Osečná – 11. dubna
Z reproduktoru se ozývala písnička Úsmev. Když dozněla, moderátor si sám položil řečnickou otázku, jaké jméno se vybaví, když zmíní hudební skupinu Modus. Zatímco sám sobě odpovídal, že Janko Lehotský, příznivci ledové ploché dráhy by nabídli alternativní řešení. Pod přezdívkou Modus je známý osečenský závodník Martin Běhal, jehož závodní příběh rozhodně stojí za zaznamenání.

Obrovský skok z pionýra na ledáka
Před osmi lety české ledy živořily. Od posledního mítinku na zamrzlé Větřkovické přehradě v únoru 1997 proteklo hodně vody. Nikdo nemohl tušit, že Divišov zahájí domácí ledařskou renesanci už za dva roky a vize o sedmi závodech, které se podařilo uspořádat letos, by tehdy byly označeny maximálně za výplod velikánského fantasty.

Klabo Team pořádal show na zimním stadiónu v jihočeském Milevsku. Šeptanda, že se za řidítka ledařského speciálu vrací severočeský Jan Pecina. Svůj motocykl ovšem nevykládal sám, protože publiku se poprvé představil i Martin Běhal.

„Ano, je to tak,“ souhlasí po letech. „Nebylo to sice první svezení, ale máš pravdu, že to bylo poprvý před publikem. Bylo to na popud Honzy Peciny a Pepy Rybáře. Když se Pecka, mimochodem účastník světového finále v Berlíně roku 1987, vracel po patnácti letech, začal jsem se kolem něj motat. Zprvu jsem mu jenom pomáhal a hltal vůni ricínu a obdivoval ten nádhernej‘ stroj. Začal jsem s ním jezdit po trénincích, odklízel led, zkrátka všechny věci s tím spojené.“

Netrvalo dlouhou a Martin Běhal sám vyzkoušel řídit ohřebovaný motocykl na vlastní kůži. „Jednou Pecka říká ‚Modus, cheš se svézt‘?,“ vzpomíná. „To víš, že to pro mě to byla taková výzva, ale hlavně se svézt! Takže mi půjčil helmu a já šel na věc. Jenže to nebylo takové jednoduché, jak jsem si myslel. To víš, přechod z pionýra na leďaka, je docela skok. Točení motoru s šedesáti koňmi a tři sta hřeby budilo respekt. Takže jen tak trochu plynu a bác! Zdechlo to. Druhý pokus to samý. Slezl jsem a v tu chvíli rezignoval. Sen o tom, že bych mohl nakouknout mezi ledaře, se začal rozplývat.“

Kariéra Martina Běhal však nekončila, ale naopak začínala. „Když jsme měli balit, Pecka říká ‚Modus, tak jeď!,“ vybavuje si. „Tato Honzova věta byla začátkem mého ježdění. Zprvu jsem nechtěl, ale Pecka řekl, že takovýho mechanika, kterej‘ se neumí ani rozjet, nepotřebuje. A tyhle slova byla ty hlavní!“

A pak přišlo Milevsko! „Jel jsem ještě na Peckově motorce s nádherným pocitem, že jsem mezi nimi, mezi ledaři,“ rozzáří se i dnes, aby prozradil, proč si z motocyklových disciplín vybral právě ledovou plochou dráhu. „Vždy jsem obdivoval plochou a k těm ledům bylo nejblíž. A hlavně začínat klasiku ve třiatřiceti letech by byla blbost, to chápeš. I na ty ledy to s odstupem času vidím, že bylo asi pozdě.“

Začátek rovnou v mistrovství světa
Rok se sešel s rokem a Martin Běhal se chystal na svůj závodní debut. Ten byl jako hrom, protože při nedostatku závodníků se dostal do nominace pro kvalifikační kolo mistrovství světa ve finském Oulu.

„V roce 2004 jsem byl s Pepou Rybářem dělat v Písku,“ začíná Martin Běhal vyprávět, jak se stalo, že svou závodní kariéru zahájil podnikem ranku mistrovství světa. „Při ňáký tý popracovní debatě se Rybka najednou zeptal ‚co ty ledy, Modus?‘. Jo, jo, ledy, není cajk a ani šrouby. ‚O něčem bych věděl,‘ odpověděl Rybka, ‚je to za dvacet tisíc korun‘. Byli jsme se na to podívat. Byl to ještě tvrďák, ale jezdil. Od Pepy jsem vyfasoval půjčku a odpoledne jsem pro něho k Bohoušovi fičel. Nazpátek jsem jel, co to šlo, abych se ještě večer pochlubil.“

Nákup motocyklu byl teprve jen začátek. „Po večerech jsem byl zalezlej‘ v garáži a snažil se to vylepšit, jak to šlo. Do zimy zbývalo málo času a ježdění se přibližovalo a já to chtěl mít co nejhezčí. Pak ňákej‘ ten trénink a šance svézt se ve čtvrtfinále mistrovství světa v Oulu. Šel jsem do toho plný nadšení a snů, ale nebylo vše, jak jsem si představoval. Ptáš se na pocity nebo vzpomínky a to má dvě odlišné strany.“

Dobře, které? „Ta první je pro mě neopakovatelná a zarytá do paměti,“ začíná Martin Běhal tou blyštivější stranou mince. „Stát s českou vlajkou, reprezentovat vlast, slyšet své jméno na nástupu, nádhera. Ale pak pád na tvrdou zem! S odstupem času bych se do takové věci už nepustil, to mi věř. Každý ví, jak to dopadlo, prostě jsem na to neměl, i když jsem si věřil, že ano.“

Mistrovství světa bylo mistrovství světa, ale v prvních letech nového milénia nebyla v české ploché dráze zrovna růžová situace. „V té době se vše motalo kolem klanu Klatovských v čele s exmistrem světa Tondou seniorem,“ líčí Martin Běhal. „Jezdil Pepa Šiška, Bohouš Špale a Petr Muž, ale jen tak bez závodů. Ještě také Jarda Lach. Znovu začal Pecka, já se k tomu přimotal, takže to úplně neumřelo. Ale myslím, že u nás měly ledy namále.“

V lepší zítřky přestávali věřit i největší optimisté. „Věřit v lepší zítřky musíš,“ tvrdí Martin Běhal. „Jinak by nemělo smysl se do něčeho pouštět, to víš sám. „Hned další rok už bylo osm lidí, tuším. Anton, Bzuk, Šiškin, Pecka, Petras, Klauzík, táta a syn Kuncovi. Letošní sezóna přinesla dvanáct závodníků. I když se to prostřídalo, tak se asi vyplatilo věřit.“

Půst vystřídaly lukulské hody
Velkým dnem české ledové dráhy se stala sobota 29. ledna 2005. V Divišově za cenu několika nočních šichet dokázali proměnit škvárový ovál v ledové zrcadlo a začít psát novou kapitolu v historii. napřesrok už pořádali dva mítinky, přibyl Zdeněk Simota starší, jenž zvládl boj s oblevou a připravil závodní ovál kousek od samotného centra Českých Budějovic. Rovněž v Osečné se pokoušeli připravit závody, ale bohužel se proti postavilo počasí. A zimy 2007 a 2008 byly kromobyčejně teplé.

„Máš pravdu, nemůžeme opomenout partu z Divišova,“ souhlasí Martin Běhal. „Uspořádali mistrák a Golden Spikes. Ohromná dřina a ponocování, klobouk dolů. Další rok Budějovice v čele s panem Simotou, též nadlidský výkon. Pamatuju se, že ještě dopoledne odčerpávali vodu z ledu. Pamatuješ, byl tam i Franz Zorn? A exhibice v Českém Krumlově za účasti Antti Aakka? Je pravda, že další dva roky bylo pusto. Divný pocit, svezeš se dvakrát na rybníku a je po sezóně.“

A co vlastně dělá ledař, když není led? „Když nemrzne, modlí se, aby mrzlo,“ má Martin Běhal v tomto ohledu jasno. „A nebo se hrabe s bagrem v zemi, jako to dělám já, abych na tu další sezónu vydělal ňákej‘ halíř. Vezmeš si dovolenou a jdeš na brigádu. Já to aspoň tak dělám, ale je pravdou, že bez sponzorů by to nešlo.“

Avšak uplynulé tři sezóny přinesly pravé hody. „Pokud se týče posledních tří let, byly to opravdu hody, jak říkáš,“ říká. „Je to prostě paráda, když mrzne. Za nic to stojí, když koukáš, jak ti to odplave. Dřeš na tom měsíc jak pitomec a nakonec vše padne vniveč.“

Martin Běhal skutečně během své kariéry zažil rychlý zánik připravené dráhy, ale má i lepší zážitky. „Nejlepší vzpomínka je asi třetí místo ve dvojicích na Hamru s Johanem Brucknerem v roce 2010. Když stojíš na bedně, je to super pocit, který se už nemusí opakovat. Pak také druhá trojka letos v Hamru. Možná toto umístění nemá pro někoho význam, ale já to prožívám jinak. Mně to dává chu jet dál.“

Přišly ale i momenty, na které se mu nevzpomíná tak dobře. „A co se nepovedlo,“ přemítá. „Určitě letos v Hamru, kdy jsem si to hodil za uši. A prohra letos při show v Hamru s Peckovým mechanikem Lubošem, ale i to k závodění patří.“

Kombinéza na hřebíku ještě viset nebude
Ta chu pokračovat se možná předloni začala vytrácet, protože Martin Běhal si začal pohrávat s myšlenkou konce kariéry. „Přišlo to ňák samo po sériích neúspěchů,“ svěřuje se. „Víš, nejezdí se dobře, když za těmi třemi zametáš. Jseš otrávenej‘, nejradši by ses na všechno vykašlal a někam se ztratil. Pak ještě posloucháš ty chytrý řeči. Každej‘ je státní trenér, radí ti, jak to máš najet, kde klapnout, ale realita je úplně někde jinde. Bylo toho na mě dost a tak jsem si řekl ‚pryč z oválů‘.“

Odejít však není jednoduché. „Jak se tak blížila nová sezóna, řekl jsem si, že to přece nejde se na to jen tak vykašlat, alespoň si dojet pár kol,“ vypráví Martin Běhal. „Musím se také přiznat, že k tomu konci málem došlo. Dostal jsem se do finančních problémů a pomalu sháněl kupce na leďáka. Za pomoci kámošů jsem se z toho vymotal a z prodeje sešlo, zaplapánbůh!“

Rozhodnutí zůstat v závodním kolotoči Martin Běhal v žádném případě nelituje. „Prostě když se začlo trénovat, nemohl jsem jen tak koukat,“ říká. „Ježdění bylo silnější než moje rozhodnutí. Hlavně v žádném případě nelituji, že jsem nepřestal. Loni jsme se zpaktovali s klukama z Rakouska a svézt se na trati v St. Johannu je zážitek. Jezdit na sedmicentimetrovým ledu to ničím nenahradíš. Letos jsem sehnal sponzorem, s Čápem (přezdívka mechanika Petra Resla – pozn. redakce) přestavěl motorku, tak proč končit?!“

Do nové zimy je ještě daleko, nicméně jaké jsou další plány osečenského ledaře. „Myslíš, že zima je daleko?,“ kontruje otázkou, na kterou má vzápětí už připravenou odpověď. „Ani bych neřekl. Než se naděješ, jsme zase v tom. Plány extra nejsou, klasika zdraví, ňáký peníze a můžem‘ jít zas do toho!“

Stavba umělého oválu v Osečné přináší nové nevídané perspektivy. „Určitě by to ledy u nás posunulo dál,“ filozofuje. „Vem‘ si jednu věc, koupíš si cajk a nezamrzne. Utopíš v tom hromadu peněz a na motorku se jen koukáš. Takhle by bylo vše jinak. Jak jinak k tomu dotáhnout novou krev. Ale víc ti k tomu neřeknu, vím o tom asi to co ty.“

Dobrá, spekulace nechme stranou. Povídání o kariéře Martina Běhala jsme začali na hudební scéně, prozradí nám tedy, proč je všude známý jako Modus? „Je to už pomalu třicet let,“ usmívá se. „Měli jsme partu, se kterou jsme v jednom starým zámku poslouchali magneák a hráli si na různý hudební skupiny. A tam to ňák vzniklo.“

Martin Běhal děkuje:
„Poděkovat bych chtěl všem těm, kdo mě podporují. Své rodině, synovi Martinovi, Haně, Petru Reslovi, Peckovi, Pepovi Rybářovi, Sašovi Kopeckýmu, Lumíru Sucharovi, Radkovi Sucharovi, Zdeňku Rutovi, Frantovi Liebezeitovi, Robertu Růžičkovi, klanu Hutlů, klukům z Rakouska Charly Ebnerovi a Josefe Kreuzbergerovi. Všem těm klukům, co nám připravují led, abychom mohli jezdit. Jestli jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám, těch lidí je okolo strašně moc. Málem bych zapomněl na Jana Janů, tak se ti Honzo omlouvám, že jsi až na konci. Takže ledům ZDAR!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Karel Herman

České Budějovice – 6. dubna
Doposud ho zaznamenal jen velice bedlivý plochodrážní fanoušek. Diváci ho viděli v akci při nadstavbovém závodě česko – polských her loni v září v Liberci. Letos posílil plzeňskou soupisku pro přebor a první ligu. Magazín speedwayA-Z se jihočeského borce, který vrací slavné příjmení na ovály, zeptal na podrobnosti.

Zejména starší generaci bude jeho příjmení evokovat spojení s budějovickým klanem Irmišů. „Ano jsem příbuzný,“ říká František Irmiš na přímý dotaz. „Děda František jezdil a trénoval plochou v Českých Budějovicích. Kdyby tu ještě byl, myslím, že bych jezdil už o hodně dřív. Táta ten to taky zkoušel, ale prý mu to moc nešlo, tak jezdil motokros v Dukle. Asi to na něj bylo moc rychlý (smích).“

Také František Irmiš získal první zkušenosti v terénu. „Jezdil jsem od čtyř let,“ vypráví. „Pak jsem se rozbil a nějakej‘ rok nejezdil. Táta pak přivezl zetku a já začal zase.“ Avšak nakonec v jeho motocyklových aktivitách převážila plochá dráha. „Líbí se mi, jak to jede,“ zní vysvětlení z jeho úst.

Cesta do sedla plochodrážního motocyklu odstartovala loni v únoru. Koupil stroj od Zdeňka Simoty, aby vedle tréninku sbíral zkušenosti jako mechanik Jana Holuba. V Liberci se představil v prvním závodě, by neoficiálního charakteru.

„Byla to dobrá zkušenost, ale pořád to nebylo ono, protože mi pořádně nikdo neřek‘, co s tim mám dělat,“ vypráví. „Přidat, to už jsem uměl, ale co dál? V tom mi pomohl až zas letos na jaře Simoák, ten mi řekl co s tím. A proč bych chtěl naskočit do závodního kolotoče? Chtěl bych se dostat co nejdál…“

V zimě jezdil čtyřiadvacetiletý Roman Irmiš na šroubcích a dnes má za sebou několik tréninků. S jakými ambicemi vstoupí do závodní sezóny? „Přes zimu jsme postavili novou motorku, na které bych chtěl jet,“ říká. „Něco jsem nacvičil, tak uvidíme. Plány a ambice, kvalifikovat se do republiky jednotlivců.“

František Irmiš děkuje:
“Poděkovat bych chtěl tátovi, kterej‘ mě do toho naverboval. Simoákovi, za velmi cenné rady a ženě, která mi pomáhala s přípravou motorek.“

Foto: Antonín Škach

Benešov u Prahy – 5. dubna
Předloni se stal králem malé dráhy, když svou stopětadvacítku dovedl k triumfům v mistrovství republiky i Markéta Cupu. Křivka jeho výkonnosti stoupala vzhůru i loni. Jen smůla mu zabránila v lepším umístění v českých devatenáctkách i v pozvání do národního týmu. Při čtvrtečním test matchi se však pražským depem mihnul jen na skok. Jiří Brummer je totiž už bývalým závodníkem. Magazín speedwayA-Z se pražského závodníka zeptal na příčinu jeho rozhodnutí.

„Finance, trošku škola, ale hlavně je to v mojí hlavě,“ odpovídá na otázku, co ho vedlo k rozhodnutí pověsit kombinézu na hřebík, by jeho potenciál sliboval pokračovat v úspěšné cestě vzhůru. „Baví mě to, ale nevěřím si, že bych mohl udělat nějaký pořádný výsledky.“

Přitom společně se svým klubovým kolegou Ondřejem Veverkou patřili mezi závodníky, kteří učinili největší pokrok. „Možná tak ve výkonu, ale výsledky prostě nebyly a na těch záleží,“ komentuje Jiří Brummer nastolené téma.

V juniorském šampionátu přitom skončil devátý, stejně tak i v devatenáctkách, kde mu ovšem brány semifinále uzavřely dva defekty. Pravidelně startoval v přeboru jednotlivců/družstev, juniorských družstvech a zásluhou plzeňského hostování i v extralize. Do širšího výběru pro divišovské finále mistrovství Evropy do devatenácti let si ho vyhlédl Milan Špinka. Tohle přece není špatný účet za první sezónou strávenou výhradně v sedle pětistovky!

„Já ji nepokládám za špatnou,“ tvrdí Jiří Brummer. „Jen nejsem spokojenej‘ s nějakými výsledky. Výkony byly lepší, ale nebylo to stabilní.“ Nebylo by však lepší místo předčasného konce kariéry pracovat na zlepšení?

„Je možný, že by asi každej‘ udělal,“ odpovídá. „Ale v listopadu se mi zabil kamarád na motorce. Už tenkrát jsem přemejšlel skončit, ale nějak jsem to přešel. Teď ale před odjezdem do Chorvatska jsem měl čas na přemejšlení. Dal jsem si klady a zápory plochý. A hlavně jsem byl teď v zimě nesvůj, v ničem si nevěřil. Prostě si nevěřím, že bych moh‘ udělat ještě nějaký výsledky. Možná ano, ale bojím se toho. Jsem normální kluk, ani když jsem začínal, tak jsem nechtěl závodit, že nebudu mít čas, nebude mě to bavit, ale myslím, že jsem dosáhl dobrých výkonů a jsem s tím spokojenej‘.“

Jiří Brummer děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně tátovi, trenérům, panu Schneiderwindovi a panu Špinkovi za jejich nervy při závodech, soustředěních, zimní přípravě. Panu Tomíčkovi za motory, Hynkovi Veverkovi za všechno, AK Markéta a všem, co mi fandili. Taky samozřejmě Centru sportu ministerstva vnitra a všem ostatním, co se zapojili do mé kariéry.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Praha – 17. března
Na poslední chvíli si Luboš Tomíček zajistil britské angažmá. Newcastle shánělo náhradu za zraněného Jasona Kinga a volba padla právě na borce, který v jeho barvách startoval svou anglickou část své kariéry. Angažmá v Premier League mu otevřelo dveře ke startům za Arenu-Essex v Elite League a dokonce do amerického týmu, jak se magazínu speedwayA-Z svěřil při dnešní besedě se žáky základní školy v Brandýsku před cestou za kanál La Manche.

„Mám kontrakt na osmadvacet dnů,“ řekl Luboš Tomíček. „Operace kolena Jasona Kinga se protáhla. Ještě přes zimu jsem se domluvil s Arenou-Essex, že budu jejich osmička. Číslo osm je ale podmíněno angažmá v Premier League. Na to se čekalo a teď je to splněný. Ve středu je press and practise day. Budou mě pravděpodobně nasazovat na domácí závody.“

Nicméně britský program Luboše Tomíčka odstartuje už o víkendu. „V sobotu Berwick a v neděli Newcastle,“ upřesňuje, aby vzápětí odhalil, co pro něho britská liga znamená. „Teď je to takový komplikovaný a Anglie je to jediný možný, co mi zbylo. Po osmadvaceti dnech se uvidí, když budou výsledky, zůstanu v klubu. Moje koncentrace je na co největší počet závodů.“

Do této filozofie zapadá i jeho angažmá do týmu USA při třech jeho test matchích na britských drahách. V minulosti se Luboš Tomíček zaobíral myšlenkou na starty s americkou licencí. Je tedy tohle první krok tímto směrem?

„Sami mě kontaktovali,“ odpovídá. „Je to takovej‘ krok na navázání kontaktů do budoucna. Jedou pět závodů, já pojedu tři – čtrnáctýho, patnáctýho a šestnáctýho.“

Luboš Tomíček letos bude s definitivní platností hájit barvy Slaného, jehož manažer Milan Mach si v pondělí z Markéty odvezl smlouvu s podpisem zástupce pražského klubu. Čeští fanoušci by jej měli vidět v akci koncem dubna, kdy první kolo přeboru ČR v Pardubicích určí účastníky semifinále šampionátu republiky jednotlivců.

Foto: Antonín Škach

Mořina – 25. února
Loni plánoval využít možností a souběžně závodit na stopětadvacítkách a pětistovkách. V půli sezóny se ovšem rozhodl věnovat se naplno silnější kubatuře. Menší motocykl však nebyl ještě odložen a vozil ho při Markéta Cupech a jeho modernější továrnou připravený bratříček s nálepkou Shupa i na travnatých oválech v rámci oficiálních šampionátu FIM a UEM. Letos jsou ovšem hlavním bodem jeho programu pětistovky, i když stopětadvacítka není definitivně minulostí a dvěstěpadesátka dokonce zůstává jedním z jeho hlavních výkonnostních cílů. Ondřej Smetana, nový závodník pražské Markéty, čtenářům magazínu speedwayA-Z všechno vysvětlí svými vlastními slovy.

Stopětadvacítka není ještě definitivně odložena
„Se stopětadvacítkama jsem skončil, protože už jsem měl věk na to, abych jezdil závody na půllitru,“ vrací se Ondřej Smetana do loňského června. „A taky jsem nestih‘ jeden mistrák pro zlomení ruky. Potom měl motor horší výkon, takže nebyla naděje na mistra ve stopětadvacítkách. Myslím si, že to byl správnej‘ krok, hodně se potřebuju zdokonalovat na pětistovce.“

Červnové soustředění v Chabařovicích ovšem nebylo naposledy, kdy se Ondřej Smetana v sedle plochodrážního kolibříka objevil. „Jo, jel jsem tři Markéta Cupy,“ vzpomíná. „Jeden sponzoroval táta a jeden speedwayA-Z. A hlavně to bylo ke konci sezóny, kdy byl čas. A tak proč bych se nesvez‘?! Definitivní tečka za stopětadvacítkou to není, když bude čas, mám v plánu, až bude zase táta sponzorovat Markéta Cup, že pojedu jen tak pro srandu.“

Stopětadvacítka mu však otevřela cestu do reprezentace. Při Zlaté trofeji UEM v nizozemském Loppersumu skončil sedmý, britský Tallington se Zlatou trofejí FIM mu přinesla jedenáctou příčku.

„Na to vzpomínám hodně,“ vypráví Ondřej Smetana. „Spíš na Loppersum. Tam bylo lepší umístění. Přijeli jsme tam a nikdo vlastně předtím trávu neviděl. Zezačátku tam byl takovej‘ mokrej‘ anglickej‘ trávník. Koukali jsme na trénink a říkali ‚to jsou magoři‘. Ani já, ani Škurlík jsme nevěděli, jak se to pojede.“

Obavy však naštěstí byly liché. „Nastal trénink na pásku,“ posunuje se Ondřej Smetana ve svém vyprávění o kousek dále. „Odstartoval jsem a najednou jel první. Zjistil jsem, že to jde. Zdeněk Schneiderwind nám povídá, a na trénink zapomenem‘, že prý bude v závodě dráha úplně jiná. A měl pravdu, na tý hlíně se už nedalo zatočit, ale dost bodů jsme posbírali. Pak mi v poslední jízdě scházel jeden bod do finále A a já zrovna spadnul, tak jsem jel ve finále B, který jsem vyhrál a to bylo to sedmý místo.“

A jak to vypadalo v Tallingtonu? „Podíval jsem se na dráhu a oni tam byly samý kravský hovna,“ směje se Ondřej Smetana. „Při závodě se mi moc nedařilo. Dráha mi moc nesedla. Jedna zatáčka byla nadvakrát. Zase jsem se dostal do finále B, kde mi to chcíplo na startu. Tak jsem to roztlačil, nastartoval a ještě jsem jednoho předjel. Rozhodčí to uznal, takže jsem nakonec skončil jedenáctej‘. Myslím, že jsme jako Češi nováčci s těma zápaďákama trošku zamíchali. Vědí o nás o Čechách a o Shupách.“

Ondřej Smetana a Michal Škurla se na travnatých oválech prezentovali jako tovární závodníci Shupateamu. „Tak ňák jsme si padli do oka,“ popisuje Ondřej Smetana, jak došlo ke spolupráci. „Měli jsme stejný zájem ukázat se ve světa a společně motorku vylepšovat. Motor s většíma ventilama jede asi o patnáct procent víc než motor předtím a pořád jdou Shupáci dopředu. Taky nám Šnajdr domluvil volné závody v Berghauptenu a v Morizes. V Morizes byla rychlá, dlouhá a písková dráha a tam se ukázalo, že třicetikiloví Francouzi mají obrovskou výhodu. Takže teď musej‘ makat Mikelové, Kovaříci, Klírové a Šifaldové.“

Dvěstěpadesátka na jeden závod, půllitr navždy
Letos se však v garáži v Mořině poblíž Karlštejna objevila dvěstěpadesátka. Motivace je nabíledni, druhý ročník Zlatého poháru FIM, jenž se uskuteční prakticky na den po loňské slánské ouvertuře ve švédském Norrköpingu. „Reprezentace ve stopětadvacítkách se už nebude opakovat,“ zdůvodňuje Ondřej Smetana. „Místo toho zkusím dvěapůli. Mám na to věk a chtěl jsem to zkusit. Je to poslední možnost, jak dosáhnout nějakýho výsledku v nižší kubatuře. Stopětadvacítka je moc velkej‘ krok dozadu. Ta dvěapůle je dost podobná půllitru, takže hurá do Švédska. Pojedeme tam s Edou asi o tejden dřív, že se to propojí s dovolenou. Motorku mám už stoprocentně připravenou včetně novýho motoru. Doufám, že to všechno klapne, nominace není ještě úplně jistá. Další závody na dvěpade už neplánuju, po závodě bude motorka na prodej.“

A jak hodnotí své půlroční účinkování v sedle pětistovky? Pár extralig, tři závody v junioráku, jeden přebor… „Nic moc, mám se pořád co učit, hlavně starty,“ nešetří sebekritikou. „Ta extraliga to bylo takový spíš do počtu, ale nějaký ten bodík byl. Třeba moje první jízda v extralize byl první bod, protože Partyzán nestih‘ dvě minuty. Ty tři závody v junioráku jsem jim moc nestačil. Mám se co učit, neměl jsem jistotu a letos bych jí chtěl dosáhnout. Ten jeden přebor mi moc nevyšel. První jízdu jsem si to hodil za ucho. Ty ostatní jízdy jsem měl respekt před startem, tak to byl spíš takovej‘ trénink.“

Hned ve své první sezóně v pětistovkách se však zapsal mezi mistry. Jeho Mšeno už podruhé vyhrálo extraligu. Avšak v jeho finálové sestavě Ondřej Smetana scházel. „Trochu mi to bylo líto,“ připouští. „Ale my jsme se se Standou Pouznarem střídali v juniorským náhradníkovi. Vanďa to s námi dělal spravedlivě, závody to byly pěkný i na pohled.“

Víkendové soustředění Mšena v italském Lonigu bylo zrušeno, nicméně sezóna se stejně blíží mílovými kroky. „Na sezónu už máme skoro hotovo,“ hlásí Ondřej Smetana. „Dvěstěpadesátka komplet, půllitr už jen pár hodin práce. A na fyzičce jsem střídal posilovnu AK Markéta se šroubkama. Šroubky jsou dobrý, je to trochu něco jinýho, do smyku to jde samo, moc mě to bavilo u Čejků i u Pecky. Můj letošní cíl je hlavně dostat pořádně motorku pod kontrolu, odject co nejvíc závodů, tréninků a soustředěních SCM s panem Křikavou. A nějaký ten výsledek ve dvěstěpadesátkách a juniorech snad přijde. Na dráze se svezu už patnáctýho března v Goričanu.“

Proslýchá se, že Ondřej Smetana bude jeden týden závodit s vestou Mšena a druhý s pražskou. V barvách klubu zpod Kokořína figuruje v extralize a v juniorských družstvech, v ostatních případech má uváděnou pražskou klubovou příslušnost. „Jo, musím to uvést na pravou míru, protože se mě na to pořád někdo ptá,“ reaguje. „A táta jim říká, že na podzim pojedu za Slaný a potom Pardubice a Plzeň. Takže Mšeno je super klub s výborným šéfem, ale nejsou tam dobrý podmínky pro tréninky a výchovu mladejch‘. Mám tam hodně fanoušků a doufám, že je neztratím. Už jsem pražský jezdec s podepsanou smlouvou. Budu mít školu v Praze a potřebuju hodně trénovat. Taky mládež vede Zdeněk Schneiderwind, kterej‘ se nám naplno věnuje a se vším pomáhá. Díky šéfům obouch klubů, že mě nechali ve Mšeně na družstva pro rok 2011 jako hosta a jednotlivce pojedu za mateřskou Markétu.“

Ondřej Smetana děkuje:
„Pozdravuji všechny fanoušky, závodníky a díky všem, co mi pomáhají.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Eva Palánová a Shupateam

Smečno – 24. února
Současné trable divišovské JRM mají negativní vliv i na závodníky, kteří mnohdy obtížně shánějí náhradní díly na své motocykly. Do předsimandlovské éry, kdy byla třeba řadu součástek vyrábět v domácích podmínkách, se vrátil také Michal Dudek. Slánský junior dokonce musel čelit žertům, že si nechal vyrobit válec z ruského plotu. On sám to ovšem uvádí na pravou míru.

„Otec asi před třema rokama přivez z Ruska trubku,“ vysvětluje Michal Dudek, že za importem netradičního materiálu stojí jeho otec Antonín, který točí volantem svého trucku na trasách směřující především východním směrem. „Vypadala jako od plotu. Ale nevím, jestli byla fakt z plotu, byla to hrozně těžká železná trubka. Cenák tlustá a těžká jako sviňa, asi metr dlouhá.“

A jak se z trubky jako od plotu udělá válec? „V Divišově zrovna neměli válce,“ říká třetí muž závěrečné klasifikace českého šampionátu do jednadvaceti let. „Soustružník ze Smečna, co dělal i pro Jirku Štancla, nám udělal válec. Zkusili jsme to a jezdím na tom. Otec udělal pokus a ono to vyšlo.“

Foto: Jiří Brummer st.