Dle kalendáře nadcházející jaro mělo již rázně zatočit s paní Zimou. Jenže za okny je počasí, že by psa nevyhnal. Reprezentační trenér Jaroslav Volf starší je ovšem neoblomný. Mistrovství světa 1967 se blíží, reprezentanti mají od svých zaměstnavatelů refundovanou mzdu, tak rychle na slánský ovál! No, co, že padají sněhové vločky?! A tak výkvět československého plochodrážního sportu konce šedesátých let krouží jedno asfaltové kolečko za druhým. Jeden muž se však vymyká z průměru. Čas od času odběhne na divácký svah ke své oktávii kombi, aby v ní zatopil. Uvnitř totiž sedí jeho paní s dvěma dětmi, malou holčičkou a ještě mladším chlapečkem. Právě on se trošku klikatou oklikou přes motokros vydá v otcových plochodrážních šlépějích. Malý Karlík Průša mladší si v březnovém chladu sedmašedesátého uvnitř rodinného automobilu pochopitelně ani nedokáže představit, jak často bude ve Slaném závodit, a že svou závodnickou kombinézu pověsí na hřebík až ve svých třiačtyřiceti. Pojďme si kariéru borce, který loni dokonce zkonstruoval pro svého syna speciální motocykl KPR, připomenout.

---

Závodní příběh Karla Průši staršího můžete v historické rubrice magazínu speedwayA-Z najít zde

---

Po prohře s Toníkem Kasperem k motokrosu

Synové plochodrážníků mívají do sedla plochodrážního motocyklu snadnější cestičku. Na sklonku šedesátých let neexistovaly žádné speciální stroje pro speedway pro děti. A tak se otcové pokoušeli improvizovat a stavět plochodrážní speciály vlastními silami. Antonín Kasper mladší se už ve svých čtyřech letech proháněl po Žižkově za řidítky speciální plochodrážní koloběžky, než mu tatínek z Anglie přivezl Hondu Monkey. Právě s ní se v Polepech utkal s malým Karlíkem Průšou.

„V listopadu mi bylo pět,“ noří se Karel Průša ve svých vzpomínkách o celé půlstoletí nazpátek. „Na jaře jsem dostal malou plochodrážní motorku, kterou mi táta postavil. Pamatuju si, že jsem s ní byl na závodech v Polepech, kde nám zorganizovali exhibiční jízdu.“

Rozjížďka dopadla naprosto jednoznačně. „Tonda mi tam dal skoro kolo,“ zubí se hrdina našeho vyprávění. „Od startu jsem odjel, ale on pak řadil. Jeho Honda byla třírychlostka. Dojel mě a pak ujížděl a ujížděl.“

Od té doby cesty obou chlapců vedly zcela rozdílným směrem. Zatímco Antonín Kasper i nadále vyrůstal na pražské Markétě a již v osmnácti letech se stal juniorským mistrem republiky, Karel Průša ztratil se sportem levých zatáček kontakt. Jeho otec totiž v sezóně 1970 přestal závodit a ze Žatce to byl přece jen kus cesty na jakýkoliv jiný stadión. Ke všemu se přidaly zdravotní problémy.

„Ve dvanácti jsem onemocněl infekční žloutenkou,“ říká. „Nemoh‘ jsem dělat sport, byl jsem osvobozenej‘ od tělocviku. Ale ve třinácti mi zase zavoněl benzín. První moje motorka byla stopadesátka zetka, udělalo se z toho domádo, jak se tehdy říkalo. Terénní motorka to byla jen proto, že měla ustřižený blatníky. Až v patnácti, šestnácti mně táta koupil Jawu 23 Mustanga a motokrosovou ČZ 250 ze Strakonic. Byl to starší model, ojetina, každou chvilku se to zadíralo, ale byla to moje první motorka.“

Motokrosové dobrodružství však teprve mělo nabrat na pořádných obrátkách. „Na vesnici byli tři nebo čtyři kluci, co blbnuli s motorkama,“ vzpomíná Karel Průša. „Táta už neobjížděl plochý dráhy jako dřív. Jedinou možností vyblbnout se na motorce, byla za barákem. Táta mi vyprávěl, že si na tohle téma jednou povídal s panem Kasperem. Jeho Toník chtěl taky jezdit motokros. Ale on mu řek‘, že mu nemůže dát žádnou pomoc, že mu pomůže s plochou dráhou, ale motokros, ať si dělá sám. Pan Kasper byl radikální, asi věděl, že nemá takový znalosti. Můj táta nebyl tak striktní.“

Nicméně léta motokrosu se měla Karlu Průšovi mnohonásobně vyplatit. „Motokros mě lákal,“ připouští. „Ale výhoda byla, když jsem pak šel na plochou dráhu, měl jsem fyzičku jako všichni plošináři dohromady. Mistrovství juniorů bylo třicet minut plus dvě kola, seniorskej‘ mistrák čtyřicet minut a dvě kola. To dnes nejede ani svět. Z motokrosařů jsem na tom nebyl fyzicky nejlíp, ale na plochý dráze jsem na tom byl nejlíp ze všech.“

 

Opatrné plochodrážní začátky šikovného motokrosaře

Počátek osmdesátých let zastihnul Karla Průšu zaměstnaného na terénních tratích. „Juniorskej‘ mistrák, seniorskej‘, kontrolní závody reprezentace, televizní motokrosy,“ vypočítává. „To všechno jsem absolvoval.  Jezdil jsem motokros až do vojny. O juniory se staral nějakej‘ pan Pospíšil, měl na starosti mistrovství republiky juniorů a soustředění. Trvaly dva a půl dne, byl tam běh, tělocvična a kontrolní závod.“

Nicméně povinná dvouletá vojenská služba byla pro mnoho mladých závodníků zlomovým bodem kariéry. „Měl jsem přislíbený, že půjdu do Dukly,“ zamýšlí se Karel Průša. „Jenže mi přišel povolávák do Michalovců na východě Slovenska! Táta volal tomu Pospíšilovi. Povolávací rozkaz jsem vrátil a pak mi přišel novej‘ do Benešova.“

Dukla Benešov však byla zaměřena na enduro. „Chvilku jsem jezdil soutěže,“ potvrzuje hrdina našeho vyprávění. „To mě nějak moc nebavilo, i když si mě ještě v osmnácti všimli ze SVS v Pyšelích, kde šéfoval Petr Válek. Dali mně motorku a podporu s tím, že počítaj‘, že narukuju do soutěžní Dukly, což se přes ty peripetie povedlo.“

Po dvou letech v zeleném se ovšem Karel Průša s endurem rozloučil. „Dva roky jsem přežil,“ netají se jistou mírou averze vůči motocyklovým soutěžím. „Ale po vojně jsem se vrátil k motokrosu a jezdil jsem ho rok. Ale na podzim mě táta vzal do Chabařovic. Svez‘ jsem se dvakrát, třikrát v Chabařovicích a ve Slaným. A další rok jsem už kombinoval plochou dráhu s motokrosem.“

V pětaosmdesátém se Chabařovice již třetím rokem pohybovaly ve středu první ligy, prostřední ze třech tehdejších plochodrážních soutěží. Karel Průša jejich vestu prvně obléknul osmý červnový den roku 1985 ve Slaném. Ve své vůbec první plochodrážní rozjížďce upadl, takže jej ve druhé sérii střídal Ladislav Šifalda v roli náhradníka. Na ovál se Karel Průša vrátil ve druhé polovině, ale žádný bod nezískal.

„První závod si vůbec nepamatuju,“ kroutí hlavou dnes ve svém útulném žateckém domě, který díky své úžasné píli a erudici hodné vyhlášených architektů vybudoval z bývalé městské vodárny. „Vlastně si nepamatuju žádný závody. Jen ty hektický, když byl velkej‘ pád, nebo na druhou stranu dobrej‘ úspěch. Já si nepamatuju ani první motokrosovej‘ závod, pamatuju si jen soustředění, i když taky už ne všechny.“

Bez bodů zůstal i v dalším prvoligovém klání v Praze, kde se v závodě střídal s náhradníkem Martinem Morávkem. Nicméně do naší ligové historie se prvními dvěma body zapsal hned druhý den v Liberci. Pro další plochodrážní kariéru motokrosaře, který sbíral tituly nejen v krajském přeboru, se stala klíčová kvalifikace o postup do přeboru ČSR v Chabařovicích. V půlce října z ní postoupil jako náhradník. Ovšem již zjara nabraly věci až neuvěřitelný spád.

 

Laso od SVS Pardubice

Přebor České socialistické republiky, jak se soutěž oficiálně nazývala v duchu zásad federalizace Československa, měla podobné prvky jakou jeho současný jmenovec. Sloužila jako začátek kvalifikačního procesu pro šampionát jednotlivců, jehož účastníkům však byla zapovězena. První závod soutěže ve Slaném nezastihnul Karla Průšu v optimální fazóně.

Dvakrát ležel na zemi, pak dojel poslední, nicméně dvě poslední rozjížďky vyhrál. Ve třetím podniku v Plzni přišel o nejnižší stupínek pódia až v rozjezdu s domácím Jaromírem Bartošem, na závěr v Chabařovicích skončil druhý za neporaženým Pavlem Mrňou, jenž završil svou cestu za titulem. V konečném účtování byl Karel Průša čtvrtý, jen o bod za Jaromírem Bartošem.

Spolu s Karlem Voborníkem a Pavlem Mrňou vedli Chabařovice ke stříbru v první lize. Za vítězným béčkem pražské Rudé hvězdy zaostali o pouhé tři body. Avšak pozor, druhá nejvyšší československá soutěž se v šestaosmdesátém nedojela celá. Zatímco Chabařovice absolvovaly osm podniků, Pražané stejně jako Žarnovica, Březolupy a ZP Pardubice měli o dva méně. A co bylo podstatnější, na podzim byl Karel Průša v kvalifikaci z dvaatřiceti uchazečů o čtyři místa v mistrovství republiky jednotlivců 1987 třetím nejlepším.

„Do mistráku jsem se dostal z Liberce,“ vybaví si okamžitě. „Jel jsem rozjezd o bednu s Bohoušem Brhelem. Ten to ale zabalil, protože ho čekal důležitější rozjezd o postup. Ale tam prohrál s Pepou Fejfarem.“

Postup do federálního šampionátu pochopitelně neušel pozornosti větších klubů. „Přijel jsem jednou trénovat do Chabařovice a zničehonic se tam objevil Emil Sova,“ vypráví Karel Průša. „Byl tam se mnou i táta a Emil mu během řeči povídal, ať si nemyslí, že se sem přijel podívat jen na Láďu Šifaldu. Vyslali ho z Pardubic, aby mě okouknul. A pak mi přišla nabídka do vrcholu. Přišel jsem tam ve stejnej‘ den jako Zdeněk Tesař.“

A tak se z třiadvacetiletého Karla Průši stal plochodrážní profesionál již ve druhé sezóně na oválech! „Mělo to výhody i nevýhody,“ vypráví o svém působení v SVS Pardubice. „Jedna nevýhoda byla, že jsi byl celej‘ tejden nebo i víc od rodiny. Plochá dráha byla naše práce, bydleli jsme v hotelu Štika. Nemuseli jsme nikde dělat, dostávali jsme refundaci mzdy. Výhodou bylo, že prvního prosince to skončilo a měli jsme nástup až druhýho ledna.“

Něco takového vypadá na první pohled jako plochodrážní ráj. „Byly tam nějaký věci, co se mi nelíbily,“ nesouhlasí Karel Průša až tak úplně. „Nebyl jsem na ně zvyklej‘. Já jsem byl zvyklej‘ se připravovat na sezónu sám. Byl jsem individuální sportovec, motokros je individuální sport. Ten centralismus pro mě nebyl. Měl jsem dobrou fyzičku, věděl jsem, jak si ji vypěstovat. Ve vrcholu jsme to museli všichni dělat dohromady. Byly stavy, že jsem z toho někdy neměl dobrej‘ pocit.“

I když loni na Dušičky již oslavil své pětapadesáté narozeniny, dokáže i v tropickém žáru došlapat v pedálech svého silničního kola z Žatce do Slaného a po závodech pochopitelně stejnou štrekou nazpět. „Přípravu jsem nikdy neošidil,“ dodává. „Táta mě ved‘ takovým způsobem, že jsem věděl, že to dělám sám pro sebe. Viděl jsem to už v motokrosu, jakej‘ náskok díky fyzičce můžu mít před ostatními jezdci. A myslím si, že to platí ve všech individuálních sportech. V SVS jsi samozřejmě musel akceptovat pravidla, ale větší přínos by to mělo, kdybych se staral sám o sebe.“

 

Rebel se stává personou non grata SVS

Na prvního máje sedmaosmdesátého se Karel Průša poprvé objevil v mistrovství světa. Jako nová akvizice pardubického SVS si místo v předkole mistrovství světa jednotlivců v bavorském Pfaffenhofenu vyjezdil v dubnových kontrolních závodech v Pardubicících, Svitavách a Praze. Po rozjížďce s číslem čtyři se do depa vracel se třemi body. Jenže na jeho štítě zůstali vlastně jen outsideři, Holanďané Robert Jan Munnecom, později známý i z ledových drah, a Henk Steman a Belgičan Geert Cools.

V dalších rozjížďkách bojoval, dvakrát se ale ocitnul na zemi, takže dal dohromady všehovšudy pět bodů. Bohumil Brhel na nejvyšším stupínku pódia poslouchal československou hymnu, ale Karel Průša skončil jedenáctý. Na nováčka, který ještě o dva roky dříve sport levých zatáček jen zkušebně očuchával, slušný výsledek. Jenže vedení pardubického SVS mělo na jeho výkon diametrálně odlišný názor.

„Technika byla kapitola sama o sobě,“ vyvrací Karel Průša mýtus o exkluzivním vybavení členů střediska. „Dostávali jsme motorky, ale cejtil jsem, že tam byly rozdíly. A když jsem nepostoupil z Pfaffenhofenu, Vašek Verner mi říkal: ‚teď pro tebe sezóna skončila!‘. A to byl teprve květen!“

Sezóna 1987 však pro Karla Průšu neskončila. Pravidelně se s vestou SVS Pardubice objevoval v extralize. Nevyšel mu dubnový Slaný, kde měl jen tři body, avšak v červnu ve Svitavách skóroval jedenácti a v červenci v Pardubicích dokonce dvanácti body. Pardubický tým skončil druhý, avšak tehdy poprvé výsledky jednotlivých ligových soutěží nedaly dohromady pořadí v mistrovství republiky družstev.

Dle nového modelu se totiž československým šampiónem mohlo stát kterékoliv družstvo nezávisle, v jakém ligovém patře startovalo. Druhá liga byla zrušena, v první lize se jezdily dvě skupiny, odkud se postupovalo do finále. A odtud do semifinále mistrovství republiky družstev, kde dva nejlepší prvoligové celky narazily na třetího a čtvrtého z extraligy. Následovalo již jen finále na neutrálním stadiónu s dvojicí extraligových premiantů.

V říjnu 1987 se finále mistrovství republiky družstev v Březolupech muselo překládat kvůli zájezdu našich borců do Anglie, jenž se však Karla Průši netýkal. Pardubické SVS v něm skončilo druhé za áčkem pražské Rudé hvězdy. Při premiéře v šampionátu jednotlivců skončil Karel Průša celkově čtrnáctý, ale dokázal se v kvalifikaci vrátit, byť poněkud hekticky. Pro postup do semifinále musel v rozjezdu porazit Daniela Boháče a čtvrtou a poslední vstupenku pro šampionát anno domini 1988 získal až ve chvíli, kdy po skončení druhého finálového závodu v další dodatkové jízdě porazil Jana Schinágla.

Nicméně Karel Průša se v SVS Pardubice záhy ocitnul na slepé koleji. Extraligu 1988 de facto prostál s náhradnickou vestou. A když ve Svitavách vyjel, upadl. Jedinou šanci dostal místo Václava Milíka v květnu ve Svítkově, kde přivezl sedm bodů. Excelentní nebyl ani v mistrovství republiky jednotlivců, které kvůli zraněné ruce nedokončil. V semifinále podzimní kvalifikace si našel cestu dál, ale ve finále již nikoliv a z šampionátu republiky 1989 vypadl.

„Co jsem nenáviděl už od prvního roku ve vrcholu, byly schůze na podzim,“ vraští Karel Průša své čelo. „Vašek Verner už byl víc úředník než závodník, ale ty pravidla nemoh‘ mít ze svý hlavy. V mistráku se tehdy udrželo prvních deset lidí. Na Markétě bylo třeba osm slušnejch‘ jezdců a šest z nich dostalo výkonnostní cíl udržet se v mistráku. V Pardubicích nás takovejch‘ bylo taky osm nebo deset. A minimálně šest z nás mělo stejnej‘ výkonnostní cíl.“

Není příliš složité spočítat si, kolik je šest a šest. „Na schůzi jsem se ozval, že nám dávají výkonnostní cíle, který nebylo možný splnit,“ popisuje Karel Průša, kterak se dostal do role rebela. „Se stejným úkolem bylo čtrnáct dobrejch‘ lidí, ale místo v mistráku bylo jen na deset. To jsem neměl rád, tak jsem se hned na první schůzi ozval.“

Vrcholové středisko ale fungovalo stylem něco za něco. „Splnění výkonnostního cíle bylo kritérium, aby ses ve vrcholu udržel,“ přitakává. „A já svým postojem měl hned od první chvíle v SVS takový výsostný postavení. Měl jsem ale povahu, že jsem si nenechal nic líbit. A když jsem se neudržel v mistráku, z vrcholu mě vyhodili.“

 

Bronz v extralize

Návrat z Pardubic do Chabařovic by mohl být považován za sportovní potupu, nicméně Karel Průša dostal bleskurychle novou motivaci. „Jak mě vyhodili z vrcholu, měl jsem hned svůj vlastní výkonnostní cíl,“ řadí se jeho zuby do bezvadného lišáckého úsměvu. „Abych porazil kluky z vrcholu! A ve většině případů se mi to dařilo. Zase jsem byl jen krajánek a oni vrcholoví sportovci a já měl radost, že jsem je porazil.“

Do Chabařovic se vrátil vskutku v pravý čas. Vmžiku se stal leaderem družstva, jemuž už první liga byla malá. Tehdy na severu Čech kulminovala kariéra plzeňského Jaroslava Hauptmanna, veličinou zůstával Ladislav Šifalda. Cenné body dodával i Ladislav Havlík a v průběhu ligové kampaně své pádné argumenty přidávali Martin Morávek, Roman Holoch či Roman Bednář.

Prvoligové skupině A dominoval ještě Liberec, jehož borce však Chabařovice porazily v Čakovicích. V průběhu pěti závodů dokázaly udržet na uzdě Slaný, jemuž nezbývalo než snít dál svůj sen o extraligovém comebacku. Prvoligové finále však probíhalo plně v režii Severočechů. V půli srpna zvítězili v Březolupech, a když svůj triumf zopakovali rovněž zkraje září v Liberci, stali se nejen nejlepším mančaftem nižší ligy, ale domů si vezli i postup do extraligy 1990!

V nejvyšší československé soutěži se Severočeši neztratili. V květnovém závodě na Markétě skončili dokonce na druhém místě a celkově jim patřila třetí pozice. V semifinále mistrovství republiky družstev v Březolupech však všechny zaskočili domácí. Porážku z extraligy Chabařovicím odvedlo i béčko pražské Rudé hvězdy, takže se ve finále na nově otevřeném divišovském stadiónu celek z ústeckého předměstí neobjevil.

Napřesrok se československá liga dočkala další razantní změny. Poprvé od sedmdesátého se jezdila stylem dvojutkání. V extralize se formulí každého s každým střetávalo šest družstev. To severočeské se opíralo o Karla Průšu, Pavla Kotena, jenž o rok dříve přišel z Prahy, a Zdeňka Holuba, jehož kariéra se v sezónách 1987 – 1989 krystalizovala na vojně v pardubickém Racku.

Chabařovice excelovaly zejména doma. Postupně triumfovaly nad Slaným, Březolupy a pardubickým Rackem. V červenci dokázaly remizovat s Pardubicemi, což byl zásadní prvek v jejich boji s Olympem, s nímž Severočeši doma prohráli. Z výjezdů se celek vracel triumfálně ze Slaného, Březolup a Svitav a v celkovém účtování mu patřila třetí příčka.

„Doba privatizace,“ připomíná Karel Průša fenomén počátku devadesátých let. „Ten devadesátej‘ rok přines‘ nový věci i do plochý dráhy. Koupili jsme si motorky od Chabařovic, klub už do toho nechtěl dávat peníze. Začínal mizet klubismus. Když jsem přišel poprvý do Chabařovic, všichni dostali nový kombinézy a přilby. Platili mně pomalu i cesťáky na tréninky. Proti motokrosu to pro mě byl sport de facto zadarmo.“

Právě v razantní tlusté čáře za socialistickým financováním lze spatřovat příčinu současného stavu české ploché dráhy. Soukromý sektor při vzrůstajících nákladech nedokázal suplovat štědře otevřenou kasu státu. A to tím spíše, není-li sport levých zatáček u nás již masově populární.

„Byla jiná hodnota peněz, ale v SVS jsme jezdili za dvacet korun za bod,“ říká Karel Průša. „Dostávali jsme refundovanou mzdu a kalorné. Když jsme jeli venku a ten závod vyšel, pokrátily se výdaje a dostali jsme nějaký bony. Pamatuju se, že Zdendovi Tesařovi jednou dali jenom jeden bon (smích).“

V devadesátkách se ovšem situace razantně změnila. „V Chabařovicích jsme měli smlouvu,“ popisuje poměry tehdejší klubová jednička klubu. „Začalo se taktizovat ze strany závodníků i ze strany klubů. Bodovný se pohybovalo podle vyjetejch‘ bodů. Byly tendence, aby ze závodníka vymáčkli maximum a měl chuť po drahejch‘ bodech. Aby třeba neměl bod za padesát korun, ale třeba jedenáct po sto padesáti.“

 

V Gniezně ještě před Antonínem Kasperem

V říjnu 1990 se Karel Průša objevil ve Kbelích při posledním podniku trojdílné série mistrovství republiky na travnaté dráze. V období razantních společenských změn, jež se pochopitelně odrážely také na ploché dráze, však zůstal věrný klasické speedway.

„Ve Kbelích jsem jel jednou,“ vzpomíná. „Trénoval jsem v Žatci na letišti. Je tam hezká plocha, probíhala zrovna éra rogal z trabanťáckýma motorama. A já se vedle nich začal učit travnatou plochou dráhu. Měl jsem půjčenou motorku od Zdeňka Holuba. Jel jsem ale jen jednou v Mariánkách, jednou v Německu a jednou ve Francii. To ale byly jen takový záchvěvy, jezdil jsem pořád jenom krátkou.“

Ostatně v jedenadevadesátém si na nedostatek plochodrážních příležitostí nemohl stěžovat ani náhodou. K deseti podnikům československé extraligy mu přibylo polské angažmá ve Startu Gniezno, který startoval ve druhé polské lize. Karel Průša s jeho vestou nastoupil celkem v devatenácti utkáních. Dvakrát sice pykal za předčasný kontakt s páskou, ale z devadesáti jedna rozjížděk jich čtyřiadvacet vyhrál. Vyjezdil si vcelku lichotivý average 1,923 na jízdu.

„Už za komunistů se jezdil seriál Karel Super Cup,“ vysvětluje, jak se do polské ligy dostal. „Domluvil ho Karel Voborník, jezdily tam Chabařovice, Němci a Gniezno. Jeho vedení se domluvilo s naším, že bychom tam startovali. Měli zájem o mě, Pavla Kotena a Zdeňka Holuba. Ani jsme nevěděli, co domlouvali. Když jsme přijeli podepsat smlouvu, divili jsme se, jakou almužnu bychom měli dostávat.“

V té době se polská liga cizincům teprve otevírala, o zkušené Čechy byl zájem, takže si chabařovické trio mohlo dupnout. „Dohodli jsme se, že to nepodepíšeme a domluvili jsme si jiný podmínky,“ vybaví si Karel Průša. „Gniezno nám na to přistoupilo. Všichni tři jsme měli stejný smlouvy, ale jiný než předchozí. Už byl konec února, možná březen, Poláci nemohli říct, že si seženou někoho jinýho, jinak by měli na soupisce jen svoje vlastní jezdce z Gniezna.“

Polská liga byla ohromná škola již před více než čtvrtstoletím. „Mně se tam dařilo,“ pokračuje Karel Průša. „Byla to jiná dráha. Zezačátku jsem na ní nebyl zvyklej‘, ale pak jsem zjistil, co musím změnit a od půlky jsem dělal od dvanácti bodů nahoru. Měl jsem i závody s patnácti body a dělal víc bodů než Jacek Gomolski, což byla jejich jednička. S ním jsem jezdil i ve dvojici.“

Polák si záhy na chabařovického závodníka začal dávat pozor. „Když Jacek zjistil, že bych ho mohl porážet, dělal všechno, aby se to nestávalo,“ líčí Karel Průša. „Nejel se mnou dvojičku. Bylo těžký ho předjet, zavíral mě. Měli jsme kvůli tomu i jednání s vedením klubu, protože ani jim se ta rivalita mezi jezdci nelíbila.“

Pro sezónu 1992 jej však v sestavě Gniezna nahradil kluk, který jej před lety změřil v Polepech, a jenž je i dnes bezmála třináct let po svém předčasném skonu ikonou polského klubu. „Dojel jsem v Gniezně celou sezónu,“ vysvětluje Karel Průša. „Druhej‘ rok mi řekli, že smlouvu podepíšeme až po novým roce. Jenže to už měli Tondu Kaspera. Byl jsem ještě naivní a neznal polský praktiky.“

 

Těsně pod pódiem šampionátu republiky jednotlivců

Nové plochodrážní pořádky zkraje devadesátých let neminuly ani mistrovství republiky jednotlivců. Nejstarší motoristický šampionát naší země se od svých prvopočátků konal zásadně jako seriál závodů, jejichž počet osciloval v různých údobích mezi čtyřmi až deseti. Hlasy kopírovat model mistrovství světa s jediným finálovým podnikem nabývaly na intenzitě již ve druhé polovině osmdesátých let.

A když se bouraly staré pořádky, verdikt o jednom finále mistrovství republiky jednotlivců nebylo příliš složité učinit. V roce 1990 měla šampióna určit Žarnovica, avšak záplavy vody z nebes se postavily proti. Závod se přeložil na počátek října na pražskou Markétu a Karel Průša v něm sedmým místem zaznamenal životní výsledek.

Napřesrok se však měl ještě zlepšit. Jak již víme, v sezóně 1991 byl v obrovském laufu. V semifinále v Chabařovicích splnil svůj cíl postoupit do finále v Březolupech, které bylo vskutku nevídané. Jakoby v duchu bourání zažitých mantinelů skončilo naprosto nečekaně po všech stránkách. Překvapení na úkor favoritů nebrala konce.

Již po první sérii odstoupil Petr Vandírek, který o dva roky dříve na ovále na moravské návsi vyhrál svůj jediný titul, když o pouhopouhý bod předčil Zdeňka Tesaře. Roman Matoušek si přivezl nadupaný Godden. Jenže jeho mechanik mu omylem doléval nádrž z konvice, v níž byla obyčejná voda. V rozjížďce s číslem deset se ozvala velká rána a oblíbený enfant terrible se bohužel se závodem loučil. Antonín Kasper vyhrál dvě úvodní rozjížďky, aby posléze do konce závodu stačil dodat jeden jediný bod.

Příležitost za pačesy popadl Václav Milík. Pardubický plochodrážník, jenž byl o pouhých šest let dříve východočeským klubem odložen do druholigového Zohoru jako pramálo perspektivní, sklízel ovoce své tvrdé práce. Vyhrával jednu jízdu za druhou a nakonec stál na nejvyšším stupínku pódia, aniž by ztratil jediný bod.

Bohumil Brhel, jehož jsme kvůli jeho angažmá v King’s Lynn onen rok na domácích oválech příliš nevídali, skončil druhý. Svůj jediný bod ztratil právě s Václavem Milíkem. Třetí Lubomír Jedek již neměl nikdy být tak blízko mistrovskému titulu. A další pořadí? Ještě před rokem nepředstavitelné!

Čtvrtý Jaroslav Gavenda dal o sobě pořádně vědět v celorepublikovém měřítku. Pochopitelně hned se šířily hlasy škarohlídů, že mu domácí prostředí hrálo na ruku. Březolupský závodník jim však v následujících letech měl dát pádnou odpověď, jak se mýlí. Překvapením se stalo i páté místo Karla Průši stejně jako šesté v podání pardubického Jana Schinágla.

„Pokazil jsem jednu jízdu,“ uvědomuje si Karel Průša, že nebýt nuly z osmnácté jízdy, mohl být místo Lubomíra Jedka na bedně právě on. „Šel jsem od prken. Byla tam kolej, myslel jsem, že to odjede, ale bylo to špatný. Možná jsem tam měl na víc než na pátý místo. Mám dojem, že po třech jízdách jsem měl osm bodů.“

Popravdě jich bylo sedm, ale po čtyřech pětinách devět, na nichž Karel Průša již vinou závěrečné nuly zůstal. „Březolupskou dráhu jsem měl rád,“ vyznává se. „Proto se nám tam pak dařilo i ve dvojicích s Áďou Rymelem. Byli jsme dvojka, než jsme se dostali do duelu s jedničkama (Jaroslav Gavenda a Vlastimil Červenka – pozn. redakce).  Měli jsme s Áďou víc bodů a bylo domluvený, že která dvojice na tom bude lépe, bude ve vzájemný jízdě mít prioritu. A tak jsme skončili na druhým místě.“

 

V moravských barvách s německou licencí

Karel Průša se tokem svého spontánního vyprávění nechal ze září 1991 zanést o čtyři roky dopředu, kdy už hájil barvy Březolup. A proto si nyní musíme povědět, jak se okolnosti semlely, že opustil Chabařovice. Severočeský klub v dvaadevadesátém zaznamenal další historický mezník své historie, když ve finále československého šampionátu dvojic obsadil druhou příčku.

Za titulem tehdy na své Markétě vyrazili Antonín Kasper s Petrem Vandírkem, aniž by jejich náhradník Jan Holub musel vůbec vyjíždět na ovál. Na druhém místě Chabařovic měl lví podíl Pavel Koten. Vybojoval většinu bodů, zatímco kouč Karel Voborník střídal Karla Průšu náhradníkem Robertem Rálišem.

V chabařovický prospěch svým způsobem pracoval i Roman Matoušek. Slaný k němu nominoval Jiřího Štancla. Ten ovšem v semifinále hájil barvy Čakovic, takže se soupeři postavili proti a syn slavného otce na Markétě jezdil jen v roli traťové rezervy. Roman Matoušek, s nímž dvakrát nastoupil Roman Pergler, vyhrál všechny své rozjížďky. Jeho osmnáct bodů uzemnilo Pardubičany, ale v konečném důsledku nestačilo na víc než třetí příčku, protože skóre chabařovického tria se zastavilo na číslici devatenáct.

V extralize však už Severočeši nikdy žádnou z medailí získat neměli. Karel Průša pro ně v první půli závěrečné dekády dvacátého století dokázal inkasovat až takřka třetinu všech bodů, nicméně tým mířil v tabulkách směrem dolů, byť jej v sezóně 1993 posílil Jan Holub po svém odchodu z pražského Olympu.

Přicházely skvělé časy Slaného a Plzně, jež se právě před pětadvaceti lety v osobě Simona Wigga stala prvním klubem naší extraligy, jež dlouhodobě profitoval ze služeb hvězdného cizince. Výsledkem západočeského úsilí se stal mistrovský titul. Zato Chabařovice právě roku 1994 dosedly na úplné dno a musely se s vyšší divizí loučit. Ovšem Karel Průša v ní zůstal, protože se dohodl s Březolupy.

„Podepsal jsem tam smlouvu v Březolupech,“ vrací se ve svých vzpomínkách do roku 1995. „Dali i peníze za přestup. Březolupy byly nejserióznější z českejch‘ klubů. Já jsem nikdy na ně neudělal žádnou boudu a pan Plzák s Pepou Mizerou zase na mě. Co se řeklo, to se splnilo.“

Sám Karel Průša platil nejen za výborného plochodrážníka, ale především férového člověka, který se však nebál ozvat, pakliže cítil, že se děje nějaká křivda. Kupříkladu na sklonku července, když Dušan a Roman Višváderovi na chvilku oživili kvůli svému nejmladšímu bratrovi Vladimírovi tradici ploché dráhy v Zohoru.

Startovací zařízení vypovědělo službu, takže se startovalo na rozsvícení zeleného světla. A když jej rozhodčí Juraj Nevřela diskvalifikoval za ulitý start, jenž mu rozhodně nešel vytknout, pěkně od plic si to s ním vyříkal. Anebo další rok, když se zkraje září závodníkům nepozdávala rozbahněná dráha v Kopřivnici, neváhal na rozpravě dávat najevo svůj názor, že v takových podmínkách by se klíčové semifinále šampionátu jednotlivců konat nemělo.

Nicméně počínaje rokem 1994, kdy kvůli pádu odstoupil ze mšenského finále, jej v mistrovství republiky čekala osmiletá pauza. Rozhodl se totiž závodit s německou licencí. Jako první měnili federaci motocykloví závodníci z Jihoafrické republiky, jimž levicověji zaměřené vlády evropských zemí činily problémy se vstupem do jejich zemí již od šedesátých let.

Plochodrážníky zase k takovému kroku vedla třeba teoreticky snazší kvalifikace světového šampionátu, což byl případ třeba Angličana Andy Cuswortha zkraje osmdesátých let. Jeho krajan Marvyn Cox o dekádu později startoval s německou, již zmiňovaný Simon Wigg zase s nizozemskou licencí.

Z Čechů se stejným směrem jako první vydal pardubický Pavel Karnas, jenž své vztahy s klubem v Neubrandenburgu roku 1993 vyřešil svým přechodem pod křídla německé federace. Pravda, v jeho případě své sehrál i postoj komise, která jej v dvaadevadesátém nominovala do předkola světového šampionátu v Ludwigslustu, byť dobře věděla, že coby semifinalista kontinentu z předchozí sezóny bude v duchu pravidel stejně dodatečně diskvalifikován.

„Privatizace v plochý dráze vymýtila klubismus,“ vysvětluje Karel Průša, proč v sezóně 1995 on sám rozšířil řady plochodrážníků s německou licencí. „Jakoby všichni byli hladoví po penězích. Když jsi chtěl jet závody venku, musel jsi žádat o povolení ke startu. Na federaci byly takový starý struktury a Karel Voborník mi zrovna sehnal ligu v Německu za Wittstock.“

Za těchto okolností bylo samozřejmě výhodnější vyřídit si německou licenci. „V Žatci bydleli Knedlíkovi,“ připomíná Karel Průša známé jméno žatecké ploché dráhy. „Celá rodina v roce 1988 emigrovala do Německa a jejich kluk mi tam sháněl závody. Jenže na některý mě nechtěli od nás pouštět. Bylo to i z pozice chabařovickýho klubu, abych dostal povolení jezdit německou ligu a nebyl jejich členem, chtěli odstupný sto tisíc. Musel jsem je zaplatit nebo rok čekat. Chtěl jsem závodit a naštěstí jsem si sehnal sponzora, co do mě zainvestoval.“

 

Další extraligové medaile

Ještě v půli osmdesátých let jezdily Březolupy druhou ze tří československých lig. Pod vedením kouče Miloše Plzáka však nabraly kurz, který je přivedl až do extraligy. Nikdy se nerozpakovaly zvát zahraniční hosty už v dobách, kdy si většina našich klubů vystačila se svými kmenovými plochodrážníky.

S poměrně štědrou podporou otrokovického výrobce pneumatik, který ještě nesl tradiční název Barum, si Miloš Plzák mohl dovolit lovit závodníky i v českých vodách. Kupříkladu v říjnu 1993 se trojice Bořivoj Hádek, Jan Schinágl a Vladimír Višváder nevěnovala pouze své závodní účasti při Memoriálu Josefa Trojáka, ale vedla i rozhovory o možném přestupu.

Tehdy se březolupským závodníkem stal pouze Vladimír Višváder, avšak Karel Průša byl o rok později další větší personální akvizicí Moravanů. Přestup Roberta Krále ze Slaného se nepodařilo realizovat, což vedlo k bojkotu úvodních extraligových duelů ze strany divišovského závodníka.

Ona vůbec extraliga anno domini 1995 nebyla příliš šťastná. Radomír Semela ještě než opustil post sekretáře plochodrážní komise ČMF ve prospěch práce v České televizi a sportovního ředitele Jawy Divišov, na jejíž privatizaci se podílel, prosadil svůj návrh na extraligové play-off. Jenže počet startujících celků se snížil na pět.

Slaný přitom plnil úlohu věčně prohrávajícího otloukánka. Ostatní celky braly soutěž formálně, protože stejně tak či onak měly postoupit do nadstavbové části. Když však mělo jít do tuhého, místo termínů play-off bylo na počátku září ohlášeno jeho zrušení vinou neutěšeného stavu klubových pokladen.

Březolupy skončily třetí. Při bodové rovnosti s Pardubicemi v jejich neprospěch rozhodlo pasivní saldo bilance vzájemných závodů v poměru 79:100. Napřesrok se extraliga vrátila k systému čtyřutkání a Březolupy přišly o titul ve prospěch pražského Olympu až na podzim. V sezóně 1997 byly třetí, avšak Karel Průša za ně odjel jen tři závody a další dva v mistrovství republiky tříčlenných družstev, jež již druhým rokem suplovalo šampionát dvojic.

Spolupráce hrdiny našeho příběhu a moravského klubu skončila, protože Březolupy z extraligy 1998 odstoupily. „Věděl jsem to jako první, pan Plzák byl hodně seriózní,“ potvrzuje Karel Průša, že se Březolupy vůči němu nikdy nesnížily k žádné levárně. „Povídal mi: ‚hele, Karle, my nebudeme mít už peníze a odstoupíme‘. Já si to nechal pro sebe, domluvili jsme se, že budeme diskrétní. A už na podzim jsem podepsal Slaný.“

Ve středočeském klubu nebyl zprvu moc spokojený. „Ve Slaným jsem zjistil, že oni to jednání nemaj‘ úplně seriózní,“ pokrčí rameny. „Když jsem na podzim podepisoval, oni ještě nevěděli, že Březolupy nepojedou. Vanďa s Robinem Králem potom přišli až na jaře.“

Karel Průša v extralize 1998 oblékl slánskou vestu až ve druhém podniku na svém novém domácím stadiónu. „Dobře mě zaplatili,“ kvituje. „Ale třeba do prvního závodu na Markétě mě nenasadili. Nechali jet Vanďu. Možná to byl manévr, že znal dráhu. Já jel až ve Slaným. Udělal jsem třináct bodů, prohrál jsem jen s Adrianem Rymelem a Tondou Kasperem.“

Na takovou písničku ve Slaném slyšeli. „Po závodech za mnou přišel Míra Rosůlek,“ vzpomíná Karel Průša. „A povídal mi, že jsem si dneska upevnil svoje místo v základní sestavě až do konce sezóny.“

Stálé místo v sestavě měl nejen v extralize 1998, ale i v dalším ročníku, kdy to pro něho bylo o něco obtížnější. Na sklonku devadesátých let se totiž s krajánky s cizími licencemi roztrhnul pytel. Pod křídly slovenské federace závodili Jaroslav Gavenda a Jaromír Lach, německý dokument vedle Karla Průši měli také Robert Král, Petr Vandírek a bratři Aleš a Lukáš Drymlovi.

Nemohli jezdit mistrovství republiky, ale v extralize nebyli považováni za cizince, takže si každý klub vedle nich mohl pozvat dvě zahraniční posily. Ovšem na valné hromadě ploché dráhy v listopadu 1998 si pražský Olymp prosadil změnu reglementů. A pakliže závodník neměl licenci české federace, dostal se v ligové soutěži na stejnou úroveň jako cizí plochodrážník.

 

Doprovod Mšena při extraligovém comebacku

Karel Průša i nadále zůstával držitelem německé licence. V extralize 2000 již pro něho Slaný neměl moc příležitostí a napřesrok se dokonce ocitnul s prázdnýma rukama. S pomocnou rukou však rychle přispěchalo Mšeno. Březolupy se totiž opět odhlásily z extraligy a tým z městečka pod hradem Kokořín vedle první ligy nasadil družstvo také do vyšší divize.

„Kromě Rudý hvězdy jsem vystřídal všechny extraligový kluby v republice,“ žertuje Karel Průša. „Už jsem extraligu nejezdil, když přišlo Mšeno. Tenkrát tam šéfoval Vladimír Wasyliw. Jezdil jsem se tam dívat na závody a on mě oslovil. V Německu jsem závodil o víkendech, u nás se závody pořádaly spíš v tejdnu. Slovo dalo slovo a mohl jsem bejt kmenovej‘ závodník Mšena.“

V sezóně 2001 Karel Průša debutoval ve mšenských barvách v šampionátu dvojic, v jehož svitavském semifinále se spolu s Františkem Liebezeitem probil do finále. Ve druhé půli stihnul tři extraligové podniky, ve dvou případech přiložil svou ruku k dílu rovněž v první lize.

Na počátku nového milénia mělo Mšeno dost závodníků. Karel Průša se proto v jeho vestě objevoval spíše v extralize než v první lize. Jenže přišla přelomová sezóna 2004, v níž kouč František Liebezeit vesměs žateckého borce nasazoval v roli náhradníka. Středočeský klub sahal po své historicky první medaili, jenže v samém závěru soutěže se propadl až na chvost závěrečné klasifikace.

Vedení klubu podcenilo politickou situaci. Rozporovalo smysluplnost baráže s Plzní. A zatímco Západočeši dávali nad slunce najevo chuť poprat se o svůj comeback do extraligy, Mšeno na závod nepřijelo. A když se mu nepovedlo prosadit rozšíření extraligy na pět týmů, muselo roku 2005 začít znova v první lize. Karel Průša se stal jedním z tahounů sestavy Antonína Kaspera staršího, jenž na prosbu nového šéfa klubu Rudolfa Grepla usedl do uprázdněného manažerského křesla.

„Bylo to dobrý, ale už jsem cejtil, že moje výkonnost nejde nahoru,“ říká Karel Průša. „Už to kulminovalo, bylo mi už čtyřicet. Obdivuju Grega Hancocka. Bylo mu čtyřicet osm a dali mu divokou kartu na Grand Prix. Pan závodník!“

Nicméně ani Karel Průša si rozhodně na svůj věk naříkat nemusel. Vždyť se ve dvou posledních sezónách své kariéry probojoval do finále mistrovství republiky jednotlivců jako náhradník. V obou případech přišel o přímý postup až v rozjezdu s mnohem mladšími soupeři. Roku 2005 jej porazili Antonín Galliani a Patrik Linhart, napřesrok Richard Wolff.

V sezóně 2005 mšenský plán vyhrát první ligu nevyšel. Celek se totiž kromě Karla Průši mohl opřít prakticky pouze o Věroslava Kollerta. Napřesrok si proto pojistil hostování Pavla Ondrašíka, Jana Jaroše a především Adriana Rymela. Po ročním intermezzu v Pardubicích se vrátil také Filip Šitera. Ruku v ruce s Věroslavem Kollertem a Karlem Průšou Mšeno vyhrálo všech osm závodů.

V baráži Mšeno porazilo Pardubice a vrátilo se do extraligy. „Vyhráli jsme,“ vybaví si Karel Průša, ale jedním dechem připomíná výsledek dopingové kontroly, který v konečném důsledku poslal středočeský celek do vyšší divize 2007 až po jejím rozšíření na pět týmů. „Dva lidi byli pozitivní, takže to byla plichta.“

Sám byl mezi čtveřicí, kterou dvojice manažerů určila, aby poskytli vzorek své moči. „Co se týče dopingu, byl jsem vždycky čistej‘,“ potvrzuje, že se Antonín Kasper starší mohl na něho spolehnout také v tomto ohledu. „Byl to můj poslední závod. Dal jsem motorky do garáže a jsou tam dodnes. Koupil jsem krosovou Yamahu 450.“

 

Žatecký plochodrážní příběh pokračuje

Přitom návratem do extraligy 2007 začínaly zlaté časy Mšena… „Potkal mě ještě rozvod,“ vysvětluje Karel Průša, proč si ani jednou neslíznul smetanu své poctivé prvoligové práce. „Soustředěnost už nebyla taková. A jakmile nemáš klid, nejde to dělat. Plochá dráha je sport o hlavě. Potřebuješ bejt‘ dokonale připravenej‘, myslet na dráze a dělat ty správný věci. Motorka se řídí hlavou.“

Ve čtyřiačtyřiceti letech proto nastal správný okamžik pověsti kombinézu definitivně na hřebík. „Byla to hezká epizoda mýho života,“ filozofuje. „Mohlo to skončit dýl nebo líp. Ale v průmyslu se tomu říká stav techniky, to nemůžeš zkrátit nebo urychlit. A pak člověk musí mít motivaci, proč to dělá. A mně po jednadvaceti letech u plochý dráhy a osmi v motokrosu taky vyhořelo palivo. Když nemáš motivaci, říkáš si proč.“

Ostatně mezi svými vrstevníky je Karel Průša svou plochodrážní dlouhověkostí spíše výjimkou. Také Petr Vandírek už po jeho konci měl absolvovat již jen pár závodů. Karel Kadlec se věnoval především dlouhé a travnaté dráze, a že skončil v reprezentaci, je také dílem shody okolností.

„Motivace může být úspěch, popularita, peníze,“ přemítá Karel Průša. „A když to nedostáváš, nezbejvá ti, než skončit. Klobouk dolů před těmi, co odešli v největší slávě. Než se plácat úplně na chvostě za pár korun, je lepší to nedělat a věnovat se rodině. Ale já to měl komplikovaný, že ta rodina přestala existovat.“

Jenže život umí napsat příběhy se šťastným koncem. Dominik, starší syn Karla Průši, zdědil po otci sportovního ducha, ale plochodrážní buňky nikoliv. Zato v případě Karla, jemuž bylo těsně před loňskými Vánoci osm let, pokračuje plochodrážní příběh žateckých Průšů již ve třetí generaci.

„Když jsme byli na gynekologii na 3D vyšetření, doktor říkal, že kroutí pěstičkama, jako kdyby přidával plyn,“ říká jeho tatínek pyšně. „Babička a děda mojí přítelkyně Petry byli fanoušky plochý dráhy a fandili tátovi. Její rodiče byli také obrovský fandové, jezdili po republice, Petra má doma kroniku.“

Karel Průša nejmladší se za dva roky stal stálou součástí českých stopětadvacítek. Nejprve proháněl malou motokrosovou devadesátku Nitro. Loni zjara z něho jeho tatínek vymontoval motor a zabudoval jej do svého vlastního plochodrážního speciálu, jenž pojmenoval KPR alias Karel Průša Racing.

„Kájík má v sobě plochodrážní krev,“ svěřuje se Karel Průša. „Figurou je udělanej‘, pevnej‘ a rovnej‘, je podobnej‘ mýmu tátovi. Odmalička jsme ho brávali na závody, baví ho na ně koukat. Ale každopádně v první řadě žádnej‘ kvalt. Netlačím na něj a nepospíchám. Stačí, když bude dobrej‘ ve dvanácti. Nechci, aby v patnácti byl dobitej‘ a přezávoděnej‘.“

Plochodrážní kariéra Karla Průši (*1.11.1963 ) v zrcadle času:

1969:	exhibiční jízda na malém motocyklu otcovy konstrukce v Polepech proti Antonínu Kasperovi v sedle Honda Monkey
1980 – 1985:	motokros a během dvouleté vojenské služby enduro
1985:	Chabařovice 3. v 1.lize (Karel Průša ve třech závodech dva body ze 191 bodů týmu celkem); říjnová kvalifikace o P ČSR 1986 v Chabařovicích: 7. ve skupině C; srpnový test match Chabařovice vs. Bydhošť 43:52 (Karel Průša 5 bodů)
1986:	Chabařovice 2. v 1.lize (Karel Průša 58 bodů z 230 bodů celkem); Přebor ČSR: 4. (Slaný 9. Slaný 5., Plzeň 4., Chomutov 4. Chabařovice 2.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1987: semifinále – skupina A 6. (Čakovice 7. Chabařovice 6.), finále 3. (Praha 4., Liberec 2.); druhý v Ceně Chabařovic, třetí za AMK Chabařovice s Milanem Polákem v mezinárodním závodě dvojic v Chomutově
1987:	MS jednotlivců: 11. v předkole v Pfaffenhofenu; SVS Pardubice 2. v extralize (Karel Průša 60 bodů z 357 bodů týmu celkem), přímý postup do finále MR družstev v Březolupech, v něm SVS skončilo 2. (Karel Průša 7 bodů z 37 bodů celkem dohromady); MR jednotlivců: 14. (Slaný 14., Plzeň 10., Praha 16. Pardubice 13., Žarnovica 12. Kopřivnice 13.); kvalifiikace o MR jednotlivců 1988: semifinále 8. po vítězném rozjezdu s Danielem Boháčem (Chomutov 6., Plzeň 10.), finále 4. po úspěšném rozjezdu s Janem Schináglem (Čakovice 1., Slaný 8.); MR dvojic: semifinále Praha 2. se Stanislavem Urbanem (SVS Pardubice), finále Praha NS; s týmem SVS Pardubice A vítěz zářijového čtyřutkání Pardubice – Güstrow ve Svitavách. 7. Bílá homole v Čakovicích
1988:	SVS Pardubice 3. v extralize (Karel Průša 7 bodů ze 167 bodů týmu celkem), semifinále MR družstev po rezignaci AMK Žarnovica a Juniorského výběru ČSSR nebylo uskutečněno, finále MR družstev v Kopřivnici SVS Pardubice 3. (Karel Průša nestartoval); MR jednotlivců: 19. (Praha 16., Pardubice 15., Chabařovice 14., Plzeň 15., Kopřivnice NS, Březolupy NS); Pohár velitele leteckého svazu v Pardubicích 11., 11. Cena Avie v Čakovicích – náhradník 6 bodů, volný závod Svitavy v srpnu 15.
1989:	Chabařovice 2. v 1.lize skupiny A (Karel Průša 45 bodů ze 163 bodů týmu celkem), 1. ve finále 1.ligy (Karel Průša 23 bodů z 96 bodů týmu celkem), 4. v semifinále MR družstev (Karel Průša 11 bodů z 26 bodů týmu celkem); náhradník v MR jednotlivců: 19. (Chabařovice NS, Pardubice DNR, Praha NS, Slaný NS, Kopřivnice náhradník, Březolupy náhradník); postoupil ze semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1990 (Čakovice ?, Liberec ?), 11. ve finále (Plzeň ?, Praha ?), nicméně v MR 1990 došlo ke změně systému
1990:	Chabařovice 3. v extralize (Karel Průša 28 bodů ze 101 bodů týmu celkem), 3. semifinále MR družstev v Březolupech (Karel Průša 11 bodů z 36 bodů klubu); MR jednotlivců: čtvrtfinále 2. (Kopřivnice 1., Čakovice 3.), semifinále 11. (Liberec 4., Plzeň 10.), finále Praha 7.; MR na travnaté dráze: 13. (Kbely NS, Kbely NS, Kbely 7.); Pohár Světa motorů ČSAK: 7. (Kopřivnice 7., Praha 11., Čakovice 8., Svitavy 9.); 1. v Ceně Chabařovic, 2. v Ceně s.p. Avia v Čakovicích, 5. v mezinárodním závodě 40 let ploché dráhy ve Slaném
1991:	MS jednotlivců: 7. v předkole Neustadt/Donau, 13. v kvalifikačním kole v Pfaffenhofenu; Chabařovice 3. v extralize (Karel Průša 107 bodů ze 458 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 6. semifinále v Kopřivnici, 5. ve finále v Březolupech); MR dvojic: Chabařovice 2. v semifinále v Divišově (s Pavlem Kotenem a Zdeňkem Holubem), finále ve Svitavách 6. (stejná sestava); Cena Chabařovic jako test match Chabařovice vs. Gniezno po čtvrté jízdě ukončeno pro déšť, vítěz Závěrečné ´91 v Chabařovicích
1992:	MS jednotlivců: 8. v předkole v Nyiregyhaze, 8. v kvalifikačním kole ve Stralsundu, 14. v kontinentálním semifinále v Miskolci; Chabařovice 5. v extralize (Karel Průša 99 bodů ze 401 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 2. v semifinále v Divišově, 11. ve finále v Čakovicích; MR dvojic: Chabařovice 1. v semifinále v Chabařovicích (s Robertem Rálišem a Pavlem Kotenem), 2. ve finále v Praze (stejná sestava); MR na dlouhé dráze: 12.; vítěz Ceny Chabařovic, 8. při mezinárodním závodě v Zohoru, 4. při mezinárodním závodě v Divišově; 2. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech a 2. při nadstavbové jízdě pěti nejlepších na šest kol o GP Barum Otrokovice
1993:	MS jednotlivců: 10. v kvalifikačním kole v Gorzowě; Chabařovice 5. v extralize (Karel Průša 106 bodů z 399 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 7. v semifinále v Kopřivnici, 14. ve finále v Chabařovicích; MR dvojic: Chabařovice (s Janem Holubem a Milošem Müllerem) 2. v semifinále v Liberci, 4. ve finále v Plzni (s Janem Holubem); 2. v Ceně Chabařovic, 3. při Grand Prix Liberce, 4. při srpnovém volném závodě jednotlivců ve Mšeně, 2. při mezinárodním závodě v Divišově
1994:	MS jednotlivců: 7. v předkole v Pile, 12. v kvalifikačním kole v Diedenbergenu; Chabařovice 6. v extralize (Karel Průša 75 bodů z 352 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 6. v semifinále v Kopřivnici, 16. ve finále ve Mšeně, když odstoupil po pádu v rozjížďce s číslem dvě; MR dvojic: Chabařovice (s Pavlem Kotenem a Robertem Rálišem) 5. v semifinále v Divišově; vítěz Ceny Chabařovic, s Chabařovicemi výhra v červnovém čtyřutkání v Chabařovicích (15 bodů)
1995:	Březolupy 3. v extralize (Karel Průša 72 bodů z 353 bodů týmu celkem); MR dvojic: Březolupy (s Adrianem Rymelem a Milanem Žůrkem) 2. ve finále v Březolupech; 7. při prvomájovém mezinárodním závodě ve Mšeně
1996:	Březolupy 2. v extralize (Karel Průša 56 bodů z 306 bodů klubu celkem); MR tříčlenných družstev: Březolupy 2. v seriálu osmi závodů (Karel Průša 35(12) bodů ze 167 bodů týmu celkem); 5. v Memoriálu Jiřího Hurycha v Chabařovicích, 7. při ZP SNP v Žarnovici, 4. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1997:	Březolupy 3. v extralize (Karel Průša 16 bodů z 232 bodů týmu celkem); MR tříčlenných družstev – Pohár AČR: Březolupy 3. v seriálu osmi závodů; 16. v mezinárodním závodě jednotlivců o Pohár města Divišova (po kolizi s Vladimírem Višváderem v rozjížďce s číslem jedna odstoupil)
1998:	MS jednotlivců: 8. v kvalifikačním kole v Kršku, 16. v kontinentálním semifinále v Prelogu; Slaný 3. v extralize (Karel Průša 63 bodů z 234 bodů týmu celkem); 8. při Velké ceně Divišova, 6. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
1999:	Slaný 4. v extralize (Karel Průša 41 bodů ze 179 bodů týmu celkem); 6. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
2000:	Slaný 3. v extralize Karel Průša 25 bodů z 206 bodů týmu celkem); 7. Velká cena Královského pivovaru Krušovice ve Slaném
2001:	Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 10 bodů ze 134 bodů týmu celkem); Mšeno 1. v 1.lize (Karel Průša 21 bodů z 242 bodů týmu celkem); MR dvojic: Mšeno II (s Františkem Liebezeitem) 2. v semifinále ve Svitavech, 7. (s Františkem Liebezeitem a Tomaszem Krukem) ve finále ve Mšeně; 7. v červencovém volném závodě ve Mšeně
2002:	Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 21 bodů ze 101 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 9. v semifinále v Praze, 10. ve finále ve Mšeně; MR dvojic: Mšeno III (se Zdeňkem Simotou) 4. v semifinále v Pardubicích
2003:	Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 17 bodů z 212 bodů týmu celkem); Mšeno 5. v 1.lize (Karel Průša 37 bodů ze 146 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: semifinále Pardubice 8., finále Mšeno 14.; 6. v Memoriálu Emila Sovy
2004:	Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 15 bodů z 222 bodů týmu celkem); Mšeno 5. v 1.lize (Karel Průša 6 bodů ze 134 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: semifinále Praha 7. Finále Kopřivnice 16.
2005:	Mšeno 3. v 1.lize (Karel Průša 53 bodů z 240 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: semifinále Praha 10., finále Mšeno 18. (DNR); MR dvojic Divišov: Mšeno (s Richardem Wolffem) 3. ve skupině A; 3. v Memoriálu Josefa Leifra v Divišově, 5. při Super Prix Mšeno (s Jakubem Hejralem)
2006:	Mšeno 1. v 1.lize (Karel Průša 48 bodů z 375 bodů týmu celkem); postup do baráže o extraligu 2007, kde Mšeno porazilo Pardubice 47:43 (Karel Průša 1 bod s jedním bonusem) – po úpravě výsledků na 39:39 byla soutěž rozšířena na pět účastníků; MR jednotlivců: semifinále v Liberci 10. , finále v Březolupech 17.; 2. v Memoriálu Emila Sovy ve Mšeně.

Foto: Karel Herman, Lubomír Hrstka, Eva Palánová, Antonín Škach, archív rodiny Průšovy, archív speedwayA-Z

Svitavy – 26. srpna 1987
Domácí juniorský šampionát míval ročníky, které se nesly ve znamení vlády jednoho jediného suveréna. Namátkou bychom mohli jmenovat Antonína Kaspera, Richarda Wolffa či v nedávných letech Václava Milíka či Eduarda Krčmáře. Ve většině případů však diváci sledovali boj více pretendentů mistrovského titulu. Absolutorium si ovšem v tomto směru zaslouží sezóna 1987. Po třetí sérii rozjížděk závěrečného finále v novoučké svitavské Cihelně byli na čele průběžné klasifikace šampionátu rovnou tři borci. A Miroslav Forgáč na Daniela Boháče, Vladimíra Kalinu a Jana Schinágla ztrácel pouhopouhý jeden bod! Ze zlata se nakonec radoval Vladimír Kalina, který ve chvíli svého triumfu ještě nemohl tušit, co vězí za jeho bolestmi zad. Pojďme si tento polozapomenutý plochodrážní příběh vyprávět za asistence bývalého pardubického závodníka, který se shodou okolností minulou sobotu stal dědečkem pro novorozenou vnučku Beátku.

 

Koně, býci a plochá dráha

Vyrůstat v Pardubicích a mít za souseda plochodrážního závodníka nemusí automaticky znamenat, že se sami vrhnete na sport levých zatáček. K tomu by své řekl kupříkladu Jan Vetešník, který bydlel naproti Rudolfa Havelky, a přesto svůj zájem nasměroval k motokrosu, v němž se dočkal i titulu mistra republiky. Ovšem v případě Vladimíra Kaliny hrál příklad plochodrážníka ze sousedství klíčovou roli.

„Měli jsme za souseda Zdeňka Křivku, kterej‘ plochou dráhu jezdil,“ vzpomíná na konec sedmdesátých let. „Bylo mi nějakejch‘ dvanáct let a chodil jsem mu pomáhat. Chytlo mě to, začal brácha Fanda, začal jsem i já.“

Jenže tehdy si každý adept plochodrážního sportu musel počkat až do svých sedmnácti let, aby svou závodní kariéru nastartoval zároveň se ziskem řidičského průkazu na motocykl. Ani Vladimír Kalina nebyl výjimkou. A proto na scénu vstoupil nejprve coby mechanik.

„Pamatuju si ještě starý pardubický depo,“ vypráví. „Stavělo se nový. Byla výhoda, že tady bylo středisko vrcholovýho sportu. Pomáhal jsem Standovi Urbanovi, Pavlu Karnasovi, Petru Kučerovi… Občas jsem dostal náhradní díly. Spojky, blatník…“

Taková pomoc se mu náramně hodila, aby si vylepšil svůj stroj, s nímž mohl jen trénovat. „Do svýho desátýho tréninku jsem přidával jen na rovinkách,“ popisuje své začátky. „Až Jirka Jirout, kterej‘ se léčil po úraze, mi povídá: ‚postavím se do nájezdu, ty u mě přidáš a zatáčku pojedeš smykem a jestli ne, dostaneš berlí‘.“

Taková výuka plochodrážního řemesla fungovala rychle. „Pár ran jsem schytal,“ připouští Vladimír Kalina. „Ale ten den jsem de facto začal s plochou dráhou. Od dalšího tréninku jsem už začal jezdit s klukama, kteří mě učili. Ála Dryml mi třeba říkal: ‚pojedeš pode mnou a jestli mě sundáš, uvidíš!‘  To mi pomohlo, že jsem jezdil se staršíma.“

Nicméně navzdory výraznému talentu neměl hrdina našeho vyprávění jasno, zda se vskutku vydá po plochodrážní cestičce. „Střídal jsem plochou dráhu s koněma,“ vysvětluje. „Pan Havelka pro mě jezdil na závodiště. Na koních jsem odjel pár koleček, nezávodil jsem, ale byla to dobrá příprava na zimu.“

Jak dilema dopadlo, je dnešnímu čtenáři dokonale zřejmé. „Vyhrála plošina,“ usmívá se Vladimír Kalina. „Vůně metanolu, tomu se nedalo odolat. Celá naše rodina fandila, i když táta řek‘, že jestli chci závodit, musím si na to vydělat. A tak jsem vstával ve čtyři ráno a jezdil přes celý Pardubice do Spojilu krmit bejky.“

 

Místo pardubického Racku pražská Rudá hvězda

Čas ale nejde zastavit. Pakliže se nechcete pustit do křížku s teoriemi Alberta Einsteina, jejichž praktické ověření je v současnosti tak či onak nemožné, měří každé bytosti na naší planetě naprosto rovným dílem. Vladimír Kalina v půli dubna 1984 oslavil své sedmnácté narozeniny. A zkraje října nechyběl mezi třiačtyřiceti borci, kteří se v předkvalifikaci pokusili postoupit do československé juniorky pro sezónu 1985.

„Předkvalifikace byla můj první závod,“ ujímá se Vladimír Kalina opět slova. „Bylo tam strašně moc závodníků. Byl jsem rád, že se mi dařilo. Chtěl jsem totiž v plochý dráze něco dokázat, což se mi asi povedlo. Mohlo to bejt‘ lepší, ale tenkrát jsem byl mladej‘ a blbej‘. Dneska by člověk udělal spoustu věcí jinak…“

Samozřejmě padesátník vnímá svět jinýma očima než teenager, nicméně Vladimír Kalina se neubrání porovnání současných plochodrážních poměrů se stavem v půli osmdesátých let. „Dřív jsme byli jedna skvadra,“ říká. „Půjčovali jsme si motorky, a jestli jeden porazil druhýho, nebyla to taková tragédie jako dneska.“

Ale pojďme nazpět k pardubické předkvalifikaci začátkem října čtyřiaosmdesátého. V sobotu se konaly tři závody. Nejlepších jedenáct z každého z nich postoupilo do dvou nedělních. Vladimír Kalina byl ve skupině B druhý, když jediný bod ztratil jen s Vladimírem Růžičkou. Pro zajímavost, Zdeněk Tesař, jenž se právě vrátil z vojny, skončil pátý. V neděli v součtu obou závodů obsadil Vladimír Kalina jedenáctou příčku, když měl devět bodů stejně jako Milan Kůs z Plzně, jehož příjmení ve světě levých zatáček proslavil až jeho syn Matěj.

Kariéra pardubického juniora byla zdárně nastartována. V semifinálové skupině juniorského šampionátu skončil desátý a z pozice náhradníka do finálové části nezasáhl. S pardubickou Zlatou přilbou nakouknul do první ligy, ale jinak se roku 1985 mnoha závodních příležitostí nedočkal. Vždyť v Pardubicích bylo jezdců jako máku a dokonce i Václav Milík byl ve svých pětadvaceti letech jako nepříliš perspektivní odložen na hostování do slovenského druholigového Zohoru.

Život však píše úchvatné romány, o čemž se hned napřesrok měl přesvědčit také Vladimír Kalina. S béčkem pardubického SVS se dobře etabloval ve druhé lize a spolu s Janem Holubem jezdil v áčku juniorské rozjížďky v extralize. Avšak nejvíce na sebe upozornil přece jen v juniorském šampionátu republiky.

V říjnu dominoval své skupině v předkvalifikaci na pražské Markétě, aby poté zjara balancoval v semifinálové skupině na hraně postupu. Svůj souboj s březolupským Miroslavem Škubalem a Pavlem Kotenem s Danielem Boháček ve vestách RH Praha rozhodl pódiovým umístěním v závěrečném závodě v Chabařovicích. V prvním finále ve Slaném sebral v rozjezdu zelený věnec Petru Hurychovi. Na Markétě, v novotou vonící svitavské Cihelně a na březolupské návsi mu stupně vítězů o vlásek unikaly, nicméně v konečné klasifikaci skončil třetí.

„Díky tomu, že jsem byl třetí, jsem měl nastoupit na vojnu do Racku,“ dostává se Vladimír Kalina opět ke slovu. „Ale protože jsem byl třetí, stáhli si mě do Prahy, kde si nade mnou ochrannou ruku vzal Tonda Kasperů.“

 

V povolaných rukou československého mistra

Pod křídly Antonína Kaspera začal dvacetiletý Vladimír Kalina v sezóně 1987 zrát ve špičkového závodníka. S áčkem pražské Rudé hvězdy mířil za vítězstvím v extralize a přes kvalifikační kolo v maďarské Nyiregyháze a semifinále ve slovenské Žarnovici postoupil až do evropského finále juniorů v Zielonej Goře.

„Předtím se jela extraliga v Praze,“ vzpomíná Vladimír Kalina. „Tonda prosadil, že pojedu velkýho závodníka, ne juniorský jízdy. Závody se mi díky tomu povedly. Až na jednu jízdu, kdy mi dali padesát sedmičku místo padesát devítky. Bylo to mokrý a hluboký. A porazil mě i vlastní brácha, což jsem těžce nes‘.“

Navzdory úvodní nule se tehdejší skóre Vladimíra Kaliny zastavilo na deseti bodech, což byl jeho doposud nejlepší výsledek v nejvyšší ligové soutěži. Ve finále mistrovství Evropy juniorů byl nejlepším závodníkem československé výpravy Gašpar Frogáč, který byl šestý, avšak Vladimír Kalina byl hned za ním se ztrátou jednoho bodu.

„V Zelence bylo vedro, bolela mě hlava, ale ukočíroval jsem to,“ vybaví si. „Neudělala se ostuda a druhej‘ rok, kdy Evropu povýšili na mistrovství světa, jsem se dostal až do finále ve Slaným. Celej‘ tejden jsme ale trénovali na hlubině a na závod to byl beton. Výhoda domácího prostředí se povedla! Ale na to se člověk nesmí vymlouvat. V tý době se jezdily dunlopky, já měl barumky. Odjel jsem od startu, ale po dvou kolech mě předjížděli jako nic.“

Nicméně vraťme se k meritu naší dnešní polozapomenuté story, jímž je mistrovství republiky juniorů anno domini 1987. Vždyť titul, který v něm Vladimír Kalina získal, byl prvním v jeho kariéře! Extraliga sice skončila dříve, ale tehdy poprvé se mezi jejího vítěze a mistra republiky družstev nekladlo rovnítko. O šampiónovi rozhodovala až nadstavbová část, do níž mohl různým způsobem proniknout kterýkoliv tým z extraligy i první ligy, a jež vrcholila až říjnovým finále v Březolupech.

„Juniorák byl vyrovnanej‘,“ komentuje Vladimír Kalina domácí juniorskou soutěž s odstupem třech desítek let. „Bylo to našlehnutý, spousta lidí mohla vyhrát. Mezi mladejma byla dobrá parta, soupeř nesoupeř. Jeli jsme na závody o den dřív a po závodech zůstávali o den dýl. Nikdo nikam nespěchal. A mně se v roce 1987 už dařilo.“

Nicméně na otázky po podrobnostech jednotlivých závodů Vladimír Kalina jen záporně kroutí hlavou. Stejně jako v případě mnoha ostatních plochodrážníků mu při obrovském počtu absolvovaných mítinků prostě všechny nezůstaly v paměti. Nezbývá tedy, než opět otevřít šanony z archívu.

Vladimír Kalina byl rovnou bez nutnosti absolvovat podzimní předkvalifikaci nasazen do semifinálové skupiny B. V ní nescházel na pódiu v Čakovicích, v Chabařovicích a v Liberci a po triumfu v prvomájovém Mšeně se stal celkovým vítězem své skupiny. Jenže ve finále měl mnohem lepší nástup Daniel Boháč, jehož mladšího bratra Jana jsme donedávna vídali v závodech veteránů, který byl třetí v áčku se stejným skórem jako pardubický Jan Schinágl a o pouhý bod za vítězným Jiřím Petráskem.

Daniel Boháč však vyhrál úvodní finále na plzeňských Borech, v němž Vladimír Kalina ztratil svůj jediný bod právě s ním. V Chabařovicích stál Daniel Boháč opět na nejvyšším stupínku, musel však v rozjezdu porazit nejen hrdinu našeho vyprávění, ale i Jana Schinágla. Liberec se utopil v kapkách deště a v Březolupech Daniel Boháč hodně ztratil.

Triumfoval Gašpar Forgáč, nicméně Vladimír Kalina byl druhý a dostal se do čela aktuální klasifikace. Daniel Boháč ztrácel jeden, Jan Schinágl tři a Miroslav Forgáč šest bodů. Vtom přišlo rozhodnutí, že se Liberec nebude opakovat, a že čtvrtý díl juniorského finále 1987 uspořádají Svitavy.

 

Nešťastný úvod v Cihelně

Po půlce osmdesátých let byl v laufu, plochodrážní hantýrkou řečeno, nejen Vladimír Kalina, ale i svitavská plochá dráha. Původní ovál U tabákové továrny se sice již dávno proměnil v městské koupaliště, nicméně na sklonku června 1986 stovky diváků vzaly útokem nový areál v někdejší cihelně, jemuž coby premiérový podnik posloužil nově vytvořený Dunajský pohár.

Napřesrok začali svitavští svazarmovci dokonce snít o stavbě oválu pro longtrack v těsném sousedství svého klasického oválu, na němž plánovali rovnou devět podniků. Zkraje dubna do Svitav poprvé dostali československou špičku v rámci kontrolního závodu reprezentantů. Dostali pořadatelství extraligy, samozřejmostí byl také Dunajský pohár a semifinále juniorského šampionátu. Ligovému béčku SVS Pardubice poskytly nejen vesty a název, ale také domácí prostředí pro první ligu, její finále a konečně i semifinále mistrovství republiky družstev.

Ve svitavském kalendáři nechyběl ani kvalifikační mítink pro šampionát republiky 1988, ani závěrečný mezinárodní test match Československo vs. NDR v pátek před Zlatou stuhou v Pardubicích. Jako náhradní termín pro poslední finále československé juniorky posloužila poslední srpnová středa, přičemž zmiňovaná kvalifikace pro federální šampionát byla na programu jen o pouhé čtyři dny později!

Zkraje sezóny 1987 vydal AMK Svitavy první, leč bohužel také poslední číslo plochodrážních novin. Prezentoval se také novým designem programu s plochodrážníkem stylizovaným na místním náměstí. Jak bylo dobovým zvykem kvůli možnostem polygrafického průmyslu, byl univerzální s prázdnou tabulkou rozpisu jízd.

Diváků do Cihelny chodívalo bezpočet a pořadatelé se o ně uměli dobře postarat. Při květnové první lize se startovní listina objevila napsaná křídou na vysloužilé školní tabuli hned u vchodu, aby si ji lidé mohli opsat. Něco takového nemělo u nás obdoby, navíc Svitavští šli ještě dále, když právě při poslední juniorce osmasedmdesátého do programu vložili startovní listinu namnoženou cyklostylem.

Ale pojďme raději na závodní ovál! Hodnotu svých akcií na titul pronikavě zvýšil Daniel Boháč. V rozjížďce s číslem jedna vyhrál stylem start – cíl před pardubickým Iljou Mroviecem, jenž se probil před Františka Liebezeita. Vladimír Kalina sice vystřelil dopředu hned po vylétnutí pásky třetí jízdy, avšak konečné slovo měl Miroslav Forgáč, který ten den neměl ve Svitavách poznat hořkost porážky. Ve druhém kole Vladimíra Kalinu podjel, aby posléze odrazil všechny jeho útoky.

Byť Daniel Boháč na hrotu aktuální klasifikace celého seriálu srovnal krok s Vladimírem Kalinou, pro pardubického závodníka bylo důležité, že v rozjížďce s číslem tři porazil Jana Schinágla. V páté jízdě totiž vyšel naprázdno. Přitom nejlépe odstartoval a Daniel Boháč jezdil až třetí za Gašparem Forgáčem, jenž ovšem prahnul po vedení. Vskutku se do něho posunul ve druhém okruhu, což si ale Vladimír Kalina nechtěl nechat vůbec líbit. Jenže jeho snaha o odvetu skončila na zemi v poslední zatáčce před cílem.

„Miro Forgáč mě na začátku porazil, ale to si už nevybavím,“ komentuje Vladimír Kalina úvod závodu rozhodujícího pro juniorského mistra republiky 1987. „Vím jen, že Gažo to v zatáčce u depa šoupnul pode mě. A byl tam takový hrášek…“

Dva body místo Vladimíra Kaliny bral jeho největší soupeř Daniel Boháč. „Bolely mě záda,“ připouští pardubický borec, že v této fázi mohly být největší překážkou jeho korunovace zdravotní důvody. „Ale jel jsem dál. Milan Špinka mi totiž za titul slíbil nový perleťový blatníky. A to v tý době bylo něco!“

 

Na frakturu obratlů se neumírá

Daniel Boháč měl rázem dva body k dobru na Vladimíra Kalinu, jehož navíc v rozjížďce s číslem jedenáct odvedl Lubomír Lang, plzeňský odchovanec v barvách pardubického SVS. A díky jeho kousku dostal šampionát zbrusu nový rozměr. Devátou jízdu totiž vyhrál Miroslav Forgáč stylem start – cíl. Daniel Boháč byl třetí za Martinem Vlachem, ale ve snaze libereckého borce před sebou předjet upadl v první zatáčce třetího kola.

I když se rychle poskládat zpátky do sedla, na body už nedosáhnul. Jan Schinágl vzápětí hladce ovládl desátou jízdu. A v průběžném součtu mistrovství dosáhnul na čtyřicet dva bodů, které měli i Vladimír Kalina a Daniel Boháč. Miroslav Forgáč na vedoucí trio ztrácel pouhopouhý bod.

Jako první se s vidinou titulu musel loučit Daniel Boháč. Do třinácté jízdy nejlépe odstartoval, ovšem Jan Schinágl se ve svém útoku dostal v první zatáčce na Pražanovu úroveň. Během okamžiku však oba závodníci leželi na zemi. Daniela Boháče vezla sanitka do nemocnice. Její osádka jej cestou strašila hrozbou krvácení do břicha a po příjezdu na příjem jej ze své dvanácettrojky nenechala ani vystoupit.

Mezitím v Cihelně Jan Schinágl vyhrál repete. Miroslav Forgáč a Vladimír Kalina kontrovali triumfy ve čtrnácté, resp. šestnácté jízdě, takže jednobodový rozdíl mezi nimi přežil konec čtvrté série. Vladimír Kalina dokázal posléze opanovat také rozjížďku s číslem osmnáct. Když v čase 72,2 sekund projížděl pod šachovnicovou vlajkou, věděl, že Miroslava Forgáče má již z krku. Ohrozit jej mohl již jen Jan Schinágl. A tak sotva postavil svůj motocykl do depa, spěchal se podívat, jak jeho klubový kolega skončí v devatenácté jízdě.

Jan Schinágl v ní neměl na vybranou. Potřeboval zvítězit, aby se mohl postavit na start dodatkové jízdy o titul s Vladimírem Kalinou. Jenže nejlepší start vystřihnul liberecký Robert Ráliš, který se ve svých devatenácti letech už nerozpakoval dávat najevo své schopnosti. Jan Schinágl převzal vedení již v první zatáčce.

Jenže zezadu se dral Jiří Petrásek, současnému publiku známý spíše coby ledař ještě z minulého desetiletí. Nechal za sebou Roberta Ráliše. Když však ve třetím okruhu udeřil na vedoucího Jana Schinágla, oba se srazili a diváci viděli další pád. Pardubičan byl diskvalifikován a přišel nejen o šanci bojovat v rozjezdu o titul, ale i o postavení vicemistra, které mu svým pátým triumfem v rozjížďce s číslem dvacet sebral Miroslav Forgáč.

„Rozhod‘ to Šigi,“ říká Vladimír Kalina. „Kdyby tu poslední jízdu vyhrál, rozjížděli jsme se. Ale on si v zatáčce u depa ustlal. Bylo vymalováno, měl jsem titul. Bylo to vlastně doma, Svitavy se mi vždycky líbily. Pocit to byl dobrej‘, něco jsem ukázal. Smůla ale byla, že v tý době když člověk vyhrál juniorskýho mistra, nejel už juniorák, ale velkej‘ mistrák. A první seniorskej‘ rok byl vždycky těžkej‘.“

Svitavský závod skončil neuvěřitelnými pěti rozjezdy. Nejprve se Jan Hruška a Stanislav Holý museli změřit, kdo bude celkově devátý, což bylo klíčové pro nasazení do kvalifikace pro šampionát jednotlivců 1988. A protože celkem pět závodníků dokončilo mítink s deseti body, čekal je rozjezdový mítink čtyř jízd. Na základě jeho výsledků šel na pódiu k vítěznému Miroslavu Forgáčovi a druhému Pavlu Haitlovi Gašpar Forgáč.

„V rozjezdu mi už o nic nešlo,“ zdůvodňuje svou až šestou pozici Vladimír Kalina, který se nečekané tečky dočkal až po svitavském závodě. „Šel jsem na rentgen a tam zjistili, že mám dva zlomený obratle. Ale nebylo to na umření.“

 

Splněný sen

Juniorským titulem paradoxně skončila pro Vladimíra Kalinu sezóna 1988, ovšem kariéra nikoliv. „Zimu jsem krásně na vojně promarodil,“ usmívá se. „Chodil jsem na rehabilitace, ale i na rehabilitace jinýho druhu (smích). A pak to jelo dál a dál.“

Sotva si odkroutil vojnu, putoval nazpět do SVS Pardubice. „Vrátil jsem se do vrcholu,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Sezóna byla zabitá. Řek‘ jsem v Praze, že se vracím do Pardubic, musel jsem tři měsíce před koncem vojny vrátit motorky. Měsíc jsem na tom naseděl, ale na Zlatý stuze jsem se potřetí dostal do finále.“

Kariéra Vladimíra Kaliny zkraje devadesátých let nabírala zase rychlé tempo. „V devadesátým se v Pardubicích jelo finále mistrovství světa družstev,“ povídá. „Jezdily se rozstřely o nominaci. Některý závodníci si ale řekli, že si nebudou dělat ostudu a tak jsem byl jen náhradník. Jel jsem dvě jízdy, jedna byla špatná, ve druhý jsem zmydlil Tommy Knudsena. A to už byl nějakej‘ závodník. V jednadevadesátým jsem byl v Anglii a ve světovým semifinále v Rusku mi chyběl bod do finále. Když se to v reprezentaci sčítlo, byl jsem vlastně druhej za Romanem Matouškem, kterej‘ se jako jedinej‘ dostal do finále.“

To už jsou inspirace pro další příběhy pro historickou rubriku magazínu speedwayA-Z. „Splnil jsem si svůj dětskej‘ sen,“ v krátkosti vystihne svá závodnická léta Vladimír Kalina. Poté co pověsil kombinézu na hřebík, se náhle vrátil na ovály v říjnu 2003, když jeho bratr František potřeboval náhradníka do pardubické sestavy pro závěrečný podnik první ligy.

Pakliže někdo před závodem v boxech žertoval na úkor borce, jenž pět let nezávodil, úsměv mu rychle zmrzl na rtech. Vladimír Kalina totiž dvakrát v rychlém stylu triumfoval ve stylu start – cíl, přičemž extraligového Roberta Krále na jeho domácím ovále změřil o padesát metrů.

Účinkování Vladimíra Kaliny uzavřela diskvalifikace za najetí do pásky. Od té doby se na závodech objevuje v roli mechanika, k čemuž by své řekli kupříkladu Filip Šitera, Václav Milík či Hynek Štichauer. A za řidítka usedne čas od času při pardubické rozlučce.

čtvrtý závod MR juniorů 1987 – Svitavy:

1. Miroslav Forgáč, SVS Pardubice	3 3 3 3 3	15
2. Pavel Haitl, RH Praha	0 3 2 3 3	11
3. Gašpar Forgáč, SVS Pardubice	2 3 2 1 2	10+(- 3 – 3)
4. Jan Schinágl, SVS Pardubice	1 3 3 3 X	10+(- 2 3 2)
5. Jiří Petrásek, RH Praha	1 1 3 2 3	10+(2 – 2 1)
6. Vladimír Kalina, SVS Pardubice	2 F 2 3 3	10+(3 – – 0)
7. Lubomír Lang, SVS Pardubice	3 2 3 0 2	10+(1 -1)
8. Robert Ráliš, Liberec	1 2 0 2 2	7
9. Stanislav Holý, VTJ Radek Pardubice	1 1 1 2 2	7
10. Martin Vlach, Liberec	0 2 2 1 1	6
11. Michal Štěpánek, SVS Pardubice	2 1 1 1 1	6
12. Daniel Boháč, RH Praha	3 2 0 F/R –	5
13. Ilja Mroviec, VTJ Radek Pardubice	2 1 0 2 0	5
14. Jan Hruška, RH Praha	3 0 1 0 0	4
15. František Liebezeit, RH Praha	0 E 1 1 1	3
16. Ladislav Havlík, SVS Pardubice	0 E 0 0 1	1

Mistrovství republiky juniorů 1987:

	PLZ	CHA	BŘE	SVI	TOT
	1.8.	14.8.	16.8.	26.8.
1. Vladimír Kalina, RH Praha	13	13	12	10	48
2. Miroslav Forgáč, SVS Pardubice	10	11	11	15	47
3. Jan Schinágl, SVS Pardubice	11	13	11	10	45
4. Daniel Boháč, RH Praha	14	13	10	5	42
5. Jiří Petrásek, RH Praha	11	5	11	10	37
6. Gašpar Forgáč, SVS Pardubice	0	11	13	10	34
7. Lubomír Lang, SVS Pardubice	5	7	8	10	30
8. Pavel Haitl, RH Praha	10	1	6	11	28
9. Stanislav Holý, VTJ Racek Pardubice	6	7	7	7	27+3
10. Jan Hruška, RH Praha	8	9	6	4	27+E
11. Robert Ráliš, Liberec	7	6	5	7	25
12. František Liebezeit, RH Praha	3	7	6	3	19
13. Martin Vlach, Liberec	5	2	4	6	17
14. Michal Štěpánek, SVS Pardubice	4	4	3	6	17
15. Ladislav Havlík, VTJ Racek Pardubice	6	7	1	1	15
16. Ilja Mroviec, VTJ Racek Pardubice	–	1	6	5	12
17. Jaroslav Obr, RH Praha	6	–	–	–	6
18. Roman Vodrážka, Chabařovice	0	0	–	–	0

Nestartovali: Milan Matoušek (Slaný), Zdeněk Holub (VTJ Racek Pardubice) a náhradník Karel Průcha (Slaný)

Foto: Karel Herman, Lubomír Hrstka, Kevin Gipp, Antonín Škach a archív Vladimíra Kaliny

Slaný – 3. července 1998
Papírové předpoklady stavěly do role favoritů české juniorky anno domini 1998 pardubického Radka Smolíka a Tomáše Hejtíka z pražského Olympu. Oba byli také jako jediní nasazeni do šampionátu bez nutnosti absolvovat kvalifikaci. Jenže už při prvním finále bylo všechno jinak. Nakonec měl každý z trojice uskutečněných závodů jiného vítěze, který vždy inkasoval patnáctibodové maximum. O mistru rozhodoval až rozjezd, kde dlouho tahal za delší konec provazu Pavel Navrátil, jehož Pardubice před sezónou dokonce uvolnily na hostování do Chabařovic. Na poslední chvíli se ale prosadil Josef Franc. Nebýt jeho srdnatého manévru, možná by dnes nebyl dvojnásobným českým šampiónem a stejně jako mnoho jeho tehdejších vrstevníků pomalu zapadal stále tlustší vrstvou prachu zapomnění. Ale nechme ošemetné slovíčko kdyby na pokoji, protože kvůli němu se plochá dráha stejně nejezdí, a pojďme se spolu s pražským závodníkem vypravit nazpět na konec devadesátých let.

 

Rychle odložený dragster

Kutná Hora patří k mnoha malebným městům v Čechách, na Moravě, ve Slezsku či na Slovensku, v jejichž krásách se můžete opájet celé dny, ale nikdy by vás nenapadlo je spojovat s plochou dráhou. A přesto na sklonku května 1948 proudily davy diváků do místní části Lorec. Zatleskaly Václavu Stanislavovi, Františku Šeberkovi a Miloslavu Špinkovi, kteří stáli na pódiu jediného kutnohorského plochodrážního závodu. Od té doby, byl sport levých zatáček v bývalé stříbrné pokladnici Českého království polem neoraným.

Přesto mezi Kutnohoráky zůstávalo mnoho plochodrážních fanoušků a někdy v půli osmdesátých let mezi ně přibyl malý chlapec. „Moje první myšlenky na plochou dráhu byly, když jsem lítal po ulici v Hoře na svým kole RMX s mýma ručkama originálně vyrobenýma papírovýma vestama RH Praha a SVS Pardubice,“ vypráví Josef Franc, který byl oním novým vyznavačem světa speedway.  „To byly moje první krůčky, kdy jsem to zkoušel smýkat na fotbalovým hřišti u školy. Pak je velká plochodrážní díra, ale s tátou jsme jezdili fandit na Zlatou přilbu a Tomíčkův memoriál.“

Dnešní dvojnásobný český šampión viděl plochou dráhu i při jiných příležitostech. „Můj táta se znal s tátou Zdeňka Schneiderwinda,“ nechává vyplout na scénu svého vyprávění další klíčovou postavu. „Nějak vzniklo, že můj táta jezdil nárazově se Zdeňkem na závody a mě brali s sebou.“

Dnes by malý Pepíček Franců dostal stopětadvacítku a pustil se do víru plochodrážního závodění kolibříků jako dnešní mladí chlapci. Jenže na sklonku osmdesátých let bylo něco takového naprosto nepředstavitelné. Vždyť experimentální oddíly talentované mládeže, jež vznikly roku 1987, a z nichž nejagilnější byl na pražské Markétě, pouštěly na padesátky až třináctileté.

Jenže sám osud evidentně chtěl, aby se Josef Franc stal motocyklovým závodníkem. „Někdy v devadesátých letech se můj otec s kamarádem z hecu rozhodli, že odpálí kariéru v motocyklových sprintech,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Pamatuju si rodinu Hutlů, dědečka a tátu toho Lukáše, co lítá na ledech. A když mi bylo čtrnáct, napadlo nás, že si to zkusím i já. Ale bylo to na velice amatérský úrovni.“

Pilotovat motocyklového dragstera, aby na čtyř stech metrech dosáhnul co nejrychlejšího času, ovšem Josefa France příliš nenadchlo. „Byl jsem možná jednou druhej‘ v Kolíně,“ nemá s výčtem svých sprinterských úspěchů velké potíže. „A tím byla ukončená kariéra. Přišla otázka, jestli chci něco za sport dělat. Sprinty mě nebavily, proto nás napadal motokros nebo plochá dráha. Po finanční stránce moc na výběr nebylo, takže to byla plochá dráha.“

Takové debaty se u Franců v Kutné Hoře vedly, když úřadující český plochodrážní šampión vycházel ze základní školy. „Současně jsem se rozhodoval, co budu dělat za školu, a čemu bych se chtěl věnovat profesně,“ líčí. „Takže jsem okolo svýho patnáctýho roku odešel na školu do Prahy. A po konzultacích se Zdendou Schneiderwindem jsem se stal členem AK Markéta. A začal jezdit plochou dráhu.“

 

Důležitost píchání

Že v půlce devadesátých let přišel na Markétu nový adept plochodrážního řemesla, nebyla žádná převratná novinka. „Rodina pražskejch‘ závodníků byla dost široká,“ usmívá se Josef Franc dnes. „Začínal jsem trénovat pod taktovkou pana Wolffa (otce pražského závodníka – pozn. redakce). Přirozeně ten plochodrážní rytmus a návyky tam byly hned a na první pokus vznikla životní láska. Nebo spíš na první smyk (smích).“

Josef Franc neměl oslnivý vstup na ovály. „První závody si moc nepamatuju,“ krčí rameny nad otázkou po svých plochodrážních prvopočátcích. „Vím, že jsem hned přešel ze Simsona rovnou na pětistovku. Do svých jednadvaceti jsem tím proplouval svým juniorským snažením a konkrétní výsledky se vyskytly až v devatenácti.“

Paměti plochodrážníků vzhledem ke spoustě absolvovaných závodů za rok nemají dostatečnou kapacitu pojmout všechny výsledky. Vezměme za vděk při osvětlení vstupu Josefa France na české ovály suchou řečí výsledků z archívu. Své šestnáctiny oslavil v lednu 1995, avšak celou sezónu strávil tréninky a ke svému prvnímu závodu se postavil až poslední zářijový den.

Jakýsi Josef Franz, jak jej uváděl program, se měl původně do kvalifikace o právo startu juniorského šampionátu republiky pro rok 1996 teprve kvalifikovat, nakonec ovšem na něho patnáctka ve startovní listině zbyla rovnou. Inkasoval tři body a skončil čtrnáctý, když za sebou nechal pouze svitavského Jaromíra Otrubu a chabařovického Jaroslava Kováře, který však po pádu v šesté jízdě odstoupil.

Jména jeho tehdejších soupeřů dnes něco řeknou prakticky jen znalcům. Zvítězil Aleš Šifalda z Chabařovic, jenž se nyní sponzorsky podílí na závodění svého bratra Filipa. Druhé místo uzmul slánský Pavel Šůna po rozjezdu s Petrem Mackem oblečeným v kopřivnické vestě. Jeho syn Jan právě letos začal závodit. A jistě není bez zajímavosti, že se juniorské kvalifikace účastnil i strýc současného kopřivnického juniora Miroslav Křenek, jenž se umístil jako devátý.

Ale nazpět k Josefu Francovi, jehož příjmení se záhy začalo psát správně s písmenkem cé na konci. Ještě před třemi lety by byl z domácí juniorky beznadějně vyřazen. Jenže počet plochodrážníků se u nás v půli devadesátek začal rapidně snižovat. A tak se v mistrovství republiky juniorů 1996 přece jen našlo místečko také pro začínajícího borce z pražské Markéty.

Ve své semifinálové skupině skončil dvanáctý, když čtrnáctou příčku z Prahy vylepšil dvojicí desátých míst v Divišově a v Březolupech. O postupu do finále nemohlo být ani řeči, nicméně on se v něm objevil v rolích traťové rezervy v Divišově a Svitavách. Raketa kariéry Josefa France začala nabírat švunk až v sezóně 1997.

To již pravidelně startoval v první lize za Markétu, s níž se v Praze a v Chabařovicích prvně podíval na nejvyšší stupínek pódia. Poměrně často startoval i v Poháru Autoklubu ČR, který v boji o sportovní autoritu s ČMF dotoval šampionát tříčlenných družstev, jenž již druhým rokem osmidílným seriálem suploval mistrovství republiky dvojic.

Česká juniorka se poprvé od roku 1975 vrátila k seriálové podobě, která jí vydržela podnes. Josef Franc v ní skončil osmý. V jejím čtvrtém díle v Praze přišel o první pódium nejprve vinou technické poruchy motocyklu v rozjížďce s číslem čtrnáct a nakonec i díky porážce od Martina Kubeše, který mu v rozjezdu třetí místo definitivně sebral. Navzdory povedeným závodům však Josef Franc nedosáhnul ještě tolik, aby v sezóně 1998 mohl být považován za favorita v jakékoliv soutěži.

„Hodně velkou míru mýho vzestupu přineslo zimní soustředění,“ vrací se Josef Franc o dvacet let nazpět. „Tehdy bylo na Horní Malý Úpě, kde ještě netrenér Zdenda Schneiderwind se mě ujal a vymačkal ze mě, co šlo. Za pět dnů udělal z malýho lenivýho buřtíka úplnýho kostlivce. Na to vzpomínám dodnes. Stěžoval jsem si Zdeňkovi, že Wolffík taky nemusí na běžkách makat do kopce. A on na to ‚jo, ale ty půjdeš a hlavně píchej, píchej, píchej‘. A tak jsem píchal.“

 

První favorit ze hry

Juniorské mistrovství republiky 1998 se v kalendáři smrsklo na pouhé čtyři závody. Vrchol měl přijít v Březolupech. Avšak jihomoravský klub zrovna přišel o svého titulárního sponzora Mitas. A po stříbru a bronzu se na poslední chvíli musel odhlásit z extraligy. Startoval jen v šampionátu dvojic a na vrub ztrát šel i mítink domácí juniorky. Zájem o něho projevily i Svitavy, nicméně ani v jejich Cihelně se závod neuskutečnil.

Důvody byly nasnadě, a sice finance. Každý z pořadatelů závodu ranku mistrovství republiky juniorů musel mezi šestnáctku závodníků a případné čtyři náhradníky rozdělit deset tisíc korun. Vítěz si přišel na rovnou tisícovku, druhý inkasoval 750 korun, třetí o další stovku méně a na náhradníky ještě zůstalo po tři sta padesáti.

Pro srovnání, rozhodčímu příslušelo 190 korun jako náhrada za řízení podniku, k čemuž si však na rozdíl od závodníků účtoval ještě cestovné a na vrub pořadatele šly pochopitelně i další náklady. Pakliže jste si tehdy v práci řekli o patnáct tisícovek měsíčně, personální oddělení vám muselo stanovit mimotarifní plat, protože průměrná měsíční mzda nedosahovala ani dvanácti tisíc. Ke všemu se sponzoři na plochou dráhu zrovna nehrnuli a svitavská Cihelna již jen vzpomínala na nájezdy houfů diváků z konce osmdesátých. A tak se o šampiónovi rozhodovalo jen ve třech závodech.

Finálovému seriálu předcházela v půli května kvalifikace ve Svítkově. Nestartovali v ní pardubický Radek Smolík a pražský Tomáš Hejtík. Na základě výsledků ze sedmadevadesátého byli nejen nasazeni rovnou do finále, ale také do juniorského mistrovství světa. Abychom byli vyčerpávající, je nutno dodat, že v českém šampionátu nemohli startovat bratři Aleš a Lukáš Drymlovi. Před dvaceti lety oba závodili s německými licencemi, a byť se později mohli oba pochlubit medailemi z mistrovství světa a Evropy mladších věkových kategorií, s výjimkou šampionátu juniorských družstev 1999 se v domácí juniorce nikdy neobjevili.

„Na sezónu 1998 si nepamatuju,“ nemůže ani tentokrát Josef Franc posloužit svými vlastními vzpomínkami, nicméně v jednom směru má dokonale jasno. „Já měl výhodu, že za mě loboval Zdeněk Schneiderwind, aby mě v Praze vzali za plnohodnotnýho závodníka.  A myslím, že se jim to vyplatilo (smích).“

S výhodou odstupu dvou desítek let nelze než souhlasit, ale sedmnáctého dubna osmadevadesátého roku se nováček mezi profesionály z pražského Olympu musel nejprve ukázat v kvalifikaci juniorky. A vskutku vyhrál všechny rozjížďky až na tu s číslem jedna. V ní jej předčil Pavel Navrátil.

S obrovským pardubickým talentem se Josef Franc seznámil již o dva roky dříve, když spolu soupeřili v semifinálové skupině B. V jejím posledním závodě v Březolupech se dráha vinou vytrvalých květnových dešťů proměnila v hlubokou oranici. Bylo jasné, že mítink odstartuje jen proto, aby se nemusel hledat náhradní termín, a že stejně po dvanácti jízdách skončí. Pražan tehdy ve svých začátcích za Pardubičanem dorazil do boxu, aby ho poprosil, ať ho proboha nepředjíždí o kolo, protože body potřebuje jako sůl.

Josef Franc vyšperkoval klenotnici české ploché dráhy mnoha cennými kovy, jenže Pavlu Navrátilovi bohužel podobná kariéra nebyla dopřána. Zkraje července 1996 si v juniorském finále shodou okolností v Březolupech ošklivě polámal ruku, která mu po pádu zůstala v roztočeném zadním kole. Lékaři v nemocnici v Uherském Hradišti nad ním zlomili hůl a komplikovanou frakturu chtěli řešit razantně amputací.

Závodníkův otec Vlastimil tehdy ustál veškeré urážky zdravotního personálu, z nichž ta o vrazích vlastních děti byla nejjemnější, podepsal revers a svého syna dovezl ke skutečným odborníkům v pardubické nemocnici. Přitom se nestačil věnovat své živnosti lahůdkáře v Humpolci, o níž přišel, ale na chléb svůj vezdejší začal vydělávat jako provozovatel erotického zařízení.

Ruka Pavla Navrátila však byla zachráněna. Napřesrok jej zarazil ve vzestupu tříměsíční distanc, když upřednostnil německou ligu před domácí juniorkou v Chabařovicích. Nicméně začátek sezóny 1998, kdy jej Pardubice pustily na hostování do extraligových Chabařovic, jej zastihl v plné formě, jíž patnáct bodů v juniorské kvalifikaci bylo jedině pádným důkazem.

První finále bylo na programu v Pardubicích již druhý den po kvalifikaci. Radek Smolík se mohl plně spolehnout na motory Jawa připravené Evženem Erbanem. Vyhrával jednu jízdu za druhou jako na běžícím pásu a v rozjížďce s číslem dvacet přestřihnul vítěznou šňůru Pavla Navrátila. Spolu s ním šel na stupně vítězů také Josef Franc, jenž v úvodu postupně s oběma Pardubičany prohrál. Tomáš Hejtík byl pátý, nicméně na své konto si připsal jen devět bodů, což jeho šance ve dvou dalších kolech přece jen limitovalo.

 

Zlato až v rozjezdu

Šest týdnů muselo uběhnout, než se juniorské finále 1998 dostalo ke svému druhému mítinku na pražské Markétě. Josef Franc šel mezitím stále nahoru. Kvalifikoval se do evropského finále devatenáctiletých, když ze světové kvalifikace do jednadvaceti let v Lublani vypadl stejně jako Radek Smolík, zatímco Tomáš Hejtík zamířil do semifinále. Od druhého závodu extraligy byl také stálou součástí extraligového výběru pražského Olympu, s nímž suverénně mířil k titulu.

Za těchto okolností se druhé finále českých juniorů pro Josefa France mohlo zdát jako formalita. Vskutku si vyskočil na nejvyšší stupínek pódia, aniž by ztratil jediný bod. Jeho cestu dokázal zkřížit pouze Jan Hořovský ve svitavské vestě, který může sloužit jako další příklad zmařeného talentu.

Měl výhodu, že na něho trpěl Miroslav Motyčka, bývalý silničář ze Svitav, který v průběhu let zavítal do Cihelny, kde místním plochodrážníkům připravoval motory. Jenže to Janu Hořovskému nebylo ještě patnáct a tehdy na půllitr směli minimálně šestnáctiletí. Postupem času AMK Svitavy zabředl do finančních potíží, takže když se zkraje roku 1998 otevřela otázka po možném vstupu jejich závodníka na závodní dráhu, vedení klubu jen záporně vrtělo hlavou.

Nicméně přátelé složili tisícovku k tisícovce a Miroslav Motyčka se pustil do práce na motoru. Výbrus jeho pístu udělal pilníkem ve svěráku, přičemž každý pohyb nástrojem musel znovu a znovu proměřovat. S otcovým závodníkem Pavlem zaběhli motor na normální silnici, což každého stálo dva páry bot, které při brzdění na asfaltu probrousili až na ponožky. Avšak úsilí se vyplatilo, Jan Hořovský postoupil z kvalifikace a první finálový závod v Pardubicích skončil na patnáctém místě. V rozjížďce s číslem patnáct pražského závodu nejlépe odstartoval.

Josef Franc, který do té chvíle neprohrál, byl rázem až druhý! Nicméně Pražan si záhy sjednal pořádek a ještě v prvním kole převzal vedení. Jan Hořovský v boji s chabařovickým Miloslavem Prokopem upadl. Zlomená pánev bohužel jeho závodní kariéru ukončila, nicméně primát posledního svitavského plochodrážníka v české juniorce mu zůstal dodnes.

Josef Franc měl v té chvíli za sebou důležité vítězství. V nejrychlejším čase dne 68,54 sekund přijel do cíle rozjížďky s číslem šest před Radkem Smolíkem. Pardubičan si udržel průběžné vedení v celém seriálu, avšak jen o bod před Pražanem, za nímž o pouhý další bod zůstával Pavel Navrátil, jenž na Markétě skončil třetí.

Vyvrcholení juniorského šampionátu před dvaceti lety obstaral Slaný. Jako první přišel o titul Radek Smolík, jehož nechal na holičkách motor v patnácté jízdě. Tu posléze vyhrál Josef Franc, který ovšem prve v deváté jízdě podlehl Pavlu Navrátilovi. Tomáš Hejtík v rozjížďce s číslem osmnáct již neměl důvod atakovat svého mladšího klubového kolegu a sebrat mu klíčový bod. A když posléze Pavel Navrátil proburácel vítězně cílem předposlední rozjížďky, měli oba pretendenti mistrovského trůnu po dvaačtyřiceti bodech.

Start rozjezdu o zlato vyšel lépe Pavlu Navrátilovi. „To ještě ve Slaným byla dráha docela závodní,“ vybavuje si Josef Franc dnes. „Ve třetím kole jsem ho předjel a ukrad‘ jsem mu titul mistra republiky. Nadjel jsem si ho a z výjezdu ho podjel.“

 

Na počátku rekordu

Pozorní čtenáři již vědí, že pro Josefa France šlo o historicky první titul mistra republiky, protože potvrzení extraligového primátu pražského Olympu přinesl až podzim. „Radost byla veliká,“ vrací se pražský borec o dvě desítky let nazpět. „Táta slavil snad čtrnáct dnů v kuse. Ten vždycky slavil úspěchy. Možná i neúspěchy…“

A jak si svůj triumf, jenž v konečném důsledku přinesl potvrzení jeho zařazení mezi profesionály, vychutnal on sám? „Já jsem slavit nemoh‘, jsem sportovec,“ usmívá se. „Ale asi určitě dílenská oslava u vrat dílny na Markétě proběhla. Je pravda, že to oslavování nám šlo asi nejvíc (smích).“

Po svém prvním titulu juniorského mistra republiky přidal Josef Franc hned v letech 1999 a 2000 dva další. Hattrickem vytvořil odolný rekord, který dokázal předloni vyrovnat až Eduard Krčmář, jenž loni dalším zlatem zvednul laťku zase o kousek výše.

Není příliš pravděpodobné, že v červenci 1998 byl ve slánských ochozech svědkem triumfu Josefa France. Měl za sebou březnovou oslavu svých druhých narozenin, doma proháněl elektrický motocykl a záhy jej měl uchvátit lední hokej.

S Josefem Francem, který shodou okolností odjel první plochodrážní sezónu v roce, kdy se narodil, se Eduard Krčmář však měl potkat ještě mnohokrát. A co je úžasné, loni a letos byl v konečné fázi jeho jediným vážným soupeřem v posledním finále mistrovství republiky jednotlivců v Březolupech.

„Tak ještě jeden titul v seniorech a konečně důchod,“ neopouští Josefa France jeho pověstný humor. „Veteráni se u nás nejezděj‘, takže v nich další tituly už nebudou…“

třetí závod MR juniorů 1998 – Slaný:

1. Pavel Navrátil (ZP Pardubice) 15, 2. Josef Franc (Olymp Praha) 14, 3. Tomáš Hejtík (Olymp Praha) 13, 4. Petr Vacek (Slaný) 11, 5. Radek Smolík (ZP Pardubice) 10, 6. Ondřej Šebela (Markéta Praha) 10, 7. Květoslav Šebela (Markéta Praha) 9, 8. Jan Hlačina (Slaný) 7, 9. Roman Andrusiv (VTJ Racek Pardubice) 7, 10. Miloslav Prokop (Slaný) 6, 11. Jiří Toms (Slaný) 6, 12. Pavel Hlaváček (ZP Pardubice) 5, 13. Milan Nosek (Markéta Praha) 2, 14. Tomáš Kotek (VTJ Racek Pardubice) 1, 15. Marek Šimlinger (Plzeň) 0

Mistrovství republiky juniorů 1998:

	kvalifikace PCE	PCE	PHA	SLA	TOT
	17.4.	18.4.	2.6.	3.7.
1. Josef Franc, Olymp Praha	2. (14)	13	15	14	42+3
2. Pavel Navrátil, ZP Pardubice	1. (15)	14	13	15	42+2
3. Radek Smolík, ZP Pardubice	nasazen	15	14	10	39
4. Tomáš Hejtík, Olymp Praha	nasazen	9	12	13	34
5. Květoslav Šebela, Markéta Praha	3. (13)	12	11	9	32
6. Petr Vacek, Slaný	5. (10)	6	8	11	25
7. Jiří Toms, Slaný	4. (11)	9	9	6	24
8. Ondřej Šebela, Markéta Praha	6. (9)	5	7	10	23
9. Jan Hlačina, Slaný	9. (7)	5	6	7	18
10. Pavel Hlaváček, ZP Pardubice	8. (8)	7	5	5	17
11. Tomáš Kotek, Racek Pardubice	10. (5)	7	7	1	15
12. Miloslav Prokop, Slaný	12. (4)	4	3	6	13
13. Roman Andrusiv, Racek Pardubice	7. (9)	4	2	7	13
14. Marek Šimlinger, Plzeň	11. (5)	5	6	0	11
15. Jan Hořovský, Svitavy	13. (4)	3	2	–	5
16. Milan Nosek, Markéta Praha	14. (1)	–	0	2	2
17. Dušan Beneš, Kopřivnice	15. (0)	0	–	–	0
18. Petr Dvořák, Kopřivnice	16. (0)	0	0	–	0

Foto: Karel Herman, Josef Štěpánek a archív autora

Slaný – 28. června 1997
Polovina sedmdesátých let byla nesmírně úrodná na narození šikovných plochodrážníků, kteří ve svých šestnácti, sedmnácti letech nacházeli v klubech ještě slušné zázemí a dokázali za sebou nechat v české historii hlubokou brázdu. Domácí juniorku charakterizovaly nejen dva duely Pavla Ondrašíka s Robertem Králem v letech 1995 a 1996, nýbrž také obrovská vyrovnanost. Ta se dala předpokládat rovněž v sezóně 1997, v níž už zestárnul generačně silný ročník 1975. Jenže všechno bylo jinak, juniorku v novém aranžmá opanoval jediný závodník, který v šesti závodech přišel pouze o jeden bod. Nakonec se neměl dočkat ani korunovace na pódiu, jelikož při balení po posledním závodě nemohl tušit, že je již šampiónem. Pojďme si spolu s Richardem Wolffem připomenout další polozapomenutý příběh z bohaté knihy naší ploché dráhy.

 

V rukou zeleného mužíčka

Richard Wolff prožil za řidítky plochodrážních motocyklů bratru čtvrtstoletí. Na konci své kariéry se specializoval na dlouhé a travnaté ovály a před třemi lety opustil závodní svět bez většího humbuku. Jak se ke sportu levých zatáček dostal, má pořád v živé paměti.

„To je hrozně zajímavý,“ ujímá se role vypravěče. „Jako asi devítiletej‘ kluk jsem byl u taťky v práci a on jel něco řešit na Markétu. Vzal mě s sebou. Viděl jsem tam motorky, to ještě nebylo tak nepřístupný jako dneska. Koukal jsem se tam na Romana Matouška. Za nějakou dobu jsem se tam jel podívat sám. Líbilo se mi to a taťka se toho chytnul.“

V té době však Jiří Benda a Jaroslav Šůs pracovali ještě ve strašnické Jawě a k prvnímu prototypu stopětadvacítky Shupa bylo dosud pořádně daleko. „Upravili jsme starou babetu,“ přibližuje Richard Wolff cestu ke svému prvnímu závodnímu stroji. „Chtěl bych ji teď renovovat. Mám svoji poslední a první motorku, chci si je nechat.“

V polovině osmdesátých let bylo ostatně nutné si pomáhat všelijak. „Od deseti let jsem začal s plochou dráhou koketovat, ale tehdy takoví kluci jezdit nesměli,“ připomíná Richard Wolff. „Jezdil jsem v helmě a v teplákách, ale mamka byla šikovná a ušila mi kombinézu. Trénoval jsem, ale neoficiálně, musel jsem pořád čekat.“

Do paměti Richarda Wolffa se navždy hluboko vrylo pondělí 12. června roku 1989. „Byli jsme na Markétě a Milan Špinka mě zařadil do oddílu mládeže,“ vysvětluje hrdina našeho vyprávění, že právě onen den jeho závodní kariéra oficiálně odstartovala. „Za prvního trenéra jsem dostal Jirku Svobodu alias zelenýho mužíčka, jak jsme mu říkali, protože nosil montérky Castrol.“

První trénink pod vedením úspěšného československého reprezentanta však nedopadl dle představ Richarda Wolffa. ‚Utek‘ jsem z něho s brekem domů,“ přiznává. „První, co jsem tam dostal, byla lopata a koště! A to mi ve třinácti nepřipadalo jako dobrý start kariéry.“

 

Debut s vestou Kopřivnice

V pražském experimentálním středisku talentované mládeže začínal třináctiletý adept plochodrážního řemesla do slova a do písmene od píky. „Půllitry byly až od patnácti,“ připomíná reglementy období před třiceti lety. „Potáceli jsme se na simsonech. Po roce mi už nestačil, proto mi táta udělal stopětasedmdesátku maneta.“

Pražský teenager však nebyl sám, koho chytil plochodrážní bacil. „Taťka se tím, že se tam pohyboval, stal neoficiálním trenérem a pomáhal na Markétě s mládeží,“ říká Richard Wolff na adresu svého otce, aby jedním dechem pokračoval o svém vlastním závodění. „Prokousali jsme se nižšíma kubaturama a najednou mi bylo patnáct. A přestoupil jsem k trenérovi panu Ledeckému.“

Patnácté narozeniny přinesly možnost legálního tréninku s plnoobjemovým motocyklem. „Zlomovej‘ bod je, když dostaneš první pětistovku,“ netají se Richard Wolff. „Jenže jsem dostal dva polorozpadlý šroty s prázdnejma pneumatikama, na kterejch‘ nešlo ani jet dolů z depa.“

Nicméně otec si opět věděl rady. „S taťkou jsme se do toho ponořili a udělali slušný motorky,“ svěřuje se Richard Wolff. „Už jsme spolupracovali s panem Tomíčkem a jako moje třetí motorka se postavil dvouventil pětistovka.“

Psal se rok 1992. První liga se naposledy konala stylem dvojutkání osmičlenných týmů a začínající šestnáctiletý pražský junior se hodil do sestavy Kopřivnice, která bojovala s personálními požadavky soutěže. Richard Wolff debutoval v půli července ve Svitavách dvěma body v duelu proti suverénnímu vojenskému Radku mířícímu za extraligovým comebackem. Kopřivnickou vestu oblékl ještě v Čakovicích a nakonec i na severomoravském obru.

„Když jsem poprvé nastoupil v Kopřivnici, po závodech jsem říkal, že je to za trest,“ usmívá se po letech. „Ale s odstupem času se na tím zasměju. Když se tam jel jeden z posledních závodů, honil jsem se s Adrianem, kterej‘ v Kopřivnici vyrost‘. Na dráze, kterou jsem bytostně nesnášel, jsem se naučil jezdit. A k oválům tohohle typu jako je Kopřivnice nebo Krosno, jsem nakonec tíhnul. Nebyla to procházka růžovým sadem, ale malinko jsem se to už naučil.“

 

Klíčový víkend v Pardubicích

Sezóna 1992 ovšem nabízela pro mladého adepta plochodrážního řemesla mnohem větší prubířský kámen. Napřesrok se totiž juniorského šampionátu republiky mohlo zúčastnit jen deset nejlepších z předchozího roku. Jakous takous jistotu měl i slánský Roman Pergler, který na předkvalifikaci zkraje října do Pardubic cestoval jen pro případ, že by se nesešlo osmačtyřicet pretendentů postupu na šestadvacet volných míst včetně náhradníků v semifinálových skupinách anno domini 1993.

„Pardubická předkvalifikace se blížila,“ dostává se opět ke slovu Richard Wolff. „Kolegové dostávali osmičky Jawy, ale na mě žádná nezbyla. Pan Tomíček mi ale říkal: ‚Richarde, nevadí, uděláme sedmičku a ta poletí!‘.“

O bytí či nebytí v juniorském šampionátu a potažmo i o další působení ve světě plochých drah vůbec se ve Svítkově vskutku utkalo čtyřicet osm závodníků i bez zmiňovaného Romana Perglera. Ve dvou dnech bylo připraveno dohromady šest závodů, přičemž každý účastník absolvoval dva z nich. Body se sčítaly, pak vzniklo závěrečné pořadí, které určilo podobu domácí juniorky v třiadevadesátém.

Hrdinou víkendu byl bezesporu Jiří Štancl. V sobotu dopoledne exceloval patnácti body ve skupině A, aby si rovnou odskočil do Březolup. Odpoledne na jižní Moravě jako host pomohl devíti extraligovými body místnímu celku k těsné porážce Chabařovic. V neděli byl opět v Pardubicích, aby po pěti dalších triumfech zakončil juniorskou předkvalifikaci jako vítěz s třicetibodovým maximem. Domácí věnovali pozornost debutu Mariána Jirouta, který postoupil z pátého místa, jenže Richard Wolff během dvou dnů nasbíral stejně bodů jako pardubický blonďák, za něhož jej na šestou pozici poslala jen horší pomocná kritéria.

„Pan Tomíček měl pravdu,“ uznává Richard Wolff. „Porazil jsem je s těma osmičkama všechny, snad jen jednoho ne. Byl to velkej‘ úspěch. Ve dvou dnech se jelo šest závodů, na to člověk vzpomene hrozně rád. Dneska by předkvalifikace proběhla stylem ‚máš ruce, nohy a licenci, tak jedeš!‘ Tenkrát tě to ale hnalo dopředu. Bylo povzbuzující se v tolika lidech umisťovat takhle vpředu.“

 

Stále nahoru

V třiadevadesátém však Richard Wolff kvůli zranění nemohl dokončit semifinálovou skupinu a tak se postupu do finále české juniorky dočkal až napřesrok. Skončil pátý, když v červnu ve Mšeně neměl daleko, aby se s Pavlem Ondrašíkem rozjížděl o stupně vítězů. K dodatkové jízdě mezi nimi vskutku došlo. Stalo se tak ale až v červnu 1995 v Chabařovicích, kdy Richard Wolff sebral novopečenému mistru nejnižší stupínek pódia v závodě.

Richard Wolff stoupal dál. Bohumil Brhel ho, a rovněž Martina Kubeše, dostal na pódium šampionátu dvojic v Březolupech. Pravidelně startoval v extralize a v nižší divizi platil za eso. V červenci 1996 se dočkal dalších vavřínů v juniorce, když si z Divišova odvážel zelený věnec. Na pozici trojky za Pavlem Ondrašíkem a Robertem Králem cílil také v závěrečné klasifikaci. Jenže v závěrečném mítinku ve Slaném pokazil, co se dalo.

Rozdílem čtyř bodů mu tím pádem sebral bronz Michal Makovský a on skončil až pátý, protože mu o jediný bod uzmul čtvrtou pozici Lubomír Batelka. Juniorka anno domini 1997 měla být pro Richarda Wolffa s ohledem na věk poslední.

„Okolo devatenáctýho, dvacátýho roku jsem se pílí a tréninkama začal prosazovat,“ vrací se Richard Wolff do poloviny devadesátých let. „Říkal jsem si, že ten titul v junioráku musím udělat, protože pak je velká úmrtnost, závodníci nedávaj‘ ten přechod mezi seniory. A tak jsem si už v zimě řek‘, že ten titul chci.“

V mistrovství republiky anno domini 1997 už nestartovali nejen Pavel Ondrašík a Robert Král, jejichž duely o zlato ozdobily dva předchozí ročníky. Chyběli však i další skvělí závodníci narození v pětasedmdesátém jako Adrian Rymel, Lubomír Batelka či Roman Kubeš. Juniorů obecně začalo být málo, proto šampionát opustil dvoustupňovou podobu se dvěma kvalifikačními skupinami předcházejícímu finálové části, kterou přijal roku 1976. Vrátil se k dlouhodobému seriálu, který charakterizoval jeho první dvě edice v letech 1974 a 1975.

„Zůstal tam velkej‘ favorit, Michal Makovský,“ upozorňuje Richard Wolff na pardubického závodníka, který v šestadevadesátém nejenže skončil třetí v naší juniorce, ale v kategorii do jednadvaceti let se blýsknul sedmou příčkou ve světovém finále v Pockingu. „Byl dobře připravenej‘. Byl tvrdej‘ závodník v tý době, možná až za hranou, ale to mi nepřísluší hodnotit. Já vždycky preferoval styl Grega Hancocka, ne Nickiho, že někoho musím sestřelit.“

 

Jednoznačně za titulem

Richard Wolff a Michal Makovský se na českých oválech v časovém období poloviny devadesátých let na českých oválech pochopitelně střetávali vcelku pravidelně. A to dokonce ve stylu, jenž by mohl poskytnout výživné sousto bulvárním novinářům. V úterý 16. dubna 1996 vyhrál Richard Wolff úvodní mítink semifinálové skupiny A české juniorky.

Body ztratil pouze v rozjížďce s číslem sedmnáct, kdy před ním v cíli byl právě Michal Makovský. V dojezdovém kole se Pardubičan ocitnul na zemi a Richard Wolff byl chudší o dvě stovky za pokutu, kterou dostal za jeho skopnutí z motocyklu, byť se hájil, že šlo o nedorozumění a nešťastný incident, když chtěl svému jedinému přemožiteli za celý večer pogratulovat. Ať tak či onak, v juniorce 1997 to byl právě Pražan, kdo hlavně přijímal gratulace.

Šampionát odstartoval v půlce dubna kvalifikací v Pardubicích. Ta se však netýkala osmičky elitních závodníků, která byla do seriálu nasazena přímo. A dlužno podotknouti, že z kvalifikačního závodu nepřišel v sedmadevadesátém nikdo, kdo by v juniorce kalil vodu. A že z oněch osmi plochodrážníků nasazených bez kvalifikace nefiguruje v první osmičce závěrečné klasifikace pouze Pavel Navrátil.

Ten se však o ni připravil vlastně sám. V termínu chabařovického závodu juniorského mistrovství republiky totiž upřednostnil finančně lukrativnější start za Lipsko v druhé německé bundeslize. Odskákal jej dvouměsíčním zákazem činnosti. Osmou pozici mu sebral prozatím nevýrazný junior pražské Markéty, jakýsi Josef Franc.

Ale zpátky k boji o titul! Druhý den po kvalifikaci startoval juniorský šampionát České republiky v Pardubicích naostro. Richard Wolff nezaváhal a doletěl si pro patnáctibodové maximum. Michal Makovský také ani jednou neprohrál, jenže jednou upadl a jednou zůstal stát s mechanickou závadou na motocyklu. A tak se na pódiu objevili Martin Kubeš a Radkem Smolíkem.

Koncem května v Březolupech mířil za triumfem Michal Makovský, který v osmé jízdě porazil i Richarda Wolffa. Jenže v rozjížďce s číslem devatenáct prohrál s Josefem Francem, jenž dal do té doby do kupy všeho všudy pět bodů! Protože Richard Wolff už po své prohře nezaváhal, stanul s Pardubičanem na startu rozjezdu o první místo. Z vnitřní pozice skvěle odstartoval a o 70,7 sekund později se stal vítězem i druhého závodu české juniorky.

„Michal byl připravenej‘,“ vzpomíná Richard Wolff. „Jezdil už GM, ale mně ta jawička od Luboše Tomíčka už skvěle frčela. Taťka mě dokonce od motorky vyhazoval, ale já si vždycky dělal rád na motorce sám. Jenom jeden ztracenej‘ bod svědčil, že je to v pohodě. Makovák mě sice porazil, ale nastupující naděje plochý dráhy Pepa porazil jeho, za což jsem mu poděkoval. Mohl jsem jít do rozjezdu a závod vyhrát. Nepřipustil jsem sebemenší náznak, že bych si titul ten rok nezasloužil.“

 

Bez vyhlášení vinou neuvěřitelných povodní

V té chvíli byl Richard Wolff suverénním leaderem šampionátu. Ztráta jeho soupeřů postupně narůstala. On do té doby stál na pódiu finále české juniorky jen dvakrát v Chabařovicích a v Divišově, ale v sezóně 1997 mířil od jednoho triumfu za druhým. A nejenže vyhrával závody, ale vůbec neztrácel body.  Neuplynul ani týden od březolupské neděle a Richard Wolff opanoval další mítink na plzeňských Borech.

Naopak situace Michala Makovského se ještě více komplikovala. Při vzájemném duelu s Richardem Wolffem v rozjížďce s číslem šest jezdil druhý. Pardubičan útočil a přitom se musel bránit náporu Tomáše Hejtíka, jenže ve druhém okruhu upadl.

Druhé červnové úterý pokračovala soutěž na pražské Markétě a přinesla obvyklý scénář. Richard Wolff vyhrál všech pět jízd a Michal Makovský ztratil jediný bod pouze s ním. První letní den v Chabařovicích však pardubického závodníka porazil v rozjížďce s číslem devět jeho klubový kolega Radek Smolík.

Mnohem fatálnější dopad pro Michala Makovského měl pád v první zatáčce dvacáté jízdy. Nepykal za něj sice diskvalifikací, ale odskákal ho ulomenou kostrčí a naštípnutou pánví.  Stačil se však vykřesat akorát včas, aby v německém Pfaffenhofenu postoupil do juniorského světového finále ve Mšeně. Paradoxně Richard Wolff ve druhém semifinále v Gniezně vypadl a mezi šestnáct nejlepších závodníků do jednadvaceti let nikdy nenakoukl.

Ovšem k domácímu titulu spěl v sezóně 1997 nezadržitelně. V Chabařovicích vyhrál nejen repete rozjížďky s číslem dvacet a potažmo i celý závod, nýbrž i nadstavbový Memoriál Jiřího Hurycha. Týden nato ve Slaném neměl opět konkurenta. Vyhrál svůj šestý závod české juniorky, z toho pátý bez ztráty kytičky, jenže se záhy ukázalo, že rovněž poslední.

V sobotu 5. července začalo nevídaně pršet. Na Severní Moravě a ve Slezsku se vmžiku zvedly hladiny řek, hned další den hlásili podobný vývoj rovněž vodohospodáři v Čechách. Vinou zablokované tlakové níže na naše území během pouhých třech dnů padala k zemi dešťová voda v kvantech, jež by jindy stačila na šest měsíců. Termín stoletá voda brzy neodpovídal realitě a dnes se hovoří o stopadesátileté až pětisetleté povodni.

Život v zemi se ochromil. Ještě na konci července museli cestující z přímého rychlíku z Prahy do Žiliny pětkrát přestupovat na autobus nebo motorák. V těchto kulisách nebylo ani pomyšlení na plochou dráhu. V červenci měla juniorka pokračovat ve Svitavách, ale před závodem opět pršelo. Mítink byl odvolán, byť povrch oválu nebyl v katastrofálním stavu.

Nekonal se ani závěrečný podnik ve Mšeně, takže Richard Wolff odjel jako šampión už před povodněmi ze Slaného bez patřičných poct na pódiu a nezbytných snímků na památku. Na vicemistra Martina Kubeše nahromadil náskok devatenácti bodů, třetí v pořadí Radek Smolík ztratil ještě další tři bodíky.

„Mrzí mě, že jsem byl nevyhlášenej‘ mistr republiky, když se další závody po Slaným zrušily,“ neskrývá Richard Wolff své pocity. „I kvůli tomu to děláš, mrzelo mě to. Nestoup‘ jsem si na bednu a nemám fotku, jak tam stojím v tý kombinéze jako mistr.“

 

Dozadu ne, dopředu ano

Svůj výkon už Richard Wolff nemohl zopakovat, jelikož v sezóně 1998 se již pohyboval na seniorské scéně. „Nevím,“ uvažuje dnes nad otázkou, zda mu český juniorský titul před dvěma desítkami let pomohl v dalším rozvoji jeho kariéry. „Každej‘ výsledek je dobrej‘, to je jasný. Každej‘ závod tě někdo někde sleduje. Ale rozdíl mezi Českem a Anglií je, že když v britský lize děláš patnáct bodů, přijdou za tebou, že jsi dobrej‘ závodník.“

Se svými zkušenostmi Richard Wolff pochopitelně ví, o čem mluví. „Porazil jsem grandpristu Carla Stonehewera,“ pokračuje. „Celou kariéru mě pronásledovalo, že jsem nebyl dobrej‘ startér. Kdyby to šlo vrátit, tohle je jediný, co bych zlepšil, abych líp startoval, to by bylo těch lepších výsledků víc. Musel jsem to tahat zezadu, ale když nebyl špatnej‘ den, těšilo mě to. A pro diváky jsem dělal závody, doufám, že se jim to líbilo. Vyhrát stylem start – cíl je dobrý, ale divák chce show a já, protože jsem neodstartoval, jsem ji dělal. Na Carla jsem taky neodstartoval, ale udolal jsem ho a promotér měl radost.“

Bonusem sedmadevadesátého se pro Richarda Wolffa stala pozvánka na zimní turné Ivana Maugera u protinožců. „Odjel jsem do Austrálie a prodloužil si sezónu,“ drží se role vypravěče. „Začal jsem relativně dobře, ale konec nebyl podle představ. Tři měsíce jsem byl sám v Austrálii a to byla velká škola do budoucnosti. Vašek Verner tam mluvil česky, ale on byl stejně pořád pryč. Jedeš závody v buši, rozflákneš motorku a musíš si ji dát sám dohromady pomocí pásečků a drátků. A přitom víš, že tu juniorskou kategorii musíš završit někde nahoře.“

Úspěch mezi juniory byl totiž klíčový pro další kariéru i v Čechách devadesátých let. „Všeobecně víme, že ten přechod do seniorů je těžkej‘, a já myslím, že jsem to ustál,“ bilancuje Richard Wolff. „Je spousta dobrejch‘ závodníků, co předčasně skončilo. Neměli talent nebo píli. Já se považuju za plochodrážníka, co si všechno vydřel. Dělal jsem to sám, strávil nespočet hodin v dílně. Každýho věc, někdo se fláká, má štěstí, někdo je zase cílevědomej‘. Já to svou vlastní pílí dotáh‘ k tomu pětadvacetiletýmu závodění. Ale to by správně měl hodnotit a bilancovat někdo jinej‘, já nejsem na to kompetentní.“

Nicméně názory Richarda Wolffa na pozadí jeho úspěchů mají svou váhu i dnes, když se na závodech již jen stěží mihne. „Byl jsem závodník, co se nespokojí s deseti body,“ konstatuje. „Řek‘ jsem si, že to není špatný, ale příště jich musím udělat dvanáct. Až jsem si to neužíval, před závodama byla nervozita. Chtěl jsem vyhrát, nechtěl jsem zavdat trenérům příčinu, aby tě nestavěli, chtěl jsem pobavit diváky.“

A právě australské turné jej vybavilo skvělou filozofií. „Plochá dráha je podnikání, když to necháš jen tak plynout, může to skončit,“ odhaluje Richard Wolff další ze svých postojů. „Ivan Mauger mně říkal svoje motto, nekoukat dozadu. Dobrý, dnes jsem udělal titul, tejden si ho užívám, ale pak musím zase koukat dopředu. Špatnej‘ závod zahodit, dobrej‘ závod zahodit. I když to nejde tak lehce, jak se to řekne, je to ono gros a motto. Nekoukat dozadu.“

šestý závod MR juniorů 1997 – Slaný:

1. Richard Wolff (Olymp Praha) 15, 2. Martin Kubeš (Olymp Praha) 14, 3. Tomáš Hejtík (Olymp Praha) 12, 4. Miroslav Štens (VTJ Racek Pardubice) 11, 5. Radek Smolík (VTJ Racek Pardubice) 10, 6. Josef Franc (Markéta Praha) 10, 7. Pavel Navrátil (ZP Pardubice) 8, 8. Aleš Šifalda (Chabařovice) 7, 9. Květoslav Šebela (Olymp Praha) 7, 10. Petr Macek (Kopřivnice) 6, 11. Petr Vacek (Slaný) 5, 12. Martin Dolenek (Markéta Praha) 3, 13. Josef Brabec (Slaný) 3, 14. Tomáš Kotek (VTJ Racek Pardubice) 3, 15. Jiří Toms (Slaný) 3, 16. Pavel Douša (Chabařovice) 1; res Ondřej Šebela (Markéta Praha) 1

Mistrovství republiky juniorů 1997:

Foto: Karel Herman, Vladimír Valach, Pavel Fišer, Mirek Horáček, Lubomír Hrstka a archív autora

Žatec je krásné, starobylé město, ale dnešním plochodrážním fanouškům moc neřekne. Není divu, od posledního závodu na místním stadiónu Flóra již brzy uběhne šedesát let. Mnozí cizinci si s devatenáctitisícovým sídlem na Ohři nespojí ani Jiřího Štancla. Neznají úskalí skloňování naší mateřštiny a tak ve svých záznamech mají z mnoha programů opsáno jakýsi Zatci jako rodiště nejlepšího českého plochodrážníka všech dob. Nicméně on ještě jako malý školák roku 1956 jen zálibně pošilhával po katalogovém motocyklu svého otce přezdívaný Čochtan, když za jeho řidítky na žateckém stadiónu Flóra odstartoval svou kariéru osmnáctiletý mladý muž, jemuž závodnické sudičky hodně přály. Ze svého reprezentačního debutu se bude později vracet s věncem, málem sebere Luboši Tomíčkovi jeden z jeho pěti titulů mistra republiky a získá bezpočet dalších úspěchů, než se v sedmdesátém nedokáže srovnat s velkou sportovní křivdou a pověsí kombinézu na hřebík. Seznamte se, Karel Průša, dnes již u vědomí závodění jeho stejnojmenného syna i vnoučka nutno doplnit nejstarší.

 

Debut s vypůjčeným Čochtanem

Devátého září 1956 ožil Žatec nevídaným ruchem. Parní mašinky tahaly na místní nádraží o poznání obsazenější zelené vagónky než jiná nedělní dopoledne a tmavě červené motoráčky nezůstávaly nikterak pozadu. Zvýšený počet cestujících zaznamenaly i autobusy, zatímco další lidé dorazili do města chmele svými dopravními prostředky nebo dokonce po svých.

Vyvrcholení čtyřdílného mistrovství republiky jednotlivců přitahovalo diváky stejnou silou, s níž si magnet podmaní ocelové piliny. Trůn Hugo Rosáka se totiž opět houpal. Historicky první mistr republiky z devětačtyřicátého sice svůj titul napřesrok ztratil ve prospěch Rudolfa Havelky, ale po tříleté pauze kraloval i šampionátům pod jurisdikcí Svazarmu.

Ovšem v sezóně 1956 se zdálo, že jeho kosa narazila na kámen. Technické potíže zapříčinily, že se ani v Mariánských Lázních, ani ve Slaném nedostal do finálové jízdy. Dle tehdejšího bodového klíče bralo mistrovské body pouze prvních šest závodníků a on měl v půlce šampionátu na svém kontě pouze vypasenou nulu.

Jenže jeden nejhorší výsledek se každému finalistovi škrtal a v půli srpna v Žarnovici chyběli leadeři Miloslav Špinka, Rudolf Havelka a Josef Kysilka. Naproti tomu Hugo Rosák vyhrál, takže v Žatci nebyl bez šancí na svůj čtvrtý titul. Už v květnu na zdejší Flóře vyhrál mezinárodní závod, kdy mu aplaudovalo neuvěřitelných pětačtyřicet tisíc diváků.

Při mistrovství republiky se jich sešlo v uvozovkách jen patnáct tisíc. Hugo Rosák sice ztratil body, když mu utržený drátek karburátoru zkratoval kontakt svíčky, ale do finále se kvalifikoval. A tam vyhrál stylem start – cíl, aby o jediný mistrovský bod předčil Miloslava Špinku.

Kdo ví, zda si v takové vypjaté atmosféře někdo všimnul dvou bratří Průšových z nedaleké Bítozevse. Starší Josef měl ve svých necelých čtyřiadvaceti letech již po vojně, mladší Karel v květnu oslavil osmnáctiny. A navzdory stále ještě čerstvému inkoustu na řidičském průkazu, nebyl v motoristickém sportu žádným nováčkem.

„K ploché dráze mě přivedl bratr Josef, je o pět a půl roku starší,“ ujímá se slova Karel Průša, který letos v květnu oslaví své osmdesáté narozeniny. „V Žatci byl plochodrážní stadión, bratr si zakoupil od jednoho staršího pána, co s tím skončil, sériový plochodrážní motocykl a jezdil s ním závody katalogových strojů. Bylo mi sedmnáct, odtlačili jsme to na stadión a trénovali.“

Ploché dráhy katalogových alias sériových motocyklů byly v padesátých letech součástí sportovního kalendáře a jedna z nich doprovázela i žatecký závod mistrovství republiky jednotlivců 1956. „Pan Štancl byl žateckým činovníkem,“ vzpomíná Karel Průša. „Měl motorku, Čochtana, jak mu říkal, a mně ho půjčil na doplňkový závod katalogových dvěstěpadesátek, který sám nemohl jet.“

 

Soutěže, katalogy i liga

V dnešní době je v zásadě hlavní podmínkou pro získání licence plochodrážníka pouze věk. Před šedesáti lety ovšem cesta za široká plochodrážní řidítka nebyla tak přímočará. A platný řidičský průkaz byl zásadní, nikoliv však jedinou podmínkou.

„V květnu mi bylo osmnáct a mohl jsem si udělat řidičák,“ objasňuje Karel Průša. „Pak jsem musel získat licenci. Na různých motocyklových soutěžích jsem potřeboval získat jednadvacet bodů. Během dvou měsíců jsem si je najezdil a byla mně vystavěná licence závodníka. To bylo během června a července a pak jsem na tom Štanclově katalogu mohl jet svůj první závod v Žatci.“

Debut dodnes nevymizel z jeho vzpomínek. „Já jsem to hnedka vyhrál, bratr byl druhej‘ a Franta Hübner z Lovosic třetí,“ vysvětluje a dodává, že první plochodrážní závod i nadále správným směrem zformoval jeho závodní kariéru. „Během přestávky na stadiónu za mnou přišel nějakej‘ Jan Jedlička z Chomutova a povídá: ‚ty jezdíš ty dvěstěpadesátky, co to dá, svez‘ se tady na mým JAPu, ale přidávej‘ plyn jen ve výjezdech‘.“

Který závodník by podobné nabídce odolal?! „Líbilo se mi to víc, smyk byl plynulejší než s Čochtanem,“ září Karel Průša i po šedesáti letech od svého jedinečného zážitku. „První dvě kola jsem opravdu přidával jen ve výjezdu. Potom jsem ale přidal v půlce rovinky. A když jsem pod plynem najížděl i v nájezdu, Jan Jedlička mě zastavil se slovy: ‚moh‘ bys mě to rozbít a já mám před sebou mistrovství republiky!‘. Žatec byla písková dráha, ale na jílu. Když to namoklo, byly to cejchy jako hrom.“

Sám Karel Průša se už brzy měl dočkat vlastního plochodrážního půllitru. „Od toho závodu v Žatci jsme se s bráchou a Frantou Hübnerem stali členy klubu v Ústí nad Labem,“ vzpomíná. „Motorky tehdy byly svazarmovský. Jedno ESO dostal Franta, jedno brácha a já musel počkat, po Novým roce už vyřadili stroje z ÚV Svazarmu. Dočkal jsem se až na jaře 1957.“

V té době ještě hrdina našeho vyprávění seděl na dvou motocyklových židlích. „To jsem ještě jezdil terénní soutěže za ústecký kraj,“ říká. „Dali mně stopadesátku a dostal jsem se až do mistrovství republiky. Jel jsem soutěže třeba v Lovosicích nebo ve Frýdlantu nad Ostravicí.“

Spolu s bratrem Josefem stávali často na stupních vítězů plochých drah sériových motocyklů. Je doložena jejich účast v Týně nad Vltavou, kde okruh měřil dvě stě padesát metrů, v Ústí nad Labem, Nejdku či v Karlových Varech.

„V Týně se jezdilo hned vedle hřbitova,“ vzpomíná Karel Průša. „Kdo opustil dráhu, jel rovnou na hřbitov. Karlovy Vary byly v takovým parku. Jako ceny byly kožený brašny, co se z boku dávaly na motocykl. Já byl první, brácha druhej‘, tak tu brašnu dostal jen jednu.“

Nadto oba sourozenci posílili ústecký celek v tehdejší obdobě druhé ligy, jež se jezdila na bázi reprezentací jednotlivých krajů. Vyhrála Ostrava, přičemž Karel Průša se právě na její dráze na stadiónu TJ Tatran blýsknul jedenácti body. Měl tak hlavní zásluhu, že drtivá prohra 76:32 nebyla ještě více zničující.

Atmosféru velkých závodů bratři Průšovi nasávali při říjnové mezinárodní Večerní ploché dráze ve Slaném. Josef skončil v konkurenci skvělých Čechoslováků, Švédů a Poláků patnáctý. Karel byl náhradníkem, na ovál vyjel dvakrát a v rozjížďce s číslem sedmnáct neobral o bod nikoho menšího než Václava Stanislava.

 

Ústí nad Labem mezi československou plochodrážní elitou

Na podzim sedmapadesátého čekalo devatenáctiletého závodníka stejně jako tisíce jeho vrstevníků zelené sukno. „Šel jsem na vojnu a pokračoval v motokrosu,“ odvíjí niť svého vyprávění. „Narukoval jsem do Kralovic, byli jsme tam dva motocyklisté, druhej‘ byl Láďa Klimt, Sašův bratranec. Vojančili jsme spolu a vyžádali jsme si od velitele, že si můžeme vzít motorky a ráno místo rozcvičky půl hodiny jezdit na motokrosový trati, co jsme tam měli udělanou.“

Karel Průša na vojenské službě nudu jako věčnou společnici rozhodně neměl. „Jezdil jsem, jak motokros a soutěže, tak tu plochou dráhu,“ vzpomíná. „Brácha taky, on jezdil i motocyklové okruhy. Až po vojně jsme si to rozdělili. Brácha se specializoval na motokros a já jezdil jen plochou dráhu.“

Josef Průša se od té doby věnoval terénním závodům, ale najdeme ho kupříkladu ve výsledkových listinách Zlaté přilby Československa po obnovení slavného závodu na trávě dostihového závodiště zkraje šedesátých let. V osmapadesátém však oba stále hájili barvy ústeckého plochodrážního týmu. Karel Průša v květnu v ústeckém Bukově zaznamenal své první osmnáctibodové maximum v duelu, v němž Ústí nad Labem rozdrtilo Hradec Králové 75:32.

„Bukov byl krásnej‘, malej‘ plácek,“ vybavuje si Karel Průša první z ústeckých plochodrážních stadiónů, který však bohužel nečekala dlouhá existence. „Stačil jsem upadnout a ještě vyhrát! Byli jsme silný družstvo, později jsme bojovali s Rudou hvězdou o titul. Měli jsme víc jezdců, než mohlo závodit. Vlastně každý družstvo mělo šest závodníků a další náhradníky. A těch družstev bylo hodně.“

Napřesrok již Severočeši nižší divizi vyhráli, aby v té vyšší roku 1960 vystřídali Brno. O dva body překonali KAMK Praha – venkov. Maličká ústecká dráha poskytovala ústeckým plochodrážníkům nespornou výhodu domácího prostředí. Soupeři tu prostě neměli šanci a vracívali se domů vesměs s obrovskou prohrou. „Na Bukově jsme vyhrávali,“ usmívá se Karel Průša. „Nikdo na tu dvě stě metrů dlouhou trať neměl. Brácha jezdil ve dvojici s Jardou Volfem, já většinou s Voborníkem.“

Klíčové vítězství, které KAMK Ústí nad Labem definitivně katapultovalo na čelo závěrečné tabulky, přišlo zkraje října. Na bratislavském stadiónu TJ Jiskra Dimitrov porazilo Ústí nad Labem tým Slovenska 60:68.

„Do Bratislavy jsme lítali,“ přibližuje Karel Průša z dnešního úhlu pohledu nepředstavitelný způsob vnitrostátní přepravy na plochodrážní závody. „Bylo to levnější než vlak, jedni známí dokonce do Bratislavy létali na kafe. Motorky se pochopitelně vezly na náklaďáku.“

Na rozdíl od zbytku týmu ale bratři Průšovi cestovali domů po železnici. „Odjeli jsme závod a ještě večír jsme se vraceli do Žatce, protože v neděli jsme s bráchou měli na Flóře stadiónkros,“ líčí mladší z nich. „Jezdil se tady ještě dřív než na Strahově. V rychlíku do Prahy jsme se vyspali, v Praze jsme přestoupili do Žatce a závod jsme ještě stihli.“

 

Nad očekávání povedený reprezentační debut

Od sezóny 1959 se mezi naši plochodrážní špičku mohl bez uzardění počítat i muž, jehož příběh si dnes vyprávíme. V půli dubna se blýsknul při kontrolním závodě reprezentantů na stadiónu přerovské lokomotivy a řekl si o reprezentační vestu. O půldruhého měsíce později již cestoval do jugoslávského města Kranj.

„Do reprezentace jsem se dostal už na vojně, měl jsem štěstí, že mi umožňovali zúčastňovat se závodů,“ vzpomíná Karel Průša, který ovšem jako každý správný voják musel čas od času zelenou mašinérii přece jen obelstít. „Jeli jsme v Ústí proti Plzni, já už sloužil v Litoměřicích, kam mě po prvním roce v Kralovicích převeleli. Zrovna jsme se stěhovali do Litoměřic a já vozil intendanční materiál.“

V průběhu logistické operace neměli velitelé pochopení pro vojáka Karla Průšu, který se toužil zpoza velkého volantu zeleného náklaďáku dostat za široká řidítka plochodrážního motocyklu. „Na bráně se mě ptali, kam jedu,“ popisuje zvesela. „Odpověděl jsem, že ještě jednou do Kralovic. Ale místo do Kralovic jsem zamířil do Ústí na plochou dráhu. Přijel jsem těsně před závodem.“

Jenže jeho příjezd se nesetkal s všeobecným pochopením. „Karel Polák, říkalo se mu Modroočko, si stěžoval, že jsem nejel trénink,“ pokračuje Karel Průša. „Já se jen stačil oblíknout a oni už podávali protest, že jsem neodtrénoval!“

Odjezd Karla Průši do Kranje však byl po legislativní stránce dokonale v pořádku. „Z vojny mě uvolnili,“ popisuje a dodává, co dalšího bylo pro opuštění posádky ještě potřeba. „Musel jsem do Loun odevzdat vojenskou knížku a vzít si odtamtud svoji občanku.“

Debut severočeského plochodrážníka v mistrovství světa dopadl nad očekávání, když si spolu s vítězným Miloslavem Špinkou na pódiu poslechl československou hymnu. „Byl jsem třetí,“ říká. „Dráha byla čtyřstovka, poprvý jsem ale viděl betonový mantinely, to jsem nikde jinde nezažil. Měl jsem pád, proto jsem udělal jen dvanáct bodů.“

Kousek od postupu byl Karel Průša rovněž ve druhém kole ve Vídni. „Skončil jsem s pěti bodama na devátým místě,“ vybavuje si závod pod umělým osvětlením. „Postoupil jsem do Mnichova a na ÚV Svazarmu pracovala Lýdie Menclová, přimluvila se a poslali mě i jako náhradníka. Jináč v jednom roce mě do druhýho kola do Varšavy nepustili, že si Poláci postaví svoje náhradníky. Jenže nakonec jim někdo nepřijel. Jarda Volf byl náhodou v Praze, jel proto domů přes Žatec, stavil se u mě, ať se sbalím a jedu do Opletalky, protože letím do Varšavy.“

Do Karla Průši v ten moment pochopitelně jako když střelí! „Oktávky byly dobrý stroje, ale teď jsem ji hnal, až jsem si ji vylágroval,“ přibližuje svoje nasazení, aby mohl v pavouku kontinentálních kol světového šampionátu pokračovat. „Ale ještě jsem se s ní vrátil zpátky domů. Ve Varšavě jsem měl šest bodů. První tři jízdy dva, dva a dva. Už jsem se těšil, že postoupím. Říkám si, že nějaký body ještě udělám, ale nevyšlo to. Pokazil jsem to. Nula a nula. A do kontinentálního finále jsem se dostal až na sklonku kariéry v devětašedesátém…“

 

Ústecký drápek v první třídě

Není příliš zdvořilé skákat vypravěči do řeči. Nicméně skok ze sezóny 1959 do druhého kola mistrovství světa jednotlivců ve Varšavě 1962, kam byl na poslední chvíli povolán místo Manfreda Poschenriedera se do našeho konceptu hodí, nicméně na závěr šedesátých let máme ještě přece jenom dost času. Zůstaňme raději na začátku dekády, kdy se Karel Průša začínal hřát na výsluní své slávy.

Roku 1959 se do finálové části mistrovství republiky jednotlivců nedostal, protože v liberecké kvalifikaci obsadil až jedenáctou příčku. V šedesátém již nezaváhal. Do finále byl rovnou nasazen jen František Richter coby úřadující šampión. Ostatní bojovali v kvalifikačních závodech, z Kroměříže postupovalo sedm nejlepších, ze Slaného osm.

Karel Průša byl ke svému štěstí zařazen do Slaného. Po čtyřech sériích se zdálo, že stejně jako o rok dříve skončí mezi vyřazenými. Nakonec však vyhrál rozjížďku s číslem sedmnáct, v níž za sebou nechal Jaroslava Volfa, Josefa Slunéčka a Romana Irmiše, a natáhnul se pro osmé, poslední postupové místečko.

V každém finálovém závodě bodovalo prvních šest dle klíče 8-6-4-3-2-1 a on se do historie zapsal pátým místem ve druhém závodě v Krupce. „To byla krásná dráha,“ zasní se. „Jednou jsem tam porazil i mistra republiky Richtera!“

Celkově skončil devátý, a důkazem, že je s ním nutno počítat, byl i zájem pražské Rudé hvězdy, aby rozšířil její řady. „Rudá hvězda měla výhodu, že si hospodařila sama,“ konstatuje Karel Průša. „Vzali někoho na vojnu, i když mu už bylo třicet let. V padesátým osmým mě doktor Těšínský lanařil. ‚Pojď za nás jezdit, dostaneš byt, zaměstnání, motorky a tréninkový možnosti.“

Vedoucí pražského družstva však u Karla Průši neuspěl. „Možná jsem udělal chybu,“ přemítá s odstupem šedesáti let. „Odpověděl jsem mu ‚soudruhu Těšínský, v Ústí mi dali první motorku, proto zůstanu v Ústí.“

Každopádně v sezóně 1960 bylo plochodrážní Ústí nad Labem, které posílil Antonín Šváb, na vzestupu. Stadión na Bukově se sice poměnil na atletický, ovšem v té době nebyli severočeští závodníci jedinými bezdomovci. Vždyť plzeňské Bory byly ještě novostavbou, Pražané ještě neměli Markétu a také Ostrava střídala Krnov s Olomoucí jako svá domácí kolbiště. V lize na bázi krajských reprezentací něco takového nebylo na překážku, byť na rozdíl od jiných sportů se plochodrážní fandové nedokázali se svým týmem identifikovat. Ústečané našli domácí dráhu v Chomutově a v Krupce a dokázali se ve vyšší divizi udržet na úkor Ostravy.

V sezóně 1960 se však jednou provždy zavřely brány žateckého plochodrážního stadiónu Flóra. „Byl v majetku města,“ říká Karel Průša, který zde v květnu stál spolu s druhým Karlem Polákem a vítězným Františkem Richterem na pódiu posledního závodu, jemuž na programu vytiskli pořadové římské číslo XXI. „Nebyli lidi. Já jsem tam s tím Jirkou Štanclem udělal spoustu hodin na dráze a oplocení. A když jsme chtěli peníze od města, nedalo nám ani korunu. Nebyly peníze na mantinely a stadión převzala žatecká Dukla.“

 

Světové stříbro i přes distanc

V jednašedesátém se v mistrovství republiky družstev místo označení třída začalo užívat pojmenování liga. A ta vyšší začala vskutku senzačně. V neděli 7. května se otevíraly brány pražské Markéty a hostující severočeský krajský výběr porazil domácí RH Praha 50:58. Pražané však přesto nepřišli o titul, protože Ústečané klopýtli v duelu s Východočechy o pouhé dva body.

V závěrečné tabulce měly výběry RH Praha, Severočeský KV a Východočeský KV po osmi bodech a rozhodovala pomocná kritéria. Napřesrok ovšem československá soutěž zanikla, naštěstí pro další vývoj disciplíny pouze dočasně.

Karel Průša se skvěle etabloval nejen v lize, ale také v mistrovství republiky jednotlivců. V sezóně 1961 bodoval v Partizánském a ve své oblíbené Krupce. Napřesrok se dočkal třetích míst ve Mšeně a v Krupce. Zatímco však v srpnu šampionát vrcholil v Dolní Čermné a v Partizánském, on byl stejně jako další špičkoví závodníci na turné po Sovětském svazu. Ve druhém závodě v Ufě navíc po kolizi s Viktorem Trofimovem upadl a poranil si klíční kost.

Ve dvaašedesátém se vrátil do světového šampionátu jednotlivců, o čemž již byla řeč, a debutoval také v nároďáku. Ve středoevropském kole v Liberci naši závodníci dominovali. Jugoslávci a Rakušané, kteří v šestnácti jízdách dali dohromady všehovšudy čtyři body, nepředstavovali výraznější konkurenci a západní Němci nepřijeli a byli nahrazeni domácím béčkem. Za dva týdny později se však ve světovém finále ve Slaném role obrátily.

„Moc jsme toho neudělali,“ komentuje Karel Průša tehdejší čtvrté místo, byť o pouhé čtyři body za třetími Poláky. „Jen Luboš Tomíček měl sedm bodů. To si pamatuju, že nám to nesedlo, přestože jsme tam měli předtím dva dny nějaký soustředění. Pohnojili jsme to tam.“

V sezóně 1963 však přišel jeden z nejúžasnějších výsledků naší ploché dráhy za celou její historii. Středoevropské kolo se poprvé konalo mimo Československo. A zatímco o rok dříve západní Německo stáhlo svůj tým z libereckého závodu s omluvou na nedostatečnou výkonnost, na Olching se dokonale připravili. Nicméně Češi si nenechali postup sebrat a závodníky pořadatelské země předčili o dva body.

Ve světovém finále v Prátru naši ukázali, jak se má tančit správný vídeňský valčík! K titulu směřovali pochopitelně Švédové. Avšak Poláci byli tentokrát slabí jako převařený čajíček a československý tým trápil výběr Velké Británie se světovými šampióny Barry Briggsem a Peterem Cravenem. Absolutorium si zaslouží Antonín Kasper, jemuž body sebrali jen Björn Knutsson a Barry Briggs. Vyhrát jízdu dokázal také Stanislav Kubíček. Důležité body v pravou chvíli dodali rovněž Luboš Tomíček a Miroslav Šmíd.

„Byl jsem náhradník,“ vysvětluje Karel Průša, proč se ve vídeňském finále nedostal do akce. „Kluci to měli tak dobře rozjetý. Říkal jsem jim: ‚jen jeďte, já bych vám to jen zkazil‘.“

Přitom nechybělo mnoho a v sestavě místo něho figuroval Zdeněk Kovář. „Když se dělala nominace, měl jsem distanc na podnět ředitele žateckého oblastního podniku služeb,“ líčí Karel Průša svou cestu do nároďáku. „Dostal jsem se s ním do sporu ohledně platu a on napsal na ÚV Svazarmu posudek, že moje chování neodpovídá tomu, abych reprezentoval vlast.“

Špičkový závodník v té době musel být rovněž obratný diplomat. „Já se to naštěstí brzy dozvěděl a šel jsem za předsedou KSČ v podniku,“ pokračuje Karel Průša. „A on zařídil, že ten ředitel OPS napsal úplně jinej‘ posudek. V Opletalce se potom divili, proč během tejdne dostali dva úplně jiný dopisy. Ředitel ho nechal podepsat ještě předsedou ZO KSČ, a ten se přiznal, když se to vyřešilo, že nevěděl ani co podepisuje.“

Ovšem rotačky ve startovní listině oficiálního programu na postu československého náhradníka tiskly jméno Zdeňka Kováře. Tuto informaci převzala řada médií pro svoje výsledky a nesprávná informace o naší sestavě z Vídně 1963 se šíří i nadále. Pakliže si myslíte, že se od té doby úroveň informací o vrcholných podnicích zlepšila, nedávná ledová družstva v Šadrinsku by měla mírnit váš optimismus. Změnu v českém týmu nezohlednila včas ani FIM, takže Radka Hutlu prezentovala na snímcích jako jeho syna Lukáše, který naproti tomu byl označován jako Andrej Diviš.

 

Vicemistrem republiky jen na pomocná kritéria

Zmiňovaný zájezd do SSSR vzal Karlu Průšovi dva závody mistrovství republiky dvaašedesátého. A tak skončil šestý stejně jako o rok dříve. V sezóně 1963 byl rozšířen kvalifikační proces o jeden závod v každé skupině.  Severočeský závodník se s přehledem kvalifikoval ze západní skupiny, v jejímž druhém podniku v Divišově se spolu s Františkem Richterem a Lubošem Tomíčkem podíval na stupně vítězů.

Finálová část startovala zkraje června na březolupském asfaltu závodem, v němž nedošlo k jedinému pádu, a kde s jediným defektem zastavil pouze Miloslav Verner. Luboš Tomíček patnácti body vykročil za obhajobou dvou svých předešlých titulů. Změnil se klíč mistrovských bodů, takže si pražský borec připsal do aktuální tabulky osmdesátku.

Druhý Antonín Kasper bral šedesát mistrovských bodů, třetí Rudolf Havelka o dvacet méně. Karel Průša se blýsknul dravým stylem v rozjížďce s číslem šestnáct. Na Luboše Tomíčka byl sice krátký, ovšem Rudolfa Havelku odsunul za svá záda. O tři týdny později se finalisté sešli v Dolní Čermné poblíž východočeského Lanškrouna. Místní 444 metrů dlouhou trať proměnil ranní slejvák v záludné oraniště.

„Stala se kuriózní věc,“ vzpomíná na závod Karel Průša. „Při startu s Tondou Kasperem jsem odstartoval lepší. Byla to hlubina. Já vjel do správný koleje a Tonda se do ní netrefil. Jak se nemoh‘ opřít do koleje a nebyly tam mantinely, vyjel až na břeh okolo trati. Jeho žena mi přišla po jízdě vynadat: ‚pane Průša, až si někde natlučete, vzpomeňte si, že jsem vám to přála já!‘ Byla rozčilená, nemyslela to doopravdy. A už si to ani nepamatuje, teď v listopadu mi na schůzi veteránů dala hubana.“

V páté jízdě Karel Průša podlehl Pavlu Marešovi, aby mu další bod nakonec sebral už jen v rozjížďce s číslem devatenáct Rudolf Havelka, který tím zkompletoval své patnáctibodové maximum. Luboš Tomíček nadával za přísnou diskvalifikaci v šestnácté jízdě, Antonín Kasper se po úvodním extempore nemohl najít.

Šest tisícovek diváků se čtvrtý srpnový den v Žarnovici mohlo těšit na skvělý závěr mistrovství republiky. Průběžnou klasifikaci vedl Rudolf Havelka se 120 body před Lubošem Tomíček s 89. Karel Průša měl osmdesát a Antonín Kasper sedmdesát. Oleje do ohně přilévala také skutečnost, že se jeden nejhorší výsledek škrtal.

Po dvou sériích vedli neporažení Luboš Tomíček a Rudolf Havelka, zatímco Karla Průšu v rozjížďce s číslem pět porazil Pavel Mareš. Jenže vedoucí trojka šampionátu se utkala ve dvanácté jízdě, kde se jim o společnost postaral Antonín Šváb, který se začal drát na plochodrážní výsluní. Karel Průša perfektně odstartoval, zatímco Luboš Tomíček po skvělém souboji s oběma zbývajícími závodníky projel pod šachovnicovou vlajkou jako druhý.

Ani Severočech, ani Pražan už do konce mítinku neprohráli a skončili se čtrnácti body. Rozjezdy se tehdy nejezdily, proto o vítězství Karla Průši rozhodl vzájemný duel s Lubošem Tomíčkem v dramatické rozjížďce s číslem dvanáct. Takový výsledek však oba závodníky srovnal i na sto čtyřiceti mistrovských bodech v konečné klasifikaci šampionátu. Rozhodovaly proto body z jízd, kterých měl Luboš Tomíček ve vzájemné konfrontaci o dva méně.

„V Žarnovici jsem vyhrál se čtrnácti body, ale Luboš měl v Březolupech patnáct a já v Dolní Čermný třináct,“ povzdechne si Karel Průša, přičemž dodává, že si hodnotu každého bodu tehdy v Žarnovici uvědomoval i šéf týmu RH Praha. „Těšínský tam řek‘, že někdo z jezdců Rudý hvězdy mě musí porazit. A Marešovi se to povedlo…“

Kromě pohledu na vyvrcholení boje o československého šampióna, vidělo žarnovické publikum také vůbec poprvé boj o Zlatou přilbu SNP. Studna, z níž lidé pili vodu při mezinárodním závodě v květnu 1958, byla totiž infikována. Tyfová epidemie, která Karla Kachyňu inspirovala podle motivu Adolfa Branalda k natočení filmu Pozor, vizita!, ve svém důsledku přinesla také čtyřleté plochodrážní vakuum v Žarnovici.

První dva ročníky Zlaté přilby proto viděla Banská Bystrica. Roku 1962 se sport levých zatáček do Žarnovice vrátil i s dnes nejstarším slovenským závodem. Hlavní trofej však dostal Hanibal Pattermann proto, že byl v mezinárodním klání nejlepším domácím závodníkem. Po mistrovství republiky v třiašedesátém se však o zlatou přilbu jela speciální jízda nejlepší čtveřice předchozího podniku.

Karel Průša se v ní blýsknul nejlepším startem, nicméně tentokrát se před Lubošem Tomíčkem musel přece jen sklonit. Bronzová medaile z mistrovství světa ve vitríně v Bítozevsi tím pádem nedostala společnost miniaturní repliky zlaté přilby SNP, kterou ten rok v Žarnovici vůbec poprvé dali vítězovi, aby mu nebylo líto, že putovní hlavní trofej musí do roka a do dne vrátit.

 

Dobrodružství Čechoslováků v Rusku

V mistrovství republiky jednotlivců 1963 dosáhnul Karel Průša svého životního výsledku. Šedesátá léta plynula a on se souhrou okolností a také díky zranění nemohl probít na medailové pozice, byť v šestašedesátém vyhrál úvodní finálový podnik ve Mšeně. Ani v mistrovství světa nemohl projít z druhého kola do kontinentálního finále.

A ve světovém šampionátu družstev se proti obhajobě vídeňského stříbra postavily silnější federace Polska a Sovětského svazu. Na půdě FIM prosadily dvoustupňovou kvalifikaci a v kontinentálním finále jejich reprezentace československý nároďák pokaždé převálcovaly už jen proto, že sovětská Sborná mohla pravidelně v klíčovém závodě těžit z výhody domácího prostředí. Karel Průša navíc v národním týmu startoval ve čtyřiašedesátém. V té chvíli možná začínal litovat odmítnutí nabídku pražské Rudé hvězdy.

„Byl to rozdíl,“ srovnává Karel Průša podmínky svazarmovských plochodrážníků se závodníky RH Praha. „Přijeli jsme do Žarnovice, já měl jen jeden motocykl. Luboš Tomíček měl dva nový a k tomu mechanika, manažera a málem možná i doktora. A hlavně měl natrénovaný. My krajánkové bez tréninku jsme na tom byli proti jezdcům Rudý hvězdy biti.“

Plochou dráhou se před půlstoletím rozhodně nedalo uživit. „Domácí závody se jezdily za deset korun za bod,“ přibližuje severočeský závodník. „Když přišli diváci, dali nám třeba dvacet, ale když nepřišli, závodili jsme zadarmo. Jeli jsme na Slovensko, abych pokryl náklady, půjčil jsem si tam od Slováka druhou motorku. Když jsem měl dvě motorky, dostal jsem o tři stovky víc, když jsem někam do Banský Bystrice měl cesťák nějakejch‘ tisíc kiláků.“

Po zrušení ligy po sezóně 1962 ubyly plochodrážníkům příležitosti k závodění. Nicméně československá špička nacházela spoustu možností v zahraničí. Ve čtyřiašedesátém si Karla Průšu vyžádali jako trenéra do Maďarska na soustředění místních závodníků. Neuvěřitelné zážitky ale čekaly na Čechoslováky při dlouhých turné v Sovětském svazu.

O neuvěřitelných dobrodružstvích Italů, kteří v Rusku hledají poklad zakopaný během bolševického převratu, nám více než čtyřicet let vypráví filmová komedie. Avšak ani českoslovenští plochodrážníci si během svých zájezdů na nedostatek akce nemohli stěžovat. Na Karla Průšu zapůsobila rozmanitost dopravních prostředků.

„Z Prahy jsme letěli do Moskvy túčkem,“ ujímá se slova, přičemž túčkem pochopitelně míní elegantní proudový dopravní letoun Tupolev Tu-104. „Do Saratova jsme pokračovali vlakem, do Balakova parníkem, do Salavatu i autobusem. Ze Salavatu jsme přejeli do Volgogradu vlakem, do Elisty v Kalmycký republice jsme přelétli iljušinem, do Rostova zase iljušinem, pak do Luhanska dvojplošníkem, do Kadějevky autobusem molotovkou. Tím jsme se vrátili zpátky, pokračovali jsme do Rovna vlakem, do Lvova nás vezli volhou a nakonec jsme se vrátili do Prahy vlakem.“

Už jenom tento výčet musí nadchnout všechny dobrodružné povahy. „Večer před odjezdem ze Salavatu do Volgogradu nás napojili,“ připomíná Karel Průša, že ruská pohostinnost tradičně obsahuje také velké množství vodky. „Tím autobusem jsme jeli sto sedmdesát kilometrů polní cestou. Po dvanácti hodinách jsme se dostali na jedno místo, kde řidič povídá: ‚dál už nepojedu‘. Gennadij Kurilenko byl už pod parou, vyhnal šoféra od volantu, couvnul a přes nesjízdné místo projel.“

Výprava plochodrážníků však ještě ani zdaleka neměla vyhráno. „Dorazili jsme k Volze,“ pokračuje Karel Průša. „Měli jsme ji přeplout přívozem. Ale ten byl na druhý straně a chlap, co ho obsluhoval, asi spal. Náš šofér troubil a blikal, dokud se za dlouhou chvíli na opačným břehu nerozsvítilo světlo. Pak trajekt přijel, najeli jsme na něj a přeplavili se přes řeku. Taková to byla cesta!“

 

Politické tání

Na šedesátá léta vzpomínají pamětníci jako na dobu, kdy měl konečně přijít spravedlivý svět. I v komunistickém Československu politický barometr hlásil lepší časy. Než je ukončila invaze armád Varšavské smlouvy, povedlo se funkcionáři Pavlu Kačerovi zorganizovat historicky první turné našich plochodrážníků do Velké Británie. To se v následujících letech pravidelně opakovalo.

„Byl jsem tam třikrát,“ pochlubí se Karel Průša, že v letech 1967 – 1969 se zájezd na druhou stranu La Manche nikdy neobešel bez jeho přítomnosti v týmu. „Nejdříve jako reprezentace, pak pod hlavičkou Prahy a nakonec jako Young Czechoslovakia.“

Výkony našich závodníků vedly k angažmá Antonína Kaspera a Jana Holuba v britské lize. „V Anglii to byla honička,“ tvrdí Karel Průša, jemuž smlouvu nikdo nenabídl, avšak dodnes mu zůstala na plochodrážní Albion spousta vzpomínek. „Šest až osm závodů, z Londýna se cestovalo až do Skotska do Glasgow. První rok se jelo s dvanáctsetdvojkama, tři stejšny a dvě káry s motocykly. Další roky už s dvanáctsettrojkama .“

Škoda 1203 bývá dodnes označována jako vozidlo, které vzhledem k různým modifikacím obyvatelům Československa sloužila od porodnice až do hrobu. „V jedný se nám roztrhla rychlostka,“ připomíná severočeský závodník jejich nespolehlivost. „Jeli jsme zrovna do Glasgowa. To byly vibrace! Naštěstí byl cestou servis Škody, vedoucí Kačer v něm koupil celou rychlostní skříň. Měla ale poškozený kolečka. Použili jsme jen ten obal, vymontovali to, zamontovali a jeli dál.“

O politickém oteplení svědčí také doposud nevídané možnosti. V osmašedesátém si československý nároďák během světového finále ve Wembley bez vědomí československých úřadů domluvil dva test matche ve Švédsku, kam prakticky rovnou odjel. Podobnou zkušenost zažil také Karel Průša.

„Byli jsme na turné v Anglii a Míla Verner chtěl cestou zpátky vysadit v Německu,“ popisuje. „Měl v Niederodenbachu domluvený závody. Odvezli jsme ho k bafuňářům. Byli nešťastní, že jim další jezdci odřekli start. A tak jsem řek‘: ‚já tady zůstanu taky‘ a vyložili jsme motorku, co jsem měl v Anglii.“

Jenže organizátoři nepořádali speedway, ale sandbahn. „Byla to pětistovka dráha jako České Budějovice nebo Kopřivnice,“ popisuje Karel Průša. „S Mílou jsme tam počkali do neděle a jeli ten závod. V sobotu přijel ještě Jarda Volfů a byli jsme tam tři Češi. I na krátký motorce se mi vedlo, skončil jsem čtvrtej‘, Míla na dlouhodrážním speciálu třetí. Přitom závod byl obsazený jako hrom.“

Motocykl na klasickou dráhu nebyl na překážku. „Od startu jsem dostával cejchu, než se motorka rozjela,“ říká Karel Průša. „Ale pak jsem byl rychlej‘ jako oni. Porazil jsem i Jardu, byl potom docela naštvanej‘. Se Standou Kubíčkem jsem se v devětašedesátým dostal na závody do Udine. Byly to dvojice a my jsme to vyhráli.“

 

Nepřející prasečí rypák v Rusku

V sezóně 1967 se na domácí scénu vrátila liga. Pohár Světa motorů se po roční existenci změnil v oficiální šampionát. AMK Ústí nad Labem vybudoval ovál ve čtvrti Klíše. Jenže plochodrážní hluk a prach byl trnem v oku sousedům a již od roku 1968 museli severočeští závodníci hledat azyl v Polepech.

Karel Průša se stále řadil mezi naši užší špičku. Startoval ve světovém šampionátu jednotlivců, počítat se s ním muselo nejen v lize, ale i individuálním mistrovství republiky. Reprezentační kouč Jaroslav Volf starší mu ve své zprávě o seriálu kontrolních závodů zjara osmašedesátého vytýkal nedostatek bojovnosti v mistrovství světa. Avšak samotný závodník mu odpověděl tím nejlepším možným způsobem, jelikož v sezóně 1969 se křivka jeho výkonů obrátila prudce vzhůru.

„To byl poslední můj dobrej‘ rok,“ zamyslí se bezmála o půlstoletí později. „V Ústí vyhlašovali krajskýho přeborníka a brali to podle nejlepších výsledků v lize. A tak jsem to byl já.“

Mistrovství světa pro Karla Průšu startovalo prvním kolem v Kršku. Ještě před ním při mezinárodním pouťáku v Crikvenici prohrál pouze s Gennadijem Kurilenkem. Z Krška si odvážel čtvrtou příčku a především do postup do Bydhoště. Tady prolomil postupové brány z druhého kola a díky osmé pozici se vůbec poprvé kvalifikoval do kontinentálního finále.

Týden po návratu z Polska pokračovalo mistrovství republiky jednotlivců. Karel Průša jej měl výtečně rozjeté. Stříbrné věnce ze Slaného a z Olomouce dávaly velké naděje na pódiové umístění v závěrečné klasifikaci. Sobotní mítink v Liberci mu sice přinesl jediný mistrovský bod za desáté místo, avšak započítávaly se pouze čtyři nejlepší výsledky. A druhý den šampionát vrcholil v Polepech, domácím oválu ústeckých závodníků.

Dopoledne tu Zbyněk Novotný, klubový kolega Karla Průši, mával z nejvyššího stupínku jako vítěz finálového závodu juniorského přeboru. Odpoledne zaplavily stadión tři tisícovky diváků, mezi nimiž nechyběl ani Antonín Šváb, zraněný z turné po Sovětském svazu. Chyběla televize, která porušila slib o přímém přenosu, neuskutečnilo se ani losování Sportky. A ke všemu Karel Průša závod nedokončil.

„Upadl jsem, místama byla voda, místama to bylo suchý a udělal jsem si klíční kost,“ splyne z jeho úst vysvětlení. „Na těch drahách jsem se nemoh‘ srovnat kvůli asfaltu. Ať Břeclav, Slaný, Polepy nebo Plzeň. Nahrnuli tam škváru a pokropili to. V malíčku mám ještě škváru. Bylo tam jarní soustředění, chumelilo. Odvezli mě do nemocnice, já křičel, jak mě to bolelo. Chtěli mi to vyčistit, ale já jim řek‘: ‚radši mi tam tu škváru nechte‘. Tak mi ji tam nechali jako památku, jak jsme si užili na plochý dráze.“

Přestože si Karel Průša v Polepech nezatížil své bodové konto žádným mistrovským bodem, předchozí výsledky mu stačily k udržení třetího místa v závěrečné klasifikaci. Pořadatelé jej pozvali na stupně vítězů spolu s Jaroslavem Volfem, Janem Holubem a Františkem Ledeckým. On pověsil zelený věnec okolo krku svého syna Karlíka, obraz držel zdravou levačkou a hlavou mu vířily myšlenky na kontinentální finále.

„Za čtrnáct dnů jsem do Ufy letěl jen, aby Rusové proti Honzovi Holubovi nemohli nasadit náhradníka,“ bylo mu jasné, že aspirace na postup do evropského finále vzaly za své na polepském asfaltu. „Měl jsem fáč na rameni. Nejhorší bylo vítání se s Rusákama. ‚Zdrástvuj!‘ a už mě tahali za tu bolavou ruku.“

Karel Průša ve svém jediném kontinentálním finále mistrovství světa jednotlivců nezískal ani bod, dvě jízdy nedokončil a po třech sériích ze závodu odstoupil. Cestu k postupu nenašel ani Jan Holub. S osmi body skončil až dvanáctý, přičemž stejný počet vyjezdil i Stanislaw Tkocz. Přitom rovnou sedm závodníků dosáhlo devíti bodů a Valeriji Klementěvovi stačily na čtvrtou pozici!

„Jednou jsem v Rusku jel jiný mistrovství světa s Mílou Vernerem,“ vybaví si Karel Průša vzpomínku na druhé kolo v Balakovu 1967. „Už jsem na postup neměl, tak jsem zaklap‘, abych nechal třetí místo Mílovi. Mně ale vyloučili a jemu bod nepřipsali. Čekali jsme na vyhlášení výsledků. Ale ani on nepostoupil. Hlavní sudí se jmenoval Rylo, to rusky znamená prasečí rypák. Na to jméno nikdy nezapomenu.“

 

Míšeňská křivda

Zlomená klíční kost se stačila zahojit natolik, že se Karel Průša mohl vrátit do národního týmu v leningradském kontinentálním finále, kam FIM už čtvrtým rokem nasazovalo Československo bez nutnosti absolvovat první kolo. Renomé skvělé, ale přece jen pokažené sezóně dal při Zlaté přilbě ČSSR. V jejím malém finále za sebou přivedl do cíle Jiřího Štancla, jenž otcova Čochtana osedlal o nějakých deset let později po Karlu Průšovi a na sklonku šedesátých let měl našlápnuto ke skvělé kariéře.

„Jirka mi pak v depu říkal, že to šestý kolo už nemoh‘,“ říká Karel Průša. „Bylo mi dvaatřicet let, byl jsem v nejlepším fóru. Skončil jsem třetí na mistrovství republiky a s Honzou Holubem jsme jako jediný Češi postoupili do kontinentálního finále. Ligu jsem jel dobře, přesto mě v sedmdesátým roce nepostavili mezi dvanáct reprezentantů na mistrovství světa. Mičán dirigoval celou plochodrážní podkomisi, do Rudý hvězdy mu přišlo mnoho nadějnejch‘ kluků. A já byl z těch jezdců nejstarší.“

Přesto se na první kolo na stadiónu, který leží na dohled míšeňské katedrály s nezaměnitelnou siluetou tří věží, podíval. „Do Míšně mě postavili s tím, že Honza Holub jezdí britskou ligu a já tam budu jen, kdyby tam nestačil přijet.“

Tento scénář se málem naplnil, jak ví každý, kdo si přečetl knihu Ovál plný smyků. „O tréninku jsem byl z našich nejlepší,“ nesetřel čas náznak hořkosti z hlasu Karla Průši. „Každý stát trénoval samostatně. Ještě jsem šel na nástup. Vracíme se zpátky a Honza Holub sedí v depu na káře a oblíká se. A takhle jsem skončil s reprezentací.“

Konec však nebyl jen se závoděním se lvíčkem na vestě. Karel Průša se ještě v květnu mihnul šampionátem republiky. Na jeho vyvrcholení v Žarnovici a v Březolupech jej v prvních srpnových dnech zastupovali Zbyněk Novotný, už jako voják Rudé hvězdy, resp. kopřivnický Miloš Duda.

„Honza Holub cestoval z Míšně domů,“ otáčí Karel Průša k posledním stránkám svého plochodrážního curriculum vitae. „My ostatní tři jsme jeli do Brieske na mezinárodní závod. A já jsem tam všechny Čechy pozávodil. Naštval jsem se, napsal jsem na plochodrážní podkomisi dopis, že se už nehodlám zúčastnit ani kvalifikace v mistrovství republiky.“

Symbolickou tečku za závodní kariérou Karla Průši přinesl pátek 29. ledna roku 1971, kdy mu byl udělen titul mistra sportu. „Přemlouvali mě, abych ještě závodil,“ přibližuje okolnosti svého odchodu z oválů. „Ale já řek‘: ‚udělali jste na mě podraz, nepostavili jste mě do mistrovství světa, končím‘.“

 

Stavitelem plochodrážních motocyklů i motorových člunů

Jak to chodí, kuloáry odchod závodníka na vrcholu litují, ale doma takové rozhodnutí přivítají všemi deseti. „Když jsem skončil, Kájovi bylo sedm, Danušce devět,“ svěřuje se Karel Průša, že na jeho návraty z plochodrážních klání doma v Bítozevsi čekala nejen manželka, ale i dvě děti. „Prosili mě: ‚tatínku, už nejezdi na závody‘.“

Ukončení sportovní kariéry ovšem neznamenalo život plný nudy. „Byli jsme jako družstvo na mistrovství světa v Leningradě (kontinentální finále 1969 – pozn. redakce) a tam jsme vyhořeli,“ líčí Karel Průša. „Říkali, že jsme tam dopadli jako sedláci u Chlumce. Přitom tam byl Tonda Kasper, Míla Verner, Franta Ledecký a já a skončili jsme čtvrtý.“

Postup do světového finále se sice nekonal, ale zavazadla československých reprezentantů dostala zajímavý obsah. „Přivezli jsme si lodní motory,“ líčí Karel Průša. „V Modřanech jsem koupil člun a věnovali se vodnímu lyžování, ale jen tady na Nechranické přehradě. Jenomže motor byl jen dvěstěpadesátka a dělalo problémy někoho vytáhnout z vody. Byl slabej‘, tak jsem si pořídil bytelnější člun a namontoval jsem tam wartburgskej‘ motor. Bylo to zpřevodovaný, že jsem z břehu vytáhnul tři lyžaře.“

Ještě předtím se však Karel Průša ukázal jako šikovný stavitel plochodrážního minimotocyklu pro svého synka. „Kája jezdíval se mnou po závodech,“ povídá. „Z Ruska jsem si jednou přivezl velocipednyj dvigátěl, motorek do šlapacího kola. Byl to balíček, motor, nádrž, lanovody. Místo kola jsem ale udělal takovej‘ motocykl, rám z kola, řidítka, akorát kola byly z dvoukolový káry.“

Karel Průša junior jezdil po oválech a v Polepech dokonce změřil své síly s malým Antonínem Kasperem, který sedlal Hondu Monkey. Nicméně konec otcovy kariéry znamenal ztrátu kontaktu se sportem levých zatáček. Žatec sedmdesátých let ležel už přece jen na konci plochodrážního světa.

„Pocházíme z Bítozevse, tam kluci po stráni honili motokrosový motorky,“ dostává se Karel Průša na počátek závodní kariéry svého syna. „Kája za mnou přišel: ‚tati, chtěl bych jezdit motokros‘. Nepřesvědčoval jsem ho o plochý dráze, byly smrtelné úrazy, tak jsme se přeorientovali na motokros. Nejdřív měl stopětadvacítku zetku, pak stopadesátku, nakonec stopětasedmdesátku a jezdil trénovat do Postoloprt. Jednou ho tam chytli, když chce jezdit, musí se přihlásit do Svazarmu.“

Závodní kariéra Karla Průši mladšího byla nastartována. „Přihlásili jsme se tam, koupili dvěstěpadesátku tovární výroby vyřazenou z Chomutova,“ vypráví otec. „V Postoloprtech bylo osm, deset lidí, co jezdili motokros, on z nich byl nejlepší. Přišli z Raný, jestli bychom nešli k nim, přestoupili jsme k nim. Kluk dostal dvěstěpadesátku, jezdil na ní čičmunda, co na ní zametal. Kája byl třikrát juniorským přeborníkem kraje, pak začal placírovat v krajským přeboru mezi dospělejma. ‚Tati, byl jsem čtvrtej!‘ Na dalších závodech třetí, druhej‘, dostal se do přeboru ČSR.“

 

Jablko zkrátka a dobře nepadlo daleko od stromu. Osud měl i syna Karla Průši zavát od motokrosu k ploché dráze. A to je příběh, který si v historické rubrice magazínu speedwayA-Z budeme vyprávět zase někdy příště.

Plochodrážní kariéra Karla Průši (*7.5.1938) v zrcadle času:

1956:	po nezbytných motocyklových soutěžích absolvoval v září vložený závod katalogových strojů při mistrovství republiky jednotlivců v Žatci (Karel Průša 1.)
1957:	KAMK Ústí nad Labem účastníkem II. třídy celostátního přeboru družstev – detaily nejsou známy; Karel Průša absolvoval ploché dráhy sériových strojů v Ústí nad Labem, Nejdku, Týně nad Vltavou a Karlových Varech, náhradník říjnové Večerní mezinárodní ploché dráhy ve Slaném (1 bod)
1958:	KAMK Ústí nad Labem účastníkem II. třídy mistrovství republiky družstev – detaily nejsou známy
1959:	kontrolní závod reprezentantů: Přerov 6.; MS jednotlivců: 1. kolo Kranj 3., 2. kolo Vídeň 9., kontinentální finále Mnichov DNR; II. třída mistrovství republiky družstev: KAMK Ústí nad Labem 1.; MR jednotlivců: kvalifikace Liberec 11.
1960:	kontrolní závod reprezentantů:Mšeno 6.; MS jednotlivců: 1.kolo Záhřeb 8., 2.kolo Mnichov 15.; I. třída mistrovství republiky družstev:KAMK Ústí nad Labem 5. (Praha-město vs. Ústí nad Labem na Spořilově 65:42 – Karel Průša 16 bodů, Ústí nad Labem vs. Ostrava v Chomutově 64:42 – Karel Průša 14 bodů, RH Praha vs. Ústí nad Labem v Turnově 60:48 – Karel Průša 10 bodů, Plzeň vs. Ústí nad Labem 66:42 – Karel Průša ? a Ústí nad Labem vs. České Budějovice v Krupce 58:49 – Karel Průša 16 bodů); MR jednotlivců: kvalifikace Slaný 8., finále 9. (Pardubice 9., Krupka 5., Banská Bystrica 16., Mšeno neskončil mezi bodovanými šesti); místní plochá dráha v Žatci 3., 1. Pohár Jihočeské pravdy v Českých Budějovicích 7., 2. Mezinárodní plochá dráha v Banské Bystrici 16.
1961:	MR družstev – 1. liga:Severočeský KV 2.; MR jednotlivců: kvalifikace Slaný 3., finále 6. (Mšeno 11., Chrudim ?, Partizánské 4., Krupka 6.); 6. Závod vítězství Praha Strahov – ČSSR 3. (Karel Průša DNR)
1962:	MS jednotlivců:1.kolo Osijek 9., 2. kolo Varšava 10.; MS družstev: středoevropské kolo Liberec – ČSSR 1. (Karel Průša 11 bodů), finále Slaný – ČSSR 4. (Karel Průša 2 body); MR družstev – 1. liga: Severočeský KV 6.; MR jednotlivců: kvalifikace Slaný 3., finále 6. (Mšeno 3., Březolupy 5., Krupka 3., Dolní Čermná NS, Partizánské NS)
1963:	kontrolní závody reprezentantů: Praha 16., Divišov NS); MS jednotlivců:1.kolo Kranj 8., 2.kolo Lvov 13.; MS družstev:středoevropské kolo Olching – ČSSR 1. (Karel Průša 10 bodů), finále Vídeň – ČSSR 2. (Karel Průša DNR); MR jednotlivců:západní kvalifikační skupina 3. (Mšeno 6., Divišov 2.), finále 2. (Březolupy 5., Dolní Čermná 2., Žarnovica 1.); 3. Velká cena Prahy 7., 9. Junkův memoriál v Dolní Čermné (speciální jízda po MR) 3., 4. Zlatá přilba SNP v Žarnovici (speciální jízda po MR) 2., mezinárodní závod jednotlivců Mšeno 4., 4. Pohár Jihočeské pravdy v Českých Budějovicích 1.
1964:	MS jednotlivců: 1.kolo Záhřeb 7., 2.kolo Lvov 16.; MS družstev: 1.kolo Nowa Huta ČSSR 2. (Karel Průša 8 bodů); kontinentální finále Ufa ČSSR 2.; MR jednotlivců: 1. kolo skupina A – detaily nejsou známy, 2. kolo 6. ve skupině E (Hradec Králové 4., Banská Bystrica 14., finále ? (Praha ?, Mšeno 11.), Olomouc NS
1965:	soustředění reprezentace v Plzni: na základě různých kritérií vyhlášen jako 11.MS jednotlivců: 1.kolo Lublaň 9.; MR jednotlivců:1. kolo skupina C 5. (Partizánske 4. Krnov 5., Kopřivnice 5.), 2.kolo skupina E – detaily nejsou známy (České Budějovice ?, Svitavy?), finále 7. (Olomouc 8., Praha 9., Žarnovica 6.); uveden ve startovní listině dubnové ploché dráhy jednotlivců za účasti předních jezdců ČSSR v Polepech, ZP ČSSR vypadl v sobotní kvalifikaci, náhradník říjnového mezinárodního závodu na Žižkově (5 bodů), říjnové čtyřutkání RH Praha vs. Viktoria Praha vs. Ústí nad Labem vs. Slaný – Ústí nad Labem 3. (Karel Průša 9 bodů)
1966:	MS jednotlivců: 1.kolo Miskolc 6., 2.kolo Rybnik vyřazen; MR jednotlivců: 4. (Mšeno 1., České Budějovice 4. – závod zůstal nedokončen a nebyl započítán, Cheb 8., Březolupy 7., Polepy NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1967: skupina A – celkové umístění ? (Praha 6., Hradec Králové 16., Polepy NS, Liberec 7., Dolní Čermná 5., Mšeno ?); 9. při kontrolním závodu reprezentantů na ledě Holice, 10. v dubnovém závodě jednotlivců v Krupce, uveden ve startovní listině květnového mezinárodního závodu ve Mšeně, ZP ČSSR vypadl v opravných jízdách čtvrtfinále, 16. v zářijovém mezinárodním závodě ve Slaném
1967:	kontrolní závody reprezentantů: 9. (Mšeno ?. Pardubice ?, Svitavy ?. Přerov ?, České Budějovice 9. – mimo sérii ještě v březnu Slaný ?); MS jednotlivců: 1.kolo Maribor 6., 2.kolo Balakovo 14.; Pohár Světa motorů: Ústí nad Labem 2. ve skupině B (Ústí nad Labem vs. Viktoria Žižkov 37:39 – Karel Průša 11 bodů, Ústí nad Labem vs. Pardubice 44:32 – Karel Průša 12 bodů, Ústí nad Labem vs. Kopřivnice 63:15 – Karel Průša 12 bodů, Pardubice vs. Ústí nad Labem 37:40 – Karel Průša ?, Kopřivnice vs. Ústí nad Labem 44:34 – Karel Průša 9 bodů, Viktoria Žižkov vs. Ústí nad Labem na Spořilově 49:28 – Karel Průša 10 bodů); MR jednotlivců: 11. (Svitavy NS, Přerov 6., Břeclav 15., Chomutov 7., Březolupy 10., Polepy 16.); kvalifikace o MR jednotlivců 1986: 1. (Praha 2., Slaný 1., Chomutov 2.); 14. v dubnovém mezinárodním závodě v Chebu, 6. v zářijovém 12. Junkově memoriálu v Dolní Čermné
1968:	kontrolní závody reprezentantů: 4. (Chomutov 4., Polepy 1., Pardubice ?, Ústí nad Labem ?. Plzeň ?, Slaný ?); MS jednotlivců: 1.kolo Abensberg nepostoupil; 1.liga: AMK Ústí nad Labem 2. (Ústí nad Labem vs. Slaný 48:30 – Karel Průša 10 bodů, Ústí nad Labem vs. Kopřivnice 52:25 – Karel Průša ?, Ústí nad Labem vs. Viktoria Žižkov 46:32 – Karel Průša 10 bodů, Ústí nad Labem vs. RH Praha kontumováno 0:30 – domácí závody jelo Ústí nad Labem v Polepech, RH Praha vs. Ústí nad Labem 48:30 – Karel Průša 10 bodů), Viktoria Žižkov vs. Ústí nad Labem kontumováno 30:0, Slaný vs. Ústí nad Labem 41:36 – Karel Průša ?, Kopřivnice vs. Ústí nad Labem 38:39 – Karel Průša ?); MR jednotlivců 9. (Olomouc 9., Cheb NS, Spořilov 7., Polepy 8.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1969: postoupil
1969:	MS jednotlivců: 1.kolo Krško 4., 2.kolo Bydhošť 8., kontinentální finále Ufa 16.; MS družstev: kontinentální finále Leningrad – ČSSR 4. (Karel Průša 4 body); 1.liga: AMK Ústí nad Labem 3.; MR jednotlivců 3. (Slaný 2., Pardubice 6., Olomouc 2., Vracov 4., Liberec 10., Polepy nebodoval); 21. Zlatá přilba ČSSR – vítěz malého finále, 1. Memoriál Luboše Tomíčka – náhradník DNR; na základě výsledků v sezóně vyhlášen jako přeborník Severočeského kraje
1970:	MS jednotlivců:1.kolo Míšeň – stažen ze závodu po slavnostním nástupu; 1.liga: AMK Ústí nad Labem 4.; MR jednotlivců: 11. (Praha 7., Slaný 15., Chomutov 7., Liberec ?, Žarnovica NS, Březolupy NS)
1971:	29. ledna byl Karlu Průšovi udělen titul mistra sportu

Foto: archív Karla Průši nejstaršího

Řeka Dunaj se už v Bratislavě vůbec nemusí stydět za označení veletok. Než se rozsvítí všechny kulaté svítilny na kandelábrech přes Starý most, připadáte si jako v pohádce o víle, která na svou obrovskou jehlu postupně nabírá jeden korálek za druhým, dokud nesvítí celá šňůra. Návštěvníci okolních restauračních zařízení možná netuší, že jeho ocelová konstrukce stojící na kamenných pilířích měří přesně 460 metrů. Štíhlý muž v červené větrovce má jeho délku přesně změřenou. Jeho vysportovaná postava dává jasně najevo, že silniční bicykl opřený o zeď vedle z barů, není pouze módní doplněk, a že patnáct tisícovek kilometrů na komputeru na řidítkách poctivě odšlapal v jeho pedálech za uplynulý rok. S vedlejším mostem, který roku 1891 slavnostně otevřel sám císař František Josef I., jej pojí i vzpomínky na dobu, kdy ve slovenském hlavním městě burácely plochodrážní motory. Jozef Tóth přitom v žádném případě nehrál druhé housle. S oslnivostí meteoru se rychle vypracoval na posty, které měl později překonat až Zdeno Vaculík se svým synem Martinem, aby se však po necelých deseti letech ze sportu levých zatáček nadobro vytratil. Na kalendáři je konec února 2017 a my si o tom budeme vyprávět.

 

Ligová renesance alternativní odpovědí na svazarmovské plány

„Míra Rosůlek hodně vtipkoval. Jednou se mě ptal ‚Jožko, víš,kde se rodí Slováci?‘ a hned odpověděl, že v továrně Slovakofarma v Hlohovci. Ale já jsem ho dostal, když jsem mu odpověděl, že jsem se v Hlohovci doopravdy narodil.“

V polovině šedesátých let už dávno minulo období, které samotné marxisticko – leninské učení označovalo za diktaturu proletariátu. Režim dávno pochopil, že nepotřebuje opotřebované úderníky, kteří po obrovských pracovních dávkách chodí po večerech schůzovat. A že si občané socialistické společnosti musí od budování komunismu přece jen odpočinout.

K biči se proto přidal i cukr, vždyť kdo si hraje, nezlobí. Reformovala se i branná organizace Svazarm, kde to však odloženým důstojníkům armády trvalo poněkud déle.  Až po polovině šedesátých let docházelo k vyvádění svazarmovských organizací mimo továrny, které již evidentně nebylo třeba strážit proti imperialistům se zbraní v ruce. Místo nich vznikaly organizace v místech bydliště, které dostávaly podporu z centra.

Motoristický sport byl ve svazarmovské výkladní skříni. Pokud se týká ploché dráhy, cílené kampaně vůči ní vrcholící dokonce zákazem pořádání zůstaly v předešlé dekádě. Přesto však sport levých zatáček neměl v plánech špiček Svazu pro spolupráci s armádou nejpřednější místo. Celé období komunismu je svázáno s plánováním. A tak i Bohumil Anděl, náčelník oddělení motoristické přípravy a sportu při ÚV Svazarmu, se čtyřiadvacátý lednový den roku 1967 na předsednictvu své organizace vytasil s novými zásadami dalšího vývoje motoristického sportu.

Dle jeho tezí plnil plochodrážní sport převážně pouze sportovní poslání, čímž rozuměl především omezenou možnost přinést do státní kasy zoufale potřebnou tvrdou měnu volně směnitelnou na západních trzích. Konstatoval, že kvalitních strojů a drah je dostatek, a s dalším rozvojem stadiónů nikterak nepočítal. Nicméně vyzval k soustavnější práci ve střediskových klubech, jež disponovaly vlastními motocykly, a jimž slíbil finanční pomoc při pořádání závodů.

„Pořídil jsem si Wartburga a jednou jsem se vsadil s mechanikem, že nemusím vůbec držet volant, protože jsem jako taxikář najezdil víc kilometrů dozadu než on dopředu. Vyhrál jsem, ale stejně jsem si nenápadně držel volant koleny.“

Soudruh Anděl se však poněkud přepočítal se svou vizí systému mítinků. Pro nejúspěšnější borce ze středisek plánoval sedm, možná osm podniků za řízení motoristické sekce ÚV Svazarmu. Ostatní akce měly být vedeny pouze jako místní pod taktovkou okresních funkcionářů. Sem kladl i meziklubová utkání.

Jenže zájem o plochou dráhu byl větší a větší a odstartoval boom, z jehož vln disciplína těžila ještě o dvacet let později. Zhruba ve stejnou dobu, kdy motoristický náčelník řečnil na ústředním výboru, pracovala plochodrážní podkomise ruku v ruce s redakcí Světa motorů na renesanci ligy, jejíž neoficiální první ročník se jel o Pohár Světa motorů. Registrace všech plochodrážníků vnesla pořádek do nejasných klubových příslušností. A hlavně, i když soutěž zdědila některé nešvary ligy z let 1956 – 1962, přinesla pravidelné závodní příležitosti.

 

Nerovný střet s fotbalisty

„V kavárně se scházela parta, chodil tam také Ivan Poláš, bývalý motokrosař. Já jsem opravoval motorky skoro jako profesionál. Nebavila mě auta, jak jsem se vyučil, přešel jsem na motorky. Polovina nás chlapců jezdila na motorkách a pošilhávala po motokrosu. To ale stálo hodně peněz. Pořídil jsem si pionýry a odjezdil nějaké závody. Lacko Molnár byl bývalý cyklista, reprezentant na dráze, a jednou mi povídá ‚přijď mezi nás!‘ Zeptal jsem se kam. A on ‚na plochou dráhu!‘.“

Na vlně nového zájmu o plochodrážní sport se vezli rovněž bratislavští závodníci, kteří se však potýkali s nedostatkem zázemí. Stadión na výstavišti Slobod zažil na přelomu čtyřicátých a padesátých let velké mezinárodní závody, z nichž se nejlepších Čechoslovákům počítaly body do prvních dvou ročníků šampionátu republiky konané ještě pod hlavičkou československého Autoklubu.

Pomineme-li ledy na slepém rameni Dunaje, další epocha plochodrážního sportu byla napsána na stadiónu Jiskry Dimitrov. V šestašedesátém si však AMK Bratislava vlastním brigádnickým úsilím vybudoval ovál okolo fotbalového hřiště TJ Rapid Prievoz v městské časti Ružinov. V říjnu už na něm pořádali mistrovství Slovenska, které sem přesídlilo po předchozích ročnících v Banské Bystrici, resp. Popradu.

Napřesrok se AMK Bratislava již účastnil Poháru Světa motorů. Společně s celky z Březolup a ze Žarnovice zformoval samostatnou skupinu C, z níž nevedla cesta do finále, která byla vyhrazena pouze pro vítěze áčka a béčka. Položily se tak svým způsobem základy pozdější nižší ligové divize, jež se však uplatnila až později. V osmašedesátém v ní totiž zbyla jen dvě družstva a v další sezóně se s největší pravděpodobností nekonala vůbec.

„Jednou jsem dostal motorku, až později mi řekli, že je to ta, co na ní havaroval Luboš Tomíček…“

Bratislavané v rámci Pohárů Světa motorů na svém stadiónu uspořádali duel s Březolupy, v němž zvítězili poměrně přesvědčivým způsobem 59:47. Dobový novinářský referát v časopise Technika a šport šetřil nadšením kvůli mnoha pádům, které připisoval na vrub relativně užší trati. Každopádně utkání Bratislava vs. Žarnovica se již nekonalo a AMK Matador Bratislava nacházíme v ligových výsledcích až v sezóně 1970 s domovským zázemím v moravské Břeclavi.

Podle jedné ze speedway legendy, s níž se vám svěří i Zdeno Vaculík, vedení fotbalistů rozčílil Ladislav Molnár, když jim v sedle plochodrážního motocyklu přejel přes trávník. Klub se zrovna vracel z B třídy do áčka, aby posléze přes krajský přebor na pár let zakotvil v divizi.

Každopádně soužití obou sportů nebylo nikdy a nikde idylické. Zhruba ve stejné době se závodníci Viktorie Žižkov museli pakovat ze spořilovského hřiště, aby nakonec zakotvili v Čakovicích. Fotbalové utkání kupříkladu zmařilo první ligu v Kopřivnici v srpnu 1995 a křiklavým příkladem poslední doby je pochopitelně Mšeno.

 

Rychle na pódia

„V Prievoze mi půjčili motorku, oblečení a železnou botu. Bylo to nezvyklé. Začal jsem vr, pak přidal vrr. Nakonec vrrr a objížděl jsem stadión, dokud mi nedošel metyl. Miki Pravda, to byl funkcionář a bývalý závodník, za mnou došel a ptal se ‚kde to jezdíš?‘. Odpověděl jsem podle pravdy, že na plochodrážce sedím poprvé. Tak mi dali starou motorku, nové součástky. Já si ji nastříkal modrou metalízou a udělal si krásný motocykl. Šlo mi to, první závod byl v Miskolci v roce 1967. Šlo mi to, doma mi to taky šlo. A plochá dráha byla na světě.“

Jozefu Tóthovi to na oválech skutečně šlo. Už koncem září osmašedsátého vyhrál při semifinále kvalifikace o mistrovství jednotlivců v Pardubicích rozjížďku s číslem čtrnáct, aby poté prohrál již jen s březolupským Karlem Trlicou. Nicméně předtím měl jen dva body, takže do finále jen velice těsně nepostoupil.

Hned v dubnu 1969 naskočil do juniorského přeboru. Čtenář detailista si dozajista všimne data narození a čelo mu svraští otázka, co proboha mladík, jenž plánoval oslavu svých třiadvacátých narozenin, pohledával mezi juniory.

Odpověď je přitom prozaická. Žádné porušení pravidel, ba právě naopak, protože dva tehdejší ročníky československého juniorského přeboru byly určeny pro plochodrážníky mladší třiceti let. V Třinci obsadil pátou příčku a v Břeclavi mu stupně vítězů unikly jen vinou závady na motocyklu v rozjížďce s číslem osm. Finálová umístění již bohužel zastřel čas.

„Mistrovství Slovenska, to nebyla taková dobrá úroveň. Plochodrážníků bylo jen pár, ale mistrem Slovenska někdo být musel.“

Ve své první kompletní sezóně se Jozef Tóth stal vicemistrem Slovenska. Tehdy kraloval Ivan Dedina, který ke dvěma úvodním vítězstvím z Břeclavi přidal další v Žarnovici. Zlatou šňůru mu v posledním žarnovickém podniku přestřihnul až další domácí závodník Karol Vallner. Hrdina našeho vyprávění právě v závěrečném klání nedokončil jednu jízdu. Poprvé v seriálu chyběl na pódiu, nicméně stříbro mu v závěrečné klasifikaci neuniklo.

 

Na asfalt pod břeclavským zámkem

„Na Prievoze vadilo fotbalistům, že jim prach z naší dráhy jde na trávník. Tak nás velice rychle vyhodili pryč. Začali jsme jezdit do Břeclavi, mně ty asfalty vyhovovaly. Bylo to technické, točilo to, točilo. První trénink navezli hodně škváry a já spadnul. Vzali mě to nemocnice do Mikulova. Doktor mi čistil ránu a povídal, až se na to podívám za deset let, uvidím, jak dobře to udělal. Ale neudělal, ta škvára tam byla pořád.“

V sezóně 1970 se AMK Matador Bratislava zapojil do druhé ligy, v níž po rezignaci Viktorie Žižkov zůstalo pět družstev. O stadión pod břeclavským zámkem, jenž prošel složitým stavebním vývojem od románského hradu až po nynější romantickou přestavbu, se dělil s kombinovaným družstvem závodníků z Břeclavi a Březolup.

Ovál měl asfaltový podklad, na nějž se sypala škvára, což v tehdejším Československu nebylo nikterak neobvyklé řešení. Bratislavští plochodrážníci jej dokázali využít a v domácích duelech vesměs dominovali. Utkání, kde je na domácí dráze vlastně hostili domácí Moravané, skončilo nerozhodně, a v konečné tabulce patřila Bratislavě čtvrtá příčka.

Československou ligu však čekala dlouhá éra čtyřutkání podle modelu navržené Pavlem Kačerem. Dnes můžeme jen spekulovat, jak by naše plochá dráha vypadala v současné době, kdyby pokračovala osmičlenná družstva. Každopádně v sezóně 1970 v obou ligových patrech startovalo deset družstev schopných poskládat sestavu o sedmi, osmi závodnících. S novým modelem čtyř plochodrážníků s jedním náhradníkem se snížily nejen závodní příležitosti, ale také ubyl počet mítinků.

„Pardubický startmaršál Živný mně držel motorku a rozhodčí už pustil pásku. Ale stejně to nic nepomohlo (smích).“

Jozef Tóth však o své místo v bratislavském týmu žádné starosti mít nemusel. Vypracoval se na klubovou jedničku, mířil k ní i na slovenské scéně a zprávy o šikovném plochodrážníkovi se pochopitelně dostaly i do Čech. Dostal pozvánku do týmu Young Czechoslovakia, jenž zkraje května bojoval s výběrem Young Anglia. Dlužno podotknout, že hosté na rozdíl od hostitelů žádné hvězdy nepostavili a svou roli sehrály i nezvykle dlouhé ovály v Kopřivnici, Březolupech a Žarnovici. A tak se Angličané z doposud jediných test matchů na našem území vraceli na hlavu poraženi.

„Jednou jsme jeli do Třince. Ptali jsme se cestou jedné mladé baby, jak se tam dostaneme. Vysvětlila nám cestu a já na ní jejich dialektem ‚pocem, dám tě pusu‘. Ona mně tím nářečím „tysi z břehu spad?‘.“

Jozef Tóth vyhrál úvodní kolo slovenského šampionátu v Břeclavi, ale pak se dvakrát na pódium nedostal. Na závěr v Žarnovici ke všemu přišel o body vinou ztraceného háku, takže se umístil za druhým Pavlem Krčem a vítězným Ludovítem Bartfayem.

 

Slovenskou jedničkou           

„Byli jsme na závodech v Rakousku. Řádila tam slintavka a museli jsme zůstat o týden déle. Koupil jsem zlaté prstýnky a v březnu 1971 byla svatba.“

Po ligové reorganizaci se první liga přejmenovala na extraligu a z druhé ligy se stala první. Matadoru Bratislava připadlo místo ve skupině B. Její program měl začínat na sklonku dubna dvojicí závodů v Břeclavi. O organizaci jednoho se měli postarat bratislavští organizátoři, druhý dostali na starost jejich břeclavští kolegové. Jenže pršelo, jen se lilo, takže letěl ručník do ringu.

Oba podniky nakonec organizovala Žarnovica na své dráze. O zbylé dva se postaraly Pardubice, takže se celý program skupiny omezil na pouhopouhé dva víkendy s časovým rozestupem jediného měsíce. Ke všemu do kvalifikace o extraligu 1972 postoupil pouze vítěz, což byla výzva, kterou si Pardubice prostě nemohly nechat ujít.

Vyhrály všechna čtyři utkání a na podzim doprovodily Kopřivnici do extraligy. Jozef Tóth jako novomanžel dcery novináře a pozdějšího ředitele zohorských závodů Rudolfa Zednikoviče se blýsknul v úvodním žarnovickém dvojzávodě. Dvakrát porazil Josefa Laštovku, jednou Rudolfa Havelku, Bedřicha Mareše a Petra Dejmka. V sobotu inkasoval jedenáct a v neděli deset bodů.

Ale v pardubických závodech, v nichž bojoval kupříkladu proti Václavu Hutlovi či Miloši Plzákovi, se nemohl najít. A tak více bodů než on klubu přinesl Karol Kubela, nicméně slovenský šampionát udělal jedničku z něho. Po květnovém zaváhání v Břeclavi vyhrál zbývající čtyři žarnovické závody. Dostal se do kvalifikačního procesu o mistrovství republiky jednotlivců, z níž postoupil jako náhradník. Stupně vítězů ve Zlaté přilbě SNP mu sebral Jan Verner, který se ukázal lepší v rozjezdu o třetí příčku.

„Jednou v Žarnovici nebožtík Šaňo Molnár, fotoreportér Auto Moto došel do depa a povídá ‚mám neštěstí, když jsem v první zatáčce, spadnou ve druhé, když přejdu tam, spadnou zase v té první‘. Já mu slíbil, že když budu mít jízdu vyhranou, v zatáčce za cílem pro něho spadnu. Projel jsem cílem po zadním kole a pak zahodil motorku. Šaňo měl teleobjektiv, vzal ten můj pád a dal ho na titulní stranu. Po Bratislavě se to rozšířilo a já dostával nabídky dělat kaskadéra. Akorát sportovní komisař si na mě stěžoval, že jsem ohrožoval jezdce za sebou.“

Post slovenské jedničky si Jozef Tóth dokázal udržet rovněž roku 1972. S dokonalým přehledem obhájil slovenský titul, když v sedmi závodech ani jednou nechyběl na stupních vítězů a na ten nejvyšší vyskočil čtyřikrát. Mezi trojicí nejlepších se probil i při Zlaté přilbě SNP. V ní se poprvé rozhodovalo o pořadí ve finálové jízdě.

On do ní proniknul jako jediný z československých závodníků, když byl druhý po dvaceti základních jízdách. Za soupeře měl trojici východních Němců, z nichž Wilfried Schneider ve třetím kole upadl. Přesto si přišel pro vavřínový věnec, protože ho pořadatelé zaměnili za Clemense Bevera, jenž projel cílem hned za vítězným Dieterem Tetzlaffem.

Nicméně s bratislavským klubem to šlo z kopce. Vždyť Jozef Tóth a Ladislav Eliáš absolvovali ze dvou prvoligových klání jen dva a přesto byli bodově nejproduktivnějšími závodníky celku.

 

První Slovák v plochodrážním mistrovství světa

„Při kvalifikaci v Čakovicích jsem stále vyhrával a maršál mi říkal, že mám letmáky. Jel jsem poslední jízdu, tak jsem schválně počkal déle. Čekal jsem, čekal, až tam vpálil někdo jiný. A stejně jsem tu jízdu vyhrál!“

Plochodrážní sezóna anno domini 1973 v Československu začínala sakramentsky brzy. Již v půlce března se ve Slaném sešla osmnáctka držitelů druhé výkonnostní třídy, aby začala svůj boj o reprezentační vesty pro mistrovství světa jednotlivců. Světové finále měl vůbec poprvé hostit legendární stadión Slaski v Chorzowě.

Poláci proto nemuseli absolvovat kvalifikaci, nicméně konkurence zřídla jen zdánlivě a československá plochodrážní admiralita chtěla dokonale oddělit zrno od plev. Kontrolní závody reprezentantů, jak zněl dlouhá léta název našich domácích nominačních závodů, byly vůbec poprvé a také naposledy pořádány dvoustupňově.

Jejich první kolo začalo dvěma sobotními závody ve Slaném a pokračovalo hned druhý den v Čakovicích. Pakliže se ještě někdo Jozefu Tóthovi posmíval za jeho styl s ekvilibristickým vyvažováním motocyklu v zatáčkách, brzy mu zmrznul úsměv na rtech. Bratislavský plochodrážník se tímto způsobem snažil dostat z motoru maximum. V prvním závodě byl až devátý, avšak odpoledne skončil třetí. V neděli v Čakovicích již vyhrál, když mu jedinou porážku v rozjížďce s číslem šestnáct uštědřil kopřivnický Jindřich Dominik.

V konečném součtu byl před ním jen plzeňský Václav Hejl. Postupovalo deset závodníků, kteří ve druhém kole byli doplněni šesticí borců s první výkonnostní třídou. S výjimkou pardubického Petra Kučery a Josefa Plíška z Kopřivnice se však umístili až ve druhé desítce. Jozef Tóth začal čtvrtou příčkou v Pardubicích, když se o jedenáct bodů dělil s Miroslavem Rosůlkem. Odpoledne byl desátý, avšak v neděli na staré svitavské dráze U Tabačky šestý. A mohl se chystat na mistrovství světa!

„Z Prelogu se postupovalo na sudá a lichá umístění. Nepární do Polska, pární do Německa. Do Polska nechtěl nikdo. Pepi Bössner vyhrával všechno, ale já mu dal. Odrazil jsem se rámem a šel mu do dráhy. A bylo po něm. Postupoval jsem do Krumbachu, se mnou ještě Evžen Erban. Tak jsme kalkulovali, ať jedeme do západního Německa. Ubytovali jsme se v Krumbachu, ospršili se a slyšeli hudbu. ‚Hoši, je tady kapela!‘ Šli jsme dolů a tam seděl jen jeden chlapík. Měl v puse harmoniku, v ruce kytaru a před sebou klávesy. Byl sám a zastal celou kapelu, o které jsme si mysleli, že tam je.“

Kontinentální část mistrovství světa jednotlivců v třiasedmdesátém začínala dvojicí předkol. Jozef Tóth byl nominován do jugoslávského Prelogu. Vyhrál Zdeněk Majstr a spolu s ním šel na stupně vítězů i Rakušan Josef Haider. Jozef Tóth skončil šestý a postupoval do Krumbachu. První kolo mu však přineslo čtrnáctou příčku a vyřazení.

O post prvního Slováka v mistrovství světa se ale Jozef Tóth měl podělit s Jánem Danielem, který byl nominován přímo do prvního kola v Krumbachu. Avšak o víkend dříve startoval v Žarnovici slovenský šampionát. Oba borci se srazili v rozjížďce s číslem sedm a současný kouč extraligového Speedwayclubu přišel kvůli oběma zlomeným rukám nejen o světový šampionát, nýbrž i o podstatnou část sezóny 1973.

„Měl jsem fyzičku, byl jsem štíhlý, ruce jsem měl pevné, nos mi trčel dopředu, dali mi přezdívku Efa podle toho herce. Chodili jsme na testy v Pardubicích a já vyhrával, ten měch jsem vyfouknul celý a doktor říkal, že jsem Jánošík. Nebál jsem se ničeho, mohli jsme tam být všichni čtyři, ale já jsem to tam stejně vpálil. Jano Daniel mi to zavřel, vrazil jsem do něho a on měl obě ruce zlomené. Šel jsem za ním ‚Janko, tohle se přece nedělá! Jezděme normálně!‘.“

Jozef Tóth sice vyšel z kolize bez zdravotní újmy, nicméně v konečném důsledku jej připravila o třetí titul slovenského šampióna v řadě. V úvodním podniku skončil až sedmý, a přestože pak dva další závody vyhrál, závěr seriálu vynechal. Do konečné klasifikace se sice počítaly jen tři nejlepší výsledky, přesto jej o pět tabulkových bodů překonal Ján Danihel. Pro lepší představu připomeňme, že dle tehdejšího bodového klíče tento rozdíl dělil kupříkladu prvního a třetího v každém závodě.

 

Konečně vlastní stadión

„Stadión v Zohoru byla super akce. Vymyslel to Lacko Eliáš, nebylo to daleko od Bratislavy. Byl tam překrásný silný mantinel. Stavěli jsme to sami, domácí nám samozřejmě pomáhali. Dráha byla velmi kvalitní. Ale chudák Lacko se tam zabil…“

Základní program první ligy 1973 začala Bratislava ještě na ovále pod břeclavským zámkem. Do finálové skupiny C nepostoupila, nicméně onen rok se premiérově konala i skupina D pro neúspěšné týmy. A v srpnu se po šesti letech azylu po exodu z Prievozu plochodrážníci ze slovenské metropole konečně dočkali svého vlastního stadiónu.

Plochodrážní ovál v Zohoru zažil svou závodní premiéru již o měsíc dříve. Jozefu Tóthovi v druhém závodě předkvalifikace o postup do mistrovství republiky jednotlivců 1974 uniklo pódium jen o opravdivý vlásek, když ve své závěrečné jízdě vyšel bodově naprázdno. Prvním vítězem se stal pardubický Jiří Jirout, ovšem ve vestě RH Praha, kde kroutil vojnu. O společnost při slavnostním dekorování se mu postarali plzeňský Jan Hádek a dodnes dobře známý Miroslav Rosůlek.

„Jel jsem na Strahově (září 1973 – pozn. redakce), když byla Spartakiáda spřátelených armád. Na stadión přišla vláda, byli tam prezident Svoboda, taky Husák, Štrougal i Jakeš. Ovál byl bez mantinelů a já měl nové daytony. Rus (Georgij Ivanov – pozn. redakce) mi do nich vpálil! Naštval jsem se a honil ho, dokud ten Rus nevyjel z dráhy. Takový stadión nikde na světě nebyl, to muselo stát peněz! Ale když byla naše Spartakiáda, lidi aspoň cvičili.“

Zohor se rychle stal další plochodrážní štací. Kromě dvou zmiňovaných závodů v třiasedmdesátém hostil ještě zářijový pouťák a závěrečné díly slovenského šampionátu. Poměrně bohatý program sem byl naplánován na další sezónu. O víkendu v půli dubna zde startovalo mistrovství Slovenska dvojicí svých úvodních závodů.

Motoristický časopis Auto Moto nešetřil kritikou, když si už v titulku své reportáže vypůjčil od meteorologů slovíčko zamračené. Chmury spatřoval především v nízké jezdecké základně, kterou ne zrovna nelogicky navrhoval řešit vybudováním plochodrážního oddílu pod hlavičkou vojenské Dukly buď v Ružomberoku či Popradu.

Druhým vypíchnutým nešvarem byla fyzická nepřipravenost většiny závodníků z třináctičlenného startovního pole, kteří po zimní pauze šli do závodů prakticky rovnou z šatny. Za světlý jev autor Michal Szabó skrytý pod zkratkou -ms- označil výkony Jána Danihela, Jozefa Tótha, Jána Daniela a Ladislava Eliáše. Ovšem otázkou zůstává, zda bratislavského novináře plochodrážní kuloáry braly vůbec vážně. Už jen proto, že speciálně do Žarnovice nikdy neváhal zabodnout osten své spalující kritiky.

„Byl jsem taxikář, a když jsem byl na závodech, utíkalo mi moc peněz. To si člověk musí zvážit. Jednou byla v Praze mlha a letadlo se zpěváky přistálo v Bratislavě. Naložil jsem do své Volhy Karla Gotta a šlapal na plyn. On usnul, probudil se až před Prahou. Nevěřil, jak rychle jedeme a ptal se ‚to je letadlo?‘. A dal mi pětistovku navíc.“

Kdo ví, jak by se Michal Szabó vyjadřoval, kdyby tušil, že se stal svědkem na dlouhou dobu posledních podniků mistrovství Slovenska. V sezóně 1974 nebyl seriál dokončen a další dva roky se nevypisoval vůbec. Ján Daniel se sice v šestasedmdesátém stal šampiónem, ale byl vyhlášen od zeleného stolu na základě svých výkonů během celé sezóny.

Upřímně řečeno, stav bratislavského klubu byl tristní. Potácel se u dna tabulky své skupiny první ligy. Konkrétně roku 1974 dal ve čtyřech závodech do kupy jen šestapadesát bodů, o něž se větším dílem podělili Jozef Tóth a Ladislav Eliáš a z menší části i začínající Zdeno Vaculík, jehož však čekaly dva roky vojančiny v Pardubicích.

Je pravděpodobné, že Jozef Tóth ztrácel motivaci a preferoval volant svého taxíku před širokými řidítky závodního plochodrážního motocyklu. Nejel třeba kupříkladu s Bratislavou na test match do Čakovic, chyběl i při červencovém pouťáku v Zohoru. Na podzim se ke všemu již podruhé nekvalifikoval do mistrovství republiky jednotlivců a ztrácel kontakt s naší špičkou.

Přitom se pravidla změnila jako mávnutím kouzelného proutku a na jaře se začaly jezdit dvě semifinálové skupiny.  Jozefa Tótha nenominovali ani do jedné z nich, byť byl fakticky mezi čtyřiadvaceti nejlepšími plochodrážníky země. Který závodník by se s podobnou křivdou vyrovnával snadno?! Jenže v pětasedmdesátém měla přijít životní nabídka, které neřekl ne.

 

Sezóna poznamenaná tragédiemi

„Už jsem se rozhodl, že ten závod nepojedu, měl jsem vézt zákazníka do Žiliny. Ale nedalo se to vydržet, pořád zvonil telefon a já poslouchal ‚Efo, bez tebe se nedá jet!‘. Přesvědčili mě, ale nestihnul jsem jít ani na nástup. Lackovi se motorka postavila na zadní a vpálilo ho to do mantinelu v té druhé zatáčce. A pak byl na podzim ten Troják v mé jízdě, to byly negativní zážitky.“

Kapitán Vlastimil Navrátil v kokpitu elegantního Aero L-29 Delfín podobný rozkaz v duchu očekává již od chvíle, kdy se u Myjavy pověsil za polský práškovací letoun, který nereaguje na žádný pokyn a ignoruje i výstražnou červenou raketu vystřelenou souběžně v jeho kurzu. Přesto váhá. Přece jen stíhaná andula má na křídlech a trupu polskou imatrikulaci a na stroje ze států Varšavské smlouvy se střílet nesmí! Proto znovu a znovu žádá o potvrzení. Směrová důstojnice npor. Jaroslava Karásková však má po služební linii souhlas od samotného generála Jaruzelského a na každou pilotovu žádost o potvrzení opakuje kód Zarja. Stříbřitý letoun se proto přiblíží na tři sta metrů k polskému dvojplošníku a pak se od něho zableskne. Neohrabaný zemědělský letoun se po zásahu neovladatelně řítí k zemi.

Šestatřicetiletý Dionizy Bielanski tuší, že se jeho pokus o emigraci do Rakouska komplikuje už ve chvíli, kdy se jej někde u Trenčína snažil donutit k přistání vojenský vrtulník Mi-4, jehož vzápětí vystřídaly dvě nadzvukové jednadvacítky a posléze dva brněnské delfíny. Přesto však ve výšce kolem čtyřiceti metrů i nadále kopíruje terén okolo Váhu a doufá, že přeletí hranice dříve, než československá armáda získá souhlas polské strany se sestřelením.

Chybí mu pět minut letu k železné oponě, když svůj vabank prohrává a i se svým letounem padá k zemi jako kámen. Snad než jako správný katolík poručil svou duši bohu, pomyslel, jak šťastný nápad byl nebrat na palubu manželku a dvě dcery a až v Rakousku žádat o jejich vydání prostřednictvím Červeného kříže. Je těsně před šestnáctou hodinou středy 16. července 1975, když zahyne v troskách Antonova v žitném poli u obce Kúty.

O půldruhého měsíce byla v nedalekém Zohoru na pořadu dne prozatím nejvýznamnější akce historie. Pohár přátelství den před Zlatou přilbou SNP v Žarnovici vedle naší špičky přilákal rovněž plochodrážníky z Rakouska, Jugoslávie, NDR a Rumunska. V depu se pochopitelně mluvilo o nerovném leteckém souboji, který se obě země snaží ututlat. Jenže na Záhorí vždy měli dobrý signál na rakouskou televizi a byli v obraze.

Polákův osud není však jedinou tragédií, na níž se stočila řeč. V květnu se totiž na zohorském stadiónu fatálně zranil místní závodník Ladislav Eliáš. Černé sérii však neměl být konec, protože březolupského Josefa Trojáka dělily jen dva týdny od osudné cesty na kopřivnickou první ligu.

Říká se, že sedmdesátá léta končí éru, kdy sex byl na rozdíl od motoristických závodů bezpečný, zatímco dnes je tomu přesně naopak. Nicméně nekrology československých plochodrážníků přece jen noviny a časopisy nemusely otiskovat tak často jako v případě závodníků z jiných disciplín. Vždyť v pětasedmdesátém uběhlo již sedm let od tragédie Luboše Tomíčka ve Svítkově. Před ním na ovále nechali svůj život Vladimír Peterka v Českých Budějovicích v říjnu 1965 a Josef Slunéčko v Dolní Čermné v srpnu 1964.

„Z Kopřivnice mě oslovili, abych za ně jezdil, ale měli Dudu, Plíška a Jašu. Zapadl jsem tam ale raz, dva, tři. Byl to dobrý tah. V Mošnově je letiště, tak jsem z Bratislavy létal letadlem a šetřil čas.“

Jozef Tóth neměl při Poháru přátelství v Zohoru štěstí. Hned v rozjížďce s číslem jedna se mu rozpadl motocykl. Vypůjčil si jiný, ale v jeho sedle neměl šanci skončit lépe než dvanáctý. Nicméně, jak již bylo řečeno dříve, sezóna 1975 jej vystřelila prudce nahoru. Zjara se totiž stal závodníkem Kopřivnice.

Moravskému klubu nechyběla štědrá přízeň Tatry, nicméně návrat do extraligy, odkud jí v dvaasedmdesátém vyřadily České Budějovice, se odkládal z roku na rok. Pořádný kalich hořkosti si ale pro ně osud nachystal právě na sklonku roku 1974. Vítězství v prvoligové skupině B jim sebraly pouze Březolupy v úvodním mítinku v Břeclavi.

Kopřivnice byla druhá, což měl být její nejhorší výsledek, protože od té doby slavila jednom samá vítězství. Vyhrála v Zohoru a pak dvakrát na domácím ovále, který posloužil za zázemí Žarnovici v době přestavby její dráhy. Díky triumfu ve skupině postoupila do kvalifikace o extraligu. Soupeři jí byly Liberec, který vyhrál prvoligové áčko, a Slaný s Pardubicemi, coby dva horší extraligové týmy.

„Jednou jsme jako Kopřivnice stáli na nástupu, když hráli hymnu. Já se otočil na Miloše Dudu a povídal mu ‚teď hrajou tu vaši, moravskou‘. Nechápavě se na mě podíval a já mu vysvětlil, že to je pauza mezi českou a slovenskou hymnou (smích)!“

Cesta do extraligy 1975 byla usnadněná díky rozšíření na pět týmů, takže v kvalifikaci zůstal viset jen jediný tým. Dva závody přelomilo počasí z října až na březen nové sezóny. A Kopřivnice skončila poslední za Libercem, přičemž měla lepší skóre, ale o jeden tabulkový bod méně.

 

Jeden rok v extralize

„Koupil jsem si kupátko Fiata 127. Karlovi Mikuláškovi z Pardubic se moc líbil. ‚Prodej mi to, Jozefe.‘ Mně se nechtělo. Ale jak jsem seděl v depu, uviděl jsem dírku v koutě u blatníku, jak se zavíraly dveře. Myslel jsem, že je to olej, a když jsem viděl, že není, skoro jsem odpadnul. Šel jsem do Tuzexu a oni, že reklamace bude na dlouhé lokte, a vymysleli, že tam dají laminát. Když přišel Karel znovu, auto jsem mu prodal. On na to nepřišel, asi by mě zabil, ale chtěl, tak měl, byli jsme kamarádi.“

Pro sezónu 1975 se Jozef Tóth stal kmenovým závodníkem Kopřivnice. Už v lednu se objevil ve dvojici tréninkových závodů, která Kopřivnice na svém stadiónu pořádala. V březnové kvalifikaci o extraligu nestartoval, což však může vysvětlit, že celek nemohl použít nového závodníka jen proto, že se stará soutěž přesunula vyšší mocí do nové sezóny.

Každopádně se Kopřivnici přestup vyplatil po všech stránkách. Pokud se vůbec ozvaly námitky vůči angažmá Jozefa Tótha, jelikož v červenci 1974 vinou dvou defektů při posledním prvoligovém utkání Bratislavy shodou okolností zrovna na severomoravském oválu vyhořel jako obilný stoh po dětské hře se sirkami, záhy ztichly.

Josef Tóth se rychle zvednul z pozice náhradníka do hlavní čtyřky sestavy. Zkraje září se blýsknul dvanáctibodovým maximem. Spolu s Milošem Dudou, Josefem Plíškem, Janem Jašou a bratry Jindřichem a Zdeňkem Dominikovými vytvořil nepřemožitelnou kombinaci.

Kopřivničtí suveréni opanovali sedm závodů první ligy. S drtivou převahou vyhráli celou soutěž, byť poslední závod v Březolupech byl bez náhrady zrušen na památku zesnulého Josefa Trojáka. Chleba se ovšem lámal v kvalifikaci o extraligu. V ní svou příslušnost do vyšší divize hájila Plzeň a Liberec, zatímco Žarnovica se postavila po boku Kopřivnice v úloze prvoligových vyzývatelů.

Na Borech se prosadila Plzeň, v Pavlovicích zase Liberec. Šňůra vítězství domácích týmů se přerušila až v závěrečných dvou závodech. Jak v Kopřivnici, tak v Žarnovici vyhráli Plzeňané. Ovšem Kopřivnice po třetím místě z Liberce dvakrát navázala na druhé místo v Plzni. A v extralize 1976 vystřídala Liberec.

„Extraliga byla krásný zážitek. Jeli jsme do Plzně, já říkám v Kopřivnici ‚vy jeďte, vezměte mně věci a na Ruzyni na mě počkejte‘. Já jsem letěl z Bratislavy, měl jsem tašku jako výsadkáři a v ní součástky a v Praze jsem to jednou rukou vzal a pryč. V televizi býval jeden komentátor Čech a druhý Slovák, Oskar Vala. Ptám se ho, jestli bych s ním nemohl jet z Plzně do Prahy na letiště. ‚Proč ne, Jožko.‘ Střídali plochou dráhu s jiným sportovním přenosem. V poslední jízdě jsem jel naplno i rovinku po projetí cílem do depa, jak jsem spěchal, aby mně televizáci neujeli. Na letišti byla spousta barů, do jednoho jsme si sedli, a najednou přišel Karel Effa. Znal Oskara a hned na něj ‚Kluci, jste to opravu vy nebo ne?! Vždyť já vás zrovna teď viděl v televizi!‘ Tak rychle jsme z Plzně spěchali!“

Postoupit do extraligy byla jedna věc, udržet se v ní jiná. Kopřivnice v nejvyšší lize nestačila s dechem. Ve třetím závodě v Plzni inkasovala pouhopouhé čtyři body, na druhý den v Praze osm. Srpnový mítink na Markétě jí přinesl sedm bodů. Na druhou stranu dvakrát se její závodníci podívali na stupně vítězů. V květnu byli na domácím ovále lepší než Pardubičané, v srpnovém klání ve Slaném za sebou nechali Plzeňany.

Jozef Tóth byl spolu s Milošem Dudou nejlepší klubovou individualitou. Jejich individuální skóre se zastavilo na hodnotě dvacet, takže oni dva vybojovali prakticky skoro celou polovinu kopřivnických bodů. Účinkování Tatry ve vyšší soutěži se prozatím navždy uzavřelo v kvalifikaci o udržení se v elitní divize.

Ta byla pro rok 1977 redukována na čtyři celky, takže postupovaly jen dva nejlepší týmy. Staly se jimi Plzeň a Pardubice, od nichž Moravany dělilo jen čtyřiadvacet bodů. Od té doby diváci kopřivnického Letního stadiónu šli na extraligu jen v červnu 2001, kdy zdejší ovál posloužil Pražanům jako náhradní trať při rekonstrukci jejich Markéty. A stejná situace se bude opakovat letos.

 

Hercem v dramatu boje o československý bronz

„Honzovi Vernerovi jsem udělal takovou prasečinku při finále mistrovství republiky jednotlivců v Březolupech (1976 – pozn. redakce). Já stál vevnitř, on se mnou nepočítal. Odjel jsem a vyhrál. A on pak měl namále, aby zůstal celkově třetí…“

Říjnovou kvalifikací o extraligu 1977 se působení Jozefa Tótha v Kopřivnici uzavřelo. Bratislavan byl v boji o záchranu druhým nejlepším závodníkem po Josefu Plíškovi. A obecně prožil vydařenou sezónu. V pětasedmdesátém uspěl konečně v kvalifikaci o mistrovství republiky jednotlivců, aby se stal prvním Slovákem v nejstarším motoristickém šampionátu naší země.

Z pozice náhradníka se v něm mihl již zjara 1973. Absolvoval jen dva úvodní závody ve Slaném a v Čakovicích. Takovou premiéru nikdo nečekal. V prvním případě byl osmý, ve druhém dokonce pátý. O takových výsledcích se do té doby žádnému slovenskému plochodrážníkovi ani nezdálo. Dokonalé překvapení však zavládlo i na české straně. Ještě o nějaké tři roky později při soustředění slovenských borců v Zohoru ho vyzdvihoval sám Rudolf Havelka.

Říká se, že Jozef Tóth jezdil neobvyklé převody, že dokázal být rychlý na vnějšku, ale také lehce manévrovat v zatáčkách. Další závody mistrovství republiky 1973 v Kopřivnici a v Ostravě posunuly nečekané dubnové přívaly sněhu a v náhradních termínech přišel bratislavský taxikář na nástup již jen se sedmnáctkami na vestě. V ostatních mítincích seriálu se už pro něho příležitost nenašla.

V sezóně 1976 se o plochodrážního mistra republiky bojovalo podruhé a naposledy ve dvoustupňovém modelu, v němž podobu finálové startovní listiny formovaly dvě skupiny na úrovni semifinále. Jozef Tóth se do ní dostal díky solidním bodovým přídělům, kde pravidelné desetibodové dávky narušilo jen osmibodové skóre z domácího Zohoru.

Ze čtveřice finálových závodů Jozef Tóth vynechal ten třetí v Pardubicích na sklonku července. Ovšem v březolupském závěru chybět nemohl. V něm se blýsknul v rozjížďce s číslem čtrnáct. Po skvělém startu porazil Jana Vernera, který se doposud jako jediný mohl rovnat neporaženému Jiřímu Štanclovi.

Ten přitom potřeboval skórovat jako sůl. O dva dny dříve mu dokonale nevyšel závod v Pardubicích a v průběžné klasifikaci jej na třetím místě přeskočil liberecký Josef Minařík, který již oblékal slánskou vestu. V šestasedmdesátém byly poprvé v naší plochodrážní historii zrušeny tabulkové body a za bernou minci ve všech soutěžích měla dlouho sloužit skóre z jízd. Josef Minařík v Březolupech nedokázal zopakovat pardubické pódium a tak mu celkový bronz Jan Verner nakonec sebral o jediný bod.

Březolupským závodem se bilance Jozefa Tótha v mistrovství republiky uzavírá. Opět již v průběhu sezóny vynechal několik závodů, v jehož výsledkových listinách bychom jej mohli očekávat. Kromě pardubického mistráku kupříkladu květnové soustředění slovenských plochodrážníků v Žarnovici. Anebo kvalifikaci o postup do šampionátu jednotlivců 1977.

„Franta Šťastný komentoval pro Československou televizi a chodil mezi nás. Já jednou spadnul a on ‚dejte mu injekci‘. Jenže oni do ní nalili slivovici a tu mi stříkli do pusy. Přitom já jsem vůbec nepil!“

Je více než pravděpodobné, že v oněch chvílích opět zvažoval konec kariéry. Nicméně jeden moment jej přece jen udržel u ploché dráhy ještě jeden rok. Jeho Zohor se totiž po dvouleté pauze vracel opět do československé ligy. Musel pochopitelně začínat od píky, čímž v oněch dnech byla druhá liga. Nicméně funkcionáři v soutěži s béčkem Rudé hvězdy Praha, Mariánskými Lázněmi, Libercem a Chabařovicemi nemuseli koukat dolů.

 

Konec na vrcholu

„Jezdil jsem taxíkem, a když jsem byl o víkendech pryč na závodech, přicházel jsem o hodně peněz. Míval jsem dobré zákazníky z Rakouska, dávali mi třeba dvacet, třicet marek trinkgelt. Jednou naši závodníci jeli v Rakousku a já se tam přijel podívat. Divili se, jak jsem se tam dostal. ‚Mám služební pas‘, vysvětloval jsem. Narodila se mi dcera, žena naléhala, ať zůstávám doma, tak jsem dospěl ke konci kariéry. V nejlepším se má končit. Nikdo tomu nevěřil, říkali ‚jede ti to‘, ale už toho bylo dost.“

Zohor ve druhé lize 1977 vskutku splnil roli favorita. Tým se opíral zejména o výkony Štefana Eliáše a Zdeno Vaculíka, který se vrátil po dvou letech vojenské služby. Své slovo do pranice řekli i mladí, zejména Jaroslav Drahoš a Miroslav Bačík, který s plochou dráhou začínal ještě v Břeclavi.

Záhorský tým zprvu bojoval s Mariánskými Lázněmi, které však v roli jeho největšího rivala vystřídala RH Praha B. O vítězství Zohoru se rozhodovalo až v posledním závodě v září na jeho domácí dráze. Pražané se mohli cítit poškozeni zrušením mítinku závodu v Chomutově o týden dříve, kde se zabil Karel Červenka, protože měli o závod méně. Přesto však atakovali prvenství, jež jim závodníci Zohoru sebrali o pouhé čtyři body. Důležitější však byl postup do kvalifikace o první ligu, do níž postoupila obě družstva.

Jozef Tóth začal sezónu nešťastně, když se z turné v Bulharsku vracel s frakturou zápěstí. Kromě dvou závodů v Zohoru vyjel již jednou do Prahy a přesto byl třetím mužem celku, co se souhrnného bodového zisku týče. Zato plně pomáhal v kvalifikaci o první ligu, kde však Zohoru vyfouknuly postup RH Praha B a Čakovice. K nim chybělo Slovákům jedenáct bodů, avšak Zdeno Vaculík přestoupil do Žarnovice a dva poslední závody vynechal.

Jeho ostatně Jozef Tóth i se Štefanem Eliášem doprovázel do Žarnovice na test match proti Lublinu, kde všichni posílili domácí celek. V případě Jozefa Eliáše šlo v sezóně 1977 o jediný start mimo Zohor s výjimkou druhé ligy v Praze a Zlaté přilby SNP a pochopitelně onoho smolného bulharského turné. Pakliže mu Žarnovičané hodili nějakou vějičku jako Zdeno Vaculíkovi, setkali se s odmítnutím, protože bratislavský závodník se rozhodl dát ploché dráze vale.

„Měl jsem jiné aktivity, lyže a tenis, ten jsem hrál třikrát denně a měl slušné výsledky, poznal jsem osobnosti a byl společensky na výši. Stále mám rád sport, jezdím na kole, loni jsem dal 15 300 kilometrů, jezdím s ním i na Malorku. Pořád mám dost práce, pondělí a čtvrtek si dávám volno, zajezdím si na kole. Když mě pozvou a mám čas, rád se přijedu podívat na závody. Zlatá přilba v Pardubicích je podle mě nejkrásnější závod na světě, na startu tam stojí šest hvězd najednou. To je nádhera. Zvažoval jsem, že bych někdy do Pardubic jel z Bratislavy na kole…“

Závodní kariéru Jozefa Tótha uzavírají dva závody v Zohoru roku 1978. Naposledy na pódiu stál zkraje dubna, kdy svému klubu pomohl třemi body k druhému místu za excelujícími Březolupy. Definitivní adié řekl při květnovém Memoriálu Ladislava Eliáše. Že šlo o odchod na vrcholu, svědčí i fakt, že se před ním umístila jen čtveřice reprezentantů poskládaná v pořadí Aleš Dryml, Petr Kučera, Karel Voborník a Josef Minařík.

  

Sportovec tělem a duší

 „V Čechách se mi vždycky líbilo, že plochá dráha je rodinná záležitost. Proto obdivuju Zdeno Vaculíka, obětoval tomu celý život. Nevím, jestli tohle na Slovensku vůbec někdo docení. Líbí se mi i Martin Búri, jak to dělá v Žarnovici, má přehled, klobouk dolů. Škoda, že v Bratislavě už není plochá dráha. Kdybych byl miliardář, postavím tady krásný stadión a bude tam i plochodrážní dráha. Jenže něco takového tu dneska už nikdo nepostaví.“

Byť Josef Tóth ve svých dvaatřiceti odešel od ploché dráhy, rozhodně neznamená, že by zlenivěl a jen na gauči přepočítával peníze vydělané za volantem taxíku. Naplno se pustil do tenisu, jezdil hodně na kole a v zimě lyžoval.

Již léta organizuje cyklistický maratón z Bratislavy do Jasné, což je štreka lehce nad tři sta kilometrů, která vede i přes Žarnovicu. Loni se jeho termín kryl s prvoligovým podnikem na slovenském stadiónu a Ján Daniel jej na autobusové stanici pozdravil nastartovaným motocyklem, do jehož sedla se Jozef Tóth pochopitelně posadil.

Možná se spolu domlouvali i na cestě do Pardubic. Zlatá přilba je totiž jediný závod, který si Jozef Tóth nikdy nenechá ujít. Jinak jej v plochodrážním depu spatříte spíše jen sporadicky. Jemu samotnému jeho vlastní kariéru připomíná vedle vzpomínek už jen jedna přilba.

I po sedmdesátce je nesmírně činorodým mužem, jemuž moc volného času nezbývá. Stále vychutnává život plnými doušky. Moc dobře ví proč. Před dvanácti lety na něho mávala zubatá kmotra s kosou a nastražila mu léčku v podobě zákeřné nemoci. Lékaři mu pomohli osmihodinovou operací, ale v dalším boji triumfoval už jen především on sám.

„V Bulharsku do mě vpálil Maďar a zlomil mi zápěstí. To člověka mrzí, když sám neudělá chybu. Plochá dráha se musí jezdit hlavou, člověk si musí závodníka dvě kola oťukat a pak uvidí.“

Plochodrážní kariéra Jozefa Tótha (*1.5.1946 ) v zrcadle času:

1967:	plochodrážní debut v Miskolci; Bratislava vs. Miskolc (detaily nejsou známy)
1968:	kvalifikace o MR jednotlivců 1969:semifinále Pardubice 10.
1969:	juniorský přebor: 5. v semifinálové skupině B (Třinec 6., Břeclav 4.), výsledky finále nejsou známé; mistrovství Slovenska: 2. (Břeclav 2., Břeclav 3., Žarnovica 2., Žarnovica 5.); Zlatá přilba SNP – Čechy vs. Slovensko 57:21 (Jozef Tóth 6 bodů pro slovenský tým – do finále o zlatou přilbu nepostoupil)
1970:	2.liga: Matador Bratislava 4.; mistrovství Slovenska: 3. (Břeclav 1., Břeclav 4., Žarnovica 4., Žarnovica 3.); turné Young Czechoslovakia vs. Young Anglia: Kopřivnice 60:48 (Jozef Tóth nestartoval), Březolupy 66,5:41,5 (Jozef Tóth 1 bod) a Žarnovica 64:44 (Jozef Tóth 3 body); test matche Rakousko vs. ČSSR: Vídeň 53:53 (Jozef Tóth 9 bodů), Mattersburg 53:54 (Jozef Tóth ?)
1971:	1.liga: Matador Bratislava 2. ve skupině B (Jozef Tóth 29 bodů z 80 bodů celku dohromady); kvalifikace pro MR jednotlivců 1972: 7. v předkvalifikaci (Liberec 15., Kopřivnice 8., Žarnovica 4.) , z kvalifikace postoupil jako náhradník (Plzeň ?, Praha 13., Pardubice 15.); mistrovství Slovenska:1. (Břeclav 5., Žarnovica 1., Žarnovica 1., Žarnovica 1. Žarnovica 1.); Zlatá přilba SNP 4.
1972:	1. liga:Speedway club Bratislava 4. ve skupině B (Jozef Tóth ve dvou závodech ze čtyř 18 bodů z celkových 61); MR jednotlivců: z pozice náhradníka nestartoval; kvalifikace pro MR jednotlivců 1973: 8. v předkvalifikaci (Žarnovica 11., Plzeň 4., Liberec 8.), 12. v kvalifikaci (Čakovice 16., Liberec 7., Pardubice 11.); mistrovství Slovenska: 1. (Žarnovica 1. Žarnovica 1., Žarnovica 1., Žarnovica 3., Žarnovica 1., Břeclav 2., Břeclav 2.); Zlatá přilba SNP 3., volný závod Moravské Budějovice 2.
1973:	kontrolní závody reprezentantů:2. v první kole (Slaný 9., Slaný 3., Čakovice 1.), 9. v druhém kole (Pardubice 4., Pardubice 10., Svitavy 6.); MS jednotlivců: předkolo Prelog 6., první kolo Krumbach 14.; 1. liga: Speedway club Bratislava 3. ve skupině B (Jozef Tóth 31 bodů z 69 bodů klubu celkem), postoupila do skupiny D, jejíž výsledky nejsou kompletně známy; MR jednotlivců: 16. (Slaný 8., Čakovice 5., Kopřivnice DNR, Ostrava DNR, Praha, Pardubice, Svitavy a Březolupy nestartoval); kvalifikace MR jednotlivců 1974: 6. v předkvalifikaci (Žarnovica 5., Zohor 4.,Plzeň 7.), 13. v kvalifikaci (Ostrava 11., Kopřivnice NS, Čakovice 6.); mistrovství Slovenska: 2. (Žarnovica 7., Žarnovica 1., Žarnovica 1., Zohor NS, Zohor NS); Pohár 4 zemí Břeclav: ČSSR 1. (Jozef Tóth 6 bodů), mezinárodní závod Praha – Strahov 10., test match Bratislava vs. Katowice v Zohoru 39:69 (Jozef Tóth 8 bodů), test match Slovensko vs. Praha v Zohoru 89:29 (Jozef Tóth 15 bodů)
1974:	kontrolní závody reprezentantů: nebyl nominován do MS (Pardubice 13. Pardubice 14. Pardubice 13.); 1.liga: Speedway club Bratislava 4. ve skupině B (Jozef Tóth 19 bodů z 56 bodů klubu celkem); kvalifikace o MR jednotlivců 1975: 9. v předkvalifikaci (Čakovice NS, Zohor 2., Plzeň 12.), 15. v kvalifikaci (Praha NS, Slaný NS, Pardubice 10.); mistrovství Slovenska: seriál nebyl dokončen, Jozef Tóth vedl po dvou závodech (Zohor 2., Zohor 1.); Pohár 4 zemí Zohor: ČSSR 1. (Jozef Tóth 8 bodů), Zlatá přilba SNP: 12.
1975:	1. liga: Kopřivnice 1. (Jozef Tóth 38 bodů z 239 bodů klubu celkem); kvalifikace o extraligu 1976: Kopřivnice 2. (Jozef Tóth 25 bodů z celkových 114 bodů klubu celkem); kvalifikace o MR jednotlivců 1977: 4. ve skupině A (Chabařovice 3., Chabařovice 5., Kopřivnice 6., Březolupy 10.); tréninkové lednové závody v Kopřivnici 7. a 3., Pohár přátelství v Zohoru 12., Zlatá přilba SNP 8., Zohor vs. Opole 44:34 (Jozef Tóth 12 bodů); Ostrow a Opole vs. Kopřivnice 49:26 (Jozef Tóth 4 body)
1976:	extraliga: Kopřivnice 5. (Jozef Tóth 20 bodů z 93 bodů klubu celkem); kvalifikace o extraligu 1977: Kopřivnice 3. (Jozef Tóth 25 bodů ze 112 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 6. v semifinálová skupina B (Žarnovica 5., Zohor 9., Chabařovice 5., Plzeň 7.), 15. ve finále (Praha 12., Slaný 14., Pardubice NS, Březolupy 12.); kontrolní závod v Žarnovici na závěr březnového soustředění závodníků Žarnovice a Březolup 2., Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 8., test match Kopřivnice vs. Opole 45:33 (Jozef Tóth 1 bod), mezinárodní závod Zohor 7., Zlatá přilba SNP 7., Kopřivnice vs. Swietochlowice 30:46 (Jozef Tóth 5 bodů)
1977:	2. liga: Zohor 1. (Jozef Tóth ve třech závodech 25 bodů z 211 bodů klubu celkem); kvalifikace o 1.ligu 1978: Zohor 3. (Jozef Tóth 19 bodů z 97 bodů klubu celkem); mistrovství Slovenska: 8. (Zohor 3., Zohor 4., Žarnovica NS, Žarnovica NS); mezinárodní závod jednotlivců v Zohoru 10., Zlatá přilba SNP 11.; test match Žarnovica vs. Lublin 58:50 (Jozef Tóth 14 bodů a třetí místo v jízdě nejlepších jednotlivců obou celků); dubnový seriál Pohár národní mládeže: Targoviště 7., Šumen 14. Pleven NS, Plovidv NS, Sofie NS, Lublin vs. Žarnovica 73:23 (Josef Tóth 1 bod)
1978:	2.liga: Zohor 3. (Jozef Tóth v jediném závodě získal tři body ze 184 bodů klubu celkem); Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 5.

---

Autor mnohokrát děkuje Ing. Jozefu Treščákovi ze Žarnovice, který text lektoroval, za cenné připomínky a fotografie z jeho archívu. Srdečné díky za doplnění článku patří rovněž pp. Vladimíru Paigerovi z Kopřivnice a Jiřímu Krátkému z Brna. A pochopitelně samotnému Jozefa Tóthovi za jeho čas a pohostinnost během dvou skvělých setkání v Bratislavě na sklonku února 2017.

---

Foto: Antonín Škach, Karel Herman, Juraj Kováč, archív Ing. Jozefa Treščáka a archív autora