Praha – 17. listopadu
Je-li vaše maminka sestra Adriana Rymela a přítelkyně Richarda Wolffa, mohlo by se zdát, že na své cestě do sedla plochodrážního speciálu nebudete mít žádné křivolaké zatáčky. Nicméně jen jediný člověk na světě o tom může zasvěceně vyprávět. Je jím Dominik Hinner, který má za sebou dvě kompletní sezóny se stopětadvacítkou. Závodník pražské Markéty s ní bude závodit také příští rok, ale pouze na malé dráze souběžně s pětistovkou, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

Hromadění zkušeností
„Poprvé jsem viděl závody z kočárku, na to si ale nepamatuju,“ vzpomíná Dominik Hinner na svá kopřivnická setkání s plochou dráhou. „Ale plochou dráhu jsem z Kopřivnice znal. Sice se jezdily jen dva nebo tři závody v roce, ale o to víc jsem se na to těšil.“

Synovec Adriana Rymela neměl logicky ke sportu levých zatáček. Ale jeho vlastní kariéra začala, když se s maminkou přestěhoval do Prahy. „V Kopřivnici by to asi nešlo, neměl bych tam podmínky jako v Praze,“ uvědomuje si intenzitu impulsu, který pro jeho závodění přinesla pražská Markéta. „Impuls?,“ přemítá. „Noo, docela velký. Máma mi sice říkala, a s tím ani nepočítám, že bych jezdil plochou, ale nakonec jsem ji přemluvil.“

Zdeněk Schneiderwind na něho upozorňoval už před začátkem loňské sezóny. Při tělocvičně tvrdě dřel, zatímco ostatní čas od času využili jeho nepozornosti a polevili v tempu. „No, nemyslím, že bych dřel o dost víc než ostatní,“ říká Dominik Hinner. „Jen jsem s nima držel krok. Samozřejmě na tom byli fyzicky lépe než já, když jsem tam přišel poprvé.“

Nicméně Dominik Hinner chtěl jezdit plochou dráhu a šel si za svým cílem. „Ano, touha byla obrovská,“ připouští. „Tak jsem se kousnul a celou zimu to vydržel, i když to není zrovna nejzábavnější.“

Přišlo jaro a s ním nová sezóna. Dominik Hinner byl v roce 2009 jediným debutantem na českých oválech. Jeho prvním závodem byl květnový Markéta Cup. Skončil v něm osmý. O týden později na klasické dráze v Plzni byl desátý.

„Jo, jo, na to si vzpomínám dobře,“ vybavuje si svůj debut v Markéta Cupu. „Byl to spíš takový trénink než závod, ale bavilo mě to hodně. V Plzni to bylo poprvé, co jsem jel na velké dráze a jako hlavní cíl jsem měl, aby mě nepředjeli o kolo a porazit Jardu Drbala, což se mi také povedlo.“

Shrneme-li jeho první sezónu řečí výsledků, skončil desátý v klasickém šampionátu republiky, šestý na malé dráze a sedmý v Markéta Cupu. „První rok byl spíše seznamovací,“ svěřuje se pražský závodník se svým úhlem pohledu zpoza řidítek. „Co se týče práce na motorkách, s tím mě přes zimu seznámil Richard Wolff. Jenomže hlavní je závodění, to mi hodně pomohl pan Schneiderwind, náš trenér. První sezóna mi dala spoustu zkušeností od prvního tréninku až do posledního.“

Nejbližší budoucnost obojživelníka obou kubatur
Letošní rok strávil Dominik Hinner znovu v sedle stopětadvacítky, avšak provázelo ho dost mechanického trápení. „Ano, měl jsem dost problémů,“ nezastírá. „Na letošní rok jsem v zimě postavil novou motorku a to s motorem Shupa. Nevěděl jsem co a jak, převody, elektrika, karburátor a tak dál. Všechno bylo jiné, než co jsem jezdil na Hondě. Prostě se mi to sralo.“

Když si však půjčil motor od Škurlů, bylo z toho rázem pódium v Plzni… „Těm bych chtěl poděkovat,“ neváhá ani na chvilku. „K této spolupráci nedocházelo častěji, protože to byl jejich závodní motor, na kterým mladej‘ jezdil. Půjčili mi ho, protože ten můj byl zadřený a Michal zrovna jezdil jiný.“

Stupně vítězů nebyly daleko ani při ostatních příležitostech. Celkově skončil Dominik Hinner pátý v mistrovství republiky na běžných oválech a šestý v obou seriálech na malé dráze. Bohužel ho přibrzdil pád při letním soustředění v Chabařovicích, kdy si poranil ruku.

„S letošní sezónou nejsem zrovna spokojený, moc se mi nedařilo“ říká na rovinu. „Pád v Chabařovicích mě hodně mrzí, byl to zbytečný pád z nezkušenosti. Ani to nebyla moc velká rychlost. Spad‘ jsem přes řidítka na rameno a zlomil si krček v nějaké štěrbině. Myslím, že mi ta pauze docela pomohla, hlavně jsem si to všechno srovnal v hlavě. A jak jsem se vrátil zpátky na motorku, myslím, že jsem po pár trénincích jel o dost lépe než celou dobru před tím.“

Shodou okolností právě v Chabařovicích dosáhl svého nejlepšího výsledku v Markéta Cupu. Na sklonku sezóny jsem Zdeněk Schneiderwind expandoval se svým seriálem a Dominik Hinner exceloval, když prohrál až ve finále A. „Ano, druhé místo, samozřejmě za Škurličem,“ směje se. „Dráha tam je perfektní, dost technická a mě to tam baví. Jsou tam dlouhé rovinky a je to docela dost za roh. Každopádně byla velmi dobře připravená. Díky chabařovickým fandům, myslím Šifalda a spol.“

Stopětadvacítka je však přece jen v suterénu s výtahem do vyšších pater plochodrážní kariéry. Dominik Hinner, který před Vánoci oslaví své patnácté narozeniny, už může příští rok regulérně závodit s plnoobjemovým strojem. Jakým směrem se vydá v sezóně 2011?

„Na bůru jsem několikrát trénoval, ale moc zkušeností na něm nemám,“ vypočítává. „Příští rok pojedu se stopětadvacítkou malou dráhu a půllitry. Na půllitrech to bude něco, jako když jsem začínal na stopětadvacítkách. Další seznamovací sezóna. Nad dvěstěpadesátkou jsem ani moc nepřemýšlel. Je to další novinka, myslím si, že hodně dobrý nápad, ale už mi bude patnáct, takže jdu rovnu na půllitra. Čím dříve, tím lépe (smích). A stopětadvacítky malá dráha. Tam mi to pořád má co dát, takže do toho jdu, ale hlavní budou pětistovky.“

Dominik Hinner děkuje
„Chtěl bych poděkovat klubu, hlavně trenérovi. A také SCM za dobře připravené soustředění a Chabařovicím za možnost tréninků a dobrého ježdění. A hlavně rodičům, bez kterých bych nemohl plochou dráhu jezdit.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Wojta Zavřel

Liberec – 10. listopadu
Předloni v dubnu proměnil Zdeněk Schneiderwind myšlenku na pravidelné závodění stopětadvacítek v čin. A protože se netajil inspirací svého Markéta Cupu ve vodách Speedway Grand Prix a české extraligy za časů MPM Trading Michala Stárka, vše začalo velkoryse. Tréninku před zraky médií předcházela tisková konference. Moderoval ji Standa Berkovec a páni kluci ztráceli před jeho mikrofonem svou obvyklou výřečnost. Blok při jejich stydlivých projevech zůstával stále panensky bílý. Až došla řada na jedinou dívku v jejich středu.

Hvězda tiskové konference
„Jmenuju se Míša Krupičková, je mi jedenáct a chci vyhrát tuhle motorku,“ ukázala rovnou na hlavní cenu celého seriálu. Svět české ploché dráhy musel vzít rázem na vědomí, že přestává být ryze mužskou doménou. A to tím spíše, šlo-li se z tiskové konference rovnou na malou dráhu. A tohle něžné stvoření ukázalo, že pakliže si ještě hraje s panenkami, v sedle plochodrážního stroje jí to jde možná ještě lépe.

„Byl to začátek,“ vzpomíná Michaela Krupičkové dnes s odstupem více než dvou let. „Ale tu motorku chtěl asi každý, né jenom já. Do dneška mi tu visí noviny, kde je ta společná fotka. Na začátku jsem měla Shupu se středním rámem a pak už svoji vlastní.“

Závodní motocykly rozhodně nejsou běžným doplňkem dospívajících dívek. A první kolečka na malém oválu rozhodně nebyly první zkušenosti Michaely Krupičkové za řidítky. „No, když jsem se poprvé svezla na motorce, tak to bylo skvělý,“ nezastírá. „Bylo to něco nového, co jsem ještě nevyzkoušela. Co mě k tomu táhlo? No, dřív jen zvědavost, ale teď je to jiné než dřív.“

První závodní krůčky absolvovala liberecká rodačka v terénu. „Na motokrosové motorce jsem začínala jako malá,“ vypráví. „Bylo t super, ale měla jsem Kawasaki 65 a to je přece jenom slabá motorka.“

Mezi soutěžáky se před dávnými lety tradovalo, že plochodrážníci jsou ze všech motocyklistů ti nejhloupější a proto musí jezdit jenom dokolečka, aby nikde nezabloudili. Navíc skákat se tu dá prakticky jen na některých stadiónech s prahem na nájezdu na dráhu, když se na poslední chvíli honí dvouminutový limit.

„Taky jsem si říkala, co je na tom jezdit dokola,“ směje se Michaela Krupičková. „Ale ten, kdo si to nevyzkouší, tak nemůže nic posoudit. Ukázalo se, že to není taková sranda, jak jsem si myslela. Mě baví jezdit na všem, co má motor, a už je to čtyřkolka nebo motorka nebo vše, co je tomu podobné. Ještě víc než plochou dráhu jsem si chtěla vyzkoušet freestyle, ale to táta nepovolil a to mě trochu mrzí.“

Cestou vzhůru
Novou stopětadvacítku si jako cenu pro vítěze premiérového ročníku Markéta Cupu nakonec odvezl Zdeněk Vrba. Michaela Krupičková skončila desátá. V mistrovství republiky jí patřila osmá příčka, avšak v obou případech ji poškodily absence. Zlomenou nohu z motokrosu totiž musely zpevnit šrouby.

Loni už to však bylo o něčem jiném. Soupeři ji už museli začít brát mnohem víc vážně. „Za zlepšením stála hlavně lepší motorka a víc zkušeností, ale i věk,“ přemítá. „Všechno souviselo se vším.“ V mistrovství republiky na klasických oválech neměla daleko ke stupňům vítězů a celkově skončila sedmá, když jí o lepší umístění připravil jeden vynechaný podnik.

Miniovál za první zatáčkou velké pražské dráhy vedle Markéta Cupu dostal i další závodní seriál v podobě šampionátu republiky na malých drahách. Tady už to bylo pro Michaelu Krupičkovou horší, by ani tady neabsolvovala kompletní program. „Na malé dráze je to hodně veliká dřina,“ vysvětluje. „Větší než na velké dráze. Navíc jsem na to neměla úplně ideální motorku, jak mám na konci této sezóny. Díky ní jsem začala zase lépe bodovat. A věřím, že příští rok to bude ještě o hodně lepší!“

Ve stopětadvacítkách jsou obvyklé pohonné agregáty Honda či Shupa, avšak liberecká jezdkyně měla ve svých rámech zabudované motory Yamaha. Ke konci letošní sezóny však zakotvila u Shupy. „Měla jsem dva motory značky Yamaha,“ říká. „Ale tyhle motory jsou prostě o hodně pomalejší než Shupy a nejsou vůbec vhodné na malou dráhu. A ani na tu velkou a tak jsme se rozhodli pro Shupu, která je suprová.“

Inventář stupňů vítězů
Po dvou úvodních sezónách byla letos Michaela Krupičková na stupních vítězů jako doma. Skončila třetí v obou seriálech mistrovství republiky. A nebýt vynechaných mítinků zaznamenala by minimálně stejné umístění rovněž v Markéta Cupu. To je samozřejmě úspěch, avšak nemohlo to být ještě lepší?

„Myslím, že by to bylo ještě lepší, kdybych měla Shupu od začátku sezóny a ne až ke konci,“ odpovídá. „Já jsem celkem spokojená, ale myslím, že příští rok bude velmi vyrovnaný. Hlavně mezi mnou, Michalem Škurlou a Michalem Průchou, ale budou tam i ostatní.“

Michal Škurla měl ovšem letos na vyrovnané závodění stopětadvacítek diametrálně odlišný názor. „Ovládl vše, protože má vynikající motor a samozřejmě i umí dobře jezdit,“ svěřuje se Michaela Krupičková se svým názorem, avšak jedním dechem osnuje vendetu. „Ale příští rok to nebude mít tak lehké jako letos!“

Stopětadvacítka už pro třináctiletou libereckou slečnu začala být málo. Začala trénovat s půllitrem, avšak její charakteristicky zelené stroje kolibří kubatury rozhodně nejsou ještě na prodej. „Zatím budu pokračovat ve stopětadvacítkách,“ spřádá své závodnické plány. „Ještě tak dva roky, ale postupně budu trénovat na pětistovce. A doufat v příležitost jako byla v Chabařovicích, kdy jsem dostala možnost jet jak na stopětadvacítce, tak pětistovce. Dvěstěpadesátky mě vůbec nelákají. Je to skoro jako pětistovka, ale o něco pomalejší a slabší, takže o tom nepřemýšlím.“

Začít s plochou dráhou na stopětadvacítce pokládá Michaela Krupičková za šastný krok. „Pětistovka je něco jiného než stopětadvacítka,“ srovnává. „Ale je určitě dobrá zkušenost začít postupně. Osobně mě baví víc normální dráha než malá. A možná budu mít možnost jet i na dlouhé dráze…“

Na svůj závodní debut v kubatuře 500 ccm v belgickém Zolderu nemůže zapomenout. Ve své věkové kategorii skončila první, ale její otec Jaroslav si však při startování motocyklu zlomil pravou ruku. „No, v Belgii jsem sice byla první,“ zůstává stát pevně na zemi. „Ale to nic neznamená pro další závodění. S tou tátovou rukou to byla prostě jenom blbá náhoda, která se stala v blbý čas.“ A shodou okolností přinesla Michaele Krupičkové další zkušenosti s motorovými vozidly. Cestou na závody řadila rychlosti v rodinné dodávce, zatímco otec řídil.

Michaela Krupičková děkuje
„Určitě bych chtěla poděkovat všem, co mě podporovali. Tátovi a prostě všem. A těším se na další sezónu.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Lubomír Hrstka a Wojta Zavřel.

Praha – 2. listopadu
Hynek Veverka je mužem mnoha dovedností. Na pražské Markétě má na starosti především strojový park stopětadvacítek. Přesto však zvládne mnohem víc. Jako školený zdravotník asistuje při trénincích se sanitkou, opraví startovací zařízení i další věci, plní roli kouče pražského týmu v nižších soutěžích. A samozřejmě se věnuje synovi Ondřejovi, kterého smyky učil na škvárové ploše nad malou dráhou, kde je dnes baseballové hřiště. Letos v červnu všechny informoval, jak výrazněse jeho potomek zlepšil. Z rukávu sypal jména zkušenějších borců, které při trénincích porazil. Skeptiky, kteří pochybovačně argumentovali dlouhým pobytem na přímém sluníčku, samotný Ondřej Veverka překvapil vzápětí, když v pražské zastávce přeboru jednotlivců/družstev neměl příliš daleko k pódiu. Přišly další povedené závody, zájem reprezentačního kouče Milana Špinky i cenné skalpy soupeřů. Ondřej Veverka se však přesto magazínu speedwayA-Z svěřil, že s výsledky druhé sezóny strávené v sedle pětistovky není spokojený.

Zmatený debut
Nicméně otočme tok našeho vyprávění o několik let zpátky a nechejme pražského juniora zavzpomínat na okolnosti, které ho přivedly do světa ploché dráhy. „Byl jsem se jednou podívat s kámošem na Markétě na Tomíčkův memoriál,“ vybavuje si. „Docela se mi to zalíbilo a tak jsem si řek‘, že to zkusím. Chtěl jsem dělat nějakej‘ motoristickej‘ sport, ale vše bylo nedostupný. A po tom, co jsem viděl plochou naživo, bylo rozhodnuto. Na motorce sice jezdím od šesti let, ale jen jako hobby a žádný závody jsem před plochou neměl.“

Logickým krokem mladého eléva plochodrážního řemesla se staly stopětadvacítky. Svůj ostrý debut prožil zjara 2007 při mistrovském klání kolibříků ve Slaném. „Jo, tak to si dobře vzpomínám,“ reaguje Ondřej Veverka okamžitě. „Jak jsem tam přijel brzo, nervózní a už oblečenej‘ v kombinéze. Nikdo mi neřek‘, jak to na závodech chodí, že je nějaká přejímka a tak. V depu pak za mnou přišel Roman Čejka a povídá mi, co blbnu, že už jsem přestrojenej‘. Jinak to pro mě byly celkem úspěšný závody. Sice jsem moc bodů domů nepřivez‘, ale byl jsem spokojenej‘.“

V sedle stopětadvacítky strávil dvě sezóny. Shodou okolností mu přinesla samá šestá místa v závěrečných klasifikacích mistrovství republiky i premiérového ročníku Markéta Cupu. „S plochou jsem bohužel začínal pozdě, až ve čtrnácti letech,“ uvědomuje si. „Začal jsem trénovat na jaře na malý dráze v Praze, kde mě trénoval pan Schneiderwind a taky Ivoš Strnad. První sezóna byla taková okukovací. Druhá ale tragická. Pořád jsem měl problémy s motorkou.“

Nebylo tedy divu, že se patnáctiletý teenager ohlížel po silnější kubatuře. „Ke konci sezóny 2008 jsem si pomalu začal zkoušet pětistovku,“ vypráví. „A s panem Schneiderwindem jsme se dohodli, že ještě příští rok budu jezdit Markéta Cup. Hodně lidí říkalo, že je to blbost. A jenom jezdím na pětikilu a na stopětadvacítku kašlu. Ale já si myslím, že mi to určitě něco dalo. Hlavní pro mě byla pětistovka, ale jednou do měsíce jsem jel Markéta Cup.“

V užším reprezentačním výběru
Rok 2010 přinesl Ondřeji Veverkovi prozatím nejlepší výsledky, z nichž vyčnívá desáté místo v celkové klasifikaci domácích jednadvacítek. „Letošní sezóna je zatím nejlepší,“ souhlasí pražský závodník. „Ale stejnak‘ nejsem spokojenej‘. Desátý místo v jednadvacítkách je špatný. První závod v Pardubicích jsem byl nemocnej‘, ale nechtěl jsem vynechat. Tak jsem jel, ale nestálo to za nic. Byl jsem totálně vyčichlej‘, bolela mě hlava a v krku. Plzeň a Liberec celkem šly. V Divišově jsem totálně vyhořel. Ve Mšeně se to celkem povedlo, ale nejvíc jsem bylo spokojenej‘ v Praze.“

Nebylo divu, čtyři kola vzdoroval útokům Michaela Hádka, který se jen nerad musel smiřovat, že na trůn zasedne jeho mladší plzeňský kolega Jan Holub. „V Praze jsem byl spokojenej‘ ne za výsledek, ale za výkon,“ upřesňuje Ondřej Veverka. „Porazil jsem Hada. Letos jsem už párkrát jel před ním, ale nikdy jsem to nedotáh‘ do konce, v Praze ale jo. Titul jsem víc přál Hadovi, ale pouštět se nedá. Byl naštvanej‘, ale bral to sportovně. Měl jsem radost, jenže jedna jízda nenapraví celej‘ rok. Letos výsledky v jednadvacítkách nebyly dobrý, ale s výkonama jsem celkem spokojenej‘.“

O devatenáctkách však tohle platit nebude? Desáté místo v Liberci rozhodně neodpovídalo představám Ondřeje Veverky. „Nezvládnul jsem to psychicky,“ nehledá žádné výmluvy. „Byl jsem na ten závod namotivovanej‘ dobře, ale nevyšlo to. V první jízdě jsem spad‘ před Pučkinem a už to bylo v háji. Bolelo mě koleno a byl jsem celej‘ rozhozenej‘. Byl to jeden z nejhorších závodů za tuhle sezónu.“

Přesto měl šanci zasáhnout s národním týmem do evropského finále na divišovském stadiónu. „Byli jsme o prázdninách na soustředění v Divišově,“ vzpomíná. „A tam nám bylo řečeno, že se na tu Evropu vybírá mezi mnou, Brummíkem, Pučkinem a Rozruchem. Na konci soustředění se řeklo, že se rozhodne na mistráku, co bude v Divišově. Těšil jsem se na něj, měli jsme to tam celkem najetý. Nastupoval jsem se zlomeným malíčkem, ale to byla potom ta část těla, co mě bolela nejmíň. Hned v první jízdě jsem dostal od Jéni Holuba a šel do nafukovaček. Když mě doktor v sanitce pustil, odjel jsem tu jízdu a po ní ještě jednu. Pak jsem nastoupil na rozjížďku s Vendou Milíkem. Nezvlád‘ jsem start a vzal ho s sebou do nafukovaček. Tím jsem mistrák v Divišově ukončil. Byl jsem zklamanej‘, že jsem takhle vyhořel a tím zahodil i svou šanci dostat se do reprezentace.“

S plány na lepší výsledky
Kromě juniorských mítinků se letos Ondřej Veverka představil i v dalších šampionátech. „Přebor mě bavil,“ říká na adresu nového přeboru jednotlivců/družstev. „S Pučkinem jsme skončili celkově třetí. Extraligu jsem jel jen jednou a to ani ne za Prahu, ale za Slaný. Ve svý první jízdě jsem odstartoval první, ale nakonec mě všichni předjeli. Se Samem (přezdívka Zdeňka Schneiderwinda mladšího – pozn. redakce) jsem dojel do cíle hodně natěsno. Při dobržďování jsem mu zkřížil cestu, hákli jsme se do sebe. A už to bylo. Šli jsme do nafukovaček. Oba jsme skončili docela pomlácený. Sam mě přejel i s motorkou a potom se odrazil od nafukovaček, takže se docela dobře proletěl.“

Mimo českých stadiónů se Ondřej Veverka vypravil i do zahraničí. „Závodů v cizině jsem moc neměl,“ hodnotí. „Byl jsem párkrát v Míšni, kde se mi to moc nepovedlo. Když se zranil Roman Čejka, dostal jsem nabídku jet místo něho na Zlatou přilbu do Belgie. Samozřejmě jsem jel. Dostal jsem se tam do finále, které se jelo v pěti. Nepovedlo se mi, ale i tak jsem byl spokojenej‘. A ještě jsem byl v Murecku.“

Avšak nechme minulost minulostí a zahleďme se do budoucna. „Plánů mám na příští rok hodně,“ přemýšlí Ondřej Veverka. „Hlavně zapracovat na sobě a na motorce. A cíle jsou rozhodně vyšší než desátý místa…“

Ondřej Veverka děkuje:
„Chtěl bych poděkovat panu Schneiderwindovi, panu Špinkovi, panu Tomíčkovi za motory, panu Strnadovi, firmám Titanium pro a STA. Taky mámě a všem, kdo mi pomáhali nebo mě vozili po závodech. Ale největší DÍK patří mému tátovi, bez kterýho by to nešlo.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jiří Brummer

Pardubice – 3. října
Pardubice měly se svým super plochodrážním víkendem obrovskou kliku na počasí. Pořadatelé sice zanechaly na ovále poničeném předchozími dešti bezpočet hodin práce. Ale při závodech se na jejich dílo přišlo podívat i sluníčko. V neděli se však přece jen ochladilo. Bratři Antonín a Jan Klatovští, kteří se přijeli na Zlatou přilbu podívat, dokonce už z šatníku vytáhli zimní doplňky. Magazínu speedwayA-Z se svěřili, že jejich sezóna začíná už začátkem příštího měsíce.

„Je mi zima na uši,“ smál se Jan Klatovský, stále ještě úřadující mistr republiky, protože paradoxy letošní zimy a mezinárodní termínový kalendář nedovolily uspořádat šampionát jednotlivců.

A co plány na nadcházející ledařskou kampaň? „Za měsíce letíme do Ruska,“ svěřil se Jan Klatovský. „Pátýho listopadu jedeme do Moskvy a odtud desátýho do Blagovičensku u čínskejch‘ hranic. Tři dny tréninků, tři závody a domů. Mezi Vánocema je Santa Cup ve Švédsku, ale o tom se budeme bavit, až se koncem listopadu vrátíme.“

Letní část sezóny strávil Jan Klatovský přípravou. „Jezdil jsem motokros,“ svěřil se. „Jižní Čechy, sranda. A hlavně práce!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Živanice – 20. září
Vladimír Višváder nabízí k prodeji kompletní motocykl GM s karburátorem Blixt za 55 tisíc korun nebo motocykl JRM za 40 tisíc. Důvodem však není skutečnost, že by rodák ze západoslovenského Záhoří chtěl definitivně udělat tečku za svou kariérou, která se nepřetržitě odvíjí od roku 1988. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že ho lákají ledy.

„Mám málo závodů na škváře a jsem tlustej‘,“ vysvětlil závodník, jenž shodou okolností má po triumfu v jediné extraligové rozjížďce nejvyšší average celé české ligy. „A na ledech mě to břicho bude hřát (smích).“

Finanční prostředky z prodeje motocyklu na krátkou dráhu mají sloužit k nákupu ledařského speciálu. „Když dám peníze na kupičku, jdu do toho,“ prozradil Vladimír Višváder. „Mám objednanou motorku, ale nechci to na hezký oči. Celej‘ život jednám férově, takže peníze z ručky do ručky.“

Vladimír Višváder si ledařský speciál v minulosti už vyzkoušel při trénincích za zamrzlé ploše Pohránovského rybníku poblíž Opatovic nad Labem.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)