Liberec – 18. září
S ledařskými hřebíky zapíchanými do klobouku je nepřehlédnutelnou postavou, by zrovna nechystá na zamrzlé ploše nějakého rybníku svůj ledařský speciál k závodní akci. Podobně jako při sobotních česko-polských plochodrážních hrách v Liberci, které si nemohl nechat ujít. Magazín speedwayA-Z využil příležitosti a prohodil s Janem Pecinou pár slov na téma jeho závodních i organizátorských plánů.

„Vydělávám na sezóny,“ svěřuje se borec, který se letos v únoru spolu s Lukášem Volejníkem v mistrovství dvojic vůbec poprvé zapsal mezi šampióny republiky. „Začínáme s klukama připravovat motorky a hřebíky.“

Ledaři začínají s ostrou přípravou už příští měsíc. „Ještě jsem to neřešil,“ odpovídá Jan Pecina na otázku, kdy usedne za řidítka ledařského speciálu. „Buď Rusko nebo Švédsko. Slyšel jsem, že kluci chtěj¡v říjnu letět do Ruska. Ale to stojí ranec. A tak čekám, až to zamrzne tady. Zatím ale hlásej‘ jen přízemní mrazíky (smích).“

Pakliže vše klapne, čeští ledaři by už nemuseli být rukojmí rozmarů počasí. „Děláme projekt na zimní stadión v Osečný,“ odhaluje Jan Pecina své smělé ambice. „Chtěj‘ fotbalový hřiště a kolem by byla plochá dráha. V lét by se po ní jezdilo na kolečkovejch‘ bruslích a bylo by tam i veřejný bruslení kvůli nákladům. Všechno je zatím v počátcích, starosta slíbil, že sežene peníze.“

Pakliže však bude příznivá zima, Jan Pecina se s týmem nadšenců z Osečné opět ujme pořadatelské role. „Stoprocentně budou zase závody v Hamru,“ plánuje. „I když po volbách může bejt‘ jinej‘ starosta, ale vypadá to, že ne. Chceme nějakej‘ freundschaft s Polákama a Rakušákama, že by se dělaly závody tam a tady.“

Foto: Wojta Zavřel

Pardubice – 13. srpna
Někdo má zakletý pátek třináctého, jinému vadí přeběhnutí černé kočky přes cestu. Hynek Štichauer asi začne být pověrčivý na červenec. Loni si v sedmém měsíci roku zlomil obratel, letos si zase pořídil sádru na ruku. Do závodního kolotoče by se měl vrátit příští měsíc a magazínu speedwayA-Z se svěřil, že za své podzimní priority pokládá především druhé finále mistrovství republiky jednotlivců a samozřejmě Zlatou přilbu.

„Minulej‘ rok jsem si udělal zranění devatenáctýho července, letos sedmnáctýho,“ vypráví Hynek Štichauer. „Vypadá to, že si v červenci budu muset udělat prázdniny. Je to smůla, ale bohužel to patří k tomu.“

A co se vlastně onu osudnou sobotu v britském Scunthorpe stalo? „Trošku mi hráblo,“ dívá se na svůj výkon sebekriticky. „Vyhrál jsem tři jízdy a pak dával nesmyslnej‘ venek. Řidítkama jsem chytil o pletivo. Prolít‘ jsem cílem první, ale bez motorky. Body mi nedali, bylo by to, jak kdyby žokej projel cílem bez koně.“

Předevčírem se v Pardubicích objevil se svým stánkem nabízející divákům vlastní suvenýry. V duchu už přemýšlel nad comebackem. Zkraje týdne se bavil s Jaromírem Otrubou o možnosti startu v jeho dvojici při divišovském šampionátu republiky. Nakonec ho však Lubomír Vozár povolal vedle Tomáše Suchánka do sestavy Zlaté přilby.

„Doufám, že pojedu,“ krčí rameny nad svou nominací do Divišova. „Není to na sto procent. Budu se snažit bejt‘ v klidu. Dráty mi vyndaj‘, ale svaly jsou ochablý. Nechci, abych jezdil na ocase.“

Foto: Pavel Loužecký

Praha – 13. července
Ještě předminulý týden řešil Luboš Tomíček dilema. Když se koncem dubna dohodl se Somersetem, pevně věřil ve svou světlou budoucnost v Premier League. Proto si koupil dvě vstupenky na britskou velkou cenu. Jenže Somerset se s ním rozloučil ještě předtím, než stačil za něj absolvovat dvanáct utkání potřebných pro snížení jeho nevýhodného average. A tak Pražan v Liberci pracoval jako mechanik Jakuba Fencla a nevěděl, co si s lístky do Cardiffu počít. Nic se však nejí tak horké, jak se uvaří a pražský závodník už objevil v novém britském klubu.

„Letěl jsem se podívat na Grand Prix podívat, protože jsem měl ty lístky“ vypráví Luboš Tomíček. „A hned po příletu mi zavolali ze Stoke. Bylo to všechno last minute, ale jelikož mám v Anglii všechno, nebyl to problém. Jsem moc rád, že mi dali tu šanci v téhle pro mě nelehké situaci s vysokým average, který se mi po dvou závodech konečně změní a bude daleko jednodušší sehnat job v příštím roce.“

Ilustrační foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Mořina – 30. června
Mšenský stopětadvacítkář Ondřej Smetana oslavil zkraje května své patnácté narozeniny. Ačkoliv věkově dorostl na závodění s pětistovkou, letos chtěl dosáhnout maximum se stopětadvacítkou. Jenže v sobotu v Chabařovicích se jeho žlutý motocykl objevil v boxu Zdeňka Holuba jako možní řešení jeho mechanického trápení. Ondřej Smetana ohlásil změnu svých plánů ve prospěch půllitrů a magazín speedwayA-Z zjišoval podrobnosti.

„Letos jsem se chtěl hodně věnovat stopětadvacítkám, ale na jaře jsem nějak vyrostl, i váhově,“ vysvětluje. „Zlomil jsem si ruku a ještě se nám nepodařilo doladit motory, aby jely jako ostatním. Shupateam nám ještě nabídl jiný motor k zapůjčení, ale už jsem se rozhod‘, že chci jen pětikilo. Když vidím na pěu Poláky nebo Edu v mým věku, mám co dohánět.“

Tohle rozhodnutí tedy znamená definitivní tečku za stopětadvacítkami? Je tady ještě Zlatá trofej FIM v Anglii? „V Anglii na trávě ještě pojedu,“ říká Ondřej Smetana. „Moc se tam těším, mám se tam co učit. A navíc nám Shupáci opět sponzorsky připraví ten nejnovější motor a na tom to je zážitek. Za to jim moc děkuju. V Čechách ho nechtějí používat, aby ostatní závodníci nebyli znevýhodnění. Taky na malé dráze ještě odjedu nějaký ten Markéta Cup, ale na velké dráze jsem s malou kubaturou už definitivně skončil.“

Pokračování kariéry Ondřeje Smetany spočívá v závodech plnoobjemových plochodrážních strojů. „Na pětistovce mám asi pět tréninků, zohýbaný rám a potom tu ruku,“ vypočítává své dosavadní zkušenosti. „Takže teď začínám znovu a to zítra na Markétě. První závod pojedu, až prej‘ dojedu deset kol v kuse bez pádu, jak říkal táta (smích). Jednu pětistovku mám klubovou a druhýho svýho půllitra si stavím. Už je skoro hotovej‘. Chystal jsem se na ně už v zimě, takže jsem připravenej‘. Ještě dokupujem‘ nový nářadí a těšíme se, že začne něco novýho. Jen se mi bude stejskat‘ po dobrý partě ve stopětadvacítkách.“

Foto: Radek Smetana

Žarnovica – 14. júna
Otázku ako to je s postupom Martina Vaculíka do semifinále Kvalifikácie do GP 2011 si kladie mnoho fanúšikov. Informácie na webových stránkach podávajúcich správy a výsledky z Terenzana sa rôznia. Niekde je slovenský pretekár uvádzaný na postupovom deviatom mieste a niekde je na desiatom mieste, ktoré znamená post náhradníka pre semifinále. O tom ako je na tom si nie je istý ani sám pretekár.

„Neviem, niekde píšu tak inde inak,“ zdie¾al neistotu Martin Vaculík. V tomto prípade však pravdu budú ma s istotou médiá, ktoré žarnovickému jazdcovi pripisujú miesto náhradníka. V jeho prípade sa totiž o postupe malo rozhodnú v dodatkovej jazde medzi ním a Argentínčanom Emilianom Sanchézom, pretože ich bodový súčet vykazoval rovnaké číslo, 8. Nako¾ko však Martin nemohol pre zranenie nastúpi do tejto jazdy, postup do semifinále mal tak pripadnú jeho súperovi.

Ako to vyzerá so zranením Martina, hovorí on sám: „Teraz akurát čakám na operáciu v Banskej Bystrici. Dúfam, že to dopadne čo najlepšie. V tom Landshute (semifinále MS juniorov – pozn. redakce) by som určite chcel štartova.“ Magazín speedwayA-Z mu teda za všetkých čitate¾ov praje skoré uzdravenie, aby to s jeho plánmi vyšlo čo najlepšie. „Chcel by som sa poďakova všetkým, ktorí na mňa teraz myslia,“ uzatvára Martin.

Ilustrační foto: Martin Búri

Bernardov – 3. května
Úsloví o jablku, které nepadá daleko od stromu, platí v ploché dráze dvojnásob. Potomci slavných otců či dědů mohou těžit ze zkušeností i kontaktů svých předků. Václav Milík měl ovšem nástup na ovály složitější. Líbil se mu motokros, potom chvilku trvalo, než s plochodrážní kariérou souhlasili rodiče. Ke všemu si přivodil úraz při skákání na trampolíně. V patnácti se však postavil na start svého prvního mítinku a má velký náskok před svým otcem. Ten totiž odstartoval svou cestu ke hvězdám plochodrážní nebe ve třiadvaceti.

Z trampolíny do stopětadvacítek
„Pamatuju si jedinej‘ závod, kterej‘ jel,“ svěřuje se Václav Milík se svou vzpomínkou na aktivní závodění svého otce. „Jel se ve Svitavách a chtěli ho vyloučit, že blokoval dráhu. Ale nakonec ho nevyloučili. To je jedinej‘ závod, co si pamatuju. Má doma hodně videí, třeba jak vyhrál malý finále při Zlatý přilbě.“

I když jablko nepadá daleko od stromu, plochá dráha nebyla pro Václava Milíka zpočátku sportem číslo jedna. „Chtěl jsem motokros,“ vypráví. „Ten sport mi pad‘ do oka. Jenže je to hodně finančně náročný a rozhod‘ jsem se pro plochou dráhu. Mamka to nejdřív nechtěla, taka jo. Pak si uvědomil, co by se mi mohlo stát. nakonec se to otočilo, taka nechtěl, ale mamka řekla, že je lepší, když budu jezdit, než abych se někde poflakoval.“

Jméno Václava Milíka se objevilo na pardubické soupisce mezi stopětadvacítkáři, avšak syn slavného otce se v ostré akci neobjevoval. „Měl jsem doma motorku, ale nedostal jsem se k tomu,“ vzpomíná. „Měl jsem naprasklej‘ třetí hrudní obratel z trampolíny. Skákal jsem pozadu a nějak mi to nevyšlo. Na podzim jsem šel na Bechera a od tý doby jezdím.“

Zjara 2008 se pardubický závodník začal objevovat v sedle stopětadvacítky. Preferoval však výhradně Markéta Cup. „Mladý kluci měli udělaný motorky, že v zatáčkách jsi je doháněl, ale na rovinkách ti ujížděli,“ vysvětluje Václav Milík svou tehdejší orientaci na malý ovál za první zatáčkou pražské Markéty. „Malá dráha se stopětadvacítkou je dobrá, to je jak na velký dráze na půllitru. Člověk si s tím musí poradit, je to o umění.“

A Václav Milík si s minioválem poradil vskutku dobře. Už od úvodních kol seriálu se pohyboval na stupních vítězů. Dva závody vyhrál. Na závěr odrazil nápor Jaroslava Hladkého a těsně uhájil celkové stříbro.

„Jel jsem první závod a skončil druhej‘,“ vzpomíná. „Na tý malý dráze to šlo. Měl jsem smůlu na finálový rozjížďky. Taka pak odjel, udělali jsme motorky jinak a hned jsem vyhrál. Volal jsem mu a on měl radost. Vyhrál jsem zase, ale pak zas přišla smůla. Dlouho jsem držel traovej‘ rekord, ale nakonec ho překonal Jarda Hladký. Tak nemám ani jeden velkej‘ pohár z Markéta Cupu, ale malejch‘ mám spoustu.“

Pozdní nástup k výšinám
Stopětadvacítka je ovšem pouze přípravou na plnoobjemový motocykl. Přechod na pětistovku byl logickým krokem v kariéře Václava Milíka. „Když jsem jezdil stopětadvacítky, nechtěl jsem na pětikuli,“ vybavuje si. „Trošku jsem se jí bál. Ale Tomáš Jůza mi ji jednou půjčil na trénink. Bavilo mě to, trénoval jsem a těšil se na první závody.“

Závodní premiéra patnáctiletého mladíka se odehrála předloni koncem září při odloženém závodě české juniorky ve Slaném. Objevil se také v extralize za ZP Pardubice, která tehdy vyhrála titul. „Nasazovali mě jako náhradníka,“ tvrdí. „Docela mě to dalo. Vyhráli jsme titul, ale nejel jsem ani jednou na pásce.“

Během zimy zmizela stopětadvacítka z dílny. „Přes zimu jsme sháněli sponzory,“ vypráví Václav Milík. „Taka sehnal Fuchs Oil. Sponzorují ho v traktorech a hodně mi to pomohlo v penězích. A Evžen Erban. Jawa je nejlepší a v životě nesednu na GM! Do konce kariéry budu věrnej‘ Jawě.“

Avšak sezóna nezačala optimálně. O Velikonocích atakoval pódium úvodního kola juniorského šampionátu, nicméně pád a defekt ho připravily o důležité body. Druhý den se však při juniorských družstev skončil v nemocnici s frakturou klíční kosti a otřesem mozku.

„Vysekal jsem se už v prvním závodě,“ vzpomíná Václav Milík na nešastný slánský víkend. „Motorka byla zničená, ale mě už nic nebylo. Druhej‘ den jsem se přetočil a padnul na mě Jéňa Holub. Probral jsem se až v nemocnici. To mě docela mrzelo a zastavilo.“

Pardubický junior se do závodního kolotoče vrátil až s příchodem léta. „Musel jsem začínat podruhý odznovu,“ vzdychá. „A přišel jsem mezi rozjetý kluky.“ Avšak s tímto handicapem se záhy vyrovnal. Zůstal v reprezentačním hledáčku Milana Špinky a s juniorským nároďákem debutoval ve finálových závodech mistrovství světa a Evropy.

„V semifinále v Moorwinkelsdammu jsem byl jako náhradník,“ vypráví. „Finále v Holstedu bylo můj první velkej‘ závod. Byl proto možná větší stres, ale když přijedu na pásku, je to v pohodě. Soustředím se jen na závod. Ve finále mistrovství světa v Gorzowě jsem byl rozjetější. Haďas si o tréninku udělal krk a já jel místo něj. Měl jsem číslo jedna a jel hned první jízdu, což bylo hrozný. Když jsem jel na pásku, říkal jsem si, že musíme vyhrát. Šel jsem do toho naplno, ale přejel jsem oběma kolama čáru. Pak jsem dělal jedna, dvě, jedna.“

Do konce plochodrážní kampaně 2009 stihnul Václav Milík ještě premiérové pódium v české juniorce v Divišově. O další ho připravila smůla. Především ve Mšeně, kdy zadřel motor, jenž mu při startech dával doslova raketové zrychlení. „Chytnul jsem se ke konci sezóny,“ komentuje. „Když se mi podařilo odstartovat.“

Odložený začátek
Do letošní sezóny nastupoval Václav Milík s novými ambicemi, ale také náležitě poučený. „Radí mi hodně taka,“ nezastírá. „Jezdil to a ví jak na to. Zezačátku to byl boj otce se synem, ale už loni jsem pochopil, že je lepší ho poslouchat, protože ví, o čem mluví.“

Jaro však přineslo stejnou smůlu jako loni. „Jeli jsme nejdřív Goričanu a Lendavě,“ vrací se Václav Milík na konec března. „Dařilo se. Už v prvním závodě jsem jel v první jízdě do nájezdu a týpek mě srazil. Dal jsem si na tu klíční kost, co jsem měl loni zlomenou. Byla naprasklá, ale dalo se s tím jezdit. S Holubínem jsme pak jeli poslední jízdu, ale zadřel jsem ve třetím kole motor.“

Také v dalších kláních dal o sobě Václav Milík dostatečně vědět. „Lendava jsou takový Pardubice,“ vypráví. „Dráha byla dobrá a hned v první jízdě jsem jim ujel o půl zatáčky. Pokračovalo to dobře, akorát v poslední jízdě jsem se přetočil a spad‘. Byl jsem ale stejně nejlepší z Cechů. Pak jsem jel v Praze. Dařilo se, jen jsem neporazil Luboše Tomíčka a Simoáka. Na něho jsem měl, byl jsem stejně rychlej‘. Ale jsou to zkušenosti, třeba to jednou přijde…“

Přišel desátý duben a Václav Milík vyrazil na pouák do Natschbachu. „V první jízdě jsem jim to dal o kus,“ popisuje. „Druhou taky. Ve třetí jsem odstartoval blbě. Přede mnou jeli Polák a Hauzinger. Dával jsem to nad Poláka a na mokrým se přetočil. Na dráze jsem rozhazoval rukama, že jsem v pohodě. V depu jsem si chtěl sundat přilbu. Ale nešlo to. Jeli jsme domů. Šest tejdnů mám přestávku, ale budu trénovat, jak to bude možný. Chci jet mistrovství světa v Gdaňsku.“

Václav Milík děkuje
„Děkuju svejm‘ sponzorům. Doufám, že pro ně budu dělat výsledky. Jsou to FuchsOil Silkolene, MA Autoservis Zdechovice, Agros Kojice, Vladimír Šanda s.r.o. Děkuju JRM Divišov a klukovi, kterej‘ mi dělá webový stránky a dost shání prachy Luboši Kasalovi – Kaslík style.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Martin Búri a František Kalina