Žarnovica – 24. februára
Pokým po¾ské plochodrážne médiá zamestnáva otázka oh¾adne možného po¾ského občianstva pre najlepšieho slovenského pretekára Martina Vaculíka, on sa usilovne pripravuje na sezónu. O tom, že berie prípravu typicky vyculíkovsky vážne, svedčí aj to, že podobne ako v minulých rokoch aj tentoraz ide za slnkom a teplom na juh, aby si mohol odkrúži prvé tohtoročné koliečka na dráhe v Goričane.

„V piatok ideme do Goričanu. Budeme tam trénova do soboty a potom sa vraciam domov,“ prezradil svoj najbližší časový plán žarnovický pretekár. „Idem tam sám. Po mne tam má prís tím z Leszna,“ odpovedal na otázku, či tam nejde náhodou so svojim po¾ským tímom. „Po návrate budeme ešte chysta motorky, chodi lyžova a ak bude teplo ako hlásia, tak si zajazdím aj motokros a budem už len čaka na sezónu,“ pokračoval v rozprávaní o ďalšom priebehu príprav na sezónu.

A mimochodom, čo sa týka jeho prípadného po¾ského občianstva, to s najvyššou pravdepodobnosou nezíska, nako¾ko pod¾a nových zákonov, prijatých ešte na začiatku leta slovenským parlamentom, by v deň získania iného občianstva stratil to slovenské a to Martin v žiadnom prípade nechce.

Foto: Martin Búri

Chotíkov – 16. února
V kalendáři byl pátek 28. srpna 2009. Na sklonku prázdnin skončilo mistrovství republiky stopětadvacítek. Na jeho počátku do něho Daniel Hádek nastupoval jako vicemistr s plánem zaútočit na mistrovský titul. Jenže po úvodním vítězství ve Slaném přišla série druhých míst za Jaroslavem Hladkým. Plzeňan ještě ve mšenských boxech plánoval, že loňské stopětadvacítky musí být jeho. Avšak všechno bylo jinak a přišel rok pauzy.

Zelená Shupa, jenž navzdory minimálním úpravám nestačila v závěrečné klasifikace šampionátu stopětadvacítek 2009 pouze na Jaroslava Hladkého, skončila prodaná v severočeských Chabařovicích. A po Danielu Hádkovi nebylo v plochodrážních boxech ani vidu, ani slechu.

„Přes zimu mi ňák přelítlo přes nos, že s plochou skončím,“ vysvětluje Daniel Hádek. „Začal se mi totiž líbit dirt jump na kolech. Dostal jsem i kolo, ale potom, když byl začátek sezóny a já viděl kluky, jak jezdí, tak mi to bylo líto, že jsem skončil. Nemoh‘ jsem kvůli tomu ani spát. Tak jsem řek‘ tátovi, že chci zase jezdit, ale jen na půllitru, a on souhlasil.“

Loňskou sezónu strávil Daniel Hádek trénováním, ale i na ně musel čekat. „No, když jsme měli postavenýho půllitra, těšil jsem se, že budu jezdit,“ vypráví. „Ale brácha v tu dobu zadřel několik motorů a já mu půjčil svůj. Nakonec jsem mohl jezdit. Sice jsem musel jezdit na bráchovo rámovině s mým motorem, ale pořád lepší než nic. A na jaře jsem už začal trénovat.“

Letos už figuruje na soupisce Mšena pro extraligu a juniorská družstva, zatímco v ostatních šampionátech bude vystupovat v plzeňských barvách. Navzdory třem sezónám v sedle stopětadvacítky pro něho bude spousta věcí nových.

„Budu si připadat jako nováček,“ nezastírá. „Sice vím, jaké to je bejt‘ na závodech a stát na startu, ale půllitr je něco trochu jiného. Je to rychlejší, silnější a navíc budu vynervovanej‘ ještě víc než při stopětadvacítkách.“

Sezóna pro něho začne počátkem května po oslavách patnáctých narozenin. „Celou zimu jsem posiloval,“ sděluje světu, že rozhodně nezahálel. „Teď zrovna s tátou a dědou děláme motory a nechám si udělat nový dečky. V sezóně 2011 bych chtěl bejt‘ v devatenáctkách na bedně a v jednadvacítkách do osmýho místa.“

Daniel Hádek děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně svým rodičům, že mají se mnou a s bráchou trpělivost, dědovi za ladění motorů, našim mechanikům, kteří s námi jezdí na závody, a taky fanouškům.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a archív Daniela Hádka

Pardubice – 2. února
Zimní přestávka je pro ostřílené závodníky vesměs rutinní záležitostí. Probíhá technická i fyzická příprava na nadcházející sezónu, vedou se jednání o angažmá v zahraničních ligách. Aleš Dryml však letos vybočil ze zajetého mechanismu. Podepsal v polské Lodži a vyjednává v Anglii, nicméně novinkou jsou díly na motocykly na dlouhou dráhu, které dorazily do jeho dílny. Pardubický borec se magazínu speedwayA-Z svěřil, že právě tady vidí šanci na titul mistra světa.

„Rád bych to zkusil, už mi je jednatřicet a ještě mi chybí titul mistra světa,“ popisuje Aleš Dryml své důvody, které ho přivedly na myšlenku věnovat se také dlouhé dráze. „A rád bych to pokořil a skončil s druhými místy.“

Nicméně starší z bratrské dvojice, jehož otec Aleš dovezl z mistrovství světa na dlouhých oválech dvě stříbrné medaile, neopouští klasický speedway. „Pořád se budu soustředit na krátkou dráhu,“ přibližuje své plány. „Rád bych si letos s dlouhou pohrál. Budu v tom nováček, musím se to naučit. Pojedu mistrák v Mariánkách a chtěl bych se pokusit o kvalifikaci o Grand Prix 2012.“

A v jakém stadiu se nachází přípravy jeho technického parku? „Stavím dvě motorky,“ svěřuje se. „Už máme díly, ale nekompletujeme, spíš zatím objednáváme. A doufám, že koncem příštího týdne začneme stavět.“

Foto: Pavel Loužecký

Slaný – 2. února
Na stupně vítězů ho jako malého brával bráška Miroslav Fencl. Nicméně v sedle stopětadvacítky si na ně našel cestu sám. Loni prožil svou nejlepší sezónu. V klasickém šampionátu skončil jako český vicemistr, v mistrovství republiky na malé dráze mu medaile unikla jen vinou absence v úvodním podniku. Poznal také atmosféru velkého podniku, když absolvoval zlatý pohár dvěstěpadesátek. Nyní jsou však slabší kubatury zapomenuty a Michal Průcha se soustřední výhradně na půllitry, i když bude až do června smět jen trénovat.

Ruce svrbějící po řidítkách pětistovky
„Dělám motorky,“ začíná Michal Průcha své vyprávění stručnou větou, která samozřejmě vzbudí otázku po jejich kubatury. Patnáct svíček na narozeninovém dortu si totiž sfoukne až první červnový den. „Stopětadvacítka je minulost, chystám se na půllitra. Už mi bude patnáct a nechci jezdit oboje. Stopětadvacítka je kvůli tomu, aby se plochodrážka naučila ovládat a pak už na dvěstěpadesátku nebo pětistovku. A já se to už snad naučil (smích).“

Během čtyř sezón v sedle plochodrážního kolibříka se ovšem propracoval do užší špičky. Nicméně ani vidina možného titulu ho v jeho rozhodnutí soustředit se na plnokrevní motocykl nezviklá. „Ani mi to není líto,“ říká. „Prostě už to nechci jezdit. Motorky ještě nejsou vrácený do klubu, ale brzo budou.“

A co dvěstěpadesátky? Nemají sice moc závodů, u nás žádné, ale je tady vidina reprezentační vesty ve Zlatém poháru FIM. „Chystám pětistovky, dvěstěpadesátky nevím, jestli pojedu,“ odpovídá Michal Průcha. „Patnáct mi bude až v červnu, takže budu zezačátku na pěu jen trénovat. A na dvěstěpadesátky nemám ještě žádnej‘ závod. Slyšel jsem o tom poháru, jede se ve Švédsku. Láká mě to, chtěl bych to jet.nevím, jestli mě nominujou, ale určitě bych to chtěl jet. Ale to je ještě budoucnost.“

Nejen technická příprava vyplňuje zimní dny plochodrážníka, který musí myslet také na svou kondici. „Chystám i sám sebe,“ souhlasí Michal Průcha. „Úplně moc se těším na pětistovky, strašně bych jezdil. Moc na nich natrénovaný nemám, pořád se mi zadíral motor a dvěstěpadesátka mi už nejede. Teď ale budu mít čas na trénink do konce června, až pak budu moc jezdit závody.“

Slaný přispěl do početné enklávy českých šroubkařů, jenže Michal Průcha mezi nimi letos chybí. „Tuhle zimu ne, zkoušel jsem to minulej‘ rok,“ vysvětluje. „Teď jsem neměl, kde jezdit. Rony Weis mi řek‘, že nemůžu jet. Ptal jsem se ho, řek‘, že ne.“

Bedny i trable
Loni zaznamenal Michal Průcha svůj nejlepší výsledek, když dovedl svou stopětadvacítku na stříbrný stupínek mistrovství republiky. „Ani jsem to moc nečekal,“ připouští. „Nejel jsem jeden závod.“ Šampionát bohužel postrádal vyvrcholení, protože slánský podnik uplaval nejen v původním, ale i náhradním termínu. A Michal Průcha má v závěrečné klasifikaci shodný počet bodů jako Michaela Krupičková.

„Snad bych ji porazil,“ uvažuje Michal Průcha o výsledku případné rozhodující konfrontace na ovále. „Ve Slaným by se mi jelo dobře, hlavně, aby fungovala motorka. Škoda, že se to nejelo.“

Třikrát skončil na pódiu mistrovského podniku, z toho dvakrát druhý v Plzni a v Divišově. „Nejlepší závod byl asi v Divišově,“ bilancuje. „To byl peckovej‘ závod. Udělal jsem Škurliče a rozjížděl se s ním o první místo. Byl jsem rád, že jsem ho předjel. Moc často se to nestává. Kdo další ho předjel?!“

A jak si vysvětluje takovou převahu závodníka v sedle kanárkově žlutého motocyklu, který rozhodně neoplývá touhou se o poháry dělit? „Nevím,“ krčí Michal Průcha rameny. „Asi má rychlejší motorku. Já měl dobrej‘ závod i ve Slaným a v Plzni. Škoda Pardubic. Měl jsem něco s motorkou. Dali jsme to předtím udělat, přivezli to zpátky, ale nešly tam kvalty a taka s tím musel něco dělat.“

Kvůli bolavým zádům Karla Průchy zmeškal úvodní mistrovské klání, avšak v promočeném a blesky protkaném druhém podniku nenašel přemožitele. „To jsem čuměl,“ neskrývá Michal Průcha, že svým triumfem překvapil i sám sebe. Přitom se na mini ovál za první zatáčkou velké Markéty vrátil poprvé od zkušebního závodu v říjnu 2007.

„Vůbec jsem to nečekal, na malý dráze mě to moc nešlo,“ pokračuje. „A teď tam přijedu a všechny porazím. Nespad‘ jsem, to bylo dobrý. Vítězství super, ale přijel jsem podruhý a byl druhej‘. A když jsem přijel zase, úplně jsem to posral. Nejela mi motorka a já skončil čtvrtej‘ celkově o bod za Míšou. Škoda, že jsem nejel první závod, táta byl se zádama v nemocnici. To by pak bylo pořadí úplně jinak.“

Cestovní kancelář František Moulis
Prvním mezinárodním vystoupením Michala Průchy se stal zlatý pohár FIM v kubatuře dvěstěpadesátek, který se jel ve Slaném. „První velkej‘ závod,“ líčí. „Neměl jsem na dvěstěpadesátce moc natrénovaný, byl jsem pryč.“

Kvůli dovolené v Chorvatsku oželel mistrovství republiky stopětadvacítek ve Mšeně, ale první mezinárodní podnik dvěstěpadesátek byla přece jen jiná kategorie. Kvůli ní stálo za to přerušit pobyt u moře a vrátit se domů dřív. Naštěstí byl v Chorvatsku také současný startmaršál František Moulis, který ho naložil do svého auta i za cenu zajížďky třech stovek kilometrů.

„Přijel jsem v pátek a hned na motorku,“ vzpomíná Michal Průcha na závod, kde mu cenné rady dával i legendární Roman Matoušek. „Naštěstí mi to táta připravil. Byl jsem docela nervní. Když jsem jel trénink, nešlo mi to vůbec a jel úplně na hovno. Kdybych tak jel v závodě, dopadlo to ještě hůř.“

Michal Průcha v osmnáctičlenném poli obsadil čtrnáctou příčku, přesto si však na vyhlášení přišel pro pohár. „Za nejmladšího jezdce,“ doplňuje. „Mně se ten závod líbil. Dobrá zkušenost. Když jsem předtím trénoval, měl jsem normální vejfuk. S tím novým se to dusilo ještě víc. Nevím, o kolik to bylo pomalejší, předtím jsem ještě tak nedržel.“

V rozjížďce s číslem třináct se mohl zapsat mezi vítěze, když Angličana Adama Kirbyho za sebou volil až do druhé zatáčky předposledního kola. „Moh‘ jsem vyhrát, ale posral jsem to,“ nehledá Michal Průcha žádné laciné výmluvy. „Celkově to byla určitě dobrá zkušenost. Chtěl bych to jet i letos, možná bych se za tu dobu i zlepšil a třeba by to bylo i lepší.“

A jaké další ambice na letošní rok pojal? „Bude to první sezóna nebo spíš půl sezóny na pěu,“ odpovídá. „Nevím, jestli mi pomůže, že jsem na těch drahách jezdil už se stopětadvácou. Možná, že to bude znát.to se ukáže. Chtěl bych dosáhnout nějakejch‘ dobrejch‘ výsledků. Budu trénovat, přijdou nový zkušenosti.“

Michal Průcha děkuje:
„Tátovi, Fandovi Moulisovi staršímu i mladšímu. Všem, co mi pomáhali. Stavební firma Jiří Michálek a Albín Suchý. Autodoprava Petr Burian. Restaurace Na Skalkách. Manažerovi Milanu Machovi, AK Slaný a SCM Slaný.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Martin Búri a Wojta Zavřel

Kutná Hora – 26. ledna
Čeští fanoušci si už několikrát během historie museli odlišovat jména a příjmení plochodrážních synů a otců přidáváním slovíček starší a mladší. Ve sportu levých zatáček jsou důležité kontakty a zkušenosti, které se předávají i příslušníkům mladší generace. Nicméně ne každý je závodění svého potomka zrovna nakloněný. I tady však platí pravidlo, že jablko nepadá daleko od stromu, o čemž přesvědčil Zdeněk Schneiderwind mladší. By má ve svých dvaceti letech za sebou teprve první ostrou sezónu, jeho příběh rozhodně nepostrádá na zajímavosti. Čtenáři magazínu speedwayA-Z se o tom ostatně mohou přesvědčit sami.

Kutnohorský kruh
„Když jsem byl mladej‘, dělal jsem hrozně moc sportů,“ ujímá se slova Zdeněk Schneiderwind mladší a začíná odvíjet ni vyprávění, na jejímž konci jsou plány už na druhou kompletní sezóny v sedle plochodrážního motocyklu. „Hrál jsem asi deset let tenis. Rodiče chtěly, abych v tom byl dobrej‘. Člověk je tam závislej‘ na sobě a neovlivňuje ho okolí. Bavilo mě to, ale přišla puberta a vztah k tomu sportu klesal.“

V té době však začal pošilhávat po sportu svého otce. V dětství ho doprovázel na závody, avšak v době svých tenisových turnajů neměl na plochodrážní stadiónu mnoho času. Leč král české dlouhé dráhy nebyl nástupnictví svého syna vůbec nakloněný. „V patnácti letech jsem se poprvé svez‘ na rozlučce na Markétě na plochodrážní motorce,“ líčí pražský závodník, jak ho sport levých zatáček začal zasekávat svým drápkem. „A od tý doby jsem tři, čtyři roky měl v hlavě, že bych to chtěl hrozně moc zkusit. Ale táta o tom nechtěl slyšet. Říkal mi, samý negativní věci, což byla pravda, byl mnohokrát zraněnej‘.“

Nicméně touha byla veliká. O prázdninách 2009 pořádali v Divišově soustředění. A do světa letěly snímky motocyklu Pavla Pučka v plném tempu. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby v jeho sedle místo majitele neseděl právě Zdeněk Schneiderwind mladší. „Svez‘ jsem se asi deset minut, bylo to super a měl jsem z toho strašnej‘ zážitek,“ neskrývá ještě dnes své nadšení. „Na těch rozlučkách jsem jel strašně málo a teď jsem dokázal jet smykem. Měl jsem z toho radost a začal přemejšlet, jak zrealizovat, abych moh‘ závodit. Spíš než s tátou jsem to řešil s Pepou Francem.

Kutnohorský kruh se uzavřel. Nějakých patnáct let od chvíle, kdy Zdeněk Schneiderwind, nyní už musíme dodávat starší, začal ze svých Štipoklas s plochodrážním motocyklem naloženým v sajdkáře dojíždět na tréninky ve Svítkově, své první krůčky na oválech podnikal Josef Franc. Jeho otec se s pražským závodníkem znal, když těžil z jeho rad při vývoji svého dragsteru poháněného plochodrážním půllitrem.

Josef Franc se proto logicky stal chráněncem Zdeňka Schneiderwinda. A nyní nemohl nepomáhat nastartovat plochodrážní kariéru jeho syna. „Minulou zimu mi Pepa říkal, že jsem už starej‘,“ vzpomíná Zdeněk Schneiderwind. „Táta mi to říkal taky, ale hrozně jsem si to chtěl zkusit, i když jsem věděl, že to bude můj poslední rok v juniorech.“

Cíl splněn
„Celou zimu jsem si v Kutný Hoře dělal motorku,“ vrací se Zdeněk Schneiderwind na počátek loňského roku. „Pepe mě naučil všechno, s čím jsem pak žil celou sezónu. Byl dobrej‘ učitel. Nejvíc mi dalo, když mě vzal na tři tejdny do Anglie. Tam jsem měl možnost svýzt se v Newcastle, Sheffieldu a Berwicku, když měli press and practise day. Tam jsem se naučil kompletně všechno, hrozně mě to dalo.“

Nechybělo mnoho a první závod v sedle pětistovky absolvoval na Britských ostrovech. „Přišel telefon od Michala Makovskýho, jestli nechci dělat náhradníka na jeho testimonialu,“ líčí. „Celou noc jsem byl nervózní. Věděl jsem, že neumím ani odstartovat a měl bych jet celej‘ závod. Nakonec jsem nejel, ale byla to stejně dobrá zkušenost bejt‘ pod tlakem.“

Avšak závodní premiéru si Zdeněk Schneiderwind odbyl už o necelý půlrok dříve. Při posledním závodě Markéta Cupu dovedl klubovou stopětadvacítku na sedmé místo devítičlenné výsledkové listiny, i když skončil dvakrát na zemi.

„Zranil se Ondra Veverka,“ popisuje Zdeněk Schneiderwind okolnosti, jenž ho dovedla na start série, kterou vymyslel jeho otec. „Aby se nemusela měnit startovní listina, řek‘ jsem tátovi, že pojedu. Nechtěl o tom slyšet, ale nakonec souhlasil. Bylo to spíš jen tak pro srandu než nějakej‘ výsledek.“

Jenže rok se sešel s rokem a Zdeněk Schneiderwind opět nabídl pohled na svůj nezapomenutelný styl při vyvrcholení tréninkového seriálu stopětadvacítek. „To bylo hlavně proto, aby mladý měli strach,“ vysvětluje své motivy, proč se v sedle Hondy s fajfkou přilepenou černou izolačkou vydal opět do boje na malou dráhu. „A v ty dny jsme neměli trénink, tak jsem se svez‘. Pomohlo jim to, třeba s Patrikem Mikelem jsme se hodně předjížděli. Ale určitě jsem nejel proto, abych vyhrál Markéta Cup.“

Hlavní částí závodního programu Zdeňka Schneiderwinda musely v jeho jednadvaceti letech být rozhodně pětistovky. Poprvé nastoupil v úvodním díle české juniorky. „Suverénně poslední místo,“ hodnotí dnes svůj debut. „V tom momentu si táta myslel, že mě to zlomí natolik, že budu chtít skončit. Že mě to psychiky položí, když uvidím, že na ty kluky nemám.“

Každý začátek je těžký, ale Zdeněk Schneiderwind se zlomit nenechal. „Postupem času si myslím, že i svou pílí trénovat jsem se začal těm klukům vyrovnávat,“ říká. „Jsem rád, že jsem na konci dokázal naštvat i takovýho Honzu Holuba a Pavla Pučka. Aspoň si řekli, že takovejhle moula, co jezdí jeden rok, je dokáže na dráze porazit. To byl můj cíl, dostat se na nějakou úroveň a dokázat s těmi kluky závodit. Moje výsledky nebyly stálý, posouvaly se nahoru, ale nedokázal jsem třeba v jednom závodě vyhrát tři rozjížďky, ale určitě byl pokaždý světlej‘ moment. Moje forma byla zvláštní. Bylo to jednou nahoře, jednou dole. A to bych v letošní sezóně chtěl stabilizovat.“

Ve dvaceti lepší než ve třiceti
Dnešní pravidla umožňují závodit s pětistovkou už žákům základních škol. Jaké bylo pustit se s nimi do křížku ve dvaceti? „Handicap to byl rozhodně,“ odpovídá ten nejpovolanější, který si to vyzkoušel na vlastní kůži. „Neměl jsem žádné závodní zkušenosti. Ty kluci měli motorku v ruce mnohem víc. Ale aspoň jsem sám sobě dokázal, že to jde. Chci zase jít o nějakej‘ stupínek vejš‘, abych dokázal závodit ještě s lepšíma závodníkama.“

Jenže největší porce závodních příležitostí se nabízí borcům mladším jednadvaceti let. „Skončil jsem juniorskej‘ věk a to je nejhorší,“ uvědomuje si Zdeněk Schneiderwind. „Závodů bude čím dál míň. Ale věřím v to, že když budu s klukama trénovat, budu s nima v kontaktu a dokážu s nima něco zajet. Lepší začít ve dvaceti než ve třiceti. Chtěl jsem to zkusit, abych jednou nemusel dělat takový ty kecy u piva, že jsem moh‘ třeba bejt‘ dobrej‘ a nikdy si to nezkusil. Přinejhorším, když se nepovede to závodění, můžu Pepovi vrátit tu pomoc, že bych s ním jezdil po závodech. určitě je to pro mě dobrá zkušenost a plochá dráha mě už baví víc než tenis.“

A co vlastně Zdeněk Schneiderwind ve své první sezóně na oválech dokázal? Dostal se na dvanácté místo v šampionátu juniorů, když mu nejvíc vyšel Divišov. V přeboru skončil sedmnáctý s nejlepším výsledkem v Březolupech. Za pražský klub jezdil juniorská družstva a ochutnal rovněž extraligu.

„Nechci moc hodnotit jednotlivý závody,“ zachovává určitý nadhled. „Jeden bych ale chtěl zmínit. Je to juniorák v Divišově, kdy se mi podařilo předjet Jéňu Holuba. Povedlo se mi to a byl devátej‘. Kdybych si to blbostma nezkazil a nepřetočil se, třeba bych moh‘ bejt‘ ještě lepší. Ale to jsou ty zkušenosti. A hlavně, co bych ještě chtěl zmínit, byl poslední juniorskej‘ závod na Markétě. Měl jsem asi čtyři body, ale půjčil jsem si Pepovo motorku. V jedný jízdě jsem pustil páčku a byl tam stejně s Matějem. Trošku jsem se posral, abych ho neshodil. Vím, že je to o technice, měl jsem z toho velkou radost. Bylo to super.“

Nicméně nová sezóna už brzy zauká na dveře. „Příprava spíš fyzická už odstartovala,“ svěřuje se Zdeněk Schneiderwind. „Připravuju se s kolegou sparingpartnerem Pepou. Technický věci na příští sezónu budou stejný, nemám v plánu nějaký větší investice. Ale z toho mála, co mám, vytěžit co nejvíc. A doufám, že by mně někdo už finančně pomoh‘, což je nejdůležitější v tomhle sportu.“

V rámci přípravy se objevil už v sedle motocyklu s koly opatřenými samořeznými šroubky. „Trénoval jsem asi dvacet minut kousek od Štipek,“ líčí. „Bylo hrozně mokro, asi plus pět stupňů. Ale strašně mě to bavilo, do tý doby, než si paní přišla stěžovat, že ji málem zabila splašená kobyla. Tak jsme sbalili motorku a jeli domů. Teď už to může bejt‘ jedině lepší. Rybník už mám, kde můžu jezdit, záleží jen na počasí.“

Zdeněk Schneiderwind děkuje:
„Chtěl bych poděkovat svý rodině. Přítelkyni, která to se mnou vydrží. A hlavně Pepovi Francovi, kterej‘ mně pomoh‘ strašně moc, jak vlastně materiálně, tak psychicky. A díky němu jsem si dokázal srovnat priority v životě. Chtěl bych poděkovat tátovi za jeho čas a ochotu se mi věnovat. A za jeho peníze.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Martin Búri

Přelouč – 19. ledna
Sezóny si někdy mohou být podobné jako vejce vejci. Loni už druhým rokem brázdil ovály v sedle pětistovky, avšak úvod si opět zkomplikoval zraněním. Na rozdíl od předloňských fraktur to byl jen těžký otřes mozku. Po krátké pauze tak mohl sunout svou kariéru opět vzhůru. Zaujal především šestým místem v mistrovství republiky do devatenácti let či výkonem v Leifrově memoriálu, kde mu pódium sebral uzavřený přívod paliva. René Vidner však magazínu speedwayA-Z prozradil, že letos rozhodně nechce ve svém vývoji ustrnout.

S plány na lepší výsledky
Loňská sezóna pro Reného Vidnera nezačala optimálně. Při dubnovém soustředění SCM ve Slaném mu přineslo pád a otřes mozku. „Začal jsem sezónu pádem,“ krčí rameny. „Když jsem se v první zatáčce po startu objevil pod Kubou Fenclem, natáhlo mě to. Abych ho netrefil, přetočil jsem to a šel přes hák. Víc už si toho nepamatuju, přeci to byl těžký otřes (smích). Dá se říct, že to byl špatnej‘ začátek do sezóny hnedka zkraje. Pauza ale byla jen asi čtrnáct dní, pak už jsem zase trénoval a jezdil dál.“

Nejvíce na sebe upozornil během šampionátu do devatenácti let v Liberci. Skončil šestý, avšak jak přiznává, pomýšlel ještě výše. „Byl to asi můj nejlepší závod minulou sezónu, i když to bylo šestý místo,“ svěřuje se. „Ale v závodě jsem myslel, že budu aspoň ve finále A. Mohla bejt‘ aspoň bedna! Tak se letos budu snažit ten loňskej‘ výsledek vylepšit. Mohla by bejt‘ bedna…“

Právě umístění a výkon v Liberci dostal Reného Vidnera do hledáčku Milana Špinky, který s ním počítal v širším kádru pro juniorský národní tým pro finále mistrovství Evropy v Divišově. „Nevešel jsem se do sestavy,“ říká pardubický závodník stručně. „Aspoň se můžu těšit na tuhle sezónu, že se svezu i ve větších závodech.“

Letos ho rozhodně reprezentace už nemine, jelikož figuruje v kádru pro šampionát Evropy do devatenácti let. „Můžu říct, že na tu Evropu se těším v sezóně ze všeho nejvíc,“ nezastírá. „Budu se snažit udělat ňáký výsledky a body.“

René Vidner se začal prosazovat i v jednadvacítkách. V konečném účtování skončil osmý. Musel však vynechat Plzeň kvůli slánskému pádu a nejel ani závěrečný mítink v Praze. „Chtěl jsem lepší výsledek i v jednadvacítkách,“ prozrazuje. „Jenže kvůli těmhle dvoum‘vynechanejm‘ závodům mě to moc nepolepšilo. Nejvíc mě mrzí ty vynechaný závody. V Praze jsem byl nemocnej‘ s angínou. Tenhle rok bych chtěl lepší výsledek, uvidíme…“

Bodovat a vyhrávat jsou jasnými cíly
Jenže nejen juniorskými šampionáty je živ závodník – teenager. René Vidner se vcelku pravidelně objevoval v extraligové sestavě Pardubic, které nakonec na poslední chvíli vypadly v semifinálovém duelu s pražským Olympem.

„Extraliga je velký závod,“ komentuje úroveň soutěže. „Určitě se takovejhle závodech nasbírá hodně zkušeností. Sice jsem byl junior jako dvojka, ale vždycky jsem se svezl aspoň jednu jízdu. Určitě mě mrzí, že jsme se nedostali dál v semifinále. Škoda.“

V přeboru jednotlivců/družstev se však neobjevoval příliš často. Že by to nebyla soutěž dle jeho gusta? „Přebor jsou přeci super závody,“ odmítá podobné spekulace. „Zhruba dva jsem vynechal kvůli nemoci. A jinak, když jsem přebor nejel, znamenalo to, že nás je tam víc. Pan Vozár to prostřídával, abychom se svezli všichni. Třeba v Březolupech jel místo mě Hynek, abych se mohl rozjet po zranění.“

V českém šampionátu dvojic v Divišově nastoupil po boku Pavla Pučka, v juniorských družstvech byl zase jeho kolegou Václav Milík. „Dvojice s Pučkinem bych hodnotil tak, že to určitě mohlo bejt‘ lepší, ale nebylo to zas tak nejhorší,“ odpovídá šalamounsky. „A jinak Pučkin je super parák do dvojice. S Vendou jsme skončili celkově třetí. To není taky zas nejhorší výsledek. Uvidíme, jak se nám zadaří tenhle rok, ale určitě budeme chtít juniorský družstva vyhrát.“

V sedle svého motocyklu se objevil už v letošním roce, protože si zimní přestávku pravidelně zpestřuje ježděním na šroubkách. „Je to určitě super zážitek,“ září. „Co víc dodat? Je to super, když v zimě usedneš třeba po dvou měsících na motorku.“

Nicméně to pravé plochodrážní zápolení odstartuje na jaře. „Na sezónu jsem se už začal chystat,“ říká. „Motorky se už stavěj‘. Fyzička se taky vylepšuje. Jinak cíle jsou jasný. Bodovat a vyhrávat!“

René Vidner děkuje:
„Určitě bych chtěl nejvíc poděkovat samozřejmě tátovi za jeho pomoc. Jak finanční, tak i že si dokáže udělat kdykoliv čas, co se týče motorek. Panu Erbanovi za jeho pomoc a JRM. Děkuju všem svým sponzorům a všem, co mi pomáhali.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Martin Búri