Leszno – 6. září 1986
V půli osmdesátých let byli českoslovenští plochodrážníci špičkou kontinentu, důkazem čehož mohou být nejen postupy do finále světového šampionátu jednotlivců, ale také účinkování národního týmu v mistrovství světa družstev. Jenže v něm po sezóně 1985 nezůstal kámen na kameni. Jiří Štancl a Aleš Dryml se postavili na vlastní nohy v rámci takzvaného komerčního styku, který jim umožňoval starty v západních zemích, ale zároveň bránil bojovat v domácích šampionátech a reprezentovat. Václav Verner a Petr Ondrašík zase své místo v závodnické dílně vyměnili na funkcionářskou kancelář. Šanci dostala mladá generace, která záhy rozptýlila pochybnosti, protože v boji o postup do elitní skupiny světového týmového šampionátu na hlavu porazila výběry Polska, Austrálie a Německa. Jak se časy za tři desetiletí změnily, si dnes připomeneme s Petrem Vandírkem, jenž byl výraznou postavou celku, jenž se v šestaosmdesátém postaral o historicky poslední postup našeho nároďáku do finále mistrovství světa družstev v šampionátu konaném dle formule čtyřčlenných týmů.

 

Stagnující kontinent

Prvotní kvalifikační koncepce mistrovství světa družstev v sezóně 1960 byla přímočaře jednoduchá. Plochodrážní svět se rozdělil do čtyř zón, které pořádaly svou vlastní kvalifikaci, jejíž vítěz se kvalifikoval do finále. Svůj vlastní kvalifikační proces měly země britského Commonwealthu a Skandinávie, zatímco kontinentální Evropa se rozdělila na východní a západní zónu.

Zprvu byli favorité jasní. Svým skupinám dominovali Angličané, Švédové, Poláci a Čechoslováci, kteří se mohli chlubit bronzem z Göteborgu 1960 a především dodnes nedoceněným stříbrem z vídeňského Práteru o tři roky později. Jenže takové rozdělení se nelíbilo Sovětskému svazu. Jeho zástupci v FIM argumentovali, že jejich Sborná sice prohraje s Poláky ve východní zóně, ale československý tým v jednodušší západní skupině by porazila.

Ať tak či onak, zavedení kontinentálního finále, které bylo nadřazeno dvojicí kontinentálních kol a z něhož se postupovalo do světového finále, jim dalo svým způsobem zapravdu. Navíc se většinou konalo v zemi, o níž Julius Fučík psal, že zítra znamená včera, takže československý nároďák končil jako třetí, tedy první vyřazený.

Až slánský asfalt v letech 1968 a 1970 přinesl našim závodníkům postup do světového finále ve Wembley. Nicméně v souboji s Brity, Švédy a Poláky pokaždé utrpěli hrozivý debakl. Hlavně v druhém případě, když jediným ziskem celého družstva se staly tři body Václava Vernera. V dalších ročnících mistrovství světa družstev československý tým opět končil vyřazený v kontinentálním finále.

Jenže sedmdesátá léta se zlomila v půli a časy se měnily. Sovětské plochodrážníky, kteří zkraje dekády dovezli tři stříbrné a jednu bronzovou medaili, čekal ústup ze slávy, jenž se de facto zastavil až v posledních letech současného světového poháru. Sešup prožívali rovněž Švédové, zatímco československý model práce s plochodrážníky přinášel ovoce.

V půli září 1977 se náš národní tým vracel z Wroclawi provázený cinkotem bronzových medailí, přičemž domácí Poláci uchránili stříbro jen o dva body. Napřesrok v Landshutu nám třetí místo sebral Edward Jancarz, když v rozjezdu porazil Jiřího Štancla. Ovšem londýnský White City v devětasedmdesátém viděl Čechoslováky opět na nejnižším stupínku pódia. Od bronzu nebylo daleko ani ve Wroclawi 1980 či White City 1982.

Nicméně přelom sedmdesátých a osmdesátých let přinesl nástup dalších zemí, které v mistrovství světa družstev doposud hrály pasivní roli, především Dánska a USA, jejichž závodníci se dostali až na samotný vrchol. Naproti tomu ze slávy se vytráceli Angličané, kteří střídali medailová umístění s vyřazeními ve své části kvalifikaci. Za křiklavý případ poslouží trojice světových finále ve White City. V sezóně 1976 zde vyhráli Australané, za tři roky Novozélanďané a o další tři otočky planety Země okolo Slunce pro změnu Američané.

Ve všech třech případech se domácí Angličané jenom dívali. K pravidlu o přímém nasazení se FIM uchýlila až v sezóně 1984. Šampionát tehdy vrcholil v Leszně. Ačkoliv polskou plochou dráhu zmítala hluboká krize, v mezinárodní federaci byl jejich hlas ještě slyšet. Přisadili si také Angličané s argumentací podobnou té sovětské o dvacet let dříve. A sice, že jejich závodníci jsou lepší než borci z kontinentu. Svým způsobem jim vodu na mlýn dodal také tříbodový výsledek celého československého družstva ve Vojensu 1983.

A tak si prosadili, že třetí celek z interkontinentálního finále nebude vyřazen, nýbrž dostane jakousi poslední šanci v kontinentálním finále. A v něm shodou okolností Angličané vyřadili československý tým v sezónách 1984 a 1985. Vedení plochodrážní komise FIM bylo jasné, že geografickou kvalifikaci mistrovství světa družstev je potřeba nahradit objektivnějším modelem akcentujícím skutečnou výkonnost.

Suverén bez výkonnostních cílů

Novinka spatřila světlo světla právě roku 1986 a neskrývala se inspirací ve fotbalových soutěžích. Státy se rozdělily do čtyř skupin. V nejvyšší byly Dánsko, USA, Anglie a Švédsko. Československo se dostalo do skupiny 2 spolu s Polskem, Austrálií a Německem, dlužno dodávat přídavné jméno Západním. Skupina 3 zahrnovala Finsko, Itálii, Maďarsko a Nový Zéland, zatímco v nejnižší byly celky Jugoslávie, Nizozemí, Norska a Rakouska. Princip spočíval ve vzájemných závodech ve všech skupinách, z jejichž závěrečných klasifikací vítěz postupoval v další sezóně výše, zatímco poslední sestupoval o patro níže.

Pesimismus v otázce reprezentace není jen výsadou dneška a provázel i československý národní tým před třiceti lety. Žurnalisté vesměs operovali s historickou bilancí Poláků, Australanů a Němců v mistrovství světa družstev. A pakliže si uvědomili časový odstup od jejich nejlepších výsledků, varovali před generační výměnou, protože z bývalého družstva zůstal víceméně pouze Antonín Kasper.

„Petr Ondrašík s námi ještě na jaře jel na soustředění do Itálie,“ ujímá se slova Petr Vandírek, jehož vzhledem ke skvělým výsledkům nemohl státní trenér Miloslav Verner ve své nominaci opomenout. „Když jsme ale měli začít trénovat, řek‘, že už závodit nebude, a že bude dělat bafuňáře.“

V širší nominaci dominovali extraligoví borci RH Praha. Vedle Antonína Kaspera jimi byli Lubomír Jedek, Zdeněk Schneiderwind, kteří již jistými zkušenostmi z mistrovství světa družstev disponovali, Petr Vandírek a Roman Matoušek. Pražany doplňovali Pavel Karnas, Stanislav Urban a Petr Kučera ze SVS Pardubice a jako záloha plzeňský Jindřich Dominik a slánský Ladislav Hradecký. V případě potřeby měl být tým doplněn mladými juniory, kteří by během roku vystrčili výrazněji růžky. A že si československá plochodrážní generalita uvědomovala náročnost generační obměny, svědčí i fakt, že si pro mistrovství světa družstev nekladla žádné vysoké výkonnostní cíle!

„Byli jsme mladý, chtivý tým,“ přibližuje Petr Vandírek tehdejší devizu československého nároďáku. „Chtěli jsme něco dokázat, chtěli jsme závodit a chtěli jsme vyhrávat. Dostali jsme šanci a všichni jsme ji chtěli využít.“

Příležitost se naskytla hned zkraje května v Krumbachu. Místní stadión, ležící asi sto kilometrů od Mnichova oblehlo čtyři tisíce diváků. Miloslav Verner přišel na nástup s Romanem Matouškem, Antonínem Kasperem, Petrem Vandírkem, Stanislavem Urbanem, který nahradil zraněného Pavla Karnase, a Lubomírem Jedkem. Vzhledem k dlouhým úpravám trati se závod protáhl na více než tři hodiny a klíčovou roli hrály starty.

Role hráče prvních houslí se zmocnili Australané pod taktovkou Phila Crumpa, který o deset let dříve pomáhal své zemi k prvnímu titulu v již zmiňovaném White City. Nicméně desetibodový Roman Matoušek byl příkladem našim, kteří sice ztratili na vítěze devatenáct bodů, nicméně nechali za sebou domácí Němce i Poláky.

„Byl to první závod, byl jsem rozklepanej‘,“ vzpomíná Petr Vandírek, který tehdy inkasoval čtyři body ve čtyřech rozjížďkách. „Už předtím jsme jezdili s Poláky test matche, na jaře jsme byli v Itálii. Ale tady jsem měl na sobě reprezentační vestu, tohle bylo mistrovství světa. Ta psychika dělá hodně. V Krumbachu se člověk rozkoukával, pak přišly další závody a už nebyl tolik vyvalenej‘ z tý atmosféry.“

Rychlá změna pořádků

Šest týdnů uběhlo, než se čtveřice družstev ve skupině 2 utkala koncem června v Žarnovici. Před zraky osmi tisícovek diváků se ujali vedení Poláci. Naši doplatili na diskvalifikaci Lubomíra Jedka, jehož rozhodčí uznal vinným za zavinění kolize s Romanem Jankowskim, byť dle očitých svědků své svědomí měl zpytovat spíše Steve Baker.

Ke všemu v rozjížďce s číslem tři zůstal Antonín Kasper stát s poruchou motocyklu a navíc v osmé jízdě spadl Stanislav Urban. Po šestnácti jízdách vedli Poláci o tři body před Čechoslováky, avšak v sezóně 1986 poprvé čtyřutkání v mistrovství světa vrcholila závěrečnou sérií, kam se postupovalo na základě do té doby získaných bodů. Petr Vandírek a Stanislav Urban jeli nahoru do depa ověnčeni vítězstvími, takže Československo nakonec vyhrálo o bod před Poláky.

Polským žurnalistům nezbylo, než omílat smůlu borců s bílou orlicí na vestách a svalovat vinu na sudího. Zato úspěch domácích byl dokonalý, protože tři další tabulkové body vystřelily Československo na čelo aktuální klasifikace. Australané, kteří se na Tekove dost trápili, skončili poslední a ztráceli dva body. Němci, byť Klaus Lausch skončil již po druhé jízdě s otřesem v žiarské nemocnici, udrželi výběr protinožců za sebou a před dalším závodem se dělili o průběžné třetí místo s Poláky.

„S Australany se počítalo,“ připouští Petr Vandírek po více než třiceti letech. „My jsme v Žarnovici vyhráli, to bylo něco úžasnýho. A protože Austrálie byla poslední, naskočili jsme do čela a už jsme to nepustili.“

Jak to nakonec dopadlo, víme dnes z historie. Nicméně v létě 1986 měli naši borci před sebou ještě dva závody. Žurnalisté rychle zapomněli na jarní skepsi a v titulcích jejich článků skloňovali slova jako překvapení či úspěch v Žarnovici a naděje na postup do elitní skupiny. Červenec se překulil jako voda a na kalendáři jej vystřídal srpen. V jeho desátém dnu se konal třetí závod v Nordenu.

„Večer před závodem jsme byli na recepci,“ bleskne hlavou Petra Vandírka vzpomínka na klíčový závod. „Kamarádili jsme se se Stevem Bakerem. On si tam vzal do rukou pohár pro vítěze. Tonda Kasper k němu šel, sebral mu ho a říkal mu ‚ten pohár je náš, ten si zítra odvezeme!‘.“

A vskutku! Od začátku závodu sledovalo tři tisíce diváků ladný koncert československého kvarteta. Antonín Kasper inkasoval dvanáct, Petr Vandírek s Petrem Vandírkem po jedenácti a Lubomír Jedek devět bodů. Výsledkem se stalo suverénní vítězství o třináct bodů před Australany, osmnáct před Němci a jednadvaceti před Poláky.

„V Nordenu byla perfektní trať,“ vybaví si hrdina našeho vyprávění. „Za první dvě série jsme ztratili jen dva body. Už z nás dávno spadla nervozita, chtěli jsme a jeli jsme.“

Suverénní triumf

Popravdě řečeno, v průběhu sezóny 1986 tvořili reprezentační tým mnohem vyzrálejší závodníci než zjara. Vždyť Antonín Kasper s Romanem Matouškem se již v půli června z bavorského Pockingu vraceli s bronzovými medailemi z mistrovství světa dvojic. V srpnu se Antonín Kasper po roční pauze kvalifikoval do finále mistrovství světa jednotlivců, v němž Petr Vandírek byl náhradníkem jen vinou reglementu upřednostňujícího Poláka coby zástupce pořadatelské země.

„Byl to dobrej‘ start tý kariéry,“ kvituje Petr Vandírek, který se měl na oválech objevovat ještě dalších dvacet let. „Byli jsme mladý a svým způsobem ujetý. Závodů bylo. Jeden víkend jsme se odněkud vrátili a za tejden jeli zase někam znova. Mívali jsme soustředění, v extralize a v mistráku byla konkurence. Praha v ní měla dvě družstva a byli jsme vždycky první a druhý.“

Ale zpátky k vyvrcholení skupiny 2 mistrovství světa družstev. Poslední mítink v Leszně byl vlastně jen formalitou. Československo vedlo s osmi body před Austrálií s pěti, Němci se třemi a Poláky se dvěma. Tím pádem Australané mohli postoupit jen za předpokladu svého vítězství, protože měli díky vítězství v Krumbachu hodně skórových bodů, ale naši by museli skončit poslední.

Ambicemi však nešetřili Poláci, jimž hrozil pád do nižší skupiny pro rok 1987. Němci jim částečně situaci ulehčili. Dorazili jen ve třech a chybějícího Karla Maiera musel suplovat Janusz Stachyra v roli traťové rezervy. Jím získané body se pochopitelně německému družstvu nepočítaly. Nicméně na obzoru se objevil zcela jiný nepřítel.

Leszno již několikátý den skrápěl hustý déšť, díky němuž se nemohl uskutečnit trénink. „Dráhu ohřejvali letlampama,“ vypráví Petr Vandírek o urputné snaze pořadatelů závod uspořádat navzdory řádícím živlům. „Pak v jedný zatáčce naházeli balíky slámy a zapálili je. Snažili se to vysušit, pak ta zatáčky byla lepší.“

Dráha přesto měla daleko k ideálnímu optimu. Záhy se vytvořily koleje, nicméně k žádným incidentům nedošlo. S výjimkou dvou pádů, z nichž jeden postihnul Antonína Kaspera. Poláci šli jasně za vítězstvím a záchranou ve skupině, naši však zprvu za sebou měli jen oslabené Němce.

„Nedařilo se nám,“ připouští Petr Vandírek. „Míla Verner byl nasranej‘. Křičel na nás, že zruší zájezd do Anglie, kam jsme měli jet. Asi jsme to potřebovali. Chytili jsme se a byli druhý za Polákama.“

Důležitý byl především postup do elitní skupiny, přičemž z dnešního úhlu pohledu je neuvěřitelné, že teprve za československými plochodrážníky skončily Austrálie a Polsko. „Asi jsme chtěli víc než kluci dneska,“ přemítá Petr Vandírek. „Těm stačí, co maj‘. Někdo se spokojí a stačí mu třeba šestý místo. My jsme chtěli vyhrávat.  Měli jsme mezi sebou rivalitu a taky jsme museli závodit mezi sebou, protože nás tady bylo hodně ve stejným věku na málo míst v mistrovství světa. Prostě jsi nemoh‘ vypouštět závody. To je jako v práci. Najmou si tě, a když nebudeš odvádět práci dobře, vyhoděj‘ tě. Když budeš dobrej‘, budeš tu práci dostávat dál.“

čtvrtý závod skupiny 2 mistrovství světa družstev – Leszno:

1. Polsko 42	Andrzej Huszcza 12, Ryszard Dolomisiewicz 11, Roman Jankowski 9, Zenon Kasprzak 9, res Grzegorz Dzikowski 1
2. Československo 30	Petr Vandírek 7, Lubomír Jedek 7, Pavel Karnas 7, Stanislav Urban 6, res Antonín Kasper 3
3. Austrálie 29	Steve Baker 11, Phil Crump 7, Steve Regeling 7, Mark Fiora 3, res Dave Jackson 1
4. NSR 18	Gerd Riss 9, Hans Faltermeier 6, Klaus Lausch 3, Janusz Stachyra 1

Závěrečná tabulka skupiny 2:

	A	B	C	D	TOT
1. Československo	2	3	3	2	10
	29	34	43	30	136
2. Austrálie	3	0	2	1	6
	48	27	30	29	134
3. Polsko	0	2	0	3	5
	20	31	22	42	105
4. NSR	1	1	1	0	3
	22	28	25	18	93

Poznámka: závody v Krumbachu (4.5.), Žarnovici (22.6.), Nordenu (10.8.) a Leszně (6.9.); bodový klíč 3-2-1-0; Československo postoupilo do skupiny 1 pro rok 1987, NSR sestoupila do skupiny 3

---

Poslední postup nároďáku do finále v soutěži čtyřčlenných družstev:

V sezóně 1987 se československý národní tým objevil v elitní skupině A. Nicméně ze soubojů s Dány, Američany a Angličany vyšel na štítě ve všech třech závodech. V dánské Fredericii, v anglickém Coventry a konec konců i na pražské Markétě skončil poslední a po roce z elitní společnosti zase vypadl.

Systém mistrovství světa družstev se však měnil. Myšlenka na seriálovou podobu nebyla dost atraktivní pro diváky a to ani v elitní skupině. Proto se FIM roku 1988 opět vrátila k jednomu finálovému klání. Systém skupin však zůstal zachován, byť se z nich postupovalo v jedné sezóně.

Konečnou stanicí československého nároďáku však byla pokaždé skupina A, jelikož do světového finále ji pokaždé nepustil minimálně jeden konkurent. Mezi lety 1994 a 1998 navíc mistrovství světa družstev splynulo s dvojicemi, jejichž rozpisem se závodilo. A po dvou letech comebacku systému čtyř družstev nastala éra světového poháru.

A tak vítězství Československa ve skupině 2 mistrovství světa družstev z roku 1986 je vlastně posledním postupem našeho národního týmu do světového finále v soutěži se čtyřmi týmy. V Pardubicích v letech 1990 a 1999, kdy přišlo naše druhé stříbro, domácí celek závodil z titulu českého pořadatelství, což platí i pro pražské finále světového poháru v létě 2013.

Do finále světového poháru v Peterborough jsme se roku 2002 kvalifikovali v éře pěti týmů. A postupy do Pily 1997 a Vojensu 1998 byly v období, kdy se v mistrovství světa bojovalo stylem převzatým ze zaniklých dvojic, tedy se sedmi celky ve startovní listině.

---

Foto: archív Petra Vandírka, Karel Herman, Kevin Gipp, Antonín Škach, archív Josefa Treščáka a archív autora

Mariánské Lázně – 12. září 1976
O pravidelné podívané na hvězdy světového nebe ploché dráhy, jakou již od května 1997 nabízí pražská velká cena, se tatínkům a dědečkům současných fanoušků mohlo pouze zdát. V šedesátých letech sice monopol Wembley na pořádání světového finále jednotlivců zlomili Švédové a o dekádu později rovněž Poláci, nicméně vzhledem k železné oponě na západní hranici jezdili Čechoslováci jednou za tři roky do Chorzowa. V půli sedmdesátých let byla velká pořadatelská poptávka po finále družstev a ještě novotou zářících dvojic. Proto si finále mistrovství světa družstev ve Slaném v červenci 1962 dlouho udržovalo primát jediného našeho plochodrážního závodu s korunovací světových šampiónů. Alternativu ale nabídli mariánskolázeňstí pořadatelé. Hvězda jejich kilometrového oválu stoupala, až dostali důvěru FIM pro přidělené finále mistrovství světa 1976. Úspěch podtrhla úspěšná premiéra čtyřventilových motocyklů Jawa 894, které divišovskou značku vrátily na světový trůn. Jednu z nich pilotoval Jiří Štancl, který tehdy před čtyřiceti lety o jednu příčku překonal čtyři roky starý rekord Antonína Švába z Mühldorfu.

 

Mozaika úspěchu se skládá do sebe

Ještě v létě 1970 se zdálo zhola nemožné, že by se československý plochodrážník v sedle divišovského stroje ucházel o dlouhodrážní medaile ve finále mistrovství světa pořádaném v Mariánských Lázních. Srpnové finále mistrovství Evropy v Scheesselu, což tehdy bývalo vrcholem disciplíny, mělo v záplavě britských motorů JAP jedinou Jawu. Miloslav Verner s ní dojel dvanáctý a v novinářských referátech neskrýval zklamání, že stav mariánskolázeňské dráhy nedovoloval ani uspořádat trénink.

Dle vzpomínek pamětníků na ní dokonce rostly stromy. Dávno, dávno se zdály být nejen první motocyklové závody zkraje dvacátých let, ale i její poválečná renesance, jež skončila zároveň s pořádáním kvalifikací evropských šampionátů v letech 1960 a 1961. V druhém případě zažil divišovský výrobce tvrdý debakl.

Při tréninku zastavil v mariánskolázeňském depu náklaďák, z něhož před mlsnými zraky zahraničních závodníků složili šest novotou zářících motocyklů stavěných speciálně pro dlouhé dráhy se značkou ESO na nádrži. Mechanici přitom trousili poznámky o šedesáti konících v jejich kovových útrobách.

Nicméně ještě během tréninku však úsměvy na divišovských tvářích ztvrdly. Zpřevodování nebylo optimální, navíc pouze jediný motocykl přežil trénink. Na třech z nich upadly spojky, v dalším se zadřel píst, a na posledním se propálil píst. A dobové tiskové referáty nikterak neskrývaly, že v Divišově nemají o dlouhé dráhy zájem.

Vývoj klasické speedway šel jinam. A v šedesátých letech již nebylo myslitelné, aby se v Mariánských Lázních jezdila klasická dráha jako ještě o dekádu předtím, když se zde dokonce konaly podniky ranku mistrovství republiky. Lázeňský kilometr tudíž zůstal opuštěný, naštěstí nikoliv nadlouho.

Barry Briggs podepsal smlouvu továrního závodníka divišovského závodu, který již byl začleněn do koncernu Jawa, a jednoho dne s sebou přivezl svůj motocykl na dlouhé dráhy. Vedení podniku kolem něho začalo nejen přešlapovat, ale především vyrábět svůj model 890 v dlouhodrážním provedení. Antonín Šváb a Luboš Tomíček s ním poprvé okolo osmašedesátého vyráželi na volné závody. Další závodníci je záhy následovali a Československo se opět vrátilo do mistrovství Evropy.

Vyvíjené motocykly bylo potřeba někde testovat a po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se železná opona na naší západní hranici opět začínala ježit. A v té chvíli si kdosi vzpomněl na upadající ovál v Mariánských Lázních. Dráha prošla rekonstrukcí a již na podzim 1970 zde Jiří Štancl vyhrál první závod po desetileté přestávce.

V následující sezóně se zde konal již mezinárodní závod, kde z nejvyššího stupínku pódia mával Miloslav Verner. Lázeňský kilometr již byl v takovém stavu, že mu FIM na rok 1972 přidělila pořadatelství kvalifikačního kola mistrovství světa. Stejný závod se opakoval také napřesrok, aby již ve čtyřiasedmdesátém dostali pořadatelé semifinále. Tento závod dostali také v sezóně 1975, kdy se již všeobecně vědělo, že jde o generální zkoušku pro světové finále anno domini 1976.

Jawa s čtyřventilovým rozvodem je odpovědí

Mistrovství světa na dlouhé dráze se prvně konalo roku 1971 a plynule navázalo na předchozí evropský šampionát, který byl prvně vypsán roku 1957. Divišovská Jawa se na něho připravila modelem 892. Základem jeho motoru byl typ 890, ovšem oproti němu měl dlouhodrážní pohonný agregát menší vrtání 83 mm a větší zdvih 91,5 mm. Při stejném zdvihovém objemu 497 ccm měl dlouhozdvihový motor nejen lepší průběh točivého momentu, ale také větší výkon 41 kW při 7000 otáčkách za minutu.

Ivan Mauger s ním získal titul mistra světa 1971, i když pro divišovskou značku nešlo o zcela jednoznačný primát.  Když totiž legendární Novozélanďan mířil na start semifinálové jízdy, upadl mu ventil, a on musel narychlo přeskočit na vypůjčený JAP od Dona Goddena. Rok na to však v Mühldorfu Ivan Mauger však kraloval už jen za řidítky divišovské Jawy, kterou v třiasedmdesátém v Oslu ke zlatu dostal Ole Olsen.

V následujících dvou letech ale dlouhodrážnímu světu kraloval Egon Müller se svým JAPem, jehož k pekelné rychlosti vypiplal Otto Lantenhammer. Tentýž ladič přitom v pětasedmdesátém měl ve svých rukách i tovární Jawu Ivana Maugera, který se ale musel smiřovat s druhým místem. Logickou odpovědí divišovské Jawy musel být nový motor s čtyřventilovým rozvodem, který dle továrních dokumentů byl vyvíjen již od roku 1975.

Hotový motor typu 894 se měl prvně širší veřejnosti představit ve čtvrtek 26. srpna 1976 v Pardubicích, kam Jawa Divišov na testování pozvala také Ivana Maugera a Ole Olsena. Čekalo se na ně do setmění, ale světoví šampióni nikde. Protože se však ve Svítkově sešla celá řada diváků, tovární mechanik pro ně nový motor aspoň natočil na stojánku. Ostrá zkouška na ovále byla proto přesunuta až na páteční ráno na pražskou Markétu.

Při světovém finále v Chorzowě se však ještě Jawa se čtyřventilovým motorem neprezentovala. Řešily se problémy s karburátorem a prováděly se poslední úpravy. Spekulovalo se také, že zasáhnul Ole Olsen, který měl v Divišově vždy velké slovo, a který přišel o šanci obhajovat svůj titul mistra světa svým vyřazením v interkontinentálním finále ve Wembley. A nyní by neměl sebemenší zájem, aby Ivan Mauger a Jiří Štancl dostali v Chorzowě slibnou novinku. Každopádně faktem zůstává, že závodním debutem si Jawa 894 prošla při dalším světovém finále, o týden později v Mariánských Lázních.

„Myslel jsem si, že čtyřventila pojedu už v Chorzowě,“ říká Jiří Štancl. „Ole a Ivan už předtím byli v Pardubicích, aby trénovali a vyzkoušeli ho. Já to nevěděl. Ole ještě ten tejden po Chorzowě přijel do Jawy a ve čtvrtek mu dělali v Mariánkách soukromej‘ trénink. Dostal dva motory, to ani Ivan nevěděl. Byli to mistři světa a všichni si mysleli, že musí mít nejlepší podmínky.“

Oproti modelu 892 byla Jawa typ 894 řešena opět s podčtvercovým pohonným agregátem o vrtání 88 mm a zdvihu 81,7 mm. Dobové zdroje uváděly výkon v rozmezí 42,6 až 46,3 KW při 7700 až 8700 otáčkách za minutu. Ole Olsen, Ivan Mauger a Jiří Štancl jej v Mariánských Lázních otestovali při tréninku. Protože se neobjevily žádné problémy, čtvrtý vyrobený motocykl byl nabídnut dalšímu sobotním nejlepšímu československému jezdci. Můžete vzít jed, že Zdeněk Kudrna, jehož tehdy tisk označoval spíše jako bývalého motokrosaře první výkonnostní třídy, nad takovou nabídkou dlouho neváhal.

Sobotní program patří Jawám

Pořadatelství světového finále v Mariánských Lázních dávalo pořadateli právo přímo nasadit dva závodníky bez kvalifikace. Jedním byl zkušený matador Stanislav Kubíček, druhým Jiří Štancl. Tomu táhlo na sedmadvacet, ale na ploché dráze už dokázal, co málokdo. Roku 1976 získal již pátý titul mistra republiky jednotlivců v řadě a šestý celkově. Sezónu zahájil již na turné mistrů světa na Novém Zélandě a Austrálii, od dubna závodil v britské lize za Coventry a týden před Mariánskými Lázněmi skončil desátý v individuálním světovém šampionátu. Pokud se dlouhých drah týká, po Scheesselu 1974 a Gornej Radgoně 1975 se chystal na své třetí světové finále v řadě.

„Svez‘ jsem se jen v Cheeswateru jako mladá Anglie,“ říká, že vzhledem k natřískanému programu a přímému nasazení bylo světové finále teprve jeho druhým dlouhodrážním podnikem v sezóně 1976. „S novou Jawou jsme se svezli o tréninku. Je fakt, že jsme měli stejný podmínky, ale Ivan a Ole měli údajně odbržděný motory. Ale to nevím, jestli je pravda. Možná to nestíhali, nebyl čas.“

Jak náročné bylo usednout na motor jiné koncepce? „Potřebuješ si na to zvyknout,“ uvažuje Jiří Štancl. „O Zlatý přilbě jsem s tím potom jel jen trénink a vyhrál jsem. Předtím v Radgoně jsem v Divišově naložil motor. Měl už padesát šest koní a já s ním vyhrál jízdu před Olsenem, ale s tím motorem jsem se předtím nesvez‘. Člověk musí umět využít výkon, to potřebuje praxi. Musíš si zjistit, v jakým režimu ten motor jede, jestli je lepší ve spodku nebo ve špičce. To musíš zjistit. V Mariánkách to byl impuls, abych byl ještě lepší, než jsem byl.“

Slova Jiřího Štancla potvrzují i výsledky měřeného tréninku, v němž se tovární závodníci za řidítky nových motocyklů Jawa 894 nebyli mezi nejčelnějšími. Nejrychlejší byl úřadující šampión Egon Müller, jehož čas na letmé kolo byl 29,26 sekund. Alois Wiesböck rovněž sedlající Weslake byl pomalejší o pouhé dvě setiny vteřiny, Ivan Mauger objel ovál za 29,43, Jiří Štancl za 29,43 a Ole Olsen za 29,48.

Osudným se trénink stal pro Wilhelma Dudena, jehož JAP se ukázal jako rychlý, ale po fatální explozi také jaké nespolehlivý. „To byl Němec, co mu to jelo, akorát neuměl závodit,“ uvádí na jeho adresu Jiří Štancl. „Ale ať to bylo, jak to bylo, finále jela vždycky absolutní špička.“

Pro pět nejrychlejších z tréninku byl v sobotu úderem sedmnácté hodiny vypsán závod o traťový rekord, který se konal jako Cena Mariánských Lázní. Získal jej Ivan Mauger, jehož čas 28,69 na jedno letmé kolo představoval rychlostní průměr 125,8 kilometrů v hodině. O chloupek byl vskutku rychlejší než dosavadních nejlepších 28,8 sekundy.

Jiří Štancl předčil časem 28,93 o jednu setinu Ole Olsena, zatímco Alois Wiesböck a Egon Müller hranici devětadvaceti vteřin nepokořili. Motocykly Jawa 894 daly najevo, jak by se světové finále v neděli mohlo vyvíjet.

Pátým mužem dlouhodrážního světa

První světové finále přineslo další zvelebení areálu dlouhé ploché dráhy v Mariánských Lázních. Členové místního AMK se zavázali odpracovat deset tisíc brigádnických hodin zdarma a hodnota jejich prací představovala bezmála půl druhého miliónu tehdejších československých korun. Pro bližší představu, nová Škoda 100 v základní výbavě se prodávala za nějakých pětačtyřicet tisíc a průměrná měsíční mzda se pohybovala někde okolo dvou tisíc a třech stovek.

Kompletní rekonstrukcí prošel celý dlouhatánský ovál. Dostala nový povrch, vzniklo kompletní odvodnění a po celé délce jí omotaly nové mantinely. Stará věž rozhodčích ustoupila nové stavbě z oceli a skla. V prostoru startu a cíle vzniklo nové signalizační zařízení a diváci se mohli těšit z nových sedadel pro dva tisíce lidí a nového rozhlasu.

Z tiskařských rotaček vyjely atypické podlouhlé programy, které svými rozměry 24 x 18 centimetrů dodnes vyčnívá z hromádky ve sbírkách sběratelů. Návštěvníci si mohli zakoupit pestrou škálu upomínkových předmětů. Pakliže sledujete aukční servery, čas do času narazíte na odznáček na dlouhé dráze v Mariánských Lázních 1976 či samolepky ze světového finále, jimž čas ubral vrstvu lepicího materiálu, nicméně půvab nikoliv.

Pakliže jsme se dotkli ekonomické otázky, nebude od věci zalistovat propozicemi ohledně finančních náhrad pro závodníky. Schválil je ÚAMK ČSSR již 4. prosince 1975 a za bod se vyplácelo osmdesát korun pro domácí nebo dvacet západoněmeckých marek pro zahraniční závodníky. Vítěz bral tisíc korun, druhý osm set, třetí šest set a každý dále až po šestého o stovku méně. V markách šlo o částky 400 – 300 – 250 a pak po padesátce dolů až k rovné stovce.

Za překonání traťového rekordu byla vypsána částka tři sta korun. Z předchozího odstavce víme, že byl překonán, ale pakliže by se tak nestalo, závodník s nejrychlejším časem měl být bohatší o dvě stovky. Jakýkoliv protest musel být podložen padesáti markami.

Závod přenášela Československá televize, ale vidět světovou elitu v akci na vlastní oči místo na malé, vesměs černobílé bedýnce v obýváku přilákalo do ochozů spoustu diváků. Viděli skvělý závod, od jehož prvních jízd kraloval Ivan Mauger. Vyhrával jednu jízdu za druhou a po základní části třech sérií nepoznal hořkost porážky.

Ole Olsen se s ním na dráze nepotkal, ale v rozjížďce s číslem dvě prohrál s Christophem Betzlem. Jiří Štancl zaznamenal sérii třech druhých mít, byť ve třetí jízdě dlouho ukazoval výfuk Ivanu Maugerovi. Skvěle si vedl rovněž Zdeněk Kudrna. Po základní části se se závodem rozloučil Stanislava Kubíček a Emil Sova, který ze semifinále v Scheesselu původně nepostoupil, ale dostal šanci při absenci ostatních závodníků. Semifinále se stalo konečnou pro Václava Vernera.

Zato zbývající dva Češi postoupili mezi nejlepších šest. Ivan Mauger prodloužil svou vítěznou šňůru v prvním semifinále. Druhému vévodil Ole Olsen, za jehož záda se probil Zdeněk Kudrna a Jiří Štancl vybojoval třetí příčku. V té chvíli byl Ivan Mauger nejblíže světovému titulu se čtyřiadvaceti body. Ole Olsen měl dvaadvacet, Alois Wiesböck sedmnáct, Egon Müller a Jiří Štancl po patnácti a Zdeněk Kudrna čtrnáct.

Posledně jmenovaný vypadnul z boje o medaile jako první, když si ustlal hned ve druhé zatáčce finálové jízdy. Naštěstí nedoznal žádné újmy a zbytek boje o medaile si vychutnal jako divák v bezpečí vnitřku stadiónu. Dopředu letěli oba Němci. Jejich duel o bronz pro sebe rozhodl Egon Müller již v úvodním okruhu.

Po protilehlé rovince byl rychlejší než Alois Wiesböck. Ten udržel druhou příčku, ale při bodové rovnosti s jeho krajanem v jeho neprospěch rozhodl právě výsledek finálové jízdy. Ole Olsen se dostal na třetí místo, nicméně Ivanu Maugerovi stačilo dojet za ním, aby byl o bod lepší a potřetí se stal dlouhodrážním mistrem světa. Jiří Štancl projel pod šachovnicovou vlajkou jako pátý a stejné umístění mu patřilo rovněž v závěrečné klasifikaci.

„To byli lidi, co většinou byli do třetího místa na světě,“ komentuje Jiří Štancl mariánskolázeňské finále 1976 s odstupem čtyř desítek let. „Hvězdy, mistři světa. A třeba Vašek Verner byl rovnocennej‘ závodník se mnou, ale neměl štěstí. A Standovi Kubíčkovi je jednoho času jelo jako blázen.“

Před čtyřiceti lety skončil Jiří Štancl šestý, nicméně jeho první světová medaile zase tak vysoko nevisela… „Ať to bylo, jak to bylo, finále jela vždycky absolutní špička, dneska vidíš, že tam byli mistři světa,“ bilancuje. „Tenkrát se do finále ti, co to uměli. Do šestýho místa s nima to nebyla žádná ostuda. Ty lidi to museli umět a cpali do toho peníze. Dneska je to to samý v bleděmodrým. Musíš bejt‘ dobrej‘ motoricky, fyzicky a psychicky.“

finále mistrovství světa na dlouhé dráze 1976 – Mariánské Lázně:

1. Ivan Mauger (NZ) 26, 2. Ole Olsen (DK) 25, 3. Egon Müller (D) 21, 4. Alois Wiesböck (D) 21, 5. Jiří Štancl (CS) 16, 6. Zdeněk Kudrna (CS) 14, 7. Anders Michanek (S) 12, 8. Christoph Betzl (D), 9. Josef Angermüller (D) 9, 10. Václav Verner (CS) 8, 11. Barry Briggs (NZ) 7, 12. Don Godden (GB) 5, 13. Emil Sova (CS) 5, 14. Wilhelm Duden (D) 4, 15. Hans Wassermann (D) 4, 16. Edgar Stangeland (N) 3, 17. Conny Samuelsson (S) 1, 18. Stanislav Kubíček (CS) 1, res Jan Verner (CS) 0, res Ladislav Drobný (CS) DNR.

Poznámka: Jiří Štancl a Stanislav Kubíček byli dosazeni bez kvalifikace rovnou do finále jako jezdci pořádající federace; Emil Sova byl původně nepostupující a nahradil Joachima Kalla; protože Peter Collins a Ion Ödegaard nepřijeli, úlohy náhradníků místo nich plnili Jan Verner a Ladislav Drobný.

Vraťte se o čtyřicet let nazpět:

Nejen diváci v Československu viděli světové finále v Mariánských Lázních na svých televizních obrazovkách. Už další neděli po závodě se úderem jedné hodiny po obědě dočkali desetiminutového záznamu také na Britských ostrovech. Pořídil jej štáb ITV World of Sport a neopakovatelným způsobem jej komentoval známý plochodrážní žurnalista Dave Lanning.

Dnes si jej můžeme vychutnat kupříkladu zde. Dlužno podotknout, že tehdejší dlouhodrážní rozjížďky se jezdily na tři kola a bodový klíč 6-4-3-2-1-0 výrazně zvýhodňoval vítěze každé z nich.

---

Medaile přišly:

Jiří Štancl trhal historické rekordy již od prvních let své skvělé kariéry. A sezóna 1976, která pro něho byla v mnoha směrech přelomová, nebyla výjimkou ani na dlouhých drahách. Na nich bylo do té doby nejlepší umístění československého reprezentanta páté místo Františka Richtera v Plattlingu roku 1960.

Pozorný čtenář jistě správně namítne, že tehdy šlo o mistrovství Evropy. Před Mariánskými Lázněmi v září 1976 se do finálové rozjížďky finálového podniku světového šampionátu dostal pouze Antonín Šváb. Jeho šestá pozice z Mühldorfu v dvaasedmdesátém však byla daní na neregulérní start, proti čemuž nechtěla naše výprava protestovat s ohledem na zájmy značky Jawa. Více se můžete dozvědět zde.

Ojedinělost finále v Mariánských Lázních spočívá také v tom, že se do jízdy nejlepší šestky poprvé dostali dva naši závodníci. Jiřího Štancla čekala ještě lepší léta se dvěma stříbrnými medailemi, které získal v Mariánských Lázních 1983 a v dánském Korskro 1985.

O vytoužený titul mistra světa jej s velkou pravděpodobností připravil odchod na vlastní nohy roku 1986, kdy nemohl jezdit ani domácí šampionáty, ani reprezentovat.

Podobný osud zažil také Aleš Dryml, který jej napodobil dvojicí stříbrných medailí v Mariánských Lázních v letech 1989 a 1991. Na světový primát pomýšlí také Josef Franc, který ve své sbírce má prozatím dvě bronzové medaile z let 2012 a 2017. Třetí je z loňského šampionátu družstev, kde se na výsledku podíleli rovněž Hynek Štichauer, Martin Málek a Michal Škurla. A zmiňujeme-li světové dlouhodrážní úspěchy českých závodníků, nesmíme zapomenout pódiová umístění v jednotlivých finálových závodech. Zdeněk Schneiderwind skončil druhý v Marmande 2004, Antonín Šváb napřesrok vyhrál Morizes, předtím byl druhý v Aduardu 1998 a třetí v Jübecku 2000.

---

Foto: archív Jiřího Štancla, archív autora a Eva Palánová

Chorzow – 30. srpna 1986
Finále mistrovství světa jednotlivců roku 1982 bylo vskutku průlomové v mnoha směrech. Kalifornské Los Angeles bylo po Wembley, Malmö, Göteborgu, Wroclawi a Chorzowě teprve šestou lokalitou, kde korunovali nejlepšího plochodrážníka planety. Navíc USA poprvé narušily pravidelné střídání Velké Británie, Švédska a Polska v pořadatelství prestižního závodu a ke slovu se hlásily také další země. Změnil se rovněž kvalifikační systém, na což v éře hluboké krize polské ploché dráhy před třiceti lety doplatil Petr Vandírek. Do světového finále v Chorzowě totiž musel pustit Ryszarda Dolomisiewicze, aby se sám stal pouze náhradníkem.

 

Když se chce závodit

Petr Vandírek se chodil dívat na plochou dráhu tak dlouho, dokud nešel hokej stranou a on sám se neposadil za řidítka. Svou kariéru zahájil na sklonku sedmdesátých let a své umění piloval s béčkem Rudé hvězdy v první lize. Zlomový bod kariéry přinesla sezóna 1983.

Sice vyhrál semifinálovou skupinu A juniorského mistrovství republiky, avšak v prognózách o mistrovi se spíše skloňovala jména jeho klubových kolegů Jiřího Hnidáka, Františka Moulise, Ivana Pacáka, Františka Ledeckého či Jiřího Brože. Nicméně jednadvacetiletý Petr Vandírek všem vypálil rybník. Vyhrál v Kopřivnici a v Březolupech, aby si v závěrečných finálových kolech v Praze a Čakovicích svůj náskok pohlídal a stal se juniorským mistrem republiky. více o jeho titulu zde

Mnohem důležitější než věcné ceny byla nabídka RH Praha, aby po vojně zůstal zaměstnaný v klubu coby instruktor, kterou Petr Vandírek pochopitelně přijal. „Od roku 1983 to šlo nahoru,“ kvituje svůj tehdejší sportovní růst s odstupem let. „Aby ses udržel, musel jsi bejt‘ do desátýho místa v mistrovství republiky. Takovejch‘ jich tam ale bylo čtrnáct a dalších dvacet, který měli na to se tam dostat. To bylo neskutečný, konkurence byla velká a nikdo neměl nic jistýho.“

Motivace pro mladé plochodrážníky bývala obrovská. „Bylo dobrý, že ne všechno, ale dost věcí jsi dostal, stát to podporoval,“ přibližuje Petr Vandírek. „Plochá dráha byla v televizi, byla hodně známá. Nikdo nás nemusel přemlouvat, jestli chceme nebo nechceme závodit. Byl přísun náhradních dílů, motorky vydržely víc, dělaly se po čtrnácti závodech.“

Chtě nechtě se nabízí srovnání s českou plochodrážní přítomností. „My jsme techniku dostávali, dneska na to ty kluci nemaj‘,“ povzdechne si Petr Vandírek. „Každej‘, kdo chce závodit, potřebuje rodiče, aby měli dobrý zaměstnání, mohli ho podporovat a přitom se ještě z práce uvolňovat. To taky není jednoduchý.“

V první polovině osmdesátých let však závodníci v pracovním poměru RH Praha podobné starosti neměli. „Člověk musí bejt‘ soudnej‘, ale na Markétě byla špička,“ konstatuje Petr Vandírek. „Mezi prvními deseti z mistráku jich osm bylo z Prahy. Byla tam konkurence, honili jsme se mezi sebou, chtěli jsme závodit. A každej‘ chtěl jet mistrovství světa.“

 

První zabušení na brány světového finále

Reprezentačním debutem Petr Vandírek prošel ve své poslední juniorské sezóně v třiaosmdesátém. V mistrovství Evropy juniorů byl druhý v kvalifikačním kole v bulharském Targovišti, nicméně leningradské semifinále se pro něho stalo konečnou. Napřesrok figuroval v nominační listině pro předkolo mistrovství světa jednotlivců v Debrecenu, kam však nakonec místo něho odjel Zdeněk Schneiderwind.

Ten měl původně startovat ve Slaném, kde se ale vedle Václava Vernera objevili náhradníci Ladislav Hradecký a Stanislav Urban, jenž byl v původní nominaci jako rezervní záloha pro Debrecen. „Míla Verner to tak rozhod‘,“ pokrčí Petr Vandírek po chvilce snahy vzpomenout si, proč v sezóně 1984 do mistrovství světa nezasáhnul. „Další rok jsem tam ale vlítnul!“

V tomto ohledu má Petr Vandírek setsakramentskou pravdu. V pětaosmdesátém debutoval v předkole v Diedenbergenu, kde mu chyběl bod na nejnižší stupínek pódia. V kvalifikačním kole v Brémách, kde si pořadatelé po zimě nedali s přípravou dráhy příliš záležet, byla katastrofa na spadnutí. Po dvou sériích měl totiž Petr Vandírek na svém kontě pouhopouhý bod.

Nicméně třiadvacetiletý pražský závodník se dokázal vzchopit a dvakrát po sobě zvítězit. Leč v rozjížďce s číslem sedmnáct zůstal bezmocně stát kvůli mechanické závadě. Přesto mu přálo štěstí, protože při bodové rovnosti s Georgem Hackem a Maciejem Jaworkem postupoval do kontinentálního semifinále právě on.

Rovněž ze slovenské Žarnovice postupoval z posledního možného místečka, nicméně důležitý byl postup do kontinentálního finále v bavorském Pockingu. To se díky aprílovému počasí protáhlo na více než tři a půl hodiny. Avšak sedmitisícové publikum muselo odcházet domů spokojeno s úrovní soubojů o pět postupových míst do světového finále, které poprvé hostil britský Bradford.

„Chyběl kousíček,“ odtuší Petr Vandírek po více než třiceti letech nad připomínkou, že mu postup v roli náhradníka unikl o dvě příčky. „Bylo nás tam pět Čechů a nepostoupili jsme žádnej‘. Tonda byl nejlepší, skončil přede mnou, měl deset bodů. Jeden mu chyběl a rozjížděl se o finále.“

V rozjezdu s Viktorem Kuzněcovem, Karlem Maierem a Grzegorzem Dzikowskim mohl být také hrdina našeho vyprávění. Závod rozehrál čtveřicí druhých míst, avšak rozjížďka s číslem sedmnáct byla doslova jízdou smrti. Egon Müller si triumfem v ní vyšlápnul k vítězství v celém závodě, které vskutku nakonec získal, když Armando Castagna ve dvacáté jízdě podlehl Zoltanu Adorjanovi. Maďar byl tím pádem třetí, Ital druhý.

Ale zpátky do rozjížďky s číslem sedmnáct. Viktor Kuzněcov dojel druhý a nakonec mohl ve zmiňovaném rozjezdu porazit Karla Maiera a Grzegorze Dzikowskeho. Antonínu Kasperovi a Petru Vandírkovi se však finálová brána zabouchla rovnou před nosem, jelikož skončili na vrcholu seznamu vyřazených.

„Co se stalo v poslední jízdě…“ marně Petr Vandírek přemítá nad položenou otázkou po detailech. „Už se nepamatuju. Asi jsem to zvoral, byli tam lepší… Abych ti řek‘ pravdu, nepamatuju si, že bych tam jel s Egonem…“

 

Proplout se dá daleko

Rok se sešel s rokem a v šestaosmdesátém se o postup do světového finále bojovalo nanovo. Systém kontinentální kvalifikace se neměnil. Ovšem Petr Vandírek se vyhnul účasti v předkole, jelikož reglementy ji výslovně zakazovali borcům, kteří se v předchozí sezóně dostali alespoň do kontinentálního semifinále.

První kolo na pražské Markétě skončilo pro Petra Vandírka úžasně, protože se zeleným věncem okolo krku mával divákům po boku druhého Antonína Kaspera a vítězného Viktora Kuzněcova. „Bylo to doma a bejt‘ třetí, bylo úžasný,“ netají se. „Honza Verner mi tenkrát říkal ‚ty se mi líbíš, ty nevyhráváš, ale proplouváš tím a furt dál a dál‘. A já na to ‚Jéňo, ale já chci vyhrávat‘. Jenže on si stál za svým, že proplouvat dál je taky důležitý. Měl v tom pravdu, je to člověk, co pro mě něco znamená.“

A Petr Vandírek v mistrovství světa jednotlivců anno domini 1986 skutečně proplouval dál a dál. „Zářil tam Kuzněcov, Georg Hack tam byl doma, byla tam strašně super atmosféra,“ komentuje výsledek kontinentálního semifinále v Landshutu, v němž skončil sedmý a jediný bod jej zachránil od nutnosti rozjíždět se o postup. „Já jsem proplul dál. Je důležitý v každý jízdě udělat bod, bojovat a vyhnout se chybám. A ani jeden Polák nepostoupil.“

Pakliže by se dnes trojice reprezentantů s polskou orlicí na vestě umístila na dně výsledkové listiny podniku ranku kvalifikace světového šampionátu, šlo by o senzaci prvního řádu. Jenže plochá dráha v zemi našich severních sousedů zabředla v osmdesátých letech do hluboké krize. Generál Wojciech Jaruzelski v reakci na vlnu stávek vyhlásil v zemi válečný stav a stanné právo. Ekonomika se hroutila, lidem se nedostávalo základního zboží a na plochou dráhu nezbývaly finance. Závodníci trpěli nedostatkem motocyklů a čekal je ústup ze slávy, zatímco pozice kontinentálních jedniček se zmocnili Čechoslováci.

Nicméně žužel zůstával v Polsku stále národním sportem a tamní pořadatelé se drželi stále mezi světovou elitou. Abychom pochopili dopad věty Petra Vandírka, že s ním z Landshutu nepostoupil ani jeden Polák, musíme si na chvilku odskočit ještě o půl století dozadu. Právě roku 1936 mělo svou premiéru mistrovství světa na ploché dráze.

Vymysleli jej Angličané, kteří mu také dominovali až do padesátých let. Do té doby se veškerá kvalifikační kola odbývala výhradně v ostrovní monarchii. A byť vznikla skandinávská a kontinentální kvalifikace, zpočátku se odsud postupovalo do britských kol, z nichž vedla cesta do světového finále. Nicméně další země se prosadily i na poli sportovní diplomacie.

Vzniklo evropské finále jako vrchol kvalifikačního úsilí pro Seveřany a plochodrážníky z kontinentální části Evropy, odkud se postupovalo do světového finále. Když se Wembley začalo v jeho pořádání střídat se švédským Malmö a záhy Göteborgem, švédská kvalifikace vedla rovnou do světového finále, zatímco reprezentanty třech korunek v evropském finále nahradili jezdci z Anglie a jejích dominií.

V sedmdesátém nastoupila polská Wroclaw, odkud se dějiště světového finále rychle přesunulo do Chorzowa. Ten se pravidelně střídal v pořadatelství s Wembley a Göteborgem. V půli dekády zaniklo evropské finále a posledním kvalifikačním předstupněm klíčového závodu o titul mistra světa se stala interkontinentální a kontinentální finále. Pořadatelská země světového finále stále měla právo nasadit své reprezentanty rovnou, což zejména Angličané činili formou velkoryse střižené několikastupňové kvalifikace.

Tato idylka skončila zároveň s historií Wembley v roce 1981. Světové finále se dostalo poprvé do USA a rok poté do Německa. Aby místní fanoušci měli komu fandit, FIM pozměnila reglementy, že pokud se žádný z jejich reprezentantů nevejde do postupující pětice z kontinentálního či jedenáctky z interkontinentálního finále, počet přímo postupujících se o jednoho sníží. A posledním finalistou se stane nejlépe umístěný závodník pořadatelské země.

 

Domů s nejmenším pohárem

V době svého vzniku se toto pravidlo zdálo jako ryze teoretické. Bruce Penhall a Egon Müller platili za favority a shodou okolností se v Los Angeles 1982, resp. v Nordenu stali mistry světa. Poté se finále vrátilo do Göteborgu a další rok se prvně jelo v Bradfordu, a že by se do nich nekvalifikoval žádný Švéd a Angličan, bylo k smíchu. Ale comeback Chorzowa se v sezóně 1986 trefil rovnou doprostřed krize polských plochodrážníků.

Kontinentální finále hostil v červenci dolnorakouský Wiener Neustadt. Před sobotním tréninkem vydatně sprchlo a Adam Jazwecki redaktor polského deníku Sport ještě před cestou do Rakouska bil na stránkách svého periodika na poplach, že z devíti polských reprezentantů jich v boji o domácí světové finále zbývá už jen trojice.

Z ní se největší ambice přisuzovaly Wojciechu Zabialowiczovi, který v sedle jednoho ze státem zakoupených GM dosahoval slušné časy, když absolutně nejrychlejší byl Armando Castagna. Naději domácím fanouškům dával Heinrich Schatzer, který nedělní závod rozehrál vítězstvím. Avšak v rozjížďce s číslem pět upadl tak nešťastně, že skončil v nemocnici se zlomeninou spodiny lebeční.

První zprávy hovořily o kritickém stavu, nicméně dnes pochopitelně víme, že se z vážného zranění vykřesal. Později dokonce účinkoval v našich klubech, nicméně prvním rakouským finalistou světa se nikdy nestal. Tento primát drží Franz Leitner, který roku 1995 dostal divokou kartu na historicky první a zároveň poslední Grand Prix Rakouska. I jeho jsme vídali v československé lize, kde oblékal vestu Kopřivnice.

Ale zpátky do Wiener Neustadtu v červenci 1986! Po pádu Henricha Schatzera zesílily protesty na dráhu, jejíž tvrdý povrch byl jen zástěrkou měkčího podkladu. Navzdory dalším pádům, které připravily o vidinu postupu také Romana Matouška, závod před zraky desítky tisíc diváků pokračoval. Záhy bylo jasné, že se nikdo z Poláků nevejde mezi postupovou pětku.

Nejlepší byl nakonec dvacetiletý Ryszard Dolomisiewicz z Bydhoště, jenž i s potlučenou pravou rukou dal dohromady osm bodů. Byť skončil šestý a normálně by postupoval jako náhradník, vzhledem k polskému pořadatelství světového finále, mohl po závodech v depu plakat štěstím. Do Chorzowa jej dostal výše zmíněný reglement o postupu nejlepšího Poláka. Wojciech Zabialowicz přišel o šanci díky nule z poslední série, evidentně nervózní Maciej Jaworek jen paběrkoval a skončil poslední za Heinrichem Schatzerem s třetinou jeho třech bodů.

Na ostatní zbyla jen čtyři postupová místa. Šestatřicetiletý Viktor Kuzněcov s rychlým Goddenem v rozjezdu porazil Antonína Kaspera, aby po vítězstvích v prvním kole v Praze a v kontinentálním semifinále v Landshutu završil hattrick. Za vodou byl i dvanáctibodový Armando Castagna, zatímco Petr Vandírek a Karl Maier se sešli na jedenácti bodech.

„Jezdil jsem druhej‘, ale v poslední zatáčce mě předjel Tonda a vzal mi bod,“ vzpomene si Petr Vandírek okamžitě na sedmou jízdu a jedním dechem vylíčí rozjezd. „Maier byl palič. Měl jsem tam nějakej‘ problém, moc si to už nevybavuju. Vím, že Maier odjel od startu líp a mě uspokojilo, že jsem pátej‘. Dostat se do světovýho finále, to už bylo něco! Jenže jsem si neuvědomil, že postupuje Polák.“

Být světové finále někde jinde, Petr Vandírek se dostal do jeho hlavní šestnáctky, v tomto případě ale zůstal náhradníkem. „Ve Wiener Neustadtu měli před závodem vystavenejch‘ pět krásnejch‘ pohárů,“ vypráví. „Čtyři byly stejný, jeden menší. Luboš Tomíček mi před závodem povídá ‚kdyby byl aspoň ten malej‘, viď?‘ A mám ho doma!“

 

Dvě šance pro náhradníka

Poslední srpnovou neděli se Stadión Slaski v Chorzowě zaplnil šedesáti tisíci diváky. Dnešní velké ceny rozmělňují divácké návštěvy, ale jediná světová finále táhla fandy z celého světa. Polsko navíc bylo dostupné rovněž československým fandům v dobách, kdy západní hranici zakrývala železná opona. Na parkovišti se proto daly najít nejen osobní vozy se značkou CS, ale i autobusy, protože zájezd pořádal i AMK ZP Pardubice.

Češi v ochozech měli, komu fandit. O rok dříve se do Bradfordu nedostal z našich závodníků vůbec nikdo, což se stalo naposledy roku 1975. Nyní ale nastupoval Antonín Kasper ke svému druhému světovému finále se startovním číslem devět, zatímco Petr Vandírek debutoval se sedmnáctkou prvního náhradníka.

„Bylo to spravedlivý,“ hájí tehdejší geograficky rozdělený kvalifikačním systém, byť závodníkům kontinentální zóny nechával pouze pět míst ve světovém finále oproti jedenácti pro borce ze zámoří. „Když si vezmeš výkonnost jezdců na kontinentu a ty ostatní. Angličany, Švédy, Dány, Američany, Australany. Těch pět postupujících z kontinentu bylo až moc. Oni potom ve světovým finále do toho stejně moc nezasahovali.“

Vývoj závodu mu dal za pravdu. Ovšem s výjimkou Viktora Kuzněcova, který vyhrál rozjížďku s číslem čtyři a nakonec skončil šestý. Domácí kladli velké naděje do Ryszarda Dolomisiewicze a dokázali mu vytvořit excelentní podmínky. V úterý měl dráhu k dispozici sám pro sebe k tréninku. V boxech našel dva motocykly GM, dva Goddeny a tři Jawy a hromadu padesáti pneumatik všech producentů, kteří se angažovali na ploché dráze, tedy Pirelli, Barum, Dunlop a Carlisle. Aby nalezl optimální řešení pro vrcholný závod, vedle dvou trenérů mu byl k ruce i traťmistr a trojice mechaniků.

A výsledek? Jedenácté místo se šesti body, ale také nabídka divišovské Jawy na tovární smlouvu. Karl Maier byl třináctý, Antonín Kasper, jemuž se nedařily starty, hned za ním. Pole postoupivších z Wiener Neustadtu uzavíral Armando Castagna, který ovšem musel ze závodu odstoupit. V rozjížďce s číslem patnáct Tommy Knudsen bojoval s Hansem Nielsenem o vítězství a titul tak vehementně, až do svého krajana vrazil a upadl.

Jeho motocykl zasáhl Armando Castagnu tak nešťastně, že jej ošklivě zranil na noze. Ital odstoupil ze závodu, Tommy Knudsen přišel o medaili, navíc si vysloužil pokárání za přetržení pásky poté, co tvrdošíjně po své diskvalifikaci odmítal opustit startovní rošt opakované jízdy. Tu posléze Hans Nielsen vyhrál a otevřel si tak vrátka k prvnímu ze svých čtyř individuálních titulů mistra světa.

Místo Itala vyjel na ovál Petr Vandírek. „Dráha byla proti tomu, jak obrovskej‘ stadión to byl, strašně malá,“ přibližuje ovál s délkou 384 metrů. „A tolik lidí! Nevyšlo jim počasí, jelo se za deště, dráha byla úzká a dlouhá. K čemu bych to přirovnal? Užší Kopřivnice? Čakovice? Taková užší dlouhá dráha. Moc na závodění to nebylo.“

Z opakované patnácté jízdy se československý náhradník vrátil s jedním bodem, byť zprvu měl za svými zády Chrise Mortona. „Když se člověk dívá na startovku, byli to paliči,“ nešetří uznáním ani dnes. „Z kontinentu jedinej‘ Kuzněcov byl šestej‘. Jezdil jsem před Mortonem, on mě pak předjel. On byl fabrickej‘ a pak za mnou přišel pan Dvořák z Jawy, že jsem jim málem porazil továrního závodníka.“

Protože druhý náhradník Jan Andersson nepřijel, Petr Vandírek zaskočil za Armando Castagnu ještě v rozjížďce s číslem devatenáct. V ní nebodoval a byl svědkem, jak Viktor Kuzněcov přišel o šanci na medaili, protože trčel za Samem Ermolenkem a vedoucím Kelvinem Tatumem.

 

Poprvé a naposledy

Odjezdem z Chorzowa sezóna 1986 pro Petra Vandírka nekončila. Za týden vrcholila skupina A mistrovství světa družstev, kde československý nároďák aspiroval na postup do elitní společnosti. Následovala dlouhá dráha se svým světovým finále v Pfarrkirchenu a závodilo se i v Československu. Tady byla vrcholem Zlatá přilba s Tomíčkovým memoriálem. Zkraje října se na domácí scénu vrátily dvojice a Petr Vandírek v Pardubicích vybojoval titul s Lubomírem Jedkem. Prakticky rovnou odsud zamířil na pětidílné turné po britských stadiónech.

„Člověk byl mladej‘, všechno měl před sebou,“ komentuje Petr Vandírek svůj tehdejší závodnický zápřah. „Každýho cílem bylo dostat se do anglický ligy. Anglie byla to, co dnes Polsko. Říkal jsem si, že jsem ve světovým finále, že to bude super. Ale ono nic nepřišlo. Dveře do Anglie se mi otevřely až po Austrálii v devadesátejch‘ letech a to mi ještě hodně pomáhal Venca Verner.“

Aktivní kariéra Petra Vandírka byla dlouhá jako krkolomné kouzelnické zaklínadlo a bohatá jako pokladnice arabského ropného šejka. Závodil v polské, německé, anglické lize, inkasoval mnoho domácích titulů. Po roztržce s vedením pražského Olympu zamířil do Plzně, které aktivně pomáhal do extraligy. Na oválech startoval i proti vlastnímu synovi, a když Plzeňanům v srpnu 2008 chyběl závodník, sám se coby kouč nasoukal do kožené kombinézy. Nicméně Chorzow na sklonku srpna 1986 bylo jeho první a zároveň také poslední finále mistrovství světa jednotlivců.

„Vždycky jsem pak skončil v kontinentálním finále,“ pokrčí rameny. „Jezdil jsem i dlouhou, tam jsem byl ve světovým finále pětkrát. Lítal jsi z jednoho na druhý. Ale bylo to dobře, seděl jsi na motorce pořád. Jako závodníci jsme měli ve svý době k sobě blíž. Co tehdy měli zápaďáci, že každej‘ jezdil svým autem, přišlo po revoluci k nám.“

 

 

světové finále mistrovství světa jednotlivců 1986 – Chorzow:

1. Hans Nielsen (DK) – Godden 14, 2. Jan O. Pedersen (DK) – PPT 13, 3. Kelvin Tatum (GB) – GM 12, 4. Jimmy Nilsen (S) – Godden 11, 5. Tommy Knudsen (DK) – GM 10, 6. Viktor Kuzněcov (SU) – Godden 10, 7. Sam Ermolenko (USA) – GM a Godden 9, 8. Chris Morton (GB) – Jawa 8, 9. Neil Evitts (GB) – GM 8, 10. Erik Gundersen (DK) – GM 7, 11. Ryszard Dolomisiewicz (PL) – Jawa 6, 12. Marvyn Cox (GB) – GM 3, 13. Karl Maier (D) – GM 3, 14. Antonín Kasper (CS) – Jawa 2, 15. Armando Castagna (I) – GM 2, 16. Mitch Shirra (NZ) – GM 1, res Petr Vandírek (CS) – Jawa 1, res Jan Andersson (S) nepřijel kvůli infekci oka; traťová rezerva Maciej Ziarnik (PL) DNR

 

---

Rodinné záležitosti:

Petr Vandírek se sám o sobě vyjadřuje jako o klukovi z ulice, protože nikdo z jeho příbuzných nikdy neměl nic společného se sportem levých zatáček. V jeho stopách se ale vydal o deset let mladší bratr Roman. V juniorském věku jezdil za pražskou Markétu, aby se ve druhé půli devadesátých let nakrátko mihnul extraligovou Plzní.

 

Adam Vandírek, syn Petra, debutoval coby plochodrážník v dubnu 2004, nicméně zranění z vůbec prvního závodu jej vyřadilo až do konce sezóny. Bohužel nebylo poslední, takže se se závoděním rozloučil roku 2008. Nyní již druhým rokem uvažuje o comebacku, ale zatím jsme ho v sedle viděli jen při letošní liberecké rozlučce.

---

Foto: archív Petra Vandírka, Karel Herman a Antonín Škach

Chorzow – 5. září 1976
Na poslední chvíli přendal zlatou přilbu z hlavy Ivana Maugera, tehdy už čtyřnásobného mistra světa, na svoji vlastní, aby nechal rozeznít Svítkov frenetickým nadšením osmnácti tisíců diváků šestadvacátého ročníku závodu všech závodů. Táhlo mu na pětadvacet, ve své sbírce měl čtyři tituly mistra republiky a na domácích kolbištích stále obtížněji hledal přemožitele. Snil sen o světové koruně a sledoval největší esa ploché dráhy, aby se jim vyrovnal. Záhy seznal, že mu chybí dvě věci. Především pravidelná účast v britské lize a také zimní závodění na jižní polokouli. Obojí mu osud dopřál roku 1976 a on se jako vůbec první československý plochodrážník podruhé kvalifikoval do světového finále jednotlivců. Přitom však byl konfrontován s paradoxem, že ačkoliv měl kontrakt smluvního a testovacího jezdce Jawy, musel do divišovského motocyklu investovat své vlastní prostředky, aby se z polského Chorzowa vracel s desátým místem.

 

Sezóna začíná před novým rokem

Zkraje sedmdesátých let se československá plochá dráha nehřála v centru pozornosti jen díky světovým medailím Antonína Švába a Milana Špinky. Po deseti letech od triumfu Antonína Kaspera na trávě dostihového závodiště se Milan Špinka v září 1973 stal vítězem Zlaté přilby Československa. A Jiří Štancl jej napodobil napřesrok.

Nicméně na mezinárodní scéně našim závodníkům úspěchy podobného kalibru unikaly. Od tříbodového debaklu ve Wembley v sedmdesátém se československý nároďák nemohl do světového finále vrátit. Podobné to bylo i v mistrovství světa jednotlivců. Jiří Štancl sice debutoval v jeho finále v Göteborgu v sezóně 1971, nicméně od té doby se jako v zásadě skoro pokaždé předtím československá trikolóra v dějišti rozhodujícího závodu o titul mistra světa neobjevovala.

Řada lidí zastávala názor, že naši plochodrážníci jsou horší než světová konkurence. A to přesto, že je divišovský podnik koncernu Jawa zásobuje kvalitní technikou. Nicméně vyrovnané partie, které Milan Špinka a Jiří Štancl v pardubickém závodě všech závodů sehráli se světovými esy, přece jen nutily moudřejší jedince k zamyšlení. Tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina se na setkání s nejlepšími sportovci Rudé hvězdy zeptal bez obalu, proč za daných podmínek se českoslovenští plochodrážníci nejsou schopni prosadit se v mistrovství světa.

„Díky vítězství na Zlaté přilbě v roce 1974 jsem se dostal k Obzinovi,“ ujímá se slova Jiří Štancl. „Řek‘ jsem, že my chodíme v zimě akorát cvičit, zatímco špička závodí v Austrálii a na Novým Zélandě. Na konec sezóny 1975 jsem byl druhej‘ na Zlatý přilbě. Na Silvestra jsem dostal víza a začátkem ledna odletěl na turné World Champion Speedway Series.“

Jiří Štancl ze seriálu pod taktovkou Barryho Briggse a Ivana Maugera uměl vytěžit opravdu maximum. „Začala moje nejdelší sezóna, odjel jsem 122 závodů,“ říká. „Začalo to Novým Zélandem a Austrálií, do USA se nakonec nejelo. Poznal jsem tam spousta přátel, Ivanovi jsem pomoh‘ připravit motor na kvalifikaci mistrovství světa. A dostal jsem se do kuchyně mistrů světa. Závodníci jsou všichni stejný, ale ti mistři přece jen měli něco jinak.“

 

Podmínka britské ligy splněna

Už v jednasedmdesátém, když se Jiří Štancl poprvé kvalifikoval do světového finále, byl zklamaný, že od divišovské továrny nedostal žádnou speciální podporu, byť byl jejím smluvním testovacím závodníkem.  Na motocykl, s nímž závodil celý rok, tím pádem nasadil pouze nové pístní kroužky.

„Holt jsme měli smůlu, že jsme museli jezdit na Jawách,“ povzdechne si. „Přitom si všichni mysleli, že z Divišova máme to nejlepší a teprve ten zbytek vyvážíme ven. A že jsme jen blbí Češi, kteří neumíme závodit. Ale opak byl pravdou. Dost lidí umělo závodit, ale na motorce si nic neudělali. Byli závodníci a nikdy si nevyměnili ani kroužky. To ještě byly dvouventily. Já si dělal na motorce sám. Díky tomu turné jsem se jako exot z Čech dostal do depa u Ole Olsena, Ivana Maugera a Barryho Briggse. Vzali mě mezi sebe.“

A zjara po návratu domů nabraly věci nevídaný spád. „Ole tady byl známej‘,“ pokračuje Jiří Štancl. „Nelenil, šel na ÚAMK, abych moh‘ jezdit britskou ligu v Coventry. Nikdy jsem s ním o tom nemluvil, proč tam byl. Negativní stanovisko Rudý hvězdy znal. Ale na ÚAMK najednou všechno šlo.“

Prvním československým plochodrážníkem v britské lize byl Antonín Kasper, jenž v letech 1968 – 1970 strávil tři sezóny v Coventry a West Ham. Následoval jej Jan Holub s dvěma léty v Exeteru. Přestože britské kluby usilovaly rovněž o další naše krajany a jejich majitelé dokonce intervenovali na československé ambasádě, za normalizace byl s účastí Čechů v ostrovní lize utrum. Až do dubna 1976, kdy se z ruzyňské ranveje odlepilo linkové letadlo s Jiřím Štanclem na palubě.

„Dostal jsem vízum,“ vzpomíná na let Jiří Štancl, pro něhož byl onen den svátkem nejen kvůli jmeninám na kalendáři. „Anglickej‘ velvyslanec ho dával až na Ruzyni, poznali, že jsem sportovec, ne nějakej‘ špión. Letadlo na mě ještě půl hodiny počkalo. V Londýně pro mě přijel Oleho manažer Pete Adams a já s ním večer dorazil do Coventry.“

Britská liga tehdy bývala pupkem plochodrážního světa. „Dvacet tisíc diváků na stadiónu čekalo, co ze mě vypadne,“ vybavuje si Jiří Štancl svůj debut. „Naštěstí nešel mikrofon, i když mě předtím Pete učil frázi, kterou jsem se měl představit. Jeli jsme proti Ipswichi, měli Johna Louise a Billyho Sanderse. To byla špička a já je s Olem v poslední jízdě porazil, takže jsme vyhráli.“

 

Světové finále po pětileté pauze

Působení Jiřího Štancla v britské lize rozhodně neznamenalo konec jeho startů na kontinentu, ba právě naopak. „Dostal jsem se do Anglie s tím, že musím uspět ve světovým finále,“ připomíná podmínku pražského klubu, s níž se pochopitelně ztotožnil také on sám. „Ale musel jsem jet mistrovství republiky, jinak by mě zašlapali do země. Šestadvacetkrát jsem se vracel do Československa a sám si dělal řidiče a mechanika. Kolikrát jsem závodil u nás, jel do Coventry a rovnou zase zpátky. Kdo to nezažil na vlastní kůži, nepochopí, dnes ti kluci maj‘ všechno zajištěný.“

Před čtyřiceti lety byly nízkonákladové letecké společnosti ještě hudbou budoucnosti, proto nejekonomičtějším dopravním prostředkem plochodrážního profesionála na trase Velká Británie – kontinentální Evropa byl osobní automobil. „Měl jsem chryslera, ale po tý Evropě nebyly dálnice jako dneska,“ líčí Jiří Štancl. „V Německu jich bylo osmdesát procent, ale byl tam provoz, ale v Belgii se často jezdívalo jednou půlkou, pak zase druhou. Nebylo snadný se dostat na čas do Ostende.“

Dnes nevídanou překážku představovaly celní kontroly. „Člověk musel mít na motorku karnet,“ přibližuje Jiří Štancl. „Všude na hranicích byl problém. Motorky se vozily vzadu za autem napříč. Celníkům se to nelíbilo, až jsem začal vozit fotky, že to v Anglii vozí taky, mávali nad tím rukou.“

Pokud se týká mistrovství světa jednotlivců anno domini 1976, Jiří Štancl jej rozehrál  v Pockingu. Na úvod dvakrát vyhrál, pak upadl, ale důležitý byl především postup do kontinentálního semifinále v Krumbachu. V něm hrdina našeho vyprávění skončil čtvrtý a mohl se chystat na kontinentální finále v Leningradě.

V šestasedmdesátém se bílé orlice na vestách účastníků kvalifikačních závodů neobjevovaly. V duchu tehdejších reglementů totiž Poláci coby pořadatelská země disponovali právem nasadit přímo čtveřici svých závodníků. Z interkontinentálního finále ve Wembley je doplnila osmička ze zámořské zóny, takže na leningradský podnik zbývalo dodat finálové šestnáctce čtyři nejlepší plochodrážníky.

Své slovo řekl déšť, který dovolil uspořádat pouhé tři série. Sedm tisícovek diváků aplaudovalo neporaženému Egonu Müllerovi. Jiří Štancl mu zdatně sekundoval, ale v jeho závěrečné jízdě v něm zatrnulo. Na rozmáčeném ovále upadl, ale naštěstí se stačil ještě vrátit do sedla a dojet si pro dva body.

Díky nim skončil druhý před dvojicí bratrů Gordějovových a po pěti letech vrátit do světového finále nejen svoje jméno, ale také československou trikolóru. Jistě není bez zajímavosti životní výkon Jana Hádka. Plzeňský borec skončil sedmý, když měl na svém kontě jen o jeden bod méně než Valerij a Vladimir Gordějovovi.

 

Nesplněný čtyřventilový sen

O mistru světa se v legendárním Chorzowě mělo rozhodnout první zářijovou neděli. Ve stejném časovém období v Divišově finišovali s vývojem svého nového modelu 894, který svým čtyřventilovým rozvodem měl dohánět vlak, v jehož vagónech Jawě ujížděla konkurence.

„Už za časů JAPů měli Angličani ladiče na motory, kteří věděli, co je na tu motorku dobrý,“ vysvětluje Jiří Štancl, že plochodrážní tuning rozhodně není doména žhavé současnosti. „Proto, když jezdili sem na Zlatou přilbu, nejelo jim to. Až když tady začali závodit Ivan a spol, řešili, proč jim to u nás nejede.“

Sám Jiří Štancl z diet, které v Anglii ušetřil, si na kontinentální finále v Leningradě nechal připravit speciální motor. Nicméně v souvislosti se svým postupem věřil, že do Chorzowa mu divišovský mechanik Stanislav Dvořák přiveze nový čtyřventilový agregát. Přitom první testy motoru Jawa 894 byly naplánovány do Svítkova již poslední srpnový čtvrtek a na Markétu na druhý den je přesunul pouze zpožděný přílet Ivana Maugera a Ole Olsena.

Nicméně ostrý debut nových strojů se odehrál až týden po Chorzowě při světovém finále na dlouhé dráze v Mariánských Lázních. Spekulovalo se, že zdržení způsobily problémy se seřízením karburátorů, milovníci konspiračních teorií argumentovali, že za nitky mohl zatáhnout i Ole Olsen, jemuž v obhajobě koruny mistra světa zabránilo vyřazení v interkontinentálním finále ve Wembley.

„Myslel jsem, že v Chorzowě pojedu čtyřventila,“ ujímá se Jiří Štancl opět role vypravěče. „Ole mi nechal udělat motor langhub u Guye Allotta. Jel jsem s ním už v Leningradě a ve světovým finále jsem s ním kolo a půl vodil Petera Collinse. Odstartovalo to a jelo to bezvadně.“

Rozjížďka s číslem tři však senzací prvního řádu neskončila. „Když ve světovým finále jedeš první, snažíš se jet, kde je to nejrychlejší,“ přemítá dnes po více než čtyřiceti letech. „Peter jel čtyřventilovýho Weslake, znal ho a věděl, kudy jet v materiálu. A nakonec mě objel.“

V osmé jízdě se na úkor Jiřího Štancla prosadil Marek Cieslak, jenž svým prvním a posledním triumfem položil mohutný základ svého celkového čtyřbodového inkasa. „Bylo to světový finále,“ povzdechne si Jiří Štancl. „Blbě jsem startoval, jako normálně. Marek jezdil přede mnou, nedokázal jsem ho předjet.“

V desáté jízdě Jiří Štancl nebodoval a závod zakončil dvojicí třetích příček z rozjížděk s čísly třináct, resp. devatenáct. „Desátý místo nebylo špatný,“ uvažuje. „Polský dráhy se říkalo, že byly podobný našim. Mrzelo mě, že jsem nedostal ten čtyřventil. Věřil jsem, že bych s ním nějakej‘ lepší výsledek možná udělal. Ale to je zase to slůvko kdyby.“

Jawa 894 prožila o týden později oslnivý debut v Mariánských Lázních a v rukou Ivana Maugera se v deštivém Göteborgu o rok později dočkala i světového zlata na krátké dráze. „V roce 1982 jsem v Los Angeles porazil Lese Collinse,“ vybaví si Jiří Štancl moment z jiného světového finále. „Přišel za mnou konstruktér Křivka a vynadal mi, že jsem Jawu připravil o titul. Já byl ale závodník, on mi přitom řek‘, že i kdybych na Jawě vyhrál já, pro republiku by to nemělo význam, protože důležitý je, aby vyhrál cizinec. Proto mi v Chorzowě nepůjčili čtyřventila, proto taky nenechali vyhrát Faltu, ale Mojsejeva.“

Nicméně nejúspěšnější plochodrážník celé naší historie není vůbec zahořklý. „Jsem pyšnej‘, že s motocyklem, co vyrobili v Jawě, jsem dokázal mistry světa porážet,“ říká upřímným hlasem. „Až to druhý místo na dlouhý v Mariánkách třiaosmdesátým pro mě byla velká satisfakce. Když se však člověk zamyslí, co mi soudruh Křivka řek‘, vidí, jak jsme byli tehdy braný.“

světové finále mistrovství světa jednotlivců 1976 – Chorzow:

1. Peter Collins (GB) 14, 2. Malcolm Simmons (GB) 13, 3. Phil Crump (AUS) 12, 4. Ivan Mauger (NZ) 11, 5. Zenon Plech (PL) 11, 6. John Louis (GB) 9, 7. Doug Wyer (GB) 8, 8. Egon Müller (D) 8, 9. Scott Autrey (USA) 7, 10. Jiří Štancl (CS) 6, 11. Chris Morton (GB) 6, 12. Edward Jancarz (PL) 5, 13. Marek Cieslak (PL) 4, 14. Jerzy Rembas (PL) 3, 15. Valerij Gordějev (SU) 1, 16. Vladimir Gordějev (SU) 0, res Anders Michanek (S) 2, res Grigorij Chlinovskij DNR

 

---

Očima doby – rekord mohl být ještě lepší:

Účinkování Jiřího Štancla ve světovém finále před zraky více než sto tisíc diváků, kteří dorazili na stadión Slaski v Chorzowě, bylo před čtyřiceti lety spojeno s mnoha superlativy. Tehdy sedmadvacetiletý borec byl jednak vůbec prvním naším plochodrážníkem, který se do světového finále jednotlivců dokázal kvalifikovat podruhé, a navíc se svým desátým místem postaral o rekord nejlépe umístěného československého závodníka.

On sám tuto laťku překonal v Los Angeles, odkud se v srpnu 1982 vracel jako devátý muž na světě. To už však rekord držel Zdeněk Kudrna, který skončil v Chorzowě roku 1979 sedmý. O výjimečnosti těchto výsledků svědčí i fakt, že od té doby je nejlepším výsledkem českého či slovenského borce v konečné klasifikaci mistrovství světa jednotlivců sedmé místo Romana Matouška z Vojensu 1988 a deváté Martina Vaculíka z letošního seriálu Speedway Grand Prix.

Systém velkých cen však statistikům již nejednou zamotává hlavy, což je problémem i nyní. Na pódiích jednotlivých závodů totiž postupně stanuli Lukáš Dryml, Martin Vaculík a Václav Milík. A to se v éře jednotlivých finále nepovedlo nikomu. Nicméně řada historických nej stále zůstává nezpochybnitelným hájemstvím Jiřího Štancla. Mezi ně patří souhrn pětatřiceti jednodenních světových finálových klání včetně devíti v mistrovství světa jednotlivců, kde v letech 1980 až 1985 startoval pětkrát v řadě.

Přitom Chorzow 1976 mohl jeho rekord vylepšit. Když se Peter Collins, který prohrál pouze v rozjížďce s číslem dvacet, vracel z oficiální recepce na svou počest, v lounge hotelu Katowice se ocitnul rovnou uprostřed improvizované party švédských fanoušků. Začali skandovat jeho jméno a neváhali jej vyhazovat vysoko do vzduchu.

Že se z titulu nakonec mohl radovat jeho krajan Malcolm Simmons, se dozvěděl až druhý den v šest ráno. Jeho manažer Eric Boocock totiž hrozící diskvalifikaci před dvaadvacetiletým Britem zatajil, aby nejitřil jeho psychiku. Ta byla po rozjížďce s číslem tři poněkud otřesná, protože po špatném startu se musel Peter Collins k vítězství prodrat až z poslední příčky.

Jádro problému se objevilo právě po jeho úvodním vítězství nad Jiřím Štanclem. Odebraný vzorek paliva z jeho Weslake měl totiž vyšší specifickou hmotnost, což vedlo komisaře k hypotéze o užití zakázaných aditiv.

Nicméně Peter Collins používal palivo dodané pořadatelem a Eric Boocock nechal komisaře překontrolovat metyl z celé nádrže. Naštěstí jeho specifika byla stejná a Peteru Collinsovi světový titul zůstal. Do problémů s palivem se však dostal o dva roky později, kdy jej v britském finále v Coventry vyřadil cukr, který mu nějaký sabotér nasypal do nádrže.

Ale vraťme se ještě jednou k osobnosti Jiřího Štancla. Shodou okolností už při svém debutu ve světovém finále v jednasedmdesátém se o jednu příčku závěrečné klasifikace posunul, když Vladimir Gordějev přišel o páté místo kvůli dodatečné diskvalifikaci za užití zakázaného nitrometylu. A ještě jeden rekord z Chorzowa 1976, jako vůbec první československý závodník se dostal do vedení rozjížďky ve světovém finále jednotlivců.

Kvalifikace československých plochodrážníků do finále mistrovství světa jednotlivců do roku 1976:

1960:	Stanislav Svoboda starší se zadání našeho přehledu přece jen trošku vymyká, protože se do světového finále ve Wembley nekvalifikoval – nicméně borec na prahu své čtyřicítky se po pěti letech působení československých reprezentantů v mistrovství světa dostal nejdál, když se v evropském finále rozjížděl s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka, ale upadl. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Liberec 3., 2. kolo Slaný 1., kontinentální finále Vídeň 8. Evropské finále Wroclaw 8.
1963:	ve své skvělé sezóně se Antonín Kasper kvalifikoval do Wembley, ale že se mu včas nepodařilo vyřídit výjezdní formality, nikdy neměl litovat – místo jako druhý náhradník by se totiž vůbec nesvezl, což ostatně dokázal Ron Mounford, ale triumfem na trávě pardubické závodiště při Zlaté přilbě Československa se navždy vryl do srdcí českých fanoušků. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Praha Strahov 2. 2.kolo Lvov, 5. kontinentální finále Wroclaw 3., evropské finále Göteborg 9., světové finále Wembley NS
1964:	po roční pauze způsobené onemocněním žloutenkou čekala Jaroslava Volfa skvělá sezóna – syn legendárního závodníka a trenéra se jako vůbec první československý plochodrážník probil do světového finále jako řádný účastník, čímž paradoxně přišel o šanci ucházet se o titul mistra republiky při posledním finále v Olomouci; dlužno je rovněž zmínit, že v evropském finále ve Wroclawi se postup v roli náhradníka ucházel v rozjezdu rovněž Antonín Kasper, jenže bohužel zůstal za švédským tandemem Göte Nordin – Rune Sörmander. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Záhřeb 7., 2.kolo Lvov 6., kontinentální finále Slaný 2., evropské finále Wroclaw 7., světové finále Göteborg 15.
1965:	Luboš Tomíček byl v první polovině šedesátých let nezpochybnitelnou jedničkou české ploché dráhy – v sezóně 1965 svou pozici potvrdil postupem až do světového finále ve Wembley, aby se stal historicky prvním Čechem, který závodil na legendárním londýnském stadiónu, který do té doby nekorunoval světového šampióna pouze v sezónách 1961 a 1964.
kvalifikační cesta:	1.kolo Miskolc 1., 2.kolo Abensberg 5., kontinentální finále Wroclaw 5., evropské finále Slaný 9., světové finále Wembley 15.
1967:	Jan Holub na své cestě vzhůru,která kulminovala dvěma tituly mistra republiky a dvouletým angažmá v Exeteru, zabušil rázně na vrata světového finále ve Wembley – o přímý postup přišel v rozjezdu s Jochem Dinsem, o místo náhradníka kvůli zranění z malého finále Zlaté přilby Československa. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Miskolc 2., 2.kolo Slaný 3., kontinentální finále Kempten 6., evropské finále Wroclaw 11., světové finále Wembley NS
1971:	Jiří Štancl jel světový šampionát jednotlivců teprve potřetí v řadě, aby se po Jaroslavu Volfovi mladšímu a Luboši Tomíčkovi nejstaršímu stal teprve třetím československým závodníkem, jenž se nejen do světového finále kvalifikoval, ale především se v něm objevil.
kvalifikační cesta:	1.kolo – Praha Markéta 2., 2.kolo Güstrow 8., kontinentální finále Slaný 7., evropské finále Wembley 10., světové finále Göteborg 13.

Foto: archív Jiřího Štancla, archív autora, Karel Herman a Pavel Fišer

 

Wroclaw – 27. srpna 1967
Že Antonínu Kasperovi v září 1963 příliš nevadilo, když se pro něho nepodařilo včas zajistit výjezdní formality pro jeho odjezd na světové finále ve Wembley, je obecně známá věc. Místo nejistých vyhlídek v roli druhého náhradníka se zapsal mezi plochodrážní legendy svým brilantním vítězstvím v posledním ročníku Zlaté přilby Československa na trávě dostihového závodiště. O čtyři roky později ale pardubický závod všech závodů paradoxně sebral náhradnický post ve Wembley Janu Holubovi, o čemž pojednává i stať z připravované knihy Slavné a neslavné dny českobudějovické ploché dráhy.

 

Karel Buřič příjemným překvapením prvních kol

Kolotoč závodů mistrovství světa se roku 1967 roztočil pro naši reprezentaci prvními koly 7. května, do kterých bylo nasazeno dvanáct československých reprezentantů, z nichž byli tři z Českých Budějovic. To už samo o sobě hovoří o dobré úrovni jihočeské plošiny. V rozjížďce v maďarském Miskolci startoval budějovický Jan Holub společně s Antonínem Švábem a Pavlem Marešem. Zvítězil polský závodník Edmund Migosz (14 bodů) před Janem Holubem (12) a Pavlem Marešem (11), ze šestého místa postoupil i Antonín Šváb.

Závod v západoněmeckém Abensbergu byl považován za nejtěžší závod prvního kola. Z našich tu startovali budějovičtí Stanislav Kubíček a Karel Buřič a Luboš Tomíček z RH Praha. Šance na postup se dávaly Tomíčkovi, možná Kubíčkovi, Karel Buřič byl jasným outsiderem.  Závod se stal kořistí polských závodníků, mezi které se dokázal vklínit jenom ledový fenomén Gabdrachman Kadyrov. Zvítězil Joachim Maj (15) před Pawlem Waloszkem (14), třetí místo obsadil Kadyrov a za ním byli další Poláci Woryna a Pociejkowicz.

Ze šestého místa dokázal postoupit Tomíček, až sedmý skončil Plechanov a osmé místo vybojoval k ohromnému překvapení všech přítomných Karel Buřič! Pro tohoto jezdce to byl životní závod a skutečně šlo o významný úspěch, abensbergská skupina byla opravdu nabitá. Stanislavu Kubíčkovi se závod vůbec nevyvedl a zůstal v poli poražených.

Závod v jugoslávském Mariboru se stal kořistí polských reprezentantů a v saské Míšni vystrčil růžky domácí Hehlert, který zvítězil před naším Kasperem, Polákem Podleckim a čtvrtý skončil další domácí jezdec Jochen Dinse, o kterém bude ještě řeč.

 

Jan Holub ve výtečné formě

Za dva týdny čekaly jezdce kontinentální zóny závody druhého kola v Balakovu v SSSR a u nás ve Slaném. Ve Slaném se sešla velmi silná konkurence sedmi jezdců Polska, pěti našich a čtyř jezdců SSSR. Dvanáct tisíc diváků vidělo nesmírně vyrovnaný závod, ve kterém dělily vítěze a devátého jezdce v pořadí pouhé dva body!

Na startu nebylo slabého jezdce a v postup našich jezdců se dalo pouze doufat, předpoklady šly stranou. Nejlépe si vedli Polák Antoni Woryna a Igor Plechanov, kteří jediní měli po dvou jízdách plný počet bodů. Po třech jízdách už neměl plný počet bodů nikdo a na čele byli šestibodoví Woryna, Plechanov a Jan Holub.

Před poslední sérií jízd byla situace naprosto nevídaná, taková, jaká se vídá skutečně jen velice vzácně. Do čela se vyhoupl náš Tomíček s devíti body a za ním se tlačilo pět osmibodových ve složení Jan Holub, Woryna, Plechanov, Migosz a Šváb. Ve hře o vítězství zůstávali také sedmibodoví Waloszek, Mareš a Trofimov.

Jedno zaváhání znamenalo propad o řadu míst v pořadí.  Vítězství nakonec vybojoval Antoni Woryna z Polska před Igorem Plechanovem, když oba získali po jedenácti bodech. Třetím místem potvrdil svou vynikající formu Jan Holub, který svou poslední jízdu zvládl za dva body. Získal jich celkem deset a nebýt nešťastné druhé jízdy, mohl stát na stupních vítězů ještě výše. Pavel Mareš svou poslední jízdu vyhrál a postoupil jako pátý.  Luboš Tomíček v poslední sérii nezískal ani bod a taktak postoupil jako sedmý v pořadí. Pro Antonína Švába zbylo už jen místo náhradníka. Tento závod byl už také nad síly Karla Buřiče, který skončil šestnáctý s jedním bodem zisku.

Neměl se ale za co stydět, konkurence ve Slaném byla nadmíru těžká. Vždyť Gabdrachman Kadyrov skončil patnáctý s pouhými dvěma body a stejně měl i čtrnáctý v pořadí, vynikající Polák Stanislaw Tkocz.

Ve vzdáleném Balakovu se závodilo ve stejný den a zvítězil favorit ze všech největší, Andrzej Wyglenda před domácími borci Samorodovem a Kurilenkem. S odřenými zády postoupil osmý Miloslav Verner, Antonín Kasper na devátém místě byl alespoň náhradníkem.

 

Patnáct tisíc diváků aplauduje i Janu Holubovi

Tři měsíce zbývaly do kontinentálního finále v západoněmeckém Kemptenu. Jan Holub zatím podával výborné výkony. Nevítězil snadno a s velikým náskokem, v rozhodujících chvílích se však dokázal prosadit. Nikde ale není psáno, že závodník, který je dobrý na počátku sezóny, bude stejně dobrý na jejím konci. Šlo o to, zůstat stále v laufu a výkonnost si podržet.

V roce 1967 se sovětská Sbornaja Komanda již potýkala s generačním problémem a snad jen Samorodov, Kurilenko a starý známý Plechanov podávali vyrovnané výkony na vysoké úrovni, u nás generační problém klepal na dveře. Poláci se svou nepřebernou zásobou jezdců se na kontinentu prosazovali stále více a jejich suverenitu bylo stále těžší překonat.  Jako největší naděje se ukázal právě Jan Holub, který se prosazoval opravdu výrazně. Velmi nadějný Pavel Mareš, jehož kariéra byla protkána různými výstřelky a osobními extempore, oznámil, že končí závodní kariéru a pro již zmíněný Kempten jej tedy nahradil první náhradník ze Slaného, Antonín Šváb.

Jan Holub si léto sedmašedesátého roku zpestřil dvacetidenním turné po sovětských oválech a rovněž účastí v historicky vůbec prvním turné československých plochodrážníků po britských oválech. Dva dny po návratu z Anglie již odjížděl Jan Holub do Kemptenu.

S ním odjeli ještě Luboš Tomíček, Antonín Šváb, Miloslav Verner a Antonín Kasper jako rezerva závodu. V konkurenci sedmi Poláků, tří jezdců SSSR a dvou skoro domácích závodníků NDR se našim příliš šancí nedávalo, nejvíce se věřilo zkušenému Tomíčkovi.

V Kemptenu, bavorském městě s bohatou historickou minulostí, jeli naši poprvé, navíc na dráze rozmočené předchozími dešti. V tréninku zajel nejrychlejší čas východoněmecký reprezentant Jochen Dinse a bylo zřejmé, že ani jezdce NDR nebylo možno řadit mezi outsidery.

V den závodu se v ochozech sešlo 15 000 diváků a veliký boj započal. Nervozita mezi jezdci by se dala krájet. Poláků bylo sedm a mohli taktizovat, přesto museli odepsat Ruziaka, Czeskowskiho a Waloszeka, protože se výborně držel veterán Plechanov, s přehledem a bezchybně jezdil Jan Holub a také východní Němec Dinse se úporně držel své životní šance.

Úplně vystydl Samorodov a ve všech jízdách jezdil poslední, v šesté jízdě navíc havaroval Kurilenko a se zraněním ze závodu odstoupil. Místo něho naskočil Antonín Kasper a měli jsme na dráze pět jezdců, bylo to o něco veselejší. Jan Holub si zajistil postup nejdříve a mohl i pustit bod nutný k postupu Tomíčkovi. Šváb s Miloslavem Vernerem skončili v poli poražených.

 

Nemožné se stává realitou

Postup Jana Holuba přinesl velkou slávu,  ale nebylo moc času, za týden se jelo evropské finále ve Wroclawi, kde konkurenci přitvrdilo sedm Švédů a Nor Sverre Harrfeldt. Přes výsledek v Kemptenu se našim nevěřilo. Z tohoto závodu sice postupovalo deset jezdců do světového finále ve Wembley, ale nikdo nepochyboval, že ve vroucím vratislavském kotli nebude mít šanci nikdo kromě Poláků a Švédů. Snad ještě tak Plechanov, o našich se psalo, že se pokusí o nemožné.

Na stadiónu ve Wroclawi to bylo skutečné peklo. 75 tisíc diváků vytvářelo takovou atmosféru, že se jezdcům muselo svírat srdce. Hukot nabitých ochozů měl navrch, nebyl slyšet rozhlas ani řev závodních motorů. Na startu je třetí jízda a na startu Plechanov, Fundin, Wyglenda a Jan Holub. Smrtelné obsazení, žádná šance pro Holuba.

Za minutu a půl stadion oněměl překvapením. Plechanov beznadějně bez bodu, fenomenální Švéd Fundin až třetí, největší domácí favorit Wyglenda druhý a překvapeným davům mává Budějčák Jan Holub, který se tím okamžikem zařadil mezi kandidáty na postup. Mimochodem byl také jediným jezdcem, který dokázal pokořit favorita největšího a pozdějšího vítěze závodu Wyglendu.

Zatímco v Českých Budějovicích polehávali lidé kolem rybníků Bagru a Nemaničáku a ospalé odpoledne se vleklo v rozpálených ulicích zvolna k večeru, jel v daleké Wroclawi Jan Holub za těžko představitelné vřavy svůj životní závod. Dejme mu nyní slovo, pro Jihočeskou pravdu jej zpovídal jako obvykle Petr Turek.

„Když jsem jako zázrakem vyhrál první jízdu a hlavně porazil Wyglendu, který letos ještě neprohrál vůbec nic, a uvědomil si, že bych třeba do Wembley mohl taky postoupit, byl to můj konec. Začal jsem mít trému jako bažant a pokazil, co se pokazit dalo. V dalších čtyřech rozjížďkách jsem dojel vždycky jenom na jeden bod jako třetí. V osmé jízdě mě porazil Nor Harrfeldt a Švéd Persson, za mnou zůstal další Švéd Nygren. V desáté jízdě byl první Pogorzelski, druhý  Dinse, za mnou dojel Malmquist. Ve třinácté jízdě jsem dojel za Poláky Trzeszkowskim a Worynou, ale před Enecronou a v devatenácté jízdě jsem byl před Tomíčkem, ale za Michankem a Janssonem. Měl jsem stejně bodů jako Dinse a mezi námi se rozhodovalo o posledním postupujícím. V rozjížďkách mě sice Dinse porazil, ale v mistrovství světa se v tomto případě nehodnotí vzájemný souboj, ale musí přijít dodatková jízda. Jeli jsme tedy s Dinsem bieg dodatkowy, jenom my dva.“

A co o této dodatkové jízdě říká Jan Holub dnes více než po padesáti letech? „Nervózní jsme byli oba, těžko říct kdo víc. Trochu mě utěšovalo, že jsem na Dinseho vždycky měl, i když každý závod je jiný. Měl jsem vnitřní dráhu a totálně jsem pokazil start. Když jsem začal jet, byl už Dinse dávno v zatáčce. Už jsem neměl co ztratit. Jel jsem naplno, Dinse na tom sotva seděl, byl nervózní, jel křečovitě a mlel z posledního. Jenže jeho náskok byl moc velkej‘. Dojížděl jsem ho metr po metru, v cíli jsem byl pár centimetrů za ním. Mrzelo mě to moc, jenže jsem si to prohrál sám. Ale cesta do Wembley to byla, i když jenom na postu oficiálního náhradníka. Nebylo to ještě tak ztracené, jak se to jevilo, někdo se mohl zranit a pak bych postoupil do základní sestavy jezdců. Bohužel jsem nejel ani jako náhradník a podobná šance už se nikdy neopakovala.“

 

Nešťastná neděle v Pardubicích

Poslední větou Jan Holub předjímá Zlatou přilbu Československa, která se konala za dva týdny pro wroclawském evropském finále. Nám zbývá říci, co má společného s cestou Jana Holuba do Wembley. Bohužel s ním souvisí, a to tím nejméně příjemným způsobem, protože vystavila stop účasti jediného Budějčáka, který se kdy do světového finále jednotlivců dostal. Krátce nyní k samotnému závodu.

Přes předpovědi, že účastníci světového finále z obavy před zraněním do Pardubic nepřijedou, bylo na startu všech šest přihlášených finalistů, a sice Jan Holub, Ivan Mauger, Barry Briggs, Ove Fundin, Jochen Dinse i Leif Enecrona. Přestože během soboty i neděle pršelo, postavil Ivan Mauger nový rekord dráhy a vzápětí jej překonal Luboš Tomíček časem 1:16,0 min.

Pro budějovické závodníky měla Zlatá přilba roku 1967 obzvlášť trpkou příchuť. Hned v první jízdě sestřelil Rus Bělkin Stanislava Kubíčka, který se zranil se a ze závodu odstoupil. Navíc byl vyřazen i z Poháru Jihočeské pravdy a z Veletržního poháru v Brně.

Jan Holub se dostal až do malého finále, ve kterém došlo k málo vídanému hromadnému pádu a po kterém byli všichni startující v takovém stavu, že nebylo s kým jízdu opakovat, a tak bylo malé finále zrušeno. Je s podivem, že se dostupné prameny v okolnostech této málo vídané nehody neshodují.

Na startovním roštu stáli kromě Jana Holuba ještě naši Tomíček, Ledecký, Šváb a Rus Sergej Ljatosinskij, Němec Jochen Dinse na start nepřijel. Podle knihy Juraje Ilji Jenči „Boj o Zlatou přilbu“ na startu chyběli Dinse a Šváb, s čímž nesouhlasí Jan Holub. Proč, to si poslechneme z jeho vyprávění. Z dalšího líčení lze předpokládat, že Dinse opravdu na start nepřijel. Také není zcela jasné, v jaké fázi jízdy se havárie stala. Svět Motorů uvedl třetí zatáčku po startu, což by znamenalo první kolo, které se pro hromadný pád také nejvíce nabízí. Juraj Ilja Jenča opatrně uvádí, že „ti, co odstartovali, měli nakonec hromadný pád“.

Jihočeská pravda popsala nehodu tak, že Šváb kolidoval s jedním ze sovětských jezdců a do nich najel Jan Holub, což také neodpovídá skutečnosti. Jan Holub s odstupem mnoha let uvádí, že má pocit, že to první kolo nebylo, ale jistý si není. Dejme mu nyní opět slovo.

„Jestli někdo na startu chyběl, to už opravdu nevím, ale Tonda Šváb tam byl, to vím určitě. Taky nevím, ve kterém kole to bylo, ale podle mého to první kolo nebylo. Ze začátku to nevypadalo nijak zvláštně, já jsem vedl a byl bych vyhrál, ale v zatáčce mě zezadu sundal Tonda Šváb. On pak za mnou přišel a omlouval se, že za to nemoh‘, že do něj strčil Rus. No, už to bylo jedno. Mě bolely obě ruce, ale když jsem tehdy v Pardubicích slítnul, vůbec jsem nepomyslel na to, že se tím loučím s vidinou Anglie. Ani v sanitě, ani v nemocnici… Prostě jsem se bál jenom pomyslet na to, že tam nepojedu. Utěšoval jsem sebe i doktory, že to bude dobrý, že je to jen naražený. Ale pak přišel primář Černý, a jak jsem ho uviděl, bylo mi jasný, že je to všechno v hajzlu, vřetenní kost byla prasklá, obě ruce šly do sádry a do odjezdu do Anglie chybělo pět dnů. Mně dali na sedmé místo, protože jsem vedl, Tondu Švábů určili jako viníka pádu, tak byl poslední. Útěcha to nebyla, jak mi tehdy bylo, to se nedá popsat, radši na to nemyslet.“

A ještě jednu zajímavost uvádí Jan Holub k této Zlaté přilbě. „Na té Zlaté přilbě dali pořadatelé vybrat Fundinovi motorku, protože on si jí nevozil, vzal si to, co mu pořadatelé připravili. A on si vybral mojí druhou motorku. Jel s ní pekelně rychle a na ní také tu Zlatou přilbu vyhrál. On samozřejmě věděl, že to je moje motorka, a tak jsme se skamarádili. Když jsem pak startoval v Anglii v utkáních Anglie versus zbytek světa, dostal se Ove do finále nejlepších jezdců. Přišel ke mně a povídá: Jan, ty potřebuješ peníze víc než já, jeď to místo mě. Říkávalo se o něm, že je opilec, ale tak to nebylo. On se rád napil, ale nebyl nijak hlučnej‘, ani agresivní, prostě jen tak seděl, usmíval se a měl jí. Na motorce si sám nic nedělal, ta ho nezajímala. Jednou jsem byl svědkem toho, že neměl s sebou mechanika a měnil si rozetu. Sedřel si při tom kůži ze všech kloubů na ruce. On měl ručičky jako manekýna, taky žádný svaly neměl. Ale asi je nepotřeboval. Měl ohromnej‘ cit pro motor, neznal jsem nikoho jinýho, kdo by takovej‘ cit měl.  Jednou jsme jeli na dráze se zvláštním ostrým povrchem, bez materiálu a tak tvrdé, že jsme po každé jízdě měnili zadní gumy, protože byly nadranc. Ove ne. Jeho zadní guma byla skoro netknutá. On zkrátka dal jen tolik plynu, kolik to přesně potřebovalo, aby jel co nejrychlejc‘ dopředu. Ove byl profesor ploché dráhy.“

Aby naše vyprávění mělo konec, je třeba krátce uvést výsledky světového finále. Zvítězil Ove Fundin se čtrnácti body, stejně měl druhý jeho krajan Bengt Jansson. Třetí místo patřilo Ivanu Maugerovi z Nového Zélandu a čtvrtý skončil nezmar Igor Plechanov. Pátý byl starý známý Barry Briggs, řečený „Kiwi“. Poláci se neprosadili. Nejlepší z nich byl na devátém místě Andrzej Pogorzelski, až patnáctý s pouhými dvěma body skončil za favorita považovaný Andrzej Wyglenda. Na šestnáctém místě s nulovým ziskem byl klasifikován Jochen Dinse.

Škoda, mohl tam být Jan Holub a možná na lepší pozici. Člověk by si na závěr přál nějaký happy end. Bohužel není. Jan Holub začal kralovat domácí ploché dráze, vrcholné okamžiky jeho kariéry měly teprve přijít, ale satisfakce za pokaženou cestu na světové finále se bohužel nikdy nedočkal.

 

---

Slavné a neslavné dny českobudějovické ploché dráhy:

Starosti s přechodem na E-recepty a EET s nutností pořídit nové vybavení do dvou ordinací přináší hodně těžkostí. Je to hodně těžko stravitelné sousto a možná tím přijdu o peníze, které mám připravené na vydání knihy, z níž jste si právě dočetli tuto ukázku.

---

evropské finále mistrovství světa jednotlivců 1967 – Wroclaw:

1. Andrzej Wyglenda (PL) 14, 2. Andrzej Pogorzelski (PL) 13, 3. Igor Plechanov (SU) 12), 4. Antoni Woryna (PL) 10, 5. Bernt Persson (S) 9, 6. Anders Michanek (S) 8, 7. Ove Fundin (S) 8, 8. Jerzy Trzeszkowski (PL) 8, 9. Bengt Jansson (S) 8, 10. Jochen Dinse (DDR) 7+3, 11. Jan Holub (CS) 7+2, 12. Leif Enecrona (S) 5, 13. Sverre Harrfeldt (N) 3, 14. Olle Nygren (S) 3, 15. Gunnar Malmkvist (S) 3, 16. Luboš Tomíček (CS) 2; res Lars Jansson (S) DNR a Stanislaw Rurarz (PL) DNR

Foto: archív speedwayA-Z

Slaný – 25. července 1996
Před dvaceti lety se domácí juniorský titul stal pro mnoho šikovných mladíků vstupenkou do britské ligy, která tehdy ještě bývala pupkem plochodrážního světa. Ti se pochopitelně domů nevraceli na každý závod. I bez největších českých hvězd ovšem mistrovství republiky juniorů netrpělo úbytěmi. Ba právě naopak, okolo půle sedmdesátých let spatřila světlo světa řada talentovaných plochodrážníků, díky čemuž se šampionát neuvěřitelně vyrovnal. Prim však přesto hráli dva závodníci. Nakonec Pavel Ondrašík podruhé předčil Roberta Krále a obhajobou zlaté medaile z předcházející sezóny napodobil kousek, který se tehdy povedl pouze Antonínu Kasperovi.

 

Starty jako s babetou

Pavel Ondrašík a Robert Král spolu bojovali o český juniorský titul už v sezóně 1995, o čemž již ostatně byla v historické rubrice magazínu speedwayA-Z řeč. Pro připomenutí, rozhodnutím plochodrážní komise zasáhnout do pravidel rozběhnuté soutěže, se pražský závodník dostal nazpět do hry o zlato. Svého divišovského rivala v posledním závodě v Chabařovicích dotáhl na hrotu konečné klasifikace a nakonec v dodatkové jízdě porazil.

Oba už tehdy také mířili do britské ligy. Robert Král byl prakticky dohodnutý se Sheffieldem, ale jeho start za Tygry dojel na pracovní povolení, které mu úřady země královny Alžběty II. neudělily. Pavel Ondrašík se dohodl s King’s Lynnem. Nicméně při červencovém test matchi českého týmu do třiadvaceti let proti svým stejně starým britským vrstevníkům měl shodou okolností v King’s Lynn děsivou kolizi se Scottem Nichollsem a ošklivě polámal ruku.

„Až na konci října jsem zkusil jet jeden závod v Německu,“ připomíná Pavel Ondrašík svou čtvrt roku dlouhou plochodrážní přestávku v pětadevadesátém. „Pak jsem měl celou zimu, abych se dal dohromady. Myslel jsem, že nebudou problémy. Byly ale větší, než jsem čekal.“

Nicméně předjaří roku 1996 jej už zastihlo v plné přípravě na novou plochodrážní kampaň. „Sezóna začínala opatrně,“ vzpomíná dnešní sportovní ředitel pražské Markéty. „Člověk si zvykal na omezenou hybnost levé ruky, co mám dodneška. V zimě mi vyndávali železo, nechci se vymlouvat, ale bylo to nepříjemný. Nedokázal jsem odstartovat. Tonda Kasper si ze mě dokonce dělal legraci, že se rozjíždím jako na babetě.“

Naposledy na skupiny

Sezóna 1996 byla poslední, v níž se mistrovství republiky konalo stylem zavedeným shodou okolností o dvacet let dříve. Závodníci byli rozděleni do dvou semifinálových skupin, z nichž se postupovalo do finálové série. Jenže personální krize se začala projevovat, takže pouze úvodní podnik skupiny A v půli dubna na pražské Markétě měl díky patnácti borcům jakžtakž naplněnou startovní listinu.

Přitom obě skupiny byly vypsány na tři závody. Plochodrážní exekutiva proto vzniklou situaci řešila povolením jakéhosi hostování závodníků z jedné skupiny v té druhé, přičemž každý byl pochopitelně klasifikován jen v té své, do níž byl nominován.

Robert Král triumfoval ve skupině A. Na Markétě jej Richard Wolff porazil nejprve v rozjížďce s číslem deset a posléze také v rozjezdu o vítězství. V Divišově a v Březolupech, kde se ovšem končilo kvůli stavu dráhy již po třetí sérii, ale neztratil jediný bod. Déšť předčasně ukončil také pardubickou ouverturu ve skupině B.

Pavel Ondrašík do ní vstoupil pádem ve třetí jízdě. Body mu chyběly, takže skončil šestý. Dva dny na to ve Slaném ale už vyhrál, když v rozjezdu porazil Tomáše Hejtíka. Toho odvedl také ve Svitavách, kde se však oba rozjížděli o druhou příčku za vítězným Lubomírem Batelkou. Nicméně Tomáš Hejtík, jenž byl v Pardubicích druhý za neporaženým Radkem Smolíkem, se stal celkovým vítězem skupiny.

„V Pardubicích to upršelo,“ vybavuje si Pavel Ondrašík, jenž za svým klubovým kolegou zaostal o dva body. „Tomáš měl potom úraz, to ho poznamenalo. Byl mladší než já, v tý době to ale vypadalo, že bude bojovat o titul. Ale těch lidí, co do toho mohlo zasáhnout, bylo snad už deset.“

Únik v podání Pavla Ondrašíka

Z každé skupiny postoupilo do finálové části po sedmi závodnících. Přímo dosazen byl Adrian Rymel, který se zranil při jarním soustředění v Itálii. O poslední místo byl před prvním finále na Markétě vypsán rozjezd. Původně se jej měli zúčastnit oba závodníci z osmých míst v áčku i béčku. Ovšem skupina A skončila bodovou rovností a v blátivých Březolupech se na určení pořadí dodatkovou jízdou jaksi pozapomnělo.

Plzeňský Václav Kaděra v klíčové rozjížďce upadl. Šestnáctým finalistou se stal Miroslav Štens, jenž má dnes pod palcem depo ve Svítkově. Při repete odvedl Květoslava Šebelu, aby se nakonec prohnal vítězně cílem v čase 69,19 sekundy.

„Adrian byl tenkrát taková vycházející hvězdička, proto ho dali rovnou do finále,“ říká Pavel Ondrašík. „Jel už poměrně dobře. Juniorák byl vyrovnanější než v pětadevadesátým. To jsme se tahali o titul jen s Robertem. Ale teď to míchali i další a brali body i nám oběma. Jen jednou měl Robin patnáct bodů v Březolupech a já ve Slaným. Ale jak já, tak on jsme měli taky slabší závody…“

Přerušme však rozbíhající se tok vyprávění Pavla Ondrašíka, abychom se podívali na finále české juniorky anno domini 1996 od samého počátku. V Praze stál na nejvyšším stupínku pódia Roman Kubeš. Pavel Ondrašík vyhrál jen dvě úvodní rozjížďky, aby se poté postupně skláněl před Lubomírem Batelkou, Michalem Makovským a Richardem Wolffem. V rozjížďce s číslem pět však stačil porazit Roberta Krále, který navíc v jedenácté jízdě upadl.

Dvanáct bodů Pavla Ondrašíka však tentokrát stačilo na druhé, jedenáct bodů Roberta Krále na třetí místo, aniž by kdokoliv musel absolvovat rozjezd. Až tak vyrovnaný závod to byl, v němž si ničím nemohli být jistí ani favorité. Koncem června se do Divišova jelo zbytečně, protože ještě před nástupem se přihnal strašný slejvák. Pokračovalo se až na den příchodu slovanských věrozvěstů v Pardubicích.

Oba rivalové udávali tempo závodu a po dvou sériích ani jeden z nich nepoznal hořkost porážky. V deváté jízdě však Pavel Ondrašík prohrál s Michalem Makovským. Šlo však o jeho jedinou ztrátu v horkém prázdninovém dni. Nakonec vyhrál celý závod, když Pardubičanovi oplatil předchozí prohru v dodatkové jízdě. Naproti tomu Robert Král měl špatný závěr. Skončil pátý a jeho pražský soupeř se mu v průběžné klasifikaci vzdálil o pět bodů.

Otočka Roberta Krále

Nicméně na předčasné soudy byl šampionát přece jen ještě příliš mladý. Dva dny po Pardubicích pokračoval v Březolupech. Po dlouhém vyjednávání o uvolnění ze Slaného se Robert Král objevil v extraligové sestavě moravského klubu, takže tu nalezl ideální podmínky. Triumfoval s patnácti body, zatímco Pavla Ondrašíka kromě něho porazil ještě Michal Makovský.

A snad aby Pražanovy smůly nebylo málo, v rozjezdu o druhou příčku za sebou vodil Adriana Rymela, ale v posledním oblouku zůstal stát. Za další dva dny později déšť podruhé spláchnul divišovský mítink, který se však nakonec odbyl na třetí pokus v půli července.

Pavel Ondrašík nezačal optimálně. V rozjížďce s číslem dvě upadl a byl diskvalifikován. Mezitím Robert Král dvakrát vyhrál, ale v desáté jízdě trčel za Lubomírem Batelkou a vedoucím Richardem Wolffem. Pavel Ondrašík se vydal na vítěznou cestu a s jednobodovou ztrátou mu dýchal na záda, avšak v rozjížďce s číslem devatenáct ležel podruhé na dráze.

Robert Král posléze vyhrál opakovačku. Když poté v dodatkové jízdě porazil Martina Kubeše, mohl mávat divákům ve svém domovském městě z nejvyššího stupínku. Pavlu Ondrašíkovi nebylo do řeči. Skončil šestý, a co bylo horšího, v průběžné klasifikaci šampionátu ztrácel na Roberta Krále jeden bod.

„Z Divišova jsem měl respekt,“ nezastírá po dvaceti letech. „Myslel jsem, že to bude zlomovej‘ závod. Udělal jsem dvakrát chybu a upad‘. Robin tam byl na domácí dráze a já si myslel, že to může být ztracený.“

Nápor Roberta Krále však neskončil. Již za tři dny byl na programu pátý závod série ve Svitavách a divišovský závodník v březolupské vestě vyhrál již potřetí v řadě. O jediný bod jej připravil v deváté jízdě Lubomír Batelka. Zato Pavel Ondrašík s třináctkou na zádech jakoby chtěl dokázat špatnou pověst tohoto čísla.

Po úvodním triumfu postupně prohrával s Richardem Wolffem, Miroslavem Štensem a Robertem Králem. Výhrou v rozjížďce s číslem dvacet se sice dostal do rozjezdu o druhé místo s Lubomírem Batelkou, ale i jemu nakonec podlehl. Po Pardubicích přede dvěma týdny vedl šampionát s náskokem pěti bodů, avšak nyní na Roberta Krále dokonce tři body ztrácel.

„Už v Divišově, jak mě Robin docvak‘, jsem si říkal, že to může bejt‘ ztracený,“ přibližuje své tehdejší rozpoložení. „Ve Svitavách mě utek‘ o tři body. Jel jsem v juniorech poslední rok a tak to pro mě bylo dost zavazující.“

Koncovka pro Pavla Ondrašíka

Od Svitav uběhlo jen pět dnů a na vyvrcholení juniorského šampionátu se chystal Slaný. Robert Král tu strávil své závodnické prvopočátky, ale v létě šestadevadesátého tu na něho řada lidí koukala skrze prsty. Lukrativnější nabídku od Březolup totiž dostal už před rokem, ale Slaný jej nechtěl uvolnit. A tak se divišovský závodník rozhodl za středočeský klub v extralize vůbec nestartovat.

A tak nemohlo být ani řeči, že by mu ovál nabídl výhodu domácího prostředí, a to tím spíše, nevyhovoval-li svým tvrdým povrchem závodnickému naturelu Roberta Krále. „Dráha ve Slaném nám vyhovovala oběma,“ přisadí si Pavel Ondrašík. „Dařilo se tam jak Robinovi, tak mně.“

Oba pretendenti mistrovského trůnu stanuli vedle sebe již na startovním roštu rozjížďky s číslem jedna. „Byl jsem z toho nervózní,“ připouští Pavel Ondrašík. „A já jsem ho porazil, myslím, že on se tam ještě pral s Mírou Štensem.“

Bod z náskoku Roberta Krále byl ukrojen. A další hned ve druhé sérii. Pavel Ondrašík totiž vyhrál sedmou jízdu, ale před ní Robert Král prohrál s Martinem Kubešem. Třetí série přidala na konta obou závodníků po trojce. Ale rozjížďka s číslem čtrnáct přinesla pohromu pro Roberta Krále, který se nedostal před Romana Kubeše a vedoucího Michala Makovského. Pavel Ondrašík vzápětí úřadoval naplno v patnácté jízdě. V té chvíli byl opět vedoucím mužem šampionátu, přičemž měl k dobru jeden jediný bod.

„V depu byly tahanice s Aďou,“ vybavuje si Pavel Ondrašík situaci ve slánských boxech před poslední sérií. „Už nestartoval, myslím, že vypad‘ na techniku. Přemlouvali ho, ať nastoupí v poslední jízdě a porazí mě, aby byl rozjezd o titul. V slánském depu něco probíhalo, ale co přesně, to nevím. Stejně už bylo rozhodnuto v tý čtvrtý sérii, kdy Robin prohrál s Makovkou a Kubešákem.“

Robert Král se s juniorským šampionátem rozloučil triumfem v rozjížďce s číslem osmnáct. Ať už se v depu dělo cokoliv, Adrian Rymel se v devatenácté jízdě do závodu nevrátil. A Pavel Ondrašík projel cílem nejen jako vítěz, ale také jako staronový juniorský mistr. Po Antonínu Kasperovi jako první, který svůj primát z předchozího roku obhájil.

Na své duely s Robertem Králem v české juniorce Pavel Ondrašík zapomenout nemůže. „S nadsázkou to byla rivalita jako Lauda a Hunt v tom filmu,“ usmívá se. „Ne, že by se někdo z nás choval jako Hunt, ale dávali jsme tomu všechno. Chtěli jsme se plochou dráhou živit, takže hospody nebo diskotéky pro nás nebyly. Už jsme oba jezdili druhou polskou ligu, on za Rawicz, já za Opole. V Německu měl Diedenbergen, já Pocking. Vzali jsme to oba za správnej‘ konec a pak se prosazovali i v zahraničí.“

Ovšem zatímco Pavel Ondrašík získal domácí tituly i v jiných šampionátech, Robertu Královi bylo souzeno nikdy se mistrem republiky nestát. V novém tisíciletí měl k této metě neblíže v extralize, v níž se po konci březolupského týmu vrátil do Slaného. Ve chvíli, kdy však tým Milana Macha proléval v září roku 2005 šampaňské na plzeňských Borech, kombinéza Roberta Krále již skoro celý rok visela na pomyslném hřebíku.

 

---

Rekord vyrovnaný po patnácti letech:

Když se Pavel Ondrašík stal na konci července 1996 podruhé mistrem republiky juniorů, byl teprve druhým mužem v historii, jenž se mohl pyšnit takovým výkonem. A stejně tak druhým závodníkem, který svůj předchozí titul juniorského šampióna dokázal obhájit. Tím prvním byl Antonín Kasper v letech 1980 a 1981.

Mistrovství republiky juniorů už ze své podstaty nedává mladým závodníkům příliš mnoho času na lámání rekordů. Horní věkový limit jednadvaceti let je neměnný už s jeho vznikem v sezóně 1974, avšak šanci na delší pobyt v juniorce je snižování dolní hranice, která se od původních sedmnácti dostala přes šestnáct na současných patnáct let.

V minulosti jsme bývali rovněž svědky, že juniorský mistr republiky už nebyl napřesrok nominován v souvislosti se svou kvalifikací do mistrovství jednotlivců, jíž mu titul přinesl. V devadesátých letech zase naše juniorská elita nestartovala v domácím šampionátu kvůli svému působení v britských ligách. A kupříkladu bratři Drymlovi, kteří ve svých počátcích vlastnili německé licence, se v šampionátu juniorů nikdy neobjevili, byť mají ve svých sbírkách medaile z juniorských šampionátů Evropy a světa!

Na výkon Antonína Kaspera a Pavla Ondrašíka navázal Josef Franc. Po premiérovém titulu mistra republiky roku 1998, dodal další zlato již napřesrok. Nakonec v sezóně 2000 vytvořil svým hattrickem nový rekord, který Eduard Krčmář loni vyrovnal a letos svým čtvrtým zlatem posunul laťku ještě výše. Nikdo jiný než Josef Franc ovšem neobhájil svůj titul dvakrát.

Dvojnásobnými juniorskými šampióny republiky se posléze stali rovněž Tomáš Suchánek, Miroslav Fencl, Filip Šitera a Matěj Kůs. V celé historii však obhájit svůj titul svedli pouze Antonín Kasper (1980 – 1981), Pavel Ondrašík (1995 – 1996), Josef Franc (1998 – 2000), Tomáš Suchánek (2002 – 2003), Filip Šitera (2006 – 2007) a Eduard Krčmář (2016 – 2017).

---

šestý závod finále MR juniorů 1996 – Slaný:

1. Pavel Ondrašík (Praha) 15, 2. Michal Makovský (Pardubice) 13, 3. Lubomír Batelka (Praha) 11+3, 4. Robert Král (Březolupy) 11+2, 5. Roman Kubeš (Praha) 10, 6. Martin Kubeš (Praha) 10, 7. Aleš Šifalda (Chabařovice) 9, 8. Miroslav Štens (Racek) 8, 9. Jiří Šafář (Praha) 7, 10. Richard Wolff (Praha) 6, 11. Radek Smolík (Racek) 6, 12. Pavel Šůna (Slaný) 4, 13. Adrian Rymel (Praha) 3, 14. Václav Kaděra (Plzeň) 3, 15. Květoslav Šebela (Praha) 2, 16. Tomáš Hejtík (Praha) 1.

Mistrovství republiky juniorů 1996:

	PHA	PCE	BŘE	DIV	SVI	SLA	TOT
	4.6.	5.7.	7.7.	17.7.	20.7.	25.7.
1. Pavel Ondrašík, Praha	12	14	13	9	12	15	75
2. Robert Král, Březolupy	11	10	15	13	14	11	74
3. Michal Makovský, ZP	7	14	11	11	10	13	66
4. Lubomír Batelka, Praha	10	13	6	11	12	11	63
5. Richard Wolff, Praha	10	11	12	12	11	6	62
6. Martin Kubeš, Praha	10	8	9	13	10	10	60
7. Adrian Rymel, Praha	10	8	13	7	6	3	47
8. Roman Kubeš, Praha	13	9	2	9	3	10	46
9. Miroslav Štens, Racek	6	8	7	6	10	8	45
10. Jiří Šafář, Praha	8	6	9	6	7	7	43
11. Radek Smolík, Racek	4	4	7	8	9	6	38
12. Aleš Šifalda, Chabařovice	7	4	3	3	3	9	29
13. Tomáš Hejtík, Praha	6	NS	NS	5	7	1	19
14. Pavel Navrátil, ZP	4	7	5	NS	NS	NS	16
15. Václav Kaděra, Plzeň	DNR	3	3	3	4	3	16
16. Květoslav Šebela, Praha	0	1	3	0	0	2	6
17. Pavel Šůna, Slaný	0	0	1	NS	NS	4	5
18. Milan Vondráček, Racek	1	0	NS	NS	NS	NS	1
TR Josef Franc, Praha	NS	NS	NS	3	2	NS	5

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer a archív autora