Praha – 5. dubna
I když mohl ještě zůstat na stopětadvacítce, předloni na podzim ji definitivně odložil. Naplno se vrhnul do závodění s plnoobjemovým motocyklem, a by se učil prakticky za pochodu, zlepšoval se rozjížďku od rozjížďky. Avšak křivku jeho výkonnosti přervala naneštěstí zranění. Sotva se zotavil z fraktury obratle při srpnovém tréninku v Chabařovicích, při objíždění padajícího Ondřej Veverky při posledním díle české juniorky upadl rovněž a zlomil si kost v pravém zápěstí. Na prahu nové sezóny ovšem Dominik Hinner neskrývá odhodlání poprat se o každý bod.

Nešastný podzimní comeback
„Myslím, že to bylo dobrý rozhodnutí,“ komentuje Dominik Hinner své rozhodnutí jednou provždy opustit stopětadvacítky. „Měl jsem víc času a moh‘ jsem se soustředit na půllitry. Stopětadvacítky jsou dobrý na naučení, kontakt a pak se s nima už nechtěl zabejvat, co se týče financí a práce. Chtěl jsem se naplno věnovat půllitrům. Nejsem si jistej‘, jestli by mně stopětadvacítky ještě něco přinášely. Předminulej‘ rok jsem se do nich chtěl pustit víc, zainvestoval do toho a měl problémy. Teprve na konci sezóny se mi tři závody povedly.“

Na start svého prvního závodu s pětistovkou se Dominik Hinner postavil takřka přesně před rokem při ouvertuře české juniorky. „Proti stopětadvacítkám tam byl určitě rozdíl, že je velkej‘ psychickej‘ tlak,“ srovnává. „Zezačátku sezóny mi trvalo, než jsem se rozjel, až potom to začalo bejt‘ lepší. Jsou to závody jako závod, spíš jsem to bral, že jsem chtěl a tak tam byla větší nervozita. Ta bude vždycky před jakýmkoliv závodem. Ale začínal jsem se do toho dostávat, měl jsem zkušenosti a nebyl už takovej‘ vyjukanej‘ zelenáč.“

Jenže počátkem srpna se vypravil na trénink do Chabařovic. „Tam to byla taková nešastná náhoda,“ vzpomíná na svůj pád. „Měl jsem defekt v nejhorší chvíli. Myslel jsem si, že to byl řetěz. Kolo se neměl, o co opřít, a šel jsem v nájezdu do prken. Byl to ale unašeč u motoru, asi upad‘ klínek. Byl to pech, v tu dobu jsem se zrovna začínal cejtit líp, začínal ovládat motorku a byl rychlejší. Už jsem nasazoval těžší převody a dával to do materiálu.“

První lékařské zprávy zněly o čtyřtýdenní nucené přestávce. Pražský junior se vrátil do sedla až na konci první zářijové dekády, kdy pod Ještědem vrcholil domácí juniorský šampionát. „Myslel jsem, že se do toho co nejrychlejc‘ vrátím,“ vzpomíná. „Uspěchal jsem to, nebyl jsem na tom moc dobře ani fyzicky, ani psychicky, protože jsem se s tím nevyrovnal.“

V rozjížďce s číslem pět spadl nejprve Ondřej Veverka. „Veve upad‘ přede mnou,“ popisuje Dominik Hinner. „Vytrh‘ si chcípák, zastavilo se mu to a šel přes řidítka. Už byl pozdě, začal jsem se mu vyhejbat. Když jsem se podíval před sebe, viděl jsem akorát nafukovačky. Zlomil jsem si ruku a to byl konec sezóny.“

Nová sezóna, nové výzvy
V průběhu loňské sezóny se Dominik Hinner objevil v šampionátu juniorských družstev s bílým pardubickým koníkem na vestě. „Měl jsem možnost závodit,“ odpovídá bez zaváhání, co mu hostování přineslo. „Děkuju Pardubicím, že jsem za ně moh‘ jezdit a nemusel sedět doma na zadku. Moc jsem jim asi nepomoh‘, bylo to pár bodů a bedny byly hlavně zásluhou Vency Milíka.“

A co se mu v loňské sezóně povedlo nejvíce? „Jeden závod, se kterým jsem tak nějak spokojenej‘, i když ne úplně, byl v Divišově na jednadvacítkách,“ říká. „Jednou se mi povedlo, že jsem předjel Ondru Smetanu a nějaký body jsem tam měl.“

V letošním roce jeho jméno figuruje na mšenské extraligové soupisce. „Došlo k tomu přes strejdu Adriana, kterej‘ je tam jako trenér a teď mi docela dost pomáhá,“ objasňuje, jak se do sestavy trojnásobných šampiónů dostal. „Určitě se na to těším. Sám toho moc nevím, jak to bude. Jsem tam půjčenej‘ na rok, může to bejt‘ extraliga, může to bejt‘ první liga, bude to asi hodně podle mejch‘ výsledků. Ani mi nevadí, že pojedu proti Praze, pro mě to jsou závody a neřeším, co mám na vestě, spíš chci udělat co nejvíc bodů. Je to příležitost rozšířit si obzory a zkusit něco jinýho.“

Na samém prahu nové sezóny se Dominik Hinner ohlíží za svou zimní přípravou s uspokojením. „Chystal jsem se tvrdě,“ nezastírá. „Dost jsem chodil do posilovny, na squash a na spinning. Kromě pátků a nedělí jsem se pořád připravoval. Byly přípravy motorek a soustředění na horách. Naučil jsem se běžkovat,ale nebude to patřit mezi mé oblíbený sporty (smích).“

Dominik Hinner se už také posadil do sedla. „Byli jsme na začátku sezóny v Kršku,“ vypráví o první bezprostřední zkušenosti s plochodrážním motocyklem po libereckém pádu. „Z toho prvního svezení po dlouhý zimě jsem neměl dobrej‘ dojem. Nevěděl jsem, co to jsou řidítka. Pak to bylo lepší a lepší a začal jsem se s tím srovnávat.“

Následoval mšenský výjezd na soustředění do Gniezna. „Tam to bylo dobrý,“ říká Dominik Hinner. „První den jsme tam přijeli jen na večeři, pak jsme trénovali pondělí a úterý a ve středu jeli takovej‘ závod na pásku. Já ho nejel, byly problémy s technikou, navíc jsem před tím spadnul na ruku. Chce to ještě nějaký tréninky a rozjezdit se, než přijdou závody, abych měl jistotu, moh‘ se pořádně nahecovat a jít do toho.“

Cíle si rozhodně stanovil smělé. „Na devatenáctkách ve Svitavách chci bejt‘ určitě do třetího místa,“ svěřuje se. „A v jednadvacítkách do pátýho. Uvidí se v sezóně, jak to půjde, teďka tomu věřím, že to půjde. Svitavy jsou těžší dráha, uvidíme, jaký bude počasí, nejlíp kdyby měsíc předtím na to pražilo sluníčko. Loni jsem tam jel jeden závod. O tréninku se tam málem nevešel, ale pak se to zlepšovalo. Docela se tam těším, nevadí, když to bude těžší. Dráha je pro každýho stejná a je to i o fyzičce.“

Dominik Hinner děkuje:
„Hlavně chci poděkovat tátovi a strejdovi Aďovi, ten mi hodně pomáhá. Chci poděkovat Kaspíkovi (přezdívka mechanika Martina Chalaše – pozn. redakce) a celý rodině za podporu. Samozřejmě klubu, sponzoři nejsou, snad se v průběhu času někdo najde. A panu Rudolfu Greplovi.“

Foto: Wojta Zavřel

Míšeň – 13. března
I když by Slanému šlo vytknout jen stěží, že do sedla plochodrážních motocyklů nepřivedl dost šikovných juniorů, jen málokdo z nich zůstal u závodění i jako senior. Ti jsou ovšem nezbytní pro úspěch v současné extralize vyžadující kompaktní družstvo po všech stránkách. Určitým východiskem by mohl být cizinec s českou licencí. Zatímco jednání s Danielem Jeleniewskim v tomto ohledu prozatím ztroskotala, vedle tradičního Krzysztofa Nowackeho získal licenci AČR i Ronny Weis. U nás dobře známý Němec se magazínu speedwayA-Z svěřil s okolnostmi, které ho na slánskou soupisky zavály.

Začátky s chabařovickou vestou
Ronny Weis se poprvé českým divákům představil v sezóně 1995. Chabařovice se tehdy v první lize prali o návrat mezi extraligovou elitu. „K ploché dráze jsem se dostal prostřednictvím svého dlouholetého přítele Zdeňka Holuba,“ objasňuje Ronny Weis, jak u nás začal závodit. „Klub v Míšni měl mnoho, mnoho let přátelské vazby na Chabařovice. Závodníci společně hodně trénovali a z toho se vyvinulo mnoho přátelství.“

Ronny Weis debutoval hned v úvodním prvoligovém klání na pražské Markétě. Do konce sezóny stačil severočeskou vestu obléknout ještě třikrát. Klub se vrátil do extraligy, avšak pro mladého německého závodníka se místo v jeho sestavě nenašlo. Přednost dostával jeho kolega Fred Opitz a také jeden z nejlepších Rakušanů všech dob Heinrich Schatzer, jehož kariéra právě kulminovala.

Na další českou ligovou zkušenost si závodník z Míšně musel počkat bezmála čtyři roky. Jenže Chabařovice kvůli finančním otázkám odstoupily z první ligy už po dvou závodech. A další sezóna byla jejich definitivní konečnou stanicí v českém šampionátu družstev. Ronny Weis se orientoval na Mšeno. V jeho farmářském béčku absolvoval první ligu v sezóně 2002, ale opět mu stopku vystavil vlastní klub. Tehdejší mšenské vedení na podzim podpořilo zákaz cizinců v naší nižší lize a s jejich pomocí návrh prošel.

Ronny Weis ovšem z české plochodrážní scény nezmizel. Diváci mu tleskali na stupních vítězů při Ceně Divišova či chabařovických Memoriálech Jiřího Hurycha a Závěrečných. Startoval ve tříčlenných družstev za Liberec a spíše než odstoupení severočeského klubu ze soutěže mu v další účasti zabránilo vyhrazení přeboru pouze pro majitele licence AČR.

Nové možnosti s českou licencí
S českou licencí bude od letošního roku startovat i Ronny Weis. „S ní budu moct startovat v české lize a volných závodech,“ plánuje. „V extralize pojedu za Slaný a stále ještě hledám nějaký klub pro první ligu. Vzdálenost z Míšně do České republiky je malá a české dráhy mi poměrně sedí. Také jsem tu byl hodně s Richardem Geyerem a doufám, že on jednoho dne bude moct startovat jako junior v české lize.“

Syn jeho přítelkyně Anke se u nás prezentoval v šampionátech stopětadvacítek, v nichž především na klasických oválech úspěšně proháněl českou špičku. Nabízí se otázka, zda by také on jednoho dne nemohl mít licenci s českým lvíčkem v logu. A to tím spíše, leží-li Míšeň v mnoha směrech mimo německou plochodrážní mapu a český juniorský šampionát dokáže nabídnout úrodnou půdu pro klíčení růstu talentovaného závodníka.

„Richardovi je teprve třináct,“ rozvíjí Ronny Weis tuto myšlenku. „Už celý rok trénoval na pětistovce a těší se, že pojede nějaké tréninkové závody v Čechách. Před dvěma lety jsme začali jezdit vaše mistrovství stopětadvacítek. Jezdí na Shupě a v Německu jsme byli s těmito motory úspěšní. Letos pojede ve dvou třídách, kromě stopětadvacítek ještě dvěstěpadesátky.“

„Richi se cítí v Čechách skvěle,“ pokračuje Ronny Weis. „Jeho velkým vzorem je Zdeněk Schneiderwind a k jeho oblíbeným drahám patří Praha a Pardubice. V konkurenci se Zdeňkem Holubem, Michalem Škurlou, Michaelou Krupičkovou a Patrikem Mikelem byl loni velice silný. Doufáme, že bude moct jezdit ještě hodně závodů u vás. Letos startoval s pětistovkou na šroubkách a jeho nejlepším výsledkem bylo čtvrté místo v Chemnitz.“

Led propaguje škváru
Seriál Speedway-on-Ice, který Ronny Weis v Sasku organizuje, řeší nejen pojmenování disciplíny, ale také nabízí skvělou show, kterou čeští pořadatelé už léta zůstávají našim fanouškům dlužní.

„Seriál byl jeden velký úspěch,“ netají se Ronny Weis. „Přede dvěma lety jsme jezdili jen na zamrzlých rybnících při nízkých teplotách. Potom jsme jednou dostali nápad startovat v hale před diváky. Dlouho jsme jednali s majiteli kluziš a museli splnit mnoho jejich požadavků a nařízení. Když nám zavolali z první haly, že jsme vítáni, byla radost obrovská.“

Po Geisingu se šroubkaři postupně dostali do Drážďan, Freitalu, Grimmy a Chemnitzu. A vedle českých plochodrážníků z druhé strany hranice dorazili i diváci. „S Romanem, Edou, Zdeňkem a Michalem jsme měli v seriálu čtyři české silné závodníky,“ pokračuje Ronny Weis. „A získali si mnoho fanoušků.“

Závodníci vesměs hovoří o šroubcích jako o skvělém doplňku zimní přípravy, kdy nevyjdou z kontaktu s motocyklem. Na druhou stranu mítinky v neplochodrážních lokalitách propagují speedway i tam, kde o ní třeba doposud ani neslyšeli.

„V posledních měsících jsme udělali pro náš sport mnoho publicity,“ souhlasí Ronny Weis. „Na naši ledovou sérii se přišlo podívat mnoho diváků. Doufám, že i těm, kteří viděli plochou dráhu poprvé, se závody líbily a přijedou se na nás podívat do Míšně.“

Účinkování Ronnyho Weise v českých ligách:

Poznámka: v sezóně 1999 Chabařovice odstoupily po třech závodech

Foto: Jiřina Šifaldová, Lubomír Hrstka a Eva Palánová

Mšeno – 16. února
Loni mělo Mšeno extraligový celek kompaktně vyvážený ve všech ohledech. Avšak nyní jsou plzeňští závodníci páteří domácí části sestavy DaK Moto Divišov a Mšeno má zpátky bolavý trn ve své juniorské patě. Specialistům na obhajobu extraligových vítězství ho bude pomáhat tahat nejen Dominik Hinner, avšak také dvacetiletý maďarský závodník Patrik Nagy. Ten se magazínu speedwayA-Z svěřil, proč se rozhodl závodit s českou licencí.

„Svoje první kola na plochodrážním motocyklu jsem obkroužil v roce 2010,” pouští se Patrik Nagy do vyprávění o svých prvních zkušenostech se sportem levých zatáček. „A tehdy jsem se rozhodlo zkusit to vážně.”

Jméno Robert Nagy zůstává stále povědomé mnoha českým fanouškům, kteří si pamatují na jeho působení v našich klubech. S vestami Březolup a Slaného absolvoval dohromady sedmnáct extraligových podniků, přičemž jeho average se pohyboval pokaždé okolo hranice dvou bodů na jízdu. V sezóně 2002 však při mistrovství světa ve Mšeně utrpěl komplikované fraktury nohou, a by jeho kariéra kulminovala roku 2009, v české lize se už neobjevil.

„Otec byl také plochodrážní závodník a tak mě může hodně pomoct díky svým zkušenostem,” říká Patrik Nagy na jeho adresu. „Naučil mě všechno, protože nemáme ani klub, ani dráhu, kde bych mohl pravidelně jezdit a trénovat. Takže loni byla moje první sezóna a já musel bojovat s mladšími závodníky, kteří začali závodit dříve než já. Bez tréninku to nebylo jednoduché a já se musel všechno naučit při závodech.”

Maďarská plochá dráha však rozhodně příležitostmi neoplývá. „Zúčastnil jsem se kvalifikačního kola mistrovství světa juniorů,” vypočítává. „Startoval jsem v chorvatsko-slovinsko-maďarském juniorském šampionátu, kde jsem celkově skončil šestý, a také v několika volných závodech.”

V srpnu se představil rovněž českým divákům, když ve snaze zvýšit si počet závodů naskočil do našeho juniorského šampionátu. „Byl jsem šastný, že jsem dostal příležitost závodit v České republice,” oceňuje svou loňskou zkušenost. „Byl to skvělý způsob, jak se zlepšit. Hlavně mě potěšila pozvánka na Zlatou stuhu a potom i na Zlatou přilbu. Myslím, že na tohle budu vždycky pyšný, když si na tyto závody vzpomenu.”

Díky české plochodrážní škole ovšem přišel o své první pódium při mezinárodním závodě. V rozjezdu při prvním kole MACEC Cupu v Opole mu ho sebral zkušený Jaroslav Petrák. „Ten mítink byl úžasný,” říká jednoznačný, by v něm skončil na nevděčné čtvrté příčce. „Dráha byla vynikající už při tréninku. A se čtvrtým místem jsem byl spokojený, protože to byl můj prozatím nejlepší výsledek vůbec.”

Nicméně loňské sněhy záhy roztají a boje na oválech začnou nanovo, což si uvědomuje také Patrik Nagy. „S loňským rokem jsem spokojený,” bilancuje. „Ale letos se chci dostat ještě výš.”

Česká licence je skvělým prostředkem naplnění jeho ambicí. „Závody v Čechách pro mě budou užitečné, je u vás mnohem více závodů, mnohem více závodníků a to je nejlepší způsob pro pokrok,” vysvětluje svůj krok, jenž s sebou ovšem nese i negativa. „Samozřejmě nejsem šastný, že přijdu o závody světových a evropských šampionátů, ale jsem si jistý, že jsem si vybral dobře. V extralize mohu závodit s největšími jmény a to bude obrovská zkušenost. Kromě toho by bylo dobré dostat pozvánky na volné závody a také do polské ligy.”

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Eva Palánová

Otrokovice – 14. února
Když viděl plochou dráhu, zamiloval se do ní na první pohled a od té doby stál motokros na vedlejší koleji. Po předloňské premiérové sezóně se s ním už loni muselo mezi kolibříky počítat. A to tím spíše, pakliže se zaměřil také na vylepšení svého technického parku. Patrik Mikel, třetí z klasického šampionátu stopětadvacítek, se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se plochodrážní sport musí dělat jedině naplno.

K bronzu v mistrovství republiky
V loňském roce Patrik Mikel hodně investoval do techniky. Nejprve si pořídil motor po Michalu Škurlovi, aby pak přibyla ještě Shupa. „Plochá dráha se nedá dělat jen jako koníček, dá se dělat jenom vážně,“ uvědomuje si podstatu disciplíny, kterou si vybral. „A taky je to sport, kde je potřeba hodně investovat. Motor, co jsem měl, už mi vypověděl službu, proto jsem potřeboval nový co nejdřív. Ale jeden nikdy nestačí, už jsem o jedny závody přišel díky tomu, že jsem neměl náhradní. Teď jsem spokojený, nemusím se bát, že se mi jeden pokazí a já nebudu mít na čem závodit.“

Investice se vyplatily. V půlce července se v Pardubicích dočkal svého prvního vítězství v mistrovství republiky. Na cestě ke zlatému věnci musel ovšem v rozjezdu změřit síly s Michalem Škurlou. A světe div se, žlutý motocykl suverénního diktátora kolibří kubatury zůstal vzadu nejen při startu, ale i v dalších čtyřech kolech. I když jeho majitel útočil, seč mohl, Patrik Mikel na čele neudělal sebemenší chybičku.

„Vždycky pro mě bylo těžký dostat se před Škurliče,“ vzpomíná. „Ale když se mi to v Pardubicích povedlo, byl jsem rozhodnutý, že už ho nepustím. Nebylo lehké najít skulinku v jeho jízdě, ale jakmile jsem ji uviděl, byl jsem tam. A byl to ten nejlepší pocit, jaký jsem zažil. Moje první vítězství! Zlatý věnec mám pořád schovaný na památku.“

Další dva triumfy přišly hned v dalších mítincích v libereckých Pavlovicích. Tentokrát žádná dodatková jízda nebyla potřeba, jelikož Patrik Mikel neměl konkurenci. Ve stejném duchu se začal odvíjet také další, předposlední podnik seriálu. První rozjížďku opět proměnil ve vítězství, avšak v té druhé přišel pád.

„Dráha v Liberci je moje oblíbená,“ svěřuje se s receptem na liberecké úspěchy. „Je menší a dobře mi sedí. Dokázal jsem najít svoji vítěznou stopu. Bohužel při třetím závodě jsem měl v hlavě až moc myšlenek a velkou touhu dosáhnout hattricku, což se postaralo o to, že jsem dělal chyby. Nesoustředil jsem se na jízdu tak, jak bych měl, a proto přišel pád, po kterém jsem skončil v nemocnici. Mrzí mě to doteď, ale poučil jsem se ze svých chyb. A jsem rád, že se mi nic vážného nestalo.“

Suma sumárum, mistrovství republiky mu přineslo třetí místo. Michal Škurla, věrný svému zvyku, ujel všem o parník, avšak na Michaelu Krupičkovou chybělo pouze sedm bodů.

„V Plzni mi bohužel kleknul motor, v Liberci zase přišel ten pád,“ bilancuje a jedním dechem se pouští do hodnocení svého prozatím nejlepšího umístění. „Svůj výsledek hodnotím kladně, protože mým cílem na začátku sezóny bylo dostat se v celkovém pořadí na bednu a to se mi povedlo. S Míšou jsem bojoval až do konce, jsme dobří kamarádi a vítězství ji přeju, stejně jako Škurličovi.“

Silný motor je potřeba
Šampionát na klasických drahách skončil vavříny, avšak na druhou stranu se zdálo, že malé ovály nejsou zrovna podle jeho gusta. Avšak v mistrovství republiky se s ním přece jen počítalo na vyšší příčce než sedmé…

„Malé dráhy jsem neměl moc v oblibě,“ připouští Patrik Mikel. „Ale po výjezdech do Polska jsem si je oblíbil víc a rád bych se na ně zaměřil. Malým drahám se nevyhýbám, ale jsem radši, když mají mantinely, protože jezdím venek. Problémem však je, že závody na malé dráze nestíháme časově, ale když to jde, snažíme se přijet. Sedmá příčka sice není nejlepší, ale vzhledem k tomu, že jsem několik závodů vynechal, se s tím dalo počítat.“

V souvislosti s jeho účinkováním na malých oválech se ozvaly kritické hlasy, že pořízení silného motoru ještě nebylo prozatím to pravé. A že by se měl spíše zaměřit na pilování techniky. Účinným katalyzátorem podobných názorů se stal i fakt, že se Patrik Mikel ve startovních listinách na krátkých drahách objevil až na sklonku sezóny v Divišově.

„Jak jsem již řekl, závody na malé dráze jsme vždycky nestíhali,“ připomíná březolupský závodník velkou vzdálenost svého bydliště od centra plochodrážního dění. „To byl ten hlavní důvod, proč jsem jich několik vynechal. Pokud vím, nebyl jsem první, kdo si nový ‚silný‘ motor pořídil. A myslím si, že pokud chce někdo opravdu vážně závodit, měl by dobrý motor mít a také se o něj dobře starat. Negativní hlasy se objevily nejen na motor, ale i na mou váhu. Moje výsledky oproti loňské sezóně se zlepšily, což se asi každému nelíbí.“

Nechejme však vrabčáky cvrlikat a věnujme se raději faktům. Loni se Patrik Mikel poprvé objevil v reprezentační vestě, když byl vyslán na zlatý pohár FIM ve francouzském St. Macaire.

„Hodně jsem se těšil,“ nezastírá. „Když jsme přijeli, tak na mě dýchla atmosféra mistrovství světa. Ráno před závodem jsme trénovali, takže jsem si dráhu pořádně vyzkoušel a byl připravený. Odpoledne jsme měli volno. Snažil jsem se odpočívat, abych nabral síly na večer. A pak to všechno vypuklo… Závod jsem si pořádně užil, nebylo to vůbec lehké, ale s tím jsem počítal. Zajel jsem několik dobrých jízd. Nečekal jsem, že se umístím v první desítce a nakonec skončil devátý. Byl to skvělý pocit. Ze závodů jsem si ale hlavně odvezl spoustu zkušeností a za to jsem nejvíc rád. Pokud by se mi letos podařilo opět obléknout reprezentační vestu, byl bych moc spokojený.“

Letos ze stopětadvacítek odcházejí Michal Škurla, Michaela Krupičková a Zdeněk Holub, tři špičkoví závodníci, kteří kolibříkům minimálně dvě poslední sezóny udávali trend. „Je mi líto, že si už společně nezajezdíme,“ konstatuje Patrik Mikel, nicméně věří, že si kolibříci udrží svůj trend i nadále. „Je to pro mě výzva, protože tu jsou i další kvalitní soupeři a nelze nikoho podceňovat.“

A tak či onak, Patrik Mikel, který v srpnu oslaví své čtrnácté narozeniny, na své někdejší soky z kolibříků narazí při závodech pětistovek. „Na půllitru jsem se svezl už několikrát,“ říká. „Bylo to super. Podařilo se mi jet obě zatáčky smykem. Další kubatura je v řešení, zatím nevíme nic na sto procent.“

Zatím je tedy březolupský závodník v plné přípravě na další rok se stopětadvacítkou. „Připravuji se poctivě,“ říká. „Snažím se nabrat fyzičku. Hraju squash, dvakrát týdně chodím do kickboxu a každou neděli máme cvičení pod vedením Jindy Hrabici, který připravuje mladé motokrosaře. Změny nechystám zatím žádné, v letošní sezóně bych chtěl dosáhnout co nejlepšího umístění, tak doufám, že se mi to povede.“

Patrik Mikel děkuje:
„Chtěl bych poděkovat především Jožkovi Mizerovi a Autoklubu Březolupy, Martinu Málkovi i Martinu Gavendovi, celému týmu Shupa za bezchybnou přípravu motorů, Speedway Clubu Žarnovica za umožňování tréninků a exhibičních jízd, SCM Slaný, Zdendovi Schneidewindovi a všem, kteří nám pomáhají. Největší díky ale patří mému takovi a rodině, bez kterých bych plochou dráhu nikdy jezdit nemohl.“

Foto: Antonín Škach, Wojta Zavřel, Jiřina Šifaldová a Shupa Team