Elektrická Bobina má z Kolína za sebou nějakých sto třicet kilometrů. Strojvůdce v její kabině otáčí rukojetí brzdiče samočinné brzdy DAKO precizně, aby i poslední vagón osobního vlaku zastavil svými dveřmi na nástupišti ve stanici Ústí nad Labem – Střekov. Pak stahuje okénko, aby byl svědkem podívané, která v půli sedmdesátých let nebyla zase až tak běžná. Z hytláku se totiž bude vykládat plochodrážní motocykl! Absence vlastnictví automobilu byla jen jedna z mála překážek, s nimiž se musel Miloslav Čmejla potýkat. Ale pojďme se na život závodníka a spíkra, který si nikdy k mikrofonu nezapomněl vedle dobré nálady vzít také srdce a koule, organizátora i neúnavného propagátora sportu levých zatáček podívat poněkud blíže. A to nejen proto, že dnes slaví své devětašedesáté narozeniny, k nimž mu za všechy své čtenáře magazín speedwayA-Z gratuluje.

 

Zrozen v pupku československé ploché dráhy

Polepy. Nálezy vypíchané keramiky dokládají, že lidé zde žili již v mladší době kamenné. Písemné prameny dokládají existenci obce již roku 1343. Silná zeď, kterou zkraje devatenáctého století zbourali při stavbě kaple Všech Apoštolů, by mohla pocházet z nějaké tvrze. Nicméně malebná sakrální stavba na návsi je jedinou historickou památkou. Pomineme-li však ještě hřbitovní kapličku zasvěcenou svatému Václavovi a čedičový balvan zvaný Dorfstein považovaný za pranýř. Přitom v okolí není jediný čedičový lom…

Obcí s nějakými šesti sty obyvateli ležící na dohled od Litoměřic mohl ještě před nedávnem projíždět plochodrážní fanoušek, který cestou ze severu do Mšena poněkud zbloudil. Přitom ještě před půl stoletím místní asfaltový ovál patřil k tomu nejlepšímu, co československý sport levých zatáček měl. Ale abychom uchopili naše dnešní povídání za správný konec, vlastně počátek, musíme se na časové ose vrátit ještě o kousíček nazpět.

Úplně přesně ke čtvrtku 15. února roku 1951, kdy se domem učitele Jaroslava Čmejly rozezněl křik novorozeného chlapečka, který dostal jméno Miloslav. „Narodil jsem se doma,“ ujímá se slova onen křikloun, který za bezmála sedmdesát let své životní pouti stačil pořádně zmužnět. „Pokud nebyl malér, chodily porodní báby rodit domů.“

Maminku Marušku při jejím odpočinku řev plochodrážních motorů nerušil. Jednak byl únor, kdy se v našich zeměpisných šířkách jezdilo přece jen sporadicky. Ale především ovál měl v severočeské obci teprve vzniknout a kromě chmele ji pořádně proslavit. V sedmapadesátém proběhly první krůčky v pískovně, odkud se logicky přešlo na hřiště.

„Plochou dráhu jsme měli za barákem,“ posunuje se Miloslav Čmejla o pár let dopředu. „Táta dělal v klubu tajemníka. Hodně to táhnul. Byl učitel, uměl mluvit, proto byl při závodech spíkr. Hlásil motokros a motokáry v okolí. A pak později v mý době i plochou dráhu v Chabařovicích.“

Když se konaly závody, místní páni kluci měli pré. „Chodil jsem se dívat na Tomíčky a Kaspery, co tady závodili,“ potvrzuje Miloslav Čmejla svou příslušnost mezi ně. „Trénovali tady Ústečáci. Jako první věc koupili basu piva a pak nacpali slámu do štrúzoku. V Polepech bylo starý dřevěný kino, vedle dřevěná bouda patnáct metrů na patnáct ještě po Němcích. Uvnitř velká místnost a tam spali na železnejch‘ postelích. Starej‘ Volf strašně chrápal a nikdo s ním nechtěl spát.“

 

Počátky plochodrážní závislosti

Metylalhohol je sice nejjednodušší alifatický alkohol, ovšem setsakramentsky nebezpečný. Po proniknutí do krve se rychle váže s bílkovinami a již třicet gramů látky s chemickým vzorcem CH3OH způsobí ochrnutí očního nervu a možná i smrt. Když však hoří ve spalovacím prostoru motoru plochodrážního stroje, jeho vůně může způsobit pozitivní závislost na světě speedway. Mnohdy i celoživotní, jíž vás žádná léčba nezbaví.

„Metylem jsem myl motor,“ odbočuje Miloslav Čmejla poněkud od smyslu narážky. „Je to jako trichlor, rozpustilo to tu mastnotu. Když jsem myl jen motor, tak to šlo, ale když jsem myl celou motorku, měl jsem ji jako z praku. A pak jsem poznal, v čem spočívala metylová aféra.“

Nicméně nás přece jen zajímá počátek jeho závodní kariéry. „Jak jsem čuchnul k metylu s ricinem, lákalo mě to,“ připouští, že také on se stal plochodrážním závislákem velice snadno a poměrně rychle. „V Polepech poznával Ústečáky. Byla mezi nimi legenda pana Volfa. V padesátým osmým tu testoval ESO. Mělo ještě vidle, co se povolily a zase se daly složit.“

Z jeho vzpomínek vystupují další velké osobnosti. „Jan Knedlík, Karel Průša, bylo tu soustředění, kam přijeli Honza Volf, Karel Voborník, Zbyněk Novotnej‘,“ vypočítává. „Jeho táta dělal startmaršála, měřil dva metry. Klidně závodníka u pásky obešel, vzal jeho motorku za rámeček. Trhnul tou svou lopatou a on byl hned o tři metry zpátky. A nikdo ani necek‘. Jednou mu ten rámeček zůstal v ruce, jak tahal. Byly to zajímavý věci. Kolik mě bylo, no, ještě před vojnou.“

Miloslav Čmejla nezůstával jen v pasivní roli diváka. „Připravoval jsem jim dráhu, za to mně půjčovali starou motorku,“ vypráví. „Ne vždycky šla natočit, třeba mi odjeli a já se teprve rozjel. Táta sekal trávu a já trénoval na klubovým Esu. Najednou bum a ležel jsem. Táta seběh‘ dolů ze svahu, kosu pořád v ruce a utíkal ke mně. A já měl prasklou přilbu. V Polepech byl totiž na asfaltu písek. Buď se to dláblo a šel jsi rychle, nebo ses přetočil a šel do prken.“

 

Konečně v ostré akci

Plochodrážní stadión hned za rodným domem. Otec členem top managementu klubu, který pořádal závody a měl své vlastní motocykly. Ideální konstelace, aby mladý muž začal podnikat své první krůčky nejen na polooficiální bázi. Pakliže jste přesvědčeni, že se náš příběh bude dle takového ideálního scénáře vyvíjet i nadále, jste vedle jak ta jedle.

„Táta byl proti tomu, abych závodil,“ uvádí věci na pravou míru Miloslav Čmejla, přičemž dodává, že svého rodiče nachytal na švestkách. „Nikdy mi neříkal, že sám závodil. Až později jsem podle fotek zjistil, že tady na pískový dráze jezdil handicapy na dvěstěpadesátce. Měl po Němcích přilbu a gumák a jel plochou dráhu. A tak jsem byl samouk, všechno jsem si musel dělat sám. Táta se o mě bál, fandil plochý dráze, pomáhal jí, ale nechtěl, abych ji jezdil já.“

Jenže ještě předtím našel ve své poštovní schránce dopis, který jej zval, ať si na vojenské správě v Litoměřicích vyzvedne povolávací rozkaz. „Půl roku jsem byl ve Stříbře,“ popisuje Miloslav Čmejla. „Pak jsem šel do Litoměřic. Jezdil jsem s osmikolovým Skotem. Hrával jsem fotbal a hokej, na vojně jsem místo plochý dráhy hrál tenis. To byla kodešovská éra, když vyhrál Paříž.“

Z Litoměřic je to přitom do Polep kousíček, doslova coby kamenem dohodil. „Na vycházky jsem chodil domů,“ usmívá se Miloslav Čmejla. „Když byly závody, dělal jsem startmaršála. Pamatuju se na utkání Slanýho proti ROW Rybnik, když jeli Antoni Woryna a Andrzej Wyglenda, mistři světa ve dvojicích.“

Přitom snil, že se jednoho dne přece jen sám vydá v jejich stopách. A na konci své dvouleté vojenské služby se přece jen dočkal. Pro sezónu 1974 bylo vypsáno premiérové mistrovství republiky juniorů do jednadvaceti let, čímž jsme o celé tři roky předběhli FIM s jejím evropským šampionátem. Už před Zlatou přilbou Československa v třiasedmdesátém se jel prvně juniorský závod, který ještě nenesl název Zlatá stuha. Vyhrál jej Jiří Jirout před Emilem Sovou a Alešem Drymlem. Na sklonku října se v rozpětí třech dnů konalo soustředění mladých závodníků pod trenérským patronátem Antonína Kaspera.

„Končil jsem vojnu,“ ujímá se slova opět Miloslav Čmejla. „Ústečáci hledali stadión, byl jsme s nimi v kontaktu, že bych se u toho motal. A Jarda Zobal mi dal avízo, že je možnost jet do Čakovic na juniorský soustředění. Bydleli jsme tam v nějakejch‘ bytovkách.“

Opravdická závodní kariéra odstartovala! „Poprvý v životě jsem stál na lajně ve čtyřech,“ prožívá Miloslav Čmejla svůj debut znovu po bezmála půl století. „Poznal jsem tam spoustu vrstevníků, některé jsem pak potkával pravidelně na dráze. Byl pro mě zážitek, že nás trénoval pan Kasper, to pro nás byla čest. Od jara jsem pak už byl v klubu v Ústí nad Labem. Začali jsme stavět novej‘ stadiónek v Chabařovicích. Půjčili mně motorku a já se rozjížděl.“

 

Konec bezdomoveckých časů

Plochodrážníci z Ústí nad Labem nebyli žádná ořezávátka. Výmluvným způsobem o tom svědčí ligové medaile, ať už v první fázi soutěže na přelomu padesátých a šedesátých let, či po sezóně 1968, kdy na československé ovály oficiální šampionát družstev definitivně vrátil. Jenže jejich bolavou Achillovou patou byl vlastní stadión.

V dobách, kdy Miloslav Čmejla svou kariéru startoval, ovál stadión TJ Lokomotiva na Bukově otevřený na Prvního máje 1958 byl již dávnou minulostí. Ostatně tramvajová linka s číslem pět, která u něho měla svou konečnou zastávku, také. Jepičí život vdechly sudičky do vínku také provizorní malé trati sportoviště TJ Chemička v Klíších, jejž Ústečanům sloužila jako domovská koncem šedesátých let.

Plochodrážníci ze severočeské metropole našli azyl nejprve v Krupce a v Chomutově, aby posléze zakotvili v Polepech. „Jezdili jsme ligu v Polepech jako Ústí,“ říká Miloslav Čmejla. „Byl tam asfalt. Pak ho zakázali, ale je tam dodneška, jen ho zavezli a postavili hřiště. Tribuny z šedesátejch‘ let stojí dodnes.“

Zákaz asfaltových podkladů plochodrážních drah zvládly kluby různě. Zatímco Slaný, Plzeň a Březolupy své tratě přebudovaly, sport levých zatáček skončil v Břeclavi i v Polepech, kde ovál ještě nějakou dobu sloužil závodům překotně se rozvíjejících motokár. Dlužno podotknouti, že v dobách komunistického centrálního ekonomického plánování na fůru let dopředu nebylo zajištění patřičných financí na takovou investici snadnou záležitostí.

Roku 1974 závodilo Ústí nad Labem v Polepech naposledy, protože se již všemi svými silami snažilo, aby se bažina na okraji Chabařovic proměnila v útulný stánek ploché dráhy. „Dělali jsme si všechno sami,“ ukazuje Miloslav Čmejla mozoly na své dlani. „V úterý bejvaly tréninky. Přijeli jsme a místo ježdění na motorce jsme makali. Třeba jsme vozili starý pražce a dělali stupně v terénu. Za tejden jsme je zase vytahovali a vozili zpátky. A pak jsme v sobotu jeli někam na ligu a trénovali jsme takhle!“

Nad výsledkem tehdejšího snažení užasnete ještě dnes, sotva zaparkujete své auto před chabařovickým areálem. „Dělal jsem tam hodně s Bohoušem Polákem, on byl zedník,“ říká hlavní aktér našeho dnešního příběhu. „Byl jsem jedinej‘ dojíždějící z dálky a přesto jsem měl nejvíc hodin. Dávali mě za vzor, ale nijak jsem to nepocítil. Každej‘ rok přišla nová motorka, dostával ji nejlepší jezdec klubu. To byl Jarda Zobal, ale jak jsem ho začal porážet, tak to pravidlo zrušili.“

 

Kontinentální hvězdy ve vraku autobusu

Nicméně v pětasedmdesátém byl Jaroslav Zobal stále ještě neoddiskutovatelnou jedničkou klubu v první lize, byť mu Miloslav Čmejla spolu s Josefem Fišerem statečně šlapali na paty. Soutěž byla tragická. Po fatálním zářijovém pádu Josefa Trojáka v Kopřivnici se ze závodu počítalo jen sedm jízd. Březolupy jako výraz smutku odstoupily, nazítří do Žarnovice nejely a posléze závěrečný mítink na svém ovále zrušily.

Chabařovice skončily poslední s minimálním odstupem na Prahu alias Čakovice. Důležité se však stalo, že konečně závodily na svém vlastním stadiónu. Rok 1995, kdy dle plánů vládnoucích soudruhů měl spolu s celým dnešním ústeckým předměstím podlehnout náporu ozubených monstrózních důlních rypadel hladovějících po hnědém uhlí, se zdál nesmírně daleko.

Dnešní Kostěnice proti tehdejšímu vybavení v Chabařovicích vypadaly jako Wembley, nicméně v půli července pětasedmdesátého se zde jako jeden z prvních konal závod jako řemen. Většina z šestnáctky účinkujících se totiž rekrutovala z kontinentálního finále světového šampionátu družstev ve Slaném.

„Depo byly jen bariéry,“ popisuje Miloslav Čmejla. „Za ním tekl potok, v něm jsme se myli. Převlíkali jsme se ve vraku autobusu, který měl vymlácený skla. Byl tam i Henryk Glücklich, ale nestartoval, tvrdil, že mu ve Slaným někdo ukrad‘ motorky. Pak jsme se asi za tři měsíce dozvěděli, že je sám prodal Němcům. Přišlo tři tisíce diváků, hlava byla na hlavě.“

Rozhodně se měli na co dívat. „Zenon Plech si sednul na motorku a začal pít šampaňský,“ vybaví si Miloslav Čmejla závod, po němž Jiří Štancl stál na nejvyšším stupínku nad ruským duem Grigorij Chlynovskij a Valerij Gordějev. „Místo něho jel náhradník Petr Podhola a už v nájezdu byl první.“

V tu chvíli české osazenstvo depa jen vydechlo nevěřícné ‚ty vole!‘. „Najednou tam zničehonic s sebou švihnul o zem,“ pokračuje Miloslav Čmejla. „Přišel do depa a všichni se ho ptali, co se stalo. On říkal, že nic. Chtěli jsme vědět, proč tedy spadnul. On se přiznával, že když viděl, že je první a uvědomil si, kdo je za ním, raději s tím sám praštil, aby ho nepředjeli. Moh‘ bejt‘ slavnej‘ aspoň jedno kolo, vydrželo mu to ale jen sedmdesát metrů. Vyšel o tom dokonce článek v německým Bahnsportu.“

Někdy v tu dobu se mohl odehrát i příběh, jímž tento článek začíná. „Motorky jsem měl doma v Polepech a do Chabařovic jsem dojížděl,“ poslouží chabařovický závodník bližším vysvětlením. „Vzali mně je do poštovního vozu a ve Střekově je vyložili. Kluci z Chabařovic pro mě přijeli autem s vozejkem.“

Vlaková přeprava závodních strojů byla fenoménem ještě na počátku padesátých let. Slavný fotograf Miroslav Jireček by vytáhnul historky, že on se svými kamarády vozil motokrosové motocykly po železnici na krajské přebory ještě okolo roku 1965. Ve služebním voze musely mít z titulu bezpečnostních předpisů suché nádrže, takže jejich jezdci měli kanystry s benzínem u sebe. Seděli na nich na chodbičce kuřáckého vagónu a připalovali si jednu cigaretu od druhé. Ovšem Miloslav Čmejla byl o nějakých deset let později možná vůbec posledním motocyklovým závodníkem, jehož cesta na závodiště začínala na nádraží.

Každopádně by to nebyl ani on, kdyby mu na mysl nepřišla další humorná historka. „Po závodech jsme s manželkou jeli vlakem do Polep,“ směje se. „Měl jsem věnec kolem krku, v kupé jsme byli jen my, když přišel průvodčí. Povídám mu, že jedeme z Ústí, jeli jsme závody a měli jsme stejně bodů s Libercem, já jel rozjezd s Pepou Rybářem a porazil ho a tím pádem jsme byli druhý a Liberec až třetí. On jen, že ten věnec je pěknej‘, a nechal nás jet zadarmo.“

 

Kdo chytá ve vzrostlé lebedě

Na sklonku sezóny 1975 absolvoval Miloslav Čmejla kvalifikaci do mistrovství republiky jednotlivců, které se napřesrok rozšířilo. Vlastnímu finále předcházely dvě semifinálové skupiny a on se coby náhradník dostal do té označené písmenem B. Proniknout mezi postupující šestku nebylo rozhodně snadné, jelikož již sám postup mezi dvaatřicet semifinalistů byl kumšt.

„Ve skupině se mnou jezdili reprezentanti, třeba Petr Ondrašík nebo Honza Hádek,“ přibližuje Miloslav Čmejla, jemuž nejvíc utkvěl v paměti zážitek z květnového závěru skupiny na plzeňských Borech. „Televizní přenos hlásil pan Šťastný, on měl takový kecy, že se lidi hihňali. V Plzni to udělali tak, že jeho komentář šel nejen do éteru, ale i na stadiónu. Pepa Fišer z Chabařovic tam jel taky. Spadnul, šel přes hrazení, za ním rostla lebeda metr a půl vysoká.“

Diváci u televizních obrazovek i v ochozech stadiónu měli drama v podání bývalého skvělého československého silničního závodníka rovnou z první ruky. „Nejdřív bylo ticho,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Pak se Franta ozval, že se tam nikdo nehejbá. Šli tam pořadatalé, rozhrnovali lebedu a hledali ho. Našli motorku, zvedli ji, dali ji na dráhu, ale závodníka nemohli najít. Josefa nakonec objevili, ale byla to strašně dlouhá doba.“

Z Plzně si chabařovický závodník odvážel i jiný zážitek. „Zaparkoval jsem v depu,“ usmívá se. „Měl jsem oktávii a kluci, ať si ji na tom místě nenechávám. Já jel hned první jízdu. Přijel jsem do depa a už jsem viděl, že mám rozbitý čelní sklo. Oni se mohli smíchy pochcat. A bylo možný, že jsem si to rozbil zrovna já sám.“

Cesta domů nebyla zrovna idylická. „Z Plzně do Chabařovic je kus cesty,“ povzdechne si Miloslav Čmejla. „Jel jsem tam, že jsem si nasadil helmu, brejle a šálu okolo krku. Proti mně jezdili lidi a jen zírali. Díra v autě a za volantem přilba! Ani nevím, jak jsem dojel…“

Podobných příhod byla spousta. „V Chabařovicích se stávalo, že se dělalo na motorce,“ přisadí si. „Mechanik se otočil pro nářadí, a když se obrátil nazpět, motorka si to drandila po hrázi a do rybníka. A pak už skákaly jen ryby. Nebyly ještě chcípáky, vrčelo to pořád.“

 

Technika brzdí

Vzestup formy Miloslava Čmejly, jenž se v sezóně 1976 stal bodově nejproduktivnějším mužem Chabařovic, nešel bohužel ruku v ruce s progresem klubu. Ten dvakrát dokonce na své prvoligové závody nepřijel. Jednou do Žarnovice, podruhé do Kopřivnice. Poslední příčce se nevyhnul a při rekonstrukci ligy na tři stupně, se pro rok 1977 ocitnul v nejnižší druhé lize.

„Jezdili jsme nejen ligu, ale i kvalifikace,“ připomíná Miloslav Čmejla standardní rutinu druhé půle sedmdesátých let. „Čakovice, Kopřivnice, Liberec, Žarnovica… Byly to veliké zážitky, s klukama z jiných klubů jsme se potkávali často. Byli jsme kamarádi.“

Do jeho paměti se hodně vryl ovál v Liberci, samozřejmě ve své staré podobě před rekonstrukcí do současného tvaru. „Tam mi to jezdilo,“ zasní se. „Mám zážitek. Jednou mi tam nejela motorka, přišel pan Kasper. Když viděl, že jedu dobře, nabíd‘ mi, jestli nechci půjčit od nich. Já vyhrál a pobil dva jeho rudokožce!“

Překvapení bylo dokonalé. „Pan Kasper se smál, jaký je to rozdíl,“ pokračuje Miloslav Čmejla. „Já se ptal, jestli mi tu motorku ještě půjčí. On jen kroutil hlavou, že už ne. Porazil jsem dva jeho závodníky. každej‘ bod byl dobrej‘ a on potřeboval, aby postoupili.“

Rozdíl mezi RH Praha a svazarmovskými kluby byl zhruba stejný jako mezi výrobcem vojenských stíhaček a spolkem kluků stavějící modely kluzáků z balzy. Jako pádný argument může posloužit Jiří Svoboda. V severočeském týmu nikterak neexceloval, ovšem vojna v policejním motoristickém oddíle jej vystřelila až do reprezentace.

„Jednou mě porazil Standa Klenovec,“ poslouží Miloslav Čmejla dalším zážitkem. „Mně totiž přestala jet motorka. Jeli jsme do depa, on na mě koukal přes tu masku a povídá: ‚jo, Mílo, závody se vyhrávaj‘ v garáži‘. Dodnes se tomu smějeme. On postoupil, měl fakt dobrý motorky, ale já mu to vrátil při kvalifikaci v Kopřivnici.“

V tomto případě šlo o předkvalifikaci o postup do mistrovství republiky 1977 zkraje června šestasedmdesátého. „V Kopřivnici jsem byl druhej‘ a v Ostravě čtvrtej‘,“ upřesňuje. „To jsem měl pád, ale ještě jsem sed‘ na motorku a jednoho dojel. Dostal jsem se do rozjezdu o třetí místo. Jako ceny byly tři sady skleniček a mně se líbily už před závodem. Mechanik se smál, že místo v Avii na ně má.“

Teď šlo o to zvítězit v rozjezdu. „Dráha byla rozbitá,“ nezapomněl Miloslav Čmejla dodnes. „Jeli jsme tam tři. Odpálil jsem první a ved‘ jsem. Míla Černý jezdil druhej‘. Hlídal jsem si náskok dva, tři metry. Objížděl jsem ty díry venkem. A on, ta kurva, to v poslední zatáčce prdnul rovně přes ty díry a do cíle přijel o půl metru přede mnou. Přišel jsem o věnec i o skleničky a mechanik se mnou až do Polep nemluvil.“

Celoživotní věrnost ploché dráze se však Miloslavu Čmejlovi vyplatila. „Je to asi čtyři, možná pět let,“ blíží se happy endu své ostravské story. „Hlásil jsem ve Mšeně a Míla Černý mi přines‘ dárek. Rozbalil jsem ho a uvnitř byly skleničky. On se smál, že mě mu bylo líto, tak mi je koupil. Původní sada byla už rozbitá, přines‘ mi jinou, ale bylo to pěkný.“

 

Promítá se film celého života

Druhá liga anno domini 1977 byla smutná, když se v září v Chomutově zabil Karel Červenka hájící barvy Mariánských Lázní. Miloslav Čmejla získal skoro třetinu všech bodů Chabařovic, které opět skončily u dna tabulky. Napřesrok to ovšem našemu hrdinovi tolik nefrčelo. Do formy se ovšem vrátil Jaroslav Zobal, skvěle se rozjeli bratři Bohuslav a Milan Polákovi. Růžky vystrkoval rovněž Ladislav Šifalda.

Severočeši doprovodili Březolupy do kvalifikace o první ligu. Moravané excelovali i v ní a postoupili do středního patra československé ligy, které si nenechala vzít Žarnovica. Chabařovice s Čakovicemi zůstaly ve druhé lize. Avšak Miloslav Čmejla již pošilhával po nové výzvě.

Dlouhá dráha! „Za to může Ivan Mauger,“ vydechne Miloslav Čmejla, aby v reakci na pozdvižené obočí začal líčit, jak se věci doopravdy mají. „V sedmdesátým šestým vyhrál na Jawě světový finále v Mariánkách. To už mi to jezdilo docela dobře. Byl jsem se podívat, dostal jsem se do depa. Dlouhá se mi zalíbila, a když jsem viděl, jak Ivan vyhrál, učarovalo mně to.“

Hned v sedmasedmdesátém byl vypsán první ročník mistrovství republiky na dlouhé dráze. Šampionát se však nerodil snadno. Zjara se konala tři kola, ale podzimní část se nikdy nekonala. Zdeněk Kudrna, který tehdy dal dohromady nejvíce bodů, proto nikdy nebyl vyhlášen šampiónem.  Tím prvním vůbec se napřesrok stal Jiří Štancl.

„Mě nechali svýzt v sedmasedmedesátým,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Trpěli mě, svez‘ jsem se na kostřitřasu. Druhej‘ rok to samý, pak jsem se zvednul. Míla Verner, ale říkal, že je závodníků moc. Já si však vymoh‘, že chci jet. Vyhrožoval jsem, jestli neudělají kvalifikaci, dám to do novin.“

V dubnu 1979 byl program mistrovství republiky na dlouhé dráze vskutku třídenní. První den se trénovalo a závodilo dle rozpisu na krátkou dráhu. Druhý den přišel ostrý šampionát, jenž měl hned o čtyřiadvacet hodin později následovat dalším závodem. Jenže ten se však utopil v záplavách deště.

Problém ale nebyla jen voda z nebes. „Přijeli Rusové, že by chtěli zkusit dlouhou,“ je Miloslav Čmejla naštvaný i po letech. „Po tréninku přišli za některejma z nás, že nepojedeme. Chyt‘ jsem se s Mílou, že jsem vyhrál kvalifikaci, mám bejt‘ vyhozenej‘ a Rusové se přišli povozit při mistrovství republiky.“

A tak coby náhradník absolvoval jen dvě rozjížďky. „Když přijel Standa Dyk, hned vytáhli novýho dlouhána, já měl motor na krátkou,“ líčí detaily. „Ale stejně jsem jim ukázal, že na to mám. Jel jsem mistrovství republiky čtyřikrát a až to poslední jsem měl motorku po Petru Ondrašíkovi. Jirka Štancl odjel a já s Pavlem Karnasem bojoval o druhý místo. Na rovinkách mi ujížděl, ale zjistil jsem, že se dá dojet, když to zalomím a narovnám to do cíle, jako to dělal Jirka Štancl, naberu rychlost a budu tam dřív.“

Jenže… „Začal jsem to rovnat, ale nedal jsem hlavu dolů,“ dostává se Miloslav Čmejla k bodu, kde udělal chybu. „Dostal jsem cejchu a šel na držku. Během sekundy se mi promít‘ film celýho života. O tom jsem do tý doby jen slýchal, je neuvěřitelný, jak to mozek dokáže.“

 

Dobrodružství na dlouhé i na ledě

Začátky Miloslava Čmejly na dlouhé dráze byly hodně dobrodružné. „Na první trénink jsem se připravoval vedle Evžena Erbana,“ vzpomíná. „S mechanikem se začali tlemit, ale nechali mě jet. Vyjel jsem na dráhu, rozjel to, dal za dvě. Měl jsem brejle korunovky, byly vypouklý. Koupil jsem je od jednoho chlapa po koruně celou bednu se sto kusy.“

Záhy se měl přesvědčit, proč prve v depu vzbudil takové pozdvižení. „Jak jsem nabral rychlost, brejle puf a otočily se,“ popisuje své zmoudření. „Jak byly vypouklý, narvaly se mi do očí. V depu se mě ptali, jestli jsou brejle dobrý. Měl jsem jen kombinézu, ostatní si pod ní dávali noviny. Když jsem po první jízdě přijel úplně modrej‘ po cejchách, pochopil jsem.“

Samostatnou kapitolou byla příprava dlouhodrážního motocyklu. „Postupně jsem kupoval věci,“ vypráví Miloslav Čmejla. „Od pana Moulise jsem měl zadní kyvnou vidlici. Doma jsem našel pružiny. Přední vidlici jsem měl klasickou ze speedway, z krátký byl i motor, sehnal jsem si převodovku, měli ji v Chabařovicích asi někde ve stodole. Kolo na dlouhána jsem měl taky z klubu. Rám, předek, motor, všechno kraťas. Spojky byly klíneček na kužel. Kolikrát jsem ho ztratil. Uvolnilo se to, klínek cvaknul a šup, najednou mě ozubená spojka předběhla.“

V amatérských podmínkách bylo nemožné dlouhodrážní svět dobýt. „Když to soudný viděli, na čem jezdím, říkali, že jedu jak z partesu,“ souhlasí. „Snažil jsem se, aby mi Chabařovice sehnaly motorku, ale marně. Od tý doby se Mariánky staly mým miláčkem, od roku 1976 jsem tam byl každej‘ rok a od čtyřiadevadesátýho tam až do loňska spíkroval.“

Jméno Miloslava Čmejly najdeme ve výsledkových listinách mistrovství republiky na dlouhé dráze v letech 1979 – 1983. S výjimkou jednaosmdesátého, kdy se šampionát nekonal. V té sezóně se chabařovický závodník příliš neobjevoval ani na krátkých oválech. Zúčastnil se však mistrovství Československa na ledové ploché dráze.

„Ledy jsem jednou viděl jako malej‘ kluk v Úštěku na jezeře,“ otevírá Miloslav Čmejla další kapitolu svého plochodrážního curriculum vitae. „V Chabařovicích je zkoušel Jarda Zobal, pak se toho chytil Bohouš Polák. Klub mu šel na ruku, dal mu motorku, ale on byl poctivec, děla si všechno sám. Jednou jsme se dohodli a já jel na závody s ním.“

Na rybníku u Modlan však Miloslava Čmejlu začaly svrbět závodnické dlaně. „Nechali mě svýzt,“ pochlubí se. „Cpal jsem tam nohu jako na krátký, ale Bohouš mě naučil, že musím motorku pokládat a dávat ruku na led. Byl jsem zamrzlý ploše sám, paráda, moh‘ jsem jet kilometr a půl a pak se vrátit. Postupně jsem pochopil, že to drží, a jak se to musí jet, abys nevyjel z dráhy.“

Od tréninku byl je krůček k závodům. „Jel jsem ledy asi dva roky, pár závodů, moc jsem toho nenajezdil,“ říká Miloslav Čmejla. „Měl jsem motorku od klubu, bydleli jsme v autobusu, kam se k nám všichni cpali ohřát se. Poznal jsem se tam i se Zdeňkem Kudrnou. Později jsem na naše přátelství navázal tradičním pohárem, který předávám v Mariánkách. Nechám vykecat všechny, co říkaj‘, že si na tom dělám jméno. Nikdo jinej‘ Zdeňka nepřipomínal, tak jsem začal já.“

 

Zasloužená kalba ve Slávii

Přelom sedmdesátých a devadesátých let zastihnul AMK Chabařovice na špici druhé ligy. Pro postup do vyšší divize bylo třeba uspět v kvalifikaci, jenže v ní se pokaždé prosadil jiný klub. Roku 1979 Severočechy vyřadilo SVS Pardubice, které s mladými borci vtrhlo do druholigového rybníku jako dravá štika. Napřesrok se situace opakovala.

Ve vlastní druholigové soutěži se Miloslav Čmejla blýsknul jedenácti body v Liberci, kde měl o den dříve stejně jako předtím v Čakovicích deset bodů. „Jednou jsme jeli do Liberce,“ prezentuje se Miloslav Čmejla historkou trošku z jiného soudku. „Chcalo a druhej‘ den se měly jet závody. Šli jsme si někam sednout a ožrali jsme se, že se stejně nepojede. Jenže od rána svítilo sluníčko a my koukali jako blázni. Ve dvě hodiny jsme jeli závod jako fík. Kdyby tenkrát byly trubičky, nejel bych z nás nikdo. Drželi jsme se hesla pana Volfa. Na práci jsme jako draci a po práci rekreaci!“

Avšak nazpět k lize. Na podzim 1980 v kvalifikaci svou prvoligovou příslušnost na chabařovický úkor uhájila Kopřivnice. V jednaosmdesátém se změnil styl kvalifikace. Již se nejezdila dle formule čtyřčlenných týmů, ale stylem dvojutkání posledního týmu z vyšší soutěže s vítězem té nižší. Kopřivnice doma rozdrtila Chabařovice rozdílem téměř čtyřiceti bodů, takže byť odjížděla z ústeckého předměstí poražena, celkové skóre ji opět udrželo v první lize.

Miloslav Čmejla se v ligové sestavě neobjevoval stejně jako roku 1982. Nicméně když jezdící trenér Karel Voborník potřeboval, nastoupil v Čakovicích. Jeho skóre se zastavilo na deseti bodech, což byl výkon, který ten den dokázal jen Bohumil Polák. A sám kouč, jenž nebyl poražen vůbec. Podzimní kvalifikace se však jela v osmičlenných týmech a hrdina našeho vyprávění se do sestavy pro duely s pražským béčkem náramně hodil.

„Chabařovice potom postoupily až do extraligy, byly v ní i třetí, doma remízovaly s Pardubicemi a porazily Olymp,“ dostává se Miloslav Čmejla do devadesátých let, aby v časostroji svého příběhu rychle zařadil zpátečku k letopočtu 1982. „Jezdil jsem s Karlem Voborníkem, mně šly starty, on mě kryl a já mezitím poodjel. Jezdili jsme na vítězství, což bylo výborný. Základ jsme postupu dali už v Praze.“

Na Markétě domácí béčko vyhrálo, ale jen rozdílem dvou bodů. „Odvetu si pamatuju velmi dobře,“ posouvá se Miloslav Čmejla do Chabařovic o čtyřiadvacet hodin později. „Povídali jsme si, že jsme v Praze zajeli dobrej‘ závod. Dělali jsme si srandu, že prohru Pražákům vrátíme a postoupíme. Kolem poloviny závodu to vypadlo, že to opravdu dopadne. Začali jsme přemejšlet jinak, že to dotáhneme do konce, že se taková šance nemusí opakovat.“

A vskutku, na chabařovickém kontě bylo nakonec o dvacet bodů více, než dosáhli Pražané. V celkovém součtu se pochopitelně smáli Severočeši, kteří se po sedmi letech mohli zase chystat na první ligu. Jejich radost byla pochopitelně neskutečná.

„Bylo to slavný, velká sláva, dvojnásob, protože jsme porazili Prahu!“ prožívá Miloslav Čmejla znovu triumfální moment. „Porazit Pražáky byl sen každýho klubu. Oni měli všechno nejlepší. Přirovnal bych to k tomu jako, když naši v hokeji vyhrají nad Rusáky. Předseda klubu tenkrát řek‘, že vítězství bylo na nás všech, a že každej‘ bod byl důležitej‘.“

Úspěch bylo pochopitelně nutné pořádně oslavit. „Zapili jsme to večer v restauraci Slávie v Chabařovicích,“ usmívá se Miloslav Čmejla. „Bylo to velký. Přišlo hodně kluků. Já mám ten dojem, že jsem potom spal v klubovně. Jindy jsme v Chabařovicích taky trošku popili, někteří tam přespali. A Standa Klenovec ráno vstal a zjistil, že místo peřiny spal pod sovětskou vlajkou.“

 

Mikrofonem cesta od řidítek neskončila

Chabařovice si v první lize 1983 rozhodně nepočínaly s rozpačitostí nováčka. Skončily druhé za vítěznou Žarnovicou a nechaly za sebou Kopřivnici a ZP Pardubice. Miloslav Čmejla ovšem v třiaosmdesátém závodil naposledy.

„Konec kariéry jsem nekalkuloval,“ svěřuje se. „To přišlo samo. Byl jsem ženatej‘, měl jsem dvě děti. Začínal jsem přemejšlet, že se něco může stát. jezdění je pěkný, ale uvědomoval jsem si, že pár lidí při něm přišlo o život. Věděl jsem, že bude těžký se loučit. Ale byla sranda, že jsem skončil se závoděním a hned začal hlásit.“

A jak na takový nápad vůbec přišel? „Napadlo mě to z jednoho důvodu,“ vysvětluje. „Jednak jsem s tím koketoval už před závoděním i během něho. S tátou jsem dělal akce pro děti a veřejnost. A tak jsem se rozhod‘ to zkusit, protože kamarádi mi říkali, že mám pusu dost prořízlou. Netušil jsem, co zažiju, a jak slavný lidi budu mít u mikrofonu.“

Práce komentátora jej udržela při ploché dráze dodnes. „Jo, moje kariéra se prodloužila skoro o čtyřicet let,“ souhlasí Miloslav Čmejla. „Třeba jeden rok jsem vyhlásil z devíti mistrů osm. Nebudu neskromnej‘, že jsem těch mistrů za tu dobu vyhlásil třeba sto čtyřicet. Několik mistrů Evropy a světa, vítěze mezinárodních závodů, hlásil jsem i v Mühldorfu. A jako každej‘ spíkr sním o tom, že mi půjčej mikrofon v Pardubicích a v Praze. Ale to se mi díky několika lidem asi nesplní. Dostal jsem aspoň možnost hlásit Zlatou přilbu na Slovensku.“

S bezdrátovým mikrofonem v ruce byl u nás průkopníkem myšlenky komentovat závody zprostředka stadiónu. Novátorský byl i jeho styl zapojit do děje i diváky. Nicméně různé kontroverze a zákulisní tahy způsobily, že jej na české ploché dráze již prakticky neslýcháme. Jinde však o moderátorský servis neúnavného propagátora sportu levých zatáček trvá velký zájem i nadále.

„Spíkrování se mi líbí,“ vyznává se. „Proto jsem využil pozvání i z jiných odvětví. Často jezdím moderovat motokros i silniční okruhy. I do slovenského Holíče, kde závody pořádá Peter Baláž. Předloni k desátýmu výročí pozval i legendu Giacoma Agostiniho, kterýho jsem měl tu čest zpovídat pro diváky.“

V posledních letech se Miloslav Čmejla etabloval jako organizátor a vymyslel si Moto Show. „Pro děti dělám různý akce spoustu let, a že ve Štětí se nachází starej‘ atletickej‘ stadión o rozměrech plochý dráhy,“ zdůvodňuje. „A že tam můžou bejt‘ v akci závodní motorky. A děti se na nich můžou svézt.“

V našich podmínkách není rozhodně obvyklé, že by se jednotlivec pustil do organizace plochodrážních mítinků.  České ledy nikdy neměly takové kulisy jako na kanále v Račicích. A protože příliš měkká paní Zima nedovolila jedinou remízu, místo Moto Show se na štětském stadiónu konaly již dva volné závody stopětadvacítek.

„Ve Štětí motorismus není,“ říká Miloslav Čmejla. „Teď se tady mohly projíždět krosky, čtyřkolky i plochodrážní motorky. Díky tomu mě poznává spousta dětí a na ulici se mě ptají, kdy se zase pojede, a kdy se zase můžou přijít svýzt. Největší majstrštyk, jak to nazýváš ty, ale byly ledy. Velká návštěva diváků potvrdila, že je to báječná záležitost a skvělá reklama sportu. Zase slýchám často otázky, kdy se pojede zase, ale to má v rukou příroda.“

 

Plochá dráha navždy v srdci

Miloslav Čmejla nevnímal plochou dráhu snad jen jako kojenec ve svém rodném domku v Polepech. „Díky ní zažívám nádherné chvíle,“ bilancuje dlouhé šedesátileté období. „Přestože se občas najdou nepřející, velká část lidí mi fandí. Rád se s nima potkávám. Díky nim mi sport dává do života mnoho krásného. Poznal jsem spoustu opravdických legend. Tou největší byl Ivan Mauger. Díky moderování mě baví dělat i talkshow se slavnými lidmi.“

Rád vzpomíná i na Grega Hancocka, který byl pravidelnou posilou Mšena v extralize. „S Rudou Greplem jsme se jeli podívat do Austrálie,“ usmívá se. „Stáli jsme pět metrů před Gregem, on měl v ruce brejle. Nepoznal nás, vůbec ho nenapadlo, že bychom tam byli. Najednou ukázal a vykřik‘ ‚Rudolf!‘. A byl z toho dvojitej‘ Brežněv.“

Ne všechny plochodrážní zážitky byly příjemné. „Jízdu po mě se zabil Josef Troják,“ posmutní při vzpomínce na září pětasedmdesátého v Kopřivnici. „Přijel jsem do depa a on vjel na dráhu. A pak Karel Červenka o dva roky později v Chomutově. Stalo se to v mý jízdě. Vidím to dodnes. Pět centimetrů rozhodlo o jeho životě. Tříska z prken se mu štípla do oka. Přesto všechno je plochá dráha krásná, ale nikdy nezapomenu na ty, co jí obětovali svůj život.“

Z jeho paměti se znovu a znovu vynořují příhody, které mu plochodrážní sport přinesl. „Krásný zážitky mám z Polep,“ říká. „Poznal jsem tam plejádu závodníků. Luboš Tomíček, Jaroslav Machač, Richard Janíček, Stanislav Svoboda, Průšové, Milan Wagner. A Jarda Volf a Pavel Mareš, to byl největší zážitek vidět tyhle dva. Setkal jsem se s oběma osobně i s Lubošem Tomíčkem, kterej‘ byl u nás na kávě.“

Zašlé plochodrážní dny jsou dnes v Polepech již dávno minulostí. „Tréninky a hlavně závody přitáhly spoustu diváků,“ líčí muž, jemuž se právě na zdejším stadiónu stala plochá dráha osudovou. „Tři tisíce diváků na mistrovství republiky byly běžný. Jenže pak zakázali asfalt, taťka se pídil, co se dalo udělat. Kraj i autoklub slibovaly, že pomůžou, stálo by to sto tisíc. Taťka přišel s metodou, že se to úplně vymete, zůstane jen asfalt, tam by přišel materiál. Pak by se to pokropilo chemikálií, asfalt by se rozpustil, protekl by níž a zpevnil to. A do toho makadamu by se zaválcovala vrstva antuky. Ale ty peníze na to nikdy nikdo nedal.“

Bylo by možné vzpomínat dál a dál. Vždyť Miloslav Čmejla toho nedokázal málo. Jako jediný plochodrážník napsal sám knihu a o ploché dráze publikoval okolo dvou set článků v novinách. Na dostihové dráze v Pardubicích natočil dokument o Antonínu Kasperovi. A ještě nikdy nikdo nedokázal sám upořádat závody ledařského mistrovství republiky v Račičích i další akce ve Štětí. Klobouk ze své hlavy musí sundat dolů i jeho nejzavilejší nepřátelé.

On však zůstává skromný a nezapomíná na slova díků. „Velmi si vážím spolupráce a kamarádství s Rudou Greplem, Jirkou Opočenským, Martinem Morávkem, Bohoušem a Milanem Polákovými a Petrem Balážem,“ dodává.

 

Plochodrážní kariéra Miloslava Čmejly (*15.2.1951) v kostce:

okolo 1969:	první krůčky za řidítky plochodrážního motocyklu v Polepech před nástupem na povinnou dvouletou vojenskou službu
1973:	coby náhradník absolvoval čtyřdílnou sérii kontrolních závodů juniorů v Čakovicích, kde se v konečném součtu dělil o dvacáté až dvaadvacáté místo
1974:	Ústí nad Labem startovalo ve skupině A 1.ligy (umístění za vítězným Libercem a další detaily nejsou známé); 4. Cena Podpřipska v Polepech – dopsán propisovačkou do programu, ale umístění není známé
1975:	Chabařovice 5. v 1. lize (Miloslav Čmejla 29 bodů ze 106 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: dráhová rezerva posledního závodu semifinálové skupiny A v Chabařovicích (15.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1976: skupina A – celkové umístění není známé, ale postoupil jako náhradník (Chabařovice 11., Chabařovice 7., Kopřivnice ?, Březolupy 14.); Pohár ČSR – jako dráhová rezerva mimo závěrečnou klasifikaci (Břeclav NS, Březolupy NS, Chabařovice 9., Liberec 14.); červencový mezinárodní závod jednotlivců v Chabařovicích s využitím závodníků ze slánského kontinentílního semifinále družstev 16.
1976:	Chabařovice 5. v 1. lize (Miloslav Čmejla 33 bodů z 95 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 15. v semifinálová skupina B (Žarnovica 14., Zohor 16., Chabařovice 11., Plzeň 14.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1977: 2. ve skupině A (Kopřivnice 2., Ostrava 4.), 5. ve finále (Liberec 5., Čakovice 7.); kvalifikace o MR jednotlivců 1977: 15. ve skupině B (Pardubice 14., Liberec 14., Slaný 15.); 9. v prvomájové Ceně Chabařovic, 4. při celostátním podniku jednotlivců v Liberci
1977:	Chabařovice 5. ve 2. lize (Miloslav Čmejla 45 bodů ze 170 bodů týmu celkem); národní kvalifikace ČSR: Miloslav Čmejla 18. (Kopřivnice NS, Čakovice NS, Chomutov – náhradník, Chabařovice zrušeny), 8. v Ceně Chabařovic
1978:	Chabařovice 2. ve 2. lize (Miloslav Čmejla 36 bodů z 202 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1979: Chabařovice 3. (Miloslav Čmejla ve dvou závodech ze čtyř 3 body z 86 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. ve skupině A (Chabařovice 8., Čakovice 13.), postup v roli náhradníka do finále, v němž nestartoval; náhradník při Ceně Chabařovic (6 bodů)
1979:	Chabařovice vítězem 2. ligy skupiny A (Miloslav Čmejla 29 bodů ze 132 bodů týmu celkem), ve finálové skupině C 2. (Miloslav Čmejla 17 bodů ze 103 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1980: Chabařovice 2. (Miloslav Čmejla 23 bodů z 89 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. ve skupině B (Čakovice 9., Liberec 5.), postup v roli náhradníka do finále a v něm 16. (Plzeň náhradník, jediná jízda, Chabařovice 15.); MR dvojic: kvalifikace Liberec 7. (s Ladislavem Šifaldou); MR na dlouhé dráze: 15. (Mariánské Lázně (jediný závod, náhradník, druhý podnik odvolán pro déšť); MR na ledové dráze: 17. (Polička NS, Svitavy NS, Solopysky 15., Žďár nad Sázavou NS, Červený Kostelec NS)
1980:	Chabařovice vítězem 2. ligy (výsledky všech závodů nejsou známy); kvalifikace o 1. ligu 1981: Chabařovice 2. (Miloslav Čmejla ve dvou závodech ze čtyř 13 bodů ze 125 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 15. ve skupině B (Čakovice 13., Chabařovice 14.); MR na dlouhé dráze: 17. (Mariánské Lázně náhradník, Mariánské Lázně 14., Mariánské Lázně NS); volný závod na ledové dráze Tábor – škrtnut ve vytištěné startovní listině, Cena Chabařovic 10.
1981:	Chabařovice vítězem 2. ligy (Miloslav Čmejla nebyl v sestavě); kvalifikace o 1. ligu 1982: Kopřivnice vs. Chabařovice 67:29, Chabařovice vs. Kopřivnice 57:39, celkově Kopřivnice vs. Chabařovice 106:86 (Miloslav Čmejla nebyl v sestavě); MR na ledové dráze: 20. (Svitavy NS, Horní Hamry 11., Velké Hamry NS)
1982:	Chabařovice vítězem 2.ligy (Miloslav Čmejla jediný závod v Čakovicích 10 bodů z 308 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1983: RH Praha B vs. Chabařovice 49:47 (Miloslav Čmejla 3 body), Chabařovice vs. RH Praha B 58:38 (Miloslav Čmejla 2 body), celkově Chabařovice vs. RH Praha B 105:87; MR na dlouhé dráze: 15. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?)
1983:	Chabařovice 2. v 1. lize (Miloslav Čmejla 17 bodů z 221 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. v kvalifikaci v Liberci, postup jako náhradník do finále, v něm 18. (Kopřivnice NS, Březolupy NS , Čakovice 12., Plzeň NS); MR na dlouhé dráze: 17. (Mariánské Lázně 12., Mariánské Lázně 13., Mariánské Lázně NS)

Foto: archív Miloslava Čmejly, archív speedwayA-Z, Pavel Fišer a Antonín Škach

Jsou tři jako kamarádi ze slavného románu Erika Marii Remarqua. Také je spojuje spousta zážitků. S největší pravděpodobností je před každým plochodrážním závodem v Žarnovici najdete u jednoho stolečku v restauraci Rada Fusky před kuželnou na stadiónu. Páni v nejlepších letech. Ovšem jen do chvíle, než prvně zabouří plochodrážní motory. Potom vyletí jako vosy, když jim klackem píchnete do hnízda. Jaroslav Drahoš figuruje v seznamu mistrů republiky, Roman Višváder disponuje příjmením, které by i dnes v ochozech neznal jen ten největší ignorant. A Tibor Pružinský… Možná marně pátráte v paměti, kdo to vlastně je. Dějiny sportu levých zatáček jsou však psány nejen hvězdami nejjasnější velikosti, ale i borci, jimž v jejich kariéře strkal osud pod nohy klády letitých lesních velikánů.

 

Večer předposlední lednové soboty dvacátého roku našeho století je ve slovenské Stupavě ospalý jako horník po dvou nepřetržitých dvanáctihodinových šichtách. Hotel na hlavní třídě má tři hvězdičky, ale poloviční ceny než nedaleká metropole Slovenské republiky. Přesto v jeho restauraci není problém sehnat volný stoleček. A když společnost hned vedle dokončí oslavy kulatých narozenin, v místnosti se rozhostí ticho. Do uší příjemně zní záhorský dialekt slovenského jazyka. Zážitek stíhá zážitek. A i hodně tlustý blok se najednou zdá být jakoby po redukční dietě, protože je na zachycení vyprávění trojice plochodrážních veteránů tenký, až příliš tenký. Pojďme se dnes zaposlouchat do vzpomínek Tibora Pružinského…

Nepříznivé okolnosti na startu kariéry

Zohor, starobylá obec nedaleko slavnějších Malacek, v půli sedmdesátých let žil sportem levých zatáček. Právě zde konečně našli svůj stálý domov bratislavští plochodrážníci. Naděje na ovál v hlavním městě definitivně zhasla v sedmašedesátém, když fotbalisté ze svého stadiónu Rapid v Ružinově motoristy vykopli jako míč.

Poté Bratislava jezdila své domácí závody na asfaltu pod břeclavským hradem, dokud dílem jejich vlastních rukou nevznikl ovál právě v Zohoru. Místní chlapci, kteří trávili přestávky ve škole dlouhými debatami o motocyklech, měli rázem nového brouka v hlavě. A to tím spíš, pořádal-li se nábor plochodrážních závodníků.

Tibor Pružinský však vyrůstal o kousek vedle v Lozornu a své dnešní kamarády měl poznat až po návratu z vojny v jednaosmdesátém. Prahnul po závodních motocyklech a o náborové akci dobře věděl, přesto se jeho cesta za plochodrážní řidítka prodloužila. A to byl prvně na závodech již ve svých patnácti!

„V roce sedmdesát čtyři jsem byl v Žarnovici na Zlaté přilbě s Lacem Eliášem jako mechanik,“ přibližuje svou první zkušenost s plochodrážním sportem. „Pocházím z Lozorna stejně jako on. Byl jsem s ním i v Zohoru další rok, ale to už jsem chodil na učňák.“

Rok 1975 však byl nejčernější sezónou československých plochých drah za bezmála celé století jejich existence. V září při první lize v Kopřivnici vyhasl život Josefa Trojáka. Ještě předtím se v květnu shodou černočerných okolností zrovna v Zohoru fatálně zranil Ladislav Eliáš. Reakci rodičů Tibora Pružinského, když jim jejich šestnáctiletý potomek položil na stůl dokument pro jejich souhlas se svým závoděním na ploché dráze, si dokážete představit sami.

„Naši Laca znali,“ potvrzuje Tibor Pružinský vaši dedukci. „Bylo to po jeho smrti, tak mi to nechtěli podepsat. Pak jsem si musel odkroutit vojnu. Vrátil jsem se v jednaosmdesátém. Vydělával jsem na auto, abych mohl začít jezdit na tréninky.“

 

Jaroslav Drahoš se s bratry Romanem a Dušanem Višváderovými znal ještě na zohorské základce. Na samotě na Pieskoch na dohled od rakouské hranice, kde žil Ján Višváder, strýc chlapců, tropili nejen klukoviny, ale testovali i své amatérsky postavené závodní motocykly. Kolikrát jim maminka Višváderová, kterou letos čekají oslavy osmdesátin, musela pořádně vyprat žrádlo! Celá trojice poté skončila na ploché dráze. Jaroslav Drahoš se stal juniorským mistrem republiky, ale na evropském šampionátu se vážně zranil. Bratry Višváderovy z dvouleté vojenské služby dostal až úpis na práci v ostravských dolech. V jednaosmdesátém sport levých zatáček začal pěstovat také Tibor Pružinský.

Plochodrážní pódia ve druhé sezóně kariéry

Tibor Pružinský se v sedlech různých motocyklů proháněl již jako teenager a po vojně jeho touha po závodění sílila. „Chtěl jsem něco jezdit,“ svěřuje se o čtyřicet let později. „Koupit motokrosovou motorku byl problém, nebyly peníze. A tak jsem zvolil plochou dráhu. V Zohoru jsem dostal rám, motor a kola. Poskládal jsem to a začal pomalu trénovat.“

Astrologové by neváhali s prohlášením, že hvězdy stojí v optimální konstelaci. „Měl jsem ještě motokrosovou dvěstěpadesátku čízu, originální tovární,“ říká muž, který coby traktorista byl v ideální kondici. „Pak jsem pořídil ještě třistaosmdesátku. Trénoval jsem na nich, měl jsem dobrou fyzičku a sílu z práce, ale na krosce jsem to ještě vylepšoval.“

Bez Jaroslava Drahoše a Romana Višvádera byl záhorský celek outsiderem druhé ligy 1981. Soutěž vrcholila zkraje července dvěma závody v Zohoru. Ten první však pořádaly Březolupy a místní závodníci v něm nestartovali, jelikož jim ligový jízdní řád určil zrovna volný los. Na druhý se však prvně do závodní akce chystal i Tibor Pružinský.

Nebyla to žádná velká sláva. Ani pro klub, který nastoupil jen se třemi muži v základní sestavě bez náhradníka, ale s juniorem, jenž tehdy jezdil dvě speciální rozjížďky se svými vrstevníky. Během šestnácti rozjížděk tehdejšího rozpisu dal dohromady pouhopouhé tři body. Postaral se o jeden z nejhorších výsledků nějakého družstva v celé historii české a československé ligy. Ostatně ani sám hrdina našeho vyprávění nemohl být spokojený, když se u jeho jména nezaskvěl žádný bod.

Do konce sezóny stihnul ještě mistrovství Slovenska. Tehdy se smrsklo na jediný závod v Žarnovici, zúčastnilo se jej jedenáct závodníků. A Tibor Pružinský skončil jedenáctý… Jenže rok se sešel s rokem a on šel výkonnostně nahoru.

Stal se dvojkou za Jaroslavem Drahošem v zohorském týmu, s nímž stál v srpnu před zraky svého domácího publika na nejnižším stupínku pódia. Ještě předtím však skončil třetí v Žarnovici při třetím podniku mistrovství Slovenska. Celková čtvrtá pozice jej poslala do kvalifikace o postup do šampionátu Československa, v níž ovšem zůstal viset v kvalifikaci.

 

Kdyby v ploché dráze platila přímá úměra mezi výsledky a mírou nadšení, již čtyřicet let by naši ligu nevyhrával nikdo jiný než Zohor. Zdejší borci jezdili naostro už při trénincích, o čemž by výmluvně mohly svědčit jejich lékařské karty. Od cesty na závody je neodradila ani nutnost jezdit Avií, jejíž korbu kryla jenom plachta. Klub jim ovšem nemohl vytvořit adekvátní podmínky a tak Zohor rok co rok uzavíral tabulku druhé ligy, tehdy ještě třetí československé divize. Ke všemu zohorské borce trápila zranění.

První fraktura v životě stála sezónu

V třiaosmdesátém bylo mistrovství Slovenska uzavřeno již na začátku května. Hostováním březolupských závodníků, na jejichž pořadí však nebyl v závěrečné klasifikaci brán zřetel, se do šampionátu vrátil klasický rozpis s šestnácti závodníky na dvacet rozjížděk. Tibor Pružinský byl druhý v Zohoru, aby posléze v Žarnovici skončil druhý za Zdeno Vaculíkem. Zopakoval svou celkově čtvrtou příčku z předešlého roku, avšak v kvalifikaci o postup do mistrovství republiky jednotlivců se objevit neměl.

Další týden po Žarnovici startovala druhá liga svým úvodním kolem v Březolupech. Zohorští přijeli jen ve třech. Trio Jaroslav Drahoš, Dušan Višváder a Tibor Pružinský skončilo poslední, ale se stejným skóre jako Čakovice. Kralovalo pražské béčko, ovšem druhé Březolupy daly do kupy jen o pět bodů více než Slováci.

„Už v osmdesátém druhém se mi začalo dařit, i v lize jsem udělal nějaký bod,“ povzdechne si Tibor Pružinský, jemuž právě výše zmiňovaná březolupská liga nikdy nemůže vymizet z paměti. „Po závodech jsme v Březolupech seděli v reštyke. Bavili jsme se, kdo měl co zlomené. Já neměl nic. A druhý den pak byl ten Zohor…“

Právě na domácí dráze si anděl strážný Tibora Pružinského evidentně vzal náhradní volno. „Luboš Jedek jel první, já druhej‘,“ popisuje. „Honil jsem ho, ale ti dva za námi spadli. Vlajkaři se dívali na nás, jak se naháníme, a nemávali červenými vlajkami. Prášilo se, byla to první jízda. Byl jsem za Lubošem a ležící motorku před sebou uviděl na dva, tři metry. Luboš se jí vyhnul, já ji trefil.“

Z diagnózy běhá mráz po zádech ještě dnes. „Kotník utrhnutý, tříštivá zlomenina,“ líčí Tibor Pružinský stylem mistra hororů. „V tom místě nejsou klouby, utrhnuté chodidlo se mi klinkalo na šlachách. A sezóna byla fuč.“

Plochodrážní kola se pořád točila dál, ačkoliv se svět Tibora Pružinského zmenšil do rozměrů nemocničního pokoje. „Měl jsem devítikilové závaží na noze,“ popisuje. „Na pokoji se mnou ležel Dušan Višváder, udělal si na tréninku kličku. Ležel jsem tam dva týdny, poprosil jsem ho, ať mi od té tíhy trošku uleví. On jednou rukou to závaží zvednul a já hned věděl, že je to špatně. A tak jsem mu řekl, ať to dá zase zpátky.“

Hospitalizace se naštěstí blížila ke svému konci. „Pustili mě z nemocnice,“ pokračuje Tibor Pružinský. „Udělali mi dlouhou sádru. Tak jsem si ji zkrátil, abych se vešel do auta. Cestou do Lozorna mě stavěli policajti, protože jsem měl nohu v sádře vystrčenou z okýnka a položenou na blatníku.“

 

Uběhne dalších devět let. Vladimír Višváder dostane na poslední chvíli pozvánku od Evžena Erbana ke startu ve Zlaté přilbě v Pardubicích. Na něco takového se nedá říct ne. Co na tom, že má na noze ještě sádru ze žarnovické Zlaté přilby SNP?! Ta se prostě sundá svépomocí a pro doktora se vymyslí nějaká výmluva. Jenže než závod všech závodů skončí, má nohu zlomenou opět. Stejně jako Aleš Dryml totiž doplatí na setsakramentsky prodloužený první nájezd Václava Milíka po startu malého finále. Divit by se mohl jen ten, kdo by nevěděl, po boku jakých zohorských tvrďáků dospíval.

Do roka a do dne

Muž oblečený do pruhované kombinézy totiž po svém úrazu rozhodně nemyslel na invalidní důchod, avšak již roku 1984 opět na oválech proháněl své soupeře. „Měl ji Pišta Eliáš,“ vysvětluje, jak se ke svému charakteristickému závodnímu oblečení dostal. „Emigroval, jezdil v Německu za Ruhpolding a kombu poslal zpátky na klub.“

Zvětšoval se rovněž jeho strojový park. „První motorku jsem si poskládal, pak jsem dostal od klubu další,“ popisuje. „Čtyřventil, co měl centrální sání. Jezdil jsem i tady ve Stupavě, v osmdesátém druhém. Když se Jaro Drahoš ženil, vozil jsem mu nevěstu.“

Ve druhé lize se mu dařilo. Ve druhém závodě v pořadí, který se konal v dubnu v Zohoru, skóroval dokonce jedenácti body z dvanácti možných. Žarnovický úvod slovenského šampionátu jej zastihnul dvakrát těsně pod pódiem. V Zohoru byl nejprve šestý, avšak závěrečný mítink seriálu mu ve stejný den přinesl další pohromu.

„Zase pád v Zohoru,“ pokrčí rameny. „Jeli jsme s Dušanem Morávkem vedle sebe. Já venek, on vnitřek. Šel do mě, až jsem spadnul. A zase jsem si zlomil ten samý kotník…“

Na rozdíl od předchozího roku Tibor Pružinský sezónu dokončil. „Noha už nefungovala a nebylo to ono,“ nedostává se k happy endu. „V Plzni jsem jel kvalifikaci, odstartoval jsem jako první, ale dojel poslední. Když to nejde, tak to nejde.“

A tak se jeho kariéra navzdory slibným nadějím uzavřela. „Bohužel, nebylo to z mojí viny, stává se to,“ nese se jeho hlas stupavskou restaurací. „Máš pětadvacet roků. To už uvažuješ jinak. Nikdo ti nic nedá a čekáš narození dcery. Tak jsem toho nechal…“

 

Ti kamarádi mohli být vlastně čtyři. Jenže Dušana Višvádera jeho veliké srdce zradilo na začátku října 2013. Jeho bratr Roman spolu s Jaroslavem Drahošem a Tiborem Pružinským dále cestují jako diváci za zážitky po plochodrážních oválech. Zohor už bohužel mezi jejich destinacemi není. Místní klub se v sezóně 1985 zvednul díky hostování Václava Milíka a Oldřicha Řezníčka, nad nimiž v jejich Pardubicích zlomili hůl. Jaroslav Drahoš v posledním závodě soutěže zkraje července dostal tým na nejvyšší stupínek pódia, když v rozjezdu za sebou nechal čakovického Václava Matunu. Jenže to již ploché dráze v záhorské obci bohužel zvonila hrana, protože nepřátele porazit nelze, obzvlášť jsou-li vybaveni byrokratickými razítky.

Varšavská velká cena s plnou parádou

Zohor vstoupil na ligovou scénu nesmírně úspěšně. Roku 1977 vyhrál druhou ligu. Dodnes se najdou lidé, kteří zazlívají Zdenovi Vaculíkovi, že se druhý den po své svatbě nevrátil aspoň na závěr kvalifikace o postup, když už jej Žarnovica získala pro sebe natrvalo. Od té doby Záhoráci uzavírali druholigovou tabulku. Když se v pětaosmdesátém vyšvihli na druhou příčku za Březolupy, jež nedávno zesnulý Miloš Plzák dovedl do první ligy, jejich stadión uzavřel své brány. Ironie osudu…

„Tréninky tady nebyly pravidelně, kolikrát jsem dojel zbytečně,“ připomíná Tiboru Pružinský, který roku 1985 absolvoval jediné ligové klání v Čakovicích. „Ještě mi seděl Liberec, to bylo hodně podobné jako v Zohoru. Tam mi pan Ledecký říkal, že to s Jarem Drahošem táhneme za tým jenom sami.“

Dnes si při cestě v autě mají o čem vyprávět. „Ano, jezdím s ním na závody,“ usměje se Tibor Pružinský. „Jezdíme pravidelně do Žarnovice, jezdíme do Prahy. Na Grand Prix jsme byli i ve Varšavě.“

Úvodní velká cena letošní roku v půli května přináší zohorským kamarádům nové dobrodružství. „Můj bratr je profesor,“ říká Tibor Pružinský. „Přednáší v Krakově, poprosil jsem ho, ať nám na Varšavu koupí lístky. Zdály se nám nějak sakramentsky drahé. On totiž koupily vipky, do sedmé řady. Ale jednou za život, proč by si to člověk neužil?!“

 

Lednová sobota ve Stupavě se už pomalu tulí k neděli a maskarony z brány nedalekého hradu Pajštún sestřelené Napoleonovými dělostřelci se chechtají do tmy. Trojka plochodrážních kamarádů však ze svých rukávů sype další a další historky. V Zohoru se po roce 1985  jela plochá dráha již jen jednou. V dvaadevasátém bratři Višváderovi uspořádali mezinárodní závod pro svého malého brášku, jenž však mezitím dospěl v bronzového juniora Československa. Ve stejném roce u tchýně Jaroslava Drahoše ve Stupavě přespal Václav Milík se svou manželkou Ivetou. O devět měsíců později se jim v Čáslavi narodil Vašík, současný český šampión.

Život jde dál a plochá dráha se stále jezdí doleva!

Plochodrážní kariéra Tibora Pružinského (*9.5.1959) v kostce:

1981:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský v jediném závodě 0 bodů); M SSR: 11. (jediný závod v Žarnovici)
1982:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský 33 bodů ze 156 bodů týmu celkem); M SSR: 4. (Zohor 7., Zohor 7., Žarnovica 3., Žarnovica 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1983: semifinálová skupina A 14. (Čakovice 13. Chabařovice 15.; Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 13.
1983:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský po zranění odjel dva závody a získal 8 bodů ze 146 bodů týmu celkem); M SSR: 4. (Zohor 3., Zohor 6., Žarnovica 2., Žarnovica 5.)
1984:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský 45 bodů ze 131 bodů týmu celkem); M SSR 6. (Žarnovica 4., Žarnovica 4., Zohor 6., Zohor 12.); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: semifinálová skupina A 18. (Čakovice NS, Plzeň 15.); Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 11.
1985:	Zohor 2. ve 2. lize (Tibor Pružinský v jediném závodě v Čakovicích dva body)

---

Autor mnohokrát děkuje Ing. Jozefu Treščákovi ze Žarnovice za konzultaci výsledků.

---

Foto: Eva Palánová, archív Jozefa Treščáka, archív autora a laskavostí Jaroslava Drahoše

Pardubice – 2. října 1999
Podobný příběh tu byl již o devět let dříve. Náš nároďák byl přímo nasazený do finále mistrovství světa, které se konalo v Pardubicích. Předem se spekulovalo o slabinách soupeřů, které jakoby hrály do karet československému týmu. Nakonec nepřišli diváci, ani medaile. Jenže tohle bylo v půli září 1990. Za dalších devět sezón to bylo o poznání chutnější kafe! Světové finále družstev skvěle zapadlo do zlatopřilbového víkendu a zaplněný stadión se stal svědkem dekorování Čechů stříbrnými medailemi. Něco takového se stalo pouze ve vídeňském Prátru v třiašedesátém a poté již nikdy. Ojedinělý byl také fakt, že se Aleš Dryml stal podruhé v sezóně vicemistrem světa.

 

Prolog

V půli září 1990 se Pardubice chystaly pořádat finále mistrovství světa družstev, na našem území teprve druhé po Slaném 1962 v celé historii šampionátu. Zatímco tehdy si náš národní tým musel svůj postup mezi nejlepší čtyřku vybojovat, během třech dekád se změnila pravidla a družstvo pořádající země mělo účast garantovanou automaticky bez kvalifikace.

Do Pardubic byly rovnou nasazeny také výběry Anglie a Dánska na základě výsledků předchozí sezóny. Z kvalifikace si vybojoval postup tým USA. Ve dvou závodech skupiny A v Olchingu a Mariestadu o pouhé tři body předčil Švédy, kteří se v letech 1988 a 1989 stali nepřekonatelnou překážkou československého nároďáku.

Před závodem tehdejší tisk skloňoval lehkomyslnost Američanů a zálibu Kellyho Morana ve slivovici trefně glosoval i kouč Evžen Erban. Hodně se spekulovalo o krizi dánského týmu, který provázela zranění klíčových závodníků. Ostatně sám Erik Gundersen, jenž o rok dříve při světovém finále družstev v britském Bradfordu doslova utekl hrobníkovi z lopaty, tipoval československý nároďák na bronz.

Evžen Erban nominoval nejlepší sestavu, jakou mohl. Bouřlivák Roman Matoušek se živil v britské lize stejně jako Bohumil Brhel, jenž se dral do postavení esa. Antonín Kasper zdárně překonal určitou stagnaci a s účastí v polské lize se opět potkal se skvělou formou. Zdeněk Tesař po odchodu z Kopřivnice do Pardubic pod vedením mentora a mechanika Jiřího Jirouta šel nahoru jako kosmická raketa. Velké ambice plným právem živil i další domácí plochodrážník Vladimír Kalina na postu náhradníka.

Jenže přišel šok! Nejprve v ochozech, kde se ani náhodou nesešlo tolik diváků jako i tři roky dříve, když se Svítkov stal konečnou zastávkou mistrovství světa dvojic. Ovšem právě devadesátý rok s novými možnostmi zábavy byl dost tristní s návštěvníky i v jiných odvětvích motoristického sportu.

Malá tribunka za první zatáčkou autokrosového závodiště v Nové Pace, na níž se vždycky stály fronty, zívala prázdnotou. Kde zůstali diváci, marně dumal i hlasatel evropského závodu Ecce Homo ve Šternberku nebo jeho kolega při světovém motokrosu v Holicích. Velkou cenu Československa v Brně zachránili tradičně Němci, byť se jim na druhé straně zbourané berlínské zdi otvíraly v motorsportu doposud nevídané možnosti. Nicméně o pár dnů dříve při silničním šampionátu republiky autodrom otevřel veřejnosti pouze sektor C.

Ale nazpět do Pardubic! Rozjížďku s číslem jedna vyhrál Hans Nielsen. Ob jízdu později se prosadil Tommy Knudsen vracející se na ovály po těžkém zranění páteře z Austrálie a odepisovaní Dánové vedli až do rozjížďky s číslem sedm. Vystřídali je Angličané, jimž Dánsko ještě jednou post leadera sebralo. Počínaje dvanáctou jízdou kralovali Američané, kteří si nakonec odváželi mistrovský titul.

A naši? Petr Dufek na stránkách měsíčníku Motoristická současnost připomínal rčení z éry Jiřího Štancla, že být finále světového šampionátu jednotlivců ve Svítkově, máme mistra světa. Renomovaný žurnalista, jehož ke škodě ploché dráhy táhla formule jedna, si jedním dechem posteskl, že dnes již bohužel nemáme Jiřího Štancla…

Zdeněk Tesař vyhrál jednu jízdu, Antonín Kasper, jenž ve středu při soustředění přišel o svůj GM, také jednu. Jenže až po třech nulách v rozjížďce s číslem sedmnáct. Československo skončilo poslední o jedenáct bodů za bronzovými Dány. Jedenáctileté čekání na medaili se prodlužovalo o to víc, že v dalších letech se pro naše borce stalo světové finále družstev nedostižnou metou. Uběhlo však devět let a…

 

Z příliš nebezpečného bikrosu na plochou dráhu

V září devadesátého bylo Aleši Drymlovi devět a otcova závodní kariéra jej pochopitelně oslovovala. „Odmalička jsme s bráchou chtěli závodit,“ ujímá se slova hrdina našeho dnešního příběhu. „Táta nám pořídil malou motorčičku. S Lukášem jsme na ní litali u lesa vedle stadiónu, pak jsme šli na fotbalový hřiště. Bylo nás víc. Pak jsme jezdili na Simsonech, padesátkách a sedmdesátkách. A od dvanácti trénovali na půllitru.“

Ještě předtím oba bratři sváděli líté boje u svého domu. „Jezdili jsme na bikrosovejch‘ kolech plochou dráhu v Polabinách,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Vždycky jsme chtěli vyhrávat. S tátou jsme jezdili po závodech odmalička a v depu jsme si hráli na mechaniky. Sledovali jsme to dětství, cestovali jsme minibusem a dodávkou. Kočovnej‘ život nám tak začal brzy.“

Přitom kariéra Aleše Drymla staršího směřovala již od půli osmdesátých let k dlouhým a travnatým oválů a rodina s ním jezdila na skutečně dlouhé štreky. „Táta jel třeba dlouhou ve Francii,“ vypráví jeho starší syn. „Jeli jsme tam, bylo to za Bordeaux. V kempu jsme trávili tejden před dalším závodem. Měli jsme tam stan, táta rozdělal motorku a připravoval si ji přímo tam.“

Lepší škola se Aleši a Lukášovi Drymlovým nemohla ani dostat. „Byla to pro nás výhoda,“ uznává hlavní aktér našeho dnešního příběhu. „Táta závodil a my se s ním učili. Jak jsme rostli, pomáhali jsme mu. A pak se snažíš závodit na bikrosovým kole doopravdy, když jsme viděli ty velký závody.“

Bikrosová kariéra však neměla trvat příliš dlouho. „Zkoušeli jsme to, jeli i pár závodů, ale padali jsme,“ přibližuje Aleš Dryml. „Mamka proto řekla ‚ne, kluci padaj‘, to jezdit nebudou, je to moc nebezpečné…‘“

Aleš Dryml výmluvným pohledem připomíná své nejtěžší zranění z britské ligy v létě roku 2006 a raději se vrací o dalších deset let nazpět. „První závody jsme jeli s bráchou v devadesátým šestým, byly to dvojice ve Stralsundu,“ vypráví. „Měli jsme německý licence, mohli jsme tak závodit o rok dřív. Znali nás přes tátu a tak nás vzali do závodu.“

Výsledek byl nečekaný. „Jeli jsme svůj první závod, na cizí dráze a hnedka jsme všechny oprali,“ jakoby Aleš Dryml ani po bezmála čtvrtstoletí nemohl uvěřit. „Porazili jsme i místňáky. Oni tam měli natrénováno a naježdíno. A přijedou dva mlaďoši, co tam nikdy nebyli, a všechny je spráskaj‘! Ten pohár pořád mám.“

Ještě v sezóně 1996 se Aleš Dryml stal juniorským vicemistrem Německa. Spolu s Lukášem se prvně představili našim divákům při Zlaté stuze a napřesrok začali vozit vesty s bílými koníky v české extralize. Nicméně licence DMSB odložili až v novém tisíciletí poté, co se oba kvalifikovali do seriálu velkých cen.

 

Stříbro v juniorské Evropě i ve světě

Je poměrně kuriózní, že bratři Drymlovi dokázali vybojovat medaile a to včetně těch nejcennějších ve světových a evropských juniorských šampionátech, ovšem v české juniorce nikdy nestartovali. Pomineme-li ovšem premiérový ročník juniorských družstev v devětadevadesátém. A jsme-li u netradičních věcí, roku 2002 v evropském poháru nastoupili ve Svítkově za Diedenbergen proti Pardubicím!

„Mohli jsme se v Německu dostat k dobrejm‘ závodům díky kontaktům s Monikou Gosch,“ vysvětluje svou tehdejší motivaci Aleš Dryml. „Jezdili jsme bundesligu za Neuenknick a pak za Diedenbergen. Byla to slušná liga a prakticky za rohem.“

Na domácích oválech je však čas od času vítaly uštěpačné poznámky, že přijeli Němci. „Nebylo to jednoduchý,“ povzdechne si Aleš Dryml. „Byli jsme Češi a měli jsme německý licence. Něco jsme vyhráli, na vestě jsme měli český vlajky a hráli nám českou hymnu. A nelíbilo se to ani Čechům, ani Němcům. Ale místa v mistrovství světa a Evropy jsme měli od Němců a Čechům jsme je nebrali.“

Ostatně na přelomu tisíciletí se licencemi zahraničních federací prezentovali také jiní plochodrážníci. Německou měli kupříkladu Robert Král, Petr Vandírek či Karel Průša, slovenskou zase Jaromír Lach, Jaroslav Gavenda, Radek Smolík či Tomáš Topinka. Pravda takový boom roku 1999 poněkud zastavilo opatření, které krajánky postavilo na roveň zahraničních posil v extralize.

Ať tak či onak, Aleš a Lukáš Drymlovi se v německých soutěžích dokázali prosadit na reprezentační posty. Starší z nich na sebe poprvé na mezinárodní scéně výrazně upozornil v premiérovém ročníku juniorského šampionátu Evropy, který byl ještě ohraničen věkovým stropem devatenácti let. V půli července 1998 se z finále ve slovinském Kršku vracel se stříbrnou medailí.

„Když se díváš do startovky, byli tam paliči,“ komentuje svůj tehdejší úspěch po letech. „Vyhrál Rafal Okoniewski. Já byl druhej‘, za mnou Hans Andersen, Krzysztof Cegielski nebo Charlie Gjedde…“

Rok se sešel s rokem a s pardubickým závodníkem bylo třeba počítat víc a víc. Spolu s bratrem Lukášem se rozjížděl při australské sérii Ivana Maugera a hlavní úkol jej čekal ve světovém juniorském šampionátu. Jako německý šampión si mohl vybrat dráhu jako první a jeho volba pochopitelně padla na Pardubice.

Na své domácí dráze stál Aleš Dryml na nejvyšším stupínku spolu s Josefem Francem a Lee Richardsonem. V semifinále v Gdaňsku, kde se ovál po sobotním tréninku přes noc změnil v záludnou hlubinu, přišel o pódium díky pádu. Nicméně šestá příčka jej pohodlně poslala do světového finále v dánském Vojensu, kde se slavilo čtvrtstoletí ploché dráhy.

Dorazilo takřka šest tisícovek diváků, které čekala báječná show největších hvězd za účasti Ole Olsena, Phila Collinse, Ivana Maugera či Jiřího Štancla. Ti se však na ovál dostali až po světovém finále juniorů, které vešlo do historie svou neuvěřitelnou vyrovnaností. Vždyť mezi prvním a osmým byl rozdíl pouhých třech bodů a o bronz se rozjíždělo hned šest závodníků!

Aleš Dryml přitom hrál jednu z hlavních rolí. Páteční trénink byl zrušen kvůli dešti a on nestihl vyzkoušet celou trojici svých motocyklů. Poněkud intuitivně osedlal ten nový, s nímž ještě nejel. Nestačil však otestovat chování stroje při startech, které druhý den hrály klíčovou roli, jelikož se na tvrdé dráze předjíždělo jen s obtížemi.

Sám se o tom přesvědčil, když se několikrát po vylétnutí pásky musel prodírat dopředu ze zadních pozic. Porazil však Lee Richardsona, který pod vedení slavného Johna Davise spěl za titulem. Podlehl však Tomaszi Chrzanowskemu i Rafalu Okoniewskemu. Když pak na závěr dovezl další dva body, stal se vicemistrem světa. Ještě nestačily skončit dodatkové rozjížďky a prostřednictvím svého otce obdržel několik nabídek na kontrakt v britské lize.

 

Další světová výzva na obzoru

„Vojens…“ zasní se Aleš Dryml nad výsledkovou listinou světového juniorského finále po dvaceti letech. „Podívej se na tu startovku. Ta byla jako blázen. Ten závod byl hrozně vyrovnanej‘. Osm lidí bojovalo o bednu a rozdíl mezi prvním a osmým byl minimální. Šest lidí jelo rozjezd. Já byl v pohodě, byl jsem stříbrnej‘.“

Šlo přitom o jeho vůbec první start na legendární dánské dráze. „Byl jsem ve Vojensu poprvý,“ říká. „Byla to menší dráha. Neznal jsem ji, ale byl jsem mladej‘ a chtěl jsem vyhrát. To potom detaily neřešíš. Museli jsme mít taky štěstí s nastavením. Měl jsem, tuším, osmnáct šestnáct převod. Jo, na sedmnáctky jsme přešli až po roce 2000, když jsme začali závodit v Anglii.“

Nyní si Aleš Dryml uvědomuje, jak správné terno s převody udělal. „Byla to možná výhoda,“ zamyslí se. „Soupeři jezdili v Anglii, proto možná ty sedmnáctky ve Vojensu měli. Ale to je jen moje momentální spekulace.“

Nerozvíjejme tedy žádné hypotézy a vraťme se ještě z předvánoční kanceláře ve společnosti Auto Dryml do dánského městečka zkraje srpna devětadevadesátého roku. „Strašně jsem startoval,“ líčí Aleš Dryml. „Vítězství v jízdě jsem měl jen jedno. Super závody a zase překvapení. Bylo mi ještě devatenáct a ta konkurence! Ode mě to asi nikdo nečekal, bylo to vyrovnaný jako blázen, ale já byl pořád v tom bojovném poli.“

Světového vicemistra, který by ještě neoslavil dvacetiny, naše plochá dráha ještě nezažila. Antonín Kasper a Jiří Hnidák v červenci jednaosmdesátého stáli v promočeném Slaném na druhém a třetím stupínku, jenže tehdy ještě evropský šampionát nejlepších juniorů nebyl ještě povýšen na mistrovství světa. Avšak Aleš Dryml měl záhy dosáhnout primátu, jenž žádný jiný český plochodrážník nedokázal doposud překonat vůbec, protože v jedné sezóně získal ještě jedno světové stříbro.

Zkraje října v Pardubicích vrcholil boj o mistra světa družstev. Světový kolektivní šampionát je s letopočtem vzniku 1960 druhým nejstarším v portfoliu plochodrážních mistrovství světa, avšak celý jeho život provázely velké změny. V půli devadesátek se víceméně sloučil se světovými dvojicemi, ale právě shodou okolností roku 1999 se vrátil k utkání čtyř týmů dle modelu, který vymyslel sám Renzo Giannini, tehdy předseda komise CCP při FIM.

Ačkoliv se každý tým skládal ze základní čtveřice a jednoho náhradníka, v rozjížďkách se proti sobě utkávaly dvojice. Model kvalifikace byl velkorysý a startoval již v půli května předkolem ve Venoordu. Nizozemí a Rakousko, které odsud postoupily, však skončily již v kvalifikačních kolech v Abensbergu a Lonigu, která vyprofilovala semifinalisty.

V Poolu si v srpnu pojistili finálovou účast domácí Britové, když si úlohu velkého poraženého střihli Dánové. V jejich nároďáku se naposledy objevil legendární Hans Nielsen, jenž se celý rok loučil se svou bohatou kariérou. Mnohem dramatičtější však bylo o týden později druhé semifinále v Leszně, kde se střetly rovnou tři velmoci.

Jenže Švédům nepřijela esa. Jimmy Nilsen kvůli zranění, Tony Rickardsson se vymluvil na migrénu. Do národního týmu se tak rychle kvalifikoval Peter Svensson, který jezdil nejnižší domácí ligu a do Leszna dorazil jako mechanik Mikaela Karlssona. Všechno vybavení si vypůjčil a nastoupil do závodu.

Švédové nakonec stačili jen na Rusy, zatímco Australané před zraky domácího publika vyřadili Poláky. Do světového finále byli přímo nasazení Američané, kteří obhajovali titul z předchozí sezóny, a pochopitelně také Češi, když se jelo v Pardubicích.

 

Divišovské finále mistrovství republiky mění sestavu

Stejně jako v devadesátém, se vyrojily spekulace, že by naši konečně po dvaceti letech od White City mohli cinknout medailemi. „Česká reprezentace byla tehdy velká,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Tonda Kasper, Bohouš Brhel, Tonda Šváb, Topas, Mário Jirout. Michal Makovskej‘ měl suprovou sezónu. A taky Lukáš. Bylo mu teprve osmnáct, ale nešlo na něj zapomenout.“

Josef Laštovka, který byl manažer české reprezentace, začal národní tým budovat na sklonku srpna. Při tiskové konferenci prozradil, že místo v sestavě má jisté pouze Antonín Kasper. Zároveň se jedním dechem svěřil, že by si přál, aby z Leszna postoupili Poláci. Jednak v koutku duše věřil, že by s nimi jeho svěřenci svedli vyrovnanější boj než s Australany. A také pomýšlel na klubovou kasu, protože by svítkovské ochozy zaplnili polští fanoušci.

Rok 1999 totiž přinesl první repete třídenního klání, kdy se o Zlatou stuhu bojovalo již v pátek, a před nedělní Zlatou přilbou se diváci těšili z dalšího exkluzivního závodu. V osmadevadesátém šlo o challenge o postup do Speedway Grand Prix, nyní bylo světové finále družstev skvělou možností oslavit sedmdesátiny závodu všech závodů. Ostatně tento koncept se s minimálními výjimkami udržel dodnes.

Český reprezentační kouč pochopitelně při nominaci pětice světových finalistů vycházel z výsledků celé sezóny, nicméně samozřejmě musel ctít taktéž aktuální formu. „V tu dobu bych nechtěl být manažerem,“ říká Aleš Dryml s dokonalou přesvědčivostí. „Měl to lehký, protože dobrejch závodníků bylo dost, abys jich pět dal do kupy. Ale máš silnou konkurenci, a když se podíváš na jejich jména, vidiš, že jsou ještě zvučnější, než máš ty. Australani, Amíci, Angláni… A ty přitom víš, že jedeš doma.“

Extraliga osmého září dala Josefu Laštovkovi určité vodítko. Jeho Pardubice pokračovaly v úspěšné ofenzívě, jež je měla nakonec po deseti letech vrátit nazpět na extraligový trůn. V té chvíli s největší pravděpodobností získal místo v sestavě právě Aleš Dryml. Čerstvý světový vicemistr juniorů totiž ztratil jediný bod při konfrontaci s Antonínem Kasperem v rozjížďce s číslem patnáct.

Širší reprezentační výběr zůstal ve Svítkově i po extralize. Ještě večer se sešli v jedné z pardubických pizzerií, aby je posléze čekalo soustředění za účasti specialistů z divišovské Jawy. Kvůli britským povinnostem chyběli Bohumil Brhel, Tomáš Topinka a Antonín Šváb. Marián Jirout si ještě léčil nohu, kterou mu zle potrhal řetěz při zkoušce startu o tréninku před britskou Grand Prix v Coventry.

Nechyběl však Antonín Kasper a Aleš Dryml, k nimž se přidali ještě Václav Milík, Michal Makovský a Richard Wolff. Miloslav Verner, před dvaceti lety předseda SPD, už kostru družstva věděl, nicméně na stránkách Pardubických novin o ní ještě nehovořil.

V Divišově se totiž chystali na pořádání finále mistrovství republiky jednotlivců. A to přineslo překvapení desetiletí. Na nejvyšším stupínku se řehtal dohola ostříhaný Michal Makovský a favorizované Antonína Švába a Bohumila Brhela měl pod sebou. A Tomáš Topinka se po slibném začátku v rozjížďce s číslem dvacet sbíral ze země. V celkovém účtování skončil až desátý.

Konečně přišel první říjnový den. V pátečním vydání Pardubických novin označili Ladislav Schejbal a Petr Moravec český národní tým za černého koně, jenž může pouze překvapit. Doufali ve skvělou diváckou kulisu jako při extralize. První fanoušci si mezitím ve Svítkově kupovali programy supervíkendu.

Měly ještě klasický úzký a podlouhlý formát. Uvnitř našli portréty všech finalistů mistrovství světa družstev. Na stránce s Čechy byli Bohumil Brhel, Aleš Dryml, Antonín Kasper, Antonín Šváb a Tomáš Topinka. Posledně jmenovaný však v tabulce výsledků a rozjížděk chyběl. Na třináctku se totiž dopisoval Michal Makovský.

 

Páteční pódiová rozcvička

Dlužno podotknout, že svítkovský stadión v devětadevadesátém ještě nedisponoval umělým osvětlením. Se Zlatou stuhou proto nebylo možné čekat až do večera. Naopak soumrak musel padnout až po finálové rozjížďce. Aleš Dryml byl v sestavě českého nároďáku jediným juniorem, takže jej očekával zcela pracovní víkend.

„Nebudu si to pamatovat, závodů bylo hodně,“ snaží se Aleš Dryml vybavit si detaily Zlaté stuhy. „Byl to pátek, v sobotu mistrovství světa a v neděli Zlatá přilba. Tři velký závody za sebou! Během třech dnů! Mně bylo devatenáct, byla dohady, jestli na to budu mít, a jestli to zvládnu. Ale já chtěl jet všechno.“

Pochybování o sobě však nebylo na místě. „Byl jsem mladej‘ kluk, řek‘ jsem si ‚ale jo, to zvládnu‘,“ pokračuje pardubický závodník. „To říkám i teď, pro mě nebyl nic problém. Věřil jsem si vždycky, to se musí. Jako když jsem letěl cessnou do Polska…“

Ale to byl zcela jiný příběh… „Zlatou přilbu jsem chtěl vyhrát vždycky,“ nenechá si Aleš Dryml skočit do řeči a ostatně trhat niť jeho vyprávění by byla obrovská škoda. „Tlačily mě hodinky, ale chceš vyhrát přilbu. Přitom na mě polskej‘ tým stavěl a já ho nemoh‘ nechat ve finále padnout. Víš, že jseš závodník, chceš to a tak to prostě zvládnout musíš. A pak mě OIiver Allen poslal do prken. Byl jsem potlučenej‘, unavenej‘, tělo se s tím nevyrovnalo. Únava a bolest a tělo řeklo ‚hochu, konec‘. Ale pak zhasly ty světla (smích).“

Pojďme však raději od Zlaté přilby města Pardubice a finále druhé polské ligy v Ostrowě v říjnu 2014 o patnáct let zpátky ke Zlaté stuze. Češi v ochozech se nadýmali pýchou. Lukáš Dryml jakoby chtěl Josefu Laštovkovi dokázat jeho chybu za slova, že na nároďák má ještě dost času. Vyhrával jednu jízdu za druhou. Aleš Dryml ztratil jediný bod v rozjížďce s číslem čtrnáct, v níž se mezi něj a jeho mladšího sourozence vklínil ještě Josef Franc.

Pražský závodník nakonec na postup do finálové jízdy postrádal jediný bod. Pardubičtí bratři v něm nechyběli. Na startovním roštu si vybrali posty u vnitřního kraje. Lukáš nasazoval červený povlak, Aleš s modrým měl po své pravici Lee Richardssona. Angličan však vinou poruchy neujel ani metr, zatímco rychlý start vynesl k triumfu další vycházející hvězdičku ploché dráhy, Švéda Andrease Jonssona.

„Finále si nepamatuju,“ vraští Aleš Dryml své vysoké čelo. „Možná že jsme měli dohodu, že já odstartuju, vyvezu je a Lukáš zatím pojede dopředu. Startoval jsem líp než brácha. On si vybral jedničku, já měl víc vítězství než AJ, bral jsem jako druhej‘. Vzal jsem si dvojku, že je zkusím vyhnat a pak se s Lukášem popereme o vítězství.“

Jenže na ploché dráze jeden závodník soudí a druhý mění. „Akorát, že Lukáš tu lajnu nikdy nemusel,“ odhaluje Aleš Dryml jádro pudla. „Jako dvojice jsme vždycky byli dobří. Ale tenkrát jsem si měl vzít lajnu já a on je měl atakovat po venku. To je ovšem polemika, po bitvě je každej‘ generál.“

 

Medaile přivádí svět k závodníkovým nohám

Klíčová bitva družstev však měla začít až v sobotu. Na nástupu se divákům představily čtyři týmy, které daly dohromady to nejlepší, jímž na sklonku devadesátých let jejich země disponovaly. Austrálii se připisovaly nejvyšší ambice už od počátku. A není divu, ve svém týmu měla hned tři startující v seriálu Grand Prix, a sice Jasona Crumpa, Leigha Adamse a Ryana Sullivana. Američané se opírali hlavně o Billy Hamilla a Grega Hancocka.  Skvělými jmény v sestavě disponovali také Angličané, jenže depem se šířily zvěsti o poklesu formy.

„Nás nikdo netipoval,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Možná se doufalo, že porazíme Anglány. Že bychom bojovali o třetí místo. Ale Tonda Šváb měl defekt v první naší jízdě. Proti Angličanům, s kterejma jsme se teoreticky snažili prát o tu bronzovou medaili. Já potom jel s Tondou Kasperem. Šel jsem z trojky a nula. Ale bylo to proti Australanům. Možná proto mě tam nechali a vyndali Tondu Švába.“

Jenže přišla rozjížďka s číslem pět a Josef Laštovka si oddechl, že se s vystřídáním závodníka rozhodl správně. V čase 70,26 sekundy cílem jako první proburácel Bohumil Brhel. Hned za ním Aleš Dryml, zatímco Greg Hancock s Billy Hamillem skončili poražení. Sbírat body se nerozpakovali ani Antonín Kasper s Michalem Makovským. Aleš Dryml poté ve dvanácté jízdě porazil Marka Lorama, zatímco Bohumil Brhel nedal šanci Joe Screenovi. V té chvíli jsme měli za sebou nejen Angličany, ale i Američany.

„Greg a Billy jeli pod svou úroveň,“ komentuje Aleš Dryml. „Ale my jsme jeli dobře. Nikdo nečekal, že pojedeme takhle výborně a budeme porážet hvězdy. A my je poráželi! Ten závod byl fakt dobrej‘. Měli jsme čtyři vyrovnaný jezdce. Mně se s Bohoušem jela dobře dvojice. Byl jsem devatenáctiletej‘ kluk, nejezdil jsem ještě v Anglii. A s ním jsem se ty dvojice naučil. Jak si dvojice sedne, vědí, co ten druhej‘ udělá, je to dobrej‘ tým.“

Stříbro se upeklo v rozjížďkách s čísly patnáct a osmnáct. Nejprve Antonín Kasper s Michalem Makovským na hlavu porazili Grega Hancocka, zatímco Billy Hamill prošvihnul dvouminutový limit. Poté Aleš Dryml s Bohumilem Brhelem nedali ani náznak šance Chrisi Louisovi a Carlu Stonehewerovi. Porážka od Austrálie nevadila a prohra závěrečná porážka 5:1 od jakbysmet. Česká republika se stala vicemistrem světa!

„Dobrý závody,“ pochvaluje si Aleš Dryml ještě dnes. „Všichni to chtěli, celej‘ tým. Všichni závodníci i fanoušci. Já měl v devatenácti letech dvě světový stříbra naráz. Otevřel se mi svět plochý dráhy. V roce 2000 jsme šli s bráchou od Oxfordu. Když jsem byl ještě na základce a probírali zeměpis, já se na mapě světa vždycky koukal na Anglii, kde bych jednou chtěl závodit. Hledal jsem města, kde byly dráhy. Už tenkrát se mi Oxford líbil a nakonec to byla dobrá škola. Mladý kluci musí pochopit, že potřebují mít dobrý výsledky ve světových závodech. A pak se jim ten svět sám otevře.“

 

Epilog

Kdybychom psali hollywoodský příběh, museli bychom končit happy endem. Jako vhodná záminka by pro něj mohl posloužit červenec 2013. Tehdy se zase v Čechách rozhodovalo o medailích světových družstev, protože na Markétě vrcholil světový pohár a náš nároďák byl dle současných zvyklostí do finále opět nasazen. Z hrdla Aleše Drymla se však ozve povzdech hluboký jako propast Macocha. V tomto případě byly české medailové ambice přece jen hodně teoretické.

Nicméně okamžitě začne vyprávět o WTC anno domini 2002, kdy jsme k medaili měli skutečně blízko. „Byli jsme třetí v Sheffieldu,“ přibližuje. „Tonda Šváb si tam zlomil nohu o tréninku. Letěl v nájezdu a trefil sloupek. Pak jsme vyhráli race-off a vyřadili fakt dobrý týmy. Dánové šli s námi do finále, ale Angličani, Američani a Finové vypadli. Dánové pak byli druzí. V poslední šanci jsme je porazili, mohli jsme s nimi závodit, jenže Česká republika skončila pátá.“

Výsledek jakoby předznamenal český ústup ze světové slávy. „Ta dráha byla fakt těžká, co si pamatuju,“ říká Aleš Dryml. „Pršelo, ale na medaili jsme tam měli. Měl jsem problémy s ramenem. Někoho staršího z týmu jsem tam seřval a jak jsem mával rukama, to rameno mi vylítlo. Když jsem pak byl sám starší, už jsem to chápal jinak.“

Za šťastný konec naší dnešní story by mohl posloužit i triumf v pardubické Zlaté přilbě. Jenže toho se Aleš Dryml neměl dočkat. V roce 1999, o němž si povídáme, jako přímo nasazený vypadl těsně ze čtvrtfinále. Zlí jazykové vyprávějí cosi o bujaré kalbě stříbrného nároďáku v klubu Atomic, kdy se z parketu ozýval dokonce ryk nastartovaného plochodrážního motocyklu.

Náš hrdina však nikdy nebyl zvyklý plnit články titulky bulvárního charakteru. A tak mi jako mnohokrát, když ještě závodil, sebere blok i všechny tři propisovačky. Tato otázka tedy zůstane nezodpovězena. Alespoň prozatím…

Finále mistrovství světa družstev 1999 – Pardubice:

1. Austrálie		51
Jason Crump	3 1 3 3 0 3	13(1)
Jason Lyons	0 2 2 2 2 2	10(3)
Leigh Adams	1 3 1 1 3 3	14
Ryan Sullivan	3 2 3 2 2 –	12(3)
Todd Wiltshire	2	2(1)
2. Česká republika		35
Bohumil Brhel	– 3 1 0 2 3	9(1)
Aleš Dryml	0 2 3 1 3 1	10(1)
Michal Makovský	2 1 1 2 1 1	8(1)
Antonín Šváb	E – – – – T	0
Antonín Kasper	2 3 0 3 0	8
3. USA		29
Ronnie Correy	0 0 – – – –	0
Sam Ermolenko	3 2 2 2 3 3 0	15+3
Greg Hancock	2 1 1 1 1 – 0	6(1)
Billy Hamill	1 E 2 1 M 1 1	6(2)
Josh Larsen	0 2	2
4. Velká Británie		29
Chris Louis	3 1 3 3 1 1	12
Carl Stonehewer	1 – X – 0 0	1
Mark Loram	2 3 2 0 1 2 2	12(1)
Joe Screen	1 0 0 0 – 3	4(1)+2
Andy Smith	0 0	0

Foto: Karel Herman, Kevin D. Gipp, Eva Palánová a laskavostí Aleše Drymla

Březolupy – 11. června 1989
Plánovanou ouverturu plochodrážního mistrovství Československa v září osmatřicátého roku přerušilo povstání sudetských Němců, na mnoha místech aktivně podporovaných zbraněmi z Říše. Přestože se o domácího mistra jelo premiérově až v sezóně 1949, je šampionát republiky nejstarším motoristickým českým mistrovstvím vůbec navzdory pauze v letech 1951 – 1953. Za oněch šedesát osm vypsaných ročníků usedlo na trůn celkem šestadvacet závodníků. Stalo se tak různým způsobem, někdy mistr dominoval ve všech rozjížďkách všech závodů, jindy se ke slovu musel dostat rozjezd. Petr Vandírek svou jedinou zlatou medaili individuálního mistra před třiceti lety vybojoval v Březolupech na Zdeňku Tesařovi rozdílem jednoho jediného bodu.

 

Elitní společnost

Nešťastný předválečný závod v Plzni byl svým způsobem výjimečným, jelikož mistr republiky měl vzejít z jednoho klání. Od roku 1949 se o titul bojovalo v seriálu závodů, jejichž počet za čtyřicet let osciloval mezi třemi až osmi. Měnil se i způsob kvalifikace.

Avšak již ve druhé půli šedesátých let se ustálil systém, kdy se lepší část závěrečné klasifikace udržela v seriálu rovněž napřesrok. Ostatní museli do kvalifikace, v níž se potkali s nejlepšími z nižších soutěží. Zprvu se jí vyhnula nejlepší osmička, později zůstávalo v šampionátu deset nejlepších.

Petr Vandírek coby čerstvý juniorský šampión v kvalifikaci prvně uspěl na podzim 1983. V součtu finálových kvalifikačních mítinků v Březolupech a Žarnovici skončil druhý o jediný bod za vítězným Jiřím Svobodou. Napřesrok již bojoval s absolutní elitou naší země a to v dobách třech ligových pater byl kumšt, jenž se nepovedl jen tak ledaskomu.

„Do velkýho mistráku postupovalo šest lidí,“ ujímá se Petr Vandírek slova. „Deset jich v něm zůstávalo, někdy se nechávalo jedno místo, když se někdo dobrej‘ zranil. O těch šest míst jel celej‘ zbytek republiky. Třeba i Milan Špinka nebo Jéňa Verner a to byli paliči.“

Nicméně v elitní desítce nebylo nikterak snadné se udržet. „V osmdesátým čtvrtým jsem vypadnul,“ potvrzuje Petr Vandírek. „Ale od pětaosmdesátýho jsem tam byl pořád. A tenkrát v mistráku mohli vyhrát všichni. Bylo úžasný se tam dostat. Každej‘ to chtěl, ale míst bylo hrozně málo. Na tý úrovni, co dneska jede Venca Milík, tam bylo deset, dvanáct lidí. Aspoň já si to myslím.“

Při své premiéře v mistrovství republiky 1984 skončil Petr Vandírek dvanáctý, když mu na desátého Zdena Vaculíka scházelo devět bodů. Nejlepší výsledek zaznamenal první červencový den v Březolupech, kde šestidílný seriál vrcholil svým posledním závodem. Rozjížděl se o třetí místo, po němž se natáhnul Petr Ondrašík, který měl za sebou Václava Vernera. Hrdina našeho dnešního vyprávění jezdil třetí, když zůstal stát ve třetím okruhu vinou mechanické poruchy. Pavel Karnas, jenž s pražskou trojicí stál na startovním roštu, vypadl již v prvním kole.

Podzimní kvalifikace však Petru Vandírkovi přinesla návrat do elitní šestnáctky. V pětaosmdesátém se desátou příčkou zachránil od kvalifikace, když se v šesti závodech pohyboval právě okolo desátého místa. Byl to rok převratných změn, na naše ovály se drala nová generace. Antonín Kasper se ve svých třiadvaceti stal prvně šampiónem. Nicméně starší závodníci nechtěli opouštět své pozice, byť se kromě Petra Vandírka a Antonína Kaspera v seriálu udrželi i další dvacátníci. Jmenovitě šestý Lubomír Jedek, sedmý Roman Matoušek a osmý Zdeněk Schneiderwind. Právě oni měli psát další kapitoly československé ploché dráhy.

 

Na čele aktuální klasifikace

Jenže generační obměna byla nevyhnutelná. Jiří Štancl a Aleš Dryml odešli na komerční styk, jak Svazarm nazýval své povolení nechat je závodit za železnou oponou. Za to od nich inkasoval tučné výpalné jako narkobaron, ale zakazoval jim jak domácí šampionáty, tak reprezentační starty. Václav Verner začal funkcionařit v pardubickém SVS, Petr Ondrašík s Milanem Špinkou zase v pražské Rudé hvězdě.

„Střídali jsme starší garnituru a nastupovali jsme my, mladí, draví a chtiví,“ vrací se o pětatřicet let nazpět Petr Vandírek, jemuž polská plochodrážní krize v sezóně 1986 sebrala start ve finále světového šampionátu jednotlivců v Chorzowě. „Proklouz‘ jsem do finále, ale místo mě tam jel domácí Dolomisiewicz.“

V domácím šampionátu byl až desátý, ale i dva poslední mítinky v Liberci a ve Slaném jej připravilo zranění, když skončil na úvod druhý v Pardubicích a třetí hned další den v Praze.  V následující sezóně se těšil ze stříbra. V červencové Žarnovici přitom vyhrál svůj první mistrovský závod. V osmaosmdesátém se mu vítězný zářez nepodařilo zopakovat.

Po dubnových pódiích na Markétě a ve Svítkově přišel útlum a on skončil v konečném účtování až pátý. Změnil se však i šampión. K titulu měl hodně blízko Zdeněk Schneiderwind, jehož však nevídaná série poruch v posledním klání v Březolupech srazila z pozice leadera až na třetí příčku. Ze zlata se radoval Roman Matoušek, jemuž se v té sezóně dařilo prakticky všechno, na co sáhnul. Sedmá příčka ze světového finále ve Vojensu, jíž vyrovnal devět let starý rekord Zdeňka Kudrny, je toho výmluvným důkazem.

Právě Roman Matoušek vstoupil nejlépe do mistrovství republiky jednotlivců také v sezóně 1989. V úvodním kole v Chabařovicích v půli dubna neztratil ani bod. Druhý skončil Antonín Kasper, jenž však kromě s celkovým vítězem prohrál i s Pavlem Karnasem. V úvodní sérii ovšem předčil Petra Vandírka. Jeho do cíle za sebou kromě Antonína Kaspera a Romana Matouška přivedl i Bohumil Brhel.

Přesto třetí příčka a hlavně třináct bodů bylo z hlediska celého šampionátu skvělým počinem.  A to tím spíše, pakliže jim pražský závodník přidal dalších třináct bratříčků do klasifikace také nazítří v Pardubicích. A co víc, v rozjezdu o vítězství nechal za sebou stále ambicióznějšího Zdeňka Tesaře a Antonína Kaspera.

„Byly to krásný časy,“ zamyslí se Petr Vandírek. „Člověk byl mladej‘ a ve velkým mistráku překvapovali i jiní. Třeba Šigi (přezdívka Jana Schinágla, jenž tenkrát ve svých dvaadvaceti byl v šampionátu nakonec pátý – pozn. redakce). Těch dvanáct, třináct lidí, to bylo vyrovnaný. Nemám rád říkat fráze typu ‚to, když jsme závodili my!‘, ale dneska kolikrát odejdu ze závodů dřív, že mě to nebaví.“

Doba se zkrátka a dobře změnila. „Je to kolikrát otázka peněz,“ souhlasí Petr Vandírek. „Tenkrát jsi hodně nafasoval, v tom je to dneska těžší. Ale pokud nejsi přesvědčenej‘, že chceš závodit, nemáš šanci. Když neuděláš výsledek, nepozvou tě na další závod.“

Ale vraťme se o třicet let nazpět k individuálnímu šampionátu. Jeho třetí kolo hostila pražská Markéta pouhé dva dny po Pardubicích. Špatný den si vybrali jak Antonín Kasper, tak Zdeněk Tesař. V rozjezdu o vítězství sice Roman Matoušek porazil Petra Vandírka. Avšak o průběžné vedení se dělili oba.

 

Titul zásluhou zdravého rozumu

Ještě v dubnu si Zdeněk Tesař napravil reputaci, když se ve Slaném prvně zapsal mezi vítěze mistrovských závodů. Nicméně trojice pretendentů zlatého trůnu zůstala jen o bod za ním. Antonín Kasper v rozjezdu odvedl Romana Matouška, jehož prve v rozjížďce s číslem patnáct nechal na holičkách motocykl, i Petra Vandírka.

Nicméně o průběžné vedení se stále dělili Roman Matoušek s Petrem Vandírkem, zatímco Zdeněk Tesař zůstával o pět a Antonín Kasper o šest bodů pozadu. „Podívej, mezi prvníma čtyřma ve Slaným je rozdíl jedinej‘ bod,“ připomíná Petr Vandírek tehdejší vyrovnanost. „Není tam skok, že by první měl patnáct a třetí jedenáct.“

V květnu si šampionát dopřál pauzu, aby v první třetině vyrazil na Moravu. Mezi tím z něj vypadl Roman Matoušek, jehož jméno britský tisk užíval jako zachránce, který má spasit Coventry Bees před posledním místem v tabulce vyšší ligy. Scházel také Lubomír Jedek, zraněný při evropském šampionátu na travnaté dráze.

V Kopřivnici vypadl z boje o titul Antonín Kasper, jenž byl jednou z obětí neuvěřitelných sedmi diskvalifikací za laškování s páskou. Petr Vandírek vítězil do třetí série. Ve čtrnácté jízdě si však jeho skalp ke svému opasku připevnil Jan Schinágl. Pohroma ale nastala v rozjížďce s číslem devatenáct. Petr Vandírek si dával na pásku takový pozor, že odjel až poslední a celá tři kola trčel i za Jaromírem Lachem!

Kopřivnický borec jezdil v první lize a do šampionátu byl v domácím závodě nasazen jako dráhová rezerva. Kvůli hodně vyloučením se na ovál podíval pětkrát, ale bodu se nedočkal. Petr Vandírek jej totiž dokázal překonat. V rozjezdu o stříbrný věnec posléze prohrál se Zdeňkem Schneiderwindem.

Horší bylo, že Zdeněk Tesař, jehož předtím ve dvanácté jízdě porazil, vyhrál a najel na něho dva body. Z Kopřivnice se rovnou jelo do Březolup a před posledním závodem bylo bodové saldo Petr Vandírek vs. Zdeněk Tesař 63:60.

„Pardubáci všichni pomáhali Zdeňkovi,“ komentuje Petr Vandírek svou kopřivnickou prohru s Janem Schináglem. „Kdežto u nás v Praze byla taková rivalita, že jsi musel závodit s každým. Tenkrát jsi prostě musel závodit, pokud jsi závodit vůbec chtěl.“

A Petr Vandírek vskutku druhou červnovou neděli roku 1989 závodil v Březolupech o sto šest. V rozjížďce s číslem dvě vrátil Janu Schináglovi čtyřiadvacet hodin starou porážku. O čtyři jízdy později změřil také Zdeňka Tesaře, jenž na úvod podlehl svému jmenovci Schneiderwindovi. Sotva Petr Vandírek projel jako vítěz cílem desáté jízdy, stál na prahu titulu, ačkoliv těsně předtím konečně zvítězil také Zdeněk Tesař.

Jenže jemu nebylo nic platné, že již do konce závodu neprohrál. „Předposlední jízdu jsem jel s Pavlem Karnasem,“ vybaví si Petr Vandírek. „Odstartoval na mě. Já ho honil, ale pak jsem si uvědomil, že mi vlastně dva body stačí. A tak jsem se poslušně zařadil a dojel druhej‘.“

Zdravý rozum zasáhl právě včas. Byť Zdeněk Tesař triumfoval v rozjížďce s číslem sedmnáct, Petr Vandírek měl v závěrečné klasifikaci o bod navíc. Titul byl jeho, i když v závěrečné jízdě najel do pásky a byl diskvalifikován. Šampionát uzavřel, když v rozjezdu o třetí místo podlehl Bohumilu Brhelovi, který doplatil na svůj pád v rozjížďce s číslem třináct.

 

Příběh neskončil

„Titul?“ reaguje Petr Vandírek po třiceti letech na otázku, jak se v červnu před třiceti lety cítil svou vlastní protiotázkou.  „Pro to jsme to dělali, aby člověk byl nejlepší. Do těch závodů se chodilo, že chceš vyhrát. Vozit se, to ne. Motivace byla strašná, musel jsi mít výsledky, abys jel mistrovství světa. Když máš výsledky v mistrovství světa, budou tě chtít všude a v jiných ligách. Navíc se učíš a jdeš dál. Plochá dráha je jedna rodina, pořád se s hvězdama setkáváš.“

Listopad 1989 přinesl převratné změny rovněž do naší ploché dráhy. Podzimní kvalifikaci pro individuální šampionát devadesátého roku byla vlastně k ničemu, jelikož se změnila pravidla. Třístupňová soutěž vrcholila jediným finálovým podnikem, z něhož vzcházel šampión až do sezóny 1999. Po dvou letech s více mítinky se finálová klání vrátila roku 2002, přičemž šampióna určila jediná finálová rozjížďka.

Současný model vznikl pro sezónu 2008. Nicméně doposud nenabral seriálovou podobu jako v minulosti. Loňský rok se čtyřmi mítinky je ojedinělým maximem. Ročník 1989 s šesti závody zůstane ještě dlouho nepřekonaným mezníkem. A jak se vedlo dále jeho tehdejším hlavním protagonistům?

Petr Vandírek se již nikdy individuálního titulu nedočkal navzdory mnoha dalším úspěchům. Závodil však nejdéle, vždyť se jeho kariéra s drobnými přestávkami táhla až do roku 2006! V několika případech dokonce závodil proti vlastnímu synovi Adamovi.

Také Roman Matoušek se může pochlubit pouze jedním titulem v mistrovství republiky jednotlivců, ačkoliv jeho kariéra vrcholila především v Anglii. Sem v jednadevadesátém zmizel také Zdeněk Tesař. Roku 1990 přišel o zlato v pražském finále až v rozjezdu proti Antonínu Kasperovi. O pět let později se však nečekaně vrátil a inkasoval zlato ve Mšeně.

Antonín Kasper po Praze 1990 dokázal vyhrát šampionát ještě v letech 1994, 1997 a 2002, pokaždé ve Mšeně. V posledním případě však měl před sebou bohužel již pouhé čtyři roky života. S celkovým počtem sedmi zlatých medailí je na druhém místě historického žebříčku za nedostižným Jiřím Štanclem.

Z účastníků mistrovství republiky 1989 čekala skvělá budoucnost rovněž Bohumila Brhela. I on měl britské angažmá, ale na rozdíl od ostatních krajánků se na mistrovství republiky vcelku pravidelně vracel. Výsledkem se staly primáty z Čakovic 1992, Chabařovic 1993 a Slaného 1998. Dva další přidal v miniseriálech v sezónách 2000 a 2001. Šestý titul z Kopřivnice 2004 jej stále činí třetím nejúspěšnějším plochodrážníkem všech ročníků šampionátu.

šestý závod MR jednotlivců 1989 – Březolupy:

1. Zdeněk Tesař, SVS Pardubice	2 2 3 3 3	13
2. Zdeněk Schneiderwind, RH Praha	3 2 1 3 3	12
3. Bohumil Brhel, RH Praha	3 3 2 F 3	11+3
4. Petr Vandírek, RH Praha	3 3 3 2 T	11+2
5. Antonín Kasper, RH Praha	1 1 3 2 3	10
6. Václav Milík, SVS Pardubice	3 1 2 1 2	9
7. František Ledecký, RH Praha	1 3 0 2 2	8
8. Jan Schinágl, SVS Pardubice	2 0 2 3 1	8
9. Stanislav Urban, SVS Pardubice	2 2 2 2 0	8
10. Pavel Mrňa, Liberec	1 3 3 0 0	7
11. Pavel Karnas, SVS Pardubice	0 1 1 3 2	7
12. Daniel Boháč, RH Praha	1 2 0 1 1	5
13. Vlastimil Červenka, SVS Pardubice	2 1 0 0 L	3
14. Miroslav Práger, RH Praha	0 0 1 1 1	3
15. Gašpar Forgáč, VTJ Racek	0 0 1 1 0	2
16. Pavel Koten, RH Praha	T 0 0 0 1	1
res Karel Průša, Chabařovice	0 2	2

Mistrovství republiky jednotlivců 1989:

	CHA	PCE	PHA	SLA	KOP	BŘE	TOT
	15.4.	16.4.	18.4.	26.4.	10.6.	11.6.
1. Petr Vandírek, RH Praha	12	13	14	12	12	11	74
2. Zdeněk Tesař, SVS Pardubice	11	13	9	13	14	13	73
3. Antonín Kasper, RH Praha	13	13	7	12	8	10	63
4. Bohumil Brhel, RH Praha	10	8	13	8	11	11	61
5. Jan Schinágl, SVS Pardubice	11	9	9	6	11	8	54
6. Zdeněk Schneiderwind, RH Praha	9	4	6	10	12	12	53
7. Roman Matoušek, RH Praha	15	11	14	12	–	–	52
8. Pavel Karnas, SVS Pardubice	7	12	7	6	10	7	49
9. Václav Milík, SVS Pardubice	5	6	9	6	10	9	45
10. Stanislav Urban, SVS Pardubice	6	9	3	6	11	8	43
11. Lubomír Jedek, RH Praha	7	10	13	9	–	–	39
12. František Ledecký, RH Praha	5	2	6	5	1	8	27
13. Miroslav Práger, RH Praha*	3	5	1	7	3	3	22
14. Pavel Mrňa, Liberec	2	2	0	3	4	7	18
15. Gašpar Forgáč, VTJ Racek	4	3	3	2	0	2	14
16. Daniel Boháč, RH Praha*	0	0	1	DNR	6	5	12
17. Pavel Koten, RH Praha	0	1	4	3	3	1	12
18. Vlastimil Červenka, SVS Pardubice*	DNR	DNR	–	–	3	3	6
19. Karel Průša, Chabařovice*	–	DNR	–	–	1	2	3
20. Radomír Semela, RH Praha*	0	0	1	DNR	–	–	1
TR Jaromír Lach, Kopřivnice	–	–	–	–	0	–	0

Poznámka: kvalifikovaná náhradníci označeni hvězdičkou*, z kvalifikovaných účastníků nestartoval Josef Fejfar, který ukončil aktivní činnost

Foto: Lubomír Hrstka, Pavel Fišer a archív autora

Adventní sobota přináší na slánskou Wilsonovu ulici pořádný ruch. Dopravní policie dokonce řeší srážku dvou aut, z nichž jedno nedalo přednost při vjezdu na hlavní. Chodci proudí po chodnících a pár z nich zahne do restaurace Zlatý kapr, jíž nikdo ze štamgastů stejně neřekne jinak než U Rybiček. Skvěle se tu totiž vaří a ceny jsou více než přijatelné. Hrdinu našeho dnešního vyprávění tu zdraví spoustu přítomných. Stále si jej pamatují jako zdejšího vrchního, zatímco jiní vzpomínají na jeho výkony na nedalekém plochodrážním stadiónu. Jeho kariéra byla strmá jako vytěžené stěny Slánské hory, ale bohužel kvůli zraněním trvala krátce.

 

Nejrychlejší slánský vrchní se zvonečkem a zpětným zrcátkem na řidítkách

„Narodil jsem se v Mostě,“ pouští se Zdeněk Majstr do vyprávění. „Přestěhovali jsme se sem, když mi byly čtyři, pět let. Tady byly volný fleky na práci a rodiče začali dělat v týhle hospodě. Aby šla, byli tu dva vedoucí. Já tady fungoval jako vrchní patnáct let. Dělal jsem pondělí a úterý, abych měl víkendy volný na plochou dráhu. Vybíral jsem si směny, jak jsem potřeboval na závody. Ten kluk proti, nějakej‘ Zdeněk Svoboda, teď tu dělají jeho příbuzní, se mně se směnama přizpůsobil.“

Ale jak se vlastně k závodění dostal? „Nic jinýho než plochá dráha tady ve Slaným nebyla…“ povzdechne si. „Od patnácti let jsem blbnul na pionýru. Koupil jsem si i nádrž pod sedlo, co byla navíc. Stála asi deset korun. Sháněl jsem něco s motorkama, na Kladně bylo enduro, ale musel jsi mít auto a motorku. Franta Moulis mi jednoho dne řekl ‚vole, přijď se podívat na plochou dráhu!‘.“

A Zdeněk Majstr vskutku přišel. „Jenže tam jezdilo pět kluků na jedný motorce,“ vzpomíná, že cestu za řidítka plochodrážního speciálu neměl nalinkovanou jako podle pravítka. „Jeden z nich třeba upad‘ a my ostatní jsme se už nesvezli. Za dva tisíce jsme proto koupili motorku. Jak to v klubu někomu šlo, dostával různý vychytávky a nám ostatním prodával díly. Vyučil jsem se opravářem a měl jsem možnost si dělat různý věci. Třeba jsme si sami v učení vařili plechový boty. Ale tady se trénovalo na asfaltu, pak jsi zase neměl gumu na závody. Když ti ji dali, šetřil jsi ji a jezdil jsi na ojetý a šel jsi zase na držku. Jak říkám, bylo nás tu patnáct dvacet, dnes přijdou dva kluci a je to otázka rodičů.“

V tomto ohledu našel budoucí slánský plochodrážník náramnou podporu. „Plochá dráha byla nejlacinější,“ říká, přičemž stačí odpovídat na pozdrav příchozím, kteří ke Zlatému kaprovi přišli na sobotní oběd. „Bral jsem v učení asi pět set měsíčně, motorka stála asi ty dva tisíce. Auto jsem měl od rodičů, to bylo samozřejmý. Táta řek‘ ‚budu ti ho půjčovat, ale ty nebudeš chlastat!‘. Jenže já vyrůstal v hospodě a pití mi nechutnalo.“

V tomto ohledu se vymykal některým veselým plochodrážním kumpánům oné doby. Neměl rozhodně zapadnout do průměru ani svými výsledky, ani přístupem k technice. Známý žarnovický publicista Jozef Treščák dodnes vzpomíná na šampionát republiky v sedmdesátém, kdy mu Zdeněk Majstr ukazoval, že řidítka nemá napevno, v zatáčkách je zvedá a na rovinkách sklápí, aby mohl zalehnout.

„Třeba v Polepech jsi celá čtyři kola jezdil smykem,“ rozzáří se mu oči. „Franta Moulis mi radil, že když přijedu do zatáčky, mám klapnout a složit to. Já mu říkal ‚tím ztrácíš čas‘. Měl jsem šroub na rychlopalu. Udělal jsem si řidítka, co se skládala.“

Na jeho motocyklech se později objevilo i zpětné zrcátko… „To jsem měl ze srandy,“ upřesňuje. „Nejdřív jsem jezdil se zvonečkem. Prostě recese, byl jsem dvacetiletej‘ kluk. Šel jsem s motorkou na technickou přejímku, plochodrážka byla jen motor, rám a dvě kola. Oni mi tam ten zvoneček nechali. Tak jsem koupil zrcátko na kolo, dal ho na motorku a vyrazil jsem s tím na přejímku. Prošel jsem. Samozřejmě na plochý dráze nemáš čas, když jedeš, koukat do zrcátka. Ale říkal jsem, že ho mám, ať vidím kluky za sebou. Už jsem byl tovární jezdec Jawy, Standa Dvořák a pan Červinka jezdili na závody a taky oni to brali jako srandu.“

 

Mezi khaki uniformou a černou plochodrážní kombinézou

Ale pojďme raději nazpět na samý práh opravdové plochodrážní kariéry Zdeňka Majstra. „Ten kluk, co se mnou začínal, měl už z pádů oloupanou prdel,“ ujímá se slánský borec slova způsobem sobě vlastním. „Tak jsem mu dal tisícovku a motorka zbyla na mě. Jak se mi pak dařilo, dostal jsem klubovou.“

Nicméně, zeptáte-li se na jeho vůbec první závod, narazíte stejně jako v případě mnoha jiných plochodrážních veteránů. „To si nepamatuju, jsem z těch svejch‘ pádů vytřískanej‘, říká Zdeněk Majstr upřímně.  „Svez‘ jsem se dva tři závody a šel na vojnu, tam jsem byl šedesát sedm až šedesát devět.“

Převážná ani většina dochovaných písemných pramenů z konce šedesátých let nám nenabídne vodítko. Navíc se Zdeněk Majstr hodně pletl se svým skoro jmenovcem Milanem Meisterem z žižkovské Viktorie. Diváci jej hodně ve svých záznamech komolili na Maystra či Mestera. Ostatně i Karel Průša si v říjnu osmašedesátého při kvalifikaci do mistrovství republiky jednotlivců příjmení muže, o němž si dnes vyprávíme, napsal správně Majstr, avšak s křestním jménem Milan.

Každopádně máme stoprocentní jistotu, že Zdeněk Majstr absolvoval první ligu 1968, která nahradila Pohár Světa motorů, jenž o rok dříve po vakuu vrátil na naše ovály regulérní zápolení družstev. Soutěži kralovala pražská Rudá hvězda, aniž by ztratila jediný bod. Slaný se pral o stříbro s Žižkovem a Ústí nad Labem, aby nakonec skončil až čtvrtý, zatímco Kopřivnice zamířila vstříc kvalifikaci s druholigovými Pardubicemi o udržení ve vyšší divizi.

Jednadvacátého dubnového dne se na slánském výjezdu do Polep, kde opět našli azyl ústečtí plochodrážníci, prvně setkáváme se jménem Zdeněk Majstr. Středočeši tehdy podlehli 34:41 a on jim přispěl dvěma body. S největší pravděpodobností hrdina našeho vyprávění prvně oficiálně závodil právě tady.

„No, to si už nepamatuju,“ nepřekvapí odpověď z jeho úst po více než padesátiletém odstupu, nicméně okolnosti doby mu z hlavy nezmizely. „Na Rudou hvězdu tě trénovat nepustili, trénovali jsme ve Slaným a jednou za měsíc v Polepech. Tam byl hrubej‘ asfalt. Ale musel sis koupit benzín a dotovat to ze svýho. Ligu tenkrát ved‘ Fanda Moulis, jednou jsme do Polska vzali Petra Křikavu a později to začal dělat on. V Polsku jsme byli skříňovou Avií, zadřel se nám motor a Fanda to opravil.“

Během dvouleté vojenské služby mohl Zdeněk Majstr závodit. „Asi jsem je zaujal,“ krčí rameny, aby promptně přispěchal s lepším vysvětlením. „O plochou dráhu se zajímal Láďa Buriánek (později funkcionář a také rozhodčí – pozn. redakce), byl tam náčelník. Jednou se mnou jel na plochou dráhu do Liberce, on k tomu čuch‘ a pak dělal v Opletalce. Sloužil jsem tady ve Slaným, vozil jsem gazem velitele divize. Když jsem mu řek‘, že mám závody, pustil mě.“

I tak si však Zdeněk Majstr užil vojákování se vším všudy. „Na vojně jsem moh‘ závodit, byla to taková protekce,“ pokračuje. „Ale taky jsem kartáčkem na zuby drhnul chodbu, taky jsem na černo chodil domů přes plot a skočil strážnému se samopalem na záda. V Žatci mě chytli, když jsem tam jel s gazem. Byl jsem zavřenej‘, ale řekni mi, kdo na vojně nebyl. Ale na druhou stranu jsem nekouřil a nechlastal.“

 

Raketový tah mezi plochodrážní hvězdy

Zlomový okamžik kariéry Zdeňka Majstra přinesl podzim 1968. Kvalifikace o postup do mistrovství republiky jednotlivců svedla dohromady borce, kteří v prestižním federálním šampionátu skončili hůře než osmí s jejich vyzývateli. Dvacetiletý slánský závodník si zde počínal s rutinou ostříleného mazáka.

V semifinále v Liberci skončil třetí a postoupil do finálového dvojzávodu ve Slaným. V sobotu po obědě vyhrál a na stupních vítězů mu podávali ruce zkušení Ústečané Karel Průša a Jiří Moravec. Druhý den dopoledne byl pátý, ale v celkovém součtu druhý.

Napřesrok se v mistrovství republiky jednotlivců pevně zabydlel natolik, že kvalifikační proces již nikdy nemusel podstupovat. Když totiž z elitní osmičky roku 1974 vypadl, stejně skončil svou plochodrážní kariéru. Leč všechno popořadě…

Na konci šedesátých let musela plochodrážní podkomise řešit generační obměnu a dávala příležitost mladé dravé krvi. A tak se Zdeněk Majstr zjara devětašedesátého ocitnul na seznamu reprezentantů pro světový individuální šampionát, ačkoliv si odkroutil teprve první sezónu své kariéry. Muži stojící v čele disciplíny si však tehdy vyhradili právo svou nominaci změnit na základě výsledků úvodních podniků mistrovství republiky ve Slaném a v Pardubicích.

Nicméně Zdeněk Majstr jejich volbu posvětil, protože na domácím asfaltu byl osmý a ve Svítkově dokonce šestý. „Padal jsem hodně na hlavu,“ omlouvá se dnes, že se mu v paměti nevynoří bližší detaily ohledně jeho debutu v mistrovství republiky. „Většinou mě odvezli. Většinou jsem spal, neřekli mi, že bych neměl, že s tím může bejt‘ potom problém. Ve slánským špitále bylo přátelský prostředí, vždycky mě vítali ‚Zdeňku, co jsi zase dělal?!‘. Ale ti známí doktoři umřeli a dneska je to tam už jiný.“

V prvním kole světového šampionátu anno domini 1969 v baltském Stralsundu vypadl, ale po boku Jana Holuba se objevil v semifinále mistrovství světa dvojic v Míšni. Na dohled známé katedrály s trojicí věží stáli na nejvyšším stupínku pódia, když úřadující československý šampión v rozjezdu porazil domácího Gerharda Uhlenbrocka. V srpnu Zdeněk Majstr zářil na turné našich plochodrážníků po oválech druhé britské divize a pak jej již čekalo světové finále dvojic ve Stockholmu. V druhé sezóně jeho kariéry!

„Honza Holub byl jednička a já s ním jen jel,“ vzpomíná Zdeněk Majstr. „Byla to otázka motorů, dneska má každej‘ závodník osm mechaniků a zkoumají vačku. My si šetřili na světový finále gumu nebo jsme jezdili na plátně. Kluci v Rudý hvězdě měli podmínky, ale měli zase buzeraci. My jsme uvažovali jinak. Dvakrát za mnou byl pražskej‘ náčelník Zlatník, ať jdu k nim, a já mu na to pokaždý řek‘, že ne.“

 

Ligové zlato skvělého družstva

Navíc v devětašedesátém vznikl ve Slaném prvoligový tým snů. Z drolících se Českých Budějovic sem zamířili Jan Holub a Stanislav Kubíček, z žižkovské Viktorie zase Miloslav Verner. Skvěle doplnili Pavla Mareše, nahoru šli rovněž Václav Beer, Miroslav Rosůlek a Jan Klokočka. A že Zdeněk Majstr nezůstal tím posledním vzadu, je pozornému čtenáři jasné z předchozích třech podkapitol.

„Byla tady parta,“ oceňuje Zdeněk Majstr slánské družstvo před padesáti lety. „Abys vyhrál kolektivní titul, musí bejt‘ výjimečná parta. Na Rudý hvězdě závodníky buzerovali, u nás byla sranda.  Slaný je vlastně taková prdel, ale jak jsi jezdil plochou dráhu, byl jsi známej‘. A já jsem dělal na hospodě, tak jsem byl ještě známější.“

A jak to Slaňákům šlapalo v ligových závodech? „Řeknu ti zkušenost,“ pokrčí Zdeněk Majstr rameny, zatímco poprosí servírku o druhou kolu. „Kája Svoboda, šéf TOI TOI, mi jednou řek‘, že jsem někde byl a jmenoval mi to místo. Já mu odpověděl, že je to možný, ale pak mi povídal, že jsem tam nikdy nebyl. Je to padesát let, já si to už nepamatuju.“

Sfoukněme tedy prach se šanonem s ligovými výsledky sezóny 1969 a nahlédněme dovnitř. Slaný si hravě poradil doma s Ústím. A Pardubice, které zjara v kvalifikaci nejprve vyřadily České Budějovice a poté i Kopřivnici, v roli nováčka vyšší divize neměly šanci ani ve Slaném, ani ve Svítkově. Obě slánská utkání s žižkovskou Viktorií byla kontumována, protože pražský celek přišel o ovál na Spořilově a o nový v Čakovicích teprve bojoval s místním národním výborem.

Jediným celkem, který Slaný dokázal porazit, byla RH Praha, jenže pouze jednou na Markétě, zatímco z výjezdu se vracela na štítě. Ke všemu borci z hlavního města prohráli výjezdní utkání s Ústím nad Labem i Pardubicemi. Sice velice těsně, v prvním případě o dva, ve druhém dokonce o pouhý bod, ale přece.

Klíčový duel viděl v září Chomutov, který byl proslulý rozbitou dráhou a vodorovně položenými prkny v bariéře. Za svůj domovský stadión si jej zvolilo Ústí nad Labem, ale před zraky tisíce diváků zde rozehráli skvělý koncert právě Slaňáci. Jan Holub inkasoval jedenáct, Zdeněk Majstr deset, Miloslav Verner, Jan Klokočka a Pavel Mareš po osmi. Přesně takové bylo skóre nejlepšího z domácích, Jana Volfa. Jeho starší bratr Jaroslav a kolegové Karel Průša a Josef Novotný dopadli ještě hůře.

Slaný bral vítězství v poměru 31:47, ale především dva tabulkové body, které mu zajistily titul mistra republiky. Nepočítáme-li Pohár Světa motorů 1967, jiný celek než RH Praha vyhrál československou ligu poprvé. Něco podobného se mělo stát až v sezóně 1978, kdy vládu policejního klubu z hlavního města utnuly Pardubice.

Na další korunovaci ovšem čekal dlouho i slánský klub. Na extraligový trůn jej vrátil Milan Mach v září 2005. Napřesrok svůj primát obhájil, ale od té doby se zlato týmu ze středočeského královského města vyhýbá jako čert kříži. Nejblíže k němu měl letos, kdy chybělo pár malých bodíků, i kdyby nakrásně Jakubu Valkovičovi neprasknul řetěz v poslední zatáčce poslední rozjížďky posledního závodu v Pardubicích.

A když už jsme zmiňovali rohatého, musel by být i ve věci, kdyby si Zdeněk Majstr na takovou slávu nevzpomněl! „Byli jsme parta,“ připomíná týmového ducha. „Nic jsme si nezáviděli. Já udělal osm bodů, ty deset, nic jsme si nevyčítali. Byl u nás Pavel Mareš, ten byl starší. Jeli jsme jednou mistrovství světa v Německu. Upadli jsme a trenér nadával, že jsme pitomci, protože jsme se váleli a ti dva čičmundové, co byli v jízdě s námi, vyhráli. Přišel Honza Holub, Standa Kubíček, Míla Verner, mohli jsme s Rudou hvězdou závodit. Míra Rosůlek a Honza Klokočka to byli kluci, když ses s nima tahal o první místo, nemoh‘ jsi je podceňovat.“

 

Dvojník Václava Neckáře v boji o světové finále

Vše popsaný incident slánských závodníků se přihodil až v květnu jednasedmdesátého při prvním kole v Abensbergu. Pavel Mareš zachránil alespoň pozici náhradníka pro druhé kolo a v Gorzowě nakonec vskutku startoval místo Manfreda Poschenriedera. Pro Zdeňka Majstra však světový šampionát jednotlivců skončil. A to se v něm o rok dříve dostal z našich reprezentantů nejdál!

V sezóně 1970 se světové finále konalo prvně ve Wroclawi a od té chvíle se Polsko mělo pravidelně střídat v pořadatelství klíčového závodu s anglickým Wembley a švédským Göteborgem. Reprezentanti bílé orlice proto v duchu pravidel neabsolvovali kvalifikaci a jejich nejlepší šestice byla nasazena rovnou do wroclawského finále.

Konkurence v kontinentálních závodech kvalifikačního pavouka zřídla jen na první dojem. Ve čtveřice prvních kol z dvanácti našich reprezentantů postoupilo devět. Jenže vystřízlivění přišlo již zkraje června. Karel Hrubec, redaktor časopisu Signál, který uměl poutavě psát nejen o formuli jedna, ale i o plošině, označil druhé kolo v Pardubicích jako Waterloo.

Pochopitelně měl na mysli výkony československé reprezentace. A bodejť by ne, Václav Verner přišel o klíčové body a jistý postup kvůli nedolité nádrži, Jan Holub skončil s krvácením střev v nemocnici a vypadli i Antonín Šváb a Jaroslav Volf. Cestu do kontinentálního finále v Abensbergu našel pouze Jiří Štancl, jenž ve svých dvaceti teprve dlel u paty pyramidy své slávy.

Jeho vrstevník Zdeněk Majstr se stal druhým a posledním naším kontinentálním finalistou. V prvním kole v Grazu stál na stupních vítězů, když více bodů nastřádal pouze Vladimir Gordějev. Deset bodů bylo posléze v Bydhošti skvělým počinem pro cestu do Abensbergu. Zde ovšem pršelo a jury musela mítink ukončit již po šestnácti rozjížďkách.

Ke slovu přišla pomocná kritéria, takže Jiří Štancl se šesti body postupoval do evropského finále až jako náhradník, zatímco Vladimir Gordějev a Viktor Kalmykov se stejným ziskem šli dál přímo. Osmibodový Zdeněk Majstr byl třetí a v leningradském boji o světové finále ve Wroclawi měl mít na své vestě šestnáctku.

Z československých žurnalistů byl v evropském finále akreditován Jaroslav Kraus. Krása města, které na řece Něva vybudoval car Petr Veliký, mu evidentně otupila jeho mnohdy zbytečně kritické pero. Zdeňka Majstra ve své reportáži popsal jako skromného mládence ze Slaného, jenž se nápadně podobá zpěvákovi Václavu Neckářovi nejen vizáží, ale také hlasem. Vyzdvihoval jeho klid, s nímž ve své tmavočervené kombinéze seděl na base s nářadím.

Vzhledem k jeho mládí a menším zkušenostem v porovnání se soupeři mu nepřidával na postupových ambicích. A když s jedním bodem skončil šestnáctý, nesmáznul jej lavinou zatracení svých obligátních černých prognóz, nýbrž mu věnoval povzbudivá slova.  A co na to říká po letech sám Zdeněk Majstr?

„Leningrad si pamatuju mžitkově,“ zamýšlí se. „Tonda Šváb jel se mnou jako vedoucí, šel si tam za svejma známejma, neporadil mi. Byla tam klopená dráha, v zatáčkách to bylo zvedlý o dva metry. Dal jsem převod, co jsem si myslel, že se tam jezdí. Ale nebyl jsem rychlej‘, nestačil jsem. Člověk se dostane do evropskýho finále, ale každá dráha má svý specifikace. Ve Slaným jsi to na asfaltu musel hoblovat.“

 

Během dvou let podruhé ze Slaného do Wembley

Slánský asfalt v našem příběhu sehrál svou roli hned další víkend po návratu z Leningradu. Středočeské královské město se totiž stalo dějištěm kontinentálního finále mistrovství světa družstev. Sem byly nasazeny rovnou týmy Polska a Sovětského svazu. Když náš nároďák prohrál s východními Němci druhé kolo v jejich Míšni, již citovaný Jaroslav Kraus na stránkách Světa motorů psal, jak nám ujela Vindobona. Jenže Západní expres, jehož první kilometry na cestě z Prahy do Paříže tehdy ukrajoval ještě elegantní parní Albatros, jakoby stál připravený na zastávce Slaný předměstí.

„Jeden Rus na mě odstartoval,“ vzpomíná Zdeněk Majstr. „A to ho pak už nedohoníš! Kór jako mladej‘ a nezkušenej‘. Tady ve Slaným jsi na tom asfaltu musel pořád držet plnej‘ plyn. Byli jsme nejlepší sestava. Honza Holub, Míla Verner, já, Jirka Štancl a Vašek Verner.“

Poslední červencová sobota si na sobě roku 1970 nedala příliš záležet. Jakoby jí bylo úplně šumafuk, že si s ní patnáct tisíc diváků dalo rande v ochozech slánského stadiónu. Nástup byl pochmurný. Šero jakoby korespondovalo s pesimistickou náladou, která české příznivce při mnoha závodech naší reprezentace neopouští dodnes. Jako bychom proboha s tolika benjamínky mohli vyřadit Rusy a Poláky! Vždyť i profík Honza Holubů má bolavé břicho!

Nicméně optimisté připomínali osmašedesátý, kdy naši kluci vytřeli zrak Sovětům, jejichž krajané se v tancích T-54 užuž přesouvali ke své východní hranici zatnout tipec pražskému jaru. A ze Slaného se opět postupovalo do Wembley! Tím však podobnost se sezónou 1968 končila. Tehdy totiž kontinentální finále vyhráli Poláci, jenže v sedmdesátém nebylo sebemenších pochyb o československém vítězství!

Jan Holub po úvodní nule raději sám přenechal své místo Miloslavu Vernerovi, který se jako náhradník zachoval naprosto dokonale, když ztratil jediný bod. Skvěle bojovali i naši mladíci, vždyť na individuální skóre je předčili jen Vladimir Gordějev a Pawel Waloszek, jenž se o pět týdnů později stal ve Wroclawi vicemistrem světa.

Avšak nebyl by to Jaroslav Kraus, aby si nerýpnul. Ve slánském programu, který byl k mání za celé dvě koruny, se prý nedalo kloudně orientovat. Zato o týden dříve v evropském finále jednotlivců v Leningradě prý bylo vše v dokonalém pořádku a on ze svých diet musel oželet pouze pětatřicet kopějek.

Ale na obranu časoměřičce, který do Světa motorů pravidelně přispíval, průměrná mzda tehdy činila asi devatenáct stovek, a dvě koruny stálo pivo ve stánku na stadiónu. Drtivá většina diváků na slánském kontinentálním finále žádné šmouhy nenašla. Pamětníci vám o něm budou ještě dnes vyprávět s očima navrch hlavy.

 

Do Anglie a zase do Anglie

Zdeněk Majstr v sedmdesátém roce prožíval nabité léto.  Týden po Slaném vrcholil československý šampionát jednotlivců dvojicí závodů v Žarnovici a v Březolupech. Generační obměna byla v plném proudu. Jiří Štancl ve svých necelých jednadvaceti letech se stal vůbec nejmladším mistrem naší země a jeho rekord měl v tomto ohledu padnout až v současném tisíciletí zásluhou Martina Vaculíka a Václava Milíka.

Mezi favority bylo nutno počítat rovněž Zdeňka Majstra, jenž se v Liberci dočkal svého prvního vítězství v závodě ranku šampionátu republiky jednotlivců v Liberci. „V Chomutově mi prdnul řetěz,“ vzpomíná. „Nebyly žádný kryty a mně se to zapíchlo rovnou do lejtka. Druhej‘ den jsme jeli v Liberci a já závodil se zavázanou nohou.“

O medaili v celkovém pořadí však přišel. Za umístění se tehdy braly tabulkové body a v Březolupech se o páté až osmé místo dělil on s Janem Klokočkou, Jaroslavem Volfem a Josefem Lidem. Kdyby alespoň jednou dokončil rozjížďku o jedno místo lépe, radoval by se z bronzu. Ale takto třetí příčku za Václavem Vernerem bral Jan Holub. Sice byl rozmrzelý, že mu po předchozích dvou primátech unikl hattrick, na druhou stranu se stal posledním příslušníkem starší generace, jenž se v mistrovství republiky ubránil náporu mladých dvacátníků.

Zdeněk Majstr, jehož tehdy na závody doprovázel bývalý reprezentant Bohumil Rendek, svým čtvrtým místem zaznamenal svůj prozatím nejlepší výsledek. A mohl si balit věci na srpnový zájezd československých plochodrážníků po oválech druhé britské ligové divize. Ten se zásluhou funkcionáře Pavla Kačera konal pravidelně už do roku 1967 a slánský závodník v něm zaujal již v devětašedesátém. Angličané však návštěvu oplatili jen jednou. Právě v sedmdesátém absolvovali turné skládající se z mítinků v Kopřivnici, Březolupech a Žarnovici, avšak atypické dráhy se pro ně staly tvrdým oříškem.

„Jezdila to mladá Anglie proti mladýmu Československu, ale oni tady zjistili, že to není mladý Československo, ale nejlepší Československo,“ ujímá se opět slova Zdeněk Majstr, aby jedním dechem přihodil své zkušenosti z druhé strany La Manche. „Ten rok jsme během pár dnů třikrát závodili v Londýně. Jezdili jsme tam dvanáctsettrojkou. Jednou jsme na dálnici dělali převodovku, přijeli policajti, co tam děláme.“

V půlce září 1970 se Zdeněk Majstr do Anglie vypravil ještě jednou. Pokud byl postup československého nároďáku ze Slaného do světového finále reprízou dva roky starého příběhu, potom se vším všudy. Tedy i s wembleyským propadákem. Pravda v osmašedesátem zde naši borci inkasovali sedm bodů, nyní trojice třetích míst Václava Vernera byla jejich jediným ziskem vůbec. Zbytek družstva skončil s nulami.

„Wembley bylo světový finále, my jsme byli bezmocní,“ komentuje Zdeněk Majstr nejhorší finálový výsledek našeho nároďáku v celých dějinách. „Tady se šetřilo a kropilo se hodinu před závodem, tam před finále kropili den a noc. Nechali nás zatrénovat na suchým, pak nás na ovál už nepustili. Startovali jsme, ale ve druhý zatáčce jsme chodili na držku. Míla tam byl přišpendlenej‘ v bariéře a varoval nás ‚kluci, bacha‘!.“

 

Barvy z Anglie

Experience. Tedy zkušenosti. Tímto prostým, ale výstižným slůvkem glosoval Peter Strong na stránkách týdeníku Motor Cycle News jediný zisk československého nároďáku ve velké noci ve Wembley. Ostatně měl mnoho jiného žurnalistického materiálu ke zpracování. Ove Fundin se před závodem svěřoval, že moc netrénoval. Když si po své první jízdě půjčil motocykl od Rune Wedina, vedl Švédy k titulu. Přitom ještě stačil posunky zesměšňovat britské fanoušky, kteří mu nemohli odpustit, že nechal Wembley Lions ve štychu v lize.

Ale nazpět do Čech! Komunisté utahovali normalizační šrouby. Exeter zjara 1971 marně čekal, že se Jan Holub vrátí ke své třetí sezóně. Jejich jihočeský Sokol zůstal polapený doma za železnou oponou. Manažer Hackney Len Silver v dubnu promarnil na československé ambasádě v Londýně svůj čas v marné snaze vyreklamovat skrze železnou oponu Miloslava Vernera. Ani Zdeněk Majstr se přislíbeného angažmá v Hackney nedočkal a srpnový zájezd se do Anglie vypravil na dlouhou dobu naposledy.

„Užili jsme si to, když jsme tam jezdili,“ kvituje Zdeněk Majstr britská turné s povděkem. „Zájezdy organizoval Pavel Kačer, tajemník v Opletalce. Bylo to výborný. Závodili jsme bez tréninku, před závodem tě nechali svézt půl kola. S Mílou Vernerem jsme dělali dvojici a mívali víc bodů než ostatní dvojice. Byl jsem v nejlepších letech, on o jedenáct let starší. Ale byl to frajer a v tý době mu to šlo. Bylo to v převodech. Čím větší jsi dal, tím víc jsi lítal po prknech, jinak to hrabalo.“

Cesty do Anglie měly přínos u nás také v ohledu závodnické módy. „Měl jsem ve Velvarech strejdu,“ vytasí se Zdeněk Majstr s dalším příběhem. „Bydlel u brány a představ si, že se jmenoval Majstr (smích). Slíbil, že mně a Mílovi Vernerovi ušije kombinézu. V Anglii nám jeden českej‘ emigrant koupil barevný kůže. A my s Mílou jsme byli první, co u nás závodili v barevnejch‘ kombinézách.“

Angličan Alan Cowland býval u nás bílou vránou, když závodil ve své sněhobílé kombinéze, s níž se mezi soupeře v černém pustil do křížku i při mezinárodním závodě ve Slaném v dubnu 1968. „Já měl bílou,“ říká Zdeněk Majstr. „Modrej‘ vršek a trikolóru na rukávu. Stála tři tisíce a dvakrát jsem v ní šel na držku. Pak jsem ji nechal v klubu, ať si to opraví, ale tři roky tam byla pořád roztrhaná. Dlouho jsem měl i helmu s koženým spodkem. Jezdil jsem v ní, i když mi nadávali. Ale jednou jsem spadnul a Míla Verner mi tu helmu zahodil. Motory jsme měli stejný, akorát záleželo, jak moc jsi byl prdlej‘. Dnes v tom lítá víc peněz.“

Nicméně československá plochá dráha roku 1971 příliš barevná nebyla. První liga se přejmenovala na extraligu, ale místo dvouutkání pěti družstev se jela jako čtyři podniky čtyřčlenných sestav s náhradníkem. Zdeněk Majstr neměl problém se na rozdíl od jiných dostat do sestavy. Nicméně sezónu 1971 mu vedle kolize s Pavlem Marešem v Abensbergu zkomplikovala i zlomená klíční kost.

Zmeškal úvodní extraligy i start šampionátu jednotlivců, avšak jeho červencový závěr v Březolupech opět ozdobil triumfem. Celkově byl šestý, pomohl Slanému k extraligovému stříbru, odjel řadu dalších závodů, ale zima 1972 jej zastihla ve zbrusu nové roli.

 

V lednu škvára i ledy

Ledy se u nás jely před válkou, když v sedmatřicátém konečně pražská odbočka Jawa klubu vyhrála letitý boj s oblevami a úředním šimlem a v sedmatřicátém uspořádala závod v Jevanech. Šlo spíš o atrakci a zábavu jako ostatně i po válce, kdy se snilo o vytvoření ledařského závodiště na Strahovském stadiónu či závodě mezi pražskými mosty. Tehdy ještě neexistovala kaskáda přehrad a Vltava i v Praze pravidelně zamrzala.

Až vznik mezinárodních soutěží a výroba speciálních motocyklů dala ledům smysl, řád a organizaci. U nás se začaly smysluplně rozvíjet zkraje sedmdesátých let. Po řadě volných závodů bylo roku 1972 prvně vypsáno mistrovství republiky na ledové dráze.

„Začínalo se říkat, že si na ledech kurvíme styl,“ připomíná Zdeněk Majstr, že boom zimního plochodrážního odvětví nepřinášel jen pozitivní ohlasy. „Ale tenkrát jsme jezdili do Německa, do Francie. I když jsi nic nepředved‘, odjel jsi třeba deset závodů. Ty kluky jsi znal, věděl jsi, co si můžeš dovolit. Věděl jsi, kdo klapne. A tys byl vymazanej‘ a podržel to tam přes ty díry.“

Rok devatenáctý tisící sedmdesátý druhý po narození Krista přivítaly oblevy. Místo ledových oválů se narychlo organizovaly zimní závody na klasických oválech na českobudějovické Dlouhé Louce a v pardubickém Svítkově. Ale již další víkend konečně zamrzlo a z AMK Polička se ozvali, že Synský rybník pokryla dostatečná tloušťka ledu.

Nicméně prostorové podmínky zde byly opravdu velice stísněné a ke středověkým hradbám zesílenými půlválcovými baštami ze čtrnáctého století byl jen kousíček. A tak se Zdeněk Majstr pokaždé do improvizovaného depa vracel s nulou. Jenže nazítří na Malém Jordánu dokonce vyhrál rozjížďku s číslem deset, v níž za sebou nechal Jana Holuba, Jana Klokočku a Vladimíra Vidrmu. Bral nejen body z jízd, ale tabulkové body do klasifikace československého šampionátu. Vše vylepšil na rybníku Svárov poblíž Poříčí nad Sázavou, které později proslavil autokros, a celkově skončil sedmý.

Ledy úspěšně jezdili Miloslav Verner a Pavel Mareš, koketovali s nimi Jan Klokočka či Miroslav Rosůlek, takže Zdeněk Majstr měl spoustu příkladů přímo ve slánském klubu. „Začal jsem je jezdit, že jsem šel za státním mechanikem Melicharem na Žižkov, kde dnes stojí televizní věž,“ říká. „Měli tam ledáka, ale neměl na něm kdo jezdit. Půjčil jsem si to, jezdili jsme u Tábora na Jordánu, neubral jsem, neprotočilo se to a lítal jsem po strouhách se Švábem. On mně pak chtěl dát na držku. Omlouval jsem, tady na rybníku u Velvar nám nikdo neřek‘, že se něco takovýho může stát. Slaňáci si nemohli dovolit koupit motorku. Byly tam hřebíky třeba tři cenťáky, a když to viděl třeba Milan Špinka, jak mi kolem prošla noha, říkal jen ‚ty vole‘.“

V březnu již Zdeněk Majstr opět objížděl klasické ovály. V mistrovství republiky jednotlivců se zařadil mezi aspiranty na titul, když vyhrál druhý závod v záludném Chomutově. Zkraje června postoupil z libereckého prvního kola světového šampionátu jednotlivců do druhého na pražské Markétě. Ale tam jeho účinkování skončilo již při tréninku.

„Prošel jsem vratama,“ odtuší popis, co se vlastně stalo. „Byly otevřený, já o ně zachyt‘ hákem. Oni se otevřely a já jsem šel na držku. Odvezli mě do Střešovic a zůstal jsem tam na pozorování.“

Rychle se však oklepal, aby pomohl Slanému ke stříbru v extralize. V individuálním šampionátu stál na pódiu ještě jednou v Kopřivnici. Skončil druhý za Miloslavem Vernerem, který už místo loga slánské Baterie na své vestě vozil bílého pardubického koníka. Zdeněk Majstr tak zopakoval své předloňské čtvrté místo. Nároďák pomohl dostat do kontinentálního finále v Leningradě a také zjistil, že se může prosadit rovněž ve světě dlouhých tratí.

 

Bahno a cejcha v Oslu

V Mariánských Lázních nechyběl již v říjnu sedmdesátého roku, když zdejší tisícovka doslova vstala z mrtvých. Národní závod napřesrok vystřídal mezinárodní a v dvaasedmdesátém zde mělo premiéru mistrovství světa. Zdeněk Majstr v něm cestu k postupu do semifinále nenašel, avšak v dodatkovém klání O cenu Mariánských Lázních skončil druhý mezi Ivanem Maugerem a Josefem Angermüllerem.

V září se v západočeských lázních konal poměrně ojedinělý test match na dlouhé dráze, v němž Češi jednoznačně deklasovaly Švédy 75:45. Zdeněk Majstr neprohrál ani jednu jízdu, v čemž mu pomohl i defekt Antonína Švába, který v šesté jízdě stál legendárního závodníka vítězství.

„Vždycky jsem ke všemu přišel jako slepej‘ k houslím,“ otvírá Zdeněk Majstr dlouhodrážní kapitolu svého curriculum vitae. „Chtěl jsem zkusit všechno, ale na dlouhou jsem musel jet bez tréninku. Když si v Mariánkách dostal cejchu, bolelo to.“

Ani v třiasedmdesátém nechyběl mezi československými reprezentanty pro dlouhodrážní mistrovství světa. Ale tentokrát se jeho působení přeměnila ve zdviž s raketovým zrychlením. V prvním kole v Gornej Radgoně měl na dohled stupně vítězů, v semifinále v Scheesselu byl desátý, ale protože Skandinávci měli svou vlastní kvalifikaci, mohl se chystat na finále do norského Osla. Kromě něho se postup podařil pouze Milanu Špinkovi.

V norské metropoli se deset tisíc diváků muselo choulit zimou díky deštivému počasí. Mnoho z nich přijelo z Anglie povzbudit Dona Goddena. Právě v třiasedmdesátém se v médiích prvně objevil termín tchatcherismus jako označení ekonomických trendů potlačujících inflaci a státní zásahy do veřejné politiky a soukromého sektoru. Odhaduje se, že tehdejší stolibrová bankovka měla stejnou sílu jako jejich dnešních devatenáct sestřiček.

Tehdy vás cestovka Tee-Mill Services Ltd. vzala na závody do Osla a pochopitelně nazpět za třiadvacet liber, přičemž vás na palubě letadel na cestě tam i nazpět čekala teplá jídla. Prohlídka města a přesun autobusem na stadión Bjerke Travbanne byly samozřejmostí. Pro porovnání, pinta ležáku Tennent by vás přišla na deset pencí.

Zdeňka Majstra by něco takového nechalo v klidu. „Třeba Tonda Šváb, Honza Holub nebo Standa Kubíček byli starší kluci, ale výborní,“ konstatuje. „Ale dali si pivko, Standa moc ne, ale oni jo. Koukali na tebe jako na debila, když sis nedal. Vyhrál jsi závody, měl jsi nepříjemnosti, když jsi nechlastal. Musel jsi stejně něco zaplatit. Byla večeře, a jak jsi nekoupil panáky, nezapad‘ jsi tam tak dokonale.“

Ale pojďme raději do Osla, kde se předposlední zářijový čtvrtek roku 1973 rozhodlo o světovém dlouhodrážním titulu Ole Olsena sedlajícího divišovskou Jawu. „Celej‘ den pršelo,“ povzdechne si Zdeněk Majstr. „V první jízdě jsem dostal cejchu, až mi to srazilo brejle a už jsem šel. A pak jsem dělal motorku. Byla to škoda. Na dráze bylo fakt hodně vody, ale posral jsem si to já sám.“

I když…  „Z autoklubu s námi jezdili reprezentační mechanici,“ pokračuje slánský závodník. „Borek Řípa, Melichar a ještě jeden, takovej‘ čert. Jo, Löfelmann se jmenoval. Auta jsme za ně spravovali my. V Oslu jsem motorku spravoval taky já, Melichar byl ožralej‘. Měnil jsem řetězy a stihnul až třetí jízdu.“

Ta byla osmá v pořadí. Vyhrál ji Ole Olsen před Donem Goddenem, což by se dalo interpretovat jako duel československé a britské konstrukční školy. Zdeněk Majstr za sebou nechal Jana Kätera, jenž byl nakonec pátý celkově, Milana Špinku a Švéda Bernda Hörnfelda. Se třemi body však ani náhodou nemohl pomýšlet na semifinálové jízdy.

Ty se staly konečnou i pro Milana Špinku. Ten do letadla směr Praha nastupoval jako desátý muž závěrečné klasifikace. Zdeněk Majstr byl o tři příčky za ním. Oba čekala Zlatá přilba Československa. Milan Špinka ji vyhrál a dal prostor, aby jeho sláva rostla. Zdeněk Majstr skončil v malém finále, ale již o pouhý rok později se na plochou dráhu chodil jen dívat.

 

Rychlý konec se závoděním

Přitom ve svých pětadvaceti prožíval další vydařenou sezónu. Slaný skončil v extralize druhý, skoro by se dalo konstatovat, že již tradičně. V šampionátu jednotlivců byl již potřetí čtvrtý, když na ostravském stadiónu Odbojářů a u svitavské Tabačky stál na nejnižším stupínku pódia. A třetí byl i v mezinárodním mítinku na pražském Strahově, jímž se bohatá plochodrážní historie tohoto místa uzavřela.

„Tam jsem to posral,“ chytne se za hlavu. „Postavili dráhu na jeden den, šli jsme rovnou do závodu. Poláci se mi smáli, jednou jsem přetrh‘ pásku. Já jim stačil, ale ta guma mě stála body…“

Nicméně všechno nebylo ideální, jak by se mohl zdát. „Měl jsem hodně problémů sehnat mechanika,“ říká Zdeněk Majstr. „Zdeněk Nemeš, dělal na výboru ve Slaným. Najel jsem padesát tisíc kiláků za rok, on pětapadesát.  Jezdil jsem i se Zdeňkem Kabeláčem, ale dal se k hasičům. A někoho jsi potřeboval, abys nejel na závody sám. Jednou, dvakrát jsem vzal i Honzu Smetanu, to byl kluk z Baterie. Nevěděl, kam co dolejt, ale hezky fotil. Čuchnul k atmosféře a dal se na rozhodčího.“

Velkou morální oporu však nalezl v rodině. „Rodiče do mě nedali na plochou dráhu ani korunu, ale vychovali mě dobře,“ uznává. „Ale jinak mi dali moc. Dělal jsem plochou dráhu sám, táta jel na závody, když měl volno. Ale bil se v prsa, že jeho kluk jezdí, a bylo to v televizi. Peníze byly ale problém. Vyhrál jsem nebo udělal výsledek v cizině, stejně ti to přeměnili na bony, musel sis to sám vybrat nebo je prodat po třech korunách.“

Rozjezd v sezóně 1974 měl Zdeněk Majstr přece jen pomalejší. Ze slánské dráhy se odstraňoval asfalt a domácí závodníci měli problém s tréninkem. A když přišel pád v červencovém závodě ranku mistrovství Československa jednotlivců, rozhodl se ukončit kariéru necelého půl roku po svých šestadvacátých narozeninách.

„Ve Slaným jsem si dal na držku,“ líčí. „A řek‘ si ‚kašlu na to‘. Měl jsem možnosti, nejlepší podmínky na motorky. Slaňáci mi dali nejlepší podmínky, ale já byl fabrickej‘ a tak jsem musel jezdit fabrický. Rozhod‘ jsem se naráz. Jinak bych ani nedokázal skončit, jinak bych spravil motorku i sebe a začal bych znovu. A tak jsem se rozhod‘ a hned skončil.“

Jak ovšem úspěšný plochodrážník se slibnou budoucností mohl svého sportu nechat prakticky ze dne na den? „Bylo to těžký,“ souhlasí Zdeněk Majstr. „Byl jsem dobrej‘, byl jsem svobodnej‘, i když jsem neměl problémy s holkama. Ve Slaným jsem měl to nejlepší, ale na všechno jsem si musel přijít sám, nikdo mi neporadil. Mechanici se mě nedrželi, nemoh‘ jsem jim nic dát. Zaplatil jsem oběd a večeři. Dneska za to chtějí prachy, ale tenkrát jsme to brali jinak.“

 

Nejhorší pád až po konci kariéry

Sotva Zdeněk Majstr skončil s plochou dráhou, řešil problém volného času, jehož měl rázem požehnaně. „Chtěl jsem něco dělat,“ vypráví. „Věnoval jsem se windsurfingu a kamarádil se s Vencou Junkem, to byl ředitel Baterie. V pětasedmdesátým koupil autobus, jezdil jsem s ním na zájezdy do NDR, Maďarska a Jugoslávie. Zjistili, že otočím Jugoslávii, všichni spí a já ne. Až pak jsme začali jezdit dva řidiči.“

A pak se pustil do leteckého plachtění. „Rogalo se mnou zamotalo,“ pokývá hlavou. „Když jedeš na Louny a na Most, je tam skála, vidíš ji ze silnice. Foukal vítr na kopec, já tam zrovna byl zadkem proti větru. A hodně jsem si rozbil hubu. A to jsem plochý dráhy nechal, že je nebezpečná. A na rogale jsem se zrubal nejvíc. Nohy, ruce, žebra a kličku. Zažil jsem všechno.“

Později Zdeněk Majstr působil jako slánský trenér. „Nechtěl jsem trénovat,“ prozrazuje. „Přece jen jsem byl trefenej‘ a pustil jsem se do toho pod nátlakem. Ředitel Baterie si chtěl udělat fajfku, že se pracuje s mládeží. Vyčlenil nám barák, dali jsme si ho do kupy, měli jsme asi dvacet kluků a osm nebo deset motorek, pionýry, simsony a pak půllitry. Až v éře kapitalismu mě v klubu nakrkli, když řekli, že si to dělám jen sám pro sebe.“

Jméno hrdiny našeho vyprávění proto zůstalo povědomé i další generaci slánských plochodrážníků. „Vychovával jsem je, ať si po sobě uklízí a po tréninku jsme dělali motorky do devíti do večera. Chodili jsme v sobotu a v neděli, měli to vždycky čistý, byli vedeni k povinnostem. Chodil tam třeba René Juna nebo Roman Matoušek a jeho bráchové. Roman byl výjimečnej‘ závodník, měl i výjimečný chování. Musel jsem mu někdy i něco zakázat a pro něj bylo nejhroznější, když jsem mu zakázal jezdit. Nakonec odešel do Rudý hvězdy…“

Plochodrážní kariéra Zdeňka Majstra (*11.2.1948) v kostce:

1968:	Slaný 4. v 1.lize (Zdeněk Majstr dva body v Polepech, další detaily nejsou známy; kvalifikace pro MR jednotlivců 1969: semifinále Liberec 3., finále 2. (Slaný 1., Slaný 5.)
1969:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 11. v prvním kole ve Stralsundu; MS dvojic: s Janem Holubem vítězem semifinále v Míšni, ve finále ve Stockholmu 5.; Slaný vítězem 1.ligy (detaily nejsou známy); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 8. (Slaný 8., Pardubice 6., Olomouc 7., Vracov 9., Liberec 4., Polepy 9.); 5. při Velké ceně Prahy, 4. při mezinárodním závodě jednotlivců v Liberci, porucha v malém finále Zlaté přilby Československa; srpnové turné England vs. Czechoslovakia:Canterbury ENG vs. CS 47:61 (Zdeněk Majstr 15 bodů), Doncaster ENG vs. CS 62:46 (3), Crewe ENG vs. CS 54:54 (4), Middlesbrough ENG vs. CS 63:45 (11), Rayleigh ENG vs. CS 49:59 (12), King’s Lynn ENG vs. CS 45:62 (9) – Československo vyhrálo sérii 4:2 s jednou remízou, mimo její rámec Romford vs. Czechoslovakia 35:43 (8)
1970:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 2. v prvním kole v Grazu, 5.ve druhém v Bydhošti, 3. v kontinentálním finále v Abensbergu, 16. v evropském finále v Leningradě; MS družstev: první kolo Crikvenica ČSSR 1., druhé kolo Míšeň ČSSR 2., kontinentální finále Slaný ČSSR 1. (Zdeněk Majstr 8 bodů), světové finále Wembley ČSSR 4. (Zdeněk Majstr 0 bodů); Slaný 2. v 1.lize; MR jednotlivců:Zdeněk Majstr 4. (Praha 4., Slaný 2., Chomutov ?, Liberec 1., Žarnovica 7. Březolupy 5. – 8. = mistrovské body se dělily) a udržel se v seriálu i pro rok 1971; květnové turné Young Czechoslovakia vs. Young Anglia: Kopřivnice CS vs. ENG 60:48 (Zdeněk Majstr 13 bodů), Březolupy CS vs. ENG 66,5:41.5 (15) a Žarnovica CS vs. ENG 64:44 (15); Zlatá přilba Československa – vyřazen ve čtvrtfinále, volný závod na dlouhé dráze v Mariánských Lázních – umístění není známé; srpnové turné England vs. Czechoslovakia: Romford ENG vs. CS 56:52 (Zdeněk Majstr 7), Canterbury ENG vs. CS 46:62 (10), Rochdale ENG vs. CS 40:68 (12), King’s Lynn ENG vs. CS 66:42 (0), Ipswich ENG vs. CS 56:51 (0), Rayleigh 49:59 (8), Reading ENG vs CS 53:55 (4)- Československo vyhrálo sérii 4:3, mimo její rámec Crewe vs. Czechoslovakia 48:49 (9)
1971:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 11. v prvním kole v Abensbergu; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr nestartoval ve Slaném a v Polepech, jeho skóre z Kopřivnice a Prahy není známé); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 6. (České Budějovice NS, Praha NS, Liberec 6., Slaný 10., Svitavy ?, Březolupy 1.) a udržel se v seriálu i pro rok 1972; zářijový mezinárodní závod na dlouhé dráze v Mariánských Lázních DNR, Zlatá přilba Československa – vyřazen ve čtvrtfinále, 14. při Memoriálu Luboše Tomíčka v Praze, Memoriál Antonína Vildeho – Rybnik vs. Slaný 53:43 (7 bodů), ČSR vs. Rybnik v Polepech (?); srpnové turné England vs. Czechoslovakia: Canterbury ENG vs. CS 47:60 (Zdeněk Majstr 12), Crewe ENG vs. CS 54:54 (14), Bradford ENG vs. CS 64:44 (10), Peterborough ENG vs. CS 52:56 (10), Workington ENG vs. CS 55:52 (6), Romford ENG vs. CS (0), Ipswich ENG vs CS 60:48 (NS) – Anglie vyhrála sérii 4:2 s jednou remízou
1972:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 5. v prvním kole v Liberci, zraněn při tréninku druhého kola v Praze; MS družstev: kontinentální semifinále Slaný – ČSSR 1. (Zdeněk Majstr 9 bodů), kontinentální finále Leningrad – ČSSR 3. (Zdeněk Majstr 3 body); MS dlouhá: kvalifikační kolo Mariánské Lázně 12.; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr 35 bodů ze 107 bodů týmu celkem), postup do finále extraligy, v jehož dvou závodech RH porazila Slaný; MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 4. (Slaný 4. Chomutov 1., České Budějovice 7., Praha 4., Svitavy 6., Kopřivnice 2., Březolupy 8.) a udržel se v seriálu rovněž pro rok 1973); MR na ledové dráze: Zdeněk Majstr 7. (Polička 13., Tábor 8., Poříčí nad Sázavou 5., Poříčí nad Sázavou 6.); zimní plochá dráha České Budějovice 6., zimní plochá dráha Pardubice ?, O cenu Mariánských Lázní (nadstavbový závod po skončení MS) 2., O zlatý klíč Slaného (nadstavbový závod po skončení MS družstev) 1., test match na dlouhé dráze v Mariánských Lázních Československo vs. Švédsko 74:45 (Zdeněk Majstr 20 bodů), Zlatá přilba Československa nestartoval v malém finále
1973:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr vítěz předkola v Prelogu, 5. v prvním kole v Pardubicích, 5. ve druhém kole ve Slaném, v kontinentálním finále v Leningradě nestartoval; MS družstev: kontinentální kolo Maribor – ČSSR 1. (Zdeněk Majstr nestartoval), kontinentální semifinále Slaný – ČSSR 1. (NS), kontinentální finále Balakovo – ČSSR 3. (4 body); MS dlouhá: Zdeněk Majstr 4. v kvalifikačním kole v Gornej Radgoně, 10. v semifinále ve Scheesselu a 13. ve finále v Oslo; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr 22 bodů z 99 bodů týmu celkem) a postup do finále extraligy, tam RH Praha 71:37 (detaily nejsou známy), odveta ve Slaném se nekonala, protože se z dráhy odstraňoval asfalt; MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 4. (Slaný 5., Čakovice 4., Kopřivnice 10., Ostrava 3., Praha 13., Svitavy 3., Březolupy 4.) a udržel se v seriálu také pro rok 1974; MR na ledové dráze: celkové umístění? (Svratouch 4., Tábor 11., Úštěk 7., Poříčí nad Sázavou 10., Tábor ?); 4. při květnovém mezinárodním závodě ve Svitavách, 13. při Velké ceně Prahy, 7. ve volném závodě z příležitosti výstavy Země živitelka v Českých Budějovicích, 3. při mezinárodním závodě na zahájení 3. Letní spartakiády spřátelených armád na Strahově, 5. v mezinárodním závodě na dlouhé dráze O Cenu Mariánských Lázní, Zlatá přilba Československa 3. v malém finále, Katowice vs. Ostrava v Ostravě 41:36 (Zdeněk Majstr 3 body), 3. Cena Podřipska v Polepech?
1974:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 12. v prvním kole v Lublani; Slaný 3. v extralize (Zdeněk Majstr ve dvou závodech 2 body z 90 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 15. (Praha 11., Plzeň 7., Slaný 11., Liberec NS, Pardubice NS, Čakovice NS, Kopřivnice NS, Březolupy NS) – v kvalifikaci nestartoval, protože ukončil aktivní kariéru; MR na ledové dráze:nestartoval.

Foto: archív Zdeňka Majstra, archív Jozefa Treščáka a Antonín Škach a jeho archív