Praha – 29. dubna
Luboš Tomíček si zkraje letošní sezóny mohl plným právem stěžovat na nedostatek závodů. Ten jej postihl natolik, že dokonce po letech strávil doma Velikonoční svátky. Nyní se však pražský borec vrací do plného závodního nasazení. Ve středu se dohodl na angažmá s britským Somersetem a jeho vestu v Premier League oblékne už příští týden. Záhy se však bude muset vrátit do Čech. Otázku magazínu speedwayA-Z, zda si bude objednávat letenku do Prahy na 21. května, přešel jen výmluvným mlčením. Proslýchá se totiž, že by společně se Zdeňkem Simotou měli být náhradníky Grand Prix České republiky.

„Začínám příští pátek po extralize,“ svěřuje se Luboš Tomíček se svými plány. „Ve čtvrtek odzávodím na Markétě a hned odjíždím po ose do Anglie. V pátek jedeme v Somersetu a pak se letecky vrátím na semifinále mistrovství republiky v Liberci.“

Pražský závodník by klidně mohl nastoupit do informační služby o telefonních číslech promotérů britských lig. Během zimy kontaktoval bezpočet klubů, avšak jeho nepříznivý average zmařil každé angažmá.

„Kontaktoval jsem je sám,“ vysvětluje příčiny, které vedly k radikální změně situace. „Když jsem se dozvěděl, že jim Steven Boxall ukončil závodění. Měl average 6,88. Skončil i Brent Werner. Spočítal jsem si, že by tam mělo bejt‘ místo pro můj average devět. Přimluvil se za mě i Jon Cook z Areny. Domluvili jsme se a jdu tam na číslo jedna.“

S výjimkou Newcastle se Luboš Tomíček orientoval především na Elite League. „V Premier League je spousta drah, kde jsem nikdy nebyl,“ nezastírá. „Jsem na to zvědavej‘, bude do nová výzva. Klukům jako Aďa nebo Pepa to sedí už léta. Uvidíme. Hlavně to jsou závody a plochá dráha bez závodů je těžká.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Liberec – 18. února
Miroslav Vondráček jezdil plochou dráhu počátkem devadesátých let za Speedway Club Chabařovice. V jeho barvách dokonce pomáhal v sezóně 1991 vybojovat historický bronz v extralize pro severočeský celek. Po mnoha letech jej diváci mohli spatřit v akci na šroubcích loni v Osečné a letos v Růžené a v Německu. Miroslav Vondráček však magazínu speedwayA-Z prozradil, že žádný comeback neosnuje a zůstane u ledu.

„Co mě přivedlo zpátky do sedla plochodrážní motorky?,“ přemítá nad logickou otázkou, kde se za vzal znovu za řidítky. „Asi chu si to znovu zkusit a tak trochu nabrat i výjimečného adrenalinu.“

Poprvé si ho mohl vychutnat loni v únoru v Osečné při osamělé exhibici. „Zkoušel jsem to po třinácti letech,“ vypráví. „Zjistil jsem, že to ještě půjde. Proto jsem letos zkusil závod v Německu a dopadlo to nad mé očekávání. A tak jsem se rozjel i do Růžené. Z mého úhlu pohledu je super vrátit se o třináct let zpátky. Celou tu dobu jsem na motorce neseděl a těžil jen ze zkušeností, které jsem tenkrát nasbíral.“

Nicméně šroubky jsou u nás přece jenom závodní Popelkou, by se v Růžené snaží o jejich renesanci. „Určitě bych přivítal více možností,“ netají se Miroslav Vondráček. „A s tím by mohli přijít i současní kvalitní závodníci. S některými jsem už i mluvil a měli by zájem. Určitě by mohlo jít i o oficiální závody. A s tím souvisí, že bych kvůli tomu šel i do licence.“

A neláká někdejšího chabařovického borce i klasický speedway? „Na škváře neplánuji vůbec nic,“ odmítá podobné myšlenky. „Možná tak pomocníka v libereckém depu. Raději se budu držet už jen u ledu. A pokud bude nějaké možnost, vždy se rád svezu s kamarádama na šroubkách.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Leszno – 12. února
Když v květnu 2006 přijel na pouák do Kopřivnice, nikdo nemohl tušit, jak jeho závodnický osud bude spojen s českou plochou dráhou. Tehdy dvacetiletý junior s vestou Rawicze, ověnčený stříbrem s Wroclawí z polské extraligy 2004, zaujal dravými souboji s Heinrichem Schatzerem a Vladimírem Višváderem. Skončil pod pódiem, avšak pád a defekt ho připravily o cenné body. O dva roky později vykládal motocykly v kopřivnickém depu opět. Léčil se z vážného úrazu a závodění s licencí AČR prakticky zachránilo jeho sportovní kariéru. Předloni se pro něho u nás mnoho šancí nenaskytlo. Proto vyměnil vesty Plzně a Březolupy za slánskou a stal se pravidelným hostem našich oválů. Sympatický borec, který mimo jiné proslul obrovským srdcem a vřelým přístupem k fanouškům, hovořil s magazínem speedwayA-Z.

Krzysztof Nowacki se s českou licencí představil už druhou sezónu v řadě. Avšak loni měl problémy s polskou federací a musel dokonce podepsat varšavský kontrakt. „Ano, v sezóně 2009 jsem podepsal varšavský kontrakt s klubem Start Gniezno, ale mým záměrem byly starty s českou licenci za AK Slaný,” vysvětluje polský závodník. „V PZM jsem se však dozvěděl, že abych mohl získat povolení na starty s licencí AČR, musím mít uzavřenou dohodu s nějakým polským klubem. Přitom nemůžu údajně mít dvě licence, ale to mě trochu udivuje, když vidím například, že Martin Vaculík má polskou, českou a slovenskou licenci. A nijak to nikomu nepřekáží. S rozvázáním kontraktu s Gnieznem jsem neměl žádné problémy. Předseda klubu pan Arkadiusz Ruciecki všechno zařídil a za to mu mnohokrát děkuji.”

Polsko bývá v očích fanoušků často vnímáno jako jakýsi plochodrážní ráj. Mnoho klubů, elitní závody a polští závodníci ve světové špičce. Nicméně ne všechno je evidentně růžové. Naši severní sousedé mají ještě jeden primát. Nikde jinde nekončí tolik závodníků, protože se jim nedostane šance v žádném klubu. A v zemi, kde je alfou a omegou plochodrážního bytí ligové zápolení, není jiná možnost.

„Myslím, že v Polsku takový plochodrážní ráj není,” zní komentář z úst závodníka, který musel svou budoucnost spojit s českou licencí, aby vůbec mohl závodit. „Jsou tam kluby, které jezdcům platí s ohromným zpožděním. Hlavně v nižších ligách. V klubech je více cizinců než domácích. Platí pravidlo, že v ligovém závodě musí startovat tři polští závodníci. Zbytek jsou často cizinci a to je ve většině družstev. Uvidíme, jak dlouho tohle vydrží.”

Za dva roky přesvědčil Krzysztof Nowacki, že závodí s obrovským nasazením. Na dráze nepolevuje, a pakliže spadne, okamžitě se hrne zpátky do sedla. Nezapomíná ani na diváky. Při utkání tříčlenných družstev v červnu v Březolupech se dlouho čekalo na sanitku vybavenou defibrilátorem. Pořadatelé ji sehnali až v Přerově. Mezitím na ovále kroužili veteráni. Krzysztof Nowacki neváhal, seběhl z depa a naskočil do sajdkáry, aby pobavil netrpělivé publikum. Okolnosti nasvědčují, že polský borec závodí pro radost všem.

„Na plochodrážní závody jsem se vrátil vlastně až v sezóně 2009,” tvrdí Krzysztof Nowacki. „V lednu 2007 jsem měl vážný úraz. Opařil jsem se a měl jsem nohu spálenou ze čtyřiceti procent. Dva roky jsem se léčil a nyní se cítím, jako bych se znovu narodil. Chybělo mi závodění v minulé sezóně a nejsem celkově spokojený se svými starty. Především závodím pro fanoušky. Myslím, že už jich pár mám. Vždy si na ně najdu po závodech čas. Když jedu za AK Slaný, vždy se snažím udělat všechno, aby družstvo vyhrálo, i když vím, že v loňské sezóně ode mě kolegové Michal Dudek a Roman Čejka mnoho pomoci neměli. Ale myslím, že každý bod je důležitý.”

Tříčlenná družstva se stala hlavní závodní činností polského závodníka. „Hrozně se mi líbí atmosféra ve slánském klubu,” netají se Krzysztof Nowacki. „Jsem spokojený z toho, že jsem tady podepsal kontrakt. Těším se na další starty v této soutěži. Velmi dobře se mi spolupracuje s manažerem Milanem Machem. S Michalem a Romanem se také velmi dobře domlouváme v depu. Musíme se trošku lépe připravit na jízdu ve dvojici. Jsem připraven přijet do Slaného na trénink, abych s kolegy potrénoval. A potom fanoušci Slaného s námi budou nejen jednou spokojeni.”

Krzysztof Nowacki se rovněž podíval do české extraligy. „Ano, v jedné jízdě,” nemusí počítat příliš dlouho. „Mám radost, že kolegové vybojovali třetí místo, ale moje účast byla symbolická. Myslím, že po změně pravidel pojedu ve větším počtu utkání, ale to všechno závisí na mé formě a plánech funkcionářů. A já se vždy podřídím jejich rozhodnutí.”

Zajímavou zkušenost přinesla účast v mistrovství republiky dvojic. „Závody byly napínavé,” pochvaluje si Krzysztof Nowacki. „Vůbec poprvé jsem se zúčastnil takového mítinku, kde se body počítaly úplně jinak. Mám radost, že Jaromír Otruba mě pozval do své dvojice. Moc nechybělo a startovali jsme v hlavním závodě. Snad s ním budu moct jet v šampionátu dvojic také tentokrát.”

Když už hovoříme o sezóně 2010, jak se na ní Krzysztof Nowacki chystá? „Hlavně pracuji,” tvrdí. „Mám svou dopravní firmu, ale samozřejmě i trénuji. Chodím do bazénu. Dříve jsem využíval i saunu, ale z důvodu té popálené nohy jsem musel přestat. Cvičím v posilovně, hraji košíkovou a běhám po lese. I když teď je to těžší, protože u nás v Leszně je okolo čtyřiceti centimetrů sněhu. Ale zato můžu tahat sáňky se svým starším synem Martinkem. Mám dva syny. Ten mladší, Alan, měl 30. ledna půl roku. A starší Martinek se ode mě nehne na krok, když dělám na motorkách.”

Také tentokrát bude polský závodník s českou licencí startovat především na české půdě. „V nadcházející sezóně bych chtěl dosáhnout ještě lepšího výsledku pro tým AK Slaný,” plánuje. „Chtěl bych jet i mistrovství republiky jednotlivců i dvojic. A rád bych startoval ve volných závodech, na které rád přijmu pozvání.”

Krzysztof Nowacki děkuje:
„Chtěl bych pozdravit činovníky a kolegy z družstva AK Slaný a všechny fanoušky plochodrážního sportu. Samozřejmě i svou ženu Karolínku a také své krásné syny Martinka a Alanka.”

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Brummer st. a archív Krzysztofa Nowackeho

Mořina – 14. ledna
Nezasvěcený by jen stěží uvěřil, kolik patálií musel překonat Zdeněk Schneiderwind při zrození pravidelného zápolení mladých závodníků na stopětadvacítkách na malé dráze. Nikdo z kritiků ovšem si dozajista nevzpomněl na Ole Olsena, jehož obdobný program před třemi desítkami let učinil z Dánska plochodrážní velmoc. Markéta Cup má minimálně ambice překonat v krátkém časovém horizontu personální krizi české ploché dráhy. Díky němu se na našich domácích oválech objevila celá řada nových jmen. Mezi nimi je i Ondřej Smetana, z něhož právě Markéta Cup udělal závodníka během pár minut, když se předloni v dubnu přišel se svým otcem Radkem původně jen podívat.

Závodníkem během chvilky, vítězem do půl roku
V sportu platí obecně pořekadlo, že jablko nepadá daleko od stromu. A v české ploché dráze není vůbec neobvyklé, že se syn vydá v otcových šlépějích. „Táta jezdil za Prahu, ale brzy skončil, protože v roce 1989 při extralize měl těžký pád, který mu znemožnil dál jezdit, tehdy mu bylo sedmnáct let,“ vypráví Ondřej Smetana. „Začal jezdit znovu až v roce 2001, kdy mu bylo osmadvacet. Jezdil za Mšeno tu horší ligu, protože už jezdil jen pro zábavu a jinde už by ho stejně nevzali (smích).“

Radek Smetana zanechal vliv na svého potomka, nicméně ten si musel své závodění prosadit. „Tátu jsem viděl, jak jezdí, ještě když závodil, a pamatuji si to dobře,“ vzpomíná mšenský stopětadvacítkář. „Teď se se mnou jen párkrát svezl, ale prý už to není ono. Na moji kariéru to má určitě dobrý vliv. Táta dělá ve Mšeně vedoucího depa. Je tam dobrá parta pořadatelů, a tak jsem začal jezdit za Mšeno. Už odmala jsem se jezdil dívat pravidelně na Zlatou přilbu, na Memoriál Luboše Tomíčka a jak táta jezdí v první lize. V šesti letech jsem začal jezdit na malé krosce, později mě začala zajímat jen plochá dráha, ale rodiče mi ji nechtěli dovolit. Prý je to nebezpečné a nic si nevydělám, ale moje snaha byla větší (smích). A tak jsem se jel kouknout na Markéta Cup a Zdeněk Schneiderwind řekl, že to můžu hned zkusit. To bylo poprvé, kdy jsem se svezl na ploché dráze. To byl můj největší sen.“

Ondřej Smetana se tak v dubnu 2008 proměnil z diváka na závodníka doslova během pár minut. Na Prvního máje se představil početným davům, které každoročně přitáhne Memoriál Emila Sovy, v exhibiční jízdě. Nicméně jeho hlavním závodním programem se stal Markéta Cup na malé dráze za první zatáčkou pražské Markéty.

„V Praze na malé dráze jsem se naučil jezdit a hlavně závodit,“ bilancuje přínos minioválu. „Byl to můj úplný začátek ploché dráhy a nelituji toho. Malou dráhu mám radši, protože je to tam hodně na tělo a hodně tvrdý. Hlavně se tam toho naučím víc než na velký, kde to je skoro jen o motoru. Zkrátka velká dráha a malá je úplně něco jinýho. Na velké dráze je to taková větší prestiž o výsledek v mistrovství republiky a více diváků. Přitom na malé jsou hezčí závody a závodník se tam víc naučí.“

Společně s Jiřím Brummerem patřil k nejlepším nováčkům Markéta Cupu 2008. Nakonec je na čtvrté a páté příčce dělil jediný bod. V mistrovství republiky absolvoval jen tři závody, nicméně přesto si na klasické dráze užil svůj první triumf. V říjnu triumfoval ve vloženém klání při mlhavé Super Prix Mšeno. „Vyhrál jsem a bylo to super pocit,“ libuje si ještě dnes. „Klidně bych si ho zopakoval.“

Učednický rok s vavříny
Křivka výkonnosti mladého závodníka si zachovala vzestupnou tendenci i loni. Ondřej Smetana byl štikou Markéta Cupu a stupně vítězů přicházely častěji. V pátém kole vyhrál, nakonec ovšem skončil třetí za Michalem Škurlou a fenomenálním Jiřím Brummerem. Bylo třetí místo úspěchem, nebo ne?

„Samozřejmě to byl pro mě úspěch, že jsem byl vůbec třetí, mohl jsem taky skončit poslední, ale mrzí mě, že jsem nebyl druhej nebo první,“ odpovídá stylem pohádkové Chytré horákyně. „Poslední tři závody mi nejel motor, už byl zničenej, pořád prskal a pak v posledním závodě kleknul. A naopak Michal Škurla, který mě přeskočil o jedno místo, začal jezdit na Shupě a hodně se zlepšoval. Já, když jsem na ní měl ject, tak to nebylo ono. Zkrátka na malý dráze se mi jezdí líp na Hondě a na velké dráze je lepší pro mě Shupa, protože je ostřejší a motor se na rovince víc vytočí. Markéta Cup je pro mě nejtěžší závod na stopětadvacítce, je to takové malé Grand Prix. Když se jede rozjezd třeba ve čtyřech, občas se opakuje i třikrát. Zdeněk Schneiderwind vytvořil dobrý seriál závodů, ve kterých jsem se naučil to, co doposud umím.“

V mistrovství republiky a v šampionátu na malé dráze se odehrál podobný příběh. Stupně vítězů byly, ale v celkovém účtování mu patřila čtvrtá místa. Ta jsou pro většinu sportovců hodně nevděčné, protože k medailím byl jen kousek.

„V mistráku jsem byl na velký i malý dráze čtvrtej,“ hodnotí Ondřej Smetana. „Stejně jako v Markéta Cupu mě na malé dráze Michal předběh‘ jen o kousek až v rozjezdu. Snad to příští rok napravím. Závod, kterej se mi nejmíň poved‘, byl ve Slaném, kde si přede mnou udělal náskok Zdeněk Vrba a už jsem to na třetí celkové místo nedotáhnul. Potom dvakrát v Pardubicích, kde byl znát menší výkon motoru. Eda Krčmář mi složil motor, který vydržel celou sezónu. Ke konci už ztrácel výkon, ale naučil jsem se jezdit v chumlu a závodit. Už jsme do něj nechtěli investovat kvůli pár bodíkům. Letos mi prej tátův SMESTAV pustí víc peněz (smích). S výsledkama jsem celkově spokojený, byl to rok učení.“

Navzdory učednické sezóně naznačil Radek Smetana potenciál, který by z něho mohl v budoucnu udělat plochodrážního mistra. „Závod, který se mi nejvíce povedl, byl v polském Wawrově při soustředění SCM, kde jsem vyhrál,“ svěřuje se. „Tam byla úžasná atmosféra, hodně diváků, jak to v Polsku bývá zvykem. A hlavně malá dráha, která mě nesmírně bavila. Byla o kousek větší než malá Markéta. Také se mi líbily vložené jízdy na Memoriálu Luboše Tomíčka.“

Stopětadvacítky naplno i letos
V květnu Ondřej Smetana oslaví své patnáctiny. V předstopětadvacítkové éře k této věkové hranici noví adepti vzhlíželi s nedočkavostí, jelikož jim umožňovala legálně závodit. V současnosti se však projevuje nový trend. Plochodrážníci neodkládají stopětadvacítku nebo závody kolibří třídy prokládají s pětistovkami jako třeba loni Jaroslav Hladký. Do závodů půllitrů se po hlavě nevrhne ani Ondřej Smetana.

„„Už mám za sebou pět podzimních tréninků na pětistovce a je to mnohem lepší a
záživnější než na stopětadvacítce,“ srovnává obě kubatury. „Vím, že střídání stopětadvacítky a pětistovky v jedné sezoně, není moc dobrý. Asi nejlépe to udělal Eda Krčmář s Romanem Čejkou a Vendou Milíkem. Když dosáhli na stopětadvacítce maxima, věnovali se jenom větší kubatuře. Ale protože jsem začal poměrně pozdě a tadle sezóna bude teprve druhá kompletní, tak jsem se rozhodl takto. Letošní sezonu pojedu všechny možné závody na stopětadvacítce, abych dosáhl maxima v této kubatuře. Přál bych si být nominován na mistrovství Evropy v Loppersumu v Nizozemí a na pohár FIM v Anglii. Na pětistovce odjedu co nejvíce tréninků, abych byl co nejdříve připravenej na závody.“

By plochodrážní ovály prozatím spí pod pořádnou sněhovou duchnou, příprava na letošní boje už odstartovala. „Na novou sezónu se fyzicky připravuji třikrát v týdnu v posilovně a squashi s AK Markéta, jezdím na krosce a mám připravenou pětistovku se šroubkama. Snad už brzo vyrazím na rybník. Po technický stránce na tom budu o dost lépe než vloni, tak doufám, že letos budu na stupních vítězů v mistrovství republiky co možná nejblíž k tomu nejvyššímu.“

Ondřej Smetana děkuje
„Zdravím všechny fanoušky ploché dráhy a děkuji všem lidem, co mi pomáhají. Oni vědí, kteří to jsou. Především rodičům, dědovi Rudlovi, mechanikovi Martinovi (Céďovi), Zdeňku Schneiderwindovi a panu Greplovi.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Jiří Brummer st. a archív Ondřeje Smetany

Slaný – 12. prosince
Česká plochodrážní veřejnost se s ním nejprve setkala při exhibičních jízdách. AČR však v sezóně 2006 snížila věkový limit pro závody stopětadvacítek. On debutoval druhým místem v Plzni, aby další podnik na Markétě už vyhrál a celkově skončil jako vicemistr. Předloni připravil Romana Čejku o titul ve strhujícím finále ve Svitavách. A loni nedal mezi kolibříky nikomu ani náznak šance. Letos však svou Shupu odložil, aby se pustil do bojů na dvěstěpadesátkách. Publiku při Zlaté stuze ukázal, že i v nově formovaných závodech této kubatury má ambice dominátora. Navíc ve Slaném v červenci proběhne první ročník Zlatého poháru FIM. Eduard Krčmář by v něm rád výrazně promluvil do výsledkové listiny, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

„Už jsem je nechtěl jet,“ vysvětluje Eduard Krčmář svou absenci v letošních kláních stopětadvacítek. „To jsem nechtěl už loni, ale nakonec to ještě zkusil. Teď jsem řek‘, že už ne. Už loni jsem dostal dvěstěpadesátku a stopětadvacítka byla pomalá. Ani mě to nebavilo.“

Nicméně opuštění stopětadvacítek přineslo menší počet závodních příležitostí, protože šampionáty dvěstěpadesátek se teprve rozbíhají. „Měl jsem pět závodů v Německu, jeden tady,“ pouští se slánský závodník do vypočítávání. „Bylo to málo, ale lepší než stopětadvacítky.“

I v nové kubatuře si ovšem Eduard Krčmář počínal s razancí rozjetého buldozeru hrnoucího veškeré body především na svou kupičku. „V Německu byly volný závody a pokaždý jsem vyhrál,“ říká jednoznačně. „Jejich mistrák jsem nemoh‘ jet. Mají pravidla podle FIM a mně nebylo ještě čtrnáct.“

Na vlastní oči ho mohli vidět také čeští diváci. Pardubičtí pořadatelé vypsali při Zlaté stuze volné klání pro motocykly o obsahu válců 250 ccm. Historicky první podnik dvěstěpadesátek u nás pomineme-li pravěkou éru motocyklového závodění ohraničenou zhruba čtyřicátými lety ovládl Eduard Krčmář stylem, jakým byl zvyklý deklasovat své soupeře ve stopětadvacítkách.

„To bylo dobrý,“ libuje si ještě dnes s bezmála čtvrtročním odstupem od vítězné soboty na svítkovském letišti. „Čekali jsme, že Christian Rickenburger bude dobrej. A ono nic. Nám chodily motory jako fík. Dělá nám je Olda Řezníček a jsme docela spokojený.“

A jaký je vlastně rozdíl mezi oběma kubaturami? „Dvěstěpadesátka je skoro konkurenční jako pětistovka,“ říká Eduard Krčmář a vzápětí pro své tvrzení dodává další argumenty. „Je akorát pomalejší od startu. S Romanem Čejkou a Michalem Dudkem jsem trénoval a ujeli mi jen o kousek. Byl jsem hnedka za nima. A na tři kola jsem byl ve Slaným jen o tři kola pomalejší než Martin Vaculík.“

Nicméně u čtvrtlitrů se vzestup Eduarda Krčmáře nezastavil. „V září jsem dostal pětistovku a trénoval na ní,“ pochlubil se, aby i tady našel výhodu předčasného odstavení stopětadvacítky. „Kdybych šel na pětistovku rovnou ze stopětadvacítky, bylo by to horší. Takhle to docela šlo.“

Sezónu 2010 mohl Eduard Krčmář zahájit vskutku netradičně. „Zvali mě na dva měsíce na Nový Zéland,“ svěřuje se. „Na leden a únor. Ale je to hroznejch peněz a nechodil bych do školy.“ Slánský závodník si tak na ostrý start bude muset počkat na jaro. „Hlavně Německo a Itálie,“ plánuje své starty. „A pak tady mistrovství světa ve Slaným. A trénovat na pětistovce, příští rok už můžu. V Německu bych na ní moh‘ i závodit. Problém je, že tam se vrátíš z jízdy s dvěstěpadesátkou a hned jedeš půllitry.“

Pohár mládeže FIM ve Slaném bude má tým slánského závodníka ve svém kalendáři zakroužkovaný červeným fixem. „Budu mít natrénováno,“ hodnotí Eduard Krčmář své vyhlídky přece jen s jistou dávkou opatrnosti. „Olda mi připraví motor jen na tenhle závod.“ Poklonu pardubickému ladiči vysekl i závodníkův otec Eduard. „Technika funguje,“ nechává se slyšet se spokojeností v hlase. „Nebejt Řezni, nejsme tam, kde jsme teď.“

Pakliže se nic nezmění, domácí fanoušek uvidí závody kubatury 250 ccm pouze počátkem července ve Slaném. „Tady máme dvěstěpadesátku jenom já a Michal Průcha,“ říká Eduard Krčmář. A jeho otec dodává: „Na začátku prosince jsem byl v Divišově objednat novej motor a nikdo jinej z Čech ho nemá objednanej‘.“

Eduard Krčmář děkuje:
„V první řadě Oldovi Řezníčkovi a pak sponzorům: Martinu Janoškovi, Ondřeji Hedvábnému, Františku Němcovi, Jiřímu Beránkovi, Jardovi Novému a Milanu Piknovi. Chtěl bych poděkovat i fanouškům a popřát šastný Nový rok.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a archív Eduarda Krčmáře

Slaný – 12. prosince
Na stupně vítězů se dostal mnohem dříve než kdokoliv z jeho vrstevníků. Se svým nevlastním bráškou Miroslavem Fenclem jezdil na závody už odmalička a slánský talent ho po vítězných závodech brával na pódium s sebou. Předloni se vydal ve stopách svého slánského sourozence. A v sedle stopětadvacítky pečlivě připravenou otcem Karlem se postaral, že se na pódium dostal i svým vlastním přičiněním. Slánský stopětadvacítkář Michal Průcha, jehož snadno poznáte podle charakteristického slamáku na hlavě, si o své kariéře povídal s magazínem speedwayA-Z.

Z kaluže na pódium Tomíčkova memoriálu
„Plochou dráhu jsem sledoval odmalička s tátou a Mirdou,“ nepřekvapí informace z úst Michala Průchy. „Líbilo se mi to, byl jsem hodně malej. Někdy mě vzali s sebou tady po republice. Fandil jsem bráchovi a pomáhal mu s motorkama.“

Je možná symbolické, když Miroslav Fencl přestal závodit, na oválech se objevil jeho nevlastní bratr. Stalo se tak při Velké ceně Královského města Slaný stopětadvacítek, která předloni v dubnu doprovázela úvodní klání tříčlenných družstev. „Jezdil to děda, táta, brácha, tak proč bych to nezkusil taky,“ krčí rameny nad otázkou, co ho přivedlo do sedla plochodrážního motocyklu.

Páté místo mezi osmi závodníky dávalo tušit, že se Michal Průcha neobjevil za řidítky poprvé. „Táta měl Babetu,“ vzpomíná na svůj motocyklový pravěk. „Nedosáh‘ jsem ani na zem. A když mi jednou došel benzín, spad‘ jsem do louže. Potom jsem měl minibajky a motorky s motorama ze sekaček. Nakonec táta svařil rám, dal do toho motor ze stopětadvacítky čízy, kterej postavil asi ze čtyřech jinejch. A na tom jsem zkusil poprvý něco jako plochou dráhu. Jezdilo se na černým hřišti a i na velký dráze. Ale bylo to pomalý a nešlo to dát do smyku. Bylo to jen takový vození, jen jsem to zkusil.“

Po ostrém debutu se Michal Průcha stal stálým inventářem plochodrážních dep. „Když jsem dostal Hondu, začalo to líp,“ říká. „Závodit jsem začal v roce 2007 a jezdím doteď. První úspěch byl Tomíčkův memoriál. To jsem byl čtvrtej. Měl jsem velkou radost, atmosféra tam byla skvělá. Plus ty lidi kolem a velký závody k tomu. Vůbec jsem to nečekal.“

Investice přijdou v pětistovkách
Není divu, že se první pódium pevně vrylo do paměti tehdy jedenáctiletého kluka. Loni už se dokázal dostat mezi první trojici závodu ranku mistrovství republiky. „Byl jsem na bedně dvakrát,“ vypočítává, „V Pardubicích jsem byl druhej a ve Slaným třetí. Byl jsem spokojenej. Byla to taková ta první závodnická sezóna, tamto doposud bylo spíš trénování. Dostal jsem novou Shupu a ta letěla. Bylo to dobrý, skončil jsem pátej v republice a to byl určitě úspěch.“

Letos však soupeři nazbrojili. „Nebyl jsem na bedně v mistráku, ale konkurence byla větší a já dělal chyby,“ vysvětluje Michal Průcha. „V Plzni jsem byl první, ale dal to na venek a podjeli mě. Byl jsem o bod za třetím Ondrou Smetanou. Mšeno jsem musel vynechat, když jsem spadnul v Pardubicích. Měl jsem namožený stehno a doktor řek‘, že se na to mám vykašlat, protože to bylo po dvou dnech. Ten závod mi chyběl a tak jsem nakonec skončil šestej.“

Letošní sezóna ovšem neskončila bez vavřínů. „Na bedně jsem byl ve Mšeně při Sovovi,“ vypočítává. „A ve dvojicích s Míšou Krupičkovou ve Slaným. Vyhrál jsem v Míšni. Těžko říct, jestli sezóna 2009 byla lepší než 2008. Loni to v mistráku bylo lepší, letos je vidět, že někdo byl rychlejší. Na stopětadvacítce záleží na výkonu. Máme ho, ale máme stopětadvacítku. A řekli jsme s tátou, že radši budeme investovat až do půllitrů.“

A jaké má slánský závodník plány na sezónu 2009? „Uvidím, jestli pojedu stopětadvacítky,“ plánuje. „Nebo jestli budu jen trénovat na dvěstěpadesátce. Chtěl bych půllitr, ale chci ještě zkusit ty dvěstěpadesátky. Uvidíme…“

Michal Průcha děkuje:
„Hlavně chci poděkovat tátovi. Potom Frantovi Moulisovi, že si u něj v dílně můžeme udělat motorky. I auto jsme si tady připravovali. A děkuju firmám Autodoprava Petr Burian, Altmanmoto a UJU ET.com.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Milan Mach