Být o čtyři, pět let starší, zažil by vyvrcholení žarnovické epochy na konci osmdesátých let. Blýsknul by se svým talentem, a než by se Československo rozdělilo na dva nezávislé státy, dostal by povolávací rozkaz na vojnu v pardubickém Racku či dokonce v pražské Rudé hvězdě. Jenže jeho sedmnáctiny se kryly s počátkem konce závodního týmu AMK Žarnovica pod křídly Preglejky. A tak jsme jej vídali závodit pouhé dvě sezóny. Marián Šebian ale od ploché dráhy neodešel, i když jeho blonďaté háro časem prořídlo a na stupních vítězů ho můžeme vídat coby kouče prvoligového žarnovického Speedway Clubu.

 

Dlouhé čekání na závodní debut

„Jsem ze Žarnovice,“ začíná Marián Šebian větou, která každému zasvěcenému brilantně poslouží coby odpověď na otázku, kterak se vlastně dostal ke sportu levých zatáček. „Tady byla plochá dráha a fotbal. Fotbal mě nebavil, ale plochá dráha mě bavila strašně a od svých devíti jsem začal chodit na stadión.“

Brzy však nezůstalo jen u dívání se na atraktivní motocykly. „Dělal jsem mechanika Pavlu Tonhauzerovi,“ svěřuje se, že se pro něho záhy našla atraktivní práce v depu. „Jako jedenáctiletý, dvanáctiletý jsem s ním trénoval a začal se vozit na motorce.“

Jsme v půli osmdesátých let, kdy žádné seriály pro motocykly s nižším zdvihovým objemem neexistovaly. Nicméně v Žarnovici bývalo zvykem, že se za řidítka plochodrážních strojů dostávali i mladí chlapci, kteří by tam vlastně v duchu platné legislativy neměli co pohledávat. Jenže účel světí prostředky.

„Palo mi půjčoval svou motorku,“ přibližuje Marián Šebian tehdejší praxi. „Na trénincích tady bývalo až třicet lidí. Samozřejmě byly různé kategorie, byli jsme rozdělení podle výkonnosti. Kdo začínal nebo, kdo chtěl, povozil se o tréninku.“

Hrdina našeho vyprávění si tím pádem osvojil plochodrážní motocykl, avšak na závody se mohl jen dívat. „Potřeboval jsi řidičák a ten se dával v sedmnácti na výjimku pro uzavřené okruhy,“ vysvětluje a zároveň si poprvé uvědomuje handicap svého pozdějšího narození oproti ostatním žarnovickým plochodrážním učedníkům. „Byl jsem v té době nejmladší. Byli jsme tam já, Jožo Tomka, Laco Eliáš, Tonči Blusk a pak přišel ještě Vlado Višváder.“

Ti všichni však už prošli svým závodním debutem, avšak on musel stále čekat. „Když se v Žarnovici trénovalo, Janči Daniel nás pustil mezi starší závodníky,“ vypráví Marián Šebian. „Ti na nás dávali pozor. Bylo plné depo a on to uměl nakombinovat. Jezdili jsme třeba na stíhačku a pak zase se staršími. Takhle to střídal.“

Nicméně plochá dráha přinášela klukům i jiné zkušenosti. „Ve čtrnácti mě chytil policajt, když jsem s trambusem jel pro vodu,“ směje se Marián Šebian svému prvnímu nárazu na rameno státní spravedlnosti. „Běžně jsme ve čtrnácti, patnácti s trambusem jezdili a válcovali dráhu. Jožo Daniel alias Lemon nás to naučil. Nikdo nebučel, že něco nejde. Byli jsme parta.“

Zážitků bylo doopravdy bezpočet. „V sobotu před závodem se dělal guláš a posedělo se,“ souhlasí Marián Šebian. „I jezdci z Čech věděli, že musí jít pod tribunu. Byly to zlaté časy. Doma jsem jen zahodil aktovku a pádil na stadión. Nemuseli jsme brát drogy a vysedávat u počítače. Rodiče věděli, kde jsme, že půjdeme na stadión a nemuseli se bát, kde jsme a co tam děláme.“

První závod zdobí domácí vítězství

Čas se ovšem nedá zastavit. Zkraje dubna roku 1990 se Marián Šebian chystal oslavit své sedmnácté narozeniny. Nejlepší dárek ovšem dostal už o dva dny dříve. Trenér Ján Daniel jej totiž zařadil na post juniora AMK Preglejka Žarnovica.

Československá ligová soutěž se v devadesátém konala naposledy dle schématu přijatého o tři roky dříve. Vítěz extraligy se nestal automaticky mistrem republiky, o něhož se bojovalo až na podzim ve finále mistrovství republiky družstev, jehož dějištěm býval neutrální stadión. První dva celky extraligové tabulky do něho postoupily rovnou.

První liga byla rozdělena do dvou skupin. Z každé z nich se nejlepší dva týmy dostaly do finále první ligy, odkud první dva šly dále do semifinále mistrovství republiky družstev, v němž narazily na třetí a čtvrtý tým extraligy. Šampiónem republiky se tím pádem mohl stát kterýkoliv klub, jenž by se vůbec objevil v soutěži. Nicméně za čtyři sezóny jsme se překvapení ze strany outsidera nedočkali.

Rozdělení do prvoligových skupin roku 1990 kopírovalo zavedený koncept geografické polohy soutěžících. Žarnovica proto dostala za rivaly Březolupy, Kopřivnici, ZP Pardubice, která byla de facto amatérským protipólem extraligového SVS a béčko vojenského oddílu VTJ Racek Pardubice, jehož áčko také jezdilo extraligu.

Pokud se systému týká, pochopitelně proti sobě závodila čtyřčlenná družstva. Od roku 1987 se závodilo na dvacet jízd, přičemž do závěrečné série se nasazovalo dle doposud získaných bodů. Na rozdíl od současnosti neměli trenéři možnost žolíků či taktických rezerv, ale na druhou stranu jim nesvazovaly ruce povinné kvóty pro juniory. Pro závodníky mladších jednadvaceti let byly vypsány dvě speciální rozjížďky.

„Pršelo,“ vybaví si svůj debut Marián Šebian, který v prvním závodě skupiny B nastoupil jako junior. „Jednou jsem byl třetí, jednou jsem vyhrál. Měl jsem výhodu, že jsem uměl startovat. I na té vodě to byla výhoda. A svůj první závod jsem jel na své domácí dráze.“

První juniorskou jízdu vyhrál kopřivnický Rudolf Dvořák. Březolupský Petr Popelka, jenž se před nedávnem načas k závodění vrátil mezi veterány, upadl a Marián Šebian dojel za druhým Zdeňkem Koliandrem ve vestě Racku. Podruhé šel na zem Rudolf Dvořák a hrdina našeho vyprávění dojel do cíle jako první před Zdeňkem Koliandrem a Petrem Popelkou. To bylo slávy! A copak na závěr, když Žarnovičané na hlavu porazili všechny své soupeře a staly se vítězem celého závodu.

„Bylo to dobré,“ usmívá se Marián Šebian ještě po sedmadvaceti letech. „Lidi šíleli. I dřív chodilo na plochou dráhu v Žarnovici hodně diváků. Když doma vyhraješ, je to skvělé. Já vyhrál svou první jízdu. A na rozbité a mokré dráze, takže úžasné!“

Špatná doba

Vystřízlivění však bylo kruté. Po pádu komunismu se liberalizovaly rovněž plochodrážní reglementy. Do československé ligy mohli zahraniční závodníci, nicméně pravidlo o povinném užívání motorů Jawa a pneumatik Barum stále zůstalo. Nyní je soupeři vytáhli jako kostlivce ze skříně. A jelikož Rakušan Heinrich Schatzer měl svého Godden obutého na Dunlopech, Žarnovica jeho čtrnáct bodů musela škrtnout.

I přesto slovenský celek zůstal vítězem úvodního klání. Do celkové klasifikace se však tehdy nepočítaly tabulkové body jako dnes, nýbrž body z jízd, takže dodatečná diskvalifikace Heinricha Schatzera klub poškodila. Na konci měsíce Žarnovica ještě obhájila postavení leadera, když dominovala závodu ve Svítkově podobným způsobem jako doma.

Jenže druhý den přišly Svitavy, které byly strašákem slovenských závodníků už před lety. Heinrich Schatzer ztratil jeden bod a Vladimír Višváder, tehdy závodící stylem vítězství nebo rána do mantinelu, vyhrál obě juniorské jízdy. Triumfovaly Březolupy, které o dva dny později na domácím kolbišti skočily díky mohutnému třiapadesátibodovému skóre do čela. Do třetice triumfovaly v Kopřivnici, kde se po volném losu v Březolupech do soutěže vrátila Žarnovica třetím místem.

Celkovým vítězem skupiny se staly Březolupy, které právě vykročily na cestu, jež je za šest let dovedla k extraligovému stříbru. Spolu s nimi měla do finále první ligy zamířit také Žarnovica. Jenže ta se už v lize neobjevila.

„Neměl, kdo jet,“ povzdechne si Marián Šebian, který se po dvou úvodních závodech se startovním číslem juniora v závěru ligy objevoval v základní čtyřce. „Začalo to upadat. Gažo Forgáč zůstal v Pardubicích, Janči Mesiarik byl na vojně. Ta parta, co se mohla vrátit z vojny, se nevrátila. Jaro Ceglédy přestal jezdit. Tonči Blusk sice přišel nazpět, ale Laco Eliáš zůstal na vozíku. Neměl, kdo za nás jezdit.“

Slovenský plochodrážní Robinson

Po čtyřech prvoligových závodech byl závodní diář Mariána Šebiana stejně prázdný jako dům určený k demolici sekundu před explozí. V červenci si v roli náhradníka střihnul test match, v němž jeho Žarnovica doma porazila rakouský Schwarzatal na čele se svou zahraniční akvizicí Heinrichem Schatzerem. A pak mohl čekat na půlku září, zda se mu na pražské Markétě povede kvalifikovat do juniorského mistrovství Československa pro sezónu 1991.

„Byl jsem pátý v posledním závodě,“ vybaví si okamžitě. „To mi dělal mechanika kámoš Billy, dobře mě manažoval a já jsem postoupil. Nejdřív dělal u Mira a Gaža Forgáčových. Ti mu ale odešli na vojnu. Pak ale narukoval i on.“

Peter Haidony, což je občanské jméno muže známého pod přezdívkou Billy nebo po slovensky Bilko, se při svém vojančení dostal dokonce do komparsu při natáčení Olmerova filmu Tankový prapor. V něm se objevil také Stanislav Stehlík, mechanik Ondřeje Smetany. A když se oba muži předloni dali shodou okolností dohromady při jednom ze žarnovických závodů, v hospůdce Na Kolkárně rovnou na stadiónu pokáceli pár boroviček.

Nicméně Marián Šebian nezůstal bez pomoci ani nadále. „Jezdil se mou Jožko Belica, na pár závodech byl se mnou i Vlado Tomka,“ vypočítává. „Měli jsme ještě přívěsný vozík a museli jsme si na něho půjčovat značky od kamaráda. Bylo tu auto od klubu a také Avia, ale neměl, kdo s ním jezdit.“

Mezi bezmála padesáti uchazeči o postup do mistrovství republiky z žarnovické čtveřice na Markétě uspěl pouze Marián Šebian. Vladimír Višváder se kvalifikoval jako náhradník, když v rozjezdu skupiny C podlehl domácímu Zbyňku Krejčovi. Jozef Tomka a Ján Štefanka byli tehdy vyřazeni.

Za tří závodů skupiny A v jednadevadesátém absolvoval Marián Šebian jen dva. V Pardubicích byl patnáctý, o týden později v Divišově čtrnáctý. Jaro bylo kromobyčejně studené, padal sníh a poslední mítink skupiny byl ze Svitav přeložen do Divišova. V něm se ale hrdina našeho vyprávění už neobjevil a tak portfolio jeho výsledků doplňují tři prvoligová klání za koaliční uskupení Kopřivnice se Žarnovicou.

„Už se dělila republika, nedostal jsem se do Čech na vojnu. Kdybych šel do Racku, možná by to skončilo jinak,“ připomíná Marián Šebian poslední léta federativního státu. A že nepřehání, svědčí případ Vladimíra Višvádera, jehož vojna v Pardubicích vystřelila výrazně nahoru. Naproti tomu Marián Šebian si na Slovensku musel připadat jako Robinson na opuštěném plochodrážním ostrově, byť Ján Mesiarik a Anton Blusk jej o kousek sportovně přežili.

Plochá dráha pod kůží

Jsou plochodrážníci, dokonce výteční, kteří pověsí kombinézu na hřebík, a od té doby je na stadiónu neuvidíte. „Ploché dráze jsem zůstal věrný,“ vymezuje se Marián Šebian od této skupiny. „Já, Bilko, jeho bratr, Jožko Treščák a další jsme se jezdili dívat na závody do ciziny. Tady nebylo nic. Pár chlapců začalo, dal jsem jim i svoje věci, ale skončili na financích.“

AMK Žarnovica zvládl těžká devadesátá léta po zániku Preglejky pořádáním alespoň jediného závodu ročně. Na sklonku roku 2010 radikální frakce jeho členů založila Speedway Club a počet mítinků na žarnovickém stadiónu se začal zvyšovat, aby vrchol přišel s letošním rokem.

„Když začal Speedway Club, oslovili také mě,“ netají se Marián Šebian. „Pomáhal jsem jim, pak jsem dělal vedoucího depa. Loni mě oslovili, abych byl manažer pro první ligu. Řekl jsem, že ano, jsem živnostník, tak to jde skloubit. Snažil jsem se pomáhat závodníkům. Nejsem milionář, ale koupil jsem jim třeba brýle nebo něco jiného. S čím jsem mohl, s tím jsem pomáhal.“

Navzdory všem nepříznivým okolnostem, nebyla šance, že by se Marián Šebian v půli devadesátých let pustil do plochodrážního dobrodružství, byť na vlastní pěst? „Nedostal jsem se na vojnu do Racku a pak už to nešlo,“ uvažuje. „Nebylo tady zázemí, nešlo by to utáhnout. Rodiče nebyli bohatí, s něčím mi pomohli, ale stejně jsem si musel o prázdninách vydělávat. Pak přišla rodina a peníze šly někam jinam. Teď už máme velké děti, jezdíme se dívat na závody. Plochou dráhu mám strašně rád. Manželka Monika jezdi se mnou, speedway ji bere taky skoro jako všechny v Žarnovici.“

Plochodrážní entusiasmus je v Žarnovici patrný na každém kroku. „Moje máma chodila na stadión před závodem už v jedenáct hodin,“ přisadí si Marián Šebian. „Já dělal mechanika Palovi Tonhauzerovi, ona se nepohnula z depa a nikdo ji nevyhodil. Chodí dodnes, tak je to v Žarnovici pořád, diváci přijdou na plochou dráhu vždycky.“

Plochodrážní kariéra Mariána Šebiana (*9.4.1973) v zrcadle času:

1990	1.liga: Žarnovica druhá ve skupině B (Marián Šebian 9 bodů ze 141 bodů klubu celkem), na účast ve finále 1.ligy klub rezignoval; kvalifikace pro MR juniorů 1991: Praha: 5. ve skupině D; test match Žarnovica vs. SC Schwarzatal 51:38 (Marián Šebian 1 bod)
1991	1.liga: Společenství Kopřivnice + Žarnovica 3. (Marián Šebian ve třech závodech 5 bodů z 326 celkem); MR juniorů: 15. ve skupině A (Pardubice 15. – Divišov 14. – Divišov NS)

Foto: archív Mariána Šebiana, Mirek Horáček a Antonín Škach

Zielona Gora – 11. července 1987
O první titul juniorského mistra Evropy se bojovalo v dánském Vojensu v červenci 1977. Závod předčasně ukončený kvůli slejváku vyhrál domácí Alf Busk a jediný československý zástupce Jiří Svoboda byl třináctý. Napřesrok v Lonigu jeho výkon vylepšili Josef Jůza a Pavel Karnas, šestý a sedmý v listině závěrečných výsledků. V prolitém Slaném v jednaosmdesátém cinkly medaile Antonína Kaspera a Jiřího Hnidáka a další rok se Antonín Kasper z bavorského Pockingu vracel coby šampión. Po dvou letech útlumu, kdy se do finále probojoval jen Jiří Brož v roli náhradníka, byl Roman Matoušek v pětaosmdesátém v Abensbergu sedmý a Bohumil Brhel další rok v Rovně čtvrtý. V červenci 1987 čekalo juniorské mistrovství povýšení na světový šampionát a na jeho finále do Zielonej Gory cestoval hned trojlístek československých reprezentantů. Nejlépe skončil Gašpar Forgáč, který dnes slaví padesáté narozeniny, a který spolu s magazínem speedwayA-Z na svůj úspěch z před třiceti let zavzpomínal.

 

Domov na stadiónu

Povídáte-li si s žarnovickými plochodrážníky, jejich vyprávění začíná prakticky stejnou větou. „Odmalička jsem v Žarnovici chodil na plochou dráhu,“ není v tomto ohledu žádnou výjimkou ani Gašpar Forgáč, který to se svým mladším sourozencem Miroslavem neměl do ochozů rozhodně daleko. „Bydleli jsme pod depem na stadiónu, jak byly šatny pro fotbalisty.“

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let by Jiřího Bendu ani ve snu nenapadlo, že jednoho dne začne vyrábět plochodrážní stopětadvacítky. „Motorky byly odmalička,“ dokládá Gašpar Forgáč, že tehdejší chlapci si uměli cestu za řidítka najít i víceméně nelegálně. „Jezdili jsme na pionýrech, to měl v ulici každý.“

Pochopitelně se soupeřilo, nicméně ostrý start oficiální závodní kariéry byl možný až mnohem později než dnes. „Na plochou dráhu se muselo čekat, až měl člověk papíry na velkou motorku,“ objasňuje hrdina našeho vyprávění. „Brácha začal dřív, je sice mladší, ale začal dřív.“

Se štědrou podporou patronátní Preglejky se žarnovická plochá dráha dostala v polovině osmdesátých let na svůj vrchol. „Jano Daniel už nezávodil, dělal trenéra a učil nás,“ říká Gašpar Forgáč, že AMK Žarnovica nezapomínal ani na dorost. „V té partě jsem byl já, brácha a Jano Mesiarik. Člověk se musel vyvíjet. Trénink od tréninku to bylo lepší a lepší. Začínal jsem v sedmnácti a to už člověk musel myslet na vojnu, aby se dostal do Pardubic nebo do Rudé hvězdy, aby dva roky nestál.“

 

Směr středisko vrcholového sportu

I když už oslavil sedmnáctiny, zkraje října 1984 při předkvalifikaci juniorského šampionátu v Pardubicích chyběl. K prvnímu závodu své kariéry proto nastoupil až napřesrok. Komunistický režim slavil nabubřele po svém vlastním způsobu čtyřicáté výročí konce druhé světové války a Svazarm přispěl rovněž svým dílem. Plochodrážníkům šla k duhu nová soutěž, která byla k této příležitosti. Nesla název Pohár osvobození a v podstatě šlo o malou ligu. Osm celků bylo rozděleno do skupin A a B, první dva celky postupovaly do finále, zbylé dva do seriálu o páté až osmé místo.

Na kalendáři byla středa 22. května 1985, kdy Žarnovica přijela do Březolup i s Gašparem Forgáčem ve své sestavě. „Už jsem měl papíry,“ vybaví si okamžitě. „Nejdřív jsem jel pro ně a hnedle se vyrazilo na závody do Březolup. Udělal jsem tam jeden bod na Jašovi.“

V tomto případě však Gašparu Forgáčovi slouží paměť dobře pouze částečně. Vskutku skóroval jedním bodem a to rovnou v rozjížďce s číslem jedna. Jenže jej inkasoval na úkor svého klubového kolegy Dušana Morávka, protože domácí tandem Stanislav Kučera – Vlastimil Červenka jim naměřil 5:1. Závod musel být vskutku zajímavý. Moravané těsně zvítězili nad Slováky 46:44, což bylo pikantnější o to, že Žarnovicu čekala první sezóna v extralize.

Gašpar Forgáč absolvoval prakticky kompletní extraligu anno domini coby junior celku. Na konci sezóny Žarnovica zase spadla zpátky do první ligy, které v šestaosmdesátém dominovaly RH Praha B a Chabařovice. Skončil třetí v mistrovství Slovenska, takže zasáhl do kvalifikačního procesu o mistrovství republiky. A den před svými devatenáctými narozeninami se v pardubické předkvalifikaci kvalifikoval do mistrovství republiky juniorů. Záhy věci nabraly pořádný obrat.

„V prosinci přijel pan Laštovka do Žarnovice,“ přibližuje Gašpar Forgáč zájem, který o něho a neméně talentovaného mladšího bratra byl na východě Čech. „Sešli jsme se v Preglejce a u ředitele jsem mu podepsal smlouvu do vrcholu. A 3. ledna 1987 jsme s bráchou nastoupili do Pardubic na stadión.“

 

První Slovák na pódiu FIM

V Pardubicích se Gašparu Forgáčovi naskytly skvělé zázemí a nevídané možnosti. „Podmínky ve vrcholu byly,“ kvituje s uznáním i po letech. „Dostali jsme novou motorku a člověk měl hnedka dvě, protože ze Žarnovice měl ještě jednu. Byly tu tréninkové fáze. Na začátku sezóny se dávaly výkonnostní cíle a já měl být do třetího místa na Slovensku. A začalo se to vyvíjet úplně jinak. Jel se juniorskej‘ mistrák, byly dvě skupiny a podle výsledků bylo nasazení na mistrovství Evropy. A já po dvou závodech vedl skupinu.“

Ve skupině B jej nakonec o bod překonal Vladimír Kalina, který se posléze na konci srpna v nervy drásající koncovce ve Svitavách stal mistrem Československa, zatímco Gašpar Forgáč vinou nevydařené Plzně skončil až šestý. To bychom ovšem odbočili od našeho příběhu, k jehož pokračování musíme zamířit do maďarského města s komplikovaným názvem Nyiregyhaza.

V současnosti stotisícové správní centrum své župy mívalo i plochodrážní stadión, na němž se 10. května konalo první kolo juniorského mistrovství Evropy. Na nejvyšším stupínku stanul domácí Sandor Ujhelyi před Robertem Nagym, jehož syn Patrik před pár lety závodil s českou licencí. Společnost jim dělal právě Gašpar Forgáč, který svůj debut v šampionátu proměnil v historicky první pódiové umístění plochodrážníka slovenské národnosti v oficiálních mistrovstvích FIM.

„Vím jen, že jsem byl třetí, jinak si nepamatuju nic,“ vraští dnes své vysoké čelo ve snaze vzpomenout si na bližší detaily. „Snad jen, že depo bylo v zatáčce. Že jsem byl třetí, bylo povzbuzení. Hned první závody v rámci Evropy a bedna.“

Z Maďarska se postupovalo do Žarnovice, avšak Gašpar Forgáč řešil jiné starosti než výhodu domácího prostředí. „Byly peripetie,“ povzdechne si. „Týden předtím byla první liga v Plzni (Gašpar Forgáč navzdory zařazení do SVS jezdil první ligu za Žarnovicu, s níž postoupil do finále, jehož Plzeň byla druhým kolem – pozn. redakce). Z nemocnice mě pustili až ve čtvrtek a v pátek jsme odjížděli na Slovensko.“

 

Z tropické výhně do finále

Plzeňský pád byl vskutku hrozivý a po několika kotrmelcích jej zastavil až mantinel, před třiceti lety pochopitelně bez nafukovacích vaků. Gašpar Forgáč asi hodinu necítil jednu ruku a nohu, avšak zaplaťpánbůh se asi po třech hodinách na nemocničním pokoji svěřil Jánu Danielovi, že už jej v dolní končetině svědí mravenci. V žarnovickém semifinále mu nebylo zrovna hej. Bolesti zmírnily obstřiky, avšak sluníčko rozpálilo stadión jako kovářskou výheň.

„V Plzni jsem šel do prken na záda, byl jsem pobouchaný,“ vzpomíná dnes na klíčový žarnovický podnik. „V Žarnovici bylo čtyřicet stupňů, vedro, nemoh‘ jsem se hejbat. Vyvinulo se to nakonec, že jsem skončil v rozjezdu o postup.“

Suverénní triumf si odvezl Piotr Swist. Spolu s ním z pódia mávali také Niklas Karlsson a Cesary Owizyc, o jejichž pořadí rozhodl rozjezd. Mítink před zraky bratru pěti tisícovek diváků slynul obrovskou vyrovnaností. Vítězný Polák sice neztratil jedinou jízdu, avšak jeho společníci měli už jen deset bodů. A do rozpětí pouhých dvou dalších bodů se vešlo hned následujících osm borců.

Do finále však postupovala jen nejlepší osmička. Bořivoj Hádek, který časem 72,34 sekund ustavil nový traťový rekord, a Oleg Kurguskin byli s devíti body za vodou. Sedmibodoví Juha Moksunen a Jan Holub už naproti tomu neměli šanci. Na osmi bodech skončili Vladimír Kalina, Gašpar Forgáč, Slawomir Drabik a Sandor Ujhelyi, kteří museli dolů z depa ještě jednou, aby jejich dodatková jízda určila poslední tři finalisty.

Gordický uzel se přitom zauzloval v poslední sérii. „V poslední jízdě jsem jel s Honzou Holubem,“ vrací se Gašpar Forgáč na startovní rošt rozjížďky s číslem sedmnáct. „Jemu by stačil k rozjezdu bod a on udělal nulu. Já dojel druhý za Kurguskinem a tím pádem jsem měl těch osm bodů. Kdyby měl Honza aspoň bod, dostal by se na osm taky. Ale byl před ním Ujhelyi a tak šel do rozjezdu on.“

Kdyby ovšem Jan Holub bodoval, rozjezd by se změnil v bitvu československých reprezentantů vzhledem k pravidlu o postupu maximálně třech závodníků z jedné země. „Drabik odjel, my s Kaldou jeli na druhým a třetím místě, aby se tam nedostal Ujhelyi,“ popisuje Gašpar Forgáč, kterak se kvalifikoval do Zielonej Gory. „V Žarnovici ještě nebyla tribuna u depa a stadión byl plnej‘. Fanouškové byli skvělí, člověk se chtěl dostat do finále, i když to bylo z osmýho fleku.“

 

Druhá jízda ve finále vítězná

A tak se Gašpar necelých šestadvacet měsíců po svém závodním debutu v Březolupech chystal na souboj se šestnácti nejlepšími juniory světa. Sice se bojovalo o titul mistra Evropy, ovšem šampionát již prakticky od svého vzniku stejně překračoval geografické hranice starého kontinentu. Zrovna v sedmaosmdesátém se sedmnácti tisícům divákům v Zielonej Goře přišel představit také Američan Ronnie Correy.

„Jeli jsme z Markéty,“ ujímá se slova opět dnešní oslavenec. „Spali jsme v Harrachově a druhý den přejeli do Zielonej Gory. Trénink byl den před závodem, ale moc si na něj nevzpomínám. Poláci netrénovali, už tenkrát se říkali, že dráha na druhý den bude stejně jiná. O tréninku tvrdá, druhý den byl přičepny tor.“

Domácí publikum by nejraději vidělo na nejvyšším stupínku někoho ze své trojice. A Piotr Swist, tehdy devatenáctiletý junior Gorzowa, dal jejich snům reálným základ. Po dvou sériích se dělil o vedení s dalším neporaženým Niklasem Karlssonem, jehož ale v deváté jízdě vyřadil pád. V jedenácté jízdě však Piotra Swista přibrzdil Oleg Kurguskin.

Na koně se začal dostávat Gary Havelock, který sice prohrál s Niklasem Karlssonem v páté jízdě, ale ve čtrnácté porazil PIotra Swista. Ten ke vší polské smůle v rozjížďce s číslem sedmnáct vinou ucházející pneumatiky dojel až třetí. Gary Havelock si tím pádem mohl dovolit luxus závěrečné prohry se Seanem Wilsonem, a přesto se stal šampiónem. Piotr Swist vzápětí přijel do cíle jako vítěz rozjezdu o stříbro před Seanem Wilsonem, Bo Arrhenem a Tommy Dunkerem.

Z úst Gašpara Forgáče se ovšem bližších podrobností o jeho účinkování nedočkáme. „Jirka Jirout mi udělal motor,“ říká bez přemýšlení. „Láďa Uhlíř tam se mnou byl jako mechanik. Ale vůbec nic si z toho finále nevybavím…“

Ani vítězství v rozjížďce s číslem sedm, v níž za sebou nechal Cezary Owizyce a Olega Kurguskina, zatímco Ronnie Correy spadl? „Vím, že upad‘ z výjezdu u depa, to si pamatuju,“ reaguje. „Body se sbíraly, vyhrál jsem jízdu, bylo dobrý, že jsem nedělal nuly. V součtu do dalo na šesté místo.“

V tabulce závěrečných výsledků hned za Gašparem Forgáčem skončil Vladimír Kalina, jenž vyhrál dvacátou jízdu, a Bořivoj Hádek skončil jedenáctý. „Hned v roce, co jsem přišel do vrcholu takovej‘ výsledek,“ je Gašpar Forgáč na své umístění náležitě hrdý ještě dnes. „Vrátili jsme se z Polska a za odměnu mě poslali do Sovětského svazu na závody. Co to bylo, už nevím. Letěli jsme do Moskvy a pak někam jeli jejich autama a autobusem.“

 

Dlouhé čekání na medaile

Šesté místo Gašpara Forgáče před třiceti lety nebylo z úhlu pohledu československé ploché dráhy rekordním výsledkem, jak již víme z úvodního odstavce. Sám slovenský závodník napřesrok v prvním juniorském mistrovství světa vypadl v semifinále v Rybniku. Ve Slaném startovali z našich pouze Jan Schinágl a Vladimír Kalina, kteří skončili v poslední čtvrtině závěrečné klasifikace.

Vzhledem k věku již Gašpar Forgáč neměl možnost reparátu. Navíc na české juniory přicházela bída. V červenci 1989 byl Jan Holub v Lonigu jen náhradníkem stejně jako Jiří Šťovíček v srpnu 1992 v bavorském Pfaffenhofenu po dvouleté absenci naší trikolóry ve finálovém dějišti.

Změnu ambicí přinesla až generace narozená okolo roku 1975 v první půli devadesátých let. Na medaili jsme si ovšem museli ještě počkat. V devětadevadesátém se Aleš Dryml z Vojensu vrátil coby vicemistr světa. O tři roky později se jeho mladší bratr Lukáš stal ve Slaném světovým šampiónem.

 

finále mistrovství Evropy juniorů 1987 – Zielona Gora:

1.Gary Havelock (PL) 13, 2. Piotr Swist (PL) 11+3, 3. Sean Wilson (GB) 11+2, 4. Bo Arrhen (S) 11+1, 5. Tommy Dunker (D) 11+0, 6. Gašpar Forgáč (CS) 8, 7. Vladimír Kalina (CS) 7, 8. Niklas Karlsson (S) 6, 9. Tor – Einar Hielm (N) 6, 10. Ronnie Correy (USA) 5, 11. Bořivoj Hádek (CS) 5, 12. Cezary Owizyc (PL) 5, 13. Torben Hansen (DK) 4, 14. Oleg Kurguskin (SU) 4, 15. Slawomir Drabik (PL) 2, 16. Allan Johansen (DK) 2, res Peter Nahlin (S) 9, druhý náhradník Sandor Ujhelyi nepřijel.

Foto: Karel Herman, Martin Mesiarik a archív Gašpara Forgáče

Jezdec startovního čísla 12 – Kalous Josef z Liberce byl napomenut za nesportovní chování. Nenastartoval stroj, dvakrát s ním praštil o zem, přitom nevhodně nadával, což se neslučuje s chováním svazarmovského sportovce. Těmito slovy popsal Rudolf Duda v půli června roku 1974 okolnosti ze závodu národní kvalifikace v Ostravě, jejž bychom dnes mohli postavit na roveň českého přeboru. Nestor kopřivnické ploché dráhy si přitom nechal na sepsání své zprávy sportovního komisaře dva dny. Těžko soudit, proč za osmačtyřicet hodin nevychladnul. Nápovědu může nabídnout i další poznámka, že liberecký závodník stejně jako Jaroslav Smoček z Ústí nad Labem o tři roky překročili nejzazší věkový limit pro účastníky závodu, což údajně vzbudilo rozhořčení u ostatních jezdců. Přitom samotný pranýřovaný plochodrážník byl jediný, kdo mohl litovat, protože bez technických patálií, by klidně stál před pěti sty ostravskými diváky na nejvyšším stupínku pódia. Nebýt však asfaltky v Polepech, stěží by mohl patřit k mužům, kteří dostali Liberec až do extraligy.

 

Na začátku byl Slaný, ale především Polepy

„Starýho Dudu vidím dodnes,“ vybaví si Josef Kalous okamžitě onen červnový den. „A Ostravu taky. To byla dráha, to se nevidělo, byl to kotel, z depa se jezdilo z kopce. Já byl tehdy na věnec a kluci z Rudý hvězdy, že se mi podívaj‘ na zapalování. Postříkali mi to tetrachlorem. Ale udělal se tam film, nebyl žádnej‘ kontakt a já to nenatočil. Pak mi ještě Jirka Štancl půjčil motorku. Jen jsem si dal řidítka níž.“

Nic nenasvědčuje, že by Josef Kalous minulý měsíc oslavil již své sedmasedmdesáté narozeniny. Vitality má na rozdávání. V liberecké klubově popíjíme neskutečně skvělé kafíčko a za oknem probíhají v depu poslední přípravy na motocyklech účastníků semifinále evropského šampionátu dvojic. Nakonec si vyměníme místa, protože hrdina našeho vyprávění přece jen lépe slyší na levé ucho.

Prostředí libereckého stadiónu je pro naše povídání přímo symbolické, nicméně Josef Kalous začal poznávat plochodrážní taje ve Středních Čechách. „Jsem Slaňák, narodil jsem se v Přelíci,“ vrací se do období počátku druhé světové války, kdy třetí květnovou neděli roku 1940 svým křikem dal poprvé najevo, že rozšířil lidskou populaci planety Země. „To je šest kilometrů od Slaného. Dělal jsem mechanika Pavlu Marešovi. Potom jezdil za Ústí a bydlel na Střekově. Posadil nás s Jardou Zobalem na vlek za auto, my tam kouřili a vez‘ nás až za Mělník.“

Nicméně osudový vliv na kariéru Josefa Kalouse měly Polepy. „Táta začal dělat ředitele školy v Hrušovanech,“ dostává se hrdina našeho vyprávění ke klíčovému momentu. Hrušovany jsou místní částí obce Polepy v tehdejším litoměřickém okrese. A právě tady se v půli šedesátých let kde se vzala, tu se vzala asfaltová plochá dráha.

„Kvůli plochý dráze tady v bejvalý pískovně udělali stadión,“ vypráví Josef Kalous. „Starej‘ Volf tlačil, aby to vzniklo, měl tam známý. Byl tam taky otec Míly Čmejly. Postavili jsme to tam od začátku, bylo to fotbalový hřiště, na ty zábrany se daly prkna. Byla výhoda, že tam byl písek, ne škvára. Dával se na ten asfalt a bylo to namočený. To byl trap!“

„Dostal jsem Čochtana, to byla dvěstěpadesátka v normálním rámu,“ dostává se pozdější liberecký závodník k momentu, kdy poprvé osedlal plochodrážní motocykl, jehož řidítka v té době shodou okolností třímal také Jiří Štancl. „A druhej‘ den mi dal Jarda Volf už pětistovku ESO.“

 

Závodní kariéra je nastartovaná

Vzpomínku na první závod kariéry u většiny starších závodníků už setřel čas. Nejinak tomu je v případě Josefa Kalouse, který nad otázkou mířenou tímto směrem, může již jen pokrčit rameny. Ani dochované dobové prameny písemné povahy nenabízí východisko. Osmého května šestašedesátého Polepy hostily mítink, který titulní strana programu uváděla jako kontrolní a vyzývací závody jednotlivců.

Startovní listina mítinku na třináct jízd obsahuje třináct vytištěných jmen včetně Josefa Kalouse z Polep. Jenže na závod si nepamatuje ani on, ani kupříkladu Jaroslav Zobal či Miroslav Rosůlek, kteří tehdy měli nosit startovní čísla čtyři, resp. třináct. Každopádně už o čtrnáct dnů později Josef Kalous nechyběl v sestavě týmu Ústí nad Labem, který na Žižkově prohrál přátelák s domácí Viktorií v poměru 57:51.

Ze svých šesti programových jízd absolvoval pět. Třikrát byl třetí, dvakrát druhý, takže se jeho individuální skóre zastavilo na sedmi bodech. V severočeském družstvu byli úspěšnější pouze Jiří Moravec s deseti, František Hübner s jedenácti a Jan Volf s dvanácti body.

Kariéra byla úspěšně nastartovaná. Ve druhé půli dubna s ním nominační listina nepočítala pro kvalifikaci o mistrovství republiky jednotlivců, která se konala paralelně s hlavním šampionátem. Nakonec jej však diváci viděli na Markétě, v Polepech a v Liberci.

Navíc k říjnovému vyvrcholení individuálního mistrovství republiky v Polepech přijela z osmnáctky regulérních účastníků a kvalifikovaných náhradníků z různých příčin pouhá polovina. Mezi traťovými rezervami, jež zalepily díry ve startovní listině, nechyběl ani Josef Kalous.

„Na to si vzpomínám jako dneska!“ rozjasní se jeho tvář úsměvem. „To tam jel mladej‘ Volf, Jirka Moravec a já. Napálil jsem to tam a pak dostal aspoň lepší motor. Jenže mi prdnul řetěz. Šel jsem za Moravcem, jestli by mi nepůjčil svůj.“

Jenže to se však se zlou potázal. „Řek‘ mi, že se na mě může vysrat, protože teď jedeme spolu,“ vzpomene si Josef Kalous i po více než půlstoletí na reakci svého klubového kolegy, avšak ani tam neměl litovat. „Slyšel to ale Tonda Švábů a půjčil mi celou svou motorku. ‚Támhle jdi trénovat starty‘, ukázal mi. A pak jsem nakonec dojel v poslední jízdě druhej‘.“

 

Vlna se vzdouvá nahoru

V šedesátých letech začala československá plochá dráha psát jednu z nejslavnějších kapitol své historie. Nejenže jí předsíň světové slávy začala být malá, ale díky výcvikovým střediskům na klubové bázi se boom sportu levých zatáček šířil celou zemí. A pokud si plochodrážní generalita ještě neuvědomila, jak fatální chybou bylo zrušit ligovou soutěž po skončení sezóny 1962, oblíbený motoristický časopis Svět motorů jí vrátil do reality.

Pohár Světa motorů v sedmašedesátém vrátil na domácí kolbiště pravidelná zápolení sedmičlenných družstev a stal se prakticky inspirací pro comeback ligové soutěže v následujícím roce. Ve skupinách A a B bojovaly o postup do finále týmy RH Praha, AMK Bateria Slaný, AMK ČSAD Plzeň, Speedway Club České Budějovice, Viktoria Žižkov, AMK Ústí nad Labem, AMK Tatra Kopřivnice a AMK Pardubice. Nadto AMK Březolupy, AMK Bratislava a AMK Žarnovica zápolily ve skupině C, jakési formě samostatné nižší soutěže.

Na rozdíl od původní ligy z let 1956 – 1962 s duely na krajských reprezentací, vůbec poprvé českoslovenští diváci viděli souboje družstev na klubové bázi. Novinkou byl i dvoukolový režim závodů doma i venku, zatímco předtím se krajské výběry střetávaly jen jednou v roce.

Ústí nad Labem se v nové soutěži prezentovalo oválem, který vybudovalo ve čtvrti Klíše. „Bylo to provizorní,“ otáčí Josef Kalous další stránkou svého curriculum vitae. „Byla to hodně krátká dráha, fotbalový hřiště. „Jezdili za nás Jiří Moravec, bratři Volfovi, Jarda Zobalů nebo Franta Hübner.“

Již v půlce dubna zažily Klíše strhující závod Ústečanů s Viktorií Žižkov, která nakonec vyhrála o pouhé dva body. V červenci už domácí slavili triumf nad Pardubicemi, aby o další měsíc později zničili Kopřivnici neuvěřitelným poměrem 63:15. K tomuto úspěchu jim však pomohl také fakt, že hosté hodně užívali místního koupaliště. A posléze během závodu připomínali spíše mátohy.

V září však v Kopřivnici Ústí nad Labem prohrálo. Ze Svítkova si odvezlo vítězství, takže se o postupu mezi ním a Viktorií rozhodovalo až v posledním závodě na spořilovské Čafce. Pětadvacátý listopadový den je z pohledu současných zvyklostí neuvěřitelný, nicméně finále se konalo až zkraje prosince na pozadí kup odhrnutého sněhu. Viktoriáni si postup nenechali vzít, porazili Severočechy 49:29 a odkázali je na konečné druhé místo ve skupině.

Na podzim si Josef Kalous prošel všemi třemi stupni kvalifikačního procesu o postup do mistrovství republiky jednotlivců rok 1968. Nejprve ze semifinále předkvalifikace ve Slaném postoupil do finále v Polepech. Důvěrně známé prostředí mu pochopitelně sedělo, takže po dvaceti jízdách mu na vítězného Milana Wagnera scházel bod. A Václav Verner s Jaroslavem Zobalem, kteří rovněž vyrazili na pódium, byli lepší o pouhý bod.

Ve vlastní kvalifikaci se do bojů zapojili také střelci, jimž se v hlavní části šampionátu nepovedlo skončit do osmého místa. Tehdy se ještě klasifikace prováděla pomocí mistrovských alias tabulkových bodů, které brala nejlepší desítka každého závodu. Josef Kalous mezi ni proniknul ve Slaném a v Chomutově. Zůstal však prvním vyřazeným. Shodou okolností se do mistrovství republiky jednotlivců neměl jako jeho regulérní účastník probojovat vůbec nikdy.

 

Za vším hledej ženu

Po roce fungování se historie závodišti na Klíši uzavřela, o čemž nám v historické rubrice magazínu speedwayA-Z už vyprávěl Jaroslav Zobal zde. Stadión v Chabařovicích byl ještě hudbou budoucnosti a tak ústečtí závodníci našli opět útočiště v Polepech. Nakonec jim v závěrečné tabulce patřila stříbrná příčka.

„Klíše zavřeli a začaly zase Polepy, na tréninky jsem jezdil z Hrušovan dva kiláky přes železniční šraňky na plochodrážní motorce,“ vzpomíná Josef Kalous, jenž se však měl záhy stěhovat do Liberce. „V osmašedesátým mě slejvárna Liaz v Ostašově sehnala kvartýr na Londýnský ulici. To je tady, jak je kulaťák směr Ústí, dneska tam vede dálnice. Dotovali mě dobře, dělal jsem ve slejvárně na jeřábech.“

První ligu v devětašedesátém vyhrál Slaný, zatímco Ústí nad Labem bylo třetí za RH Praha při stejném počtu bodů vinou horší bilance výsledků. Jenže poslední rok dekády je na naší plochodrážní historii poměrně bílým místem s minimem informací. A dnes nevím, jestli Josef Kalous ještě závodil za ústecký klub nebo už za Liberec. Navíc se v oné sezóně druhá liga s největší pravděpodobností neuskutečnila.

Každopádně, když Jiří Štancl v květnu vyhrál dobře obsazený mezinárodní pouťák před Švédem Torbjörnem Harrysonem a Australanem Gary Middletonem, měl Josef Kalous náhradnické číslo sedmnáct. A roku 1970 už byl součástí týmu Liaz Liberec, který ve druhé lize skončil na druhé příčce.

„Od roku 1970 jsem jezdil za Liberec,“ potvrzuje dnes sám muž, o jehož závodním příběhu vyprávíme. „Dělali jsme dráhu, házeli lopatama. Byla to čtyřstovka. Jednou jsem bral Tondu Kaspera vedle do hospody Rapid. Tam visí fotky, jak to vypadalo ještě dřív, aby viděl tu bránu, kde byly původně dvě pokladny.“

Podmínky nebyly zrovna exkluzivní. „Jezdili jsme Garantem nebo sedmsetšestkou Barčou sklápěčkou,“ přibližuje Josef Kalous. „Na ní jsme uvazovali motorky. Jednou jsem s ni jel z Turnova, protože Pepík Herda si udělal záda a já ho měl položenýho na kapotě.“

Ve městě, kde se na vrchu Ještěd charakteristický hotel a televizní vysílač teprve stavěl, však Josef Kalous našel nejen zaměstnání, ale i plochodrážní angažmá. „Jednou jsem v Liberci vyhrál a v hospodě Berlín jsem přitlouk‘ věnec,“ líčí. „Hrála tam muzika a Zdeněk Majstr, s kterým jsem ve Slaným chodil k Rybičkám, mi říká, že mám zajet na ubytovnu pro Jardu Zobala. Vzali jsme kamarádku jeho bejvalý manželky, ukázala mi cestu k tý ubytovně. Bylo to pod nemocnicí. Zakoukali jsme se do sebe a bylo to hotový. Za rok jsem se ženil a v roce 1973 se mi narodila první dcera.“

Díky ploché dráze si našel i další lásku svého života. „Pak jsem se rozved‘ a tady na plochý dráze si mě našla moje Marie,“ pokračuje. „Bydlel jsem u ní, ten kvartýr na Londýnský jsem pustil. Tady jezdil plochou dráhu kluk a jeho táta byl na radnici přes byty. Dostal jsem nabídku bydlet tady u stadiónu nebo až nahoře v Hanychově. A tak jsme se v roce 1980 nastěhovali sem a od tý doby bydlím přes ulici u stadiónu.“

 

Až na extraligový práh

To jsme se však dostali v čase až příliš daleko. Chopme se proto řízení pomyslného stroje času a vraťme se nazpět k roku 1971. V něm se československá klubová soutěž dočkala převratných změn. Vyšší soutěž dostala jméno extraliga, zatímco první liga je od té doby synonymem nižší divize. Podle návrhu funkcionáře Pavla Kačera však systém dvojutkání ustoupil závodům čtyř čtyřčlenných družstev ve stylu mistrovství světa.

S deseti kluby, které v sedmdesátém neměly problém celoročně stavět sedmičlenné sestavy, šlo o zpátečku zařazenou v rychlostní skříní rozvíjející se československé ploché dráhy. Nás však trápí otázka, kam se v sezóně 1971 vytratil Josef Kalous, když jeho jméno nenajdeme ani na soupisce?

„Měl jsem páteř, sundali mě tady v Liberci,“ vybaví si Josef Kalous po čtyřech desítkách let. „Sestřelil nás místní Vacek všecky čtyři. On byl slepej‘ a já měl rok pauzy.“

Napřesrok ovšem Josef Kalous opět nechyběl v plochodrážních depech. Ve své skupině Liberec podlehl pouze Plzni, která se ukázala být lepší rovněž ve finále, po němž spolu s vítěznými Českými Budějovicemi postoupila do kvalifikace o extraligu.

Plzeňané se míchali do libereckého příběhu také roku 1973. Ve skupině A se severočeský celek ukázal být lepší, když zvítězil. Nicméně v prvoligovém finále se cesty obou klubů diametrálně rozdělily. Plzeň doprovodila Kopřivnici do kvalifikace o extraligu 1974, kde severomoravský celek přeskočila a spolu s vítěznými Pardubicemi postoupila do nejvyšší soutěže, odkud jednou provždy vypadly České Budějovice.

Naproti tomu Liberec byl v prvoligovém finále na pódiu jen jedenkrát, shodou okolností právě na Borech, kdy za sebou o dva body nechal Žarnovicu. „Plzeň to bylo samý písmeno H,“ usmívá se Josef Kalous. „Hádek, Holub, Hladík, Hejl, Hauptmann. Dráha tam byla dobrá, protože tam měli asfalt. Jednou mi tam startmaršál povídá ‚Josef, jdi na lajnu, tam je to vyházený‘.“

Liberecký plochodrážník poslechnul, aniž by tušil, že dá za vznik příběhu, o němž se bude ještě dlouho vyprávět. „Já blbec jel s juniorama,“ chytá se za hlavu, která ve veselé story hraje hlavní roli. „Vlítnul jsem na to a nezapnul si přilbu. Odpálil jsem, v prvním vinglu si ťuk na slídu a celá helma mi uletěla. Jel jsem dál jen ve skládacích brejlích.“

Něco takové bylo nemyslitelé i tehdy. „Červená vlajka, černá vlajka,“ líčí Josef Kalous, kterak se jeho zběsilou jízdu snažili zastavit. „Já si jen říkal ‚seru na to‘. Dojel jsem až do cíle. A tam mi tedy dali! Jindy jsem tam jel zase s Mírou Rosůlkem, on je asi tak stejně velkej‘ jako já. Byl jsem před ním, on po mě šel. Já to v zatáčce podržel, on zmizel a já jel první. V dalším kole jsem spadnul, odspodu byly uhnilý prkna. Projel jsem skrz ně jako předtím Rosol. Najednou jsme byli na druhý straně vedle sebe a koukali přes mantinel na dráhu.“

Rok se sešel s rokem a do extraligy zamířil i Liberec.  Ve čtyřiasedmdesátém vyhrál prvoligové áčko. Finálové céčko se už nejelo, což znamenalo postup rovnou do kvalifikace o extraligu anno domini 1975. Ta se měla rozšiřovat na pět celků, což přineslo šanci pro nejlepší tři celky z kvalifikace.

Ani Slaný, ani Pardubice si na svou extraligovou příslušnost nenechaly sáhnout. Liberec však třetím místem vyfoukl postup kopřivnickému družstvu. Rozhodně není bez zajímavosti, že severočeští borci Petr Šafařík, Josef Minařík, Josef Kalous, Jaroslav Špinka, Miroslav Vacek, Josef Rybář a Zdeněk Šilhánek vyjezdili přesně o devatenáct bodů méně než Moravané.

Jenže před čtyřiceti lety se stejně jako dnes hrálo na tabulkové, neboli tehdejší terminologií zvané mistrovské body. Liberec měl o jeden navíc zásluhou domácího závodu, kde skončíl za Pardubicemi, ale před Slaným a Kopřivnicí. Moravany porazil ještě ve Slaném, ale v Kopřivnici a v Pardubicích skončil až poslední.

Kvalifikace o extraligu 1975 byla zvláštní ještě jedním aspektem. Mítinky plánované na konec října do Kopřivnice a Pardubic totiž padly na vrub špatného počastí. Náhradní termíny se našly až zjara následujícího roku. Jde tedy o naši jedinou ligovou soutěž, jež se rozprostřela do dvou sezón. Pro naše vyprávění je také důležité, že se hlavní kapitola v plochodrážním curriculum vitae Josefa Kalouse uzavřela.

 

Facka po letech

Pětatřicet let nebyl překvapivý věk na pověšení kombinézy na hřebík ani v sedmdesátých letech, na druhou stranu však Josef Kalous přece jenom pomáhal Liberci do extraligy, aby v ní nakonec neodjel ani jednu rozjížďku. „Extraligu jsem už nejel, pracoval jsem tady v klubu,“ přemítá nad koncem kariéry, který se ve světle extraligového postupu nejeví jako optimálně načasovaný. „Už jsem přestával závodit. Jestli do toho šáhla Maruš? Ale ta byla svolná s plochou dráhou, ale možná, že mně přitáhla uzdu…“

Každopádně Josef Kalous začal zase záhy trénovat za řidítky plochodrážního stroje. Roku 1976 ho nalezneme ve výsledkové listině pouťáku v Liberci. V další sezóně potom absolvoval prakticky celý druholigový program s libereckým klubem a spolu s Josefem Rybářem dovezli nejvíce bodů. Avšak srpnový test match Liberce proti východoněmeckému Güstrowu nabízí definitivně poslední stopu po hrdinovi našeho vyprávění.

„Ještě bych se svez‘,“ netají se. „Ale jen tak kloktačku. Nechci skončit jako Honza Pecina, když se tady točil na zábradlí. To tady bylo ještě pletivo, Třešňák byl v Polsku a okopíroval to sem. A kdyby byl v Liberci někdo mladej‘, budu ho učit.“

I když nezávodil minimálně čtyřicet let, potkáte ho na stadiónech dodnes, pochopitelně nejčastěji v Pavlovicích. „Věrouš Kollert to tady dal do cajku, klobouk dolů,“ nešetří nadšením nad areálem, který postupem doby vzniknul přes ulici od jeho paneláku. „Kde jinde je takovejdle stadión?! Malej‘, jsou tam budovy, tribuny, parking, všechno.“

Závodní kariéru mu dodnes připomínají poháry a pár fotografií, ale především úžasné vzpomínky. „Zůstal jsem u plochý dráhy díky Pavlu Marešovi,“ uvědomuje si. „Líbil se mi jeho styl a tak jsem ho okopíroval.“

Stejně jako každý jiný závodník sype Josef Kalous z rukávu příběhy, které se sice nedají přesně zařadit ke konkrétnímu mítinku, avšak nenapodobitelně dokreslují atmosféru doby. „Pamatuju si na Petra Podholu,“ říká. „Byl z Bíliny, jezdil taky za Ústí. Já jednou vyhrál závody a oni se mi natáhli s Jardou Zobalů do věnce a vznikla z toho slavná fotka. V Polepech jezdil i Míla Čmejla. Jednou mě tam nasral, tak jsem mu prdnul rukou a už se plazil po mantinelu.“

Josef Kalous nezapomíná ani na Zdeňka Kudrnu. „Démonovi jsem byl na pohřbu, za Liberec jsem mu vez‘ věnec,“ vzpomíná, přičemž si okamžitě vybaví, kterak s ním a budějovickým Rudolfem Průchou stál při národní kvalifikaci v Čakovicích květnu 1973 na stupních vítězů. „Stavil se tam ředitel slévárny. Jak jsem byl v kombinéze, naložil mě do šestsettrojky a vez‘ mě až na Londýnskou.“

Řadu plochodrážních oválů již neúprosně přikryl silným nánosem čas. „Pamatuju si Budějice,“ dává Josef Kalous jeden příklad za všechny. „Tam jednou Pepík Herdů zajel dobře. U startu se lítalo patnáct metrů vzduchem, byl tam takovej‘ hrb. Jezdilo se v trapu, jak to bylo dlouhý.“

Zážitků by se posbíralo přehršel. „Jednou mi Zobalka dala přes držku,“ vzpomene si na jeden z nich. „Jarda mě sundal v Plzni, v neděli jsme jeli tady v Liberci. Počkal jsem si na něj, vrknul jsem, on si o mě brknul a šel. Projel jsem cílem, vrátil se pro něj a odvez‘ ho do depa. Ona si počkala, až jsem sundal přilbu, tak mně ji plácla.“

Takhle story pokračovala po mnoha letech. „Byli jsme s Máňou v Teplicích, tak jsme se jeli podívat k Jardovi do autoservisu do Ústí,“ dostává se Josef Kalous k pointě. „Jeho žena vykoukla z okna a říká ‚je tady ten Kalous z Liberce, jak jsem mu dala přes hubu‘. Pozvali nás na kafe a Maruš na to nikdy nezapomene.“

Plochodrážní kariéra Josefa Kalouse (*19.5.1940) v zrcadle času:

1966:	první zmínku o Josefu Kalousovi nabízí nevyplněný program kontrolních a vyzývacích závodů jednotlivců v Polepech na třináct jízd z 8. května; test match Viktoria Praha vs. Ústí nad Labem z 22. května 57:51 (Josef Kalous 7 bodů); traťová rezerva čtvrtého závodu mistrovství republiky jednotlivců 2. října v Polepech – 14. (3 body); mistrovství republiky jednotlivců: traťová rezerva pořadatele pro poslední závod v Polepech 14. (3 body); kvalifikace pro MR jednotlivců 1967 – skupina A : Praha 12. – Hradec Králové NS – Polepy 11. – Liberec 12. – Dolní Čermná NS – Mšeno ?
1967:	Pohár Světa motorů: AMK Ústí nad Labem 2. ve skupině B; kvalifikace pro MR jednotlivců 1968: semifinále předkvalifikace Slaný 9., finále předkvalifikace Polepy 4., kvalifikace 11. (Praha 11. – Slaný 9. – Chomutov 10.)
1968:	1. liga: Ústí nad Labem 2.; MR jednotlivců: Polepy – traťová rezerva Polepy 15.; kvalifikace o MR jednotlivců 1969 – nestartoval; kontrolní závody reprezentace: Polepy 16.
1969:	náhradníkem při květnovém mezinárodním závodě v Liberci – DNR
1970:	2. liga: Liberec 2., národní kvalifikace: v prvním kole nominován do Třince, výsledky nejsou známy stejně tak z dalších dvou kol, každopádně do kvalifikace o MR jednotlivců 1971 nepostoupil
1971:	zranění páteře
1972:	1. liga: Liberec 2. ve skupině A (detaily nejsou známy), 3. ve skupině C (Josef Kalous ve čtyřech závodech 8 bodů z 87 bodů celkem); národní kvalifikace: výsledky nejsou známy, nicméně v předkvalifikaci MR jednotlivců 1973 startoval pouze v jediném závodě v Liberci v roli traťové rezervy pořadatele
1973:	1. liga: Liberec vítěz skupiny A (detaily nejsou známy), 4. ve skupině C (Josef Kalous 13 bodů z 54 bodů klubu celkem); národní kvalifikace: první kolo Čakovice 3. – druhé kolo Liberec ?, třetí kolo Plzeň ? – do předkvalifikace o MR jednotlivců 1974 ale nepostoupil; ve startovní listině Ceny Podřipska v Polepech
1974:	1. liga: Liberec vítězem skupiny A (detaily nejsou známy); kvalifikace o extraligu 1975: Liberec 3. (Josef Kalous ve dvou závodech devět bodů z 55 bodů celkem) – postup; národní kvalifikace: první kolo Březolupy 2. – druhé kolo Ostrava 6. – třetí kolo Břeclav ?, postoupil do předkvalifikace o MR jednotlivců 1975; předkvalifikace o MR jednotlivců 1975: do kvalifikace nepostoupil – Čakovice 13., Plzeň ?, Zohor NS; účastník Ceny Podřipska v Polepech
1976:	v červenci 12. v celostátním podniku v Liberci
1977:	2. liga: Liberec 4. (Josef Kalous v šesti závodech 37 bodů ze 176 bodů celkem); MR jednotlivců: Liberec – traťová rezerva DNR; test match Liberec vs. Güstrow 30:48 (Josef Kalous 3 body)

Foto: archív Josefa Kalouse

Díky svým rozměrům připomíná mariánskolázeňské depo promenádu. Na tomto motoristickém korzu jej nemůžete minout. Tady pokud zdejší mítink nekoliduje s veterány v Hockenheimu či na jiném přírodním okruhu v Čechách. Menší obrýlený usměvavý muž rád přijme pozvání na drink. Ale opatrně, na zdravíčko se musí dávat pozor, byť Becherovka léčí, kudy teče, nejen v Karlových Varech, kam se z Plzně přestěhoval roku 1971. Jaroslav Pták starší se k ploché dráze dostal až se svým synem, když už jeho černá silničářská kombinéza visela na hřebíku. Příběh se však opakoval v jakési smyčce. Po konci plochodrážní kariéry svého potomka se opět proháněl po okruzích za řidítky úžasného historického motocyklu, který nyní sedlá pro změnu Jaroslav Pták mladší. Pojďme této zamotané story přijít na kloub.

 

První svezení zážitkem na celý život

Motocyklová silnice lákala Jaroslava Ptáka již v padesátých letech, kdy si ve své rodné Plzni našel cestu mezi závodníky. „Jezdil jsem s Jardou Kamarádem jako mechanik,“ vzpomíná na dobu před více než půlstoletím, kdy jej nakonec do závodního sedla nasměroval další Plzeňan. „Zavinil to Pepík Sloup, nechal mě svézt nejdřív se svou stopětadvacítkou a pak i stopětasedmdesátkou. Tím jsem k tomu čuchnul.“

Taková nabídka se neodmítá, byť hrdina našeho vyprávění (*27.4.1943) měl na prahu své plnoletosti ze závodního motocyklu pochopitelně respekt. „Prvně se mi roztřásly kolena,“ připouští dnes. „Ale řek‘ jsem si ‚je to hezký, musím se svýzt!‘“

Sotva se Jaroslav Pták prvně sklonil za plexisklem kapotáže, bacily motocyklového opojení se mu draly do těla. „Pak jsem si koupil starou hajtru od Vency Paruse, byla to stopadesátka,“ dostává se ke startu své vlastní závodnické kariéry. „První závody byly Kaplice 1962, možná 1961. Startovalo tam asi pětadvacet lidí a já přijel pátej‘. Takže to bylo velice dobrý.“

Doba motoristickému sportu přála a fanoušci si mohli víkend co víkend vybírat z pestré škály nabídky motocyklových závodů. „Jsem z Plzně,“ ujímá se slova opět Jaroslav Pták. „Tam byly dílny Svazarmu, kde se kluci srocovali. Jarda Kamarád, Pepík Sloup, Jarda Vališ, Mirek Vaindl. To byla parta. Já se tam potuloval a snažil se do toho proniknout. Povedlo se.“

S Jaroslavem Ptákem museli soupeři záhy počítat. „Pak jsem jel ve Kdyni a domácí závod,“ pokračuje v líčení svých začátků. „Celkem mi to šlo. Vždycky jsem měl proti bourákům druhej‘ tréninkovej‘ čas. A to jsem byl učedník před vojnou.“

V šedesátých letech však vojenská služba nemusela ještě automaticky znamenat dvouletý stop závodní činnosti. „Franta Boček mi zařídili vojnu v Dukle Dejvice,“ přizvukuje Jaroslav Pták. „Tam vyhodili i Bohouše Stašů. Byl v Dukle u Mošny a měl průšvih, tak ho převeleli k nám.“

I když by se svou postavou určitě líbil tankistům, místo obrněnce řídil na vojně mnohem elegantnější vozidlo. „Jezdil jsem u prezidentský kanceláře na hradě s Tatrou 603,“ objeví se na tváři Jaroslava Ptáka jeho charakteristický úsměv. „Kluk přede mnou měl žaludeční vředy, poslali ho do civilu a zbylo to na mě. Nakonec jsem byl taky voraženej‘, že jsme s tou Tatrou jezdili i po závodech.“

 

Konec na prahu čtyřicítky

Jaroslav Pták se našel v kubatuře 175 ccm, v níž se roku 1967 prokousal až mezi elitu ve federálním mistrovství republiky. „Naštěstí jsem moh‘ závodit i na vojně,“ vrací se hrdina našeho vyprávění ještě o pár sezón dříve. „První závod jsem jel Chotusice u Čáslavi, bylo to zmoklý a já jsem vyhrál. Stopětasedmdesátky jsem jezdil až do roku 1967, kdy tu třídu zrušili.“

Už v půli šedesátých let se začala datovat spolupráce s Václavem Paurem, renovovaným konstruktérem, který se později podepsal pod vznikem většiny závodních automobilů Metalex. Jaroslav Pták spolu s dalším plzeňským silničářem Janem Doležalem začali podle jeho projektu stavět motocykl s dvojitým kolébkovým rámem. O nějakých padesát let později jeden z trojice postavených strojů ho nejenže vrátil do sedla v závodech veteránů, ale splnil rovněž sny o silničních závodech jeho synovi, tehdy už bývalému plochodrážníkovi. Tak daleko se však niť našeho vyprávění ještě neodvinula.

Na prahu osmašedesátého Jaroslava Ptáka trápila zrušená kubatura 175 ccm. „Tím jsem se dostal do hroznejch‘ problémů, musel jsem jít do stopětadvacítek,“ povzdechne si nad nutností změnit třídu, aby mohl pokračovat v mistrovství Československa. „Použil se spodek Jawa a vršek polovička z dvěstěpadesátky RAVO. Z něho jsem vzal jeden válec a udělal z toho stopětadvacítku.“

Nicméně Jaroslav Pták z federálního šampionátu na čas vypadl, aby se však vrátil v půli sedmdesátých let. „Až po čase jsem se dostal k motoru MZ,“ vypráví. „S tím jsem slušně bodoval v mistrovství republiky. Na závěr svý éry jsem si od Bohouše Stašů přivez‘ dvouválcovou jakoby Morbidelli, kterou zkonstruoval a pojmenoval MBS.“

Nakonec se však stejně vrátil k pohonným agregátům z východoněmeckého Zschopau. „Bohoušova motorka jela dobře,“ vysvětliuje Jaroslav Pták. „Ale v Kopčanech (1980 – pozn. redakce) se mi vytočila sonda od teploměru. Ten motor de facto shořel. Projel jsem cílem a tam se to rozlítlo. A tím pádem, že jsem v tom měl spoustu peněz, jsem to prodal a vrátil se k MZ.“

S ní se jeho kariéra uzavřela. „V roce 1981 jsem jel poslední závod v Jindřichově Hradci,“ vybavuje si. „A na starý kolena jsem si přivez‘ věnec za třetí místo a tím jsem skončil.“

 

S půlminutovým náskokem bez vázy

Silniční okruhy se pořádaly prakticky napříč celým územím tehdejšího Československa ze všech, jehož koutů pocházeli také závodníci. O víkendu tvořili bezvadnou partu, která uměla nejen perfektně ovládat své motocykly, ale také se náramně dobře bavit. O veselé historky proto nemohla být nouze.

„Ve Svitavách jsem se jednou ulil,“ usmívá se Jaroslav Pták. „Já se totiž vždycky díval na toho s praporkem. A když dal ruku dozadu, věděl jsi, že chce mávnout. A do toho mávnutí jsem vždycky vletěl. Ale tenhle nemáv‘ a já odjel sám.“

Jaroslav Pták tehdy vystřelil dopředu, ale z euforie vedoucího závodníka jej rychle probraly červené praporky, jimiž mu traťoví komisaři dávali najevo přestupek, jehož se dopustil. „Blbci závodníci mi to potom na startovním roštu odpočítávali,“ přibližuje náladu na startovním roštu před restartem. „Slyšel jsem za sebou ‚Ptáku, ještě ne, ještě ne.‘ Drželi mě, až jsme odstartovali pořádně. Ale byla to ostuda jako barák.“

Závodnická parta držela pohromadě takřka za všech okolností. „Děsnej‘ problém byly peníze,“ připomíná Jaroslav Pták, že také v jeho éře byly finance alfou a omegou každého závodníka. „Neměl jsem auto. Technik Karel Bubeníček vlastnil Pobědu s šestiválcovým motorem Chevrolet. A slíbil, že mě odveze na závody do Příbrami.“

Cesta však nebyla jednoduchá. „Kousek za Spáleným Poříčím vybouch‘ motor,“ přibližuje Jaroslav Pták, že z Plzně daleko nedojeli. „Já šel pro vodu, on zezadu vyndal dvacetilitrovej‘ kanystr s olejem. Dolil deset litrů a jeli jsme dál. Já naštěstí se stopětasedmdesátkou vyhrál tři třídy i absolutně a moh‘ jsem kluky pozvat na večeři.“

Záhy však padla tma. „Najedli jsme se a vlezli do auta,“ dostáváme se k další patálii. „Karel Bubeníček pustil světla, ale propojily se s blinkrama. Světla blikala, kousek doprava, kousek zase doleva. Dojeli jsme z Příbrami do Plzně, kde jsem ještě bydlel, protože do Varů jsem se přestěhoval až v roce 1971. Na Slovanech jsme vlítli do díry, tím se světla srovnaly a dojeli jsme domů.“

Za dvě desítky let závodění se zážitků nasbíralo na tlustou knížku. „V Městci Králový byl ještě starej‘ okruh městem kolem nádraží,“ přisazuje si Jaroslav Pták. „Jako ceny měli krásný věci, ta moje říkala ‚tu vázu musíme přivézt domů‘. Měl jsem dvěstěpadesátku Jawku, ved‘ jsem a měl najeto pětadvacet vteřin na druhýho.“

Nicméně každý závod končí až ve svém cíli. „Asi dvě kola před koncem přijedu v zatáčce na kostky,“ dostává se Jaroslav Pták k pointě příběhu. „A bum, ležím na tlamě. Manželka tam stála s naším Jardou a křičela ‚honem, jeď, máš najeto‘.“

Podobné myšlenky měl ostatně i sám karlovarský závodník. „Jel jsem, ale praskla mi klika,“ vykouzlí opět jeden ze svých úsměvů. „Jak jsem to natočil, zapalování se chytlo, ale jak jsem za to vzal, přestalo to jet. Bylo to v televizi, ženský v práci říkali manželce, že jsem to vyhrál. Ale ona je usadila ‚ale prosím vás, on vede a nakonec upadne‘!“

 

Černá strana oslnivě blýskavé mince

Vedle veselých zážitků přinášelo závodění silničních motocyklů také všudypřítomné riziko. Bezpečnostní standardy přírodních okruhů ležely před čtyřiceti lety úplně jinde než na dnešních autodromech. Noviny přinášely nejen báječné reportáže o skvělých závodech, medailónky těch nejlepších, ale bohužel čas od času i černé nekrology.

„V Prievidzi byla rána jako z kanónu,“ přichází na mysl Jaroslava Ptáka slovenský cígelský okruh, jehož současníci neváhali přirovnávat ke slavnějšímu německému Sachsenringu. „Retardér byl pod uhelnou násypkou, jezdilo se tam i přes koleje. Rozbil se tam strašně Heinz Kriwanek z Rakouska.“

Svazarmovský oddíl Baník Cígel však svůj závod cizeloval jako diamant a v jednasedmdesátém pořádal již osmý ročník Cígelského okruhu. Přihlásila se bezmála stovka závodníků nejen z Československa, ale i z ciziny. Čekala je vskutku náročná trať s šestnácti zatáčkami, kde na délce 5175 metrů byla čtyřsetmetrová startovní rovinka jediným delším přímým úsekem.

„Já si to přes horizont splet‘,“ přiznává Jaroslav Pták, že zapamatovat si okruh bylo doopravdy náročné. „Jednou to bylo pomalý, podruhý rychlý. A já do pomalý zatáčky přilít‘ rychle. A spadnul jsem z mostu dolů. Štěstí, že jsem tam šel po vejfuku.“

V inkriminovaný okamžik však závodník neměl čas na rozbory příčin a následků své nehody. „Vidíš černý, modrý, černý, modrý,“ líčí dnes v pohodlném čalouněném křesle. „A pak rána a tma. ‚Mám to za sebou!‘ pomyslel jsem si. Ale najednou nade mnou slyším vrr, vrr a došlo mi, že se ani v nebi, ani v pekle nezávodí.“

Peklo se však mohlo záhy rozpoutat. „Nahoře nade mnou nějakej‘ dědek bafal fajfku,“ vybaví si Jaroslav Pták, že ani náhodou neměl ještě vyhráno. „Já dole a motorka, jak byla rozstřelená, stála na kolejích. ‚Dědo, jezdí tu vlaky?‘ zeptal jsem se. Když mi řekl, že za chvilku přijede rychlík, prosil jsem ho, ať mi přijde rychle pomoct. Po závodech přišel tajemník, ať si jdu pro peníze. Odpověděl jsem, že nemám nárok, protože jsem spad‘ už o tréninku, ale stejně mě zaplatili.“

Na ránu v Cígelu Jaroslav Pták nemohl ještě dlouho zapomenout. „Chytla mě paní doktorka,“ vysvětluje. „Musel jsem na ošetřovnu. Stříkačky tam byly v lihu, já měl spálený záda a ona mi to tím lihem vytřepala. Tři čtvrtě roku jsem z toho měl ještě černý fleky na zádech a nemoh‘ jsem se svlíknout.“

Rok na to Cígelský okruh zapadal do oslav desetiletého výročí zahájení těžby hnědého uhlí, avšak v zatáčce nad železniční tratí havaroval  Indonézan Saksono. „Ten indonéskej‘ princ měl čtyřválcovou Suzuki,“ povzdechne si Jaroslav Pták. „Taky si poplet‘ zatáčku, jenže se dostal dál než já, kde už nebyl balík slámy. Přiletěl soukromým letadlem, tak ho tam naložili. A měl to za sebou…“

 

Hradecká korida a karlovarská hrachovka

Děsivý pád prožil Jaroslav Pták rovněž v Hradci Králové. „To bylo jako na koridě,“ reaguje okamžitě. „Bouchnul jsem si o balík a sundalo mě to z motorky. Držel jsem se řidítek, běžel jsem vedle motorky vlevo. Odrazil jsem se, ale netrefil se do sedla a přepad‘ doprava. Zpátky jsem se už přehodit nestačil. Viděl jsem, že jedu do baráku a tak jsem motorku zahodil. Prásk, rána a řachla do toho domu.“

Incident se odehrál během tréninku, takže karlovarský silničář měl, o čem přemýšlet. „V neděli jsem chtěl závodit,“ upřesňuje tok svých tehdejších myšlenek. „Rám jsem rozřezal pilou a pomaličku to svařoval zpátky. Němec Wolfgang Weichelt, jeden z velmi dobrých ladičů závodních MZ a Trabantů, zkontroloval motor a dobrý.“

Provizorním zprovozněním motocyklu ovšem příběh ještě nedospěl ke svému happyendu. „Dlouho jsme stáli v předstartovním prostoru, protože předtím někdo na trati ztratil olej,“ pokračuje Jaroslav Pták. „Najednou pískli, že jedem na start! Měl jsem otevřený hledí u přilby. Chtěl jsem ohřát motor, přidal jsem víc plynu a to hledí mi ulítlo!“

Čtenář, který četl náš příběh pečlivě až sem, už jistě tuší, že ani tato patálie nepřinutila Jaroslava Ptáka odtlačit svou MZ do depa. „Ukazovali pět sekund do startu,“ usmívá se jako sluníčko. „A jde chlap, že tady je plexisklo. ‚To je moje!‘, stačil jsem ještě říct, ale už nešlo nic dělat. Ty celý závody jsem odjel bez hledí přilby a měl oči jako králík po myxomatóze.“

Něco takového stačí jen poslouchat, aby se zatajil dech. „Jel jsem s přivřenejma očima,“ přibližuje Jaroslav Pták, kterak si tehdy poradil. „Když jsem viděl zadní kolo někoho před sebou, tak jsem ho předjel. Ale pak jsem zase nic neviděl. Takhle jsem si hezky v Hradci zazávodil (smích).“

Tehdejší silničáři vedle závodění skrz naskrz Československem chodili běžně do práce, protože bez razítka zaměstnavatele v občance se z člověka stal příživník a potenciální obyvatel vězeňské cely. A vedle svého náročného koníčku se museli starat také o rodiny. Jaroslav Pták se stal tatínkem v pondělí 10. května 1965. Narodil se mu syn, který pochopitelně nemohl dostat jiné jméno než Jaroslav. Spolu jezdili na závody a dalo by se předpokládat, že má nalinkovanou dráhu za úzká řidítka silničního závoďáku.

„Jarda hrál hokej, pink ponk, všechny možný sporty,“ kroutí hlavou jeho otec. „Já byl rád, že do silničních motorek nedělá. Věděl jsem, jaká je to žebrárna. Kolikrát jsme se zadlužili, abych moh‘ závodit. V Český Třebový jsem udělal ojnici, Wolfgang mi dal motor MZ a stálo to tři pětky! A to se psal rok 1976!“

Tehdejší průměrná mzda zaměstnanců v civilním sektoru činila zhruba dva tisíce a tři stovky k tomu, přičemž třicet tisíc byla skoro polovina ceny nového kupátka Škoda 110 R s šedesátikoňovým motorem. „Jarda šel hned k babičce do Prahy,“ popisuje Jaroslav Pták, jak tehdejší průvan v peněžence vyřešil. „A my jsme ve Varech s manželkou jedli jen hrachovku. Moc jsme se nenajedli, ale zase jsme se spravili (smích).“

 

Pták si poradí

Nicméně u kolébky malého Jarouška musela v pětašedesátém stejně stát sudička, která se ráda dívala na závody motocyklů. Malé miminko později na letišti ve Lnářích vyzkoušelo tátovu stopětadvacítku MZ, aby se později přes motokros upíchlo především na ploché dráze. Na ní mu to šlo tak úžasně, že první zatáčka na ovále v Mariánských Lázních nese dodnes jeho jméno. A po skončení plochodrážní kariéry sedlá stopětadvacítku ČZ s rámem Václava Pauera, jíž jeho tatínek vodil v polovině šedesátých let.

„Když jsem končil v Jindřichově Hradci, byl tam Ivan Řepa,“ rozmotává Jaroslav Pták klubíčko příběhu, jaký dokáže dát dohromady jen samotný život. „Dělal tajemníka Svazarmu ve Varech a ptal se, jestli můj chlapec bude závodit. Odpověděl jsem, že ten o motorky nemá zájem.“

Jenže člověk míní a nakonec je všechno jinak. „Přesvědčil Jardu, že začal chodit do pionýrskýho domu, měli tam tři motokrosový padesátky,“ souhlasí Jaroslav Pták se starou pravdou. „Chodil tam od podzimu a na jaře mě slavnostně pozval na motokros do Lokte. Ze tří motorek jedna nenastartovala, druhá chcípla a ani ta třetí nedokončila závod.“

Nad tím muselo srdce závodníka zaplakat. „Ptal jsem se Jardy, co tam celou zimu dělali,“ říká Jaroslav Pták. „Prej‘ pomáhali spravovat auta. A tak jsem prohlásil ‚jestli to chceš dělat, musíme to dělat pořádně a spolu‘. A tím jsem si udělal ten ortel, co mám až dodneška.“

Počátkem osmdesátých let se motokros jevil schůdnější než silniční okruhy. „Byl daleko lacinější než silnice,“ potvrzuje Jaroslav Pták logickou cestu svého syna, který začal závodit v terénu. „Jenže Jarda se na vojně zranil. Když přišel, Jarda Lucák ho přesvědčil, že by bylo lepší jezdit plochou dráhu.“

Argumenty plzeňského trenéra zněly nejen přesvědčivě, ale také rozumně. „Je tam všechno zadarmo,“ konstatuje, že uchu jeho potomka podobná lákadla zněla jako rajská hudba. „Je zákaz jezdit na svejch‘ motorkách, musí se jezdit jen na svazarmovskejch‘. Přesvědčili Jardu, aby to šel jezdit. Vyfasovali jsme starej‘ střep, Plzeňáci řekli ‚Pták si to udělá‘. Až v roce 1989 už to bylo neudržitelný, jak jsme se dostali do víru plochodrážního tance, nafasovali jsme osmičku stojáka.“

I s ní si Jaroslav Pták poradil. „Musel jsem se to ale naučit,“ dodává. „Celej‘ život jsem dělal dvoutakty. Najednou byly čtyřtakty až do roku 2007, kdy toho Jarda nechal.“

 

Nekončící příběh

Otec a syn Ptákovi, kteří však v depu připomínali spíše dvojici sourozenců, nevydrželi v závodnickém důchodu dlouho. Do závodního sedla se překvapivě vrátil jako první Jaroslav Pták starší, jemuž v té době táhlo na sedmdesátku.

„Byl jsem se podívat v Nepomuku na silničním závodě veteránů,“ pouští se opět do řeči. „Líbilo se mi to. Řek‘ jsem si, že si postavím toho Pauera, co jsem měl v šestašedesátým. Rok předtím jsem přišel z vojny, udělali jsme to a v sezóně 1966 jsme s tím vyrazili. Jelo to dobře i v mistráku. Pan Pauer tím trojúhelníkovým rámem předběhl dobu, ale od bolševiků dostal červenou.“

A tak se v karlovarské garáži opět pracovalo. „Honza Doležal, co se mnou závodil, měl na půdě rám,“ září oči Jaroslava Ptáka za obroučkami jeho brýlí. „A v Nepomuku povídal ‚já ti ho dám‘. Já to ostatní dodělal a hned v roce 2010 se mi podařilo udělat mistra republiky ve veteránský třídě. Ale rok na to mě bouchla mrtvice a bylo po žížalkách.“

Krásný motocykl však dlouho bez pilota nezůstal, jelikož se do jeho sedla posadil Jaroslav Pták mladší. „Přes motokros a plochou dráhu se tak konečně dostal k silnici,“ dostává se Jaroslav Pták k příběhu, který nám někdy příště bude vyprávět jeho potomek. „Je to škoda, že to trvalo tak dlouho, protože by měl na to jezdit silnici na špičkový úrovni.“

Foto: archív Jaroslava Ptáka

Plochá dráha v Žarnovici neslávila v roku 2016 žiadne okrúhle jubileum. Rovnako tak Zlatá prilba SNP, keďže počet jej ročníkov je presne o 10 menší ako počet výročí žarnovickej plochej. 53. Zlatá prilba napriek tomu pútala výnimočnú pozornosť. Keď v roku 1989 vyhral prilbu Antonín Kasper mladší a s piatimi prvenstvami sa vyrovnal Jiřímu Štanclovi staršiemu, málokto čakal, že ich v dohľadnom čase niekto napodobí, alebo sa im čo i len priblíži. A že by to mohol byť niekto zo Slovenska, tomu už neveril asi nik.

 

A predsa je všetko inak. Po desaťročí aktívnej pretekárskej činnosti šliapal na päty legendárnej dvojici Štancl – Kasper domáci Martin Vaculík. Pred poslednou augustovou nedeľou 2016 rezonovali na verejnosti otázky, či aj on vyhrá tradičné žarnovické podujatie po piatykrát a či natrvalo získa tretiu putovnú zlatú prilbu z roku 1988? Hádam všetci vedia, že sa to podarilo. Martin s bilanciou 9 účastí, 8 x finále, 7 x pódium, 5 x 1. miesto, 1 x 2. miesto a 1 x 3. miesto sa stal pre svojich priaznivcov pri všetkej úcte k Štanclovi a Kasperovi najlepším účastníkom Zlatej prilby v celej jej  histórii. Keďže so začiatkom letnej sezóny 2017 to bude 50 rokov, ako som sa začal aktívne pohybovať okolo plochej dráhy, chcem sa podeliť o niektoré moje poznatky a spomienky.

 

Na začiatku bola Strieborná prilba

Žarnovica pribudla na plochodrážnu mapu Československa v roku 1953. Paradoxne aj v tom roku bola jedinou na Slovensku, tak ako prevažnú časť svojej doterajšej existencie, ktorá z nej robí najstaršie motoristické podujatie na Slovensku vôbec. Na začiatku bola 1. Pohronská plochá dráha škvárová v Žarnovici o Striebornú prilbu SNP v dňoch 29. a 30. augusta 1953. Pri názve sa žarnovickí nadšenci nechali inšpirovať predchodcami, ktorí usporiadali napríklad 2. Východoslovenskú plochú dráhu v Košiciach 1947, či 1. národnú plochú dráhu v Bratislave 1948, alebo 2. Bratislavskú plochú dráhu 1949. Iniciátorom vzniku plochej dráhy bol zubár František Majbo, pochádzajúci z Pardubíc a patriaci údajne aj do organizátorského kolektívu tamojšej Zlatej prilby počas jej trávnatej éry. Tak sa dostávame aj k pôvodu hlavnej ceny, striebornej prilby, ktorú vyrobili v malej prevádzke v Dolných Hámroch patriacej národnému podniku Sandrik Dolné Hámre. Spolu bolo vyrobených päť postriebrených a plasticky zdobených prilieb. Štyri z týchto trofejí vyhral Ing. Hugo Rosák z Prahy. Jednu venoval do Divišova, výrobcom plochodrážnych motocyklov, na vývoji ktorých sa podieľal, a ktorým vďačil tiež za svoje úspechy. Poslednú piatu striebornú prilbu získal pardubický Rudolf Havelka, v tom čase člen RH Praha. Význam žarnovických pretekov postupne narastal. V posledných dvoch ročníkoch bola Strieborná prilba SNP súčasťou majstrovstiev Československa. Po prvej medzinárodnej plochej dráhe pred rekordnou návštevou 20 000 divákov vypukla ale pri repríze v roku 1958 týfusová epidémia. Plánovaný šiesty ročník Striebornej prilby sa už nekonal a majstrovské preteky sa odjazdili v Kyjove.

Výsledky finálových jázd o Striebornú prilbu SNP:

1953	1. Hugo Rosák, 2. Miloslav Špinka, 3. Josef Růžička, 4. František Volavý
1954	1. Hugo Rosák, 2. Jan Lucák, 3. Miloslav Špinka, 4. Rudolf Havelka
1955	1. Hugo Rosák, 2. Jan Lucák, 3. Karel Kadlec, 4. František Fiala
1956	1. Hugo Rosák. 2. Alois Jarolím, 3. Karel Polák, 4. Jaroslav Machač
1957	1. Rudolf Havelka, 2. Miloslav Špinka, 3. Hugo Rosák, 4. Jaroslav Volf

 

Zlatá prilba SNP z roku 1959

Krajský výbor Zväzarmu v Banskej Bystrici bol niekoľko rokov patrónom pretekov na plochej dráhe v Žarnovici. V jeho réžii vznikla plochá dráha aj v krajskom meste na vedľajšej škvárovej ploche Štadióna SNP na Štiavničkách (na Medokýši). V rokoch 1959 a 1960 sa na nej uskutočnili preteky majstrovstiev Československa a ich súčasťou boli aj dodatkové jazdy štyroch najlepších jednotlivcov o Zlatú prilbu SNP. Novú trofej venoval Krajský národný výbor v Banskej Bystrici. Opäť bola vyrobená v Dolných Hámroch, podobala sa starším strieborným sestrám a bola putovná. Sezóna 1959 patrila Františkovi Richterovi. V Banskej Bystrici v daždi si vybojoval nielen majstrovský titul, ale stal sa aj prvým, v 28 rokoch relatívne mladým víťazom Zlatej prilby SNP. Čo sa Jaroslavovi Machačovi nepodarilo v roku 1959, dokázal v roku 1960, majstrovské preteky vyhral vtedy Tomíček. V tom roku bojoval o zlatú prilbu ako prvý Slovák Vojtech Mihálik. Nahradil zraneného Stanislava Svobodu, ktorého niektoré zdroje chybne uvádzajú vo výsledkoch majstrovstiev Československa.

V Banskej Bystrici sa potom venovali viac vlastnej pretekárskej základni a po prebudovaní štadióna sa plochá dráha vrátila v roku 1962 do Žarnovice. Opäť sa jazdilo v medzinárodnom obsadení a Hannibal Pattermann z Ostravy ako najlepší československý zástupca sa stal tretím víťazom zlatej prilby. Jaroslav Machač a Hannibal Pattermann už nežijú a 85 ročnému Františkovi Richterovi pripomínajú jeho triumf len fotografie a články v novinách a časopisoch. Od roku 1963 dostávajú však víťazi aj trvalú spomienku, miniatúrnu napodobeninu hlavnej putovnej trofeje.

Zlatá prilba SNP si niekoľko rokov hľadala svoju podobu. V rokoch 1963 a 1965 končili v Žarnovici majstrovstvá republiky. Tituly získal Luboš Tomíček, ale preteky vyhrali Karel Průša a Antonín Kasper. Kým v roku 1963 získal zlatú prilbu v samostatnej jazde Tomíček, v roku 1965 pripadla po dvadsiatich jazdách automaticky Kasperovi.

Už v roku 1963 sa vyskytol prvý problém s putovnou zlatou prilbou, keď obhajca Pattermann pricestoval bez trofeje. Pamätám si na horúčkovité telefonáty v kancelárii na štadióne v sobotu popoludní. Ich výsledkom bolo, že v nedeľu ráno sa na cestu do Ostravy a späť chystala trojčlenná posádka, dvaja referenti a mechanik, s vozidlom Škoda 1200 z krajského výboru Zväzarmu. Otec bol vtedy pokladníkom, a keďže nebolo ešte vybraté žiadne vstupné, poslal ma s nimi k nám domov pre peňažnú zálohu. Preteky začínali o 13:30 hodine a sledoval som ich z tribúny. Videl som, ako sa hlavnú cenu podarilo dopraviť na štadión niekoľko minút pred samotnou finálovou jazdou.

V roku 1969 bola prilba súčasťou stretnutia Českej a Slovenskej republiky. Základ českého družstva tvorilo Ústí nad Labem a namiesto Jaroslava Zobala štartoval 20 ročný Zbyněk Novotný. Bol nečakane nielen najlepším jednotlivcom stretnutia s plným počtom bodov, ale vyhral aj jazdu o zlatú prilbu. Zlatá prilba SNP sa konala aj o rok neskôr a dodnes sa koná pravidelne. Novotný opäť siahal po víťazstve. Na vedúcej pozícii vo finále ale spadol a jazda nebola dokončená. O prvom mieste Bedřicha Mareša z Pardubíc nebolo pochýb, ďalšie poradie 2. Josef Lid, RH Praha, 3. Ľudovít Batfay, Žarnovica vzniklo až po dlhšom dohadovaní a po športovom geste môjho bývalého spolužiaka.

Pozorný čitateľ by si na základe predchádzajúcich informácií mohol vypočítať, koľko malých zlatých prilieb bolo v Žarnovici od roku 1963 udelených. V skutočnosti ich bolo ale o jednu viac. Miniatúrna zlatá prilba bola nachystaná aj k finálovým pretekom majstrovstiev ČSSR 28. augusta 1966. Keď už bolo takmer všetko pripravené, postihla Žarnovicu 20. augusta prírodná katastrofa. Po prietrži mračien sa vylial Kľakovský potok, zaplavil centrum mesta vrátane štadióna a preteky boli odvolané bez náhrady. V roku 1967 mala Žarnovica starosti s rozbehnutím činnosti svojho plochodrážneho družstva, ale nepoužitá cena mala prísť vhod o rok neskôr. 22. septembra 1968 boli naplánované majstrovstvá Slovenska a majster mal okrem titulu získať aj zlatú prilbu. Opäť však zaúradovalo počasie. Do tretice bola miniatúrna prilba použitá v roku 1969. Žarnovica nadviazala kontakty s MSC Grenzland Viedeň a na 11. mája pripravila medzinárodné stretnutie družstiev. Rakúšania z neho vycúvali s odôvodnením, že nebolo zapísané v kalendári FIM, a pricestovali len Josef Bössner a Johann Hartl. Podľa návrhu prvého z nich sa nakoniec konali preteky dvojíc, po prvýkrát v Československu vôbec. Zapojilo sa do nich ešte osem domácich pretekárov a narýchlo povolaná dvojica Bratislavy. Svetobežník Bössner mal problémy s motocyklom a po tréningu menil motor. Keď ho na začiatku pretekov porazil Ivan Dedina a Pavol Krč jeho kolegu Hartla, bolo zle nedobre. Dedina s Krčom nakoniec súťaž dvojíc vyhrali a Rakúšania skončili až tretí, keď Bössner poslednú jazdu ani nedokončil. Pre štyroch najlepších jednotlivcov bola vypísaná finálová jazda. Bössner ju vyhral systémom štart – cieľ, dostal miniatúrnu zlatú prilbu ešte z roku 1966 a „všetko zlé“ bolo zabudnuté. „Bubbi“ aj po desaťročiach pri návštevách Žarnovice nezabudol pripomínať, že tu raz vyhral zlatú prilbu.

Zlatá prilba SNP 1971 sa odjazdila po prvýkrát ako medzinárodné preteky 16 jednotlivcov na 20 jázd. Petr Ondrašík po sobotňajšom prvenstve v predkvalifikácii majstrovstiev ČSSR triumfoval aj v nedeľu a vo veku 19 rokov, 10 mesiacov a 21 dní sa stal najmladším víťazom. Hádam po prvýkrát sa na medzinárodnej scéne predstavil tiež devätnásťročný Henny Kroeze, neskoršia novodobá holandská legenda. Jazdil s rozpáranou kombinézou v rozkroku a v štyroch jazdách vybojoval 5 bodov. Silou mocou chcel štartovať aj po piatykrát a dlho trvalo presvedčiť ho, že s prázdnou pneumatikou to nepôjde.

Malé faux-pas sa nám v Žarnovici podarilo vyprodukovať v roku 1972. Na pretekoch dominovali reprezentanti NDR a konkurovať im dokázal len bratislavský Jozef Tóth. Po dvadsiatich jazdách bol výsledok 1. Dieter Tetzlaff 15, 2. Jozef Tóth 13, 3. Wilfried Schneider 12, 4. Clemens Bever 10. Do programu bola opätovne zaradená finálová jazda a skončila nasledovne: 1. Tetzlaff, 2. Bever, 3. Tóth, 4. Schneider. Prehrešok dokumentuje obrázok trojice najlepších z časopisu Auto – moto so skomoleným poradím 1. Tetzlaff, 2. Schneider, 3. Tóth. Dodnes sa čudujem, že na to nik nepoukázal, vrátane kritických bratislavských novinárov.

V roku 1973 vyhral suverénne a podľa predpokladov Georgij Ivanov z vtedajšieho Leningradu. Účastníci pretekov sa presunuli do Prahy, aby 2. septembra naposledy štartovali na Strahove a pripomenuli niekdajšie Preteky víťazstva či Veľké ploché dráhy. O rok nato prekvapil všetkých na prilbe Angel Eftimov z Bulharska. Prebojoval sa do finále, čo nedokázali Milan Špinka, Hans Jűrgen Fritz, Jan Verner, Pawel Waloszek, Petr Ondrašík. V rozhodujúcej jazde ho síce po druhýkrát prekonal Štancl, ale Eftimov sa v nej revanšoval Schneiderovi s Tetzlaffom. Jiří Štancl mohol prísť o svoju obdivuhodnú sériu skôr, ako sa začala. K druhému prvenstvu pri 12. ročníku mal naopak nakročené Ondrašík. Na rozmočenej dráhe dosiahol 15 bodov a bezpečne viedol aj štartovné pole vo finálovej jazde. Potom sa mu ale roztrhla reťaz, víťaznou trofejou bol dekorovaný po druhýkrát Štancl a cenné tretie miesto zaznamenal domáci Ján Danihel. Na podujatí štartoval po prvýkrát Zdeno Vaculík. Danihel dosiahol finále ešte v roku 1978, medzitým to dokázal Ján Daniel v ročníku 1976, ktorý bol v réžii bratov Vernerovcov. Ondrašík sa dočkal víťazného repete v roku 1977 vo finále, ktoré sa išlo po druhýkrát na 6 kôl. O rok neskôr, keď ho čakalo finále svetového šampionátu jednotlivcov, ho v poslednom ročníku na škváre predčil náhradník pre Wembley Zdeněk Kudrna a v životnej forme jazdiaci Josef Minařík. Raritou v súvislosti s jubilejnou Zlatou prilbou SNP 1978 bola skutočnosť, že v tom istom termíne sa konalo významné podujatie aj na druhej slovenskej dráhe v Zohore, a to Pohár mieru a priateľstva.

K prvej zlatej prilbe sa nezachoval dokument, ktorý by určoval podmienky pre získanie putovnej trofeje do trvalého vlastníctva. Po dvadsiatich rokoch od jej zrodu padlo rozhodnutie, venovať prilbu natrvalo Jiřímu Štanclovi, ak zvíťazí na našom podujatí po tretíkrát. Štancl, majúci vtedy na svojom konte 9 titulov majstra ČSSR a sedem najlepších výsledkov pri siedmich štartoch v Žarnovici, to dokázal.

Výsledky Zlatej prilby SNP v rokoch 1959 až 1979:

1959	1. František Richter, 2. Miloslav Špinka, 3. Bohumír Bartoněk, 4. Jaroslav Machač
1960	1. Jaroslav Machač, 2. Luboš Tomíček, 3. Antonín Kasper, 4. Miloslav Špinka
1962	Hannibal Pattermann (najlepší pretekár ČSSR na medzinárodných pretekoch)
1963	1. Luboš Tomíček, 2. Karel Průša, 3. Pavel Mareš, 4. Rudolf Havelka
1965	1. Antonín Kasper, 2. Luboš Tomíček, 3. Pavel Mareš (bez finále)
1969	1. Zbyněk Novotný, 2. Jiří Moravec, 3. Evžen Erban, 4. Rudolf Havelka
1970	1. Bedřich Mareš, 2. Josef Lid, 3. Ľudovít Bartfay, 4. Zbyněk Novotný
1971	1. Petr Ondrašík, 2. János Szöke – H, 3. Jan Verner (bez finále)
1972	1. Dieter Tetzlaff-DDR, 2.Clemens Bever-DDR, 3.Jozef Tóth, 4.Wilfried Schneider-DDR
1973	1. Georgij Ivanov – SU, 2. Stanislaw Kasa – PL, 3. Jan Verner, 4. Petr Ondrašík
1974	1. Jiří Štancl, 2.Angel Eftimov-BG, 3.Wilfried Schneider-DDR, 4.Dieter Tetzlaff-DDR
1975	1. Jiří Štancl, 2. Dieter Tetzlaff-DDR, 3. Ján Danihel, 4. Petr Ondrašík
1976	1. Václav Verner, 2. Jan Verner, 3. Karel Voborník, 4. Ján Daniel
1977	1. Petr Ondrašík, 2. Aleš Dryml, 3. Josef Minařík, 4. Hubert Fischbacher-A
1978	1. Zdeněk Kudrna, 2. Josef Minařík, 3. Petr Ondrašík, 4. Ján Danihel
1979	1. Jiří Štancl, 2. Ladislav Hradecký, 3. Jerzy Kochman-PL, 4. Hubert Fischbacher-A

 

Zlatá prilba SNP z roku 1980

Druhú putovnú zlatú prilbu venoval Mestský národný výbor v Žarnovici. Podobala sa predchádzajúcej, len starý odznak Zväzarmu na jej čele bol nahradený novým modernejším prevedením v kruhu vavrínových ratolestí. Novú prilbu vyrobili tam, kde aj predchádzajúce veľké a malé prilby. Firma mala už názov Okresný priemyselný podnik Banská Štiavnica, prevádzka KOVO Hodruša-Hámre. Pre novú putovnú cenu bolo prijaté pravidlo, že natrvalo ju získa pretekár, ktorý ju vyhrá trikrát po sebe, alebo päťkrát celkove.

Prvým víťazom novej prilby sa stal Jiří Jirout. Favorizovaného Aleša Drymla porazil v roku 1980 aj Zdeno Vaculík a postaral sa o najlepší dovtedajší výsledok spomedzi žarnovických a slovenských pretekárov. O rok neskôr si trofej zo Žarnovice odvážal Zdeněk Kudrna. Všetci vieme, čo sa sympatickému Démonovi stalo 31. mája 1982 v Stadskanaali v Holandsku. Keď som 17. augusta cestoval do Prahy na tlačovú konferenciu, dostal som za úlohu priviezť do Žarnovice aj putovnú zlatú prilbu. Vyzbrojený radami z Markéty som sa vybral do Šeberova. Mal som to po ceste na výjazde z Prahy do Brna. V Šeberove sa len začínalo stavať, neboli tam ešte ulice. Mal som šťastie, pani Kudrnovú s dcérou som našiel doma. Hneď pochopili dôvod mojej návštevy a pozvali ma do nového domu. Vo vstupnej hale ma upútal obrovský vavrínový veniec z Inzellu 1979. Pani Kudrnová priniesla kufrík so zlatou prilbou a ja som sa chcel legitimovať. Aby si nemyslela, že som prišiel s nečistými úmyslami. Pani Jiřina o môj občiansky preukaz nemala záujem a dodnes sa mi vybavujú jej slová: „Něco takového by snad nikdo nebyl schopen udělat“.

Za Zdeňkom Kudrnom a Hugom Rosákom ronila 29. augusta 1982 slzy aj obloha. 20 jázd určilo za finalistu len Zoltána Hajdú, rovnakú šancu mali ďalší štyria pretekári. Dodatková jazda rozhodla o dvojnásobnom zastúpení Žarnovice s Vaculíkom a Tonhauzerom, čierny Peter zostal Adorjánovi. A to mal len o bod menej ako Hajdú. Do čela finálovej jazdy sa už po druhýkrát dostal Zdeno Vaculík. Siedma jazda a jej šesť kôl v náročných podmienkach s nedoliečeným zranením spôsobili, že ho Hajdú, Petr Kučera a Pavol Tonhauzer prevalcovali. Takmer 200 maďarských fanúšikov bolo vo vytržení.  Na víťaza 20. Zlatej prilby pri tridsaťročí žarnovickej plochej dráhy čakal okrem cennej trofeje aj plochodrážny motocykel Jawa. V kvalitnej konkurencii sa opäť nestratil Vaculík, ale do finále nepostúpil na pomocné kritériá. Vo finále dlho viedol Adorján, ale opäť zvíťazil Štancl. Prilba nebola súdená ani Alešovi Drymlovi staršiemu. V roku 1984 sa zrodila tradícia mopedov Babetta pre víťaza pretekov, ako aj pre víťaza diváckej tomboly. Ondrašík štartujúci na prilbe po desiatykrát zadrel po víťaznej prvej jazde motor a odstúpil. Štancl tentokrát zvíťazil bez problémov. Karta išla Tonhauzerovi. Postup si vybojoval v 20. jazde, a keď vo finále spadol Hajdú, vystúpil po druhýkrát na stupne víťazov.

Zlatá prilba SNP z roku 1980 na scéne dlho nevydržala, veľa nechýbalo a mohla tam byť ešte kratšie. Ročník 1985 bol príťažlivý tým, že vtedajší československý fenomén Jiřé Štancl mal na dosah druhú putovnú hlavnú cenu. Po súboji s Kasperom do posledných metrov finálovej jazdy našiel Štancl v Žarnovici po prvýkrát premožiteľa a Antonín Kasper mladší zopakoval po dvadsiatich rokoch triumf svojho otca. O druhú putovnú prilbu sa jazdilo ešte dva roky, potom si našla svoje miesto natrvalo v Prahe medzi trofejami Tonyho Kaspera. Kým v rokoch 1985 a 1986 mu boli najväčšími súpermi reprezentační kolegovia, posledná edícia druhej zlatej prilby sa zapísala do dejín finálovou jazdou štyroch pretekárov zo štyroch krajín. Od roku 1986 ostala žarnovická plochá dráha jedinou na Slovensku, ako tomu bolo aj v rokoch 1953, 1957, 1958 a 1969 – 1972.

Výsledky finálových jázd Zlatej prilby SNP v rokoch 1980 až 1987:

1980	1. Jiří Jirout, 2. Zdeno Vaculík, 3. Aleš Dryml, 4. Herbert Szerecz-A
1981	1. Zdeněk Kudrna, 2. Jiří Jirout, 3. István Szirácki-H, 4. Jerzy Kochman-PL
1982	1. Zoltán Hajdú-H, 2. Petr Kučera, 3. Pavol Tonhauzer, 4. Zdeno Vaculík
1983	1. Jiří Štancl, 2. Zoltán Adorján-H, 3. Aleš Dryml, 4. Viktor Kuznecov-SU
1984	1. Jiří Štancl, 2. Zoltán Adorján-H, 3. Pavol Tonhauzer, 4. Zoltán Hajdú-H
1985	1. Antonín Kasper, 2. Jiří Štancl, 3. Lubomír Jedek, 4. Sándor Tiháni-H
1986	1. Antonín Kasper, 2. Petr Vandírek, 3. Lubomír Jedek, 4. Sándor Tihányi-H
1987	1. Antonín Kasper, 2. Paolo Salvatelli-I, 3. Zoltán Adorján-H, 4. Piotr Pawlicki-PL

 

Zlatá prilba SNP z roku 1988

V poradí tretiu putovnú zlatú prilbu venoval Okresný národný výbor v Žiari nad Hronom. Zrodila sa tam, kde aj tie predchádzajúce. Prilba mala tradičný vzhľad, svojím tvarom pripomínala vojenské ochranné prilby patriace do výzbroje príslušníkov slovenskej armády a účastníkov Slovenského národného povstania. Trofej v skutočnej veľkosti bola vyrobená z mosadzného plechu hrúbky 1,5 mm. Tvar dostala po vyformovaní na kovotlačiarskom sústruhu a ručnom dotvarovaní. Zdobila ju plastická obruba a rovnaký lem stredom prilby, odznak Zväzarmu, ozdobné hlavičky nitov upevňujúcich výplň vnútra prilby a vyrytý nápis „Na pamiatku SNP“. Po obrúsení, očistení a odmastnení bola prilba postriebrená, pozlátená a vyleštená. Na túto úpravu bolo použité 40 gramov striebra a 8 gramov zlata. Celá prilba vážila 3,5 kg a jej výrobná cena zrejme aj so zľavou bola 12 100 korún. Miniatúrna zlatá prilba bola v tom čase dodávaná za 1 000 a neskôr za približne 1 600 Kčs. Od roku 1994 vznikali malé prilby v prevádzke pod názvom Kovolesk s.r.o. Hodruša-Hámre. Posledné miniatúrne zlaté prilby boli vyrobené stále na pôvodnom mieste, ale ich dodávateľom bola spoločnosť Réte s.r.o. Župkov za cenu asi 6 500 slovenských korún a potom za 250 eur. Tretia veľká putovná zlatá prilba zmenila po čase svoj výzor. Po politicko-spoločenských zmenách zanikla branno-športová organizácia Zväz pre spoluprácu s armádou. Jej odznak na trofeji bol zmenený, do pôvodnej siluety bol umiestnený nápis usporiadateľskej organizácie „AMK Plochá dráha Žarnovica“.

Nová putovná trofej a jubilejný 25. ročník pretekov bol podnetom k zmene systému pretekov. V roku 1988 štartovalo na Zlatej prilbe SNP po prvýkrát 20 pretekárov a náhradníci. Najprv absolvovali 16 kvalifikačných jázd v päticiach s bodovaním 4, 3, 2, 1 a 0 bodov. Každý pretekár štartoval štyrikrát a podľa počtu bodov bolo určené poradie. K tejto základnej časti pretekov ma inšpirovali preteky Golden Gala v Lonigu. Vito Artosin, ikona talianskeho speedwaya s uznaním konštatoval, že náš rozpis je lepší ako jeho vzor. Rozpis nie je a ani nemôže byť úplne objektívny. Niektorí štartujúci sa stretávajú dvakrát a niektorí ani raz. K určeniu poradia boli viackrát použité bežné pomocné kritériá. Krajným rozhodovacím prostriedkom bol už aj lós, ale dodatkovú jazdu pri rovnosti na 10. a 11. mieste zatiaľ nebolo potrebné použiť. Prvých desať pretekárov absolvuje dve semifinálové jazdy a po dvaja najlepší postupujú do finále. Ostatní sa môžu o posledné dve finálové miesta pokúsiť ešte v opravnej jazde. Opravná jazda a finále sa idú v šesticiach, z toho finále na 6 kôl. V roku 2006 som systém Zlatej prilby ešte zdokonalil zmenou poradia sérií jázd v základnej časti ako aj zmenou poradia semifinálových jázd. Tento systém Zlatej prilby SNP použili, alebo nechali sa ním inšpirovať ďalší usporiadatelia.

Antonín Kasper mladší pokračoval vo víťaznom ťažení a v roku 1989 sa vyrovnal Štanclovi. Kým jeho predchodca triumfoval v rozpätí 10 rokov, Kasper junior to dokázal päťkrát po sebe. V roku 1988 nezvládol semifinále ani opravnú jazdu Zoltán Hajdú po 16. jazde najlepší rovnako ako Matoušek. O rok neskôr sa obeťou play off systému stal Zdeněk Schneiderwind, hoci predtým nenašiel premožiteľa. Zdeno Vaculík si naopak nemohol želať krajšiu rozlúčku s aktívnou činnosťou ako so zeleným vencom na krku. V predvečer Zlatej prilby 1990 štartoval Kasper vo finále MS jednotlivcov a žarnovická trofej čakala na nové meno. Na víťazný stupienok postúpil Lubomír Jedek a zopakoval to aj o rok neskôr. Zlatá prilba bola vtedy vrcholom sezóny pre staršieho z bratov Forgáčovcov, ktorý dosiahol finále už v roku 1989. Gašpar Forgáč s Jedekom bojovali koleso pri kolese do poslednej zákruty. Keď sa už zdalo, že prilbu získa domáci odchovanec, jeho malé zaváhanie skúsenejší súper využil. Až na tretí pokus sa v roku 1992 podarilo dostať do Žarnovice Armanda Castagnu. Predstavil sa zaujímavým spôsobom. Po prvýkrát zvíťazil až v poslednej kvalifikačnej jazde, ďalej išiel ako ôsmy v poradí a do finále postúpil, keď Adorjána zradil v semifinále motocykel. Úlohu favorita ale nakoniec splnil a jeho zásluhou sa po prvýkrát stala víťaznou značkou GM.

Žarnovický plochodrážny šport v deväťdesiatych rokoch poznamenal vypuklý generačný problém. Z nádejného juniorského kolektívu zostali športovať po základnej vojenskej službe vlastne len Gašpar Forgáč a Vladimír Višváder aj to v Pardubiciach. K tomu sa pridružila revolučná zmena spoločenských pomerov s rozdelením Československa a zánik patronátneho podniku Preglejka. Naďalej sa u nás organizovali významné podujatia, aj keď Zlatá prilba SNP bola niekedy len jediným podujatím sezóny. Viacerí žarnovický a slovenský plochodrážny šport pochovávali a úsilie o zachovanie kontinuity nebolo docenené. Politici vyriešili aj dilemu s dvoma zlatými prilbami v jednom štáte. Bombardoval nás s tým dlhoročný pardubický a federálny šéf Karel Mikulášek a odvolával sa na športové poriadky. Argumentovať tým, že slovenské prilby uzreli svetlo sveta v rokoch, keď sa pardubická zlatá nejazdila, by nebolo férové. V predpisoch bolo pritom medzi riadkami napísané, že tak ako sa môže organizovať v každej disciplíne len jedna Veľká cena Československa, tak sa môže organizovať len jedna Zlatá prilba Československa.

Je zaujímavé, že po roku 1991 prestali dočasne aj české prvenstvá v Žarnovici. V roku 1992 štartoval vo finále zo zástupcov spoločnej ČSFR len Petr Vandírek, o rok neskôr za Českú republiku Vandírek so Schneiderwindom. V roku 1994 sa na štart finále postavilo päť Čechov, ale ani jeden nedokázal zabrániť Heinrichovi Schatzerovi, aby sa vo veku takmer 41 rokov stal najstarším víťazom. V roku 1995 mohol vyhrať Roman Matoušek. Na vedúcej pozícii sa vtedy vystriedali traja pretekári a Vladimír, resp. Volodymyr Kolodij po beznádejnej štvrtej pozícii po štarte prekonal so sériovou Jawou Matouška na cieľovej čiare. Jeho víťazstvo bolo také prekvapujúce, že sme mu nezahrali ani hymnu, nemali sme ju pripravenú. Hymna a to slovenská sa hrala o rok neskôr. Pred finálovou jazdou skandoval celý štadión „Slovensko, Slovensko …“ a po jej skončení sa do fotoobjektívov usmieval Jaroslav Gavenda z Březolup reprezentujúci Slovenskú motocyklovú federáciu. Tieňom pretekov boli štyria zranení a jedným z nich bol Vandírek. Už po dvoch jazdách mal zabezpečený postup, potom si zlomil ruku a viac na prilbe neštartoval. Úspech Gavendu mohol v rokoch 2000 a 2001 zopakovať v slovenských farbách Tomáš Topinka. Najprv udivoval, keď zo zadných pozícií predbiehal súperov a pri poslednej šanci sa z posledného miesta prebojoval až na druhú postupovú pozíciu. Vo finále však v skrumáži takmer spadol a skončil posledný. O rok neskôr postupoval suverénne a viedol aj vo finále. Jazda sa však opakovala a bolo z toho len tretie miesto.

Smutným hrdinom ročníka 1997 bol Garry Stead. Vyhral základnú časť aj  semifinále a išiel si neohrozene po víťazstvo, keď ho zradil požičaný stroj BM. Prilba tak neputovala do Anglicka, ale štyrikrát po sebe do Čiech a štyrikrát po sebe do Pardubíc. Začal to Václav Milík a v roku 1998 napodobil svojho otca Marian Jirout. Čo sa nepodarilo Alešovi Drymlovi otcovi, dokázal o rok Aleš junior a stal sa aj ďalším najmladším víťazom, o 11 dní mladším ako Petr Ondrašík. V roku 2000 zopakoval svoje prvenstvo Václav Milík. Mal pre zmenu štyridsať rokov, o 4 mesiace a 11 dní menej ako Schatzer a o 8 mesiacov a 1 deň viac ako Rosák v roku 1956. Kým prvýkrát dostal k víťazstvu ešte skúter, druhýkrát to bol už plochodrážny motor Jawa. Ceny odovzdával naposledy Ing. Milan Šovčík, s ktorého menom sú spojené najväčšie úspechy žarnovického plochodrážneho športu v predchádzajúcom storočí. 26 rokov bol riaditeľom Zlatej prilby SNP. Hneď v ďalšom ročníku rozhodoval Zlatú prilbu naposledy Ing. Juraj Nevřela z Bratislavy. Spolu odpískal 22 ročníkov.

Poliaci štartovali na prilbe od roku 1973, ale dlho bez víťazstva. Nezmenil to ani legendárny Pawel Waloszek, keď v roku 1981 vyhral tri jazdy a dvakrát odstúpil z vedúcej pozície pre poruchy. Podarilo sa to až o tridsať rokov neskôr rozporuplnému Robertovi Dadosovi. Ani nie o tri roky nato si po tretíkrát siahol na život a zachrániť sa ho už nepodarilo. Druhou najúspešnejšou krajinou sa medzitým nečakane stalo Maďarsko. Zvíťaziť sa síce nepodarilo ani raz Adorjánovi, maďarskej obdobe českého Štancla a talianskeho Castagnu, ale postarali sa o to Hajdú, Petrikovics, Stefáni a Magosi. Attila Stefáni vyhral prilbu na štvrtý pokus a v upršanom ročníku 2003 mu stačili k repríze dve kvalifikačné jazdy a skrátené finále v pätici. V roku 2004 nebol vo víťaznej forme. Po 16. jazde bol siedmy, v semifinále a v oprave tretí. Cesta Norberta Magosiho k prvenstvám bola dlhšia, predchádzalo im šesť menej úspešných štartov. V roku 2007 sa mu v semifinále postavili do cesty Šantej s Málekom a sen o hetriku sa rozplynul po dráme v opravnej jazde. Krátko po štarte spadol po kolízii spolu s Kugelmannom. Nemec jazdu opakoval, síce neúspešne, ale pre Magosiho preteky skončili. Magosiho po prvom víťazstve v roku 2005 dekoroval prezident Ivan Gašparovič, čo vzbudilo značný ohlas u zahraničných účastníkov podujatia. K pravidelným hosťom patrili otec a syn Šmídovci z Pardubíc. Nikdy neprišli naprázdno, okrem suvenírov venovali niekoľkokrát pohár buď pre najlepšieho českého, alebo česko-slovenského pretekára. Účasť slovenského prezidenta na Zlatej prilbe SNP inšpirovala Jiřího Šmídu staršieho, aby sa pokúsil k niečomu podobnému nahovoriť Václava Klausa. Nestretol sa to však s pochopením. A ešte jedna poznámka k Zlatej prilbe 2005. Rozhodcom pretekov bol Vlastimil Červenka, ktorý o zlatú prilbu usiloval trikrát ako pretekár a desať rokov dozadu štartoval aj vo finále pretekov. V minulosti rozhodoval prilbu dvakrát Bedřich Slaný, aktívny účastník pretekov v roku 1962.

Maďarskú sériu prerušil Tomáš Suchánek a ukončil Filip Šitera. V roku 2004 sme sa v Žarnovici odhodlali podporiť vznik Pohára MACEC. Záhadná skratka znamená Motorcycle Association of Center European Countries, alebo po našom Motocyklové združenie stredoeurópskych krajín. 16 jázd základnej časti Zlatej prilby SNP bolo vyvrcholením 1. ročníka súťaže. Prvý skončil bez straty bodu Stanislaw Burza a bol na dráhe aj najrýchlejší. Burza dominoval aj naďalej, vyhral semifinále, prebojoval sa do čela finálovej jazdy a odrážal Suchánkove útoky, kým jeho GM nestíchlo. Na vedúcu pozíciu sa vrátil 20 ročný Suchánek a zlatá prilba putovala po siedmykrát do rodiska jej staršej sestry, do Pardubíc. Na stupne víťazov vystúpil ešte 18 ročný Fritz Wallner a ani nie 21 ročný Pawel Baran, celkový víťaz MACEC Cup-u. Ročník 2007 poznamenaný drámou Magosiho vyvrcholil ďalšou drámou vo finále. Po prvom štarte nikým neohrozovaný padol na rovinke vedúci Šantej. Po opakovanom štarte išiel do čela Šitera, aby vyhral  tak ako päťkrát predtým, a stal sa ďalším najmladším víťazom (19 rokov, 4 mesiace, 8 dní). Po tretíkrát štartoval už Martin Vaculík, po druhýkrát postúpil do finále a po prvýkrát vystúpil na stupne víťazov.

V roku 2008 sa šiesti najlepší jednotlivci po základnej časti a všetci na Jawách, resp. na JRM stretli aj vo finále. Najlepšie odštartoval Vaculík, ale päťkrát prechádzal pred hlavnou tribúnou v čele Martin Gavenda. Potom zasiahla vyššia moc, roztrhnutá reťaz priniesla šťastie nášmu Martinovi a tomu druhému sklamanie ešte väčšie ako Novotnému, Ondrašíkovi, Steadovi, Burzowi, či Šantejovi. Domáce nadšenie nemalo konca, veď trvalo dlhých 55 rokov, kým domáci pretekár vyhral veľké domáce podujatie. S úplne najmladším víťazom (18 rokov, 4 mesiace, 19 dní) si tentokrát mohol pohovoriť aj prezident Gašparovič, nie ako s Magosim, ktorý neovláda inú reč okrem maďarčiny. V roku 2009 nemal Vaculík na prilbe súpera. Finále sa dvakrát opakovalo a nedokončili ho Gregorič, Wolff a Málek. Martin osemkrát suverénne odštartoval a bez problémov obhájil prvenstvo spred roka. V jeho tieni ostal výkon ďalšieho domáceho pretekára Jána Halabrína. Po návrate k aktívnej činnosti sa dokázal kvalifikovať do semifinále a jazdiť tam na postupovej pozícii, ale zradila ho technika. V roku 2010 mohol Vaculík po prvýkrát získať natrvalo putovnú zlatú prilbu z roku 1988, ale nakoniec si len skompletizoval pódiové umiestnenia. Hlavnú trofej a ďalšiu cenu, skúter odvážal po 19 rokoch do Prahy Matěj Kůs, ktorý na pretekoch ani nemal štartovať. Sen o spolukomentovaní Zlatej prilby SNP si pri tom splnil český moderátor a bývalý pretekár Miloslav Čmejla zo Štětí na Ústecku.

Ročníky 2011 až 2013 Maťo vynechal pre iné športové povinnosti. Prvý ročník bez neho ovládla poľská dvojica Brzozowski a Jedrzejewski. Boli najlepší v základnej časti, vyhrali semifinálové jazdy a Brzozowski bol najrýchlejší aj vo finále. Najviac ale prekvapil Felipe Nicolas Covatti z Argentíny, ktorý svoju budúcnosť spojil s plochou dráhou v Taliansku. Do nominácie sa dostal až dodatočne, upozornil na seba odvážnou jazdou popri mantineli a zastavil sa až tesne pod najvyšším stupňom víťazov. Obaja Poliaci mali svoje výsledky o rok obhajovať. Brzozowski nakoniec neštartoval ale dokonale ho nahradil Puszakowski, ktorý na dráhe nenašiel ani raz premožiteľa. Na jubilejnom 50. ročníku sa divákom predstavili víťazi z minulosti Jiří Štancl, Marian Jirout a Jaroslav Gavenda, ďalších päť víťazov, Suchánek, Magosi, Šitera, Kůs a Puszakowski obsahovala štartovná listina. Triumfoval nakoniec niekto úplne iný. Po jedenástich rokoch  bol opäť na bedni Josef Franc, tentokrát ako ďalší pražský víťaz.

Ostatné tri ročníky skončili výsledkami: 2014 Vaculík, 2015 Vaculík, 2016 Vaculík. Naša hviezda vyhrala trikrát po sebe, päťkrát celkove a aj tretia slovenská putovná zlatá prilba dostala svojho majiteľa. V prvom prípade sa odjazdilo len 16 jázd. Opäť úradovalo počasie, tak ako v rokoch 1959, 1972, 1973, 1975, 1982, 1986, pre ktoré sa skracoval program v roku 2003 a vôbec sa nejazdilo v roku 1968. Rok 2015 priniesol Vaculíkovi víťazstvo po súboji na ostrie noža s Václavom Milíkom juniorom a vlaňajší povinný triumf máme v živej pamäti.

53 ročníkov Zlatej prilby SNP malo 35 víťazov. Najčastejšie víťazili Jiří Štancl, Antonín Kasper mladší a Martin Vaculík, po dvakrát Petr Ondrašík, Zdeněk Kudrna, Lubomír Jedek, Václav Milík, Attila Stefáni a Norbert Magosi. Bez straty kytičky vyhral trikrát Vaculík v rokoch 2009, 2014, 2015, dvakrát Štancl v rokoch 1974, 1979 a potom ešte Josef Franc, Mariusz Puszakowski, Filip Šitera, Antonín Kasper mladší v roku 1985, Georgij Ivanov, Dieter Tetzlaff, Petr Ondrašík v roku 1971, Zbyněk Novotný, Antonín Kasper starší a František Richter.

Na návrat plochej dráhy do Žarnovice v roku 1962 bolo zvedavých 9 000 divákov. Návštevnosť na posledných ročníkoch Zlatej prilby sa pohybuje okolo 4 000 až 5 000 divákov. Najväčší počet 10 zúčastnených krajín zaznamenalo podujatie v posledných dvoch sezónach. Rekordérom v počte štartov je v Čechách žijúci žarnovický odchovanec Vladimír Višváder, pochádzajúci zo Zohora. Na Zlatej prilbe SNP štartoval bez prestávky v rokoch 1990 až 2010, teda spolu 21 krát. Najlepšie výsledky dosiahol v rokoch 1997 a 2004, keď obsadil 8. miesto. V roku 2001 si mohol bilanciu vylepšiť, ale rozhodujúcu kvalifikačnú jazdu s prázdnou nádržou nedokončil. Najčastejšie štartujúcim cudzincom je Norbert Magosi, keď nastúpil na prilbu 12 krát.

Je pravda, že Suchánek a Málek štartovali častejšie, ale u nich sa mi označenie cudzinec akosi nehodí. Suchánek štartujúci 13 krát obsadil už všetky miesta na stupňoch víťazov, ale Málek sa na pódium ešte vôbec nedostal. V roku 2003 bol náhradníkom, okrem toho odjazdil ďalších 14 ročníkov. Už pri premiére v roku 2002 skončil ako 17 ročný tesne pred bránami finále. Do finále postúpil 7 krát, ale boli z toho len štyri štvrté miesta. Nádejne vyzeralo jeho vystúpenie v roku 2013, bol ale vylúčený na štarte finálovej jazdy a dodnes sa polemizuje, či oprávnene. Niečo podobné zažil doteraz len sympatický Massimo Mora z Talianska v roku 1990.

Žarnovická plochá dráha je v súčasnosti na vzostupe hádam ako jediná široko ďaleko. Oživenie a miestami až eufória je dielom Martina Vaculíka, ktorý sa pod vedením svojho otca Zdena Vaculíka vypracoval na pretekára svetovej špičky. Patrí sa pripomenúť, že mu k tomu v začiatkoch nemalou mierou pomohla česká plochodrážna obec. Od roku 2011 máme v Žarnovici raritu, dva kluby v meste s ani nie 6 500 obyvateľmi. Neviem, či to tak musí byť. Nech sa však neopakujú sezóny 2011 a 2013, kedy na výstavnom slovenskom podujatí, neštartoval ani jeden domáci zástupca.

Výsledky finálových jázd Zlatej prilby SNP v rokoch 1988 až 2016:

1988	1. Antonín Kasper, 2. Zoltán. Adorján-H, 3. Roman Matoušek, 4. Viktor Kuznecov-SU, 5. Paolo Salvatelli-I, 6. Sándor Tihányi-H
1989	1. Antonín Kasper, 2. Lubomír Jedek, 3. Zdeno Vaculík, 4. Robert Nagy-H, 5. Pavel Karnas, 6. Gašpar Forgáč
1990	1. Lubomír Jedek, 2. Pavel Karnas, 3. Zoltán Hajdú-H, 4. László Bódi-H, 5. Mariano Castagna-I, 6. Massimo Mora-I
1991	1. Lubomír Jedek, 2. Gašpar Forgáč, 3. Zoltán Kovács-H, 4. Massimo Mora-I, 5. Zsolt Böszörményi-H, 6. Fabrizio Vesprini-I
1992	1. Armando Castagna-I, 2. Petr Vandírek, 3. Zoltán Adorján-H, 4.József Petrikovics-H, 5. Zsolt Böszörményi-H, 6. Paolo Salvatelli-I
1993	1.József Petrikovics-H, 2.Franz Leitner-A, 3.Heinrich Schatzer-A, 4. Petr Vandírek-CZ, 5. Eugeniusz Skupieň-PL, 6. Zdeněk Schneiderwind
1994	1.Heimrich Schatzer-A, 2. Václav Milík-CZ, 3. Jaroslav Gavenda-CZ, 4. Lubomír Jedek-CZ, 5. Petr Vandírek-CZ, 6. Pavel Karnas-CZ
1995	1.Vladimír Kolodij-UA, 2. Roman Matoušek-CZ, 3. Andrea Maida-I, 4. Jaroslav Gavenda-CZ, 5. Gábor Röth-H, 6. Vlastimil Červenka-CZ
1996	1. Jaroslav Gavenda-CZ/SMF, 2. Vladimír Kalina-CZ, 3. Pavel Ondrašík-CZ, 4. Robert Kuždžal- PL, 5. Jacek Rempala- PL, 6. Zoltán Hajdú- H
1997	1. Václav Milík-CZ, 2. Jiří Štancl-CZ, 3. Lubomír Batelka-CZ, 4. Eugeniusz Skupieň-PL, 5. David Suchan-CZ, 6. Garry Stead-GB
1998	1. Marian Jirout-CZ, 2. Jiří Štancl-CZ, 3. Aleš Dryml-CZ, 4. Karl Lechky-JAR, 5. Matej Ferjan- SLO, 6. Karel Průša-CZ
1999	1. Aleš Dryml-CZ, 2. Attila Stefáni-H, 3. Lubomír Batelka-CZ, 4. Lukáš Dryml-CZ, 5. Grzegorz Klopot-PL, 6. Karel Průša-CZ
2000	1. Václav Milík-CZ, 2. Michal Makovský-CZ, 3. Bohumil Brhel-CZ, 4. Stanislaw Burza-PL, 5. Izak Šantej-SLO, 6. Tomáš Topinka-CZ/SMF
2001	1. Robert Dados-PL, 2. Rafal Szombierski-PL, 3. Tomáš Topinka-CZ/SMF, 4. Attila Stefáni- H, 5. Tomáš Suchánek-CZ, 6. Andrea Maida-I
2002	1. Attila Stefáni-H, 2. Rafal Szombierski-PL, 3. Josef Franc-CZ, 4. Norbert Magosi-H, 5. Manuel Hauzinger-A, 6. Roman Chromik-PL
2003	1. Attila Stefáni-H, 2. Marian Jirout-CZ, 3. Marco Műller-D, 4. Tomáš Suchánek-CZ, 5. Richard Wolff-CZ (skrátený program, po 8. jazde finále v piatich na 4 kolá)
2004	1. Tomáš Suchánek-CZ, 2. Friedrich Wallner-A, 3. Pawel Baran-PL, 4. Ronny Weis-D, 5. Arkadiusz Kalwasinski-PL, 6. Stanislaw Burza-PL
2005	1. Norbert Magosi-H, 2. Sándor Tihányi-H, 3. Piotr Swiderski-PL, 4. Tomáš Suchánek-CZ, 5. Marian Jirout-CZ, 6. Stanislaw Burza-PL
2006	1. Norbert Magosi-H, 2. Marian Jirout-CZ, 3. Izak Šantej-SLO, 4. Martin Vaculík-SK, 5. Antonín Galliani-CZ, 6. Rafal Kowalski-PL
2007	1. Filip Šitera-CZ, 2. Hynek Štichauer-CZ, 3. Martin Vaculík-SK, 4. Martin Málek-CZ, 5. Adrian Szewczykowski-PL, 6. Izak Šantej-SLO
2008	1. Martin Vaculík-SK, 2. Pawel Hlib-PL, 3. Maks Gregorič-SLO, 4. Martin Málek-CZ, 5. Izak Šantej- SLO, 6. Martin Gavenda-CZ
2009	1. Martin Vaculík-SK, 2. Tomáš Suchánek-CZ, 3. Jan Holub-CZ, 4. Martin Málek-CZ, 5. Richard Wolff-CZ, 6. Maks Gregorič-SLO
2010	1. Matěj Kůs-CZ, 2. Martin Vaculík-SK, 3. Dino Kovačič-HR, 4. Václav Milík-CZ, 5. Martin Málek-CZ, 6. Zdeněk Simota-CZ
2011	1. Kamil Brzozowski-PL, 2. Nicolas Covatti-I, 3. Marcin Jedrzejewski-PL, 4. Martin Málek-CZ, 5. Kiril Cukanov-UA, 6. Tomáš Suchánek-CZ
2012	1. Mariusz Puszakowski-PL, 2. Martin Gavenda-CZ, 3. Václav Milík-CZ, 4. Marcin Jedrzejewski-PL, 5. Zdeněk Simota-CZ, 6. Tomáš Suchánek-CZ
2013	1. Josef Franc-CZ, 2. Karol Zabik-PL, 3. Filip Šitera-CZ, 4. Martin Gavenda-CZ, 5. Mariusz Puszakowski-PL, 6. Martin Málek-CZ
2014	1. Martin Vaculík-SK, 2. Martin Gavenda-CZ, 3. Kamil Brzozowski-PL (bez finále)
2015	1. Martin Vaculík-SK, 2. Václav Milík-CZ, 3. Tomáš Suchánek-CZ, 4. Jakub Jamrog-PL, 5. Arkadiusz Potoniec-PL, 6. Stanislav Mielničuk-UA
2016	1. Martin Vaculík-SK, 2. Eduard Krčmář-CZ, 3. Adrian Cyfer-PL, 4. Jurica Pavlic-HR, 5. Viktor Trofimov-UA, 6. Tomáš Suchánek-CZ

 

Víťazi Zlatej prilby SNP:

1.	16.8.1959	František Richter	M.Lázně	Eso	v B. Bystrici
2.	21.8.1960	Jaroslav Machač +	Přelouč	Eso	v B. Bystrici
3.	9.9.1962	Hannibal Pattermann +	Ostrava	Eso	bez finále
4.	4.8.1963	Luboš Tomíček +	Praha	Eso	1:23,80 min.
5.	8.8.1965	Antonín Kasper	Praha	Eso	bez finále
6.	31.8.1969	Zbyněk Novotný +	Ústí n/L.	Jawa	1:24,90 min.
7.	29.8.1970	Bedřich Mareš	Pardubice	Jawa	nedokončené
8.	29.8.1971	Petr Ondrašík (1.)	ČSSR	Jawa	bez finále
9.	29.8.1972	Dieter Tetzlaff	NDR	Jawa	1:22,60 min.
10.	29.8.1973	Georgij Ivanov	ZSSR	Jawa	1:21,40 min.
11.	30.8.1974	Jiří Štancl (1.)	ČSSR	Jawa	1:17,20 min.
12.	31.8.1975	Jiří Štancl (2.)	ČSSR	Jawa	1:16,80 min.
13.	29.8.1976	Václav Verner	ČSSR	Jawa	1:58,20 min. *
14.	28.8.1977	Petr Ondrašík (2.)	ČSSR	Jawa	1:57,40 min. *
15.	6.8.1978	Zdeněk Kudrna + (1.)	ČSSR	Jawa	1:59,80 min.
16.	26.8.1979	Jiří Štancl (3.)	ČSSR	Jawa	1:55,40 min. *
17.	31.8.1980	Jiří Jirout +	ČSSR	Jawa	1:56,40 min.
18.	30.8.1981	Zdeněk Kudrna +(2.)	ČSSR	Jawa	1:52,40 min. *
19.	29.8.1982	Zoltán Hajdú	Maďarsko	Jawa	1:57,30 min.
20.	28.8.1983	Jiří Štancl (4.)	ČSSR	Jawa	1:53,83 min.
21.	19.8.1984	Jiří Štancl (5.)	ČSSR	Jawa	1:53,32 min.
22.	25.8.1985	Antonín Kasper + (1.)	ČSSR	Jawa	1:51,10 min. *
23.	31.8.1986	Antonín Kasper + (2.)	ČSSR	Jawa	1:55,42 min.
24.	30.8.1987	Antonín Kasper + (3.)	ČSSR	Jawa	1:50,54 min. *
25.	28.8.1988	Antonín Kasper + (4.)	ČSSR	Jawa	1:48,44 min. *
26.	10.9.1989	Antonín Kasper + (5.)	ČSSR	Jawa	1:58,80 min.
27.	2.9.1990	Lubomír Jedek (1.)	ČSSR	Jawa	1:50,30 min.
28.	1.9.1991	Lubomír Jedek (2.)	ČSSR	Jawa	1:50,22 min.
29.	30.8.1992	Armando Castagna	Taliansko	GM	1:49,70 min.
30.	29.8.1993	József Petrikovics	Maďarsko	Jawa/GM	1:51,20 min.
31.	28.8.1994	Heinrich Schatzer	Rakúsko	Jawa	1:50,60 min.
32.	27.8.1995	Volodimir Kolodij	Ukrajina	Jawa	1:50,59 min.
33.	25.8.1996	Jaroslav Gavenda	Česká republika/SMF	Jawa	1:52,59 min.
34.	31.8.1997	Václav Milík (1.)	Česká republika	Jawa	1:47,40 min. *
35.	30.8.1998	Marian Jirout	Česká republika	Jawa	1:47,30 min. *
36.	29.8.1999	Aleš Dryml	Česká republika	Jawa	1:47,40 min.
37.	27.8.2000	Václav Milík (2.)	Česká republika	Jawa	1:49,03 min.
38.	26.8.2001	Robert Dados +	Poľsko	GM	1:47,16 min. *
39.	25.8.2002	Attila Stefáni (1.)	Maďarsko	Jawa	1:49,20 min.
40.	31.8.2003	Attila Stefáni (2.)	Maďarsko	Jawa	1:18,68 min.
41.	29.8.2004	Tomáš Suchánek	Česká republika	Jawa	1:49,05 min.
42.	28.8.2005	Norbert Magosi (1.)	Maďarsko	GM	1:47,09 min. *
43.	27.8.2006	Norbert Magosi (2.)	Maďarsko	GM	1:48,44 min.
44.	26.8.2007	Filip Šitera	Česká republika	Jawa	1:48.77 min.
45.	24.8.2008	Martin Vaculík (1.)	Slovensko	JRM	1:46,20 min. *
46.	30.8.2009	Martin Vaculík (2.)	Slovensko	GM	1:45,06 min. *
47.	29.8.2010	Matěj Kůs	Česká republika	GM	1:44,18 min. *
48.	28.8.2011	Kamil Brzozowski	Poľsko	GM	1:45,55 min.
49.	26.8.2012	Mariusz Puszakowski	Poľsko	GM	1:45,46 min.
50.	25.8.2013	Josef Franc	Česká republika	GM	1:46,24 min.
51.	31.8.2014	Martin Vaculík (3.)	Slovensko	GM	bez finále
52.	30.8.2015	Martin Vaculík (4.)	Slovensko	GM	1:46,17 min.
53.	28.8.2016	Martin Vaculík (5.)	Slovensko	GM	1:47,57 min.

* traťový rekord na 6 kôl

Súčasný traťový rekord na 6 kôl utvoril 23.9.2012 pri Majstrovstvách Slovenska Renat Gafurov z Ruska časom 1:43,66 min.

Víťazi Zlatej prilby SNP:

5x	Jiří Štancl. st. 1974, 1975, 1979, 1983, 1984, Antonín Kasper ml. 1985, 1986, 1987, 1988, 1989, Martin Vaculík 2008, 2009, 2014, 2015, 2016
2x	Petr Ondrašík 1971, 1977, Zdeněk Kudrna 1978, 1981, Lubomír Jedek 1990, 1991, Václav Milík 1997, 2000, Attila Stefáni, H 2002, 2003, Norbert Magosi, H 2005, 2006
1x	František Richter 1959, Jaroslav Machač 1960, Hannibal Pattermann 1962, Luboš Tomíček 1963, Antonín Kasper st. 1965, Zbyněk Novotný 1969, Bedřich Mareš 1970, Dieter Tetzlaff , DDR 1972, Georgij Ivanov, SU 1973, Václav Verner 1976, Jiří Jirout 1980, Zoltán Hajdú, H 1982, Armando Castagna, I 1992, József Petrikovics, H 1993, Heinrich Schatzer, A 1994, Vladimír Kolodij, UA 1995, Jaroslav Gavenda 1996, Marian Jirout 1998, Aleš Dryml ml. 1999, Robert Dados, PL 2001, Tomáš Suchánek 2004, Filip Šitera, 2007, Matej Kůs 2010, Kamil Brzozowski, PL 2011, Mariusz Puszakowski, PL 2012, Josef Franc 2013

Foto: Ladislav Osvald, Vladimír Wolf, archív Vojtecha Mihálika, časopis Auto – moto, Martin Búri, Peter Čákovský a Martin Mesiarik

Mšeno – 17. srpna 1996
Vývoj po sametové revoluci z listopadu 1989 byl zpočátku mnohdy charakterizován překotným odstraňováním minulých pořádků. Kupříkladu v Hodoníně oslavovali narozeniny prezidenta Masaryka nástěnkami ve výlohách obchodů ve stejném stylu, jako když na nich byli vůdci světového proletariátu. Na školách začali učit angličtinu vynikající ruštináři, kteří však ve svém novém přednášeném jazyce uměli možná ještě méně než Belmondo ve slavném Muži z Acapulca. Změn se dočkala také plochá dráha. Obě ligy se ke stylu dvojutkání vrátily jen na čas, ovšem o mistru republiky jednotlivců se s výjimkou sezón 2000 a 2001 rozhodovalo v jediném finálovém podniku v letech 1990 – 2007. Svého prvního titulu se tímto způsobem dočkal před dvaceti lety také Tomáš Topinka. Rozhodně nebude na škodu na něj se současným koučem pražské Markéty zavzpomínat. Už jen třeba proto, že se tímto výkonem zařadil do úzké skupinky devíti plochodrážníků, kteří slavili zlato dříve než čtyřiadvacetiny. Anebo že se tehdy Mšeno vůbec poprvé rozsvítilo umělým osvětlením.

 

Ze slibného juniora do užší české špičky

Historicky první mistrovství republiky, které vyvrcholilo jediným finálovým podnikem, mělo roku 1990 poměrně složitý kvalifikační systém. Jak čtvrtfinále, tak semifinále se neslo v dvoukolovém duchu. Závodníci, kteří se umístili na lichých místech v prvním kole, našli ve druhém kole protivníky na sudých pozicích z druhého závodu.

Počínaje sezónou 1991 se kvalifikační proces výrazně zjednodušil. Sice si nechal tři úrovně počínaje čtvrtfinále pro výkonnostně nejslabší přes dvojici semifinálových podniků až do finále, ovšem závody se nezdvojovaly. Tomáš Topinka vstoupil do nejstaršího motoristického šampionátu naší země v srpnovém semifinále na plzeňských Borech.

Skončil šestý, aby mu posléze o měsíc později při finále v Březolupech patřila jedenáctá příčka. Vytane-li vám na mysli myšlenka o průměrném výkonu, je třeba si uvědomit, že hrdina našeho vyprávění ve svých sedmnácti kroutil teprve svou vůbec první kompletní sezónu vůbec. A překvapil už jen tím, že se ve svém věku do finálového šampionátu vůbec kvalifikoval. Žádnému jinému juniorovi se totiž podobný kousek nepodařil.

Tomáš Topinka po finále 1996 ve Mšeně:

„V prvních dvou rozjížďkách jsem byl pouze druhý, ale předpokládal jsem, že body ztratí i největší soupeři, což se potvrdilo. V rozjezdu o titul jsem kupodivu nebyl nervózní. Všiml jsem si, že Tonda chtěl vyvézt Bohouše a využil jsem toho, že se perou mezi sebou a protáhl jsem se mezi ně.“

Zkraje devadesátých let se finalisty českého šampionátu stávalo více a více juniorů, kteří se dokonce v závěrečných klasifikacích prosazovali na úkor svých starších soupeřů. V září 1992 byl Antonín Šváb sedmý, o jedinou příčku před Tomášem Topinkou. Antonín Šváb skončil napřesrok v Chabařovicích, kde dráha po předchozích deštích připomínal plastelínu, čtvrtý. Hrdinou dne byl mladičký debutant Marián Jirout, jenž byl pátý.

Tomáš Topinka se z ústeckého předměstí vracel s osmou příčkou.  Napřesrok si ve Mšeně o místečko polepšil, když se mu po dvou vítězstvích ozvala z motoru hromová rána. Nejlepším závodníkem juniorského věku se stal pátý Robert Král. Tomáš Topinka se však už úspěšně etabloval i na mezinárodní scéně.

O vlásek mu unikl postup do světového finále jednotlivců ve Vojensu, odkud vedla cestička rovnou do prvního ročníku Grand Prix. Debutoval s nároďákem, sahal po medailích ve světových juniorech a dobře se živil v britském King’s Lynn. V pětadevadesátém skončil v českém finále ve Mšeně coby bronzový, když výše stáli jen Antonín Šváb a vítězný Zdeněk Tesař.

V šestadevadesátém se do mistrovství republiky vrátilo čtvrtfinále, které bylo o rok dříve plánováno do Kopřivnice, ale muselo být zrušeno vinou malého počtu přihlášených. Zbytek programu eskaloval během čtyř dnů v půli srpna. V úterý semifinále v Praze, ve středu druhé v Pardubicích a v sobotu finále ve Mšeně.

Tomáš Topinka se v Praze divákům ukázal na nejvyšším stupínku pódia. „Vyhrál jsem s třinácti body?“ kroutí hlavou nad vyplněným programem. „To si nepamatuju, vůbec, vůbec nepamatuju.“ V průběhu celého večera přitom nebyl první jen v rozjížďkách s Antonínem Kasperem a Petrem Vandírkem.

 

Začátek za očekáváním

Finále mistrovství republiky jednotlivců se ve Mšeně v srpnu 1996 konalo již počtvrté za sebou. Tomáš Topinka byl ještě závodníkem pražského Olympu, nicméně k městečku poblíž Mělníka měl specifický vztah. Nejenže tu našel svou budoucí manželku Romanu, ale v osobě Jiřího Opočenského i spolehlivého přítele a sponzora.

„Tyhle závody byly speciální,“ netají se Tomáš Topinka ve svých vzpomínkách na rozhodující závod šampionátu zpřed dvaceti let. „Jirka chtěl, abych to vyhrál, snesl by modrý z nebe, ale ne za tu cenu, že bych podváděl.“

Díky Jiřímu Opočenskému, který působil ve funkci jednatele producenta jízdních kol Oliba, začal vzkvétat také mšenský plochodrážní stadión. Vrchol přišel právě v šestadevadesátém, kdy české finále se stalo prvním zdejším závodem pod umělým osvětlením. Poté, co po sezóně 1987 musel svá světla umístěná rovnou nad oválem odstranit AMK Slaný, jelikož odporovala předpisům FIM a bránila v přidělení světového finále juniorů, se u nás večerní závody konaly jen na Markétě. Pardubický Svítkov se měl rozzářit světlem reflektorů až o takřka sedm let později.

Antonín Kasper po finále 1996 ve Mšeně:

„Byly to vyrovnané závody, které poznamenal déšť. Měl jsem nejhorší dráhu, dost vyježděnou. Věřil jsem ve vítězství, ale Topinka jel chytře, trochu mě křižoval v zatáčkách.“

Ze štědrého srdce Jiřího Opočenského však před dvaceti lety kupříkladu profitoval i Roman Matoušek. Po pražském semifinále se vracel na ligu do Sheffieldu, odkud si odskočil do Mšena, aby hned mířil zpátky do ostrovní monarchie královny Alžběty II.

„Maťas jel do Mšena s tím, že chce porazit Topase na jeho vlastním motoru,“ usmívá se Tomáš Topinka. „Jirka mu ho půjčil. Byly to motory od Weise, kterej‘ nám je tenkrát dělal.“

Program třetí srpnové soboty anno domini 1996 startoval již úderem osmnácté fotbalovým utkáním SK Mšeno proti fotbalovým internacionálům. Během následné třičtvrtěhodinové přestávky odtrénovali junioři, kterých oproti zvyklostem předchozích let bylo i s náhradníkem sedm. Svítící areál přitáhl takřka tři tisícovky divákům, jimž se závodníci přišli představit o půl deváté.

Tomáš Topinka neměl zrovna povedený vstup do závodu s ohledem na ambice, které spolu se svým patronem živil. V cíli rozjížďky s číslem jedna byl před ním Antonín Kasper, o čtyři jízdy později jej porazil Bohumil Brhel.

„Chtěl jsem mít závodníky typu Bogase a Tondy na začátku za sebou,“ vrací se dnešní kouč pražské Markéty do kůže závodníka. „Myslím, že se ještě jezdila jedna guma. To, že jsem se s nima neporovnal, je věc jiná.“

V té chvíli se už závod bohužel netýkal Davida Suchana. Pražský junior upadl ve čtvrté jízdě tak nešťastně, že skončil se zlomeným bederním obratlem v mělnické nemocnici. Závod za něho dokončoval Pavel Ondrašík, čerstvě dvojnásobný juniorský šampión naší země, jenž se do Mšena kvalifikoval jako náhradník.

Po dvou sériích se na čele průběžné klasifikace hřáli neporažení Antonín Kasper a Bohumil Brhel. O bod za nimi zůstával Václav Milík, který prohrál s Antonínem Švábem v rozjížďce s číslem tři. Čtyřbodovým skóre prozatím kromě Tomáše Topinky disponovali ještě Michal Makovský, Antonín Šváb, Jiří Štancl a Marián Jirout. Jenže noc byla ještě hodně mladá na dělání závěrů.

 

Třetí nejmladší šampión české historie

V rozjížďce s číslem čtyři Tomáš Topinka konečně zvítězil před pardubickým triem ve složení Michal Makovský, Marián Jirout a Vladimír Kalina. Záhy kvůli technickým patáliím předčasně skončil Jiří Štancl. Třináctá jízda měla svého vítěze znovu v osobě Tomáše Topinky, který proburácel pod šachovnicovou vlajkou před zraky Romana Matouška, Václava Milíka a Pavla Ondrašíka.

Po čtyřech sériích se čistým štítem nemohl chlubit už nikdo. Zdeněk Schneiderwind rozehrál večer nulou z úplně první jízdy, ale pak přestal vítězit až s koncem závodu. V desáté jízdě získal skalp Bohumila Brhela. Antonín Kasper hned vzápětí přidal třetí triumf, avšak v v rozjížďce s číslem patnáct skončil až třetí za Bohumilem Brhelem a vítězným Mariánem Jiroutem!

„Jirka před touhle jízdou říkal Máriovi ‚vyhraj a já ti koupím bednu šampusu‘ a on ji fakt vyhrál!“ nemůže dodnes Tomáš Topinka uvěřit, že si tehdy dvacetiletý pardubický junior vskutku poradil s oběma českými esy naráz. Každopádně závod dostal rázem nový náboj, protože na začátku poslední série měli Tomáš Topinka, Antonín Kasper i Bohumil Brhel na hrotu aktuálního pořadí po deseti bodech.

Boj o mistrovský titul vrcholil. Tomáš Topinka vzhledem k jedničce na své vestě šel na ovál jako první. A vyhrál. Stejně tak Antonín Kasper v rozjížďce s číslem devatenáct. A nakonec v úplně poslední jízdě dne i Bohumil Brhel, když porazil Petra Vandírka. Zdeněk Schneiderwind, který zvítězil počtvrté v řadě v osmnácté jízdě, už měl jistotu, že na něho žádný z věnců nezbude. Z oblohy se již snášel déšť a o šampiónovi pro rok 1996 mě rozhodnout tříčlenný rozjezd.

Bohumil Brhel po finále 1996 ve Mšeně:

„Nezvládl jsem dvě jízdy, když začalo pršet, neboť mi nevyšel start. Zašpinily se mi brýle a dopředu jsem se už nedostal. Navíc v rozjezdu o titul mně vypověděla službu motorka. Musel jsem si na poslední chvíli vzít náhradní, která měla ojetou gumu.“

Jeho start se nepovedl a musel být opakován. „Když jsme šli na rozjezd, začalo pršet,“ ujímá se slova opět Tomáš Topinka, v jehož paměti se na rozdíl od úvodu závodu repete dodatkové jízdy zapsalo pořádně hluboko. „Tonda si všímal Bohouše a mě nebrali v potaz. Tonda ho vyvez‘ a já je oba v prvním výjezdu podjel. Tonda pak po mně šel, ale už mě nepředjel.“

Minula třiadvacátá hodina a bylo rozhodnuto. Ceny předával oštěpař Jan Železný, čerstvě zlatý z Olympiády v Atlantě. Nejprve přišel na řadu třetí Bohumil Brhel, poté vicemistr Antonín Kasper a nakonec šampión Tomáš Topinka. Ten ovšem žádné velké oslavy neorganizoval, protože se po prodělané menší chřipce necítil ve své kůži. I proto odřekl svůj start v nedělní polské lize.

„Když vezmu závodníky, co tam jeli, je to neuvěřitelný,“ komentuje svůj titul po dvaceti letech. „Když se podíváš na startovku, je tam spousta lidí, který přestali závodit před iks lety. Vidím tam třeba Vencu Milíka, dneska mám v centru sportu jeho syna. Mrzí mě, že jsme spolu nikdy nestáli na startu. Tak to je, čas nezastavíš.“

Před dvěma desítkami let však Tomáš Topinka byl přece jen v úvodních fázích své kariéry. Bylo mu dvaadvacet. Husarský kousek stát se mistrem ve stejném věku měl tehdy za sebou pouze Václav Verner a Jiří Štancl, jenž prvně triumfoval už ve svých jednadvaceti.

„Nepřemejšel jsem nad věkem, co můžu, nemůžu, neřešil jsem to, jel jsem závody a chtěl vyhrát,“ přibližuje Tomáš Topinka své tehdejší postoje. „Ve Mšeně to tenkrát dopadlo, jak to dopadlo. Štěstí bylo, že Mário porazil Tondu a Bohouš prohrál ještě s tím Zdeňkem. U sportu musíš mít všechno. Bejt‘ připravenej‘, mít štěstí. A tady se to všechno sešlo.“

 

finále mistrovství republiky jednotlivců 1996 – Mšeno:

1. Tomáš Topinka (Praha) 13+3, 2. Antonín Kasper (Praha) 13+2, 3. Bohumil Brhel (Praha) 13+1, 4. Zdeněk Schneiderwind (Praha) 12, 5. Michal Makovský (Pardubice) 10, 6. Václav Milík (Pardubice) 9, 7. Marián Jirout (Pardubice) 9, 8. Petr Vandírek (Plzeň) 8, 9. Roman Matoušek (Slaný) 6, 10. Vlastimil Červenka (Březolupy) 6, 11. Antonín Šváb (Praha) 5, 12. Richard Wolff (Praha) 5, 13. Jiří Štancl (Plzeň) 4, 14. Robert Král (Březolupy) 4, 15. Vladimír Kalina (Pardubice) 2, 16. David Suchan (Praha) 0, náhradník Pavel Ondrašík (Praha) 1

 

---

Mládí poráží rutinu teprve až v nedávných letech:

Druhý ročník Mistrovství Republiky Československé, jak se oficiálně jmenoval náš individuální šampionát ve svých počátcích, vrcholil o víkendu 14. – 15. října 1950 na stadiónu plzeňského Sokola Pod výstavištěm. Miloslav Špinka udělal maximum pro zisk titulu. A ve finále vítězů, tehdejší obdobě finále A, mu ujeli jen Angličané Phil Bishop a Roy Craighead.

Pardubický závodník, jehož všichni uctivě oslovovali Mistře ještě po více než padesáti letech, se však opravdovým mistrem nestal. Stál sice na stupních vítězů bohatší o deset tisíc tehdejších korun, což v dobách průměrně měsíční mzdy těsně pod devět stovek byl opravdu balík. Miloslav Špinka však smutnil, byť jeho největší rival Rudolf Havelka skončil v závodě až šestý. Byl však druhým nejlepším československým státním občanem, takže díky systému mistrovských bodů srovnal krok s Miloslavem Špinkou.

Na pomocná kritéria byl lepší Rudolf Havelka, který se stal mistrem republiky. Za titul inkasoval třicet tisícovek, o pět více než Miloslav Špinka. Ten ještě počátkem tohoto tisíciletí nemohl přenést přes své srdce, že se Rudolf Havelka údajně domluvil s Hugo Rosákem a Janem Lucákem, že se mu v umísťovací jízdě, tedy jakémusi finále B, nebudou plést do cesty. A korunkám pak společně utrhali drápky na bujarém oslavném večírku.

Necháme-li ovšem stranou dobové kuloární informace, mistrovství republiky 1950 bylo historické v zásadě ve dvou skutečnostech. Za prvé bylo poslední až do roku 1954, kdy Svazarm vypsal poprvé svoje šampionáty ve všech motoristických disciplínách. Ad dvě, Rudolf Havelka se stal mistrem ve svých třiadvaceti letech. Protože se v dalších letech na mistrovský trůn prosazovali borci, kteří měli blíže než k třicítce ke dvacítce nebo už třicítku překročili, stal se z výkonu Rudolfa Havelky letitý pomník.

Až roku 1970 jej překonal Jiří Štancl, který první ze svých dvanácti šampionátů vyhrál na prahu jednadvaceti let. I jemu se podařilo vztyčit milník, protože se něco podobného povedlo až Matěji Kůsovi o další tři desítky let později. Slavit prestižní titul v mladším věku dokázali jen devatenáctiletý Václav Milík. A pochopitelně Martin Vaculík, sedmnáctiletý šampión, jež ovšem ve světle historických statistik jako by nebyl jediný český mistr z jiné země, ale rovnou z jiné galaxie.

Jiří Štancl však měl ve srovnání se svými mladšími následovníky o poznání horší výchozí pozici. On se totiž ve svých sedmnácti ještě víceméně na černo proháněl po polepském asfaltu za řidítky letité tátovy dvěstěpadesátky, zatímco oni již tři sezóny regulérně závodili s pětistovkou. I proto jsou mladší mistři České republiky záležitostí posledních let. Ale ještě při vší úctě k mládí, kdyby se Václav Milík věnoval i nadále skokům na trampolíně, zlato by stejně slavili starší borci.

Výjimečnost bezmála půlstoletí starých výkonů Jiřího Štancla tkví také ve faktu, že do svých třiadvaceti let vyhrál dva individuální tituly. Mezi osmi dalšími stejně starými mistry se zisk zlaté medaile podařilo zopakovat pouze Václavu Milíkovi a to rovnou třikrát. Jenže porovnávat výkony napříč léty je vždy ošidné, což může potvrdit konec konců i Martin Vaculík. Po nezdařené obhajobě z roku 2008 se totiž už nikdy do českého mistrovství republiky nevrátil. A tak se můžeme jen navždy planě dohadovat, jak by se vše vyvíjelo, kdyby Slovák, jenž ve svých dvaadvaceti vyhrál velkou cenu, startoval v mistrovství republiky jednotlivců pravidelně doposud.

Nejmladší mistři republiky jednotlivců:

věk:	závodník a sezóna:
17 let	Martin Vaculík – 2007
19 let:	Václav Milík mladší – 2012
21 let	Jiří Štancl – 1970
	Matěj Kůs – 2010
	Václav Milík mladší – 2014
22 let	Václav Verner – 1971
	Tomáš Topinka – 1996
	Václav Milík mladší – 2015
23 let	Rudolf Havelka – 1950
	Jiří Štancl – 1972
	Antonín Kasper mladší – 1985
	Michal Makovský – 1999
	Václav Milík mladší – 2016

Poznámka: věk je odvozen od data narození, jeho hodnota v tabulce tedy vyjadřuje, kolikáté narozeniny daný závodník oslavil v sezóně svého triumfu

Foto: Pavel Fišer a archív autora