní fanoušky a zvu je na své oficiální stránky www.speedwayknowacki.pl.tl.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach