Bílá – 11. prosince
Loni se na svatého Václava přijel s tatínkem Danielem a dědou Josefem, někdejším plochodrážním reprezentantem, podívat na jeden z podniků Speedway Mini Cupu do Divišova. Nezůstalo jen u okukování, sám usedl do sedla plochodrážní stopětadvacítky. A by se závodních jízd nezúčastnil, byl nakonec přece jen klasifikován na poslední příčce. Neuběhl ani rok a nebýt celonočního deště přijel by do Divišova zamávat z nejvyššího stupně pódia coby celkový vítěz celého Speedway Mini Cupu. Kryštof Rybář magazínu speedwayA-Z vyprávěl, nejen co se seběhlo v mezilehlých padesáti týdnech, ale také se svěřil, že první svezení na plochodrážním motocyklu rozhodlo, že motokros půjde stranou.

Za úspěšný debut pochvala od mistra světa
„Poprvé jsem se posadil na motorku v pěti letech,“ vypráví Kryštof Rybář, že v jeho případě jablko rozhodně nepadlo daleko od stromu. „Byla to taková malá motorka s motorem z Babetty. V šesti letech jsem začal v šesti a nic moc jsem v něm nedosáhl. Největší úspěch asi byl, že jsem vyhrál sezónu v soutěži MX Bakov.“

Jenže jeho motokrosová kariéra se už blížila ke svému konci. „Motokros mě přestával pomalu bavit, chyběl mi tam kontakt s jinými jezdci,“ vysvětluje. „U ploché dráhy jsem v kontaktu pořád.“ Svou roli nakonec sehrála plochodrážní minulost Josefa Rybáře.

„Jo, jo, to sehrálo hodně velkou roli,“ souhlasí Kryštof Rybář. „S tátou a dědou jsme pořád jezdili na závody a už odmalička mě vedli k ploché dráze. První svezení na plochodrážní motorce jsem absolvoval v Liberci. Motorku mi půjčil Dany Šilhán, za což mu moc děkuju. Ale byla na malém rámu, takže to nebylo úplně ono. Ale už v tu chvíli, kdy jsem si na Danyho motorku sednul, řek‘ jsem si, že plochou dráhu chci jezdit. A po cestě domů jsem řekl tátovi, že chci s plochou začít. Byl z toho nadšený.“

Následovala zmiňovaná cesta do Divišova. V sezóně 2011 stihnul ještě tři podniky Speedway Mini Cupu. Učení mu šlo náramně, soudě dle skutečnosti, že hned v dalším klání v Divišově o necelé dva týdny později pronikl už do finále B a do průběžné klasifikace si připsal deset bodů.

„Na to, že to byl můj první závod, jsem z toho byl překvapenej‘,“ nezastírá. „Dokonce mě za to pochválil i pan Špinka, čehož si moc cením.“

Permanentka na domácí stupně vítězů
Letos vykročil tím nejlepším možným směrem. V dubnu se v Divišově poprvé postavil na stupně vítězů. Třetí podnik Speedway Mini Cupu v květnu v Chabařovicích už vyhrál. „Výkony v dubnu asi byly hlavně díky tomu, že jsem mohl v zimě trénovat na šroubkách, za což děkuju Honzovi Pecinovi,“ přemítá. „V Divišově jsem moh‘ skončit druhej‘ za Míšou Krupičkovou. Odstartovali jsme, po prvním kole jsem byl druhej‘, ale pak mi začala vynechávat motorka. Tak jsem skončil třetí, bylo to karburátorem. V Chabařovicích jsem vyhrál všech pět jízd a měl plnej‘ počet osmnáct bodů. Byl to krásnej‘ pocit! Vzpomínám na to moc hezky.“

Od té doby se na stupních vítězů docela zabydlel. V mistrovských závodech ČSMS i AČR skončil třetí, Speedway Mini Cup vyhrál. „ČSMS i AČR mi vyšlo moc pěkně,“ bilancuje. „V ČSMS jsem měl i štěstí, protože na dva závody nepřijely Chabařovice. V AČR už to bylo horší! Pořád jsme se přetahovali o třetí místo s Adamem Fenclem. Bylo to těsný! Asi o dva body jsem skončil třetí. Chvíli to i vypadlo, že bude rozjezd s Adamem o celkové třetí místo. Mini Cup byl krásnej‘! Tam jsem si vždycky spravil náladu. Teď nevím, jestli jsem měl tři nebo čtyři závody za sebou plnej‘ počet bodů. Mini Cup byl úžasnej‘, akorát škoda, že nebyly ceny jako minulej‘ rok, když to vyhrál Michal Škurla.“

Nadějný závodník dostal pozvánku do reprezentačního týmu pro zlatý pohár UEM v nizozemském Blijhamu, avšak na rozdíl od domácí scény loni v říjnu tento debut zrovna vydařený nebyl…

„Jo, jo, moc to nevyšlo,“ povzdechne si Kryštof Rybář. „Na hotelu to bylo luxusní, s Patrikem, Michalem, Míšou a Romanem bylo o srandu postaráno. Když jsme vstali, začala nervozita. Když jsme přijeli na dráhu, všichni tam už byli. Soupeři byli zajímaví! Dva tréninky proběhly v poho, dokonce jsem se držel i těch paličů. Pak došlo na tréninkové jízdy. V první jsem dobře odstartoval, celou jízdu dojel druhý za Igorem Kopiecem a před Darellem de Vriesem.“

Ta druhá ovšem dopadla nepříjemně. „Odstartoval jsem zase na druhým místě za Igorem a zase před Darellem,“ říká. „A v druhém kole v první zatáčce po startu na to došlo. On byl na rovince rychlejší a dostával se před mě. Když byl kousek přede mnou, zavřel mě. Naše kola se o sebe zadrhla a už se s tím nedalo nic dělat. Od té doby si to nepamatuju. Silnej‘ otřes mozku, zlomenej‘ nos, dva dny v nemocnici a doma průser.“

Účty letošní sezóny jsou ovšem už podtrženy a sečteny. „Snažím se cvičit, běhat a posilovat,“ popisuje Kryštof Rybář svou přípravu na nadcházející rok. „Jinak asi budeme kupovat dvěstěpadesátku. A chtěli bychom i dlouhána do Německa. Jinak nevím, možná budou i nový dečky. Na příští rok nemám nějaký extra velký cíle. Malou dráhu asi moc jezdit nebudem‘. Tak cíl je asi dělat nějaký dobrý výsledky v tom Německu.“

Kryštof Rybář děkuje:
„Za prvé bych chtěl poděkovat celé rodině. Tátovi, mámě, ségře, dědovi Pepovi, no prostě všem příbuznejm‘. Shupě za pomoc, Láďovi a Jiřině Šifaldovým za možnost tréninků a soustředění. Divišovu taky za možnost tréninků. Taky bych chtěl poděkovat Zicu za opravy blatníků. Panu Schneiderwindovi za rady a všem, co mi nějak pomohli.“

Foto: Wojta Zavřel, Antonín Škach a Jiřina Šifaldová

Plzeň – 6. prosince
Není to zrovna běžným standardem, ale čas od času nějaký motokrosař zkusí plochou dráhu. Výzvou mu přitom může být klubová kampaň na hledání nových zájemců o speedway na rádiových vlnách. Od jeho vyslechnutí ke stříbru v mistrovství republiky stopětadvacítek potom nemusí uběhnout ani dva roky. Plzeňský závodník Roman Mády se ovšem magazínu speedwayA-Z svěřil, že u stříbra by ve světě levých zatáček rozhodně skončit nechtěl.

Dvě sezóny k titulu vicemistra
A to ještě předloni slyšel jméno Roman Mády jen málokdo. Na počátku jeho plochodrážnické kariéry vskutku stálo rozhlasové vysílání. „K ploché dráze mě přivedl táta, slyšel v rádiu, že PK Plzeň hledá nové jezdce,“ potvrzuje samotný plzeňský plochodrážník. „Rozhodl jsem se to zkusit, jestli mě to nebude bavit víc než motokros. Chytlo mě to a jsem u toho dodnes.“

Přitom do té doby neměl s plochou dráhou prakticky žádné osobní zkušenosti. „Znal jsem ji jen z televize a na závody jsem nechodil,“ říká, což ovšem neznamená, že by nikdy neusedl do sedla závodního motocyklu. „Jezdil jsem od čtyř let na krosce a od osmi jezdil závodně motokros a enduro.“

První plochodrážní závod zažil loni v dubnu, když ve Slaném startoval šampionát stopětadvacítek. „Na jaře 2011 jsem začal trénovat v PK Plzeň na stopětadvacítce Honda, na které jsem jel právě ve Slaném,“ popisuje Roman Mády. „Všechno bylo jiné než v motokrosu. Učil jsem se projet zatáčku smykem a zvykal si na čtyřtaktní motor.“

Ve Slaném tehdy inkasoval jediný bod a obsadil sedmou příčku. „Nebylo to lehké,“ vzpomíná na svůj debut dnes. „Byli jsme s tátou dost nervózní, zvykali si na systém rozjížděk a všechno kolem. Naštěstí s námi byl i trenér Láďa Kosina. A po závodech už to bylo v pohodě, byl jsem rád za jeden bod.“

Už loni se ukázalo, že se soustředí na běžné dráhy a ty malé otestoval jen v případě jediného Divišova. „Ano, je to pravda, mám raději klasické ovály,“ souhlasí. „Na krátké mě to moc nebaví, protože je tam malá rychlost a není to takový adrenalin.“

Konec mistrovství republiky ho zastihl na šesté příčce závěrečné klasifikace. „Se šestým místem jsem byl spokojený,“ bilancuje Roman Mády. „Byla to moje první sezóna a vše jsme se museli učit. Jen mi mrzelo, že jsem nejel závod v Plzni, byl jsem zrovna nemocný.“

Jenže u šestého místa to neskončilo. Letos skončil už jako vicemistr republiky a to zkušenější Patrik Mikel přece jezdil jakoby v jiné lize. „S druhým místem jsem opravdu spokojený,“ netají se. „Po problémech s novým motorem, který jsme jeli asi od půlky sezóny, a který se nám dvakrát rozsypal, je titul vicemistra dobrá odměna.“

V německé Vechtě prošel letos také svým reprezentačním debutem. „Byl to můj první závod v zahraničí a zároveň na dlouhé dráze,“ vypráví Roman Mády. „Byl to pro mě zážitek, je tam pěkná dráha, dlouhá se štěrkovým povrchem. Na rovince se to docela pěkně rozjede a cesta přes celé Německo se mi také líbila.“

Nyní za okny padá sníh, ovšem Roman Mády už pomýšlí na sezónu 2013. „Přes zimu budu posilovat, jezdit na snowboardu, bruslit a občas vytáhnu krosku,“ plánuje. „Chceme také zkusit šroubky. Motorku asi přestavíme na metyl a připravíme na příští sezónu, ve které bych chtěl získat titul mistra republiky nebo alespoň obhájit vicemistra. V reprezentaci chci využít letošní zkušenosti a pokusit se o lepší výsledky. Rád bych zkusil dvěpade, ale je to finančně náročné, snad kdyby se našel nějaký sponzor…“

Roman Mády děkuje:
„Chtěl bych poděkovat PK Plzeň za velkou podporu, panu Křikavovi za účast v reprezentaci, Shupě, že dělá motory na plochou, tátovi za přípravu motorky a všem, co mi pomáhají a drží palce.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Eva Palánová

Řež – 30. listopadu
Aktivní část kariéry Tomáše Topinky skončila prakticky zničehonic. Jenže závodník jeho formátu z britské ligy neodchází tichým přivřením dveří. A to neučiní ani současný kouč pražského Olympu. Magazínu speedwayA-Z se dnes odpoledne svěřil, že večer odlétá za kanál La Manche, aby s přáteli dohodl detaily jeho rozlučkového závodu v King’s Lynn, s nímž byl spojen po většinu svých sezón v Anglii.

„Dneska letím do Anglie, musím všechno zorganizovat s přáteli, s nimiž to dáváme dohromady,“ řekl. Jeho rozlučkový závod plánovaný na 8. března prozatím dostává hrubé kontury. „Pojedou proti sobě dvě družstva,“ svěřuje se Tomáš Topinka. „Jedno bude King’s Lynn v sestavě pro sezónu 2013 versus můj tým. Ten se bude skládat z lidí, se kterejma jsem závodil.“

Samotný Tomáš Topinka však do mítinku aktivně nezasáhne, by včera zamířil do posilovny ve Stromovce a dnes si byl zahrát squash. „Nepojedu,“ tvrdí rezolutně. „Než ten závod bude, bude to víc než rok, co jsem na tom seděl naposledy. Neplánuju to, i když to zavrhnutý není.“

Zatímco za kanálem La Manche bude prvním českým závodníkem, který zorganizoval nejen testimonial, ale i farewell mítink, o jeho české obdobě prozatím neuvažuje. „O český rozlučce jsem nepřemejšlel,“ tvrdí. „Ale tady jsem zatím ještě neskončil. Nikdy nevíš, není všem dnům konec. Přijde třeba jezdecká krize a uvidíš. Nikdy nevíš, co nás čeká…“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Otrokovice – 29. listopadu
Plochodrážníci jsou vskutku pilnými sběrateli rytířských mečů, jimiž AČR každoročně dekoruje mladé motocyklové závodníky za nadstandardní výsledky. Poprvé skončil roku 2005 ve sbírce Tomáše Suchánka, ale počínaje sezónou 2009 si ho plochodrážní jezdci odváží pravidelně. Po Jaroslavu Hladkém, Eduardu Krčmářovi a Michaele Krupičkové se ho letos zmocnil Patrik Mikel díky svému brilantnímu triumfu při zlaté trofeji stopětadvacítek UEM v nizozemském Blijhamu. Březolupský borec se magazínu speedwayA-Z svěřil, že si krásnou cenu vystavil na čestném místě.

„Atmosféra byla skvělá,“ líčí své dojmy z vyhlášení mistrů republiky AČR v motocyklovém sportu. „Nejdřív jsem se nemohl dočkat, ale když jsem tam dojel, bylo to ještě lepší, než jsem čekal. Eda a jeho mechanik Růža mě provedli celým hotelem a ukazovali mi, kde vloni jezdili na pitbajkovi.“

Na pódiu se ale mezitím začal odehrávat hlavní bod večera. „Vyhlašování začalo sportovní mototuristikou,“ vypráví Patrik Mikel. „Na plochou dráhu byl ještě čas a tak nás pan Zíta vyzval, abychom s ním udělali rozhovor pro televizi. Jakmile jsme ho dokončili a vrátili se do sálu, přišla na řadu plochá dráha.“

A Patrik Mikel rozhodně nesledoval dění pouze z pozice diváka. „Poprvé jsem šel na pódium při vyhlašování mistrů republiky,“ popisuje. „Dostal jsem pohár za první místo v kategorii plochá dráha juniorů 125 ccm. Podruhé jsem tam šel při vyhlašování mistrů Evropy a dostal pohár za první místo na šampionátu Evropy v Holandsku.“

Dvěma cestami na pódium to ovšem pro březolupského borce neskončilo, jelikož výsledek z Blijhamu z něho udělal letošního rytíře motocyklového sportu. „Překvapení to rozhodně bylo,“ nezastírá. „Po Blijhamu jsem to nečekal, protože do konce sezóny bylo ještě hodně závodů a hodně jezdců mělo našlápnuto na různé tituly. Ale v ten moment, kdy mě Karla Mráčková vyhlásila jako rytíře, tak to bylo super. Byl jsem moc šastný, protože rytířem jsem se chtěl vždycky stát a teď mi to povedlo. Celou atmosféru jsme si tam všichni společně užili.“

Jednou z cen byl i pitbike, který ovšem Patrik Mikel vyrazil ihned otestovat. „Byl jsem ji projet na parkoviště hned, jak skončilo vyhlašování,“ usmívá se. „Chvíli jsem jezdil s klukama, ale pak mě zastavili, že je to slyšet až do čtvrtého patra (smích). Pauza nám ale dlouho netrvala, přesunuli jsme se na druhé parkoviště a tam jsme to pořádně rozjeli. Eda mě učil jezdit po zadním, protože to má na té svojí už odzkoušené, takže jsem se to trochu naučil. Pitbajk je super, zkoušel jsem, co to dá a je fakt hodně rychlá.“

Rytířský meč byl však cennější trofejí. „Líbí se mi moc,“ neskrývá Patrik Mikel. „Ale i poháry jsou nádherné. Půjdou i s mečem na zasloužené místo hned vedle poháru z Blijhamu. Mám je vystavené na čestném místě hned vedle televize.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Chabařovice – 27. listopadu
Na začínajícího stopětadvacítkáře vzbudil pozoruhodně velkou pozornost už při svém debutu při divišovském Speedway Mini Cupu loni v září. Upřímně řečeno, za vlnou nebývalého zájmu stálo shodné jméno s československou plochodrážní legendou, s níž ho ovšem jinak nespojují žádné blízké příbuzenské vazby. Jenže on záhy dal o sobě vědět především výkony na dráze a letos s nimi museli soupeři opravdu vážně počítat, by mu celkové stupně vítězů pokaždé utekly o pověstný vlásek. Václav Verner se magazínu speedwayA-Z svěřil, že navzdory skromnějším podmínkám by se napřesrok pod nimi nechtěl zastavit.

Plochá dráha byla hlavním cílem
„No, k těm Vernerům, nejsem s nimi přímo příbuznej‘, ale děda říkal, že je možný, že by to něco hodně vzdálenýho mohlo být,“ začíná chabařovický závodník své vyprávění odpovědí na otázku, kterou musel během své dosavadní kariéry odpovídat bezpočtukrát. Ale držme se raději hlavního bodu našeho vyprávění, kterým jsou závodní motocykly.

„Motorky mě lákaly už odmala,“ svěřuje se Václav Verner. „Jako kluka mě táta bral na Memoriál Jiřího Hurycha. Moc jsem si oblíbil tu vůni metylu. A vzhledem k tomu, že to jezdil strejda i táta, jsem si říkal, že bych chtěl jít v jejich šlépějích.“

Příležitost usednout do motocyklového sedla na sebe nenechala dlouho čekat. „Když jsem trochu povyrostl, jezdil jsem na simsonu,“ popisuje své začátky na dvou kolech s motorem mezi nimi. „Nebavilo mě jezdit u lesa sám, tak jsem chtěl zkusit nejprve motokros. Ale mamce se to nějak nelíbilo, tak jsem musel počkat na dětský den. Dotáhl jsem svůj kozí dech na plochou a jezdil tam. Oslovili mě manželé Šifaldovi a nabídli mi, abych u nich nejprve zkusil motokros a pak se pozvolna dostal k tý plochý.“

Slovo dalo slovo a kariéra Václava Vernera se začala slibně rozvíjet. „Absolvoval jsem pár tréninků v motokrosu,“ pokračuje. „A v létě minulýho roku jsem to zkusil s plochou dráhou, která mě chytla a byla můj hlavní cíl. V motokrosu se teď svezu jen zřídka, když mám po závodě a chci si trochu odpočinout. Prostě jako takovej‘ relax.“

A loni na sklonku září prošel svým zmiňovaným debutem na divišovském malém ovále. „Sice jsem se těšil, ale byl jsem hodně nervózní,“ připouští. „Ale byl to parádní zážitek, kór když jsem vyhrál rozjížďku s Adamem Fenclem a Lukášem Kovaříkem. Byl to nádhernej‘ pocit, takže závody byly užitý na maximum. Divišov mi seděl, když jsem jezdil na hondě a taky to byla první jiná dráha než v Chabařovicích. Sedmý místo pro mě byl úspěch, dojel jsem závod bez zranění. Nečekal jsem nic extra, bylo to na zkoušku a šlo mi o to nasbírat zkušenosti.“

Do konce loňské sezóny stačil Václav Verner dokončit Speedway Mini Cup a startoval rovněž v tradiční chabařovické Závěrečné. Pořád však šlo o malé dráhy, na klasickém ovále se v sedle stopětadvacítky neobjevil ani letos.

„No, jde hodně o motorku,“ vysvětluje. „Já nemám takovou střelu a na malé dráze to není takovej‘ rozdíl jako na velké. Zkoušel jsem to už na ale na dlouhánovi zapůjčeném od Shupy. Dlouhá dráha se mi líbila, ne, že ne, ale nejsou na ní prostředky.“

Chybělo jen pár bodů
Krátké dráhy mu ovšem letos šly náramně. Už ve druhém závodě šampionátu republiky pod jurisdikcí ČSMS se postavil na stupně vítězů a ujal se vedení v průběžné klasifikaci. O ně sice přišel, Michal Škurla byl opět neporazitelný, ale kdyby Václav Verner nevynechal dva závody, mohl klidně atakovat umístění na závěrečném pódiu.

„S pátým místem jsem spokojený,“ komentuje svůj konečný výsledek. „Uvědomuju si, že ty dva závody udělaly svý, ale nebyla to úplně moje chyba, že jsem je nejel. Ten jeden se měl zrušit, na což jsem spoléhal. Že se jely závody v šesti, mi přišlo od Markéty jako hezká podpásovka, proto jsem vynechal ještě jeden. Na ten poslední jsme zase přijeli. Také jsem měl problémy s motorkou, takže jsem jeden závod jel na zapůjčeném motocyklu od Filipa Hájka, kterému za to moc děkuju. Ale bárt mi moc neseděl, udělal jsem jen pár bodů. Obdobný byl i poslední závod, který jsem dojel na zapůjčeném motocyklu od Shupy. Ale začátek seriálu jsem měl rozjetý dobře, takže jsem byl spokojený a budu muset zamakat příště.“

V mistrovství republiky AČR skončil čtvrtý, jen dva body za Kryštofem Rybářem. A pódium mu těsně uteklo i ve Speedway Mini Cupu… „Se seriálem AČR jsem spokojený,“ bilancuje chabařovický závodník. „Jel jsem, jak jsem jen uměl. Škoda závodu v Divišově v létě. Provázel mě tam jeden defekt za druhým. To jsou ty body, které mi chyběly. Poslední závod jsem jel podle mého názoru dobře. Bylo to tam opravdu velmi těsné, ale povedlo se Kryštofovi… Mini Cup jsem měl rozjetý taky dobře. Měl jsem bodovou rezervu, ale v létě jsem byl po operaci. Musel jsem vynechat závod, který rozhodl. Škoda, mohl jsem být druhý, ale co nadělám, tak snad příště.“

První kompletní sezóna přinesla Václavovi Vernerovi bezpočet nových závodů. S Chabařovicemi poznal atmosféru polských závodů. „Polsko mi ukázalo, jací jsou Poláci doopravdy bojovníci,“ hodnotí. „A zejména dobří jezdci, kteří vám bod jen tak zadarmo nedají, takže jsem nasbíral nějaké zkušenosti. Zkusil jsem si jinou dráhu. V Polsku je to o něčem jiným. Diváci, ta atmosféra, je to tam jako malé Grand Prix. A kouknul jsem se na velké závody, jak jezdí hvězdy.“

Sám také poprvé osedlal plnoobjemový motocykl. „Pětistovka je úplně něco jiného,“ říká. „Je to rachot. Líbila se mi ta síla, ta nesmělost. Chová se jinak než stopětadvacítka, takže něco nového. Je to rychlejší a silnější.“

Ve světle této odpovědi se sama nabízí otázka, jakým směrem se závodní kariéra Václava Vernera bude odvíjet dál. „Co bude dál, zatím nevím,“ krčí Václav Verner rameny. „Vidím to, že odjedu poslední sezóna ve stopětadvacítkách. S vyššíma kubaturama to nějak nadějně nevidím. Přece jen nemám tak dobré podmínky, ač bych chtěl. Chystám se na další sezónu, chodím cvičit a připravuju motorku. Chtěl bych vybojovat mistra republiky a dostat se do evropského šampionátu a poměřit v něm své síly se soupeři.“

Václav Verner děkuje:
„Chtěl bych poděkovat rodině za podporu a pomoc. Speciální poděkování patři Speedway Clubu Chabařovice. Pomáhají mi a vozí mě na závody, bez nich by to nešlo. Všem, kteří mi poradili, pomohli s motorkou nebo mi motorku půjčili jako kluci ze Mšena nebo Eda. Panu Vernerovi za brýle, ostatním klukům, s kterýma jezdím, a taky Shupě.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach, Eva Palánová a Jiřina Šifaldová

Pardubice – 16. listopadu
Když skončil úvodní závod letošních juniorských družstev ve Slaném a David Štěrovský pověsil stříbrný věnec na krk svého otce Ladislava, málokdo mohl tušit, že otec pardubického závodníka je úspěšně v cíli svého závodu, kde jde o mnohem více než body či sekundy.

„Začalo to tím, že mě zničehonic otíkala noha, a bylo mi špatně,“ vypráví Ladislav Štěrovský, že zimní příprava na letošní sezónu dostala rázem jiný rozměr. „Po návštěvě u doktora Novohradského a na jeho doporučení jsem absolvoval další vyšetření na interně a urologii, kde se mně snažili pomoct. Byl jsem odeslanej‘ na cé-téčko a magnetickou rezonanci. Přitom se zjistilo, že mám rakovinu na levý ledvině. A že mě nemine operace a odstranění celý ledviny.“

Věci nabraly rychlý spád. „Zajímal mě průběh,“ pokračuje otec pardubického juniora. „Čekala mě sedmihodinová nebezpečná operace. Operoval mě primář Lucký a primářem Kaberlem. Byly tam mě dva týmy, kterým bych chtěl poděkovat.“

Ladislav Štěrovský měl ovšem štěstí. „Nejlepší pro mě byl výsledek, kterej‘ přišel z Prahy,“ říká. „Že je to nezhoubnej‘ nádor. Navíc to bylo v únoru, takže štěstí, že to bylo před začátkem sezóny, do který David nastupoval. Měl jsem zájem, abych se dostal do stavu, abych s ním moh‘ jezdit na závody a hlavně řídit. Na doporučení lékařů jsem odešel do důchodu, rok nemůžu dělat nic, kde se musí trvale stát nebo sedět, musím střídat polohy. V autě zastavím, odpočnu, nemůžu sedě deset hodin za volantem, jako když jsem jezdil s taxíkem.“
A tak si Ladislav Štěrovský onen věnec zasloužil plným právem. „Moje největší odměna a vítězství je to, že žiju,“ nezastírá. „A podpora syna, přítelkyně Sabiny a kamarádů. Jsem rád, že můžu bejt‘ při Davidově závodění. A že se mu všechno podařilo a náš dlouhodobej‘ cíl se Zlatou stuhou se splnil.“

Foto: Eva Palánová