Archiv pro rubriku: Historie

Historie

Miroslav Rosůlek od ploché dráhy naštěstí neodešel

Bývalý závodník a dnešní trenér AK Slaný Miroslav Rosůlek je proslulý jako skvělý společník a vypravěč. A právě proto se vyprávění o jeho kariéře hodí přesně na Silvestra. Zapomeňme tedy na pár chvil, jaký píšeme letopočet, a přesuňme se do dob, kdy se plochou dráhou mohlo živit jen pár vyvolených hvězd v pražské Rudé hvězdě, zatímco ostatní běžně museli chodit do práce, do dob plných stadiónů a televizních přenosů, do dob, kdy se kevlar používal jen na stavbu kosmických lodí a kombinézy se šily výhradně z kůže, zatímco ležatý motor se stále pokládal za slepou uličku vývoje.

Z nesmělého kluka závodníkem
Miroslav Rosůlek chodil na plochou dráhu do Slaného již jako malý chlapec. Souboje mužů v černých kožených kombinézách jej bavily, nicméně – jak sám připouští – vzbuzovaly v něm respekt. Když se čtveřice závodníků řítila po startu do první zatáčky, dokonce zavíral oči.

Přesto z něj vyrostl závodník. „Když jsem byl na vojně, přestěhovali jsme se z Královic do Knovíze,“ vysvětluje záhadu této přeměny Miroslav Rosůlek. „Tam tehdy jezdil nějaký Tonda Duda. Začal jsem s ním jezdit na tréninky, ale pořád jsem se jen koukal. On se pořád ptal, jestli se nechci svézt. Nakonec jsem si na to vlezl a během půl roku jsem už jel na podzimní soustředění.“

Jméno Miroslav Rosůlek se v programech poprvé objevilo v roce 1966. V dnešních dobách mají čtyřiadvacetiletí jezdci již mnohdy svou aktivní kariéru za sebou, ovšem před čtyřiceti lety nebyli podobní nováčci žádnou výjimkou. Přitom příležitostí ke svezení bylo i tehdy jako šafránu. Již bylo jasné, že idea zrušení ligy ve prospěch posílení šampionátu jednotlivců znamenala hned několik kroků zpět. Původní postupový pavouk skládající se hned ze tří úrovní již sice ustoupil modelu souběžné mistrovské části a kvalifikace pro příští rok, nicméně jezdeckou poptávku to uspokojit nedokázalo.

Šestašedesátý rok strávil Miroslav Rosůlek z větší části trénováním. V oficiální nominační listině kvalifikace pro šampionát 1967 sice jeho jméno nefiguruje, nicméně nakonec se v ní přece jen objevil. A právě tehdy jeho jméno poprvé proběhlo tiskárenskými rotačkami. Lokální noviny zmiňují jeho účast v závodě skupiny B ve Svitavách jen kratičkou zmínkou o pádu a natrženém svalu v koleni.

Zranění vůbec provázela celou Rosůlkovu kariéru. Kupříkladu hned v sedmašedesátém. V tom roce se totiž v šestidílném individuálním šampionátu dostávaly poměrně často ke slovu traové rezervy. Miroslav Rosůlek se tak svezl už při ouvertuře mistrovství ve Svitavách, ovšem po dvou nulách se s tehdejším stadiónem U tabačky rozloučil pádem.


O tři týdny později se však pokračovalo na dvou moravských oválech, pro něž je dnes plochá dráha již jen dávnou vzpomínkou. Zatímco v neděli v Břeclavi s Rosůlkem už počítali, protože předseda tamního klubu na něho držel, v Přerově to nebylo tak jednoduché. Ovšem stačila intervence slánského klubového kolegy Antonína Švába. Ten o rok předtím sesadil Luboše Tomíčka z československého trůnu a po druhém místě ve Svitavách se právě vydal za úspěšnou obhajobou titulu.

Jeho slovo tedy mělo pořádnou váhu a tak se v prosluněném odpoledni mezi šestnáctkou závodníků představil také tehdy pětadvacetiletý Miroslav Rosůlek, zatímco na Moravany Dobroslava Přichystala a Miroslava Kladivu zbyly náhradnické posty. Na své vestě vozil startovní číslo tři a nic nenasvědčovalo, že by jako produkt slánské asfaltové dráhy dosáhl na body. Na přerovském výstavišti, kde se ještě dopoledne před závody zemědělci pravidelně chlubili plemennými býky, totiž byla pořádná hlubina.

„Dřív nikdo nekoukal po dráze, jestli je hluboká, jak tomu mnohdy bývá dnes,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Jednou jsme třeba měli klubové turné v Maďarsku a jeho poslední závod jeli na svátek kytek. Celý ten den lilo jako z konve. Dokonce i smyk se na té dráze zahrabal a ven ho musely tahat hned tři traktory. Pouze Rusové byli oblečení v kombinézách. A ono se nakonec jelo! Přijel jsi na start a už jsi nic neviděl!“

Nicméně zpátky na přerovské výstaviště první červnovou sobotu roku 1967. Ve svých úvodních třech jízdách Miroslav Rosůlek projel cílem až poslední, nicméně hned ta další dopadla mnohem hůře. Kdosi totiž nechal otevřená vrátka ke vstupu z tribuny na ovál. Nic netušící hrdina našeho vyprávění o ně v plném tempu zachytil. Upadl a nepříjemně si poranil nohu.


Liga, kvalifikace i mistrák
Sedmašedesátý zaznamenal pro naši plochou dráhu další kvalitativní krůček vpřed. Po čtyřleté přestávce se totiž znovu začala utkávat družstva. Soutěž inicioval populární časopis Svět motorů, jenž věnoval pohár pro vítěze. Slaný v té době patřil společně s žižkovskou Viktorkou a pražskou Rudou hvězdou k absolutní jezdecké špičce.

I když tehdejší ligu provázel mnohdy organizační chaos s mnoha termínovými čachry a kontumačními výsledky, přinesla řadě závodníků další jezdecké příležitosti. Nejinak tomu bylo v případě lepšícího se Miroslava Rosůlka, který začal rázně bušit na dveře mistrovství republiky jednotlivců.

V dobách mnoha desítek vydaných plochodrážních licencí však mezi absolutní špičku vedla pořádně dlouhá a trnitá cesta přes několik kvalifikačních úrovní. Po rekonvalescenci z nešastného pádu v Přerově sice zůstal viset ve finále předkvalifikace v Polepech, když těsně za ním skončil začínající Jiří Štancl, nicméně o rok později již byl úspěšný.

Rozhodnutí padlo v Třinci a Miroslav Rosůlek si tyhle závody vybaví ještě dnes: „Stadión byl na takovém kopci a měl hodně uzounkou a krátkou dráhu. Vzpomínám si i na některé soupeře, Petra Hanuše, Evžena Erbana a Josefa Laštovku. A také na Milana Špinku. Ten předtím suverénně vyhrál svůj první závod v Pardubicích a Pardubáci chodili a říkali, jak nám to Milánek nandá. Jenže on tam neudělal ani bod. Zato mně se dařilo, v sobotu jsem vyhrál a v neděli zajel rekord dráhy. Ovšem když jsem tam přijel za rok, nemohl jsem vůbec zatočit!“


V sezóně 1969 se tedy z Miroslava Rosůlka poprvé stal řádný účastník československého individuálního šampionátu. Nicméně na tenhle rok vzpomíná především v souvislosti s ligou. Slaný, který v předcházející sezóně málem z nejvyšší soutěže spadl, totiž získal novou akvizici z krizí postižené Viktorie Žižkov, a sice Miloslava Vernera.

Středočeský celek, jehož páteř se sestávala ze spojení Miloslav Verner, Zdeněk Majstr, Pavel Mareš, Jan Klokočka a Miroslav Rosůlek, jen stěží hledal konkurenci. Pouze na pražské Markétě prohrál rozdílem pouhých dvou bodů. Z Ústí nad Labem a Pardubic odjížděl jako vítěz a na domácím asfaltu vyhrál všechna tři klání. S žižkovským týmem, jenž tehdy odjel jen dvě utkání, inkasoval body kontumačně. Kořist z této spanilé jízdy stála opravdu za to – zlatá medaile!

Úspěšnou Rosůlkovu sezónu podtrhlo jedenácté místo z šampionátu jednotlivců, když se jeho nejvýraznějším výsledkem stalo devět bodů a šesté místo na domácí dráze. V prestižním seriálu se ovšem udrželi jen ti nejlepší, ostatní museli absolvovat kvalifikaci. „Kvalifikace byly palba,“ nezastírá Miroslav Rosůlek s více než třicetiletým odstupem. „Do mistrovství republiky se chtěl dostat každý. Třeba takový Standa Kubíček, ten v mistráku jen tak laboroval, ale kvalifikačku jen vždycky naplno.“ Nešlo totiž jen o body či výkonnostní třídy, ale také o výjezdy za železnou oponu, které čekaly především na borce z federálu.

Na svůj první zahraniční výjezd západním směrem jel Miroslav Rosůlek před velikonocemi právě v devětašedesátém. Jeho cílem byl rakouský Neulengbach a spolujezdci mu byli Karel Voborník a Miloš Duda. Ale nechme vyprávět závodníka samotného: „Byl to mezinárodní závod jednotlivců a kromě Rakušanů tam jeli také západní Němci. Mně to na té rozbité dráze letělo a své první tři jízdy jsem vyhrál. Mechanik Melichar, který tam byl s námi, žertoval, že jsem to snad přijel vyhrát. Ve čtvrté sérii jsme se sešli všichni Češi. Přišel za mnou Karel Voborník, a prý že to jedu jako kráva, a že bychom to mohli zaonačit, abychom všichni tři byli do věnce. Nechal jsem je, záměr se podařil, měli jsme s Voborníkem a Dudou stejně bodů a čekal nás rozjezd. Stoupl jsem si do koleje, páska pink a já koukal ze země! Převrátil jsem se a tak jsem už jen mohl sledovat, jak se Miloš Duda a Karel Voborník vzdalují…“


Do mistrovství světa pro sádru
Přišla sedmdesátá léta a život šel dál. Slaný dál sváděl souboje na ostří nože s RH Praha. V posledním roce ligy osmičlenných celků (1970), stejně jako v prvém roce systému čtyřutkání měly oba rivalové shodný počet tabulkových bodů. Ovšem pomocná kritéria vždy rozhodla ve prospěch pražského klubu.

Šampionát jednotlivců se však v sedmdesátém musel obejít bez Miroslava Rosůlka. Ten totiž zůstal viset v hustém sítu kvalifikace. Mezi elitu se však dokázal záhy vrátit a sezóně 1971 se jeho nejlepším výsledkem stala dvě šestá místa z asfaltových drah ve Slaném a v Březolupech.

Snem každého závodníka je samozřejmě reprezentace v mistrovství světa. Miroslav Rosůlek si jej splnil v roce 1972. Klíčovým momentem se stal kontrolní závod reprezentantů, jak se tehdy nominačnímu závodu říkalo, v Břeclavi. Rosůlek se dostal společně s Jiřím Štanclem a Karlem Voborníkem na stupně vítězů a vysloužil si tak místo v kontinentálním kole v Gorzowě.

Že je slánský jezdec ve velké formě, potvrdil také úvodní závod šampionátu jednotlivců ve Slaném. V něm Miroslav Rosůlek zúročil dokonalou znalost dráhy. Tři jízdy vyhrál, jednou dojel druhý za klubovým kolegou Zdeňkem Majstrem a při svém posledním vystoupení nestačil na Jiřího Štancla a dalšího Slaňáka Jana Klokočku. Dvanáct bodů pak vyšlo na zelený věnec, když výše stáli jen českobudějovický Jan Holub a suverén Jiří Štancl.

Druhý den šampionát pokračoval v Chomutově. Miroslav Rosůlek mířil opět hodně vysoko a tři body z poslední rozjížďky by jej opět poslaly na stupně vítězů. Jenže přišel pád. „Za mnou byl Honza Verner. Nestačil se mi už vyhnout, jen to zvedl na zadní a tak mě přejel. Měl jsem roztříštěnou lopatku, rameno a otřes mozku. Moje první starost však patřila motorce, zda není moc rozlámaná. Blížil se přece ten Gorzow…“


Osudný pád se stal 16. dubna, mistrovství světa bylo na programu 21. května. Miroslav Rosůlek dělal vše pro to, aby v Polsku nastoupil. Ovšem přihodila se mu ještě další patálie. „Rozhodl jsem se, že se po tom Chomutově jen tak svezu o tréninku ve Slaném. Vjel tam se mnou Klokan (přezdívka Jana Klokočky – pozn. redakce), chvilku se vozil a pak mě hecoval, že si vyzkoušíme start. Já neměl masku, tak se mi do toho nechtělo, ale přemluvil mě. Od startu mi ujel a já dostal takovou cejchu, až mi vyrazila dva zuby. Klokan se tomu jen smál.“ Samozřejmě nešlo o krutý výsměch, ale o přátelské hecování. „Byli jsme s Klokanem jako dvojčata,“ vysvětluje Miroslav Rosůlek. „Oba jsme pocházeli z Královic a jezdili jsme spolu už jako kluci na čundry.“

Ve srovnání s chomutovským pádem byly vyražené zuby jenom prkotinou a Miroslav Rosůlek na nástupu v Gorzowě nechyběl. Historické anály mluví o tom, že skončil s jedním bodem dvanáctý a při kolizi s Rakušanem Josefem Scharlem si zlomil ruku. A jak to viděl závodník samotný? „Vypadlo mi to z ruky, zranění z Chomutova ještě nebylo úplně vyléčeno. Byla tam hrozně hluboká dráha, protože snad celých čtrnáct dnů před tím pršelo.“

Přesto v létě stihl závěrečné tři závody mistrovství republiky a na podzim nastoupil do kvalifikace o jeho příští ročník. Nakonec však postoupil s odřenýma ušima jako náhradník. V Čakovicích totiž po dvou druhých místech dvakrát upadl a odstoupil. Druhý den do Liberce nejel a čtvrté místo z Pardubic na nic víc nestačilo.

V prvé polovině sedmdesátých let začaly u nás být nesmírně populární ledy. Řada klasických popelářů si je přes zimu vyzkoušela. A Miroslav Rosůlek? „Svezl jsem se na tom, ale závody jsem nikdy nejel.“ Vzápětí však dostál své pověsti výborného baviče a vyrukoval s další historkou.

„Zdeněk Majstr jednou přišel s tím, že bude ty ledy jezdit. Trénoval na jednom rybníku za Slaným a tak jsme se tam šli s Klokanem podívat. Už zdálky jsme slyšeli, jak tam má pořád plný plyn. Jenže on jezdil hodně velký okruh, prakticky od břehu ke břehu. Když zastavil, byl úplně nadšený, jaká je to paráda. Jenže pak mu Klokan namaloval kolečko odpovídající skutečné dráze a Majstr znejistěl.“

Na první závody se jelo do Poličky. „Když Zdeněk uviděl dráhu, přešel ho humor. Navíc ještě před závodem šel kolem funus. V první jízdě startoval od lajny. Jel pořád rovně a Tonda Šváb musel přes sněhový pešunk, aby se nesrazili. Ale nakonec se ty ledy naučil. Čekalo to i Klokana, který se na ledy dal o něco později. Pamatuji si Karla Voborníka, jak na prvním závodě v Táboře křičí: Klokan je první, první, ne už je druhý, ještě vydělává – a už nevydělává!“


Pět motorek ve vzduchu – a na zemi
Sezóna 1973 začala opět ve velkém stylu. Miroslav Rosůlek si vyjel opět nominaci do mistrovství světa. To se lehko řekne, ovšem tehdy to znamenalo prosadit se ve třech závodech během jediného víkendu, a poté o týden později ve třech dalších, tentokrát s přímo nasazenými šesti borci s první výkonnostní třídou!

Miroslav Rosůlek se v šestici kontroláků rozjel takovým způsobem, že poslední březnový den zaznamenal na domácí dráze ve Slaném svůj životní výsledek v šampionátu jednotlivců. Hned ve své úvodní rozjížďce dokázal vyzrát na Jiřího Štancla. Vzápětí jej sice porazil Karel Voborník, nicméně pak již jen vítězil, takže se mu na stupních vítězů na krku houpal stříbrný věnec. Druhý den pak v Čakovicích skončil osmý, nicméně jeho myšlenky již dlely v přípravách na předkolo mistrovství světa v Nordenu.

Čtrnáct dnů před Nordenem se však v Pardubicích uskutečnil šestý ročník Memoriálu zakladatele legendární Zlaté přilby Františka Hladěny. Pořadatelé zvolili systém vycházející právě z nejstaršího plochodrážního klání světa. V depu se sešla solidní domácí špička umocněná tehdy kvalitními východními Němci.

„Prvá rozjížďka mé úvodní skupiny mi nevyšla,“ vrací se Miroslav Rosůlek o třicet let zpátky. „Přijel jsem do depa a stěžoval si, že mi to nějak nesedí. Ovšem druhou rozjížďku jsem vyhrál, pak i třetí a tímhle stylem jsem se dostal až do finále.“ Do něj se dostali také další Slaňák Zdeněk Majstr, tehdy již ve službách pořádající ZP jezdící Miloslav Verner, jeho klubový kolega Bedřich Mareš a dva Němci Clemens Bever a Dieter Tetzlaff.

„Stál jsem druhý od prken,“ vybavuje si okamžiky před startem Miroslav Rosůlek. „Napravo byl Majstr, nalevo Bever a Tetzlaff. Pak vylétla guma a víc si už nepamatuju. Zdeněk Majstr nás totiž všechny
sestřelil. Ale to vím pouze z líčení svého mechanika Tondy Fořtíka. Ten to komentoval, že nejdříve bylo pět motorek ve vzduchu a já nad nima a pak pět motorek na zemi a já pod nima!“

Výsledkem se stal těžký otřes mozku slánského bojovníka. Ale že by vzdal mistrovství světa? Nikdy! „Přijeli pro mě do špitálu,“ vypráví. „A za pár dnů bylo už to Německo. Po otřesu mozku jsem si připadal jak v Jiříkově vidění. Navíc jsem celou cestu řídil dvanácetdvojku stejšna.“ Na široké pískové dráze pak nasbíral devět bodů a skončil šestý. A to ještě jednou neviděl cíl kvůli technické poruše.


Miroslav Rosůlek si tedy mohl začít chystat věci na první kolo světového šampionátu do Miskolce. I když v třiasedmdesátém se světové finále jelo v Polsku, a tudíž reprezentanti bílé orlice měli své finálové posty zajištěné bez kvalifikace, neubralo to kontinentálním kolům na dramatičnosti.

Nechme však vyprávět samotného Miroslava Rosůlka: „Do Miskolce jsme jeli společně s Václavem Vernerem. Celým závodem jsme procházeli vcelku suverénně až do poslední série. Ani v ní to neměl být žádný problém. Já měl sedm bodů, Venca osm. Oba jsme se sešli v závěrečné rozjížďce, která byla poměrně lehká. Domluvili jsme se tedy, že kdo odstartuje, bude tam.“

Ovšem, jak už to chodí, jeden míní a ono mu to vůbec nevyjde. „Plány nám však zkřížil domácí István Sziráczki,“ líčí Miroslav Rosůlek. „Po startu nám oběma uletěl alespoň o délku čtyř motocyklů. Já byl druhý, Venca za mnou. Najednou rána a už jsme se váleli. Venca to totiž strčil pode mě a nevyšlo mu to. Jedna motorka vrčela a Vašek na ní rychle skočil a dojel do cíle. Jenže ta motorka byla moje…“

Václav Verner tak díky neobvyklé půjčce motocyklu získal osm bodů, což na postup do druhého kola stačilo, zatímco opěšalému Miroslavu Rosůlkovi jeden bodík scházel. Nicméně ve druhém kole, či-li obdobě pozdějšího kontinentálního semifinále, se v německém Rodenbachu přece jen objevil. Maďaři totiž tenkrát měli velké problémy s výjezdy do západního světa, a kromě toho týdenní lhůta mezi Miskolcem a Rodenbachem byla z hlediska získání víz šibeniční.

Ke slovu se tak dostal i původně nepostupující Miroslav Rosůlek. A jak na nejvyšší kvalifikační stupeň světového šampionátu své kariéry vzpomíná samotný závodník? „V prvé rozjížďce na mě čekala trojice Rusů. Startoval jsem od lajny a pak následovala strašná cejcha a vzápětí úplná tma. Neviděl jsem vůbec nic, a co víc neměl jsem na sobě vůbec brýle ani slídy! Jestli mi je vzala ta sprška materiálu, nebo jestli jsem přijel na start už bez nich, je pro mě dodnes záhadou.“

Faktem však zůstává, že v boji mezi šestnáctkou z dvaatřiceti nejlepších mimopolských plochodrážníků kontinentu, obsadil čtrnáctou příčku ze ziskem třech bodů. Mohlo to být ještě lepší, ovšem v jedné z jízdu mu praskl řetěz.


Sprint pro zelený věnec
Léto 1974. Nádherné červencové odpoledne v jižních Čechách. Miroslav Rosůlek se rekreuje se svou slečnou rekreuje na chalupě vypůjčené od Jana Holuba. Příjemnou atmosféru dokresluje hrající rádio. Zrovna běží tehdy populární motoristický pořad bratislavské redakce Zákruta. Poklidná atmosféra je však ta tam, když moderátor hlásí, že se dnes na dráze ve Slaném jede třetí závod osmidílného mistrovství republiky jednotlivců na ploché dráze.

„Úplně mě polilo horko,“ směje se dnes Miroslav Rosůlek, by tehdy mu při představě, že jej od důležitého závodu, na který úplně zapomněl, dělí jen pár hodin a několik desítek kilometrů nepříliš kvalitních silnic, do smíchu příliš nebylo. „Okamžitě jsem skočil do svého stejšna a uháněl do Slaného. Mechanik Tonda Fořtík mi nejprve vynadal, ale celý závod byl bez nervů. Vlastně jsem skočil na motorku a závodil.“

A nutno podotknout, že závodil skvěle. Ve své prvé jízdě projel cílem za plzeňským Jiřím Hejlem, ve druhé byl opět druhý za pražským Petrem Ondrašíkem. A právě tady si vypil svůj kalich hořkosti až do dna vítěz předcházejících klání na Markétě a v Plzni Milan Špinka. Ten už při svém prvém startu nebodoval, a teď byl diskvalifikován.

„V té jízdě jsme s Milanem najeli do pásky,“ vybavuje si Miroslav Rosůlek. „Ta praskla a já rychle ukázal rukou na Milana. Vyloučili jeho.“ Slánský borec pak dvakrát vyhrál, zatímco v závěrečné rozjížďce skončil opět druhý za plzeňským Janem Hádkem. Ten si tím pádem šel pro zlatý věnec, zatímco na Miroslava Rosůlka čekal rozjezd s věrným kamarádem Janem Klokočkou. V něm mu však praskla osa předního kola a hrdina našeho vyprávění skončil na zemi. Ze země však vzápětí rychle putoval na nejnižší stupeň vítězů.

V extralize byl Slaný pořád černou štikou soutěže, by pražskou Rudou hvězdu již z trůnu sesadit nedokázal. Svou roli ovšem sehrálo i pozměněné přidělování tabulkových bodů, když počínaje třiasedmdesátým inkasoval vítěz závodu pět bodů, namísto dosavadních čtyřech, zatímco stříbrný tým se i nadále musel spokojit se třemi.

By to na celkové zlato Slaňákům nikdy nestačilo, několik vynikajících dílčích výsledků přece jenom dosáhli. Tím nejmarkantnějším se stal závod v červnu pětasedmdesátého roku. Z pražské Markéty odjížděli se zlatými věnci na krku právě slánští závodníci. Zpočátku to ovšem na jejich triumf vůbec nevypadalo.


Při svém pádu ve druhé sérii se totiž zranil Karel Voborník a náhradník Jiří Loskot jej nedokázal plnohodnotně zastoupit. Nicméně trio Miroslav Rosůlek, Jan Klokočka a Václav Čiviš zářilo. „Po dešti tam byla hodně hluboká dráha,“ vybavuje si okolnosti senzačního triumfu Miroslav Rosůlek. „Létal jsem tam kolem prken a v jedné rozjížďce jsem pár metrů před cílem vopral Vaška Vernera.“

V roce 1975 se Miroslav Rosůlek ve svých třiatřiceti letech naposledy postavil na start závodu mistrovství světa. Vyrovnané výkony v kontrolních závodech mu zajistily místo v prvém kole v Ostravě. „Bylo to tam hodně rozbité a já navíc pohnojil jízdu s Jindřichem Dominikem,“ líčí Miroslav Rosůlek momenty, jenž jej stály místo v dalším kole. „Byl jsem druhý a říkal si, že mi to na postup stačí. Jenže jsem chytil díru a ta mě rozhodila. To ještě nic neznamenalo, avšak vzápětí přišla druhá. Ta mě poslala na venek a Dominik mě podjel.“

Osm bodů znamenalo dodatkovou jízdu o sedmé až desáté místo s Poláky Andrzejem Tkoczem a Franciskem Stachem a Evženem Erbanem. „Říkal jsem si, že si to ohlídám,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Jenže jsem byl tak ohlídanej, až jsem unknul do pásky a ta praskla.“ V deštivém druhém kole na pražské Markétě se však nakonec objevil, by jen na nástupu a v roli náhradníka.


Odejít se nedá
Čas se však nedá zastavit a tak se věčný optimista a zarputilý bojovník, který nezkazil žádnou zábavu, koncem sedmdesátých let postavil na start svého posledního závodu. Jenže on jel vlastně poslední mítinky dva.

„Už jsem asi rok nejezdil, když Slaný jel na turné do polské Zielonej Gory,“ vysvětluje Miroslav Rosůlek. „Jeden jim chyběl a tak jsem nastoupil já. Tři čtvrtě roku jsem na tom neseděl, takže mě před závodem nechali objet dvě kola. V závodech jsem pak čtyři nebo pět bodů ještě udělal.“

V té době už pomáhal Karlu Průšovi staršímu v jeho trenérské práci, u které zůstal až do dneška. Když mu několikrát proklouzlo extraligové zlato doslova mezi prsty a čas od času zvažoval, že toho nechá. Nicméně bude pokračovat, protože: „Plochá dráha je sport, od kterého se nedá odejít. Čím se asi kdo dostal na tvrdší životní dráhu, tím víc k tomu přilnul. Kdybych se znovu narodil, o vůbec bych se nerozmýšlel a znovu závodil.“ A odměnou mu loni v září byl konečně vysněný triumf v extralize.

V tomto přesvědčení by jej nezlomila ani vidina zranění, která k tomuhle sportu bohužel také patří. „Víš, když jsem byl rozlámanej, snažil jsem se z toho co nejrychleji dostat,“ odhaluje Miroslav Rosůlek svůj postoj. „Kupříkladu v Polepech byla taková hodně úzká dráha. Jednou tam přede mnou dva spadli. Nešlo se jim vyhnout. Šel jsem přes ně a při pádu si zlomil navikulárku. Doktoři mi předvídali šest měsíců v klidu a já za čtrnáct dnů už jezdil.“

Ale abychom nekončili závanem nemocničního odéru, ještě jednu veselejší historku v podání skvělého vypravěče Miroslava Rosůlka: „Jednou se v Pardubicích jela nějaká kvalifikace a v hledišti byli dokonce i oficiální osobnosti anglické ploché dráhy. Nastoupil jsem v dodatkové jízdě s Bratislavanem Jozefem Tóthem. Přijeli jsme ke startu, on u lajny, já u prken. Již předtím jsem si všiml, že se rozsvítí zelené světlo a páska jde nahoru hned vzápětí během krátké chviličky. Postavil jsem se metr před gumou, zatímco Tóth přijel těsně k ní. V té chvíli jsem si pomyslel: Tak, Pepíku, tohle jsi už prohrál. Rozsvítilo se světlo, já pustil spojku a jel. On totiž koukal na pásku, zatímco já na světlo a ono mi to vyšlo, když rozhodčí ani tentokrát gumu nedržel. Pepík to šíleně prožíval a v depu mi nadával. Hodně ho to mrzelo, myslel, že vyhraje. Ale to bylo všechno v dobrém, ono totiž dříve byla v depu jedna velká parta, zatímco dnes mám mnohdy pocit, že těch kolektivů tam je přesně šestnáct.“

Miroslav Rosůlek v krátké statistice:

Reprezentační starty:

MS jednotlivců: 21.5.1972 1. kolo – Chorzow (PL) 12. (1 b)
  6.5.1973 předkolo – Norden (D) 6. (9 b)
  20.5.1973 1. kolo – Miskolc (H) 10. (7 b)
  27.5.1973 2. kolo – Rodenbach (D) 14. (3 b)
  18.5.1975 1. kolo – Ostrava (CS) 10. (8 b)
  31.5.1975 2. kolo – Praha (CS) DNR
 
MS družstev: 17.6.1973 kolo – Debrecen (H) ČSSR B – 3.

Umístění v MR jednotlivců:

1969 11.
1971 12.
1972 10.
1973 9.
1974 10.
1975 14.
1976 nepostoupil do finále
1977 20.

Věnce z jednotlivých závodů:

stříbrný 31.3.1973 Slaný
zelený 15.4.1972 Slaný
  27.7.1974 Slaný

Umístění v MR družstev:

1968 5.
1969 1.
1970 2.
1971 2.
1972 kvůli zraněním se nedostal do sestavy
1973 2.
1974 3.
1975 2.
1976 2.

Foto: archív Miroslava Rosůlka, archív autora a Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Historie

Boj o zlatý hřeb jde do třetí sezóny

V loňském roce se Autoklubu Divišov podařil opravdu husarský kousek. Poprvé od února 1997 se na našem území jel závod na ledové ploché dráze. Otevřené mistrovství České republiky byl pořadatelský úspěch a dozajista potěšil spoustu diváků a fanoušků. Kdekdo si pak kladl otázku, zda se podobný podnik podaří uspořádat i napřesrok. Odpověď přišla nedávno a byla velice překvapivá. Zásluhou aktivity šéfa divišovského klubu Milana Hajného a Antonína Klatovského staršího bude Česká republika v lednu hostit významný mezinárodní závod seriálu Golden Spike. Ten má za sebou dva ročníky, ve kterých sehráli význačnou úlohu právě naši jezdci.
2004: elitní jezdci rozšířili pole
Historie tohoto seriálu se začala psát na počátku roku 2004. Původním plánem organizátorů bylo uspořádat závody pro jezdce nestartující v seriálu Grand Prix, ale v zájmu větší atraktivity pro diváky se nakonec do startovního pole dostala řada elitních jezdců. Ti však neměli nárok na body do klasifikace seriálu Golden Spike.

První závod třídílného seriálu spatřil světlo světa 16. ledna 2004 ve švýcarském Flimsu. Z původní startovní listiny plné hvězd sice odpadla některá jména, konkurence na startu však stále zůstávala dost silná. Pro zranění nepřijel Markus Schwaiger, Robert Eibl se pro změnu potýkal s virózou. Startu ve Švédsku dal přednost Tjitte Bootsma a Sergej Kasakov zůstal bez platného víza za hranicemi.

Na startu se však objevila další zvučná jména jako Günter Bauer, Franz Zorn nebo Antonín Klatovský. Právě tato trojice podle předpokladů ovládla celý závod a obsadila stupně vítězů v pořadí Bauer 15 bodů, Zorn 14, Klatovský 13. Za nimi skončili Markus Skabraut 11, Johny Tuinstra 11 a překvapení závodu Jan Klatovský 9. Ten mohl dopadnout ještě lépe nebýt jednoho vyloučení za přejetí vnitřní čáry oběma koly. Přišel tak o tři body za vítězství v této jízdě a vlastně i celkové prvenství mezi jezdci klasifikovanými do seriálu Golden Spike. Takhle z toho bylo patnáct bodů za třetí místo.

V pořadí druhý podnik seriálu zavítal 28. a 29. února do moderní rychlobruslařské haly v německém Erfurtu. Extrémně dlouhé rovinky a úzké zatáčky byly základními atributy dráhy, se kterými se jezdci museli vypořádat. Dvakrát čtyřiadvacet napínavých jízd shlédlo na dva tisíce nadšených diváků. Těm udělal radost především domácí Bauer, který nenašel po oba dny přemožitele a bez ztráty bodu vystoupal na stupeň nejvyšší. Tam mu dělali společnost v sobotu Eibl a Tuinstra, v neděli pak exmistr světa Serenius a jeho krajan Björklin. Naše barvy hájil v Erfurtu pouze mladší z bratrů Klatovských Jan. První den skončil jedenáctý, když v každé ze svých pěti jízd nasbíral po jednom bodu. Druhý den zvítězil ve finále C a polepšil si tak o dvě příčky. Celkem tedy nasbíral devět bodů do průběžného hodnocení seriálu, což mu stačilo na udržení své třetí pozice. Do čela se před Skabrauta vyhoupl Johny Tuinstra.

Vyvrcholení prvního ročníku závodů o zlatý hřeb bylo na programu v předvečer závodu Grand Prix v nizozemském Assenu, tedy 12. března. Oba předchozí závody se lišily systémem jízd. Ke klasickému rozpisu na dvacet jízd, jaký se jel ve Švýcarsku, se v Erfurtu přidala finále A-D. Ani holandští pořadatelé nezůstali pozadu a použili jiný model.

Schema závodu bylo uzpůsobeno pro větší počet jezdců a ke slovu přišly kvalifikační a opravné jízdy. Do závodu nastoupil po boku Jana Klatovského i další člen Klabo teamu Josef Šiška a oba úspěšně vstoupili do kvalifikačních bojů, když obsadili shodně druhá místa. Jízda s číslem pět svedla oba naše borce dohromady. Klatovský projel cílem jako třetí za Samorodovem a Weberem, zatímco Šiška nedokončil pro defekt.

V opravných jízdách však opět pozvedli naše barvy, když Klatovský vyhrál a Šiška skončil druhý. Osud tomu tak chtěl, že se oba znovu potkali v deváté jízdě. Dmitrij Chomicevič a Marian Kreklau byli však nad jejich síly a našim borcům ukázali záda. V opravné jízdě si Jan Klatovský vybral notnou dávku smůly. Po horším startu se ze třetí pozice propracoval do čela a mířil směle k vítězství, ale půl kola před šachovnicovým praporkem mu vypověděl službu motor. Z postupu se nemohl radovat ani Šiška, když ve své opravě skončil třetí. Triumf v závodě nakonec vybojoval Dmitrij Chomicevič před Danilem Ivanovem a Tuinstrou, který si tak zajistil vítězství v seriálu a tím i trofej v podobě velkého zlatého hřebu. Jan Klatovský se i přes veškerou smůlu udržel na bronzové příčce.

2005: Triumf Antonína Klatovského
Druhý ročník seriálu Golden Spike s sebou přinesl odklon od původní myšlenky, když umožnil bodovat i jezdcům startujícím v Grand Prix, což představovalo především z pohledu diváka změnu vítanou. Další změnou oproti úvodnímu ročníku byla změna německého pořadatele. Erfurt, který v tomto roce hostil mistrovství Evropy, přepustil své místo v seriálu Steingadenu. Zbylé dva podniky zůstaly ve Flimsu a Assenu.

První boje se rozpoutaly na Tři krále ve Steingadenu a počasí závodu příliš nepřálo. Teploty se pohybovaly vysoko nad nulou a na kvalitě ledu se notně podepsal i d隝, který se na dráhu snášel den předtím. Finský borec Antti Aakko se po tréninku vyjádřil na adresu povrchu ve smyslu, že je to sněhová a ne ledová dráha. Nicméně hodnotu závodu tento fakt nikterak nesnížil a diváci se měli opravdu na co koukat.

Největší favorité na sebe narazili hned ve druhé jízdě. Pro tři body si dojel Aakko před Zornem a Antonínem Klatovským, zatímco své třiatřicáté narozeniny slavící Günter Bauer musel po dvou kolech odstoupit pro poruchu motoru. Aakko v sedmé jízdě zaváhal, když projel cílem až jako třetí za Tuinstrou a domácím Stefanem Pletschacherem, čehož dokonale využil Zorn, který všechny své zbývající jízdy proměnil ve vítězství a zaslouženě vystoupal na nejvyšší stupínek. Aako obsadil druhé místo a na stupně vítězů se postavil i Bauer, který v rozjezdu porazil Klatovského a Tuinstru. V závodě se objevil i Jan Klatovský, ale ten coby náhradník zasáhl do bojů pouze dvakrát. Přesto dokázal získat tři body a obsadil třináctou příčku.

Druhý podnik na perfektně připravené dráze ve švýcarském Flimsu byl vypsán na dva dny 22. a 23. ledna a byl doplněn domácím šampionátem. Králem celého víkendu se stal Antonín Klatovský, který ztratil pouze jediný bod v souboji s Zornem a dokázal triumfovat i ve finálové jízdě vypsané pro čtyři nejlepší jezdce v součtu obou dnů. Druhý skončil ve finále Robert Eibl před Bauerem a Stefanem Svenssonem ze Švédska. Zorn, který v sobotu nasbíral 14 bodů, se v neděli omluvil pro nemoc a byl klasifikován jako devátý, jednu příčku za Janem Klatovským. Závodů se zúčastnil i třetí český jezdec Josef Šiška. V sobotu na sebe upozornil v závodě švýcarského šamiponátu a v neděli startoval mezi jezdci Golden Spike, kde získal dva body.

Stejně jako v předchozím ročníku se vyvrcholení celého seriálu odehrálo v nizozemském Assenu pod hlavičkou Memoriálu Roelofa Thijse. Stejný byl i atraktivní systém vylučovacích a opravných jízd. Vedle Antonína Klatovského, který po úspěchu ve Flimsu figuroval v čele průběžného hodnocení, se na start postavili i jeho mladší bratr Jan a veterán Jan Pecina.

Ten po třetím místě ve své první jízdě zamířil do oprav. Jan Klatovský byl na tom o poznání lépe a druhým místem jistil svůj postup. Brzy ho následoval i bojovník Pecina, který dokázal vyhrát opravnou jízdu. Mladší z bratrů Klatovských nezaváhal ani v sedmé jízdě a druhým místem za Markusem Skabrautem mohl jít dál. Pecina tolik štěstí neměl a po dalším třetím místě mohl balit.

V jedenácté jízdě se poprvé představil Antonín Klatovský a projel cílem jako druhý za Skabrautem. Stejného výsledku dosáhl v následující jízdě i Jan, kterému pro změnu ukázal záda Ilja Drozdov. V jízdě s číslem sedmnáct, kterou vyhrál Robert Eibl, skončil Jan Klatovský až čtvrtý za domácím Tuinstrou a musel do oprav, zatímco jeho bratr si poradil s Polikarpovem a Pletschacherem a projel cílem osmnácté jízdy jako druhý za Drozdovem. V opravné jízdě Jan Klatovský skončil třetí a bylo z toho nakonec deváté místo v závodě i v celém seriálu.

Starší Klabo mezitím pokračoval dál. Potřetí za sebou obsadil druhé místo, čímž si zajistil postup do velkého finále a zároveň zarmoutil domácí publikum, nebo vyřadil jejich miláčka Tuinstru. Tomu však pátá pozice v závodě stačila na bodové předstižení Bauera, který se v tréninku vážně zranil a nemohl tak svoje konto rozšířit. Na start velkého finále se kromě Klatovského postavili ještě Drozdov, Skabraut a jediný muž, který ještě mohl českého jezdce připravit o celkový triumf – Robert Eibl.

V nájezdu do první zatáčky se nedokázal srovnat Drozdov a poslal Klatovského do balíků slámy. Kontakt s asfaltem odnesly hřeby na jeho motocyklu a Klatovský byl nucen startovat na náhradním stroji. To však už v tuto chvíli bylo jedno, nebo diskvalifikací Drozdova si Klabo zajistil třetí příčku a tím i poslední body, které potřeboval k zisku trofeje. Finále vyhrál Eibl před Skabrautem a Klatovským. V celkovém hodnocení se Eibl posunul na druhé místo, třetí v seriálu skončil Tuinstra.

2006: Vyjde nám počasí?
V nadcházející sezóně bude Golden Spike rozšířen ze tří na šest podniků. Po závodech v rakouském Svatém Johannu (7.1.) a tradičním švýcarském Flimsu (21.-22.1.) přijde na řadu Česká republika (Divišov 28.-29.1.). Následovat budou rakouský Saalfelden (11.-12.2.), nizozemský Assen (10.3.) a celý seriál vyvrcholí 25. a 26.3. v německém Erfurtu.

Pokud bude na straně divišovských pořadatelů stát i počasí, může se tento závod zapsat zlatým písmem do naší plochodrážní historie. Nejen, že se jedná o dosud největší podnik na ledové ploché dráze, jaký se u nás kdy jel, ale může znamenat i krok mezi stálou evropskou pořadatelskou základnu. V posledních letech se u nás rozšiřuje i počet závodníků a snad můžeme doufat, že doby, kdy nás reprezentovali pouze dva nebo tři jezdci, jsou nenávratně pryč. Za výkony, jaké čeští jezdci předváděli v obou předchozích ročnících seriálu Golden Spike, si určitě zaslouží bojovat o zlatý hřeb i před domácím publikem. Přejeme jim hodně štěstí.

Foto: Jiří Bayer

 

Historie

Václav Zajíc naštěstí opravil defekt včas

Březolupy – 25. září
„Ještě štěstí, že jsem na tu prasklou osu přišel včas, jinak by to byl pěkný trapas,“ smál se před nedělním Slováckým oválem Václav Zajíc. Někdejší závodník však neměl na mysli plochodrážní motocykl, nýbrž lajnovačku na vápno. V posledních letech totiž při všech březolupských závodech plní funkci maršála startu.

Ještě v první polovině osmdesátých let však s březolupskou vestou brázdil plochodrážní ovály. Kdysi jako kluk zažil atmosféru zlínských šestidenní a motocyklové soutěže jej uchvátily.

Jak však říká nikdy nenašel správného rádce, aby se enduru mohl věnovat naplno. Dodnes však vzpomíná na vojnu v Žatci, kdy se ve volných chvílích pouštěl na dlouhé projížďky Krušnými horami.

Začal s motokrosem, nicméně materiální nouze jej dostala na plochodrážní stranu barikády. Ve sportu levých zatáček bylo alespoň to základní zadarmo. S březolupským klubem prožil sedmdesátá léta a s příchodem trenéra Miloše Plzáka i počátek nejlepších časů.

Právě před třiceti lety vybojoval svůj největší individuální úspěch. V sezóně 1975 vyhrál Český pohárr, který se stal předchůdcem pozdějšího Přeboru ČSR. Jeho sportovní kariéra vyvrcholila závody motocyklových dragsterů.

Foto: archív autora

Historie

Velvarský plochodrážník porážel i jezdce zvučných jmen

Cesta na výsluní motoristického sportu je lemována nejen vavřínovými věnci, ale bohužel také pomníčky na památku těch, kteří nedojeli. Jedním ze smutného seznamu je i slánský plochodrážník Antonín Vilde, jenž zahynul při posledním ročníku Zlaté přilby na travnaté dráze v roce 1963. Památku závodníka, který by v srpnu slavil sedmdesátiny, si připomeneme tuto sobotu při jeho obnoveném memoriálu ve Slaném. Určitě nezaškodí si jeho kariéru připomenout také vzpomínkovým článkem.
Cestou k plochodrážníkům
Antonín Vilde poprvé spatřil světlo světa 17. srpna 1935 ve středočeských Mileticích poblíž Velvar. Jak už to za první republiky chodívalo, jeho tatínek byl soukromým živnostníkem. A ne ledajakým. Ve své kovárně v Mileticích, již během druhé světové války začal vyrábět sklápěčky za vůz. Ovšem z historie víme, jak to záhy po osvobození s československou demokracií dopadlo. Mezi tisícovkami drobných podnikatelů, jimž komunisté dali svým rozsáhlým znárodněním přes prsty, byl také miletický kovář.

Poválečná doba žila motorizací a touhou mnoha mladíků byl motocykl. A jak by také ne, když za okupace potají vyvíjený pérák a stopadesátka zetka poslaly Československo na absolutní špičku světového motocyklového průmyslu. Po řidítkách toužil také Antonín Vilde. Jeho snem bylo stát se motocyklovým závodníkem.

Naštěstí měl velkou oporu ve svém otci. Na přelomu počátkem padesátých let od něho dostal stopadesátku ČZ. Upravil jí a začal s ní jezdit soutěže. Ty v tehdejší době byly povinné pro každého adepta motocyklového sportu. Teprve až nasbíral patřičné množství bodů, mohl se věnovat vysněné silnici. Ta tehdy z pořadatelského hlediska vedle soutěží převažovala. Terénní závody byly v plenkách a plochým drahám doba nepřála. Navíc v době univerzálních závodníků nebylo žádnou výjimkou pravidelné střídání všech disciplín, a to i v případě absolutní elity.

Někdy roku 1952 se v miletické dílně objevila třistapadesátka Walter koupená od Jana Lucáka. Protože Antonínu Vildemu nebylo ještě osmnáct, musel se za něho otec v prvních závodech zaručit. Hrdina našeho vyprávění se směle pustil do závodění v místních podnicích. Tehdy nebyl problém sehnat příležitost ke svezení. Každou neděli byl někde na pořadu motocyklový okruh.

Inu, okruh. Moderní automotodromy se sterilním prostředím velkých únikových zón byly ještě hodně vzdálenou budoucností. Typickým příkladem tehdejší závodní dráhy byl městský okruh. Závodilo se mnohdy po kočičích hlavách kluzké městské dlažby, v bludišti děr a kanálů a asfalt byl na řadě míst luxusem. Důvodem k odvolání mítinku nebyl ani hustý d隝. Jediným bezpečnostním prvkem byly balíky slámy před kandelábry a sloupy elektrického vedení. Diváci stáli přímo na chodníku a od závodících borců je dělil pouze tenký tkaloun.

Za okny však zuřila studená válka. A naše lidová armáda se pravidelně hlásila o svůj každoroční příděl mladých mužů. Uniknout této mašinérii nešlo. Samozřejmě semlela i Antonína Vildeho. Když v září 1954 rukoval k letectvu do Pardubic, věděl, že na dlouhé dva roky bude muset na závodní motocykl zapomenout.

Jenže problémy nezmizely ani po návratu do vytouženého civilu. Počáteční boom motocyklových okruhů byl již zklidněn alespoň minimálními bezpečnostními požadavky. A kromě toho absurdní mechanismus komunistického plánovaného hospodářství sice na jednu stranu chrlil nekonečné série cestovních motocyklů, ovšem na straně druhé nebyl schopen uspokojit hlad stovek závodníků po dostupném produkčním závodním stroji. Mnohá závodnická kariéra tak došla svému předčasnému konci.

Miletice však leží coby kamenem dohodil od Slaného. Tady v padesátém vznikl úplně nový plochodrážní stadión. Když se pak v souvislosti se vznikem ligy začalo v roce 1957 formovat krajské družstvo Praha – venkov, Slaný se stal jeho hlavní baštou. Mezi partu plochodrážníků vedených legendárním Václavem Stanislavem přišel i Antonín Vilde. Na rozdíl od silnice bylo výhodou ploché dráhy, že se všechno v klubech fasovalo zdarma. A upřímně řečeno, mezi partu slánských závodníků nebylo zas až tak těžké zapadnout. Legendární Václav Stanislav se dokonce v květnu 1957 zúčastnil Vildeho svatby.

Ovšem prim hrál Miroslav Černý. Ještě dnes na něho pamětníci vzpomínají jako na světového šampióna v dělání blbinek a zdroj nikdy nekončící zábavy. Pro něho nebyl problém, když ráno zaspal, sednout na plochodrážní eso a s kanystrem metylu na řidítkách dojet pár kilometrů do práce na šachtu. Nebo jindy v Jihlavě nechtěli partu závodníků a mechaniků v kožených bundách pustit do nejlepšího baru ve městě. Zničehonic v dotyčném podniku zazvonil telefon a hlas generála Hrušky z ústředí Svazarmu nevídaným způsobem seřval vedoucího. Závodnická společnost se tak dostala dovnitř. Samozřejmě dotyčný důstojník neměl o celé věci ani potuchy. To jen Miroslav Černý došel na nejbližší poštu, kde měli veřejný telefon. Sluchátko pak dokonale zkreslilo jeho hlas a zbytek dodal zupácký tón, jenž v totalitních dobách platil.

Korunní princové druhé ligy
Vedle Miroslava Černého základ tehdejšího družstva KAMK Praha – venkov tvořili Bohumil Rendek, Zdeněk Kovář, Stanislav Matoušek (otec třech synů, z nichž dva se věnovali ploché dráze a ten prostřední se nesmazatelným způsobem zapsal do historických análů) či František Moulis. A samozřejmě jezdící trenér Václav Stanislav. Tehdejší liga se jezdila na bázi krajů, nikoliv klubů a každý se s každým střetnul pouze jednou.

Celek Prahy – venkov prošel ligovým křestem počátkem května 1958 ve Větřním. Čekal na něj pozdější vítěz celé II. třídy České Budějovice. Jak celý mítink skončil zůstává prozatím historickému bádání skryto. Dochoval se sice program, nicméně je vyplněný výsledky pouhých devíti rozjížděk. A to byla jen půlka tehdejšího rozpisu. Jisté však je, že si zde Antonín Vilde odbyl svou závodnickou premiéru. Ve své prvé jízdě dojel poslední, pak se postupně zlepšoval. Následující start mu tedy přinesl bod a ten další dva. Pak již zmiňovaný zdroj dílčích informací vysychá. Nicméně ze známého průběhu závodu vyplývá, že přes statečný odpor hostí Budějovice hrály prim.

Nicméně o devět dnů později se obě družstva střetla znovu v Divišově. Tím pádem se nabízí hypotéza, že ve Větřním šlo pouze o přátelské střetnutí. A to tím spíše, že dochovaný program uvádí jako název závodu meziměstské utkání reprezentantů krajů. Podobná nesprávná interpretace ligových klání však nebyla u pořadatelů v padesátých letech ničím neobvyklým. Nicméně v případě Větřního je však v programu uvedeno, že druhým závodem sezóny 1958 bude ligové utkání Karlovy Vary – České Budějovice.

Leč nechejme spekulace a držme se známých faktů. Ligová skóre z Divišova bohužel neznáme. Ovšem Antonín Vilde vyhrál vloženou rozjížďku o Cenu Divišova před budějovickým Františkem Irmišem a svým klubovým kolegou Bohumilem Rendekem. Také z ostatních známých výsledků vyplývá, že se Antonín Vilde rychle stal více než platným členem sestavy. Kupříkladu první letní večer na slánské dráze v duelu s Karlovými Vary hned ve své úvodní rozjížďce porazil nebezpečného Ladislava Emlera. Prohrál jen v rozjížďce s číslem patnáct s neporaženým suverénem Františkem Richterem. Kdyby v sedmé jízdě nevypadl, měl by tak na svém kontě úctyhodnou sedmnáctku. Poslední srpnový den třikrát neviděl cíl v utkání s hradeckým krajem, jinak dvakrát vyhrál a jednou dokončil druhý. Mítink vešel do historie nejen triumfem pražského venkova 62:44, ale i neblahým incidentem, kdy motocykl vlétl mezi diváky.

Z minima informací, jenž jsou o druhé lize z let 1956 – 1962 známa, vyplývá, že KAMK Praha skončil v osmapadesátém na druhém místě. A tohle umístění mu snad bylo přímo předurčeno osudem. Bylo to k vzteku a o to více, uvážíme-li, že vítěz postupoval mezi elitu. O rok později kralovalo nižší třídě Ústí nad Labem. Rozhodující utkání bylo na programu v půlce září v Divišově. Venkovští Pražané k němu jeli namlsáni jedním z nejpřesvědčivějších vítězství celé ligové historie. Byl to přesně týden, co na své hlavní dráze ve Slaném proměnili duel se Slovenskem v hotová jatka. Na straně hostí byl nejlepší bývalý cyklista Vlastimil Růžička se šesti body, takže kdo se mohl divit konečnému skóre 80:28?!

Leč v Divišově to bylo o něčem jiném. Severočeši Jaroslav Volf, Stanislav Svoboda, Karel Voborník a Karel Průša se postarali, aby dva tabulkové body byly jejich. Přesně ty dva body, které potřebovali k triumfu v celé soutěži a tím pádem k postupu. Naproti tomu v řadách KAMK Praha – venkov jedině Bohumil Rendek a Josef Kysilka podali nadprůměrný výkon. Pro Antonína Vildeho to byla doslova černá neděle. Nejprve čtyři nuly, pak jednička a dvojka.

Ke druholigovému triumfu nepomohla ani reorganizace soutěže na systém čtyřutkání v roce 1960, ani návrat k osmičkám v následující sezóně. Ten si pro sebe urvali nejprve Hradečáci, ve druhém případě Severní Morava. O nižší soutěži ročníku 1962 nevíme, ani jestli se vůbec dojela. Stejně by její výsledky měly jen pramalý smysl. Svazarmovští generálové se totiž chronické nemoci československé plochodrážní ligy rozhodli vyřešit jedním
radikálním řezem. Zrušením. Ze známých ligových výsledků počátku šedesátých let se Antonínu Vildemu povedl nejlépe mítink v Divišově počátkem září 1961. K porážce západočeského družstva přispěl osmnácti body.

Smůla, jenž celek KAMK Praha – venkov v nižší lize provázela, však v žádném případě neznamená, že by se o ligové patro výše ztratil. Jistý obrázek nám může dát výsledek přátelského střetnutí s prvoligovým KAMK Praha – venkov, jenž se uskutečnilo koncem června 1959 ve Mšeně. Venkované vyhráli těsným poměrem 56:52. Antonín Vilde na skóre svého klubu participoval šesti body. “Mšeno mu vůbec nešlo,” vzpomíná jeho bratr Václav téměř o půl století později. “On jezdil spíš venek. Naopak se mu dařilo ve Větřní. Bylo tam hrozně moc škváry, takže to bylo měkké. A také Budějovice. Jednou tam čtyři rozjížďky vyhrál a v té páté ho sejmul Irmiš.”

Utajená senzace
Ale opusme kolektivní soutěže a podívejme se na výsledky Antonína Vildeho jako jednotlivce. Musíme ovšem otočit genezi našeho vyprávění a vrátit se zpátky do roku 1958. Stejně jako dnes, i před bezmála půl stoletím byl vrcholem republikový šampionát jednotlivců.

Antonín Vilde se jej poprvé zúčastnil již ve své první aktivní sezóně. Kvůli absenci několika stálých účastníků seriálu vjel v jeho předposledním závodě jako traová rezerva na dráhu slánského stadiónu. Premiéra třiadvacetiletého novice mezi tehdejší československou elitou nevyzněla zrovna nejlépe. Ve čtvrté rozjížďce upadl sám, v šesté s Bohumírem Bartoňkem. Pak však dvakrát dojel třetí, aby nakonec znovu neviděl cíl. V celkové klasifikaci mítinku byl šestnáctý. Jenže to už se vědělo, že ve Slaném vyrůstá talentovaný závodník. A jméno Antonín Vilde se objevilo v nominaci pro podzimní mezinárodní seriál.

Tyhle seriály se většinou konaly dvakrát do roka, na jaře a na podzim. Pořádal je ÚAMK, protože z ideologického hlediska nebylo tehdy žádoucí, aby do styku s kapitalistickou cizinou přicházel kdokoliv mimo centrum. Ze zahraničí byli pozváni vesměs kvalitní závodníci. Ti se promíchali s domácí špičkou a po velkém závodě na pražském Strahově zpravidla ve dvou skupinách během pár dnů procestovali naše stadióny.

Nicméně podzim osmapadesátého roku Antonínu Vildemu žádný oslnivý výsledek nepřinesl. Skončil vždy ve spodní polovině výsledkové listiny. Následující jaro jej nezastihlo v nejlepší formě. Po týdenním soustředění v Přerově se do závěrečného kontrolního závodu dostal jen jako náhradník. V nominaci pro jarní seriál na něho nezbylo místo. V prestižním klání se objevil zase až na podzim. Ovšem výsledky byly stejné jako předcházející rok.

V roce 1960 se jarní seriál neuskutečnil a světová esa se k nám dostala až na podzim. A právě ve středu 5. října se Antonín Vilde dočkal jednoho z nejoslnivějších výsledků své kariéry. Večer se do Slaného sjelo šestnáct plochodrážních es. Kromě československých závodníků tady byla slavná jména z Polska, Švédska a tehdejšího Sovětského svazu. Pořádající klub zastupovali Miroslav Černý se čtrnáctkou a právě Antonín Vilde se startovním číslem šestnáct.

Příliš se s nimi nepočítalo. A to tím spíše, že je hned při úvodním vystoupení očekávali na světové výsluní se deroucí Rus Igor Plechanov a švédský profesionál Leif Larsson. Oběma bylo později dopřáno dostat se mezi nejlepší šestnáctku světa. Do cíle však dojel jako první Plechanov před Vildem a Černým, zatímco Larsson vůbec nebodoval. Ve druhé sérii čekali na Antonína Vildeho samí Češi. Porazil však jen Miloslava Špinku, zatímco na vítězného
Antonína Nováka a náhradníka Františka Ledeckého byl krátký. Zisk jen jednoho jediného bodu jej možná zpočátku ani příliš nemrzel. Kdo ví. Ale dnes po více než čtyřiceti letech víme, že právě tady přišel o vavřínový věnec.

Rozjížďka s číslem devět. Antonín Vilde sebral vítězství Luboši Tomíčkovi. V další sérii pak připisoval opět trojku. Na úkor Milana Wágnera a Poláka Floriana Kapaly, jenž se rok předtím v mistrovství světa dostal až do Wembley. A rázem tu byla pořádná senzace. Antonín Vilde si dělal čáku na stupně vítězů. Leč čekala jej prubířská zkouška ohněm. Zatímco Igor Plechanov si triumfem v rozjížďce s číslem sedmnáct zajistil celkové vítězství, v depu se chystala jízda dne. Všichni čtyři její účastníci měli šanci stanout na stupních vítězů. S červeným povlakem devatenáctiletý Sören Sjösten, který to ještě o čtrnáct let později na sklonku své kariéry dotáhne v Göteborgu k bronzu v individuálním šampionátu světa. O kousek dál Antonín Kasper, jenž se stane jedním z největších plochodrážníků naší země. Na třetí dráze Rus Boris Samorodov. I toho čeká skvělá kariéra v mezinárodním měřítku. A u mantinelu Antonín Vilde. Publikum má bezesporu na své straně. Vždy mezi davem v ochozech stadionu jsou i jeho sousedé z Velvar, kde bydlel od roku 1957 přímo na náměstí, a z Miletic, kam stále dojížděl do zaměstnání.

Chvíle nervozity na startovním roštu. Páska letí vzhůru a vedení se ujímá Kasper před Sjöstenem. Hrdina dne Antonín Vilde končí třetí před Samorodovem. Co to znamená pro konečné pořadí? Protože Leif Larsson vyhrál následující devatenáctou rozjížďku, dostal se na stříbrnou příčku. Bronz zbyl na Kaspera, bramborová medaile na Sjöstena. Desetibodový Antonín Vilde skončil pátý. “Mohl být na bedně, ale zavřeli ho,” vybavuje si závod jeho bratr. “Vyčetl mi: to jsi mi nemohl říct, dal bych to tam mezi ně. Ale asi by to neudělal, byl hodně férový.”

A jak na skvělý úspěch slánského borce reagoval tehdejší tisk? Jeho největší pozornost byla upřena na pražský Strahov, kde celý mezinárodní seriál začínal. Společně s plochodrážníky však závodili i motokrosaři a ti sklidili největší díl slávy. Kupříkladu Stadión se věnoval výhradně Strahovu, zatímco další díly plochodrážního turné zcela pominul. Zato si jeho čtenáři mohli přečíst o Gzu Cha-jinovi, Kuo Cu-lenovi, Mao Ten-čouovi, Tien Šou-šinovi a Wej Nej-minovi. To byli motokrosaři z tehdy ještě spřátelené rudé Číny, jenž na Stranově shodou okolností totálně vyhořeli. Přednost před českými plochodrážníky však dostali.

Dobře, a co motoristický tisk, řeknete si. Opět žádná sláva. Nejvýznamnější tehdejší periodikum Svět motorů věnoval jeden článek Strahovu a jeden zbytku turné. Ten je poměrně obsáhlý. Ovšem jen na první pohled. Kromě povinné chvály sovětských plochodrážníků, by tentokrát oprávněné, a radostného očekávání oslav říjnového puče, přináší jen záplavu poměrně pustých klišé, tradiční kritiku československých jezdců a jakýsi pokus o návod, jak stav věcí zlepšit. Z pohledu historika jsou cenné jen poměrně detailní výsledky všech čtyř závodů. Senzační úspěch Antonína Vildeho je shrnut do jediné věty: „Z ostatních podali ještě dobré výkony Roman Irmiš, Vilde a Kvarda.”

Až do druhého kola MS
Když si Antonín Vilde v říjnu 1960 vychutnával svůj úspěch v slánském závodě mezinárodního turné, měl za sebou již debut v mistrovství světa. Uskutečnil se koncem května v Liberci. Před zraky dvanácti tisícovek diváků svedli českoslovenští závodníci vyrovnanou bitvu s Poláky a skóre z hlediska postupujících činilo čtyři ku čtyřem. Antonín Vilde v závodě nasbíral čtyři body a obsadil dvanáctou příčku před dvěma Rakušany a dvěma Jugoslávci.

Nicméně start v mistrovství republiky mu stále unikal. Do dubnové kvalifikace na své dráze ve Slaném byl
zařazen jen jako náhradník. Regulérního startu mezi tehdejší československou elitou se tak dočkal až v jednašedesátém. Kvalifikace ve Slaném se pro něho stala víceméně formalitou. Nasbíral dvanáct bodů a více měl jen čtrnáctibodový František Richter.

Finálová část se roztočila již druhý den ve Mšeně. S dvacetidenním odstupem následovala Chrudim, v srpnu přišlo na řadu slovenské Partizánské a seriál se uzavřel v září v Krupce. V tehdejším systému bralo šest nejlepších mistrovské body dle klíče 8-6-4-3-2-1. Antonín Vilde dosáhl svého nejlepšího výsledku v deštivém závodě v Partizánském. S třemi body obsadil třináctou příčku. Kromě domácí elity závodil ten rok i v mistrovství světa. Jeho prvé kolo mistrovství světa v bavorském Abensbergu mu přineslo první cestu za železnou oponu. Ovšem zatímco Antonín Kasper a otec a syn Volfovi postoupili, Antonín Vilde skončil třináctý.

Na svůj nejlepší závod sezóny 1961 si tak musel počkat až do konce října. Na nově otevřené Markétě uspořádali první ročník Velké ceny Prahy. Přestože se mítink jel v sobotu dopoledne, našla si cestu do ochozů poměrně slušná divácká návštěva. O putovní pohár věnovaný tehdejším primátorem Adolfem Svobodou si to rozdala celá tehdejší československá špička.

Antonín Vilde se mezi ní rozhodně neztratil. Začal slibně druhým místem za Antonínem Kasperem, ale před mladším Jaroslavem Volfem a Miloslavem Špinkou. Jízda s Lubošem Tomíčkem mu přinesla opět dva body a skalpy Miroslava Šmída a Antonína Nováka. Rozjížďka s číslem jedenáct, v níž protnul metu opět na druhém místě za Bohumírem Bartoňkem, naznačila vysoké ambice.

Jenže v šestnácté jízdě jej kromě stříbrného muže individuálního šampionátu Františka Richtera porazil rovněž mladíček Jan Holub. O dvě rozjížďky později se před Antonína Vildeho dostali i Jaroslav Machač s Františkem Ledeckým. Celkově tedy z toho bylo osm bodů a sedmá příčka. Výkon našeho hrdiny skvěle vystihl svazarmovský Obránce vlasti, když 3. listopadu napsal: “O vzrušení se postaral právě Vilde, který neúnavně jezdil v těsném závěsu i za jezdcem takových kvalit jako je Tomíček. Pouze v posledních svých dvou jízdách poněkud polevil a obsadil dvakrát třetí místo. To ho připravilo o mnohem lepší umístění.”

Zimní přestávka mezi sezónami 1961 a 1962 byla pro Antonína Vildeho poměrně krátká. Již sobota 7. dubna jej zastihla ve vídeňském Prátru. Na tamní dráze plné nebezpečných děr s nestejnorodým povrchem, kde tvrdá místa
střídala hluboká škvára, bylo na pořadu dne první kolo světového šampionátu jednotlivců. V hledišti se sešlo tři a půl tisíce diváků.

První start se Antonínu Vildemu nevydařil. Po vylétnutí pásky odjížděl až jako poslední. Ani v dalším průběhu se mu rakousko německou trojici Josef Bössner, Manfred Poschenrieder a Erich Luther nepodařilo dostihnout. Zdálo se, že ani tentokrát se mu prokletí vyřazení v prvých kolech mistrovství světa nevyhne. Jenže pak se to otočilo. Sérií čtyř druhých míst za domácím Helmutem Happerem, Lubošem Tomíčkem, Němcem Alfredem Aberlem a konečně Jugoslávcem Valentem Medvedem nasbíral osm bodů. Ty mu v konečném součtu stačily na šesté místo a otevřely cestu do druhého kola.

Světový šampionát jednotlivců pokračoval počátkem června a do jeho druhého kola ve Varšavě se chystal také Antonín Vilde. V polské metropoli to už v boji s patnáctkou z dvaatřiceti nejlepších kontinentálních jezdců bylo jiné kafe. Dvakrát nebodoval, třikrát skončil třetí, přičemž porazil jen Rakušana Alfreda Sitzwohla v rozjížďce s číslem dvacet a po bodu získal díky pádům domácích Jana Malinowského a Jana Kuciaka. Nicméně celkové čtrnácté místo už bylo samo o sobě úspěchem.

Bohužel postup do druhého kola mistrovství světa jednotlivců byl posledním velkým úspěchem Antonína Vildeho. Proniknout mezi elitu naší země se mu v dvaašedesátém nepodařilo. Bohužel ani o rok později, kdy se ligová soutěž už nejezdila.

Šampionát jednotlivců jako jediné regulérní mistrovství však nemohl nabídnout dlouhodobé závodnické příležitosti celé jezdecké základně. Plochodrážníci trpěli nedostatkem závodů. Hlad po závodění nemohla uspokojit ani hrstka pouáků, ani nově zavedené krajské přebory. Ten středočeský se navíc jel ve Mšeně, kde to Antonínu Vildemu nikdy příliš nešlo. Skončil bez bodu poslední. A tak v létě třiašedesátého pomáhal zemědělcům při žních a chystal se na zářijový patnáctý ročník Zlaté přilby ČSSR v Pardubicích.

Zlatá přilba bez licence?
I když se to řada lidí zdráhala přiznat, byla Zlatá přilba na travnatém ovále dostihového závodiště svým způsobem anachronismem již v době svého vzkříšení počátkem šedesátých let. Hnát navzájem nesouměřitelné terénní a silniční motocykly s plochodrážními speciály bez brzd v zádech nebezpečným a prašným bezmála dvou a půlkilometrovým kolem se záludnou Popkovickou zatáčkou nebylo zrovna bezpečné.

Otazníky vzbudil již první znovuobnovený ročník v roce 1961. Při hrůzostrašné kolizi v tréninku se zabili Libor Dušánek a Němec Erich Stieglmeier. Nicméně závod přitahoval masy lidí a tak se konala i další pokračování. Když se v sobotu 14. září 1963 pořádaly oficiální tréninky, v kuloárech se proslýchalo, že patnáctý ročník mítinku bude tím posledním na travnaté dráze.

Krutý osud však chtěl, aby byl zároveň i poslední závodem Antonína Vildeho. V nedělní opravné jízdě plochodrážníků měl těžký pád v prvé zatáčce po startu. S těžkým zraněním hlavy byl převezen na traumatologické oddělení pardubické nemocnice. Avšak na následky zranění ve středu 18. září 1963 skonal.

Tragická nehoda se však bohužel dostala na přetřes ještě jednou. V Pardubicích se před sedmi lety chystal jubilejní ročník padesátý závodu, jehož nejlepší časy jsou spojeny s klasickým oválem ve Svítkově. Jeden východočeský deník vydal při této příležitosti zvláštní přílohu. Bývalý závodník Bohuslav Rak se na jejích stránkách netají, že patřil k odpůrcům přesunu nejstaršího plochodrážního klání světa do Svítkova. Nic proti tomu, každý může mít svůj názor. Jenže on se opírajíc spíše o senzaci než seriózní informace vcelku nevybíravě o Antonína Vildeho otřel. Prý nebyl po zdravotní stránce kvůli neohebné a nefunkční páteři v pořádku a dokonce neměl lékařskou licenci.

Rodina závodníka však tato obvinění odmítá. Zranění měl asi jako každý plochodrážník a v Polsku jednou pobyl i čtrnáct dnů v nemocnici, avšak s páteří bylo vše v pořádku. A necelý měsíc před nehodou ještě jezdil s kombajnem a jeho snímek se dokonce dostal na titulní stranu novin. I pamětníci a přímí účastníci nešastného závodu v Pardubicích vzpomínají na mimořádně přísnou přejímku. Důvodem byl velký počet defektů v předcházejícím roce. Není příliš pravděpodobné, že by komisařům prošel závodník bez licence. Rovněž oficiální dokumenty nedávají senzacechtivému Rakovi za pravdu.

Tajemník závodu Josef Kafka v protokolu pro Státní úřad sociálního zabezpečení v Praze popsal nešastný pád takto: “Soudruh Vilde byl nominován jako závodník na mezin. závod motocyklů na travnaté ploché dráze Zlatá přilba ČSSR v roce 1963 ve dnech 14. a 15. září 1963. V sobotu 14. 9. 63 absolvoval normální trening, jeho stroj byl převzat techn. komisí Úst. Autoklubu a připuštěn k závodu. Jezdec před závodem byl zdráv a nestěžoval si. Po odstartování závodu v prvé zatáčce od hlavní tribuny v rychl. 50-60 km jezdec nezvládl stroj, spadl z něho na závodní dráhu a utrpěl vážná zranění na hlavě. Byl ihned převezen do okr. nemocnice v Pardubicích na úrazové odd., kde byl ošetřen a ponechán v léčení. Zranění byla však tak vážného rázu, že jim po 2 dnech podlehl a zemřel. Stejným způsobem vysvětlují smrtelný úraz i svědci pádu – členové ředit. AMK Pardubice.”

Zpráva ošetřujícího lékaře určuje diagnózu zranění jako otřes mozku III. stupně, zhmoždění mozkového kmene a zlomeninu levé horní čelisti. A v kolonce s otázkou, zda na vznik úrazu měla vliv nějaká vada nebo nemoc, kterou poraněný trpěl, je uvedeno jednoznačné ne.

Jméno Antonín Vilde bylo se světem levých zatáček spojeno i po jeho nešastném skonu. V sedmdesátých letech se ve Slaném jezdil jeho memoriál. A jeho stejnojmenný syn má ve slánském klubu na starosti propagaci a tisk.

Mezníky plochodrážní kariéry Antonína Vildeho:

9.5.1958 Větřní v utkání družstev mezi KAMK České Budějovice a KAMK Praha – venkov prošel Antonín Vilde svým plochodrážním debutem
 
podzim 1958 ČSR jméno Antonín Vilde se poprvé objevuje v tradičním mezinárodním seriálu

 
13.9.1959 Divišov KAMK Praha – venkov prohrává rozhodující duel s Ústím nad Labem o vítězství ve II. třídě; týmu Praha – venkov nebude nikdy souzeno druhou divizi vyhrát a tím pádem postoupit do I. třídy
 
22.5.1960 Liberec při svém debutu v mistrovství světa jednotlivců nasbíral Antonín Vilde čtyři body a skončil dvanáctý
 
5.10.1960 Slaný v jednom ze závodů mezinárodního podzimního seriálu skončil Antonín Vilde s deseti body pátý, lépe dopadli jen účastník šesti světových finále jednotlivců Sören Sjösten ze Švédska (11 b), Antonín Kasper (11), další špičkový Švéd Leif Larsson (12) a pozdější dvojnásobný vicemistr světa Igor Plechanov (14)
 
30.4.1961 Slaný v kvalifikačním mítinku Antonín Vilde vybojoval dvanáct bodů a druhým místem poprvé a naposledy postoupil do finálové části mistrovství republiky jednotlivců
 
28.5.1961 Abensberg (D) ani druhý start v mistrovství světa nepřinesl Antonínu Vildemu postup do druhého kola; tentokrát byl s dvěma body třináctý
 
13.8.1961 Partizánské ve třetím závodě finále MR jednotlivců inkasoval Antonín Vilde tři body a zaznamenal tak svůj nejlepší výsledek v šampionátu vůbec
 
28.10.1961 Praha několik tisíc diváků vidělo při 1. ročníku Velké ceny Prahy také skvělý výkon Antonína Vildeho, jenž nakonec mezi absolutní československou špičkou skončil s osmi body sedmý
 
7.4.1962 Vídeň (A) ve vídeňském Prátru zajel Antonín Vilde svůj životní výsledek a díky osmi bodům a šestému místu postoupil do druhého kola mistrovství světa jednotlivců
 
3.6.1962 Varšava (PL) v polském hlavním městě skončila pou Antonína Vildeho tehdejším světovým šampionátem, když na jeho kontě byly tři body a čtrnáctá příčka
 
15.9.1963 Pardubice při posledním ročníku Zlaté přilby na travnatém dostihovém závodišti Antonín Vilde upadl při opravné jízdě plochodrážníků a následkům zranění o tři dny později podlehl

Foto: archív rodiny Antonína Vildeho a autora

Autor děkuje rodině Antonína Vildeho – manželce Aleně, bratru Václavovi a synu Antonínovi, a také mechanikovi panu Josefu Michaličkovi za čas, pohostinnost a zapůjčení všech materiálů, bez nichž by tento článek nemohl vzniknout.

Historie

Dlouho před Divišovem byla Propast

Poslední závod na ledové ploché dráze na území naší republiky, který se uskutečnil v sobotu v Divišově, máme ještě v živé paměti. Dozajista však nebude na škodu zavzpomínat na ten vůbec první, který se u nás jel na rybníku Propast v Hradci u Jevan v roce 1937.

Lákavý led
Oddělit pojem ledová plochá dráha od termínu závody motocyklů na ledě je stejně obtížné jako diferencovat klasickou plošinu od motocyklových podniků na stadiónu. A tak podobně jako se motocyklisté proháněli na cyklistických, dostihových nebo dokonce svých vlastních motoristických oválech ještě před vznikem názvu plochá dráha, závodili také dokolečka na ledech.

Nejschůdnější cestu k tomu měli samozřejmě v zemích s příznivými klimatickými podmínkami. Za kolébku těchto klání v půli dvacátých let bývají všeobecně pokládány Švédsko, Norsko a tehdejší Sovětský svaz. Své vyznavače si závody na ledě našly i v Alpách. V Německu se jich dokonce zúčastňovaly také automobily. Legendární předválečné eso stájí Mercedes Benz a Auto Union Hans Stuck na ně vzpomíná ve své autobiografii O vteřinu…, v níž jim věnuje celou kapitolu Jde se tančit na led.

By se jedná o vzpomínky z úhlu pohledu automobilového závodníka, mají své kouzlo i pro plochodrážního příznivce. „Závody na ledě. To byly bláznoviny. Celé dny předtím jsme seděli se svými mechaniky a kutili jsme. Obruče musely být připraveny. Pneumatiky se obalovaly „spikesy“ – to jsou železné hřeby – aby byl vůz vůbec řiditelný – o brzdách nemohlo tak jako tak býti řeči.

A každý z nás měl jinou techniku. V garážích se šeptalo, tlouklo kladivem, svářelo a nešetřilo potem. A pak přišel trening, a to létaly špičaté hřebíky od vozu nebo od vozů ženoucích se kolem často jen na milimetrovou vzdálenost od našich hlav. Kolik motocyklistů bylo tím dokonce těžce raněno! Ale tím víc to dráždilo!

Ten, jenž vynalezl nejlepší methodu, vyhrál! Čím déle vydržely obruče svou pichlavou zátěž, tím jistější to bylo pro rozhodnutí.

Byly to vzrušující závody na ledě na jezerech Eibském a Titském a diváci si přišli na své peníze. Stále se něco dělo. Přítel Burggaller by se byl málem utopil, nebo nedovoleným způsobem zasáhlo tání a on se svou Bugatkou začal stavět na vrstvě ledu, ne již docela pevné.

Již výstroj jezdců připomínala výstup na Himaláj: kožené vesty, šátky na krk, kožené čepice, modré a zelené závodnické brýle. Také technika jízdy byly jiná. S brzdami se nedalo nic spravit – leda vyletět.

Vzpomínám ještě posledních závodů na Eibském jezeře v roce 1931. Cíl byl ve výjezdné zatáčce. Museli jsme proto projeti cílem největší možnou rychlostí, ale nesměli jsme zapomenouti, že jsme při tom v zatáčce.

Před našima očima přežene náš kamarád Gschwilm tempo, je vyhozen ze zatáčky a nešastnou náhodou letí hlavou na blok ledu. Byl ihned mrtev. Několik minut potom jsem byl v téže situaci. Jellen a Pietsch se svými novými Alfami na mne s mým Mercedesem SSK silně tlačili. Vedl jsem v posledním kole o zlomky vteřiny. V cílové zatáčce to zmáčknu – příliš silně – zatáčku už nevytočím – ještě vím: „Jsi první u cíle,“ a pak to jde rovně – vůz už neposlouchá – kola se vezou. Jde to na totéž místo, na němž před několika minutami předtím nechal nebohý Gschwilm svůj život. Jako zázrakem se mi podařilo bez jakéhokoliv přehazování rychlostí, bez jakéhokoliv brzdění vyříditi vůz kolem bloků ledu do navršené hromady sněhu… Tam jsme pak seděli rovně. Při tom jsem musel křižovati dráhu a za mnou projeli rovněž bez veškeré příhody ostatní jezdci…

Jakým veselým nárůdkem jsme byli na Eibském jezeře! Po všechna léta ze sebou. Vrcholný bod závodů tvořilo v roce 1929 pronásledování mezi letadlem a autem. Náš generál Udet tehdy startoval na svém „Plameňáku“ proti mně v mém Austro Daimleru. Dal do toho nepravděpodobně mnoho. A když jsem jednou v zatáčkách ujel, potrestal mě tím, že si náhle v přímé trati lehl jen na metr nade mne, a abych tak řekl, šimral mě pravým křídlem. Není příliš přehnáno, když se ještě dnes vypravuje, že „pán z Udlingu“ jednou hezké dámě z kávové společnosti, držící na terase hotelu na Eibském jezeře v ruce šálek s kávou, vyrazil levým křídlem tento šálek z rukou…

A večer se hrály kuželky, tvrdě se hrály. To nezůstalo ani oko suché a dráha také ne. Byly to dni a noci, v nichž hrál rozhodující úlohu „věnec“, ale nebyl vůbec z vavřínu – nýbrž z dříví kuželek, a ten zůstane nám starým druhům v boji z tehdejší doby ve vzpomínce ze všech nejmilejší…“

V Čechách byli první Němci
Tolik tedy vzpomínky Hanse Stucka, jehož před druhou světovou válkou viděli vítězit také naši diváci při brněnském Masarykově okruhu či závodech do vrchu Zbraslav – Jíloviště nebo Ecce Homo u Šternberka. Zprávy o udatných bojích na zamrzlých hladinách jezer se dozajista donesly také k nám.

Zda měly přímý vliv i na dění v Československu, můžeme dnes jen spekulovat. Nicméně za prvními známými pokusy závodit na ledě u nás stojí sudetští Němci. Avšak hledat jejich přímý vzor právě v podnicích na Eibském jezeře, by znamenalo stavět předpoklady na předpokladech, což je pro historika největší prohřešek.

Poprvé se závod na ledě objevuje v československém kalendáři u data 17. ledna 1932. Westbömischer Auto Moto Club plánoval své klání kamsi do Františkových Lázní nebo jejich okolí. Je o něm stoprocentně známo, že se neuskutečnil. Byl totiž přeložen na konec února a jeho statut změněn z otevřeného podniku na klubový.

O týden před ním byl do kalendáře zařazen klubový závod v Chomutově. Měl jej pořádat Erzgebirger Auto Club Komotau a nejpravděpodobnější lokalitou je Kamencové jezero. Nicméně známé historické prameny mlčí o tom, zda se oba podniky uskutečnily. Pozdější zdroje vždy shodně přiřkly prvenství pražskému Jawa klubu a jeho závodu u Jevan. To však může jít na vrub doby s vypjatými vztahy mezi českou části republiky a její sudetskou menšinou.

Jedno prvenství však sudetským Němcům nikdo nemůže upřít. Byli první, kteří na našem území přišli s myšlenkou přenést plošinu ze škvárových či travnatých oválů na led a poprvé také použili název plochá dráha na ledě.

Proti je příroda i úřední šiml
Jenže myšlenka na podobné klání klíčila rovněž v českých motoristických kruzích. Někdy v třiatřicátém zazněly hlasy volající po uspořádání motocyklových závodů na ledě v pražské odbočce Jawa klubu. Postupně sice získaly většinu, nicméně na obzoru se zjevily první překážky.

Proti se postavily státní dozorčí orgány. Jejich argumentem, proč není možné podnik podobného charakteru povolit, byl absurdní. Nebezpečí smyků na ledě a tím zvyšující se ohrožení bezpečnosti jezdců i diváků. V neposlední řadě se také skloňovala možnost prolomení ledu.

By státní orgány se zdráhaly závody povolit, členové pražského Jawa klubu hledali vhodnou lokalitu. Našli rybník v Jevanech, avšak narazili na nové potíže. Jeho majitel totiž požadoval obrovskou finanční záruku, že jeho rybí sadba nedojde k úhoně. Ryby se prý vinou hukotu motorů mohou probudit ze zimního spánku. A pak se údajně zvednou ze svého zimoviště v bahnitém rybničním dně a přimrznou k ledové ploše na hladině.

V zimě roku 1934 však byl závod ohlášen. By se našel rybník, chybělo nezbytné povolení zemského úřadu. Jeho se nakonec podařilo dosáhnout, jenže až koncem února. To již přišla obleva a propukající jaro zatlouklo do rakve ledové ploché dráhy poslední hřebíček.

Pořadatelé se však svým bojem s úředním šimlem náležitě poučili. Včas si opatřili obnovení povolení zemského úřadu na rok 1935. Avšak majitel rybníka, který o dvanáct měsíců dříve s pronájmem souhlasil, z projektu vycouval. Horečné hledání nové lokality však nepřineslo ovoce. Nakonec tak opět triumf slavilo jarní sluníčko. Jistě není bez zajímavosti, že si pražský Jawa klub tehdy dokonce pohrával s myšlenkou uspořádat ledovou plochou dráhu na pražském Strahově. Ten měl být během mrazivé noci proměněn v ledové jezero. Avšak vysoká cenová nákladnost nechala tento návrh jen v rovině úvah, by letní plochodrážní závody lákaly do ochozů mamutího stadiónu stotisícové návštěvy.

Naděje se zvyšují
Počátkem roku 1936 mělo konečně dojít ke zdárnému výsledku sisyfovské úsilí lidí zapálených pro projekt ledové ploché dráhy. I když oni vlastně o plošině příliš nemluvili. Oficiální název podniku plánovaného na neděli 26. ledna totiž zněl I. závod motocyklů na ledě. Potřebné povolení pro mítink na ledové ploše rybníku před hotelem Wagner v Jevanech udělily nejen státní orgány, ale také Sportovní komise Autoklubu RČS.

Nahlédneme-li do propozic, zjistíme, že pořadatelé vypsali následující třídy pro standardní motocykly do 175 ccm a závodní stroje do 175 ccm, do 350 ccm a přes 350 ccm a pro sajdkáry do 600 ccm a přes 600 ccm. Pro účastníky byla předepsána národní licence řidiče a jak bylo tehdy obvyklé, závodníci mohli nastoupit ve více třídách.

V období před druhou světovou válkou se od startujících vybíraly vklady. V našem případě je pořadatel stanovil na Kč 15 pro motocykly do 175 ccm, Kč 30 pro vyšší kubatury a Kč 40 pro sajdkáry. Kdo se stihnul přihlásit do šestnácté hodiny pátku 18. ledna, platil takzvaný jednoduchý vklad. Ti, kteří vyčkali až druhé uzávěrky o tři dny později, platili o polovinu více.

A co za to měl závodník dostat? Vítěz každé třídy inkasoval Kč 200, pakliže jeho kubatura byla obsazena alespoň třemi startujícími. Sešli-li se u startu čtyři jezdci, druhý v pořadí dostal věcnou cenu. Třetí cenu ve třídě pořadatelé udělili jedině, pokud k ní nastoupilo nejméně pět závodníků.

Navzdory všem nadějím však ani tentokrát nebyl osud ledovému závodu nakloněn. Netypicky teplé lednové počasí donutilo pořádající klub odvolat závod nejen v jeho řádném, ale i náhradním termínu.


Triumf hřebíků
Leč kdo si počká, většinou se dočká. O tom se přesvědčili i členové pražského Jawa klubu. Už v létě šestatřicátého si zajistili rybník Propast v Hradci u Jevan. Nečekaně brzy dal své svolení také zemský úřad, by je zatížil řadou podmínek. Ty sice pořadatelům přinesly nové starosti, ale i tyto těžkosti byly zdárně překonány.

Stejně jako o rok dříve, hlavní slovo však měly mít povětrnostní podmínky. Po vánocích všichni napjatě poslouchali předpovědi počasí a za telefonní poplatky za hovory mezi Prahou a Jevany byly utraceny nemalé částky. Led utěšeně tloustnul a již záhy bylo jasné, že zaručeně přesáhne nezbytných 12 centimetrů.

V sobotu před závodem bylo naměřeno dokonce ještě o pět centimetrů více. Dlouholeté úsilí klubu konečně mohlo přinést své ovoce. Pro tehdejší média to byla velikánská senzace. Na závodišti se objevili také zástupci filmových společností Paramount, Fox journal, Elekta journal a dalších. V dobách, kdy televize byla hudbou budoucnosti, natočili metry filmových pásů, které pak běžely ve filmových týdenících v biografech mnoha zemí. V předvečer závodu pak československý rozhlas nadšeně hlásil do světa, že při tréninkových jízdách dosáhl slavný Franta Juhan závratné rychlosti devadesát kilometrů v hodině!

A to byl panečku pořádný magnet pro diváky. Již od časného rána se hráze rybníka jen hemžily lidmi. Přitom je od odpoledního začátku celého klání dělily ještě celé hodiny. Nejprve totiž musela být úředně změřena síla ledu a přezkoušeny bezpečnostní opatření. Následovalo vytrasování dráhy a závěrečné tréninkové jízdy závodníků. Těch se však ke zklamání pořadatelského sboru nesešel očekávaný počet. Padala dokonce kritická slova, že v našem motorismu je jen málo odvážných, protože většina se závodu na ledové dráze bojí.


Nesporně zajímavou podívanou musela nabídnout procházka depem závodních strojů. Na protiskluzových opatřeních byl patrný nedostatek zkušeností s tímto typem závodů. Někteří měli hřeby na koženém pásu obepnutém kolem kola. Jiní omotali pneumatiky řetězy nebo dokonce jen řemínky. Objevil se i pokus zablokovat přední kolo a jeho dolní část opatřit bruslí. Triumf však slavili borci s hřeby zasazenými přímo do pneumatik, by by nad dnešním ledařským kolem jen bledli závistí. Jedině oni však dokázali dosahovat rychlostí srovnatelných s běžným, méně smyklavým povrchem závodní dráhy.

Mezi takto vybavené však nepatřili jezdci v sedlech stopětasedmdesátek. Ti odpolední program úderem čtrnácté hodiny zahájili, ovšem jejich souboj s kluzkým podkladem skončil blamáží, bez vítěze a jen samými poraženými. Největším lákadlem byl souboj dvou starých rivalů Václava Stanislava a Franty Juhana. Oba sedlali dvěstěpadesátky Jawa. A právě Stanislav byl vyhlášen za absolutního vítěze podniku. Prohnal se cílem v čase 2:36,4. Juhanovi časoměřičské stopky naměřily 2:44,0.

Byl opravdu jediný?
Ohlas závodu byl vesměs příznivý. „Na začátek bez zkušeností a při neodborném vybavení strojů pro led měl závod hladký průběh a byl absolvován bez nehody,“ vypustila do světa Československá tisková kancelář. „…věc se podařila a rychlostní meeting motocyklů měl průběh bez nehod. Poskytl pořadatelům i účastníkům první přímé zkušenosti…,“ v podstatě kopírovaly agenturní zprávu Lidové noviny. „Závod odvahy a statečnosti… Bezvadný průběh závodu. Závod motocyklů na ledě byl odstartován ve 14 hodin a jeho průběh od samotného začátku nadchl 4000 přítomných diváků!…,“ přisadil si Pondělní list. Ale našli se i škarohlídové. Třeba redaktoři A Zet Pondělníku: „Motocykly na ledě – zbytečná atrakce… Stroje se točily jako ovce stižené motolicí… Jelo se na pneumatikách, z nichž vyčnívaly hřeby jako štětiny.“


Čtenáři však mohli číst i hlubší sondy. „Novinka, která má budoucnost. Lze říci, že včerejší novinka nezklamala, ba naopak ukázala, že závody na ledě mohou být skvělé, zajímavé a úporné. Ovšem je třeba zkušeností… Jawa klubu jsme vděční, že zavedl u nás tuto novinku. Doufejme, že včerejší podnik nebyl prvním ani posledním. Škoda, že není možno závod pořádati v Praze na Vltavě…,“ stálo na stránkách Národních listů.

„Pro všechny jezdce byl závod na ledě novinkou. Žádnému se dosud u nás nenaskytla příležitost, aby zkusil své jezdecké umění na ledové dráze, které se jinak všichni jezdci na svých cestách vyhýbají. Před závodem nebylo favorita… Závod skýtal nejvýš zajímavou podívanou. Přes 5000 diváků přihlíželo této sportovní novince. První závod motocyklů na zamrzlém rybníku se vydařil,“ zněl komentář Moravských novin. A historici si mohou lámat hlavu, kolik diváků to vlastně na hrázích Propasti stálo, když Pondělní list uváděl o rovnou tisícovku méně.

Národní politika se pustila i do kritiky úřadů. „Včerejší první československá plochá má svoji obdobu nejvýše v polské ledové plošině nebo v pověstných ledových závodních drahách v severských státech. Doufejme, že nezůstane jen při této premiéře, která upoutala pozornost i v zahraničí, odkudž došly příkazy zdejším expositurám filmových společností k natočení snímků pro týdenní žurnály. Naše úřady se přesvědčily, že při dobré organisaci podniku nelze spatřovati v závodě na ledě větší nebezpečí, než v jakýchkoliv jiných jízdách a proto nutno předpokládati, že příští podniky tohoto rázu budou všemožně podporovány.“ By pořadatelé pojmenovali svůj podnik jako závod motocyklů na ledě, nikoliv plochá dráha, zasvěcený redaktor byl v obraze. I když poznámkou o předválečných ledech v Polsku se ocitnul dokonale mimo realitu. A všimli jste si v jeho textu i důvěrně známého slůvka plošina, které koluje v ochozech i dnes po téměř sedmdesáti letech?

Kromě nadšení a chvály mají novinářské zprávy ještě dalšího společného jmenovatele. Všichni píší o motocyklových závodech na ledě jako o československé novince. Ani zmínka o snahách sudetských Němců v západních Čechách v dvaatřicátém. Buď se jim je nepodařilo uskutečnit, čemuž by mohlo nasvědčovat i přeložení podniku ve Františkových Lázních na pozdější termín, nebo o nich média příliš nevěděla. Tehdejší československý motoristický tisk byl totiž v mnoha ohledech stejně bídně koncepční jako ten dnešní.

Zbývá však ještě jedna otázka k zodpovězení. A sice zda našel jevanský závod z ledna 1937 v období první republiky svého následovníka. V osmatřicátém všechny prameny o motocyklových závodech na ledě mlčí. A v roce 1939 měli Češi už jiné starosti. Přesto zalistujme pro jistotu ještě publikací Motorový sport, kterou napsal známý nepřítel ploché dráhy Adolf Tůma roku 1946.

V kapitole o plochých drahách je snímek Franty Juhana z rybníku Propast s popiskem, že závod byl uspořádán jen jednou, nebo vždycky není příznivý led. Dnešního fanouška však udeří do očí cílená antiplochodrážní kampaň: „Skutečné hodnoty ploché dráhy jsou značně pochybné, protože je příliš atraktivní a bývá v ní málo slušného boje… Ploché dráhy jsou do jisté míry úpadkovým zjevem a nemělo by býti trpěno, aby jich bylo pořádáno více než klasických silničních závodů.“ Tyto stupidní teze pak bohužel došly svého plnění počátkem padesátých let. To je však už jiná kapitola.

Ledová plochá dráha v předválečném Československu:

datum lokalita pořadatel poznámky
17.1.1932 Františkovy Lázně Westbömischer Auto Moto Club přeložen na 21.2. a jeho statut změněn z otevřeného na klubový – není jisté, zda se uskutečnil
14.2.1932 Chomutov Erzgebirger Auto Club Komotau klubový závod – není jisté, zda se uskutečnil
1934 Jevany Jawa klub Praha nepovolil zemský úřad
1935 Jevany – Strahov Jawa klub Praha nenalezena vhodná lokalita
26.1.1936 Jevany Jawa klub Praha zrušeno – obleva také v náhradním termínu 16.2.
17.1.1937 Hradec u Jevan, rybník Propast Jawa klub Praha vítěz Václav Stanislav

V článku jsou použity citace z knihy Hanse Stucka O vteřinu (Orbis, Praha 1944), Adolfa Tůmy Motorový sport (Nakladatelství Autoklubu RČS, Praha 1946) a denního tisku.

Foto: archív autora