Pardubice – 28. září 1991
Česká plochá dráha by bez Vladimíra Višvádera přišla o hodně. O tom by mohl vyprávět každý, kdo se s ním během jeho předlouhé kariéry alespoň letmo setkal. Nicméně před dvaceti lety se teprve dral na výsluní. Právě v jednadevadesátém dal o sobě pořádně vědět, když narukoval do pardubického Racku. Famózní sezónu zakončil třetím místem při Zlaté stuze v Pardubicích, která zrovna dostala mezinárodní rámec. Že to nebylo vůbec jednoduché, vyplývá z vyprávění samotného závodníka, jemuž ani po dvou desítkách let nevymizela z paměti jediná rozjížďka.

Otevřete oči, přicházím
Vladimír Višváder v osmnácti odešel z rodného domu v Zohoru v rázovitém Záhorie, což je kraj na západním Slovensku rozprostírající se od Malých Karpat k dolnímu toku řeky Moravy. V Žarnovici jezdil plochou dráhu pod dohledem esa tamní Preglejky Zdeno Vaculíka. A zatímco povinná vojenská služba bývala noční můrou většiny mladých mužů, kterým na dlouhé dva roky změnila drastickým způsobem jejich život, on rukoval poměrně rád.

Na vojenské správě si totiž vyzvedl povolávací rozkaz, který mu ukládal hlásit se v pardubické posádce. Stal se členem VTJ Racek Pardubice, který pod vedením Lubomíra Vozára formoval další kariéru talentovaných plochodrážníků. Kvalitní podmínky a nevídané zázemí měly pozitivní dopad také na Vladimíra Višvádera. Poněkud divokého závodníka záhy museli začít respektovat soupeři v extralize i juniorském šampionátu.

V dubnu se bez větších problémů kvalifikoval do finále. Jeho čtyři mítinky byly naplánovány pramálo koncepčně do prvních jedenácti dnů měsíce května. V Divišově, který tehdy ještě voněl novotou. Skončil šestý, ale důležitý byl především zisk deseti bodů. O týden později v Pardubicích přidal dvanáct dalších. Vyskočil na nejnižší stupínek pódia a rázem se společně s Antonínem Švábem dělil o druhou příčku průběžné klasifikace.

Hned druhý den na pražské Markétě se ovšem všechno pořádně zamotalo. Vladimír Višváder rozehrál své účinkování jedním bodem, avšak v rozjížďce s číslem pět upadl. „Chtěl jsem předjet Hádka,“ vzpomíná Vladimír Višváder dnes. „Ale přetočil jsem se a Šovas to do mě napral. Měl jsem zlomený kotník a pravou klíční kost.“

Jeho první myšlenky vůbec nepředpokládaly, že by mítink vzdal. „V depu jsem se smál, že pojedu,“ vypráví. „Až Evžen Erban mě přesvědčil, že to fakt mám zlomený. Vezli mě autobusem, v Přelouči jsme zastavili v hotelu Fortuna. Dovezli mě dovnitř na vozíku na limonády. Volal jsem domů do Zohoru maminku, že mám jen zlomenou nohu a ruku. A v telefonu bylo pět minut ticho.“

Čtvrteční večer se brzy přehoupnul v páteční ráno. A v sobotu odpoledne měla československá juniorka vyvrcholit na ovále ve Svitavách. Samozřejmě bez Vladimíra Višvádera, jenž našel azyl na posádkové ošetřovně. Jenže ve čtvrtém finálovém závodě stihli pořadatelé jen čtyři jízdy. Víc jim nedovolil d隝. Nezbylo než mítink přerušit a najít nový termín zkraje června.

„Po tejdnu jsem utek‘ z ošetřovny na rotu,“ líčí Vladimír Višváder další průběh své rekonvalescence. „Tejden jsem pil pivo a ve Svitavách jsem jel. Před jízdou jsem si musel dávat ruku na řidítka. Jel jsem na tý dráze poprvé a Gažo Forgáč mi prorokoval, že se tam zabiju, že je to za roh. Svitavy jsou o koncentraci, nesmíš tam udělat chybu a musíš jet. A já první jízdu vyhrál.“

Vzápětí se ani on nevyhnul pádu, celkově nasbíral devět bodů a v celkové klasifikaci vyrovnal Pražany Martina Patáka a Daniela Pflégera. Ve hře byla semifinálová místa v mistrovství Československa jednotlivců, takže se konala dodatková jízda. „Rozjížděli jsme se o šestý a osmý místo. A já ten rozjezd vyhrál a byl šestej‘ v republice. Fandila mi i maminka, přijela se podívat.“

Svět ploché dráhy bral na vědomí, že borce hovořícího zvláštním typem slovenštiny jen tak něco nerozhodí. „Brácha Roman mi po závodě koupi rum, záhoráckýho decáka,“ vybavuje si Vladimír Višváder. „Jak jsem se chtěl napít, jen jsem zařval bolestí a musel si ho přendat do levý ruky.“

Alenka na pódiu
Na sklonku září dýchaly Pardubice a široké okolí tradiční Zlatou přilbou, tehdy ještě Československa. Už posedmnácté měl legendárnímu klání předcházet juniorská Zlatá stuha. Poprvé v historii však pořadatelé přizvali k bojům nejlepších našich mladíků rovněž zahraniční konkurenci.

Ve startovní listině nemohl chybět ani Vladimír Višváder, jenž prožíval vskutku kromobyčejnou sezónu. Atmosféra Zlaté přilby mu ovšem nebyla cizí, protože své bratry Romana a Dušana do Pardubic doprovázel už od dětství. „Poprvý jsem byl na Přilbě někdy v roce 1979 nebo 1980,“ vybavuje si. „Vím, že tam startovali Ivan Mauger a Ole Olsen. Bráška Roman jel Zlatou stuhu a praskly mu tam oba dva řetězy. Zlatá stuha byla meta, velký závody.“

Nyní ji měl jet on sám. „Když jsem se dostal do VTJ Racek pod pana Vozára, připadal jsem si jako Alenka v říši divů,“ zní z jeho hlasu uznání ještě po dvou desítkách let. „Dělali jsme to systematicky. Pondělí, středa tréninky a víkendy závody. A čtyři dny před Stuhou vytáh‘ pan Vozár fungl novou motorku ze skladu. Poprvé a zatím naposledy jsem dostal úplně novou motorku! Ve středu jsem to zajížděl, ale motor mi neseděl a šel jsem na hubu. Moc to točilo, charakteristika motoru mi neseděla. Malinko jsem si to doladil a vlít‘ do toho.“

První velký závod vesměs nevymizí z paměti. „Atmosféra byla úžasná, hlavní tribuna narvaná,“ vypráví Vladimír Višváder. „První jízdu jsem nemoh‘ ani vyvolat smyk. Motorka mi neseděla. Chtěl jsem skočit na druhou, na sedmička, ta byla ještě s magnetem. Šel jsem do toho fest, na doraz, ale neměl jsem z motorky dobrej‘ pocit.“

Mítink rozehrál třetím místem, by do dlouho vypadalo na nulu. „Koch mě cejchoval,“ popisuje svůj boj o jediný bod v rozjížďce s číslem dvě. „Myslel jsem, že vypadnu z řidítek, ale v poslední zatáčce jsem to šoup‘ pod něho a vydřel bod. Pak jsem vyhrál, porazil Švába a Hádka, což nebylo lehký.“

Ve třetí sérii měl na dohled další vítězství. „Tři kola jsem vodil Topinku,“ říká. „Ale chytil jsem brutální kolej u depa a šel málem na držku.“ Dva body však uhájil, vzápětí přidal tři, aby ho na začátku poslední pětiny porazil klubový kolega Rostislav Bureš. Finále měl Vladimír Višváder v kapse.

Kromě něho se do něho kvalifikovali Rostislav Bureš, Tomáš Topinka a Polák Zbigniew Lech, tehdy díky svému angažmá v prvoligovém GRS Liberec častý host našich oválů. Chyběli medailisté mistrovství republiky. Mistr Jan Fejfar byl osmý, vicemistr Jiří Hurych se zabil v červnu ve francouzském Miramontu a bronzový Jan Hádek devátý.

„Pořád jsem neměl z motorky dobrej‘ pocit,“ připouští Vladimír Višváder své dilema před finálovým startem. „Chtěl jsem si vzít tu sedmičku. Radek Semela mi dělal kouče, byl se mnou na vojně jako špagát (přezdívka pro absolventa vojenské katedry vysoké školy, který měl vojenskou službu zkrácenou na jeden rok – pozn. redakce). Už jsem si ohřejval‘ tu sedmičku a Radek mi říká ‚neblázni, neblázni, jeď na tý osmičce‘.“

Vladimír Višváder radu zkušenějšího leadera extraligového Racku poslechl a nelitoval. Avšak dejme při líčení finálové rozjížďky 17. Zlaté stuhy slovo přímo jemu. „Od startu jsem jel úplně rovně a vyvez‘ Topase a Lecha na manák,“ prožívá začátek čtyř klíčových okruhů ještě jednou. „Rosa se mezitím dostal dopředu.“

Dramatické okamžiky měly teprve přijít. „Pral jsem se s motorkou, nemoh‘ jsem to udržet,“ odhaluje Vladimír Višváder skutečnost, že cesta na stupně vítězů nebyla vůbec lehká. „Předjel mě Topas. Do posledního nájezdu se to zatáhlo. Vymáčk‘ jsem spojku a dojel setrvačností na třetím místě. Po dojetí jsem zůstal stát na protilehlý rovince a musel pěšky na stupně vítězů.“

Dozvuky
Hlasatel mezitím ohlásil, že vítězem sedmnáctého ročníku Zlaté přilby se stal Rostislav Bureš a na stupně vítězů ho doprovodí další českoslovenští závodníci Tomáš Topinka a Vladimír Višváder. „Byl to nádherný pocit,“ vzpomíná Vladimír Višváder. „A já si poslech‘ československou hymnu na počest kámoše Rosti Bureše. I pro pana Vozára to byl úspěch, že ve finále byli dva závodníci z VTJ Racek a taky skončili na bedně.“

Druhý den vyhrál Antonín Kasper zlatou přilbu a zlé jazyky tvrdily, že způsobil finanční problémy sázkové kanceláři Fortuna. Ta se objevila přímo ve svítkovském areálu a Antonína Kaspera při stanovení kurzu řádně podcenila, k čemuž pomohl i jeho slabší výkon v úvodní sobotní vylučovací jízdě. Nicméně fanoušci sázeli na jeho jméno a pokladníci nakonec nestačili vyplácet šastné sázkaře. A tak či onak, dotyčná společnost se už na ploché dráze nikdy neobjevila. Sázet se začalo zase až při extralize 2003, což by ovšem byl jiný příběh. Neméně zajímavý a zábavný, uvážíme-li, že si pražští závodníci v jednom případě nechali vsadit sami na sebe a pak před zraky domácího publika vyhořeli…

Každopádně dvojitý triumf našich závodníků během pardubického víkendu dal pádný důvod k oslavám. „Večer jsme se šli bavit do OK baru na Dukle,“ vypráví Vladimír Višváder. „Toník se svým mechanikem Martinem Kurzem (ano, s mužem, který dnes působí jako manažer Matěje Kůse – pozn. redakce) tam přitáhli plochodrážku. A já na ní jezdil o půlnoci kolem baru. Do rána jsem spal na stadiónu na tribuně a pak jel do Prahy na Tomíčkův memoriál. Měl jsem na sobě už trojdenní ponožky, tak jsem je raději hodil do keříčku. Ale byla brutální zima, tak jsem si je šel najít.“

Pršelo a Simon Wigg mohl vyrazit na nejvyšší stupínek už po dvanácti jízdách. „Pan Laštovka mě nad ránem vyhodil u kasáren,“ uzavírá Vladimír Višváder vyprávění o hektických posledních dnech měsíce září roku 1991. „Zimnicí jsem ani nemoh‘ dojít na ubikaci a okamžitě usnul.“ Na dlouhý pobyt v říši snů však nebyl čas. Odpoledne už v Chabařovicích čekali pardubický Racek k předposlednímu extraligovému klání sezóny. Hosty čekal debakl 66:24 a Vladimír Višváder byl s deseti body nejlepším mužem svého celku.

Rozdílné osudy
Dvacet let je už pořádně dlouhá doba. „Z celý startovky jezdíme už jen tři,“ vypočítává Vladimír Višváder. „Tomáš Topinka, já a Jarda Petrák.“ Sudičky přisoudily nejlepší trojici Zlaté stuhy 1991 zbrusu odlišné osudy. Jako první přestal závodit Rostislav Bureš. Vážné zranění při kontrolním závodě reprezentantů, který tehdy určoval majitele vest pro mistrovství světa, ho vyřadilo ze sezóny 1992 hned v samotném úvodu. Na oválech se ještě krátce mihnul v třiadevadesátém, ale pak pověsil kombinézu na hřebík.

Tomáš Topinka nastartoval svou kariéru k nejvyšším metám. V dvaadevadesátém se stal juniorským mistrem republiky a v dalším roce debutoval v King’s Lynn, jehož barvy hájí dodnes. Vybojoval Zlatou přilbu, mistrovské tituly v jednotlivcích, dvojicích a extralize, atakoval přímý postup mezi elitu Grand Prix, v níž jako náhradník dokázal skončit šestý.

Je s podivem, že se stejným směrem neubíraly kroky Vladimíra Višvádera. Když skončil s juniorským věkem, hledal urputně každou příležitost k závodění. Poměrně málo se ví, že vyzkoušel i dlouhý ovál v Mariánských Lázních a zasáhl i do evropského šampionátu na travnaté dráze. Narodit se v Polsku či v Anglii či potkat správné lidi ve správném čase, kdo ví, čeho by mohl v plochodrážním světě dosáhnout. I se čtyřicítkou na krku však zůstává nezaměnitelnou ikonou plochodrážních dep, které by bez jeho přítomnosti o mnohé přišly.

Zlatá stuha 1991:
Finále: 1. Rostislav Bureš (Racek) 13, 2. Tomáš Topinka (Markéta) 13, 3. Vladimír Višváder (Racek) 11, 4. Zbigniew Lech (PL) 10; další pořadí: 5. Antonín Šváb (Markéta) 10, 6. Jiří Šovíček (ZP) 9, 7. Darren Spacer (GB) 9, 8. Jan Fejfar (Markéta) 9, 9. Jan Hádek (Plzeň) 8, 10. Heiko Müller (D) 6, 11. Christian Görtz (D) 5, 12. Jaroslav Petrák (ZP) 5, 13. Josef Laštovka (ZP) 5, 14. Mathias Koch (D) 3, 15. Mauro Castiglione (I) 2, 16. Jan Štěpánek (Markéta) 0; náhradníci Drahomír Sauer (Svitavy) 1, Martin Paták (Markéta) a Tomáš Rambousek (ZP) DNR.

Foto: Lubomír Hrstka, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a archív autora

Novovzniknutý Speedway Club Žarnovica, ktorý vznikol len v decembri, ohlásil, že prihlasuje svoj tím do spoločnej ligovej súaže so Slovinskom, Chorvátskom a Českou republikou. Ide o skutočnos v súčasnosti možno nie očakávanú, ale v histórii slovenskej plochej dráhy vôbec nie ojedinelú. Pri tej príležitosti sa pozrieme trochu do histórie.
Plochá dráha na Slovensku nemala nikdy na ružiach ustlané. Od svojich začiatkov, či už z medzivojnového obdobia alebo povojnového, sa stretávala s existenčnými problémami. Aj napriek tomu sa slovenský tím, neskôr slovenské kluby objavujú v súažiach družstiev už od roku 1959. Pričom s menšími prestávkami ich účas v ligách pretrvala až do sezóny 1991, kedy sa družstvo Žarnovice spoločne s Kopřivnicou predstavilo naposledy v lige. Slovensko malo svoju reprezentáciu aj v iných súažiach družstiev, nevynímajúc MS, či naposledy Mitropa Cup.

Prvým slovenským pretekárom, ktorý sa predstavil v pretekoch družstiev bol bratislavský Ladislav Jedlička. Ten 3. júna 1951 štartoval v Dolnej Čermnej v stretnutí Čechy vs Morava za tím Moravy. Získal tri body a Morava prehrala pomerom 71:80. Išlo vlastne o náhradné riešenie lebo pôvodne si sily mali zmera tímy Československa a Po¾ska.

Prvými pretekami, na ktorých sa predstavil nejaký slovenský tím, bolo trojstretnutie Plzeň – Brno – Bratislava počas dvoch dní 28. a 29. mája 1955 v Bratislave na štadióne Iskra Dimitrov. Z víazstva sa tešila Plzeň pred Brnom a Bratislavou.

V lete 1957 došlo k utvoreniu slovenského reprezentačného družstva zloženého z pretekárov bratislavského a banskobystrického kraja. Ich prvé sústredenie sa začalo 18. júla. Viedol ho František Volavý z Brna, sám výborný pretekár, ktorý to mal vďaka svojmu vysokoškolskému štúdiu v Bratislave, vždy k Slovensku blízko. Že nešlo o sústredenie reprezentácie typické pre dnešok, svedčí aj skutočnos, že väčšina pretekárov, by sa dala označi len záujemcami o tento šport, nako¾ko im museli by poskytnuté úplné základy jazdenia na plochej dráhe.

Premiéru si čerstvo založené slovenské reprezentačné družstvo odkrútilo na konci leta toho istého roku, kedy sa zúčastnilo trojstretnutia družstiev v Brne. Víazne si počínali domáci pretekári, medzi ktorými nechýbal Alois Jarolím, František Volavý, či pražský hos Richard Janíček. Druhé skončilo slovenské družstvo, najmä vďaka výbornému výkonu Vlasta Ružičku, ktorý bol v tom čase už majstrom športu v cyklistike a kvôli plochej dráhe zavesil bicykel na klinec. V jedenej z jázd si dokonca poradil s Aloisom Jarolímom. Posledné skončilo družstvo Královho Pola. Slovenský tím reprezentovali: Krajčík, Ružička, Kantor, Švantner a Hronec.

Reprezentácia vo farbách Slovenska sa mala predstavi aj 27. júla 1958 v Partizánskom, v stretnutí s Českými Budějovicami, ktoré bolo súčasou ligovej súaže. Čisto nová dráha v Partizánskom však merala 550 metrov, pričom rok predtým na stretnutí FIM vo Warszawe bolo rozhodnuté, že dráhy pre klasickú plochú dráhu môžu ma maximálne 400 metrov. Kvôli tomu museli by odložené premiérové preteky na tejto dráhe o dva roky.

Druhé predstavenie tímu Slovenska v pretekoch družstiev sa konalo 28. júna 1959. Išlo o ligové stretnutie v Bratislave na štadióne Iskra Dimitrov s Brnom. Víazstvo si pred 3 000 divákmi vybojovali domáci jazdci v pomere 67 : 41, keď neporazeným ostal Vlasto Ružička, bývalý výborný cyklista. Počas tejto sezóny sa predstavil slovenský tím v ligových stretnutiach ešte nieko¾kokrát. Podobne tomu bolo aj v roku 1960 a v roku 1962. V roku 1961 už štartovali v II. lige dve slovenské družstva samostatne. Pokým Banská Bystrica na svojej, novej dráhe, Bratislava hosovala v Partizánskom, nako¾ko sa v hlavnom meste Slovenska nenašlo miesto pre tento šport.

Medzinárodnú premiéru si tím Slovenska odkrútil 7. októbra 1962 v Poprade, kde sa stretol s po¾ským tímom Czestochowa. Tu si víazstvo v pomere 65:42 vybojovali hostia, keď neporazenými sa stali hneď dvaja Poliaci, Stanislaw Rurarz a Bernard Kacperak. V tíme Slovenska štartovali: Jozef Krajčík, Samuel Krnáč, český Rudolf Kvarda (mal najviac – 13 bodov), Miroslav Rybanský, Pavol Krč, Ivan Dedina, Karol Kubela, Mikuláš Pravda.

8. septembra 1963 si slovenský tím zmeral sily v priate¾skom stretnutí s družstvom Moravy v Banskej Bystrici. Víazstvo si vybojovali hostia v pomere 51 : 56, keď najlepšími jazdcami boli šestnásbodový Dobroslav Přichystal a štrnásbodový Hanibal Pattermann, ktorí vlastne získali viac ako polovicu bodov svojho družstva. Zo slovenského tímu bol najlepší Ivan Dedina, ktorý päkrát zvíazil a raz došiel za Přichystalom. Až s osembodovým odstupom za ním bol druhý najlepší jednotlivec domáceho tímu, Karol Kubela.

Na ďalšie stretnutie slovenského tímu v pretekoch družstiev si museli slovenskí fanúšikovia počka až do roku 1967. 16. septembra sa slovenskí pretekári predstavili v Brne proti výberu Moravy. Domáci im takmer nič nedovolili, keď vyhrali o dvadsa bodov 49 : 29. Treba tu však podotknú, že Slovensko reprezentovali iba jazdci žarnovického plochodrážneho družstva bez bratislavských posíl.

Výbery Česka a Slovenska sa stretli 31. augusta 1969 v Žarnovici, aby bojovali medzi sebou nielen v priate¾skom stretnutí, ale aby sa aj najlepší jednotlivci stretli vo finálovej jazde o Zlatú prilbu SNP. V družstvách vyhrali s prevahou o 36 bodov českí jazdci a aj do finálovej jazdy sa dostali iba pretekári z tohto tímu. Zlatú prilbu si nakoniec vybojoval Zbyněk Novotný pred Jiří Moravcom a Evženom Erbanom. Jazdu nedokončil veterán Rudolf Havelka.

Ešte 23. júla 1972 sa predstavil tím pod hlavičkou Slovensko, v stretnutí v Čakoviciach proti pražskému tímu. Víazstvo si vybojovali domáci v pomere 62 : 46 najviac bodov získali Pavel Šilha a Josef Lid po pätnás. Zo slovenských jazdcov im dokázali sekundova iba mladý Ján Daniel a skúsený Vladimír Ceglédy, ktorí nazbierali 13 respektíve 12 bodov. Akousi odvetou stretnutia v Čakoviciach boli preteky na novej dráhe v Zohore. Tu 3. novembra 1973 vyhral slovenský tím vysoko 89 : 29. Z pražského tímu dokázal Slovákom klás účinnejší odpor iba desabodový Petr Hanuš a skúsený Bohumír Bartoněk, ktorý pozbieral osem bodov. Zo slovenského tímu dokázali po pätnás bodov nazbiera Jána Daniel, Jozef Tóth a Ladislav Eliáš starší. Trinástimi bodmi sa blysol Ján Danihel.

Až 21 rokov trvalo, než sa na plochodrážnej scéne opä objavil slovenský tím. Stalo sa tak po rozdelení Československa. V roku 1994 totiž prvýkrát a doteraz aj naposledy štartoval slovenský tím v MS družstiev. No ani štart 5. júna v C skupine v Ljubljani nebol bezproblémový. Reprezentova sem totiž krajinu spod Tatier prišli Gašpar Forgáč a Vladimír Višváder, ktorí aj keď boli rodení Slováci, ale nemali slovenské občianstvo nako¾ko bývali v Čechách. Slovenskej stránky sa však zastával Miloslav Verner, ktorý bol vtedy predsedom jury. Väčším problémom nakoniec bola skutočnos, že Bielorusi, ktorí tam mali taktiež štartova, mali vtedy licencie iba na motokros. Aby namiesto siedmych účastníkov neštartovali iba piati, bol nakoniec povolený štart oboch reprezentácií. Postup do skupiny B si vybojovali domáci Slovinci a Lotyši, pokým Slováci skončili na predposlednom mieste práve pred Bielorusmi, so ziskom jedenástich bodov (Gašpar Forgáč – 8, Vladimír Višváder – 3), dva body za piatymi Ukrajincami.

O rok na to dostalo Slovensko miesto v C skupine v ruskom Togliatti. Vtedy sa o pravidlách dalo už ažko diskutova a cestova do Togliatti a neby tam pripustený k štartu by bolo hazardom, preto slovenský tím z účasti odstúpil.

Zatia¾ poslednou plochodrážnou súažou družstiev, v ktorej sa predstavilo Slovensko, bol Mitropa Cup. V rokoch 1997 až 1999 absolvovali slovenskí a českí pretekári za tento tím spolu 31 pretekov. Treba tu podotknú, že súaž sa išla systémom dvojčlenných družstiev s jedným náhradníkom, pričom slovenský tím ani raz neobsadil post náhradníka.

Najúspešnejším pre slovenský tím bol prvý rok v tejto súaži. Vedenia sa ujal už v prvom kole v rakúskom Wiener Neustadt. Potom sa však striedal so slovinským tímom, aby nakoniec skončil celkovo druhý s trojbodovou stratou. Zato strata tretieho, maďarského tímu bola až 50 bodov na Slovensko. Slovenský tím dokázal z desiatich kôl vyhra až pä. Aj najlepším jednotlivcom súaže bol člen slovenského tímu, Jaroslav Gavenda, ktorý už druhú sezónu jazdil v slovenských farbách so slovenskou licenciou. Práve on dokázal ako jediný získa v pretekoch komplet bodov a to hneď dvakrát. Spolu s ním štartoval v deviatich stretnutiach Vladimír Višváder, ktorého iba v jednom stretnutí v Lendave nahradil kopřivnický Jaromír Lach, ktorý vlastnil taktiež slovenskú licenciu.

V roku 1998 klesol slovenský tím v jedenáskolovej súaži až na šieste miesto, keď ešte aj na svojej domácej dráhe v Žarnovici skončil až piaty. Najlepšie sa umiestnil na treom mieste v Lendave. Do súaže dokonca zasiahol aj slovenský B-tím, ktorý nahradzoval v Žarnovici neprítomných Talianov. Najväčšou oporou tímu bol opä Jaroslav Gavenda, ktorý bol však nútený vynecha tri stretnutia a jeho body potom tímu chýbali. Aj napriek tomu bol práve on zase najlepším jednotlivcom súaže. Štyri stretnutia vynechal aj Vladimír Višváder. V dvoch pretekoch sa predstavil Jaromír Lach, ktorý príjemne prekvapil v prvom kole v Miskolci, kde dokázal pozbiera trinás bodov. Prvýkrát za slovenský tím štartoval aj rodák z Partizánskeho, junior Andrej Niederland, ktorý sa predstavil spolu šeskrát, avšak jeho najvyšším bodovým ziskom boli tri body z Prelogu a Debrecenu. V žarnovickom kole štartoval v slovenskom B-tíme aj Gašpar Forgáč, ktorý v jednej jazde vyhral, v druhej mal poruchu a v tretej bol druhý a viac neštartoval.

Ešte horšie dopadol slovenský tím v sezóne 1999, kedy skončil na poslednom, siedmom mieste, keď v každých pretekoch skončil posledný. Vo farbách Slovenska štartovala dvojica Gašpar Forgáč a Andrej Niederland, pričom skúsený veterán Forgáč sa predstavil v šiestich kolách a junior Niederland bol pri všetkých desiatich vystúpeniach, čiže štyrikrát ako jediný člen tímu, čo bolo handicapom oproti iným tímom.

V sezóne 2000 a ani neskôr sa už Slovensko v tejto súaži nepredstavilo.

Slaný – 18. července 1981
Před Sametovou revolucí pořádal Slaný závod z kalendáře FIM prakticky rok co rok. Před třiceti lety na zdejší dráze dostál Shawn Moran své pověsti černého koně evropského šampionátu juniorů a ozdobil se titulem. Po jeho boku však na stupních vítězů stanuli čeští borci Antonín Kasper a Jiří Hnidák. Skvěle se prezentoval také odchovanec domácího klubu Roman Matoušek, jehož páté místo bylo jeho prvním výraznějším počinem pozdějšího bouřliváka na mezinárodní scéně. Jen pár hodin před závodem však jeho motocykl vymazlený na očekávaný velký večer ležel pod hruškou a do obvyklé délky mu scházelo dobrého půl metru.

Čtyři Češi ve finále
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebyli anglicky hovořící závodníci častými hosty našich oválů. Svět byl polarizovaný nejen politickým rozdělením, ale plochá dráha respektovala geografické rozdělení na zámořskou, skandinávskou a kontinentální zónu i v mistrovství světa.

Závodníci z kontinentu měli šanci v mistrovství světa jednotlivců potkat soupeře ze zbytku světa až ve finále. A jeho pořádání bylo exkluzivně v rukou Angličanů, Švédů a Poláků a až do roku 1982 z pravidelného střídání Wembley, katowického Chorzowa a Göteborgu coby dějiště finálového závodu vyčnívala pouze dvojice mítinků v Malmö a Wroclawi.

Zbývaly již jen šampionáty družstev a dvojic, avšak i tady byla o pořadatelství světového finále pořádná tlačenice. A tak pomineme-li Mariánské Lázně, vyhlašoval se na našem území mistr světa družstev v dvaašedesátém a pak až o pětadvacet let později ve dvojicích. Vznik evropského šampionátu jednotlivců roku 1977 znamenal novou naději pro mnoho klubů, kteří by jinak na finálový závod nemohlo ani pomýšlet. A v jednaosmdesátém se dočkal i Slaný.

Načasování mítinku bylo vskutku mistrovské. Na československých oválech se začala prosazovat čerstvá juniorská krev na čele s Antonínem Kasperem. Syn slavného otce vlétl do všech soutěží jako jasný meteor, aniž by jen na chvilku zažil úlohu outsidera. Jako úřadující juniorský mistr republiky byl do slánského finále dosazen přímo bez kvalifikace. Stejné výhody se těšil rovněž Lubomír Jedek. Ostatní začali svou pou kvalifikačními koly.

Jako první si postup do semifinále otevřel Jiří Hnidák čtvrtým místem v Brémách, kde vypadli Petr Kubíček a Vlastimil Bartoš. Roman Matoušek byl osmý v Szegedu, zatímco Jiří Švec a Jan Limport skončili u dna výsledkové listiny. Za nimi se umístil již jen Jugoslávec, jehož jméno je dnešnímu fanouškovi důvěrně známé – Zvonimir Pavlic.

V semifinále oba Češi uspěli. Jiří Hnidák mával v dánském Fjelstedtu divákům z druhého stupínku pódia. Roman Matoušek musel v bavorském Abensbergu podstupovat sérii dodatkových jízd, když na poslední čtyři postupová místa bylo pět kandidátů. Nakonec v něm skončil šestý, takže i on se mohl připravovat na evropské finále. Pro něho však šlo o domácí dráhu doslova a do písmene, jelikož v barvách slánské Baterie v květnu ve svých sedmnácti letech absolvoval první závod. O pouhé dva měsíce později byl mezi šestnáctkou nejlepších juniorů starého kontinentu.

Hvězdou slánského večera byl bezesporu Shawn Moran. Ani v kvalifikačním kole v polském Gorzowě, ani v semifinále v Abensbergu neprohrál jedinou rozjížďku. „Vedle závodění v Anglii, byla Evropa skvělý zážitek,“ vzpomíná dnes, jak na něho tehdejší Československo zapůsobilo. „Každá země byla odlišná, ale mně se líbilo každé místo, kam jsem přijel závodit. Když se naučíš udělat maximum s tím, co dostaneš, posune tě to příště o kousek dál. Udělal bych to samé znovu, všechny lidi, které potkáš, přátelé, které získáš a to závodění. Všechno to stojí za to.“

Slánské bahno se třpytilo drahými kovy
V půlce července byl ovšem dvacetiletý Shawn Moran teprve na prahu své hvězdné kariéry, jejíž výtah ho měl vyvézt hodně vysoko. Až titulu mistra světa na dlouhé dráze, sedmi medailím z družstev, dvěma z dvojic a stříbru ze světového finále v Bradfordu, jenž mu ovšem bylo dodatečně odebráno.

Ve Slaném mu však příroda nedopřála zrovna optimální podmínky. Z nízkých černých mraků se snášel protivný d隝, avšak mezinárodní jury dala závodu zelenou. Zástupy v ochozech se chránily před padající vodou všemi dostupnými prostředky. Mnozí z nich možná litovali, že nezůstali v teple domova. Československá televize totiž mítink přenášela živě a vzhledem ke zpoždění dokonce posunula začátek záznamu z Grand Prix Anglie vozů formule 1. Pětatřicetiletý John Watson, rodák ze severoirského Belfastu, jenž dovedl svůj McLaren MP4 k šachovnicové vlajce jako první musel ustoupit mladým plochodrážníkům.

Evžen Erban si dva roky po svém fatálním úraze z extraligové Markéty odbýval svou premiéru v roli vedoucí družstva, jak se tehdy říkalo manažeru reprezentace. V polovině sedmdesátých let společně s Josefem Laštovkou absolvovali trenérskou školu za kanálem La Manche, ale tady šlo o první praktickou zkoušku. A ta nedopadl vůbec špatně.

Po třech sériích jízd se o čelo průběžné klasifikace dělili Shawn Moran s Antonínem Kasperem. „Ano, vzpomínám si na ten mítink,“ líčí Američan z druhé strany Zeměkoule. „Velké mokro, pořád pršelo, ale přesto se jelo. Tony byl rychlý a než jsme se potkali, oba jsme byli neporažení.“

K vzájemnému souboji došlo v rozjížďce s číslem třináct. A byl to právě mladý Pražan, kdo po vylétnutí pásky tahal za delší konec provazu. Bohužel nám o klíčových okamžicích nemůže vyprávět osobně, ale musíme vzít zavděk, co o závodě tehdy napsali jiní. „Před jízdou s Moranem mě už bolely ruce, měl jsem dvě jízdy za sebou,“ připomínal Antonín Kasper měsíčníku Motoristická současnost, že prve vyhrál dvanáctou jízdu. „Ještě nikdy jsem nejel závod tak náročný na fyzičku. Ve třetím kole jsem udělal chybu a Shawn mě předjel.“

Shawn Moran vzápětí vyhrál v rozjížďce s číslem sedmnáct a mohl se radovat z titulu. „Už jen dostat se do finále bylo skvělé a vítězství to korunovalo,“ je stále pyšný na svůj tehdejší výsledek. „Dráha byla mokrá, nemusel sis dělat starosti se škvárou, ale kolik strhávaček si máš vzít.“

Rovněž Antonín Kasper v páté sérii vyhrál a mohl si nakonec přijít na pódium pro stříbrný věnec. O rok později se však z Pockingu vrátil jako evropský šampión. Skvělý úspěch zaznamenal i Jiří Hnidák. Někdejší akrobat z trampolíny sice musel třikrát v průběhu večera přeskakovat na náhradní motocykl, ale na dráze ho překonali pouze Shawn Moran a Antonín Kasper. Bronz byl skvělým úspěchem, želbohu další překazilo těžké zranění v Leningradě o dva roky později.

Českoslovenští reprezentanti v průběhu deštivého slánského večera vůbec nezklamali. Dokonce i Jaroslav Krauz, jenž se na stránkách Světa motorů často nechával strhnout k laciné kritice a to bohužel i na úkor objektivního zpravodajství, jim vyseknul poklonu. Lubomír Jedek měl po dvou startech u svého jména pět bodů, aby nakonec skončil devátý. Senzací se ovšem stal výkon Romana Matouška.

Třetí místo za vítězným Jiřím Hnidákem a Dánem Kentem Noerem v rozjížďce s číslem patnáct bylo nejmenším korálkem na šňůře úvodního triumfu a třech druhých míst. Dohromady to dělalo deset bodů. Stejně měl i Mark Courtney, který ovšem v osmnácté jízdě skončil až za slánským mladíkem. Renzo Giannini v roli předsedy jury však nechal o čtvrtém místě hlasovat a větší štěstí měl Angličan. Inu, i před třiceti lety se nad plochodrážními pravidly a jejich výklady dalo kroutit hlavou. Páté místo sedmnáctiletého slánského mladíka byl však úspěch jako hrom. A to tím spíše, uvážíme-li, co se jeho motocyklu stalo krátce po poledni.

Náraz do hrušky odstartoval tajný závod mladých mechaniků
Roman Matoušek měl v evropského finále juniorů k dispozici dva mechaniky. Svého mladšího bratra Milana a Karly Průchu, nadějného hokejistu, který jednoho dne místo soustředěním s juniorským národním výběrem v Kanadě dal přednost výjezdu se slánskými plochodrážníky do Bydhoště.

Oba tehdejší teenageři, kteří později vídali diváky rovněž za řidítky plochodrážních motocyklů a s vestou slaného na hrudi, společně s Romanem Matouškem připravili motocykly na finálový večer. A zatímco závodník odjel domů na oběd, jeho mechanici prožili příběh, jemuž se dnes od srdce smějí, ale před třiceti lety se jim z něho svíral žaludek.

„Přišli dva východní Němci,“ ujímá se Karel Průcha role vypravěče. „A že by se chtěli vyfotit na motorce. Všechno bylo připravený, Milan to vystrkal ven. Oni se fotili a pak, že by to chtěli nastartovat. Milan to udělal a Němec, že si na černým škvárovým hřišti zkusí start.“

Dnes na ploše pod tribunou slánského stadiónu parkují automobily, ovšem ještě před zhruba deseti lety se tu celá řada začínajících adeptů plochodrážního řemesla učila krotit závodní motocykl. „Odstartoval dobře,“ směje se dnes Karel Průcha způsobem, který dává tušit, že zábavný příběh tehdy neskončil happy endem. „Držel asi do půlky rovinky. Tam ubral. Ono se to chytlo. A milej‘ Němec seděl na hrušce. Motorka ležela pod ním o půl metru kratší.“

Do slavnostního nástupu evropského finále zbývaly už jen hodiny. „Každej Romana zná, takže chápe, jak jsme zkoprněli,“ vzpomíná Karel Průcha. „Motorka připravená na takovýhle závody je nepojízdná! Začala velká honička, věděli jsme, co by následovalo, až přijede. Tehdy ještě fungoval sklad a tak jsme narychlo dali motorku do stavu jako před focením.“

Roman Matoušek se záhy objevil ve slánském depu. „Přijel, když jsme měli hotovo,“ vypráví Karel Průcha. „Sed‘ na motorku a povídá: ‚Co jste dělali s tím plynem?!‘ Jak jsme to šroubovali, dali jsme to trošku jinak, než chtěl a on to poznal. Tak jsme se přiznali. Umíš si představit jeho reakci, že jestli se něco během závodu stane, máme se radši vydat na cestu někam na Prahu.“

Vše naštěstí dopadlo dobře, by před závody musela být v mechanicích Romana Matouška malá dušička. Karel Průcha ovšem ještě před nástupem prožil další veselý moment. „Němec stál na mostě,“ líčí. „Zalepený oko, omotanou hlavu obvazem a jak nás viděl, hned zdravil ‚Guten Tag‘.“

Na triumf skvělého Američana nemohl Karel Průcha zapomenout ani po třiceti letech.
„Shawn Moran tehdy přivezl Romanovi bílou helmu Bell Moto,“ vybavuje si. „Pro nás byli Amíci jako z jiný planety, ale Láďa Hradecký vyprávěl, že s jeho bráchou Kellym jezdil za Birmingham a byli nejlepší kamarádi. Dnes je běžná věc, že přijede závodník a má vylepenej‘ kufr samolepkama, ale Tonda Kasper nebo Jirka Hnidák se připravovali doma.“

Atmosféru světového finále juniorů si Karel Průcha shodou okolností užíval až dvacet let po slánském závodě. V roce 2001 se konalo v britském Peterborough a on pomáhal svému nevlastnímu synovi Miroslavu Fenclovi. „Díky Samíkovi jsme měli velký plus,“ nešetří slovy chvály na adresu Zdeňka Tesaře, jenž v barvách tamních Panterů strávil podstatou část své britské kariéry. „Měli jsme k dispozici jeho barák s dílnou. A kamkoliv jsme s ním přišli, třeba do obchodu, vypadalo to, jako kdyby tam bydlel odmalička.“

Mistrovství Evropy juniorů 1981:
1. Shawn Moran (USA) 15, 2. Antonín Kasper (CS) 14, 3. Jiří Hnidák (CS) 13, 4. Mark Courtney (GB) 10, 5. Roman Matoušek (CS) 10, 6. Piotr Podrzycki (PL) 9, 7. Kent Noer (DK) 9, 8. Miroslaw Berlinski (PL) 8, 9. Lubomír Jedek (CS) 8, 10. Georg Greif (D) 5, 11. Peter Ravn (DK) 5, 12. Hans-Albert Klinge (DK) 4, 13. Anders Eriksson (S) 3, 14. Flemming Petersen (DK) 1, 15. Zoltan Adorjan (H) 0, 16. Roger Gustafsson (S) 0, res Zoltan Hajdu (H) 3 a Peter Nieder (D) DNR.

Foto: archív autora

Po tom čo bolo vo štvrtok 3. februára na zasadaní VV SPD schválené prihlásenie sa slovenského Speedway Clubu Žarnovica do MČR dvojíc, došlo tak k obnoveniu účasti slovenského tímu v tomto šampionáte po dlhých 23 rokoch. Presne to¾ko totiž uplynulo od poslednej účasti Žarnovice, ktorej dvojica Vladimír Tomka a Anton Blusk sa vtedy predstavila v plzenskom semifinále 11. júna 1988.
Šampionát dvojíc patril v ČSSR k najmladším na plochej dráhe. Jeho história sa začala písa až v roku 1977. Už na začiatku samozrejme nesmela chýba ani Žarnovica. Mimochodom Žarnovica sa môže pochváli jedným primátom súvisiacim s pretekami dvojíc. Tu sa totiž 11. mája 1969 konali prvé preteky dvojíc na plochej dráhe na území Československa. Vtedy išlo o náhradné riešenie, keď sa v Žarnovici mali stretnú v meraní síl viedenský Grenzland MSC s domácimi. Namiesto siedmych, či ôsmych Rakúšanov však prišla iba dvojica Josef Bössner a Johann Hartl a tak museli žarnovickí usporiadatelia vymyslie náhradné riešenie, ktorým boli preteky dvojíc. Tie videlo 5 000 divákov, ktorí však nezabudli zo začiatku vyjadrova nespokojnos so skutočnosou, že do Žarnovice dorazila iba dvojica zahraničných pretekárov.

Účinkovanie žarnovického tímu v M ČSSR dvojíc v roku 1977 nedopadlo nijako slávne. V semifinále C v Pardubiciach sa 25.5. predstavila dvojica Ján Daniel a Ján Danihel s náhradníkom Jaroslavom Dankom. Bodovo sa dokázal pravidelne presadzova iba Ján Daniel, ktorý nazbieral jedenás bodov, no jeho kluboví kolegovia dali dokopy už len jediný bodík a tak zostala Žarnovica sklasifikovaná na poslednom, piatom mieste. Lepšie sa uviedli zohoráci Zdeno Vaculík a Štefan Eliáš, ktorí dali dokopy 20 bodov a skončili štvrtí.

O rok na to sa počas dvoch semifinálových kôl v Kopřivnici a v Březolupoch viac darilo zase žarnovickej dvojici, ktorá v zložení Zdeno Vaculík a Ján Danihel, skončila predposledná práve pred Zohorom v zložení Jaroslav Drahoš, Miroslav Bačík a Štefan Eliáš.

Rok 1979 priniesol prvýkrát postup pre slovenský tím. Súaž totiž mala aj kvalifikačné kolá, pričom 24.6. sa v Kopřivnici predstavila tak Žarnovica, ako aj Zohor. Pokým Žarnovičania v zložení Jaroslav Danko a Zdeno Vaculík slávili postup z druhého miesta, Zohoráci Jaroslav Drahoš a Jiří Krátky skončili poslední. Žarnovičania sa tak prebojovali do semifinále B. Tu sa predstavili 4.8. v Liberci. Avšak na postup už nestačili, keď skončili predposlední pred dvojicou Kopřivnice.

V roku 1980 sa v šampionáte dvojíc predstavili dokonca tri slovenské družstvá. Išlo o A a B tím Žarnovice a Zohor. Najprv 9.5. štartoval žarnovickým A tím v chabařovickom kvalifikačnom A-kole. Tu spoločne s dvojicami RH Praha a SVS Pardubice prevalcovali ostatných súperov a bez problémov postúpili z tretieho miesta do semifinále. V druhom kvalifikačnom kole 10.5. v Liberci sa predstavili ostané dve slovenské dvojice. Pokým žarnovický B-tím v zložení Dušan Morávek, Václav Zajíc a Juraj Zliechovec, bojoval do poslednej chvíle o postup, ktorý mu ušiel iba o jediný bod, zohoráci Dušan Višváder, Jiří Krátky a Zdeněk Smoček skončili predposlední. Semifinále v Slanom nebolo pre Žarnovičanov vôbec prajné. Obsadenie dvomi tímami RH Praha a Pardubíc a takisto tímami Slaného a Plzne, nedávalo Zdenovi Vaculíkovi a Jaroslavovi Dankovi ve¾a šancí na úspech. Obaja Slováci nakoniec nazbierali rovnako ako plzeňáci osem bodov a skončili predposlední.

Po päročnej prestávke, bol v roku 1986 obnovený šampionát ČSSR dvojíc pardubickým finále, ktoré sa konalo 4. októbra. Na štarte nechýbala ani dvojica Žarnovice Dušan Morávek a Jozef Belica. Týmto sa však v jazdách so šiestimi pretekármi ve¾mi nedarilo, keď spolu nazbierali dvanás bodov a skončili na poslednom, deviatom mieste, čo bolo paradoxne vďaka prvej finálovej účasti žarnovického tímu aj dovtedy najlepším umiestnením.

O rok na to zaznamenala žarnovická dvojica Pavol Tonhauzer a Zdeno Vaculík, doteraz najlepšie umiestnenie v tomto šampionáte. V žarnovickom semifinále si 4. októbra vybojovali za druhé miesto postup do finále, ktoré sa 15.10. konalo v Pardubiciach. V semifinále sa predstavila aj druhá žarnovická dvojica v zložení Jozef Belica a Vladimír Tomka, ktorá však skončila posledná. Finále v Pardubiciach prinieslo pre Žarnovičanov konečné ôsme miesto, keď získali dvadsa bodov, rovnako ako poslední Václav Milík s Gašparom Forgáčom zo SVS Pardubice.

Zatia¾ posledným vystúpením slovenskej dvojice v tomto šampionáte bolo to semifinálové, 11. júna 1988 v Plzni, kde však Vladimír Tomka a Anton Blusk skončili so štrnástimi bodmi poslední.

Samozrejme týmto sa slovenská kapitola v šampionáte dvojíc neuzavrela. Aj napriek tomu, že tu už neštartoval slovenský tím, Slováci sa predstavili v iných, českých tímoch. Prvým väčším úspechom sa mohol pochváli Miroslav Forgáč, ktorý spoločne s Václavom Milíkom pod hlavičkou SVS Pardubice, dokázal v roku 1988 vybojova štvrté miesto. Prvú medailu spomedzi Slovákov si vybojoval v roku 1991 brat Miroslava, Gašpar Forgáč, ktorý spoločne s Janom Schináglom a Václavom Milíkom pod hlavičkou AMK ZP Pardubice bojovali dokonca o titul. Ten im však s rozdielom jedného bodu vyfúkli Jan Holub a Patr Vandírek z PSK Olymp Praha B. Gašpara Forgáča nakoniec prekonal Martin Vaculík v roku 2009, keď spoločne s Grzegorzom Walasekom dokázal vybojova český titul v dvojiciach a privlastnil si tak aj napriek svojmu juniorskému veku, ďalšie slovenské Naj.

Foto: Martin Búri a archív autora

Inzell – 6. a 7. března 1971
Sezóna 1970 ještě ani nezačala a česká plochá dráha se mohla chlubit úspěchem jako hrom. Co se doposud nepovedlo našim silničářům či motokrosařům sedlajícím tovární stroje Jawa či ČZ, dosáhl Antonín Šváb. Ten se ze švédského Nassjö vrátil jako ledařský mistr světa, vůbec první v českém motocyklovém sportu. O rok později měl obhájce světového primátu smůlu. Jeho semifinále se jelo na tři kola na ruských oválech. Antonín Šváb první podnik vyhrál, ve druhém si při kolizi s Aleksandrem Ščerbakovovem poranil nohu hned v první jízdě, aby ve třetím klání dosáhl jen na post náhradníka pro finále v Inzellu. Tam však československé barvy výtečně hájil Milan Špinka, který se tehdy ve svých devatenácti letech stal majitelem bronzové medaile FIM. Umístění nováčka bylo natolik překvapivé, že ho jistý německý deník zaměnil s jeho otcem.

Z Bagru do Inzellu přes Sibiř
Miloslav Špinka stál logicky u startu kariéry svého syna Milana, který v září 1968 debutoval ve Svítkově patnáctibodovým triumfem v semifinále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců v devětašedesátém. Záhy se objevil také na ledových oválech. „Táta ledy jezdil,“ vypráví dnešní pražský trenér. „Jednou jsem se svez‘ a začalo mě to bavit.“

Ostrým debutem na ledové dráze prošel na začátku sezóny 1970 v seriálech volných závodů na pardubickém Matičním jezeře, v Příbrami a na rybníku Bagr ve Stromovce v Českých Budějovicích. Podrobnější výsledky se dochovaly jen z jihočeského mítinku, v němž Milan Špinka skončil pátý, když porazil mj. i svého otce.

Do mistrovství světa ovšem zamířili jiní. „Měl jsem nárok jet svět, ale řekli mi, že jsem ještě mladej‘,“ vzpomíná. O rok později si už reprezentační vestu nenechal ujít. V Českých Budějovicích se ledy konaly na Dlouhé louce. Jediný, kdo Milana Špinku porazil, byl Antonín Šváb. O čtrnáct dnů později ve Svratce, kde dvojice víkendových závodů určovaly nominaci za asistence televizních kamer, bylo stejné pořadí. V neděli ovšem Antonín Šváb prohrál s Františkem Šastným.

Někdejší silničář pražské Jawy působil v roli televizního moderátora, ovšem experiment s ledařským speciálem Antonína Švába neskončil dobře. „Zkoušel to,“ vybavuje si Milan Špinka jediné svezení Františka Šastného na ledové dráze. „Jel rychlejc‘, rychlejc‘ a ještě rychlejc‘. Jel dobře, byla to palba, ale v nájezdu chyt‘ díru, šel na hubu a udělal si kličku.“ Úřadující mistr světa musel opravovat a nestihnul první jízdu. Milan Špinka se ovšem dělil o vítězství s Václavem Vernerem, jenž skončil rovněž s deseti body.

Kvalifikační proces pro mistrovství světa před čtyřiceti letech obsahoval dvě semifinálové skupiny. Milan Špinka zamířil do tehdejšího Sovětského svazu. Vidina cesty přes železnou oponu do Švédska byla možná lákavější. Ale v rudém impériu ve srovnání se Skandinávií nabídli kvalitnější led a především seriál volných závodů. Milan Špinka rozhodně nemohl litovat, jelikož se dostal mezi sedm postupujících do finále v Inzellu.

„Postoupil jsem, ale velká škola byla, že jsme tam jeli seriál pěti závodů,“ vzpomíná. „V Orenburgu jel nějaký Chripunov. Jezdil ve vaácích a v šále, co za ním vlála. A jel plnej‘ gaz a za ródinu. Všichni znali otce a hlásili se ke mně. Jeden mi podal ruku a chyběly mu tři prsty. Vysvětloval, že upadl na ledu. Já byl v Orenburgu třetí a vyhrál rádio. Bylo mínus dvacet, lámal se led, dělaly se velký díry a já byl hroznej‘ lajnař.“

Výměna přilby pomohla na pódium
Už jen postup do finále mistrovství světa byl úspěch jako hrom, a to tím spíše, dosáhl-li ho devatenáctiletý mladík při svém debutu v šampionátu. Dalším československým finalistou byl Václav Verner, který postoupil ze švédských semifinále. V jejich síti ovšem uváznul Miloslav Verner. Třetím členem naší výpravy do Inzellu byl Antonín Šváb.

Po heroickém výkonu ve třetím podniku ruského semifinále v Moskvě, kdy ho navzdory tržným ranám z Ufy o přímý postup připravil jen spadlý řetěz, měl cestovat do Inzellu jen jako náhradník. Nakonec však se sedmnáctkou a osmnáctkou nastoupili domácí Němci, protože semifinálová zranění se nakonec ukázala horší než původní předpoklady. Jeho role se však pro pozdější bronz Milana Špinky ukázala jako klíčová.

„Byli jsme tam dvanácettrojkou,“ vypráví Milan Špinka, jak se závodníci dostávali do bavorských hor před čtyřiceti lety. „Cesta je asi pět set kiláků, to zase není tak tragický. A z Alp tam moc není.“

Sobota nezačala pro Milana Špinku optimálně. Po pěti rozjížďkách měl na svém kontě jen devět bodů. „Štěstí, že Tonda Šváb byl v Inzellu se mnou,“ uvědomuje si Milan Špinka ještě po čtyřiceti letech. „Já měl od českýho emigranta z Ameriky poslanou přilbu Bell. Jenže byla integrální.“

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let šlo o převratnou novinku. Když ji nějaké tři, čtyři roky před Inzellem použil Belgičan Jacky Ickx ve formuli jedna, tisk okamžitě začal užívat asociace s lety do vesmíru a označil ji jako kosmickou přilbu. Pro jízdu po ledovém zrcadle při teplotě okolo dvaceti pod nulou a sněhovými přeháňkami přinášela další nevýhody.

„Byla s malým průzorem,“ vysvětluje Milan Špinka. „Já v ní jel až to finále a měl jsem problémy, že se mi vločky sněhu lepily na hledí. Ještě v sobotu mě Tonda půjčil svou helmu a v ní jsem dojel závod. To bylo takové pozitivní negativum a velká pomoc.“ Integrální přilba ve vlastnictví Milana Špinky nezůstala dlouho. Koupil ji od něho Václav Král, úspěšný automobilový závodník, známý designér a skvělý malíř.

Komu je zhůry dáno…
V neděli pak Milan Špinka exceloval. „Přišel za mnou Kadyrov,“ vypráví. „A říkal, a jedu za ním, že jsem ještě mladej‘ a mám všechno před sebou. Nepouštěl jsem nikoho a závodil.“ Řečeno slovy reportáže britského Motor Cycle News, sbíral body i tam, kde se to od něho vůbec neočekávalo a ve svých posledních třech jízdách přišel o jediný bod v souboji s Vladimirem Cibrovem.

Po pádu Valerije Katužanskeho jeho bodů stačilo suverénně na třetí místo. „Bylo to překvapení,“ zní stále hrdost v hlase Milana Špinky, dnešního reprezentačního manažera, tehdy vojáka základní služby. „Měl jsem pár závodů a v podstatě to byla moje první sezóna na ledech. První mistrovství světa a hned placka.“

Süddeutsche Zeitung vyšel druhý den s informací, že bronzovým světovým ledařem se pro rok 1971 stal Miroslav Špinka. Stejné pojmenování použil i zmiňovaný Motor Cycle News, ovšem ten ho za otce navíc se zkomoleným jménem, nezaměnil. Nicméně Britové uvedli na pravou míru, že se jedná o talentovaného mladíka s velkou budoucností.

V tom se nemýlili, Milan Špinka dovezl z ledů další cenné kovy, včetně titulu mistra světa z roku 1974. To by ovšem byl už jiný příběh. A tak dejme ještě jednou slovo hrdinovi našeho vyprávění. „Ledy mi chutnaly. Měl jsem to dáno zhůry a asi jsem se pro to narodil. A nemám ani jedinej‘ steh. Akorát Emil Sova mi jednou najel na nohu. Mám tam otištěné jeho čtyři hřebíky, ale nebylo to ani na šití.“

Mistrovství světa na ledové dráze 1971:
1. Gabdrachman Kadyrov (SU) 29, 2. Vladimir Čekušev (SU) 25, 3. Milan Špinka (CS) 21, 4. Valerij Katužanskij (SU) 18, 5. Vladimir Cibrov (SU) 18, 6. Jurij Dudorin (SU) 18, 7. Sven Sigurd (S) 18, 8. Kurt Westlund (S) 18, 9. Conny Samuelsson (S) 16, 10. Bernd Hörnfeld (S) 13, 11. Aleksander Ščerbakov (SU) 12, 12. Hans Holmqvist (S) 11, 13. Hans Siegl (D) 9, 14. Christoph Betzl (D) 4, 15. Tommy Johansson (S), 16. Václav Verner (CS) 3, res Alfred Döhr (D) 1 a Otto Barth (D) 1.

Foto: archív autora

Právě dnes se dožívá osmdesáti sedmi let patrně nejstarší žijící plochodrážní závodník v České republice, pan Alois Jarolím.

Historie plochodrážních závodů v České republice čítá mnoho míst, která už dnešní příznivce levých zatáček ani nenapadne se svým oblíbeným sportem spojovat. Jedním z příkladů může být Brno, které léta stojí zcela mimo plochodrážní dění. Přesto byli závodníci z moravské metropole především v počátcích ligových soutěží jejími pravidelnými účastníky a obávanými soupeři. Stadion v Králově Poli pak zase svědkem návštěv, o kterých si jejich dnešní následovníci mohou nechat jen zdát.

Asi nejznámějším brněnským jezdcem a tahounem týmu býval v padesátých létech Alois Jarolím. Jeden z našich nejstarších plochodrážníků dnes žije nedaleko centra Brna a rád se pro čtenáře magazínu speedwayA-Z podělil o své vzpomínky.

Rodák z Líšně začal svoji sportovní kariéru sice za řidítky, ovšem těmi cyklistickými, stejně jako tomu bylo třeba u Antonína Švába staršího. Dotáhl to až na mistra Moravy, po vojně ale kolo prodal a na konci čtyřicátých let nechal se přesvědčit brněnským závodníkem ing. Volavým, aby zkusil plochou dráhu.

Premiérový pokus na dnes už nestojícím zimním stadionu nedaleko dráhy Na rybníčku dopadl na výbornou a plochá dráha Aloise Jarolíma zcela dostala. V poválečné době byly ale starosti se sháněním vhodného náčiní. První závody absolvoval na vypůjčené technice či na střídačku se strojem svého kamaráda Františka Volavého, ale bylo jasné, že jde jen o krátkodobé řešení. Zručný zámečník si poradil sám, do upraveného rámu dosadil motor, který v podstatě okopíroval podle anglického JAPu.

Na nákup padla novomanželská půjčka určená původně na nábytek, což potvrzuje i jeho manželka. „Odešel s tím, že jde objednat nábytek, ale jakmile se vrátil domů, pochopila jsem z jeho výrazu, že je zle a peníze skončily v motorce,“ vzpomíná dnes už s úsměvem paní Jarolímová, která pak objížděla s mužem závody v roli mechanika.

Začátky byly všelijaké. „Když jsem se šel na Velké ploché dráze na Strahově zeptat Lucáka na nastavení, odbyl mi, a mezi ně nelezu, když na to nemám,“ vzpomíná pan Jarolím. Později se ale vztahy napravily a brněnského závodníka začali brát vážně i uznávaní mistři sportu.

V únoru 1951 zbrzdilo nadějně se rozvíjející kariéru těžké zranění z libereckých ledů. Když se Alois Jarolím se probral po dvou dnech z bezvědomí, dozvěděl jsem, že má mj. osm zlomených žeber, zraněnou ledvinu a propíchnuté plíce. „Milé bylo, že se za mnou do nemocnice v Liberci přišla spousta lidí. Když jsem tam později znovu startoval, chtěl jsem pochopitelně zajet co nejlépe, ale by jsem měl stroj připravený snad jako nikdy, ve čtyřech rozjížďkách se mi zadrhl a teprve v páté jsem vyhrál. Ale dlouho jsem bez závodění nevydržel, už v po pár měsících od liberecké havárie jsem jel v Chrudimi a byl druhý v Chlumci nad Cidlinou. To bylo na trávě, myslím, že tam vyhrál Antonín Švarc“.

Alois Jarolím svedl v brněnských ligových barvách řadu bitev hostoval i za Pardubice. V roce 1956 byl pátý v mistrovství republiky jednotlivců a dostal se až do kontinentálního semifinále ve Varšavě. Rád vzpomíná i závody na ledech v Moskvě v roce 1959, kam z brněnských jezdců odletěl spolu s Volavým na pozvání ruské strany.

Předcházelo tomu turné sovětských jezdců u nás o rok dříve, při němž se jeden ze závodů odehrál v Brně Pisárkách. Dráhu patřící armádě bylo potřeba hodně upravit, ruku k dílu dali výrazně i samotní jezdci, což nebývalo tehdy nic neobvyklého. Alois Jarolím si ale dobrovolně přidal ještě jednu brigádu, když přes noc před závody vyrobil železné plochodrážní „pantofle“ pro své soupeře. Od nich zato dostal zadní kolo a později také pozvánku na vzpomínané závody v příštím roce.

Spolu s ním se v Moskvě představili i Špinka, Janíček, Vidrma a Machač. Třetí místo Aloise Jarolíma za dvěma domácími borci (vyhrál pozdější legendární trenér Sergej Starych) bylo obrovským úspěchem brněnského reprezentanta.

Nezapomenutelným zážitkem byla i účast na mezinárodních závodech v Záhřebu v říjnu 1956. „Jeli jsme tam přes Vídeň a pak přejížděli Alpy, všechno na korbě nákladního auta. Pomalu se hlásil podzim a takovou zimu jsem snad nikdy nezažil. Když jsme potom dorazili na místo, na stadion Utrke v centru města, teprve to tam na závody chystali.“ Útrapy ale stály za to, odměnou bylo pro Aloise Jarolíma třetí místo vybojované v silné konkurenci.

Alois Jarolím zakončil svoji kariéru počátkem šedesátých let. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se pak ještě vrátil, aby pomohl nastartovat kariéru syna. Ta ale neměla příliš dlouhého trvání a když po svatbě v roce 1971 Karel Jarolím skončil, pověsil v Moravských Budějovicích definitivně koženou kombinézu na hřebík i jeho otec.

Popřejme hrdinovi našeho vyprávění do dalších let hodně sil a zdraví a jeho následovníkům alespoň část nadšení a entuziasmu se nimiž se před více než půl stoletím vrhali do bojů tehdejší rytíři plochodrážních oválů.

Foto: Zdeněk Flajšhanz a archív Aloise Jarolíma