Praha – 17. prosince
Jeho nezměrného zápalu jezdit, jezdit a zase jezdit si na pražské Markétě všimli hned, co se tam ve svých dvanácti letech poprvé objevil. Zavedla ho tam maminka, protože se mu plochá dráha zalíbila po diváckém zážitku s Grand Prix. Počáteční problémy dostat motocykl do smyku mu dali přezdívku Rozruch. A v plochodrážních kuloárech stěží někdo řekne jinak. Ostruhy si vysloužil na stopětadvacítkách a dnes má za sebou druhou kompletní sezónu s pětistovkou. Jakub Fencl však magazínu speedwayA-Z řekl, že v žádném případě nechce ve svém vývoji ustrnout.

Jakub Fencl se letos blýskl především v juniorském šampionátu. V Divišově sedmým místem zaznamenal svůj prozatím nejlepší výsledek v jednadvacítkách, když se po dvou sériích dokonce dělil o průběžné vedení s Martinem Vaculíkem. Špatně si nevedl ani v Liberci, zatímco při mšenské ouvertuře mu předčasně explodoval motor.

„Jde mi to na malejch, rozbitejch drahách,“ vysvětluje divišovské překvapení ve svém podání. „Proto mi to tam asi sedlo. Bylo suprový se po dvou jízdách dělit o vedení, ale vlastní blbou chybou jsem to neudržel. Zkoušel jsem převody a nemoh‘ se trefit do nich a do předstihu. Ani Liberec nebyl špatnej. Ale ve Mšeně jsem v první jízdě odstartoval a v nájezdu do první zatáčky z prvního místa zadřel. Pak mě půjčil motorku Holubín. Na ní jsem se nemoh‘ pořádně srovnat.“

Jedenácté místo je konečným účtem pražského mladíka v jeho druhé sezóně v šampionátu do jednadvaceti let. „Jsem spokojenej,“ zní komentář z jeho úst. „Mohlo to bejt lepší, ale příští rok to bude ještě lepší.“ A vzápětí se svěřuje se svým receptem na úspěch: „Budu muset máknout, abych měl lepší výsledky! Teď posiluju a jezdím na soustředěních na kole. Motorky jsem dostal minulej tejden a cíle jsou umístit se aspoň do třetího místa v jednadvacítkách a devatenáctkách. S klukama musíme taky udělat titul v juniorskejch družstvech.“

A při generační výměně je ve hře i šance v juniorské reprezentaci, obzvl᚝ v kategorii do devatenácti let. Jakub Fencl se se státní vlajkou na vestě objevil už letos, kdy narychlo naskočil v roli náhradníka do kvalifikačního kola mistrovství světa juniorů ve Mšeně. „Snad letos bude šance větší,“ doufá. „Mšeno se mi líbilo, jel jsem jen trénink, ale byly to pěkný závody.“

Vedle juniorských závodů se Jakub Fencl objevoval i v mítincích se seniory. Výtečně se prezentoval především v přeboru tříčlenných družstev. „To byly dobrý závody,“ libuje si. „Párkrát jsme byli s klukama i na bedně. V Liberci jsem dělal jedenáct bodů. Byla to dobrá soutěž a je škoda, že už nebude.“

Kromě toho debutoval i v extralize. Paradoxně se tak stalo v barvách ZP Pardubice, protože východočeský tým řešil jeho hostováním zranění svých juniorů Václava Milíka a René Vidnera. „Pobral jsem tři jízdy,“ bilancuje své účinkování v květnovém pražském klání, které Pardubice nakonec vyhrály. „Chtěl jsem to vzít, jakmile jsem dostal tuhle nabídku. Čím víc závodů, tím líp. Stát na bedně byl dobrej‘ pocit. Je škoda, že přišli o titul, byl bych mistr (smích). Snad letos v tom novým modelu extraligy dostanu víc příležitostí. Věřím, že ten systém dvojutkání bude dobrej. Bude víc závodů a bude i výhoda jezdit ve dvojici.“

Touha po závodění stála za skutečností, že se Jakub Fencl objevil i v netradičních rolích. Při Tomíčkově memoriálu se objevil v sedle silného harleye při flat tracku předcházející večernímu klání.

„Šel jsem s klukama nahoru,“ líčí okolnosti své účasti. „Zeptali se mě tam, jestli to nechci jet taky. Že maj‘ hodně motorek a málo jezdců. Tak jsem do toho šel. Byla to těžší motorka a bylo to dost na ruce. Ale suprovej zážitek. Ale hlavně ta příležitost, takhle se asi v Praze už nesvezu. Na to, že jsem na tom seděl poprvý, mi to docela šlo. Sem tam jsem i někoho porazil.“

A na podzim se vrátil na malou dráhu za první zatáčkou pražské Markéty, kde v říjnu 2007 vyhrál vůbec první závod s finálovou cenou vydavatele magazínu speedwayA-Z. „Neměl jsem co dělat a chyběli jim jezdci,“ vysvětluje. „Měl jsem i málo závodů. Tak jsem tu příležitost využil a zkusil to. Teď už mi to nic nedalo, bylo to jen zpestření. Nevyhrál jsem, byl druhej. Je znát, že kluci to tam maj‘ natrénovaný, já už zapomněl, jak se tam jezdí.“

Jakub Fencl děkuje:
„Za prvý mámě a pak panu Tomíčkovi, panu Špinkovi, panu Schneiderwindovi, Fandovi Liebezeitovi, Alanu Zubrovi a všem, kdo mi pomáhal.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Přelouč – 6. prosince
Letošní sezóna vejde do historie jedním neslavným primátem. Vůbec poprvé se stalo, že v klasické kubatuře do 500 ccm nepřibylo ani jedno nové jméno. Loni se však s debutanty doslova roztrhl pytel. Byl mezi nimi i pardubický závodník René Vidner. Ten má nyní za sebou druhou kompletní sezónu a s magazínem speedwayA-Z se ohlíží za svou dosavadní kariérou.

„Přived‘ mě k tomu táta,“ vypráví René Vidner o svých úplných plochodrážních prvopočátcích. „Měl tam svý známý, dřív to zkoušel taky, ale asi se mu to moc nedařilo (smích). Byli jsme dohodnutý s Fandou Kalinou a šli se podívat na trénink, jak to vypadá. A hned druhej‘ den jsme koupili věci od Hynka. Jezdil jsem dál, bylo to hezký, super požitek. Moc tréninků ale nebylo, byl podzim.“

Zjara 2008 se pardubický nováček objevil v sedle stopětadvacítky. „Nebylo mi ještě patnáct, tak jsem to zatím zkusil,“ vysvětluje důvody, které ho vedly směrem od pětistovky k plochodrážním kolibříkům. „Něco mi to určitě přineslo, nějakej‘ ten kontakt tam byl. V Divišově jsem byl druhej‘, v Cahabařovicích třetí. Párkrát jsem jel Markéta Cup a mistrák.“

Polovina loňského srpna však definitivně zabouchla knihu s názvem závody stopětadvacítek. René Vidner měl na dosah pódium před zraky domácího svítkovského publika. „Jenže jsem vyplet‘ Michalu Průchovi kolo,“ vzpomíná. Byl jsem vyloučenej‘, ale kdybych dojel první, byl bych na bedně. A pak jsem ještě musel Michalovi půjčit kolo (smích).“

Na obzoru už ovšem delší dobu stály půllitry. „Trénoval jsem v Pardubicích,“ říká René Vidner. „A ke konci sezóny jsem jel s Plzni svůj první závod na pětistovce. Měl jsem asi dva body. Hynek nedělal plnej‘ počet, ale na bednu jsme se dostali. Jel jsem i juniorák a tříčlenný družstva. A pak už nic, jenom Bechera.“

Zima se rychle překulila a letos zjara se začalo závodit nanovo. „Připravil jsem si jednu motorku a na druhý jezdil šroubky na ledě,“ svěřuje se René Vidner. „Chodili jsme do posilovny a sezóna začla v dubnu ve Slaným. Měl jsem šest bodů v junioráku a druhej‘ den dělal tři body v juniorskejch‘ družstvech. Pak byla extraliga a přišly Svitavy.“

A tady se mladý junior na vlastní kůži přesvědčil, že se kariéra nemusí pokaždé ubírat jen dopředu. „Nastala dlouhá pauza,“ vzdychá při vzpomínce na svůj květnový pád. „Nějak jsem se s tou dráhou nepopral. Snažil jsem se udělat dlouhej‘ nájezd… A měl zlomenou kličku a šestý žebro. Lopatka se neprokázala, že by byla zlomená.“

Veškeré myšlenky René Vidnera se v těch okamžicích upíraly ke comebacku. „Těšil jsem se zpátky, až se uzdravím na první trénink,“ nezastírá. V akci byl začátkem července při tříčlenných družstvech ve Slaném. Ale přišel další pád…

„Těšil jsem se na závody, než přijel v první jízdě Krzysztof Nowacki,“ vybavuje si. „Jel rovně, já byl o metr před ním. On to prodloužil a lehli jsme oba. A bylo po comebacku…“ Následky ovšem nebyly vážné a tak René Vidner dokončil letošní plochodrážní rok bez výraznějších pohrom.

„Zkušenosti jsem pobral, ale chtělo by to určitě zlepšit,“ filozofuje. „Chtěl bych se líp umístit v junioráku a ve dvojicích. Abychom s Vendou byli na bedně. Letos se mi povedl nejvíc juniorák ve Slaným. Ale měl jsem i technický problémy. Při Zlaté stuze jsem kvůli karburátoru musel tři jízdy vynechat.“

A jaké myšlenky provází Reného Vidnera v současných dnech? „Teď je příprava na motorkách,“ prozrazuje. „A čekání, až bude led, abychom mohli na šroubky. Pracuju na technice. Budou nový věci a taky deky, který ale budou pořád modrý.“

René Vidner děkuje:
„Určitě v první řadě tátovi a panu Erbanovi. Všem, co mi pomohli a sponzorům Autodoprava Hataš, další Autodoprava Šanda a Autolakovna Řečany nad Labem. A JRM Divišov.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Antonín Škach

Chotíkov – 10. prosince
Dlouhá dráha je alespoň v českých podmínkách personálně stagnující disciplínou. Navzdory jezdecké základně udržující se léta na minimálním počtu jsme už několikrát v posledních sezónách měli problém naplnit přidělené kvóty v šampionátech FIM a UEM. Mladí závodníci se sem nehrnou už vůbec. Jedinou výjimkou je Michael Hádek. Dlouhá dráha jej lákala natolik, že si v květnu o tréninku vyzkoušel kilometrový ovál v Mariánských Lázních. Při mistrovství republiky se objevil na nástupu, ovšem rozhodnutí jury povolit trestnou čáru za najetí do pásky vedlo o odvolání rezervistů ze závodu. Plzeňský junior však přes zimní přestávku zbrojí i na této frontě.

„Jezdil jí tatín, strejda a děda, tak sem si řek‘, proč bych to taky nemoh‘ zkusit,“ vysvětluje Michael Hádek, co ho přivedlo do sedla dlouhodrážního motocyklu. „Přijde mi to z pohledu jezdce takový záživnější, i když většina kluků si to určitě nemyslí.“

A jaké byly první dojmy z jízdy po lázeňském ovále? „Na ten trénink sem se těšil jak malej kluk,“ přiznává. „Původně sem byl domluvenej s Káčou, že mi půjčí motorku. Ale už během veteránů jsme měli defekt za defektem, tak jsme si řekli, že to mý svezení necháme bejt. Pak za mnou přišel ale Marek Čejka a řek‘, a se jdu svézt na jeho motorce. Za to mu moc děkuju. Neváhal jsem a šel. Bylo to supr svezeníčko.“

Nicméně za současného stavu české dlouhé dráhy se nabízí hypotéza, že tudy možná vede snadnější cesta do reprezentaci či k titulu než na klasické speedway. „Myslím si, že ten titul by byl na dlouhej ještě těžší než na krátkej, nesouhlasí plzeňský závodník. „Jezdí tam plno hodně dobrých jezdců, tak si myslím, že budu rád, když aspoň jeden vůbec v životě udělám.“

Rozhodnutí závodit na dlouhé je tedy rozhodnutou záležitostí. „Už máme zamluvenou komplet rámovinu od jednoho Anglána,“ odhaluje Michael Hádek stav příprav. „Zbejvá ji sem akorát nějak dostat, namontovat do ní motor a karbec a můžem‘ na dráhu. Chtěl bych se naučit hlavně na tý dlouhej, ale neříkám, že krátká půjde stranou. Uvidíme až časem, podle toho, jak se bude dařit, tak se rozhodnu, co by pro mě bylo lepší.“

Michael Hádek tedy bude střídat dlouhou a krátkou dráhu, jeho bratr Daniel na podzim hovořil o dalším útoku na český šampionát stopětadvacítek, přičemž o trénincích dozajista nenechá pětistovky zahálet. Pro rodinný tým to bude znamenat pořádnou honičku.

„Brácha už nejspíš stopětadvacky asi nepojede, tak doufám, že to zůstane pořád ve stejných kolejích jako doteď,“ věří Michael Hádek, že si nebude muset shánět ještě jedny adoptivní rodiče. „Akorát maturita mi asi zjara udělá čáru přes rozpočet, tak doufám, že to nějak přežiju.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Berwick – 8. prosince
O víkendu byla oficiálně vypuštěna do světa očekávaná zpráva. Michal Makovský se dohodl na své desáté sezóně s vestou Banditů z Berwicku. Ve Velké Británii je obvyklé, že klub odmění závodníka za dekádu trvající věrnost možností uspořádat Testimonial. Volný závod, na nějž si může pozvat jezdce dle vlastní volby a vedle zábavy přináší i nezanedbatelnou možnost finančního profitu z prodeje suvenýrů, čeká i na Michala Makovského v sobotu 27. března 2010. Vícenásobný český exmistr a vicemistr z mistrovství světa družstev z devětadvacátého bude po Bohumilu Brhelovi (1999) a Tomáši Topinkovi (2004) teprve druhým českým plochodrážníkem, který se dočká svého testimonialu.

Tím však výčet superlativů v britské kariéře Michala Makovského není u konce. Po Robu Grantovi a Steve McDermottovi je teprve třetím borcem, který dokázal strávit deset po sobě jdoucích sezón v Berwicku. Právě tomu druhému dokázal loni v říjnu sebrat primát v počtu získaných bodů pro klub na anglicko – skotském pomezí a je od té doby jeho ‚all-time points top scorer‘.

„Určitě se těším,“ svěřil se Michal Makovský magazínu speedwayA-Z minulý týden, než se ve středu přesunul na druhou stranu La Manche. „Hlavně, aby vyšlo počasí. Je to přece jen brzy na začátku sezóny. Mám nasmlouvaný dobrý jezdce, z Čechů to bude Pepe, Topas a Aďa.“ Šestnáctka borců se utká ve dvaceti jízdách a vítěz vzejde z nadstavbového Grand Final. Je připraven i mítink veteránů a překvapení v podobě tajemného vyzývacího závodu.

By se rodák z východočeského věnného města českých královen Hradce Králové loni dostal na čelo historických tabulek, nebyla to vždy procházka růžovou zahradou. „Měl jsem díru v půlce sezóny,“ svěřil se Michal Makovský. „Dvakrát se mi rozstřelil motor a nemohli jsme to dát do kupy. Na začátku letěl novej‘ motor jako prase. Ke konci to už bylo lepší, ale potíže s tím jedním motorem byly pořád. Teď ho posílám ladiči Sean Wilsonovi.“

Michal Makovský se na startu českého závodu objevil naposledy v létě roku 2003. A v příští sezóně to zůstane stejné. „V Čechách v roce 2010 určitě nebudu,“ říká jednoznačně. „Práce, plochá, rodina. Vůbec ale nemám plán, až skončí sezóna. Když jsem šel do Anglie, řek‘ jsem, že tam budu deset let a pak půjdu domů. Ale úplně rozhodnutej‘ ještě nejsem. Jde o to, jestli si vezmu motorky, až se vrátím, a jestli tu budu závodit. Ale když seženu v Čechách dobrou práci, usadíme se tady.“

Zohor – 20. listopadu
Zdá se, že se slovenské ploché dráze stále blýská na lepší časy. Po dvaceti letech se v Žarnovici konal národní šampionát. Po jezdecké stránce zůstává Martin Vaculík stále špičkou ledovce, avšak jezdecká základna pomalu, ale jistě zbytňuje. Svůj comeback zaznamenal Ján Halabrín a v sedle pětistovky se objevil Tomáš Kis. Vedle veteránů a Lubomíra Ďurici, jenž se objevuje i v klasických podnicích, se s dalším závodníkem vytasil i Zohor. Dvanáctiletý Dominik Slezák si už tréninkově vyzkoušel stopětadvacítku i půllitra.

I když v Zohoru zanikla plochá dráha už v roce 1985, závodníci z tohoto rázovitého městečka se na oválech objevovali i nadále. Bratři Dušan a Roman Višváderovi pomáhali svému mladšímu sourozenci natolik, že se v devadesátých letech pustili do závodů veteránů. V nich se prezentoval i Jozef Slezák a Lubomír Ďurica.

„K ploché dráze mě přivedl můj strýc Jozef, který stále jezdí veterány,“ objasňuje Dominik Slezák důvody, proč si zvolil sport, který není zrovna masový. „Pomáhá mi, učí mě a říká, co dělám špatně. Jezdil jsem s ním na závody, dělával mu mechanika a učil se něco o ploché dráze.“

Mladého eléva sportu levých zatáček viděli diváci poprvé při exhibiční jízdě v Žarnovici. Nicméně to nebyla jeho jediná zkušenost, a to tím spíše, je-li v Zohoru malá tréninková dráha.

„Dá se tam jezdit jenom na krosce nebo na stopětadvacítce, ale závody tu určitě nebudou,“ říká Dominik Slezák. „Jezdil jsem i na ledě, když mi motorku půjčil David Štěrovský. Mám pětistovku a trénoval jsem s ní v Březolupech a v Rakousku.“

Dominik Slezák se rozhodně chce věnovat ploché dráze i v dalších letech. „Vybral jsem si ji proto, že mě baví a je to neobvyklý sport,“ tvrdí. „V budoucnu bych chtěl jezdit mistrovství světa, extraligu a tříčlenná družstva. A chtěl bych se jednou v životě dostat i na Zlatou přilbu v Pardubicích.“

Benešov – 17. listopadu
Protože nepochází z plochodrážní rodiny, jeho jméno ještě loni na jaře nikdo okolo speedway neznal. Jeho tatínek Jiří však pracoval s Hynkem Veverkou, nyní mechanikem pražské Markéty. Slovo dalo slovo a společně se zašli podívat na trénink na malou dráhu. Došlo k dohodě, že si vyzkouší stopětadvacítku a pokud ho to nebude bavit, pokus stát se plochodrážníkem skončí. Leč sport levých zatáček mu učaroval natolik, že se loni stal jedním z nejlepších nováčků. A dnes je Jiří Brummer mistrem republiky stopětadvacítek na malé dráze, vítězem Markéta Cupu a má zkušenosti i s pětistovkami.

Král malé dráhy
„Líbilo se mi to moc,“ říká Jiří Brummer na adresu závodů stopětadvacítek na malé dráze. „Pan Schneiderwind to organizoval a připravoval suprově. Hodně jsem se tam naučil a to musím přenést na pětistovku. Jezdilo se někdy pořádně na tělo, což k tomu patří.“ Ve druhé polovině sezóny je ovládl natolik, že jen stěží hledal přemožitele. „Něco zvláštního tam není,“ prozrazuje recept na úspěch. „Záleží na startech a pak si držet ideální stopu, aby mě nepředjel. Receptem taky bylo, že jsem tam měl už něco najeto. Chce to jezdit a jezdit a nebát se toho.“

Markéta Cup byl v podání Jiřího Brummera vcelku jednoznačnou záležitostí. Z deseti závodů jich vyhrál plnou polovinu, přičemž ve třech nepoznal hořkost porážky. Ovšem republikový šampionát na malé dráze byl dramatický až do konce. Jeho úvodní dvě kola ovládl Jaroslav Hladký s maximálním bodovým ziskem. Jiří Brummer zaostával o šest bodů.

Jenže s létem se karta otočila. Dosavadní leader doplatil na uvolněný kabel zapalování, zatímco Jiří Brummer slavil triumf. Přesto mu však k průběžnému vedení chyběly tři body. I ty v posledním podniku dokázal najet, aby posléze svého klubového kolegu odvedl v rozjezdu o zlatou medaili. Předtím ho porazil nejen v základní části, ale také ve finále A.

„Vůbec jsem nevěřil, že mu to prvenství vezmu,“ vzpomíná. „Byly to tři body. A tak jsem po každé jízdě počítal, kolik zbývá. Musel jsem se na ty jízdy s Járou hodně soustředit, abych neudělal nějakou chybu. I když se tam vyskytly, tak to vyšlo. Když Jára spadnul, myslel jsem, že tu jízdu zastaví, proto jsem nejel dál. Potom, co se rozjel, jsem se rozjel taky a v tu chvíli jsem si uvědomil, že kdybych ho předjel, nebude rozjezd. Ten však byl úspěšný. Vůbec jsem nečekal, že ho třikrát porazím za jeden závod. Járovi ale zlobila motorka, tak se s tím blbě vyrovnával. Já na tom byl už lépe, protože náš ladič Hynek Veverka motor připravil skvěle a také mu za to děkuji.“

Narychlo do Francie
Se stopětadvacítkou se dostal také do reprezentace. V deštivém libereckém šampionátu stopětadvacítek, který nakonec nebyl kvůli řádění vodních živlů, ukončen, upadl Zdeněk Vrba. A rázem se hledalo, kdo ho nahradí ve Zlaté trofeji FIM ve francouzském Tayacu.

„Obvolávali spoustu mladých závodníků, ale ty tu šanci prostě nevzali a to udělali chybu,“ říká Jiří Brummer. „Já jsem byl až třetí na řadě. Pan Schneiderwind mi zavolal v sobotu a já mu řekl poprvé ne, protože na stopětadvacítce na velké dráze nejezdím. V pondělí jsem přišel na Markétu si připravit motorku na závody. Hlaďas a jeho táta mě přemlouvali, a jedu s nima, ale já pořád říkal, že ne, že se mi nechce. Po delší době přemlouvání jsem se zamyslel a popřemýšlel, že se budu moci podívat do Francie a jet mistrovství světa. Tak definitivní slovo bylo jo. Ještě třikrát jsem ho musel trenérovi zopakovat, jestli si jsem jistý.“

Odjezd byl dílem okamžiku. „Rychlý telefonát tátovi, a jede domů pro oblečení, chrániče a trochu toho jídla s sebou,“ vybavuje si. „Cesta byla dlouhá, jeli jsme více než den, protože jsme nikam nepospíchali. Pan Schneiderwind byl na nás hodný a zajistil nám trénink. Na něm jsme doladili nějaké problémy a vyzkoušeli si jet na trávě, abychom na to byli připraveni. Když jsme dorazili na závodní dráhu, byla pustá noc, tak jsme zaparkovali a šli spát. Ráno jsme si byli projít dráhu a zjistili, že to je jako speedway. Tak jsme si vyložili věci a připravili depo. Následoval trénink, kde nám trenér měřil časy na kolo a zjistil, jak nám to jde. Jenže Jára při tréninku zadřel. Tak se pan Schneiderwind domluvil s Robertem Barthem a ten Járovi půjčil motor.“

Dobrodružství pokračovalo nazítří. „Další den byl den D,“ vypráví Jiří Brummer. „Technickou přejímkou jsme prošli s nadhledem a tudíž nám nestálo nic v cestě k závodění. Úvodní dvě jízdy se nám povedly. Nasbírali jsme pár bodů. Oba jsme řešili problém s přetáčením. Dráha byla tvrdá a suchá. V průběhu dalších jízd se Járovi dařilo trošku lépe, také má stopětadvacítku na normální dráze více v ruce než já. Nikdo nečekal, že by se někdo mohl dostat do finále. Jára se tam dostal a mně chybělo jedno lepší umístění a byli bychom tam oba. Jára skončil na vynikajícím třetím místě. Všichni jsme byli šastni, že to tak dopadlo. Cesta domů byla rychlejší, ale na dálnici jsme píchli, tak naši tátové a trenér a organizátor naší výpravy museli měnit zadní kolo. Řidiči se střídali, takže to ubíhalo. Když jsme dorazili do Prahy, vyložili jsme věci a jeli to oslavit domů. Bylo to nádherné. Jsem rád, že jsem se toho zúčastnil. Byla to pro mě velká zkušenost.“

Budoucnost je v pětistovkách
Jiří Brummer paralelně s malou dráhou vodil i půllitr. Čas od času se vyskytují kritické hlasy odmítající podobné sezení na dvou židlích a argumentující, že pro šestnáctiletého borce je stopětadvacítka už jen ztrátou času.

„Oni si mohou myslet co chtějí,“ svěřuje se Jiří Brummer se svým názorem. „Já začal závodit později a nebyl tolik vyježděnej‘, tak jsem něco potřeboval najezdit. Ztráta času to pro mě nebyla, ba naopak jsem se hodně věcí naučil a získal cenné trofeje a dary od různých sponzorů.“

Nicméně budoucnost leží v pětistovkách a loňský nováček se ani v silnější kubatuře neuvedl špatně. V juniorce mu patří čtrnáctá příčka, v devatenáctkách jedenáctá. Jezdil juniorská a tříčlenná družstva, v nichž oblékl vesty s nápisy Praha, Liberec, Slaný a Pardubice. A při zářijovém Memoriálu Luboše Tomíčka ochutnal atmosféru velkého závodu.

„Tato sezóna se mi povedla podle mého názoru skvěle,“ netají se. „Na měsíc jsem měl pauzu kvůli pádu při soustředění ve Slaném. S výsledkama jsem hodně spokojenej‘, protože to byla moje první sezona na půllitru. Závody jsem bral jako tréninky na další roky a učil se pořád něco nového. Jsem moc rád, že jsem mohl jet Tomíčkův memoriál, bylo to úžasné.“

Na oválech zatím závodí vítr se spadaným listím, nicméně na jaře začne závodní kolotoč nanovo. „Příprava na příští rok začala už 27. října na soustředění v Divišově na kolech,“ vytušil Jiří Brummer směr našeho dalšího povídání. „Jako pražští závodníci budeme chodit cvičit na Stromovku do posilovny a tělocvičny. Občas bude squash a lezecká stěna. Budu rád, když příští sezóna bude alespoň stejně úspěšná jako tahle.“

Jiří Brummer děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně mému otci za veškeré úsilí a čas, co mi věnuje a také za finanční podporu. Našim trenérům za naši přípravu a zimní nebo na motorkách. Držím palce všem, kteří jsou zraněni. A se brzy vyléčí a každému co nejvíce úspěchů.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jiří Brummer st.