Praha – 8. května 1971
Grand Prix České republiky na pražské Markétě je už od roku 1997 natolik neodmyslitelnou součástí kalendáře prestižního plochodrážního seriálu, že ji fanoušci berou jako nezvratný fakt. A záminkou jejich debat není skutečnost, jestli světová esa znovu zamíří do české metropole, ale maximálně termín a pak už snad jen cena vstupného. Mistrovství světa ovšem nebývalo ve stověžaté matičce vždy automatickým hostem. Jeho první podnik se tu konal až v květnu 1971. Magazín speedwayA-Z na něj zavzpomíná nejen očima jeho přímého účastníka Antonína Švába, ale také ve vzpomínkách Miroslava Černého. Čakovický závodník totiž tehdy zaslal do Světa motorů dopis, který může být inspirativní i dnes po čtyřech desítkách let.

Provizorium brání světovému šampionátu
Plochodrážní mistrovství světa jednotlivců vzniklo v roce 1936 iniciativou Angličanů, v jejichž režii se plně konalo až do počátku padesátých let. Postupně se prosazovali rovněž pořadatelé z kontinentu a ke slovu se dostali rovněž domácí pořadatelé. První se dočkali slánští roku 1958, jejichž stadión se tehdy stal Mekkou československých fanoušků. Mistrovství světa jednotlivců organizovali rovněž v Liberci, později i v Ostravě, ve Mšeně a roku 1970 v Pardubicích. Se vznikem mistrovství světa družstev se v šedesátém dočkala i Plzeň, která kontinentálním kvalifikačním kolem nové soutěže otevřela brány zbrusu nového plochodrážního stánku na Borech.

Praha ovšem stála stranou. Mítinky na obřím stadiónu na Strahově stále představovaly vrchol, avšak tradice Velkých plochých drah byla vystřídána podnikem v duchu dobové ideologické terminologie nazvaným Závod vítězství. Plochodrážníci se v něm střídali s motokrosaři, kteří tu dávno před Kalifornií položili základ atraktivních stadionkrosů. Strahovu patřil i primát v otázce pořadatelství mistrovství světa jednotlivců na území hlavního města Prahy. Ve čtvrtek 9. května 1963 tady navázali na předválečná mistrovství Evropy a diváci si vedle terénního závodu a startu a dojezdu úvodní etapy cyklistického Závodu míru užili i první kvalifikační kolo plochodrážní světového šampionátu jednotlivců.

Přitom jen o pár kilometrů dále na stadiónu na Markétě se plochodrážníci pravidelně proháněli již od jednašedesátého. Pořadatelský tým dokázal uspořádat i kvalitní mítinky mezinárodní úrovně. K Velké ceně Prahy, která navázala na tradici silničního okruhu už roku 1961, přibyl na sklonku dekády i Memoriál Luboše Tomíčka. Mistrovství světa však ovál nad Břevnovským klášterem stále míjelo.

Důvodem bylo provizorium, v němž plochodrážníci řadu let existovali. I dnes je místo poblíž zastávky tramvaje číslo dvaadvacet v podzimních měsících vyhledávaným cílem lidí, kteří se k ohradě obory Hvězda vypravují pouštět papírové draky. Že tady fouká, ví snad každý, kdo tu shlédl alespoň jeden mítink a právě vítr, který atletům kazil jejich rekordy, stál za uvolněním sportoviště pro potřeby RH Praha. Ti na přelomu padesátých a šedesátých let museli na jiné stadióny nejen za domácím ligovým prostředím, ale také za tréninkem, k němuž mířili i na improvizovanou dráhu v Chr᚝anech.

Otevřená brána Markéty byla proto za těchto okolností doslova darem z nebes, by by se tehdejší odpovědní soudruzi samozřejmě podobné formulaci zuby nehty bránili. Jenže dlouho nebylo jasné, zda tu plochodrážníci vydrží i nadále nebo se budou muset stěhovat zase někam jinam.

„Devátým rokem už čekáme na závazné slovo k budoucnosti našeho stadiónu,“ vyjadřoval se v dubnu 1969 na toto téma Jan Kozelka, tehdejší šéf Markéty, na stránkách týdeníku Signál. „A v celé Praze není nikoho, kdo by se mohl nebo chtěl odpovědně vyjádřit. Támhle je složená tribuna několik let a nestaví se jen proto, aby se třeba za rok nemusela rozřezávat autogenem. Máme i projekt umělého osvětlení. Utkání v záři reflektorů jsou nejen atraktivnější, ale vyhovují divákům i časově.“

Postup z pražské škváry vzal ze své na ruském ledě
V jednasedmdesátém však byly problémy zdárně překonány a Markéta se chystala na svůj premiérový závod mistrovství světa. V sobotu 8. května bylo na programu první kvalifikační kolo světového šampionátu jednotlivců, jež neslo v hlavičce podnázev XI. ročníku Velké ceny Prahy. FIM přidělila Československu tři místa ve startovní listině a plochodrážní sportovní komise ÚAMK na ně nominovala závodníky pořádajícího klubu Jiřího Štancla, Antonína Švába a Zbyňka Novotného.

Na nedostatek diváků si v Praze stěžovali už v době před čtyřiceti lety a menší divácká kulisa dvou prvních ročníků Tomíčkova memoriálu sváděla k negativním předpovědím. Avšak víkendový podnik ranku světového šampionátu si nenechalo ujít deset tisícovek návštěvníků.

Před jejich zraky exceloval Jiří Štancl. V rozjížďce s číslem čtyři zůstal sice stát kvůli mechanické závadě svého motocyklu, avšak všechny své další starty proměnil v trojbodové zisky. Jako jediný také v šesté jízdě porazil Hans-Jürgena Fritze, avšak díky úvodnímu manku mával z nejvyššího stupínku německý závodník. Čtvrtým místem a jedenácti body příjemně překvapil ústecký odchovanec Zbyněk Novotný. Jako jediný z československého trojlístku v kvalifikační síti uvíznul Antonín Šváb. Abychom poznali příčiny, musíme se vrátit o dva měsíce zpátky a přesunout se o mnoho stovek kilometrů na východ.

Antonín Šváb vyrazil do Sovětského svazu na trojici semifinálových závodů ledařského mistrovství světa nejen jako úřadující světový šampión, ale také jako suverénní vítěz všech domácích podniků. Pouze ve Svratce ho o triumf připravil František Šastný. Legenda české silnice sem přijela jako televizní komentátor. Slovo dalo slovo a před závodem zkusila pár koleček v sedle ohybovaného speciálu Antonína Švába. Očití svědkové o počínání Františka Šastného dodnes mluví s respektem. Avšak pořadatelé nechali přes noc stát na dráze traktor a jeho kola vytvořila v ledu prohlubně. Na jedné z nich si bývalý tovární pilot strašnické Jawy ustlal. Zlomil si kličku a Antonín Šváb nestačil včas připravit svou Jawu k první jízdě.

O tři týdny později v Ufě vše klapalo a Antonín Šváb triumfoval v prvním semifinálovém závodě se ziskem patnácti bodů. „„Rusové udělali trenérem Vsevoloda Nerytova a ten dostal záhul, že jsem to před rokem vyhrál,“ vzpomíná dnes. „V Ufě se to podobalo plochý dráze, celý to bylo politý, bruslilo se tam. Bylo to rozdílný proti malým drahám, rovinky jsou blíž u sebe a jsou ostřejší zatáčky. To bylo pro Rusy nezvyklý, proto Nerytov změnil vnitřní lajnu.“

Nicméně s patnácti body na kontě se usínalo dobře. „Vyhrál jsem dost lehce, až jsem byl překvapenej‘,“ nezastírá. „Za mnou byli Švédové, Conny Samuelsson a Kurt Westlund, a to bylo pro Rusy dost nezvyklý. Nerytov si už předtím přizpůsobil dráhu tou lajnou, ale nestačilo to. A tak ji změnil ještě víc, takže zatáčky byly špičatější.“

Antonín Šváb poznal ruskou lest hned druhý den. „Procházel jsem si tra a zjistil jsem, že je jiná dráha,“ vypráví. „Jako šéf tam byl Josef Mičán, počítalo se, že postoupíme já a Milan Špinka. Šel jsem za ním, a udělají trénink, ale on nechtěl dělat rozbroje. Ještě předtím mě Nerytova upozorňoval na Aleksandra Ščerbakovova. Že je to střelec, ale jede víc než, na co má, a si na něho dám pozor.“

Konfrontace s dravým Rusem, jemuž postup do Inzellu otevřel cestu na jinak nedostupný západ, přišla už v rozjížďce s číslem dvě. „Dostali jsme se do sebe a já jsem spad,“ krčí rameny Antonín Šváb. „Nechci říkat, že to bylo jeho vinou. Ale já měl roztrženou nohu a už jsem nejel.“

Poslední šanci pro úřadujícího světového šampióna nabídlo třetí semifinále v Moskvě o tři dny později. „Z druhý Ufy jsem neměl nic a věděl jsem, že musím vyhrát,“ líčí. „Jenže mi navíc prdnul řetěz. Do Inzellu jsem jel jen jako náhradník. Říkal jsem si, že je to dobrý a doufal, že bych se tam moh‘ ještě nějak dostat, ale bohužel tam byl náhradník z druhý skupiny. Ten rok byl v háji, půjčil jsem aspoň Milanovi motorku a zaměřil se na pomoc jemu. Dobře jsem se znal s jeho tátou.“

Rozpoložení, v němž Antonín Šváb vstupoval k mistrovství světa jednotlivců na pražské Markétě, tedy rozhodně nebylo ideální. „Nebyl jsem úplně fit,“ připouští. „Bylo to zkraje sezóny a led je jinej‘ než škvára. Začal jsem s přípravou pozdějc‘ než obvykle. Markétu jsem dokázal zajet, ale byl jsem ještě zklamanej‘ z ledů a nešlo mi to.“ Navíc se zapletl do kolize s Horstem Krügerem a nakonec ho od postupu do dalšího kola dělil jediný bod.

Dopis publikovaný po čtyřiceti letech
Navzdory svému vyřazení z dalšího průběhu šampionátu Antonín Šváb vzpomíná na premiéru mistrovství světa na Markétě vcelku pozitivně. „Stadión byl jako novej‘, lidí přišlo taky dost a atmosféra tam byla dobrá,“ vybavuje si. A dává tak za pravdu reportáži Světa motorů, jehož obvykle přehnaně kritickému zpravodaji Jaroslavu Krausovi nebylo jednoduché se zavděčit.

Nyní však byl unešený a dokonce označil, že tak dokonalou organizaci a přípravu stadiónu v našich podmínkách doposud neviděl. Vyzdvihl perfektně připravený tmavý ovál lemovaný bílými mantinely, barevné kombinézy či pláště všech pořadatelů a nekompromisní vykazování nepovolaných osob z vnitřku oválu a depa.

O pár dnů později však na dresu Světa motorů dorazil dopis podepsaný Miloslavem Černým, jednou z ikon čakovického klubu, který dodnes na pražské Markétě mává červeným praporkem v zatáčce. Ten poukázal na rozdíl mezi skvěle financovaným klubem RH Praha a menšími stadióny, kde samotní závodníci mnohdy museli přiložit ruku k dílu, aby se mohly uspořádat závody.

„Byly dva velký mančafty,“ vzpomíná dnes na plochodrážní podmínky v období reálného socialismu. „Peníze se dávaly do vrcholu, Markéta to měla přes vnitro a ostatní kluby byly na huntě. Svazarm byla škála vysloužilých důstojníků, nevěděli nic o ploché dráze a dokonce si mysleli, že ta motorka jezdí na benzín. Plochodrážníkům se říkalo popeláři, ale celá plochá dráha byla popelkou. Ostatní disciplíny na tom byly lépe. Nechával jsem si vozit Speedway Stary a ty pro mě byly jako rádio Svobodná Evropa.“

Časopis Svět motorů stál v sezóně 1967 za obnovením ligové soutěže a Miloslav Černý doufal, že by sportovní redakce mohla být nápomocna i v dalším rozvoji ploché dráhy v Československu. „Napsal jsem to Jardovi Jáskovi, to je šéf muzea vodáren, on mi to upravil,“ vrací se ke vzniku svého dopisu, jenž se publikování dočkal až nyní po čtyřiceti letech. „Ale stejně jsem věděl, že je to prd platný. Nedopadlo to, je to asi jako moje dnešní dopisy na pražský magistrát.“

Sám se věnoval svému vlastnímu závodění. „Byla to taková hektická doba,“ vypráví. „Věnoval jsem se ploché dráze. Závodil jsem čtyřiadvacet let, moh‘ jsem odjet třicet závodů za rok plus dohromady dva tisíce tréninků. Výhodou tehdy bylo, že to bylo mizerný, ale člověk do toho nemusel dát do toho sportu ani korunu ze svýho. Motorky byly erár, jen jednou jsem nafasoval novou a předseda se staral, jak ji zaplatíme. Ale já byl tehdá takovej‘ euforickej‘…“

1. kolo MS jednotlivců 1971 – Praha:
1. Hans-Jürgen Fritz (DDR) 14, 2. Jiří Štancl (CS) 12, 3. Peter Liebing (DDR) 12, 4. Zbyněk Novotný (CS) 11, 5. Viktor Kalmykov (SU) 10, 6. Zbigniew Podlecki (PL) 10, 7. Horst Krüger (DDR) 9, 8. Piotr Bruzda (PL) 9, 9. Vladimir Paznikov (SU) 9, 10. Antonín Šváb (CS) 8, 11. Pjotr Petkov (BG) 5, 12. Pjotr Iljev (BG) 4, 13. Josef Haider (A) 4, 14. Günther Walla (A) 2, 15. Ivan Kos (YU) 1, 16. Miller (YU) 0; náhradníci Jaroslav Volf, Pavel Bušta a František Ledecký DNR.

Slaný – 26. června 1971
Už od dob, kdy pro postup do dalšího kola bylo potřeba uspět v kvalifikaci o patro níže, se plochodrážníci přesvědčují o důležitosti každého bodu. Historie všech světových, evropských a konec konců i národních šampionátů je lemována borci, jimž onen rozhodující bodík kdesi unikl. Absolutním extrémem se ovšem stalo kontinentální finále mistrovství světa jednotlivců ve Slaném 1971. Henryk Glücklich si na krk pověsil zlatý věnec, zatímco jeho krajan Pawel Waloszek postoupil jen jako náhradník, by měl jen o jeden bod méně. Magazín speedwayA-Z na závod zavzpomíná s jeho účastníkem Janem Holubem nejstarším.

Europatrotter
Po Antonínu Kasperovi byl Jan Holub druhým českým plochodrážníkem, který se dokázal uchytit v náročném kolotoči britské ligy. Sezóny 1969 a 1970 strávil s vestou Sokolů z Exeteru. Britské angažmá tehdy sedmadvacetiletému borci hodně pomohlo. „Ztratil jsem nervozitu a bral plochou dráhu jako zaměstnání,“ říká Jan Holub dnes, kdy ho pravidelně můžete potkat oblečeného v montérkách, kterak pracuje na motocyklech svého vnuka.

Závodění za kanálem La Manche ovšem nenarušilo jeho program na kontinentu. „Mistrák se jel jako seriál závodů,“ vzpomíná. „Vracel jsem se i na mistrovství světa jednotlivců, družstev a dvojic. Měl jsem dobrou smlouvu s Exeterem a platili mi cesty. Autem by se to nedalo stíhat a lítal jsem. Díky divišovský fabrice jsem měl svoje motorky v Anglii a na tyhle závody mě dávali jejich.“

Přesto na svých cestách Evropou rozdělenou železnou oponou prožil bezpočet dobrodružství. Jeho biografie z pera jihočeského novináře Jana Kubce, která pod názvem Ovál plný smyků vyšla roku 1983, je toho velice čtivým dokladem. Poslužme jedním příkladem za všechny.

V roce 1970 cestoval za volantem svého Fordu Taunus na druhé kolo mistrovství světa do německé Míšně. Kvůli mlze se nemohl přeplavit přes La Manche a když se nakonec na maličké lodi dostal na francouzské břehy, hraniční policie ho poslala zpátky, protože neměl francouzská víza. Náhradní alternativa přes Nizozemí klapla, a přestože čas pracoval proti němu, v míšeňském depu se přece jen objevil včas.

Avšak vynořil se další problém. „Byl jsem po držkopádu v Anglii,“ říká Jan Holub dnes. „Pozdní příjezd se ukecal tím, že jsem po zranění. Rusové ale protestovali a já musel na prohlídku k doktorovi. Ruka mě bolela, ale já ho oblbnul. Schválně jsem se držel za tu zdravou. On mě s ní mlel a nakonec to bylo v pohodě.“

Závod skončil triumfem Jana Holuba, což mu shodou okolností zkomplikovalo život na zpáteční cestě při překračování hranice obou tehdy rozdělených německých zemí. „Do Anglie jsem si vez‘ pohár a věnec,“ vypráví Jan Holub. „A východní Němci hledali peníze za výhru. Ty měl ale u sebe vedoucí výpravy Boháč ze Svitav. Musel jsem sundat tapecírunk i ze dveří, než zjistili, že nic nemám a pustili mě.“

Sokol chycený za železnou oponou
V sezóně 1970 ovšem Jan Holub závodil za Exeter naposledy, nicméně důvodem nebylo, že by Falcons ztratili o jihočeského závodníka zájem. Ba právě naopak, Jan Holub v sezóně 1969 v jejich barvách absolvoval jednatřicet utkání a dosáhl average 8,120 na závod. Napřesrok odjel o tři závody méně a bodový průměr se zastavil na hodnotě 6,807. V obou případech byl lepší jen Martin Ashby, v sedmdesátém ještě Novozélanďan Bruce Cribb, který ovšem odjel jen polovinu mítinků.

„Znelíbil jsem se soudruhům,“ uvádí Jan Holub všechno na správnou míru. „Odmítnul jsem spolupráci s StB. Říkalo se tomu dlouhodobý pobyt a musel to schválit ústřední výbor partaje, ale estébáci byli proti. Říkal jsem jim, že nemůžu být agent, protože mám problémy domluvit se sám se sebou. Oni, že si to prý ještě rozmyslím, ale já ne.“

Na Britských ostrovech mezitím vypukla ligová kampaň. A v Exeteru čekali na Jana Holuba stejně marně jako v londýnském Hackney na Miloslava Vernera, jehož měl čekat debut s vestou tamního klubu. Týdeník Motor Cycle News na začátku třetí dubnové dekády psal o české záhadě. Při čtení jeho článečku je i s odstupem čtyř desítek let patrná neznalost poměrů na druhé straně železné opony v dobách počínající normalizace.

„Kluci z Exeteru třeba dělali zimní zájezd na ledy do Inzellu,“ vzpomíná Jan Holub. „Volali mi, a přijedu také, protože to mám jen sto padesát kilometrů. Jenže nemohli pochopit, že 15. Listopadu mi končí doložka v pasu. Chtěl jsem zajít na pasovku, ale varovali mě: ‚Honzo, nechoď tam, zajímaly by se o tebe jiný bezpečnostní složky‘, což bylo StB. A tak jsem Angličanům musel říct, že mám nemocné děti.“

Nepodepsaný redaktor Motor Cycle News informoval, že Len SIlver, promotér Hackney, dokonce osobně intervenoval na československé ambasádě. Asi pochopil, kolik udeřilo, protože si promptně místo Miloslava Vernera zajistil služby nezkušeného Dána Prebena Rosenkildeho. Exeter deklaroval, že na svého jihočeského Sokola bude čekat. Bohužel se nedočkal a Jan Holub se na rozdíl od Miloslava Vernera nedostal ani do sestavy československého týmu, který tradičně rok co rok zajížděl o letních prázdninách k seriálu utkání na Britských ostrovech.

Stále na stupních vítězů
Jan Holub byl v jednasedmdesátém rázem bez podstatné části náplně své plochodrážní sezóny. Když nemohl za západní hranici, obrátil svou pozornost přesně opačným směrem. „Chtěl jsem do Ruska,“ svěřuje se. „Přišel bych si tam na stejný peníze jako v Anglii. Ale estébáci měli dlouhý prsty a na Motokovu zařídili, abych se tam nedostal.“

Tehdejší sportovní podkomise pro plochodrážní sport ÚAMK ČSSR mezitím rozhodla o nominaci pro světový šampionát jednotlivců. Jediné místečko, které Čechům bylo přiděleno v Miskolci, dostal právě Jan Holub. Čtrnáct bodů ho nasměrovalo neomylně na první místo před Vladimira Smirnova a Henryka Glücklicha.

„Byl jsem fabrickej‘ jezdec,“ je Jan Holub stále pyšný na svůj statut továrního závodníka divišovské Jawy. „Podpora fabriky byla, což pro mě bylo důležitý. Jsem pořád patriot Jawy. Můj výsledek záležel na ní. I když výkon motoru se s tím dnešním nedá srovnat. Teď jsou motory někde jinde výkonem, ale i výdrží. Tehdy jsem na spodku motoru odjel 56 závodů! Nemělo to ty teploty a výkony jako dneska, kdy se to musí dělat už po pěti závodech.“

Divišovští se za Janem Holubem vypravili také do maďarských lázní. „Akorát inženýr Červinka přijel až po závodech,“ usmívá se hrdina našeho vyprávění. „Myslel, že je to odpoledne, ale v Miskolci se závodilo už od deseti. Mechanici Standa Dvořák a Fanda Moulis byli ovšem na místě a všechno zaplapánbůh šlapalo.“

Z deseti československých reprezentantů se ve čtveřici prvních kvalifikačních kol světového šampionátu podařilo vyhrát pouze Janu Holubovi v Miskolci. Triumf měl na dohled i Jiří Štancl na pražské Markétě, ale po technických potížích ve své první jízdě skončil druhý za východním Němcem Hans-Jürgenem Fritzem.

Druhé kolo zastihlo Jana Holuba v Güstrowě. Opět z toho byl věnec, tentokrát zelený, když lépe skončili vítězný Hans-Jürgen Fritz, který tady byl doma, a Polák Henryk Glücklich. „Postup byl v pohodě,“ komentuje Jan Holub svůj výkon před čtyřmi desítkami let. „Je to kraounká dráha, takové jsem znal z Anglie. Závodilo se v pohodě, obě kola mistrovství světa jsem skončil na bedně. Začátek byl dobrej‘.“

Kalendář však dospěl k sobotě 26. června. Úderem osmé večerní se ve Slaném začalo odvíjet kontinentální finále, odkud pro osm nejlepších závodníků vedla cesta do evropského finále v legendárním Wembley, které v jednasedmdesátém otevíralo brány do světového finále ve švédském Göteborgu.

Do slánských ochozů se vypravilo pětadvacet tisícovek diváků, by televizní kamery zprostředkovávaly přímý přenos. Ti, kteří si za čtyři koruny chtěli zakoupit program, který na pětadvaceti stránkách vedle obligátní tabulky jízd obsahoval i texty a černobílé fotografie, si museli pospíšit. Pořadatelé jich vytiskli málo, a kdo přišel pozdě, mohl jedině litovat.

V šestnáctičlenném startovním poli byl z našich závodníků už jen Jiří Štancl, který rovněž postoupil z východoněmeckého Güstrowa. Ke slovu se však dostali také Miloslav Verner a Jan Klokočka. První postoupil šestým místem prvního kola v Abensbergu do druhého kola v Gorzowě, kde vypadl. Druhý šel dál z italského Udine jako náhradník, avšak v Gorzowě se mu šance naskočit do sedla nenaskytla.

Každopádně tu máme první záhadu. Proč pořadatelé poslali na ovál traové rezervy? Odpověď by mohla být jednoduchá, protože kvalifikovaní náhradníci nedorazili. Jenže jak Vladimir Smirnov se startovním číslem sedmnáct, tak Aleksander Pavlov s osmnáctkou se při slavnostním nástupu prezentovali.

Divákem v úžasném dramatu
Ale vrame se k Janu Holubovi. Povrch slánské dráhy zdobil asfalt až do počátku roku 1974, kdy FIM podobné dráhy zakázala. Netradiční prostředí bylo právem zmiňováno jako jedna ze zbraní československého národního týmu, který odsud dvakrát postoupil do světového finále mistrovství světa družstev ve Wembley.

„Celkem mi to nevadilo,“ svěřuje se Jan Holub. „Asfalt byl ve Slaném, Plzni, Březolupech, Břeclavi nebo Polepech a jeden rok se na něm jelo i na Strahově. Někde to bylo rychlý, někde byl povrch hrubozrnej‘ a když to nebylo mokrý, bylo to rychlý. Ale třeba v Břeclavi byl asfalt hladkej‘ a to bylo pomalejší. Riziko na těhle drahách bylo, když se navezlo moc škváry, protože se dělaly muldy.“

Dle Vladimíra Davida, který tehdy psal reportáž pro slovenský časopis Auto-Moto, slánská asfaltová dráha byla tehdy pokrytá škvárou o síle dva až tři centimetry. Na první pohled vypadala efektně, což ovšem vydrželo dvě nebo tři jízdy. Potom se škvára hlavně v zatáčkách vyházela až na asfalt a rychlý přechod z materiálu na hladký povrch měl mnohdy fatální vliv na stabilitu závodníka na motocyklu.

Jan Holub sice neupadl, avšak se sedmi body skončil až jedenáctý. „Jeden start jsem posral a bylo po postupu,“ říká na rovinu. „Byla smůla, soupeři byli lepší, co se dá dělat?!“ Čas svým během ulámal všechny ostny, ale vyřazení Jana Holuba tehdy viděl černě i Jaroslav Kraus, který na stránkách Světa motorů napsal: „Také Holub by si býval postup zasloužil. Téměř na každém startu však doplatil na svou poctivost a přílišnou disciplinovanost, kterou u tak zkušeného jezdce nelze nazvat jinak než netaktičností. Přesto, že byl ve třech jízdách druhý, nepostoupil.“

Byl to pech. Henryk Glücklich zvítězil, by měl u svého jména skóre deseti bodů. Stejný počet nasbírali také jeho krajané Jan Mucha a Jerzy Szczakiel a také Rus Gennadij Kurilenko, jenž si v devětašedesátém odvezl z Pardubic nablýskanou zlatou přilbu. Další ruská trojice Grigorij Chlynowskij, Viktor Trofimov a Vladimir Gordějev, Polák Pawel Waloszek a náš Jiří Štancl měli o jediný bod méně.

„Série nervózních jízd, kolizí, pádů a taktizování, aby to vyšlo co nejlépe jezdcům jednotlivých států,“ vnímal závod již citovaný Vladimír David. Oči pro pláč zbyly Pawlu Waloszkovi. I když měl méně bodů než vítěz, skončil v roli prvního náhradníka. Přitom tehdy na rozdíl od dneška nerozhodovaly rozjezdy. Že v dochovaném programu nejsou vyplněny, není samo o sobě důkazem, avšak před čtyřiceti lety se spíše preferovala pomocná kritéria. Napovědět ovšem může opět spolehlivý Vladimír David. Ve své reportáži píše, že diváci sice viděli více než dvacet obvyklých jízd, ale z toho důvodu, že pět z nich se muselo opakovat.

Nebýt nešastné nuly z rozjížďky s číslem deset, na brány evropského finále by zabušil i Jan Holub. „Ono neplatí to kdyby,“ má v tom dnes bývalý exeterský Sokol a dvojnásobný šampión republiky naprosto jasno. „Takovej‘ je život…“

Co dodat? Jiří Štancl se neztratil ani ve Wembley a díky porážce Tonyho Lomase v dodatkové jízdě postoupil do světového finále jako třetí Čechoslovák po Jaroslavu Volfovi a Luboši Tomíčkovi. Ve švédském Göteborgu obsadil třináctou příčku, avšak to lepší mělo teprve přijít. Pawla Waloszka neopustila smůla ani ve Wembley. Plnil roli náhradníka, kterou mu určil slánský závod, stejně jako čtyřnásobný mistr světa Barry Briggs, pro jehož postupové ambice se stal osudným pád v britsko – nordickém finále ve skotském Glasgow. Polák však měl vyjet na ovál v rozjížďce s číslem osm místo slánského vítěze Henryka Glücklicha, ale cestou ke startovnímu roštu ho zradil motocykl.

„Více programů, více světla do hlediště a více našich jezdců do vrcholných bojů o mistrovství světa,“ před čtyřiceti lety končil tradičně přehnaně kritický Jaroslav Kraus svou reportáž ze slánského kontinentálního finále pro Svět motorů. „Více motocyklů Jawa si přát nemůžeme – máme tam všechny, které se tam vejdou.“ Pod první část jeho závěru by se spousta fanoušků podepsala i dnes. Nad druhou větu zavzpomíná s nostalgií nejen patriot značky Jan Holub, jehož vnuk jezdí s divišovským motorem i dnes v převaze italských GM, ale i zaměstnanci továrny, kteří dostávají výplatu se zpožděním mnoha měsíců.

Kontinentální finále MS jednotlivců 1971 – Slaný:
1. Henryk Glücklich (PL) 10, 2. Jan Mucha (PL) 10, 3. Gennadij Kurilenko (SU) 10, 4. Jerzy Szczakiel (PL) 10, 5. Grigorij Chlynovskij (SU) 9, 6. Viktor Trofimov (SU), 7. Jiří Štancl (CS) 9, 8. Vladimir Gordějev (SU) 9, 9. Pawel Waloszek (PL) 9, 10. Anatolij Kuzmin (SU) 8, 11. Jan Holub (CS) 7, 12. Horst Krüger (DDR) 6, 13. Dieter Tetzlaff (DDR) 4, 14. Stanislaw Kasa (PL) 3, 15. Piotr Bruzda (PL) 1, 16. Hans – Jürgen Fritz (DDR) 1, traové rezervy Miloslav Verner (CS) 2 a Jan Klokočka (CS) 1.

Vladimír Višváder na první březnový pátek letošního roku rozhodně jen tak nezapomene. Běžný trénink na šroubkách se změnil v nečekané drama, když jeho mechanik Jiří Němec řečený Fif zmizel i s motocyklem ve vodě. Rozhodně však nebyl první, pod kým se v historii probořil led, o čemž vás trojicí příběhů přesvědčí magazín speedwayA-Z.
konec ledna či počátek února 1967 – rybník Dvořiště:
Tovární Jawa pod vodou
Rybník Dvořiště je svou rozlohou čtvrtým největším rybníkem u nás. Je součástí třeboňské rybniční soustavy, pochází ze čtrnáctého století a na současnou rozlohu byl zvětšen zhruba o dvě stě let později legendárním Jakubem Krčínem.

V současné době poskytuje zimní útočiště jihočeským plochodrážníkům, kteří mají povoleno v jeho zátoce trénovat na šroubcích. Jenže výhodu obrovské zamrzlé plochy objevil už před čtyřmi desítkami let Jan Holub, nyní už toho jména nejstarší.

Toho v sedmašedesátém povolali do reprezentace pro ledařské mistrovství světa, které tehdy mělo na pořadu svůj třetí ročník. Československá reprezentace odlétala do Ruska v neděli 5. února. Před semifinálovými závody jí čekaly tradiční přípravné závody. Vedle ostřílených matadorů přišla řada i na nováčky ledových oválů Pavla Mareše a Jana Holuba.

Ten si v Divišově vyzvedl motocykl a ještě před odjezdem na východ se rozhodl zatrénovat si na zamrzlém Dvořišti, na jehož břehu poblíž Lomnice nad Lužnicí měl chatu. „Dovez‘ jsem z fabriky motorku,“ vypráví, co předcházelo prolomení ledu. „Chumelilo, ale led držel. A mě nenapadlo nic lepšího, než si asi sto metrů od břehu si zkusit start.“

A neštěstí bylo na světě. „Mrzlo jako blbec,“ vzpomíná Jan Holub na svou nedobrovolnou zimní koupel. „Kombinéza potom nešla ani naložit do auta. Musel jsem se ponořit, abych přivázal motorku a po žebříkách se to tahalo ven.“

Ani po vylovení závodního stroje neměl Jan Holub vyhráno. „Měl jsem ještě Tatraplána,“ líčí své strasti z přelomu ledna a února roku 1967. „Zajel jsem s ním k chatě a nemoh‘ vyjet. Dávali jsme na zadní kola řetězy, abych se dostal ven. Bylo to do kopečka a mokrej‘ sníh.“

Jan Holub se ovšem v chladných vodách rybníku Dvořiště neráchal sám. Později podobná příhoda potkala rovněž dalšího jihočeského plochodrážníka Stanislava Kubíčka.

neděle 9. března 1975 – Svratouch:
Utopený motocykl dal vzniknout užitečnému pravidlu
Svratouch býval více než čtvrtstoletí Mekkou české ledové ploché dráhy. Po premiéře na rychlobruslařské dráze v nedaleké Svratce se od třiasedmdesátého prakticky každý rok závodilo na zdejším rybníku Chochol. Tradice skončila v sezóně 1996, kdy klub ZP Pardubice participující na pořádání přestal mít o spolupráci zájem s ohledem na absenci ledařů ve svých řadách.

Drsné klimatické podmínky na pomezí současného Pardubického kraje a kraje Vysočina jen zřídkakdy zklamaly. V pětasedmdesátém však byla zima kromobyčejně teplá. Lednové ledařské mítinky musely být zrušeny. A místo nich se závodníci proháněly na škvárových oválech. Zimní ploché dráhy, které nahrazovaly ledy, bývaly tehdejší československou specialitou a v lednu roku 1975 se konal jeden závod v Pardubicích a dva v Kopřivnici.

Klasické ledy se podařilo uspořádat až na začátku března. V sobotu prvního v Táboře vyhrál Zdeněk Kudrna, když v rozjezdu o vítězství porazil Miloslava Vernera. Druhý den zamířili ledaři ještě dále na jih a na Lipně Zdeněk Kudrna svůj triumf zopakoval.

Další neděli přišel na řadu Svratouch. Jenže současně s televizními kamerami dorazila také obleva. „Led se houpal a bylo jasné, že to pod někým praskne,“ vybavuje si Václav Vítek, dlouholetý návštěvník plochodrážních a silničních závodů z Divišova.

Postiženým byl nakonec Bohumír Bartoněk, jenž byl o týden dříve šestý na Lipně. Led povolil pod jeho zadním kolem cestou na start jedné z rozjížděk. Motocykl zmizel ve vodě, ale naštěstí se udržel řidítky ledu okolo sebe. Jeho vyproštění nebylo zase až tak složité.
Se závodem byl samozřejmě amen. Celý incident měl ovšem pozitivní dohru. Počínaje sezónou 1976 se v řádech objevil paragraf, který stanovoval minimální tloušku ledu sedmnáct centimetrů, aby se na něm mohlo závodit.

zima 1986 – Záhlinice:
Škodu na traktoru nechtěl nikdo zaplatit
Většina lidí jihomoravskou obec Záhlinice prakticky ani nezná. Snad jen někdo ze závodníků či ostatních členů plochodrážní společnosti si vybaví, že touto částí města Hulín projíždí cestou z Přerova do Březolup. Více informací by vám ovšem poskytli přírodovědci. Ve zdejším přírodním parku Záhlinické rybníky totiž hnízdí bezpočet ptáků a žije tu spousta plazů, obojživelníků a savců včetně vzácných druhů.

Jeden z trojice rybníků napájených říčkami Rusavou a Mojavou si v polovině osmdesátých let vyhlédli březolupští ledaři. Jejich základna byla poměrně silná, když se k ostřílenému Janu Jašovi přidali Miroslav Škubal a Pavel Málek. Slovo dalo slovo a zmíněná trojice vyrazila do Záhlinic na trénink.

„Byl tam vylovený, polovypuštěný rybník,“ popisuje Pavel Málek hlavní objekt jejich tehdejšího zájmu. „Je tam rybníkářská oblast a jsou tam kačeny. Na ledě byl sníh a živočichář, co navážel s traktorem krmení se nabídl, že zajde do statku pro shrnovací radlici a odhrne to.“

Motoristický zápal lidí v okolí Zlína sehrál svoje. „Asi za půl hodiny přijel a vyjel na rybník,“ vzpomíná Pavel Málek. „Asi padesát metrů od břehu přeřadil a žbluňk.“ A pohroma byla na světě a s ní otázka, jak uvízlý traktor dostat zpátky na pevnou zem.

„Přijel Kirovec, takový velký traktor na orbu,“ pokračuje otec současného přeborníka republiky. „Museli jsme vysekat těch padesát metrů ledu. Sehnali jsme lano a vysmýkali ho ven.“

Motor utopeného stroje ještě chvilku pracoval, aby se však záhy odmlčel. „Škoda byla asi dvacet tisíce ve starých penězích,“ uzavírá Pavel Málek svou vzpomínku. „Neplatil nikdo nic, ale bylo po ježdění.“

Foto: archív autora

Svitavy – 7. září 1991
Jan Holub prostřední onehdá listoval objemnou knihou, jenž se na sklonku devadesátých let snažila statisticky zmapovat motocyklový sport. V plochodrážní sekci ho nezarazila ani tak jména mistrů z jednotlivců a z ledů v letech, kdy se šampionáty nekonaly, jako fakt, že z jeho třech titulů z československých dvojic je zmíněn jen jeden jediný. Dobyl ho před dvaceti lety a to navzdory nulovému zisku z rozjížďky s favorizovanými Pardubicemi. Podívejme se společně s ním, jaké to tehdy ve Svitavách bylo, a upřesněme medailovou bilanci jihočeského borce v mistrovství republiky dvojic.

Kamarádství základem úspěšné sestavy
Svitavy se druhou zářijovou sobotu roku 1991 probudily do pošmourného dne. Naštěstí však z toho mračna nepršelo a boj o titul mistrů republiky dvojic mohl odstartovat úderem čtrnácté hodiny, jak bylo plánováno. Stejně jako mistrovství světa onoho roku domácí šampionát opustil rozpis pro devět párů se šesti závodníky na startu jediné jízdy a vrátil se ke klasickému modelu sedmi párů.

Finálovou sedmičku určila dvě semifinále. Už v půlce dubna v Kopřivnici vyhráli Lubomír Jedek se Zdeňkem Schneiderwindem, když si z každé jízdy odvezli pětibodové maximum. Potrápit je dokázal pouze Václav Milík, ale ve vzájemném duelu musel odstavit porouchaný motocykl z první příčky v předposlední zatáčce. Přesto spolu s Janem Schináglem skončili druzí. O největší překvapení se však postarali domácí Jaromír Lach s Antonem Bluskem, jejichž třetí místo se rozhodně nečekalo.

V Divišově si v červnu stejně suverénně počínali Jan Holub a Petr Vandírek. Druhá příčka patřila chabařovickým Karlovi Průšovi s Pavlem Kotenem,jimž kromě excelujících Pražanů sebral bod už jen Václav Koucký. Třetím postupujícím se stal Liberec. Zjara se sice jeho prvoligové družstvo rozpadlo a celek dokončil soutěž jen za cenu většího počtu hostů, což každý výsledek změnilo na kontumační prohru. Robert Ráliš však v jednadevadesátém zažíval excelentní sezónu. Spolu s hostujícími čakovickými borci Vladislavem Hudákem, jehož kariéru záhy poté přerušilo uvěznění za podíl při krádeži Picassových obrazů z Národní galerie, a Jiřím Petráskem dostal svůj tým do svitavského finále.

Jeho favority bylo třeba hledat mezi oběma páry pražského Olympu a pardubickou Zlatou přilbou. Do pražského béčka byl nominován Antonín Kasper, avšak ten nedorazil, takže Jan Holub a Petr Vandírek šli do boje stejně jako v Divišově sami.

„Počítalo se, že Schneider s Palmou (přezdívka Lubomíra Jedka – pozn. redakce) pojedou spolu,“ osvětluje Jan Holub pražskou nominační strategii s odstupem dvaceti let. „Tonda měl svý, my s Vanďou taky. A tak z nás udělali dvojici. Jezdili jsme spolu i v Czestochowej, jela se mi s ním dvojice dobře. Jemu nevadilo, jestli pojede lajnu nebo po venku. Uměl počkat, protáhnout nájezd, že se tam ostatní nevešli. S Vanďou jsem kamarádil a Zlatý stuhy jsem vyhrál na jeho motorkách, protože ty moje nešly čistě náhodou nastartovat. Jen když mě porazil Bořík Hádek, jel jsem na svý. I tím, že jsme měli podobný motorky, nám ty dvojice seděly. Takže v pohodě.“

Vítězství, vítězství, nic než vítězství
Mezi klíčové atributy úspěchu patří i dráha. Jan Holub si na svitavský ovál nemohl stěžovat. „Pamatuju si, když tu dráhu dělali, že jsme ji z Pardubic jezdili zkoušet,“ připomíná svá léta strávená s vestou pardubického SVS. „Vždycky se mi líbila a seděla mi. Je docela dost za roh. Kupodivu, i když jsem neuměl moc startovat, dalo se tam předjíždět a šlo tam vždycky něco vymyslet. Jediná nevýhoda byla, když se nakropila, klouzala lajna.“

Sehraný parák, oblíbená dráha. Co víc si přát? A ještě když soupeři pomáhají svými výpadky. Hned v rozjížďce s číslem jedna Radomír Semela ukázal, že bude jedničkou pardubického Racku, jenž byl do finále nasazen jako dvojice pořádajícího klubu přímo bez kvalifikace. Vklínil se za záda vedoucího Zdeňka Schneiderwinda a nedal Lubomíru Jedkovi ani náznak šance. A když vedoucího Pražana zradil v posledním kole motocykl a on měl co dělat, aby protnul metu setrvačností, Radomír Semela nemohl nezvítězit.

Vzápětí Václav Milík s Gašparem Forgáčem už při vylétnutí pásky ujeli Kopřivničanům. Stejně se ve čtvrté jízdě vedlo Petru Vandírkovi s Janem Holubem, když hravě zmizeli svým kolegům Zdeňku Schneiderwindovi s Lubomírem Jedkem. Pardubice však v šesté jízdě dokázali jen remízovat s Libercem. Robert Ráliš zúročil skvělý start ve vítězství v nejrychlejším čase dne rovných 69 sekund. Jeho dočasný kolega Jiří Štovíček v úvodních metrech zdržel Pardubičany. Václav Milík sice tlačil na Roberta Ráliše, jenže ten jeho tlaku nepovolil.

Na pražské béčko si v rozjížďce s číslem sedm vyšlápl chabařovický Karel Průša. V prvním oblouku ho však vedoucí Jan Holub vyvezl až na mantinel, takže Petr Vandírek měl po jejich levici dost prostoru na převzetí vedení. V té chvíli nemohl deseti bodům pražského dua nikdo konkurovat.

Pardubičané kontrovali v deváté jízdě pěti body inkasovanými na úkor svých skoro kolegů z Racku. Jan Holub s Petrem Vandírkem hned vzápětí reagovali stejným výsledkem s Libercem. Bylo nad slunce jasné, že z hlediska boje o zlato bude klíčová rozjížďka s číslem čtrnáct, v níž oba vedoucí týmy narazí samy na sebe.

Hop říkej, až když přeskočíš
Když se Olymp B a ZP Pardubice střetly navzájem, měli Jan Holub s Petrem Vandírkem dvoubodový náskok na pardubické závodníky. V oněch fázích závodu už na mistrovský titul mohly pomýšlet jen tyto páry. Šance pražského áčka definitivně zhasly s druhým defektem Zdeňka Schneiderwinda v osmé jízdě. Odstupoval tak nešastně, že zkřížil cestu Jaromíru Lachovi. A zabránil tak kopřivnickému jezdci v senzačním vítězstvím, protože z jeho patálií profitoval Lubomír Jedek.

Ale zpátky k boji o zlato. Nejlépe odstartoval Václav Milík, ale z prvního výjezdu se před něho dostal Petr Vandírek. Pražský závodník musel odrážet Gašpara Forgáče. Ten se ve druhé zatáčce dral vehementně dopředu, což v cíli úvodního kola skončilo pádem Petra Vandírka.

Sotva se pražský závodník zastavil ve svých kotrmelcích, sápal se po viníkovi celé situace. K inzultaci nedošlo, ale Jan Holub stejně spěchal na pomoc. „Gažo sundal Vanďu,“ vzpomíná dnes. „Tak jsem ho dojel a skopnul ho z motorky.“ Rozhodčí Zdenek Jansa vyhodnotil situaci jinak a diskvalifikoval Petra Vandírka. Jan Holub nemohl ustát křivdu. „Než se to objelo, stáhli pásku,“ vzpomíná. „Že to budou opakovat, tak jsem ji přetrh‘!“

A bylo vymalováno. Kromě Petra Vandírka byl vyloučen i jeho parák, jehož počínání vyhodnotil arbitr jako nesportovní chování. A protože se závod konal v období, kdy pro přidělení bodů nebylo třeba dojet do cíle, by by po ovále paradoxně kroužili závodníci jediného týmu, Pardubičané inkasovali pět technických bodů.

Díky nim se jejich dvoubodová ztráta jako mávnutím kouzelného proutku změnila v tříbodové vedení. Do konce zbývala jediná třetina a vidina na titul dostávala reálné obrysy. Jenže na ploché dráze se volá hop, až když se po přeskoku stojí pevně na druhé straně. Petr Vandírek s Janem Holubem v sedmnácté jízdě s přehledem odvedli kopřivnické Jaromíra Lacha a Rudolfa Dvořáka.

Hned v následující jízdě na Pardubičany čekalo pražské áčko. Dopředu se dostal Václav Milík, ale záhy se stal obětí Zdeňka Schneiderwinda. Mezitím Lubomír Jedek vyřešil Gašpara Forgáče. A ve druhé zatáčce se spodní stranou posunul i před Václava Milíka. Prohra 1:5 vrátila Pardubice na druhé místo průběžné klasifikace, na němž byly před svým triumfem ex-offo v rozjížďce s číslem čtrnáct.

Jan Holub s Petrem Vandírkem si už zlatou medaili nenechali vzít. Devatenáctá jízda se musela opakovat kvůli pádu Radomíra Semely v první zatáčce, ale repete se proměnilo ve spanilou jízdu Pražanů. A by Jan Schinágl, zaskakující za Gašpara Forgáče, spolu s Václavem Milíkem porazili v poslední jízdě Chabařovice, v konečném součtu jim na pražské béčko jeden bod chyběl.

„Všechno to byly celkově dobrý sezóny,“ vrací se Jan Holub na počátek devadesátých let. „Bylo to období, na co se sedlo, s tím se dalo vyhrát. Akorát jsme tím podporovali boj Rudé hvězdy proti všem. V té době na nás nikdo neměl. Z devadesáti procent byla reprezentace Pražáci.“

Nejen tři tituly
Jan Holub debutoval v domácím šampionátu dvojic při jeho renesanci v sezóně 1986. Společně s Bořivojem Hádkem skončili v barvách SVS Pardubice C na třetí příčce v pardubickém Svítkově. O rok později už jezdil za pražskou Rudou hvězdu. V semifinále v Plzni poprvé startoval po boku Petra Vandírka. Spolupráce začala vítězstvím. Ve finále ale startoval se Zdeňkem Schneiderwindem a společně získali bronz.

Do šampionátu dvojic zasáhl pak až v devětaosmdesátém. Jeho parákem byl Miroslav Práger. Z pražského semifinále zajistili postup třetí příčkou, aby ve finále v Pardubicích skončili až šestí. Roku 1990 přišel první titul. Mistrovství ČSFR dvojic tehdy zahrnovalo dvě kola. První v Praze vyhráli Petr Vandírek s Bohumilem Brhelem, jehož ve Slaném nahradil právě on.

O dalším zlatě ve Svitavách byla právě řeč. V další sezóně dosáhl hattricku. Finále pořádala Praha a on byl společně s Petrem Vandírkem a Antonínem Kasperem dosazen přímo bez nutnosti absolvovat semifinále. Jenže se v roli náhradníka na ovále neobjevil ani jednou, což je příčina mystifikace zmiňované v úvodu, které se dopouští autoři podobných přehledů.

Na sklonku sezóny však Jan Holub v pražském Olympu skončil. „Byly tam takový problémy, že jsem jezdil německou a polskou ligu,“ vysvětluje Jan Holub příčiny svého odchodu. „Oni chtěli maximálně jednu zahraniční ligu a pak už jen naši, ale já už měl podepsaný dvě. A asi i vedení se zdálo, že už nejsem ten pravej‘. Byl jsem rušivej‘ element a hrnula se tam i nová generace.“

V roce 1993 oblékal Jan Holub vestu Chabařovic. „Šel jsem tam, že byla krásná nabídka od firmy PF2000,“ svěřuje se Jan Holub s motivy volby nového působiště. „Ale pak nedodržela vůbec nic a dodnes mi dluží plat za dvanáct měsíců. Ale v klubu byla super parta.“ Chabařovické zájmy hájil i v plzeňském finále dvojic, kde s Karlem Průšou skončil šestý.

Plochodrážní kariéra Jan Holuba skončila v Plzni. „Vrátil jsem se, kde jsem začínal,“ komentuje svůj poslední přestup. Pokud se týká mistrovství republiky dvojic, zaznamenal v něm stříbro. Plzeňané byli nasazeni přímo do finále a on působil v roli náhradníka Bořivoje Hádka a Jiřího Štancla, aniž by ovšem zasáhl do jediné jízdy.

V následující sezóně se vrátil z mistrovství světa jednotlivců v Lonigu se zlomenou rukou. V následující sezóně zasáhl v několika případech do mistrovství republiky tříčlenných družstev, na něž se klasický šampionát dvojic proměnil. Vícekrát se už v párovém šampionátu neobjevil, nicméně tři zlaté, jedna stříbrná a dvě bronzové medaile ho řadí mezi výrazné osobnosti.

Nešastnou tečku za kariérou Jana Holuba však udělal pád během semifinále mistrovství republiky jednotlivců v pátek 14. srpna 1998 na pražské Markétě. To by ovšem byla už jiná kapitola v historické knize našeho plochodrážního sportu.

Mistrovství ČSFR dvojic 1991:

Foto: Lubomír Hrstka a archív Jana Holuba