Leszno – 15. ledna
Když u nás poprvé před pěti lety vykládal své motocykly při květnovém pouáku v Kopřivnici, každý z přítomných ho bral jako dalšího Poláka, kterých přes českou severní hranici dorazila spousta. A ještě větší spousta dorazí, pokud bude v obou zemích plochá dráha. Nikdo nemohl tušit, že se na našich stadiónech stane důvěrně známou osobností. A to nejen kvůli své licenci se lvíčkem v logu federace či působení v Plzni, Březolupech a Slaném. Ale i vzhledem ke své přátelské povaze a silnému smyslu pro pobavení publika. Krzysztof Nowacki řeší našimi závody nedostatek příležitostí v Polsku. Nicméně ty ho dostihly i tady, takže na prahu nové sezóny hledá prvoligové angažmá, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

„Ze sezóny 2010 nemohu být celkově spokojený,“ říká polský závodník na rovinu. „Už v samotném počátku jsem chytil zápal plic a tím pádem ztratil dva první závody v Pardubicích a ve Mšeně.“

Přesto se však nenechal zlomit. Hodně pracoval na své fyzické kondici, shodil patnáct kilogramů, běhal po lesích a trénoval na motokrosovém motocyklu. Smůla ho však naneštěstí neopouštěla.

„V září jsem měl pech v Belgii při jejich Zlaté přilbě v Heusden-Zolderu,“ popisuje. „Speciálně jsem si připravil techniku, jenže mi při tréninku prasknul karburátor. Druhý motor se zadřel a bylo po závodech.“

O další mítink ho připravil d隝, který zrušil žarnovický šampionát Slovenska nejen v původní, ale také v náhradním termínu. Neobjevil se ani v posledním kole českého přeboru jednotlivců/družstev v Plzni, kam ho klub nepřihlásil.

„Myslím, že jsem měl šance být v závěrečné klasifikaci v první desítce,“ přemítá nad svým konečným patnáctým místem. „Ale v dubnu v Pardubicích jsem měl ten zápal plic a druhý den jsem už do Mšena nemohl přijet.“

Důkazem oprávněnosti jeho ambicí a velkému odhodlání, které má Krzysztof Nowacki na rozdávání, je i jeho srpnový výkon ze Svitav. Tamní technická dráha nikdy nebyla jeho šálkem čaje. Často to končilo na zemi nebo v sanitce, zaplapánbůh bez vážnějších zranění. A najednou deset bodů.

„Doposud jsem v českých závodech startoval nejvíc na dráze ve Svitavách,“ vysvětluje velikánský obrat. „Už mohu říct, že jsem tu dráhu rozšifroval. A jsem spokojený ze svých vystoupení na ní. A myslím, že to už bude lepší i na ostatních oválech.“

V jednom případě ho Milan Mach povolal do slánské sestavy rovněž pro extraligu. „Byl jsem do těch závodů bojovně naladěný,“ vzpomíná Krzysztof Nowacki. „Ale při férovém souboji jsem měl smolný pád a musel jsem do nemocnice. Dobře, že to skončilo jen vymknutím kůstky v noze.“

V uplynulém roce dokonce reprezentoval českou trikolóru, když se objevil při středoevropském poháru MACEC Cup v Ostrowě. „Jsem rád, že jsem mohl reprezentovat barvy Čech,“ netají se. „Kdyby byla nějaká šance startovat v této soutěži i v sezóně 2011, moc rád bych se zase zúčastnil.“

A když už hovoříme o nadcházející sezóně, s jakými ambicemi a plány do ní Krzysztof Nowacki vstoupí? „Co se týče plánů, chtěl bych častěji startovat v extralize za AK Slaný,“ odpovídá. „A hledám také tým, za nějž bych mohl jezdit v 1. lize, protože v ní Slaný letos nepojede. Podepsal jsem také kontrakt v Žarnovici na účast v jejich lize a také bych se chtěl znovu objevit v Německu a v Belgii. A ambice jsou, abych mohl hodně reprezentovat klub, za které budu startovat, a ukončit sezónu bez zranění.“

Krzysztof Nowacki nabízí a děkuje:
„Hledám nejen klub pro 1. ligu, ale také sponzory, protože v současnosti nemám žádného. Kdyby se našel někdo, kdo by měl chtěl pomoct, budu rád za každou nabídku. Mohu garantovat reklamu na svém autě, na plachtě v depu a také na svém oficiálním internetovém servisu www.speedwayknowacki.pl.tl. Zájemce prosím o e-mail na krzysztof_nowacki5@wp.pl.“

„Chtěl bych na závěr pozdravit všechny plochodrážní fanoušky a také svou rodinu, skvělé syny Martinka a Alanka a manželku Karolinu. Na shledanou v blížící se sezóně.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Martin Búri a archív Krzysztofa Nowackeho

Otrokovice – 11. ledna
Až do loňského roku se příjmení Mikel v ploché dráze vzpomínalo především s ledařským šampionátem republiky na Dolním rybníku ve Svitavách v jednadevadesátém. František Mikel v jeho jedné jízdě krotil ohřebíkovaný speciál i mimo ovál a připravil tak horké chvilky jednomu z fotografů, jenž si musel zachraňovat svou kůži nejen v přeneseném slova smyslu, ale i doslova. Takové zjednodušení je nespravedlivé, František Mikel odvedl koncem osmedátých letech dost práce v prvoligových Březolupech, avšak svět už takový bývá. Nicméně rodinná tradice pokračuje. Dvě desítky let po ukončení otcovy kariéry se loni v sedle stopětadvacítky Shupa po Eduardu Krčmářovi objevil syn Patrik Mikel.


Od motorové pily k plochodrážní Shupě
„S motorkama jsem začal už ve třech letech,“ musí se závodník vrátit o pořádnou porci let zpátky, by v srpnu oslavil své dvanácté narozeniny. „Dostal jsem od rodičů minikrosku s motorem z motorové pily. Jezdil jsem hlavně po poli a u babičky na zahradě. Později jsem jezdil na pitbajkovi a zkoušel motokros v Březolupech.“

Terénní závody jsou v Březolupech tradičně silné, nicméně Patrik Mikel si zvolil plochou dráhu. „S ní jsem začal předloni v létě,“ vypráví. „Přišel jsem se podívat na dráhu a Jožka Mizerůj mě posadil na starou hajtru stopětadvácu Honda. Hned od první chvíle jsem se do ploché dráhy zamiloval a s motokrosem skončil. Netrvalo dlouho, taka si sehnal kontakt na Edu a koupili jsme jeho Shupu. Od té doby jsem už z motorky neslezl. Vím, že motokros v Březolupech je oblíbenější, ale nebavil mě tak jak plochá. Hlavně se mi pletly nohy a musel jsem si vybrat… A plochá to vyhrála na plné čáře!“

Většina lidí měla osmý červen loňského roku za běžné úterý. Patrik Mikel však během jeho odpoledne prošel ostrým plochodrážním křestem při Markéta Cupu. „Na svůj debut vzpomínám hrozně rád,“ nezastírá. „Protože jsem vyhrál svojí první rozjížďku proti Kovaříčkovi. Přijel jsem s takou a ségrou na pozvání pana Schneiderwinda. Tenkrát jsem neměl ještě ani licenci a takhle malou dráhu viděl poprvé. Smyk se mi povedl hned, předtím jsem v Březolupech moc netrénoval a smyk udělal asi až napopáté.“

První závod své kariéry Patrik Mikel proměnil v páté místo. „Nikoho jsem na Markétě v té době neznal, byl trochu nervózní, ale myslím, že se mi to povedlo,“ vzpomíná. „Pan Schneiderwind mě pochválil, což mě hodně potěšilo. Taky jsme se tam setkali s panem Felixem a ten nám pomohl vyřídit licenci, takže na další závody jsem ji měl už připravenou. Od té doby už to bylo super, postupně jsem se se všema seznámil, kluci i pan Schneiderwind se mi snaží poradit a jsem za to moc rád.“

Následoval první závod na velké dráze v Liberci a závodní kolotoč se točil i s Patrikem Mikelem. „V Liberci to byly moje první závody na velké, když nepočítám tréninky v Březolupech,“ vzpomíná. „Na velké dráze se mi jezdí líp, na rozjížďku jsme čtyři, rovinky jsou delší a je tam víc prostoru pro nějaké akcičky. Na malé dráze to zase jde víc do smyku. Je to asi tím, že jsem zvyklý na březolupskou dráhu, a proto mi víc vyhovují ty delší.“

Příprava po všech stránkách
Závodní účetnictví své úvodní sezóny uzavřel sedmými místy v mistrovství republiky na malé dráze a v Markéta Cupu a devátou příčkou v klasickém šampionátu stopětadvacítek. „Spokojený moc nejsem,“ bilancuje. „Ale jezdím teprve první rok, takže doufám, že v příští sezóně to bude lepší. V průběhu sezóny jsem měl několik problémů s motorků, v Březolupech jsem jel na Kovaříčkově motoru, za což mu samozřejmě děkuju, ale mě mrzelo, že jsem nemohl jet na svém. Nakonec jsem to vzal sportovně a snažil se ukázat aspoň nějaké srandičky (smích).“

Olympijské heslo sice zní, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, nicméně postavit se na pódium je vždy příjemný pocit. „Bednu jsem chtěl určitě,“ připouští Patrik Mikel. „Ale nepovedlo se. I když v Březolupech jsem na bedně stál. Vyhrál jsem týmy se Škurličem a Holubínem a pohár mám pěkně vystavený na poličce (smích).“

Člověk se ovšem nesmí zastavit a musí se dívat stále dopředu. „Na sezónu se chystám pečlivě,“ tvrdí Patrik Mikel. „Začal jsem sice až po Vánocích, ale do začátku sezony chci být fit. Chodím do posilky s klukama a snažím se posilovat i doma, sem tam si zaběhám. Chystáme se taky na umělou stěnu, tak snad to vyjde. Jinak motorku dáváme na šroubky, takže se moc těším, až si poprvé zajezdím. Ještě jsem na šroubkoch nikdy nejel. V další sezoně bych toho chtěl dokázat víc než v té loňské (smích).“

A sice? „Ne, tak určitě bych chtěl vyhrát víc rozjížděk a dostat se na nějakou bednu, tak to si přeje snad každý, a v celkovém pořadí bych se chtěl umístit mezi pěti nejlepšíma,“ vypočítává. „Rád bych se předvedl hlavně v Březolupech, takže chci letos víc trénovat a hlavně odjet celou sezonu, protože loni jsem začal pozděj‘.“

Ke splnění jeho cílů by měl pomáhat i nový motor od Škurlových, který se objevil v jeho dílně. „Nevím sice, co jsi slyšel o motoru od Škurlů, ale jeden jsme od něj koupili,“ vysvětluje březolupský závodník. „Protože jsem měl v loňské sezoně nějaké problémy, tak bylo potřeba koupit ještě jeden motor a myslím, že od Škurlů to byl dobrej‘ kup (smích).“

Patrik Mikel pozitivně kvituje rovněž letní soustředění. „Byl jsem se ségrou na dvou soustředěních v Divišově a tam jsem se toho naučil nejvíc,“ říká. „Jezdili jsme každý den a to mě moc bavilo. Sice jsem tam letěl několikrát na hubu, ale to k tomu prostě patří. Taky jsme jezdili na kolech, hráli fotbal a různé hry. Poprvé jsem spal pod širákem a byla to fakt sranda. Doufám, že letos bude další soustředění, dráha v Divišově je totiž moje nejoblíbenější.“

Patrik Mikel děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně takovi, protože díky němu jezdím, vozí mě na všechny závody, radí mi a stará se mi o motorku. Taky děkuju mamce a ségře, které se o mě tak hezky starají a mají semnou svatou trpělivost (smích). Dále panu Schneiderwindovi, Jožkovi Mizerovému, Martinovi (Málek) a Martinovi (Gavenda) za rady, které mi dávají a prostě všem, co mi pomáhají.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a archív Patrika Mikela

Dällikon – 28. prosince
Švýcarsko nedalo světu mnoho plochodrážníků. Ve spojení s malou zemí pod Alpami vás napadne okamžitě Marcel Gerhard, dříve narození si možná vybaví ještě Felixe Weise. Větší úrodu švýcarských závodníků ovšem přináší ledové ovály. Ve startovní listině úvodního podniku letošního českého šampionátu v Růžené, který musel být odvolán kvůli následkům sněhové pohromy, figuroval René Dünki. Měl to být teprve jeho třetí podnik v sedle ohřebovaného speciálu, ovšem jeho jméno zní českým motocyklovým fanouškům povědomě. Devětačtyřicetiletý borec byl u nás naposledy v srpnu, kdy po Těrlickém okruhu vodil svůj Triumph. Hlubší pátrání v historických tabulkách odhalí, že před dvaceti lety brázdil silniční Grand Prix. A přespříští víkend se stane historicky prvním pilotem velkých cen, který zasáhne do ledařského mistrovství světa. Magazín speedwayA-Z si s ním povídal o všem, co tomuto primátu předcházelo.

Od pohárové Yamahy ke Krauseru v mistrovství světa
„Jako malého kluka mě rodiče brali na motocyklové závody jako diváka,“ vzpomíná René Dünki na své motoristické počátky. „Sám jsem začal ve čtrnácti s trialem. Když mi bylo osmnáct, jezdil jsem motokros a ve dvaceti začal jezdit silnice.“

Silniční závody se staly osudovou kapitolou v životě švýcarského závodníka. V poháru dvěstěpadesátek Yamaha debutoval roku 1982 ve francouzském Ledenonu. V závěrečném účtování mu patřila druhá příčka. Obhájil ji i v následující sezóně, v níž se navíc dočkal svého prvního vítězství v Karlandu ve Francii.

Talentovaného krajana si záhy všimnul světový šampión Stefan Dörflinger. „V rámci podpory mladých jezdců mi dal svou stopětadvacítku MBA,“ říká švýcarský závodník. „Předával mi svoje rady, takže jsem se v roce 1984 stal mistrem Švýcarska. „A v následujícím roce jsem s osmdesátkou Krauser začal jezdit Grand Prix.“

V letech 1986 a 1987 se René Dünki umístil na osmém místě evropského šampionátu, když vystoupil na stupně vítězů v italské Vallelunze a nizozemském Assenu. V následujících dvou sezónách inkasoval body z mistrovství světa, v němž skončil celkově šestnáctý, resp. třicátý.

„Jsem rád, že jsem jezdil Grand Prix v té době,“ nezastírá Švýcar. „Dnes je to uzavřená společnost a je možné se sem dostat jen s velkým finančním krytím. Myslím, že v mistrovství světa dnes už nejezdí nejlepší závodníci svých zemí, ale ti s velkými penězi od sponzorů.“

Přišel ovšem rok 1989 a FIM se rozhodla, že kubatura 80 ccm pojede mistrovství světa naposledy. Jejich poslední vystoupení vidělo naše Brno a závodníci v sedlech kolibříků objeli symbolické kolo na rozloučenou, aby demonstrovali svůj nesouhlas s rozhodnutím mezinárodní federace.

„Bylo to velmi těžké,“ vzpomíná René Dünki s odstupem více než dvaceti let na poslední vystoupení za řidítky osmdesátky Krauser. „Jel jsem poslední závod v Brně a všichni jsme věděli, že tato třída už nebude pokračovat.“

Mnoho závodníků z osmdesátek závodilo souběžně i ve stopětadvacítkách, což byl logický krok i pro ty, kteří obě kubatury souběžně nejezdili. René Dünki osedlal Hondu, aby s ní dojel ke třetímu místu ve švýcarském šampionátu 1990. O rok později startoval v německém šampionátu. Vyhrál svou třídu v německém Schleizu a na stupních vítězů ho mohli vidět rovněž diváci v severočeském Mostě. A hlavně se opět vrátil do mistrovství světa.

„Vrátil jsem se díky podpoře velkého sponzora,“ líčí hrdina našeho vyprávění. „Jezdil jsem mistrovství světa ve stopětadvacítkách, avšak na konci sezóny jsem musel skončit. Nenašel jsem dost sponzorů, abych roku 1992 mohl jet mistrovství světa. Potřeboval bych přibližně 300 tisíc švýcarských franků jako soukromý závodník, ale nedal jsem ty peníze dohromady.“

Návrat do světového šampionátu prostřednictvím ledové ploché dráhy
I když jel René Dünki mistrovství světa naposledy v jednadevadesátém, úzká řidítka závodního silničního motocyklu neopustil. „V letech 1992 až 1997 jsem jezdil německý šampionát v kubatuře 125 ccm,“ ohlíží se. Kromě toho pilotoval i silnější motocykly, vyzkoušel si kategorii Supermoto a v osmadevadesátém okusil v belgickém Spa vytrvalostní mistrovství světa.

Kromě závodění se René Dünki věnoval v roli rádce a mechanika svým následovníkům. Z jeho rad těžila Alexandra Eble, Max Weihe a další. „Kromě toho jsem sám jezdil každý rok mezinárodní závody,“ dodává. „A v roce 2007 jsem byl zase mistrem stopětadvacítek, když jsem vyhrál pohár DMSB v Německu, a také jsem jezdil čtyřtakty ve třídě Supersport.“

Mezi jeho oblíbené okruhy patří vedle Assenu v Nizozemí a španělského Jerezu také české Brno. Letos se seznámil s dalším naším okruhem. V srpnu startoval na přírodním okruhu v Těrlicku v závodě o Havířovský zlatý kahanec. A rozhodně by to nemělo být naposledy. „Rád bych absolvoval český pohár na přírodních tratích,“ svěřuje se se svými plány. „Pokud budu mít čas a dám dohromady sponzory, chtěl bych jezdit třídu Supersport se svým Triumphem 675.“

Pakliže se ptáte, kde se švýcarský závodník, který 1. června oslaví své devětačtyřicáté narozeniny, vzal ve světě ledové ploché dráhy, nejste rozhodně sami. Nechejme proto Reného Dünkiho, aby to vysvětlil sám. „Náhodou,“ říká, jak se k tomuto sportu dostal. „Byl jsem s jedním kamarádem v Německu na ledové dráze. A když jsme se bavili o ledařském motocyklu, řekl jsem, že ho otestuji. A celou zimu jsem tvrdě ve Flimsu trénoval.“

Jak říká, poprvé se na ledařském motocyklu svezl 20. ledna 2009. „Poprvé jsem ujel asi čtyřicet kol,“ říká. Letos už stál na startu švýcarského mistrovství ve Flimsu, kde skončil sedmý. Mezinárodní Alpenarenacup mu přinesl jedenáctou příčku. A rozhodně nemíní zůstat v řadách svých krajanů, kteří za celou sezónu závodí jen doma ve Flimsu.

„Koupil jsem podvozek od Klabo týmu a také nový motor Jawa, který mi připravil Marcel Gerhard,“ svěřuje se René Dünki se svými plány. „Naplánoval jsem si co nejvíce závodů na ledové dráze. A 15. lednu pojedu kvalifikaci mistrovství světa v St. Johannu. Podle všeho jsem první pilot ze silničního Grand Prix, který se zúčastní mistrovství světa na ledové dráze. Mým cílem je získat co nejvíc bodů a kdybych se kvalifikoval do Grand Prix, byl by to sen.“

Ledové ovály se mu zalíbily. „Mám zkušenost, že tady je někdy velmi chladno ve srovnání se silničními závody,“ srovnává obě disciplíny. „Máš čas jen čtyři kola, takže musíš na soupeře útočit okamžitě. Je velmi těžké se koncentrovat do jediné minuty, protože na silnici máš mnohem více času. Ale přináší mi to zábavu, což je v mém věku důležité.“

Foto: archív René Dünkiho

Osečná – 2. prosince
Na začátku loňské sezóny ho v plochodrážním světě neznal vůbec nikdo. V Růžené, kde se představil poprvé, většina přítomných přijala nálepku, kterou ho označil Jan Pecina. Kluk od nás z Osečné, co jezdí silnice. Letos to však bylo o něčem jiném a se svým sousedem se ozdobili titulem mistrů republiky. Lukáš Volejník se však u něho nehodlá zastavit, jak řekl magazínu speedwayA-Z.

„Ne, ne, už jsem jen ledař,“ odpovídá na otázku magazínu speedwayA-Z, zda si letní přestávku zpestřil silničními závody. „Silnice jsem už musel vypustit, obojí by to táhnout nešlo. Oni i ty silnice samotný se těžko táhly, na ně potřebuješ opravdu hromadu peněz. A myslím, že ani dohromady by to moc nešlo. Musel bych moc přemýšlet, hlídat se, jezdit tak na padesát procent, abych byl v pohodě zase pro to druhý. Takhle se budu věnovat jednomu a snad už naplno. A třeba snad někdy… No, uvidíme, teď začíná zima!“

Zima z úhlu pohledu ledařů začíná vskutku slibně. Krajina se přikrývá nadýchanou sněhovou duchnou a co je hlavní, rtu teploměru se nestydí za své poklesky pod bod mrazu. A v Osečné by rádi zase slavili a to nejen úspěšné uspořádání závodu na Hamerském rybníku v nedalekém Hamru na Jezeře.

„Loňský titul jsme určitě oslavili slušně,“ směje se Lukáš Volejník. „Vždy to byl náš první a doufám, že ne poslední! Hlavně si myslím, že bez mého výborného paráka bych na titul jen těžko dosáhl.“

A s jakými ambicemi severočeský ledař vstupuje do nové sezóny? „Další nebo vyšší plány určitě jsou,“ netají se. „Ale na ty si budu muset ještě počkat. Hlavně jezdit, jezdit, jezdit. To je ten největší plán a potom budu doufat, že to bude mít vzestupnou tendenci. Jo, a ještě se odnaučit padat, to je taky jeden z hlavních plánů.“

Lukáš Volejník se za naplněním svých plánů vydal už během letních měsíců. „Příprava určitě byla,“ tvrdí a hned se pouští do výčtu. „Motorka, kterou jsem už konečně koupil a tak už ji můžu přizpůsobit na sebe. A já sám, posilovna, běh, strava, prostě jsem se snažil udělat, co šlo. A v neposlední řadě hlavně money, money. Ty mi daly zabrat nejvíc (smích).“

Ledařská sezóna odstartovala v Rusku, během několika dnů se začne závodit také ve Švédsku. Proslýchá se, že parta z Osečné by se právě tady měla o vánočních svátcích představit v akci… „O Švédsku se mluví,“ připouští Lukáš Volejník. „Všechno ale záleží na Tondovi Klatovským. Příští čtvrtek máme v Pardubicích poradu, tak tam se to rozhodne.“

Ten pravý kolotoč se roztočí po Novém roce. „V lednu máme naplánovaný jednotlivce,“ říká na téma svých plánů. „To bude sranda, už se moc těším, tam teprve budou ty pořádný boje o postup. A protože se začínáme pěkně rozrůstat i o ty rychlejší, tak další z plánů je držet se v prvních pěti, aby byla šance na kvalifikaci Grand Prix. Né, že bych myslel hned na postup, ale povozit se s těmi nejrychlejšími je ta nejlepší škola. Něco hodně okoukat, zjistit a… Prostě je to velice dobrá zkušenost.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Goričan – 30. novembra
Chorvátska plochá dráha ma ďalší talent. Po tom, čo Jurica Pavlic tento rok dosiahol vekový limit juniora a pre budúcu sezónu tak bude jazdi už ako senior, chorvátska plochá dráha pravdepodobne nestratí kvalitného juniora, ktorý bude schopný bojova s juniorskou svetovou špičkou. V krátkom čase by ho mal totiž nahradi ďalší ve¾ký talent z liahne Goričanu, Dino Kovačič. Dino má totiž za sebou mimoriadne úspešnú sezónu, ktorú zakončil štvrtým miestom v ME juniorov, či titulom najlepšieho Chorváta v junioroch ale aj senioroch. Za zmienku stojí aj jeho semifinálová účas v ME jednotlivcov, či tretie miesto na žarnovickej Zlatej prilbe SNP. V nasledujúcich pár riadkoch si môžu čitatelia prečíta krátky rozhovor s pretekárom, ktorý už ako štrnásročný dokázal získa svoj prvý chorvátsky juniorský titul.

speedwayA-Z: „Ako si sa dostal k plochej dráhe?“
Dino Kovačič: „Býval som desa kilometrov od Prelogu. Tam som chodil pozera na preteky už od detstva. Ve¾mi sa mi to páčilo a chcel som si to skúsi. Tak som sa v roku 2006 prihlásil už do Goričanu, ktorý je od môjho bydliska vzdialený iba pätnás kilometrov. Vtedy som sedel na motorke prvýkrát.“

speedwayA-Z: „Skús popísa svoje začiatky.“
Dino Kovačič: „Najprv som sa začal uži na malej 85ccm motorke. Po dvoch rokoch som začal jazdi na klasickej pästovke. A v roku 2008 som išiel svoje prvé preteky.“

speedwayA-Z: „Kto bol tvojim učite¾om plochej dráhy?“
Dino Kovačič: „Môj učite¾ bol Zvonimír Pavlic.“

speedwayA-Z: „Každý pretekár aspoň v začiatkoch má svoj športový vzor. Kto bol tvojím?“
Dino Kovačič: „Mojim vzorom bol Jurica Pavlic.“

speedwayA-Z: „Mal si počas svojich začiatkov už nejaké zranenie?“
Dino Kovačič: „Doteraz som nebol vážnejšie zranený. Nejaké ¾ahšie zranenia určite boli.“

speedwayA-Z: „V tejto sezóne si skončil štvrtý v ME juniorov v Goričane. Ako hodnotíš tento výsledok? Je to zatia¾ vrchol tvojej kariéry?“
Dino Kovačič: „Nako¾ko iba tento rok som dosiahol vek, aby som mohol ís preteky Majstrovstiev sveta, či Európy, je to pre mňa určite výborný výsledok. Veď je to štvrté miesto v ME juniorov.“

speedwayA-Z: „Ako vnímaš skutočnos, že ty v podstate začínajúci pretekár, porážaš ove¾a skúsenejších?“
Dino Kovačič: „Ja sa nepozerám na konkurenciu. Vždy sa sústredím na svoj štart a neh¾adím na to s kým idem, kto je proti mne v jazde, či pretekoch.“

speedwayA-Z: „Štartoval si aj na Slovensku v Žarnovici na Zlatej prilbe. Ako hodnotíš preteky?“
Dino Kovačič: „Zlatá prilba to bol pre mňa jeden zážitok! Prekvapilo ma, že bol plný štadión a skvelá atmosféra. Neočakával som, že skončím na pódiu. Bola tam kvalitná konkurencia.“

speedwayA-Z: „Predstavil si aj dvakrát v Čechách, v Pardubiciach. Ako hodnotíš svoj výkon z obidvoch pretekov?“
Dino Kovačič: „Prvýkrát to bolo dobré. Darilo sa mi. Druhýkrát, na Zlatej stuhe sa mi nedarilo. Mal som motorky nastavené na tvrdú dráhu, aká bola predtým. A ona bola úplne mäkká.“

speedwayA-Z: „Čo by si chcel dosiahnu v budúcej sezóne?“
Dino Kovačič: „Mojím cie¾om je zopakova minimálne dobré výsledky z tejto sezóny…a v ME juniorov by medzi najlepšími.“

speedwayA-Z: „Máš nejaký dlhodobejší cie¾?“
Dino Kovačič: „Mojim cie¾om je sta sa majstrom Európy juniorov.“

speedwayA-Z: „Nechcel by si sa v budúcej sezóne dosta do po¾ských líg?“
Dino Kovačič: „Do Po¾ska by som chcel ís až keď skončím školu.“

speedwayA-Z: „Kto ti v súčasnosti najviac pomáha?“
Dino Kovačič: „Stále mi najviac pomáha môj otec a tréner Zvonimír Pavlic.“

speedwayA-Z: „Ako to vyzerá s popularitou plochej dráhy v Po¾sku?“
Dino Kovačič: „No postupne sa plochá dráha stáva viac a viac populárnejšou.“

speedwayA-Z: „A ako je to s plochou dráhou v Prelogu, o ktorej už viac rokov nepoču?“
Dino Kovačič: „Plochá dráha v Prelogu už skončila. Na štadióne sa hrá len futbal. Dráha je už zarastená trávou. Myslím, že tam sa už plochá dráha jazdi nebude.“

Foto: Martin Búri