Racková – 1. února
Mezi diváky víkendového ledařského mistrovství světa v polském Sanoku byl rovněž Martin Málek. Březolupský závodník ovšem v žádném případě nechce rozšířit stále se zvyšující počet českých ledařů. Spojil příjemné s užitečným a vedle skvělé podívané doladil svůj kontrakt s Krosnem. V jeho barvách bude závodit tradiční český kontingent, vedle něho i Roman Čejka a Hynek Štichauer.

„Je to mazec,“ komentoval Martin Málek uznalým tónem počínání ledařů na sanockém zrcadle. „Rusácí jsou blázni. Mrzli jsme tam, ale fakt to stálo za to. Někdy bych se chtěl jen tak svézt, abych věděl, co to dělá. Aspoň jsem na to sedl v depu, ale je to na mě docela a vysoká mašina.“ Nicméně okamžitě se vrací k hlavnímu důvodu své cesty do Polska. „Zavez‘ jsem tam podepsanou smlouvu s Krosnem.“

V barvách krosenských Vlků je už prakticky stálicí. „Ani jsem se moc nerozhodoval,“ říká. „Stejně jsem žádné jiné nabídky neměl a dostal jsem lepší podmínky než loni. Jsem tam už skoro doma. Loni se mi tam nedařilo, uvidíme letos.“

A v čem byl zakopaný pes? „Největší problém byl dopasovat motor, který by jel s novým tlumičem,“ odpovídá. „Snad jsem se s tím už vypořádal a pojede to. Sestava je nabitá, je tam Hlib, Dánové, Švédové. Tak uvidíme, snad se tam dostanu i já.“

Foto: Marek Zúbek

Štětí – 30. ledna
Důvěrně známý hlas Miloslava Čmejly bývá z reproduktorů slyšet především ve Slaném a Mšeně, ale uznávaný spíkr se objevuje i jinde a to nejen v souvislosti se sportem levých zatáček. Nicméně plochá dráha je jeho srdci stejně nejbližší, o čemž nás přesvědčí on sám osobně.

„No, když opomenu, že jsem během krátké doby stihl tři ledvinové koliky a kámen ještě nevyšel, tak se snažím být s vnoučaty,“ říká štětský spíkr. „Protože mám u mikrofonu občas i legendy, jako je žokej Váña nebo plochodrážníci, mistři světa Müller, Barth, Riss nebo Hancock, tak jsem si i tuto zimu pozval, než budou ledy, do Štětí také legendu, z branže hudební, mistra Václava Hudečka. Měl obrovský úspěch, asi proto, že něco umí, ale je po Váňovi a Saudkovi další, který odmítl svezení na plochodrážní mašině. Já se mu při pohledu na jeho ruce ani nedivím. Ale že se plochá jezdí, moc dobře ví.“

Za osmadvacet let Miloslav Čmejla moderoval bezpočet závodů všech úrovní. A mnohokrát zpoza svého mikrofonu vyhlašoval mistr republiky, Evropy i světa. „Statistiku si nevedu,“ krčí rameny nad otázkou, kolik jich vlastně dohromady bylo. „Odhaduji, že mistrů republiky jsem vyhlásil asi sedmdesát. Vloni také toho slovenského. Mistrů Evropy asi pět. Mistrů světa pět – Simon Wigg, Jesper B. Jensen, Tommy Dunker, Gerd Riss a Joonas Kylmäkorpi. Ve Slaném jsem jako stálý spíkr mohl vyhlásit juniorského mistra světa Lukáše Drymla, ale vyšší mocnosti to znemožnily. Stejně tak jako v sezóně 2005, kdy jsem vyhlásil v jednom roce osm mistrů republiky a chyběl mi ten poslední juniorský, který se jel na Markétě. Nakonec jsem zjistil, že se svět nezbořil. Lendl také nevyhrál wimbledon a život jde dál.“

Stejně jako každý závodník má své cíle a ambice, rovněž moderátor má své sny. „Před lety jsem jako spíkr toužil moderovat zlatou přilbu,“ komentuje toto téma Miloslav Čmejla. „Splnilo se mi to v roce 2010 v Žarnovici na Slovensku, kde jsem vyhlásil vítěze Matěje Kůse. Chci tímto klubu dodatečně moc poděkovat za tuto možnost. Moc si toho vážím, stejně jako toho, že mě na závody na Slovensko na silniční okruhy zve moderovat legenda sedmdesátých let Peter Baláž.“

Miloslav Čmejla zpovídal u mikrofonu mnoho známých osobností, ale hodně si váží těch z plochodrážní branže. „Závěrem roku to byl v Pardubicích při vzpomínkové jízdě Antonín Kasper,“ pouští se do výčtu. „Bylo to nesmírně emotivní, hlavně u pomníku, když se pan Kasper klaněl v přilbě svým bývalým rivalům, kteří tam nechali životy. Obrovský dojem ve mě zanechali pánové Váňa a Pirk, i když každý z jiného soudku. Velmi si vážím také společných chvil s Gregem Hancockem. Na prvním místě a slovenský prezident Gašparovič, kterého jsem měl u mikrofonu, nech promine, u mě je a asi to tak zůstane to, že jsem mohl několikrát přes mikrofon vyzpovídat největší legendu Ivana Maugera. Kdyby mi v letech 1970-1990 někdo řekl, že jednou budu vícekrát hostit v rozhovoru tohoto člověka, asi bych mu řekl, že se zbláznil.“

Loni vyhlašoval mistry na ledové a dlouhé dráze, šampióne jednotlivců, juniorských družstev a stopětadvacítek, ale jako dvorního hlasatele Mšena se mu v duši nejvíc zaryl třetí mistrovský titul v extralize před domácím publikem. „Všichni, každý byl něčím specifický a kvalitní,“ reaguje na otázku, kdo z šampiónů na něho udělal největší dojem. „ Ale pravda je, že hattrick je hattrick a já jsem měl úžasný pocit, když jsem viděl, jak se mi povedlo rozjet diváky. To je ta největší odměna.“
Loni se Miloslav Čmejla pustil do spisování své autobiografie. „Mám hotovo zhruba sedmdesát procent,“ svěřuje se. „Rád bych ji měl hotovou v květnu nebo červnu. Budou to hlavně vzpomínky a zážitky a hodně fotografií.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a achív Miloslava Čmejly

Slaný – 17. ledna
Kdyby se v české ploché dráze udělovala cena pro smolaře roku, patřil by bezesporu k nejžhavějším kandidátům. Když totiž jeho dlouhé čekání na patnácté narozeniny skončilo, hned při svém prvním závodě v sedle pětistovky si zlomil ruku. Přitom nešlo o jeho chybu, jelikož se incident stal při úhybném manévru před soupeřem padajícím před ním. Veškeré plány na sezóny se v tom okamžiky zhroutily jako domeček z karet a s jeho dvěstěpadesátkou odjel do Švédska Michal Škurla. Slánský závodník Michal Průcha se ovšem magazínu speedwayA-Z svěřil, že je dlouhá rekonvalescence konečně za ním, a že se stejně jako loni nemůže dočkat nové sezóny.

Přesně před rokem se hrozně těšil na svou první sezónu v sedle plnoobjemového motocyklu. A vůbec se netajil, že ho svrbí ruce po řidítkách. Přišlo jaro, objevil se na trénincích. Nastoupil v pražském test matchi Aligátorů se Lvy, jehož status tréninkového mítinku mu umožnil závodit ještě před patnáctými narozeninami.

„Jo, na půllitry jsem se fakt těšil,“ vrací se Michal Průcha o 365 dnů zpátky, aby vzápětí posunul tok svého vyprávění do jarních dnů. „Jezdil jsem často na tréninky do Chabařovic a také trénoval ve Slaným. Jel jsem ten test match na Markétě, to byl můj první závod na půllitru. Moc se mi nevydařil, ale neměl jsem ještě moc naježděno. No, a pak jsem jen čekal a čekal do svých narozenin.“

Konečně přišel první letní den a on sfouknul patnáct svíček na narozeninovém dortu. „To čekání bylo hrozně dlouhý,“ netají se slánský závodník. „Nebavilo mě jen koukat, jak kluci závodí, ale aspoň jsem do tý doby trénoval.“

Jedinou možností, jak se svézt v závodním tempu, mohla být stopětadvacítka. Nestálo za to si na ni občas odskočit? „No, tak na stopětadvácu už ne,“ odmítá Michal Průcha rozhodně. „Už by mě to ani nebavilo, opravdu jsem se těšil na půllitry.“

Oslavil patnáctiny a začátku půllitrářské kariéry nestálo nic v cestě. Kromě toho se připravoval na švédský Norrköpingu na svůj druhý start ve zlatém poháru dvěstěpadesátek. Jeho diář se zaplňoval rovněž domácími mítinky. Ten první byl Memoriál Jiřího Hurycha poslední červnovou neděli v Chabařovicích.

„Do Chabařovic jsem jel už den předem, abych si zatrénoval,“ vypráví Michal Průcha. „Přijel jsem tam a zjistil, že Štěrováka odvezli do nemocnice. Tak jsem vyložil motorky a šel trénovat. Druhej‘ den jsem byl fakt moc natěšenej‘ na závody. No, a jak začaly, tak rychle skončily (smích).“

V rozjížďce s číslem sedm upadl Daniel Hádek, on se mu snažil vyhnout a upadl také. „Ten okamžik si vybavím,“ říká Michal Průcha. „Chtěl jsem se Haďasovi vyhnout a vodsral jsem to já.“ Sanitka s ním mířila do ústecké nemocnice, kde mu operovali fraktury loketní a zápěstní kosti. Bylo vymalováno, slánský mladík se mohl na závody opět chodit jen dívat.

„No, vymalováno bylo, ale všechno špatný bylo k něčemu dobrý,“ dokáže na své situaci najít i pozitivní stránku. „Jezdil jsem jako mechanik s Lubošem Tomíčkem, u kterého jsem se spoustu věcí naučil. A poznal i druhou stránku ploché dráhy, za což bych chtěl Lubošovi poděkovat. Taky jsem se snažil pomáhat ostatním klukům, když potřebovali. Byla to slabá náplast za to, že jsem nemohl jezdit, ale určitě se mi z toho spousta zkušeností hodí.“

Nyní je ovšem Michal Průcha na prahu nové sezóny. „Ruka je takřka na cajku,“ svěřuje se. „Drát je venku. Pojedu dvěstěpadesátky a připravuju se na pětistovky. Snad nebude sezóna 2012 tak smolná jako ta předešlá…“

Michal Průcha děkuje:
„Chtěl bych poděkovat lidem, bez kterých bych tento sport nemohl dělat. Za prvé je to táta Karel Průcha! Manažerovi Milanu Machovi, panu Moulisovi, panu Vlastimilu Tlustému. Jiřímu Michálkovi a Albínu Suchému, firmě Keller, panu Bonkovi, Jiřímu Čermákovi a firmě Saforen-Petr Burian za jejich finanční pomoc, Fandovi Moulisovi za cenné rady a jeho servisu, který je mi v plné míře k dispozici. Také Honzíkovi Hlačinovi a samozřejmě bych chtěl také poděkovat AK Slaný, SCM Slaný a manželům Šifaldovým z Chabařovic za umožnění tréninků. A závěrem i všem, co mi fandili.“

Internetové stránky Michala Průchy.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Praha – 5. ledna
Výroční den vzniku samostatného českého státu si v loňském roce každý užíval jinak. Většina pracujících láteřila, že tentokrát připadl na sobotu, takže událost z podzimu 1918 jim neprodloužila víkend. V Divišově však vrcholil stopětadvacítkářský seriál Speedway Mini Cup. Lukáš Kovařík projel vítězně cílem finále D, aby posléze vybral maskota týmu pro nadstavbový zkušební závod družstev.

Jenže debut v barvách Mopslíků mu nevyšel dle představ. Sice se směle pral o první místo s chabařovickým Jakubem Ondrouškem, avšak nakonec upadl. Divišovské odpoledne pro něho jako závodníka bohužel skončilo.

„Až na pár modřin to bylo v poho,“ říká dnes s odstupem bezmála čtvrt roku. „Žádný následky nemám. S Kubou soupeřím rád. A tento souboj byl pro mě úžasnej‘. Zavzpomínal jsem si při něm na souboje v Polsku.“

Plochodrážní motocykl byl přitom prvním dvoustopým vozidlem poháněným spalovacím motorem, na které se posadil. „Přivedl mě k tomu tatínek,“ vyzdvihuje podíl otce Zbyňka na zrodu nového plochodrážníka. „Plochou dráhu jsem nikdy předtím neviděl a na jiný motorce jsem nikdy neseděl.“

Debut nového plochodrážníka se odehrál v říjnu 2008. Jiří Benda pořádal už druhý, ale bohužel také poslední ročník svého stíhacího podniku Shupa Cup, jenž byl zamýšlen jako podpora motocyklového závodění pro malé děti, které se neohrozí vzájemným fyzickým kontaktem.

„Ano,“ odpovídá Lukáš Kovařík jednoznačně na otázku, zda si na svůj první závod vůbec vzpomene. „Porazil jsem tam Frantu Kliera ze Mšena a dostal svůj první pohárek.“ Trofej byla sice první, ale rozhodně ne poslední.

Od jara 2009 se Lukáš Kovařík stal pevnou součástí závodního kolotoče stopětadvacítek. Nejprve jezdil s objemově slabším Simsonem na malé dráze. Posléze přišel velký motocykl a v dubnu 2010 premiéra na klasické dráze.

„Vzpomínám na ně dobře,“ otáčí se Lukáš Kovařík za svými úvodními sezónami na oválech. „Byl to můj začátek v mistrovství republiky s licencí jezdce. Již v těchto sezónách jsem se zúčastnil mezinárodních závodů v Polsku ve Wawrově a jezdili jsme i na velké dráze v Gorzowě. Poznal jsem mnoho přátel. Mimo jiné Michala Škurlu, Ondru Smetanu, Davida Štěrovského, Míšu Krupičkovou a mnoho jiných. Letos jsem se osobně setkal i s mistrem světa Tomaszem Gollobem a jinými profesionálními jezdci.“

Nejlepší výsledky ovšem přišly v minulém roce. Při Speedway Mini Cupu v Chabařovicích stál na pódiu a celkově skončil šestý. V mistrovství republiky pátý a v šampionátu na klasických drahách sedmý.

„Miniovály jsou pro mě rozhodně lepší,“ netají se Lukáš Kovařík. „Své výsledky oceňuji, ale mohlo to být o trochu lepší, kdybych se víc snažil. Vloni jsem jezdil na novém motocyklu Shupa o plném objemu 129 ccm. Nejvíc se mi ale povedly závody v polském Wawrowě. Díky chabařovickému autoklubu za nominaci!“

Zimní přestávka je pro závodníky vlastně hlavně přípravou na nadcházející sezónu a stopětadvacítkáři nejsou žádnou výjimkou. „Technickou stránku nechávám raději na tátovi,“ odpoví Lukáš Kovařík opatrně na otázku, jak se chystá on sám. „Jezdíme plavat, jezdím na rotopedu a chodíme běhat do obory Hvězda. Ale je toho málo, potřeboval bych do toho dát víc…“

A s jakými ambicemi se na jaře pustí do dalších bojů v kubatuře kolibříků? „V letošním roce budu usilovat o umístění na bedně v mistrovství republiky na krátké dráze a Mini Cupu,“ říká bez sebemenšího zaváhání. „A rád bych znovu změřil síly s polskými jezdci.“

Lukáš Kovařík děkuje:
„Děkuji svému trenéru Zdeňku Schneiderwindovi za jeho pomoc a podporu. Děkuji chabařovickému autoklubu a to jmenovitě Láďovi a Jiřince Šifaldovým za jejich pochopení, pomoc a nominaci do závodů v Chabařovicích a Polsku. Moc děkuji svému TÁTOVI, že mi postavil novou motorku, Svému mechanikovi Ríšovi alias Dr. Plzákovi za jeho pomoc a morální podporu při trénincích a závodech. A že toho musel skousnout hodně, Děkuji za kamarádský přístup a pomoc Lubošovi, Filipovi, Láďovi, Daně a Petrovi Rozstleskávačce Hájkovic.“

Foto: Wojta Zavřel, Antonín Škach a Eva Palánová

Zadov – 4. ledna
Rozmarná zima komplikuje svými jarními teplotami a dešovými přeháňkami život nejen lidem okolo ledové dráhy, ale i pražským závodníkům. Ti jsou na týdenním soustředění na Šumavě. Sníh tam sice je, avšak hondě zmrzlý a starý, což není pro běžky příliš vhodné. Josef Franc měl o to více času zamyslet se nad svým novým britským angažmá.

„Jezdil jsem tam a mám to docela rád,“ komentuje svůj podpis pod smlouvou se Sheffieldem, jež byla minulý měsíc zveřejněna. „Je to evropskej‘ styl dráhy. Jezdilo se mi tam dobře, akorát jsem neměl motor a šlo mi to až od půlky sezóny. Letos se připravím líp profesionálně, chci bejt‘ v nějakým týmu konečně jednička.“

Josef Franc si pro letošní rok vybojoval příslušnost mezi elitou dlouhých drah ve finálové sérii mistrovství světa. „Dlouhý se chci věnovat víc a najít si ještě další závody,“ svěřuje se. „Chtěl jsem zůstat v Berwicku, ale jezdí se tam v sobotu večer a s dlouhou to nejde zkombinovat.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Chotíkov – 29. prosince
Oslavit patnácté narozeniny přesně den po zastávce juniorského šampionátu na domácí dráze, by byla smůla jako hrom. Plzeňský klub proto jednadvacítky prohodil s juniorskými družstvy o tři týdny později, aby debutant měl větší šanci na lepší umístění v závěrečné klasifikaci. Nováček však nebyl plochodrážnímu prostředí zcela neznámý. Daniel Hádek, nemladší člen známého závodnického klanu, na oválech navázal na své působení se stopětadvacítkou.

Pódium v devatenáctkách prozatím jen v roli záskoku za bratra
V sezóně 2009 válčil o titul s Jaroslavem Hladkým a byl jediným, kdo dokázal jeho vítězné tažení zkomplikovat. Předpokládalo se, že loni zaujme pozici štiky stopětadvacítek, ale jeho zelená Shupa skončila prodaná v Chabařovicích. Přišla závodnická pauza a trénink s pětistovkou.

„No, někdy mi to bylo i líto, že jsem ještě rok stopětadvácy nejezdil,“ připouští. „Ale hrozně mě to táhlo k půllitru a stopětadváca byla příliš pomalá. Jakmile jsem měl příležitost začít trénovat na půllitru naplno, tak jsem si už na to nevzpomněl. Půllitr je prostě půllitr.“

Vše směřovalo k jeho zmiňovanému debutu při juniorském šampionátu v Plzni. Jeho bratr Michael a Jan Holub jezdili za Mšeno na všech frontách. Daniel Hádek se stal jediným zástupcem klubu ve startovní listině, což mu umožnilo přeskočit kvalifikaci.

„Na ten den jsem se těšil strašně dlouho, až si zazávodím s rukama,“ poodhaluje své pocity před svým prvním závodem na plnoobjemovém stroji. „Ale když konečně přišel, měl jsem nervy jako svině. Když jsem byl na dráze, bylo to v pohodě a ten závod jsem si skvěle užil. Bylo dobrý ject svůj první závod na domácí dráze.“

V konečném součtu české juniorky nakonec skončil na jedenácté příčce, když závěrečné podniky v Pardubicích a Liberci musel vynechat. „Jedenáctý místo je taky dobrý, i když kvůli zdravotním problémům jsem nedokončil dva závody a přišel devátý místo, ale co se dá dělat?!,“ zůstává Daniel Hádek realistou. „Příští sezonu se budu snažit o co nejlepší výsledek, strašně moc bych chtěl bejt‘ na bedně, ale to chce asi každej‘, třeba si mi to splní.“

Když už hovoříme o stupních vítězů, v Pardubicích mu k věnci z šampionátu devatenáctiletých nechybělo mnoho. Rozjížděl se s Marcem Gaschkou o bronz. Vedl, ale nakonec zůstal čtvrtý.

„Závod sem měl rozjetej‘ suprově,“ vzpomíná. „Všechno šlapalo perfektně, motor udělal Bogas a jel suprově. Brácha s dědou mi dělali mechaniky a radili mi s Martinem Málkem a Máriem Jiroutem. Ale dělal jsem chyby, nebyla síla a neměl jsem starty. Ještě že byl rychlej‘ motor a předjížděl sem. Čtvrtý místo je taky dobrý, už se těším na další devatenáctky ve Svitavách.“

Přitom Daniel Hádek se na pódium v mistrovství republiky do devatenácti let postavil už před třemi lety. Tehdy ovšem na plzeňských Borech zaskakoval za zraněného bratra Michaela, jenž po kolizi s Pavlem Pučkem v rozjezdu o stříbro skončil v nemocnici.

Sbírání zkušeností
Výkony nadějného mladíka na juniorské scéně podnítily Pardubice, aby si jeho služby pojistily i pro extraligu. Za situaci, kdy René Vidner přestal závodit a David Štěrovský si před Hurychovým memoriálem zlomil ruku, šlo o nesmírně prozíravý krok.

„Byla to obrovská zkušenost,“ vzpomíná Daniel Hádek na své první extraligové angažmá. „I když jsem se moc nesvezl, ale to se dalo čekat. I jeden bod je dobrej‘. Pardubice jsou skvělej‘ tým, se kterým je radost spolupracovat. Jezdit s Milíčkem ve dvojici a bejt‘ v týmu s takovými jezdci jako je Ála Dryml, Suchoš, Štichy, Ben Barker nebo Magnus Zetterström, bylo super.“

S Pardubicemi prožíval dobré i horší časy. Během semifinále v Praze byl bezprostředním svědkem, kdy Magnus Zetterström srovnal stav duelu s Olympem, aby nakonec východočeskému týmu otevřel dveře do finále. Daniel Hádek se dostal do situace, kdy nastoupil proti družstvu bratra Michaela. A přitom jeho strýček Jan a další mechanik Petr Vysocký neustále žertovali, že oni dva se za dané situace musí do Chotíkova vrátit s titulem, a už střetnutí dopadne jakkoliv.

„Byla to další obrovská zkušenost, atmosféra byla skvělá, přišlo se podívat plno pardubických fanoušků, prostě skvělý závody,“ komentuje Daniel Hádek, jak na něho jeden z vrcholů české sezóny zapůsobil. „Strejda s Péou mě hecovali už den před závodem, že jestli nebudu tahat, tak titul má brácha. Řekl jsem jim, že ten titul je doma stejně tak jako tak (smích).“

Avšak s Michaelem jezdil v juniorských družstvech. V nich byl titul, dá se říct, povinný. Vítězství je tady tak trošku dědičné. Šňůra se táhne už od dob Filipa Šitery, po jehož boku jezdecky vyzrával jeho starší bratr. Pak společně dávali stejnou šanci Janu Holubovi, který převezl štafetu po Filipu Šiterovi. Nyní je v týmu Daniel Hádek a jeho sourozenec přešel mezi seniory. Prodlouží se vítězná série?

„To doufám,“ reaguje prostě, ale výstižně. „S Jéňou máme šanci ten další titul mít, ale bude to hodně těžký… Slaňáci jsou dobrý a Praha taky. Junioři začínají být čím dál víc vyrovnaný, budeme muset s Jéňou máknout…“

Kromě juniorských šampionátů se Daniel Hádek hodně jezdecky realizoval především v první lize, kde byla šance bojovat i se seniory. „První liga se mi líbila,“ hodnotí ze svého úhlu pohledu. „Jsou to závody, ve kterých si my mladý můžeme změřit síly se seniorama. Já s nima docela držel krok a hlavně se dají vydělat už ňáký ty peníze. Škoda, že Plzeň už ligu nepojede, budu muset čekat a doufat, že se nějaký tým ozve.“

Příští rok se Plzeň do extraligy vrátí v trojkoalici s DaK Moto a AK Divišov. „Neměl jsem se, jak rozmýšlet,“ reaguje Daniel Hádek na otázku, zda plzeňská vesta byla pro něho jednoznačnou volbou. „Příští rok bych za Pardubice asi nejel. Jsem rád, že je Plzeň v extralize zpět. Určitě se víc svezu a podmínky jsou dobrý.“ Přitom se začal chystat na nové boje na oválech. „Zatím dávám motorku do pucu, rozebírám a leštím,“ svěřuje se.“

Daniel Hádek děkuje:
„Chci poděkovat našim, bráchovi, dědovi, mechanikům strejdovi, Péovi Vysockému, Tyčkovi a všem fanouškům.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Antonín Škach