Slaný – 19. července 1992
Vinou úbytku závodníků není dnes účast v českém juniorském šampionátu problematická ani pro absolutního začátečníka. A to tím spíše pakliže projít kvalifikací před závodem není zas až takový neřešitelný problém, takže se letos nekvalifikoval pouze René Vidner ve Mšeně a to ještě díky smůle. Před dvaceti lety ovšem musel začátečník projít dvoustupňovou kvalifikací, aby mohl vůbec pomýšlet na finále. Čtenářům magazínu speedwayA-Z o tom bude vyprávět Tomáš Topinka, od jehož domácího juniorského primátu uběhlo v červenci přesně dvacet let.

Závodní debut nebyl prostý problémů
Zatímco se v Pardubicích třetí zářijovou neděli roku 1990 chystali na pořádání finále mistrovství světa družstev, pražská Markéta dva předcházející dny přivítala více než čtyřicet juniorských závodníků, kteří se celkem ve čtyřech samostatných závodech poprali o možnost dostat se do jedné ze semifinálových skupin juniorského šampionátu 1991.

Mezi nimi nechyběl ani Tomáš Topinka, který si po usilovném tréninku měl konečně projít svým závodnickým křestem. Nominace ho zastihla ve skupině A. S deseti body skončil pátý, když se lépe umístili jen slánský René Juna, čakovický Jan Boháč, klubový kolega Daniel Pfléger a vítěz Josef Laštovka z Pardubic.

Kouč letošních mistrů české extraligy měl štěstí, jelikož pět postupovalo přímo, takže se nemusel pouštět do sobotních oprav. „Byl to můj první závod,“ vzpomíná dnes s odstupem let. „Mezi lidmi kolem sebe jsem měl i Jirku Svobodu. Ještě se nařezávaly pneumatiky. Ptal se mě, jestli to mám, a když jsem řek‘, že ne, dal tátovi nůž. Prej‘ to bude dlabavější, a jsem na to připravenej‘. Já nebyl a hned od startu jsem lehnul.“

Body z rozjížďky s číslem deset unikly, ale jak už víme, Tomáš Topinka se nakonec mohl radovat z přímého postupu. Ale ani další průběh závodu nebyl prostý problémů. „Pak mi z prvního místa prasknul hák,“ líčí. „Nechtěl jsem se vzdát, ale jeden mě předjel, už si nepamatuju, kdo to byl. Balancoval jsem na tom všelijak, ale dojel jsem druhej‘.“

Jiří Svoboda z něho nespouštěl oči. „Přijel jsem do depa a Jirka mi říká: ‚až na ty frajeřinky, dobrý‘,“ směje se Tomáš Topinka dnes, by tenkrát musel svému rádci vysvětlit pravou podstatu věci. „Myslel si, že vyndávám nohu z háku schválně. Já mu ukazoval, a se jde podívat, kde vlastně ten hák mám.“

Na jaře jednadevadesátého se Tomáš Topinka ve třech závodech v Pardubicích a v Divišově dostal ze čtvrtého místa mezi finalisty. Třetí mítink se měl jet sice ve Svitavách, jenže navzdory konci dubna k nám vtrhly chumelenice, které proměnily ovál v Cihelně do nesjízdného stavu. A tak závodníci zůstali v Divišově přes noc až do neděle.

Ve čtyřdílné finálové sérii si to o titul rozdávali zpočátku Jan Fejfar a Jan Hádek. Avšak plzeňský borec ztrácel víc a víc bodů. Nakonec ve Svitavách, které slejváky posunuly z počátku května až na červen, Jan Fejfar svým patnáctibodovým maximem potvrdil zlato. Na Jana Hádka se dotáhl Jiří Hurych, který Plzeňana v rozjezdu porazil. V té chvíli však jen osud mohl tušit, že mu zbývá již jen týden života.

Tomáš Topinka na sebe upozornil jako nejlepší z nováčků. Ve třetím díle seriálu na pražské Markétě dokonce sahal po vítězství, o něž ho až v rozjezdu připravil Jan Hádek. Celkově mu patřilo čtvrté místo. A zatímco méně úspěšní závodníci sváděli na konci října kvalifikační boje o postup do dalšího ročníku, on si mohl užívat výhody přímého nasazení. „Byl jsem překvapenej‘ a spokojenej‘,“ nezastírá ani dnes. „Říkal jsem si, že je to dobrý.“

O titul bojovala také přítelkyně
I když roku 1992 prožíval svou druhou kompletní sezónu, patřil ke žhavým kandidátům na juniorský primát. Ve čtyřdílném semifinále se závody v Pardubicích, Čakovicích, Divišově a v Kopřivnici chyběl na stupních vítězů pouze v případě úvodního závodu. Celkově však svou semifinálovou skupiny vyhrál a náskokem šesti bodů na Vladimíra Višvádera, přičemž za nimi zela mnohem hlubší propast.

Druhé semifinálové skupině vévodil Antonín Šváb. A právě boj mezi nimi se měl stát ústředním motivem posledního juniorského šampionátu federativně uspořádaného československého státu. První finálový mítink hostila Plzeň.

Lépe začal Tomáš Topinka, na jehož kontě bylo po dvou sériích šest bodů. Antonín Šváb v rozjížďce s číslem čtyři, která se musela opakovat kvůli pádu Jiřího Šovíčka, prohrál s klubovým kolegou Janem Štěpánkem. Šestou jízdu vyhrál, ale v té jedenácté ho o další bod připravil další Pražan Antonín Hrubant.

Antonín Šváb však nasadil k mohutnému finiši. V rozjížďce s číslem dvacet odvedl Tomáše Topinku a vynutil si vzájemný rozjezd o zlatý věnec. „Nepamatuju si, že bych ztratil dva body,“ láme si Tomáš Topinka hlavu ve snaze vzpomenout si na detaily plzeňského závodu. Zato rozjezd mu z paměti nevymizí snad nikdy. Oba borci spadli bez vzájemného přičinění takřka ve stejném okamžiku.

„Lehli jsme v zatáčce u depa,“ vybavuje si po dvou desítkách let. „Já ale vyhrál, protože jsem dojel dál. Ještě vím, ,že jsem tam udělal traovej‘ rekord. Měli ho napsanej‘ v hospodě na zdi a já ho překonal. A můj čas tam nějakej‘ rok vydržel.“ Přesněji řečeno, Tomáš Topinka v onom závodě zlepšil rekord plzeňské dráhy hned dvakrát. V rozjížďce s číslem dvě časem 68,367 a o tři jízdy později 68,315. I dnes přitom překvapí exaktní časomíra s přesností na tisíciny sekundy.

Plzeňské Bory opouštěli oba rivalové s třináctibodovým ziskem, ale v Pardubicích Tomáš Topinka na hrotu průběžné klasifikace osaměl. Vyhrál všech pět svých rozjížděk, zato Antonín Šváb podlehl nejen jemu, ale předtím také Jiřímu Šovíčkovi. Ani v Praze nepoznal Tomáš Topinka hořkost porážky. Antonín Šváb prohrál jenom s ním, avšak v průběžné klasifikaci ho od vedoucího závodníka dělily už tři body.

Definitivní rozuzlení mělo přijít hned o dva dny později ve Slaném. „Nevzpomínám si ani na Pardubice, ani na Prahu, ale ten poslední závod si pamatuju,“ dostává se Tomáš Topinka konečně opět k úloze vypravěče. „V zatáčce u depa jsem to poslal pod Šovíčka. Ani jsem se ho nedotk‘, ale on spadnul a byl vyloučenej‘.“

A jak už to v podobných případech bývá, sto lidí vyprodukuje sto diametrálně odlišných názorů. „Zvedla se vlna nevole,“ říká Tomáš Topinka. „Nelíbilo se to ani panu Švábovi. Kdyby mě vyloučili, moh‘ by se mě Tonda teoreticky dotáhnout. A přítelkyně Romana, dneska moje manželka, se s ním pustila do křížku.“

Tomáš Topinka však s Antonínem Švábem změřil síly už předtím v rozjížďce s číslem osm a porazil ho. I kdyby ho za incident z desáté jízdy nakrásně diskvalifikovali, zůstal by o jediný bod na čele šampionátu. Takhle však mohl na start repete, aby nakonec třetí juniorské finále v řadě vyhrál s patnácti body. Titul mohl slavit s plnou parádou.

Mistr se vrátil do juniorky už jen jednou
Místo obhajoby se však na jeho obzoru vynořily nové výzvy. „Dal jsem se dohromady s Jirkou Opočenským (majitelem firmy Oliba na výrobu jízdních kol, který se výraznou měrou zasloužil o renesanci ploché dráhy ve Mšeně – pozn. redakce) a domluvili jsme se, že půjdu do Anglie,“ vypráví Tomáš Topinka. „Jeho manželka volala po klubech a moje jméno přišlo na přetřes v King’s Lynn. Jezdil tam Bogas Brhel a ten řek‘, že jo, že jsem dobrej‘.“

Na vskutku na začátku sezóny se Tomáš Topinka objevil za kanálem La Manche. „Jel jsem tam s Bogasem v březnu, že se na mě po závodech podívaj‘, vzpomíná. „Jel jsem tam kompletně vybavenej‘. Po závodech jsem se šel svézt, ale nemoh‘ jsem ujet ani jedno kolo v klidu. Pořád jsem jezdil po zadním, přetáčel se a dokonce upad‘. Kluci se mně smějou dodnes.“

Promotér Chapman však měl pro osmnáctiletého nováčka pochopení. „Přišel za mnou, a se vrátím ráno,“ kvituje jeho přístup Tomáš Topinka. „Bogas šel zase se mnou. Pomoh‘ mi a poradil. Promotér byl spokojenej‘, podepsali jsme smlouvu a on slíbil, že zkusí pro mě vyřešit pracovní povolení. Nechal jsem všechno tam a jel domů. Motorku pro závody tady mně koupil Jirka Opočenský. Jenže pracovní povolení přišlo až v červenci.“

V českém šampionátu juniorů 1993 Tomáš Topinka hladce triumfoval ve své semifinálové skupině, když ani v Plzni, ani na pražské Markétě neztratil jediný bod. Byly to však jeho poslední starty v domácí juniorce, jelikož do finále už nezasáhl.

„Českej‘ titul jsem měl splněnej‘ a od mistrovství republiky se moje cíle hnuly,“ vysvětluje. „Nebyl ani tlak, abych ty jednadvacítky jel, na Markétě bylo spousta juniorů, aby mohli získat titul. Bylo nepsaný pravidlo, že svět pojedu, ale českej‘ juniorák ne. Vracel jsem se z Anglie jen na nějaký závody. Tehdy se ještě nelítalo a já už takhle jel trasu Anglie – Česko snad patnáctkrát autem.“

A tak se Tomáš Topinka do Čech vrátil definitivně až letos. „Měl jsem vždycky stanovený cíle, a proto jsem závodění nechal teď,“ svěřuje se. „Už když jsem začal jezdit na velký dráze, říkal jsem tátovi, že pokud do čtrnácti dnů nepojedu na plnej‘ plyn, končíme. To mi teď u těch kluků chybí.“

A byl by to špatný trenér, kdyby se nevytasil se svým systémem plánování. „Mít svůj reálnej‘ cíl toho závodu, to do sebe přece něco má,“ popisuje. „Třeba při kvalifikaci mistrovství světa byl můj cíl zpočátku osmý místo. Když jsem byl po dvou jízdách osmej‘, posunul jsem si to třeba na bednu. Tak jsem fungoval. Při Premier League jsem byl jednička týmu několik let a čekalo se, že ten tým potáhnu. Dával jsem si cíl deset bodů za čtyři jízdy. Když to bylo, šel jsem zase vejš‘. Tak bych si představoval, aby kluci, co mám v Praze na starosti, měli reálný motto, co můžou splnit.“

Kam se všichni poděli?
Čas bývá označován jako jediná spravedlivá věc na celém světě, protože měří všem naprosto stejným dílem. A tak je dvaadvacítka tehdejších mladíků dnes zralými muži okolo čtyřicítky. Bráno plochodrážními měřítky, by se měli ohlížet za svou kariérou. Skutečně ani jeden z nich už své motocykly v depech nevykládá, s výjimkou nezničitelného Vladimíra Višvádera, který se ovšem shlédl v ledovém zrcadle.

Jenže běžnému návštěvníkovi plochodrážních závodů budou povědomá jen první tři jména tehdejší závěrečné klasifikace, tedy Tomáš Topinka, Antonín Šváb a Vladimír Višváder. A potom Jiří Štancl, jehož ovšem nalezneme až u dna. Syn legendárního otce totiž zmeškal jarní část sezóny 1992 kvůli fraktuře a v posledních dvou semifinálových závodech stačil vybojovat alespoň náhradnický post. Jenže ve finále se představil pouze jednou v Pardubicích a to ještě jen na nástupu. O rok později to však byl on, kdo nepustil na trůn Antonína Švába.

Z finalistů ročníku 1992 nejdříve ukončil kariéru slibný Antonín Hrubant, který se vážně zranil při tréninku na Markétě ještě v průběhu roku. Příjmení Vandírek zůstalo spojováno spíše s Petrem a později jeho synem Adamem, než bratrem Romanem, který před dvaceti lety obsadil slibné páté místo.

Jiří Štovíček, jenž svého času stanul i na pódiu Zlaté stuhy, se letos připomněl při zimním Becher Cupu v Mělicích. Martin Švestka je dnes reklamním partnerem Filipa Šitery, Tomáš Uher se svým otcem Rudolfem a Karlem Stejskalem produkují rámy Stuha. Martin Šerý se čas od času objeví v depu Martina Gavendy, by mu v tom občas zabrání úraz, jimiž se profese dřevorubce jen hemží. A plzeňský Dušan Kšír, jenž svá nejlepší léta prožil v barvách Olympu a později doprovázel Antonína Švába jako mechanik, už bohužel není mezi námi.

Na oválech se dlouho pohybovali slánští Lubomír Batelka a René Juna, jejichž kariéra vyvrcholila až v prvních letech aktuálního milénia. Za Slaný jezdil i Roman Pergler, jenž se nakrátko vrátil se Mšenem v jeho ligových počátcích stejně jako pražský Michal Šnajberk, jehož otec pro plochou dráhu objevil Michala Škurlu.

Za zmínku stojí také šestnácté místo Roberta Krále, který spolu s Pavlem Ondrašíkem jako nejvýraznější osobnosti ročníku 1975 sváděli bitvy o titul v letech 1995 a 1996. A v posledním závodě semifinálové skupiny A v Kopřivnici na ovál vyjela i místní dráhová rezerva, jakýsi Adrian Rymel.

Mistrovství ČSFR juniorů – 4. závod Slaný:
1. Tomáš Topinka (Praha) 15, 2. Antonín Šváb (Praha) 14, 3. Vladimír Višváder (Racek) 12, 4. René Juna (Racek) 11, 5. Antonín Hrubant (Praha) 11, 6. Robert Král (Divišov) 8, 7. Jiří Šovíček (Pardubice) 7, 8. Roman Vandírek (Praha) 6, 9. Martin Švestka (Praha) 6, 10. Roman Pergler (Slaný) 6, 11. Lubomír Batelka (Praha) 6, 12. Tomáš Uher (Slaný) 5, 13. Stanislav Cikánek (Praha) 5, 14. Jiří Rafaj (Praha) 2, 15. David Suchan (Praha) 2, 16. Martin Paták (Praha) 2, 17. Martin Šerý (Březolupy) 1, res Michal Šnajberk (Praha) DNR.

Mistrovství ČSFR juniorů 1992:

Foto: Pavel Fišer a archív autora

Březolupy – 1. července 1962
Za dnešního stavu české seniorské scény by pro kteréhokoliv ambiciózního mladíka byl neúspěch, kdyby se nekvalifikoval do finálové části šampionátu republiky. Jenže před padesáti lety se teenageři mohli na plochou dráhu dlouho chodit jen dívat. V tomto světle je tudíž nutno vnímat výkon Františka Ledeckého, který si to ve dvaašedesátém ve svých dvaadvaceti letech zamířil při svém debutu v šampionátu rovnou do finále. Mistrovské body do závěrečné klasifikace brala jen nejlepších šestka v každém závodě a on mezi tuto elitu proniknul počátkem července v Březolupech. Jelikož František Ledecký parkuje svůj obytný přívěs za tribunou při každém mšenském závodě, nebyl problém zaklepat na dveře a zavzpomínat nejen na mistrovství republiky před půlstoletím, ale i na kariéru borce, jenž i dnes tvrdí, že nebral plochodrážní závodění zas až tak vážně.

U plochodrážníků kvůli vojně
František Ledecký neměl cestu k plochodrážníkům přímočaře nalinkovanou, i když se na motocyklech proháněl už ve svých osmi letech. „Začínal jsem v roce 1948,“ zasní se za skly svých brýlí při vzpomínce na své dětství. „Dělali jsme na motorkách akrobacii, jezdili jízdy zručnosti po stadiónech a gymkhány. Chodil jsem cvičit do Sokola a salta a kotrmelce mě bavily.“

Jak dospíval, táhlo ho to k závodění na okruzích, ale v duchu tehdejší praxe každý adept musel prokázat své schopnosti v motocyklových soutěžích. „V roce 1955 mi nemohli dát řidičák, výjimka byla až v sedmnácti a mně tehdy bylo patnáct,“ vypráví. „Jezdil jsem soutěže, abych si vyjezdil třídu. V sedmnácti jsem nemohl na silnice, ale dali mi papíry na soutěže. Muselo být asi třicet bodů a pak se člověk mohl rozhodnout, co dál, jestli silnice, motokros, soutěže nebo plochou dráhu.“

I když František Ledecký toužil po silnicích, nakonec se stal plošinářem. „Jednou nám řekli, že Jan Lucák z KAMK Praha-město pořádá nábor s tím, že umožní vojnu u nich,“ připomíná, že strávit dva roky jenom v zeleném sukně bez závodění pro něho nebylo rozhodně atraktivní. „Ale já už měl povolávací rozkaz do Vyškova.“

Přesto se na pražský Spořilov vypravil. „Přijel jsem na ČAFku s tátou a svezl se tam dvakrát na tréninku,“ vzpomíná. „Hned ten druhej‘ trénink jsem jim stačil a tam mě nominovali na ligu do Zbůchu. Ve smyku jsem jezdil rád už při té gymkháně, ale plochá dráha mně nebavila. I když jsem byl potom dvanáct let v reprezentaci, nikdy jsem si ji nevychutnal a dělal ji jen z legrace.“

V sezóně 1958 se František Ledecký poprvé objevil v plochodrážním závodě, avšak vojna ve Vyškově ho stejně neminula. „Lucák mi říkal ‚my ti tu vojnu zařídíme‘, ale já už byl v tom Vyškově,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Ale potom nějakej‘ Hofman, co jezdil v Praze motokros, udělal průser. Ožral se nebo něco a udělali výměnu. Já šel za něj do Prahy a on za mě do Vyškova.“

Nicméně František Ledecký se ve stověžaté matičce dlouho neohřál. „Stáhli mě do Prahy, ale tam se to rušilo, tak jsme šli do Luštěnic,“ říká. „Byli tam plochodrážníci a motokrosaři. Měli jsme funkci instruktorů, dostali es-pětky a vychovávali řidiče. Pak jsme se stěhovali do Motola a končili v Čáslavi, kde nám to nakonec prodloužili o tři měsíce.“

František Ledecký se v ligovém týmu KAMK Praha-město, přímého předchůdce Viktorie Žižkova a potažmo Čakovic, rozhodně neztratil. „Hugo Rosák, Tonda Kasper, Míla Vágner, Tonda Novák, Borek Řípa, Petr Hanuš,“ vypočítává své týmové kolegy. „Dostal jsem se do užší reprezentace mladých jezdců. Jezdili jsme po soustředěních, třeba v Liberci nebo ve Mšeně, měli jsme seriály mezinárodních závodů a cestovali i ven do Ruska, Polska, Maďarska nebo NDR.“

Skok do finále
V sezóně 1962 byl systém mistrovství republiky prakticky totožný jako v předcházejících letech. Od roku 1959 platil bodový klíč 8-6-4-3-2-1, dle něhož dostávalo tabulkové body prvních šest závodníků v klasifikaci každého závodu.

„To už bylo po vojně,“ zalétávají vzpomínky Františka Ledeckého o půl století zpátky. „Neměl jsem nic. Vždycky mi někdo půjčil motorku a já na ní jel. Neměl jsem zázemí, neřekli nám, co máme s motocyklem dělat. Jenom jednou nebo dvakrát nás Lucák pozval do dílny. Měl starýho JAPa a my tam jen šmirglovali kanály.“

Čím se však šampionát republiky 1962 lišil od svých předchůdců, byl zvýšený počet závodů. A to nejen těch ve finálové sérii, ale i těch kvalifikačních. V pondělí 30. dubna se celkem osmačtyřicet závodníků utkalo ve Slaném, v Plzni a v Kroměříži o postup. Z každého stadiónu šlo do finále pět nejlepších, přičemž kvalifikace se netýkala Luboše Tomíčka, který coby úřadující šampión byl dosazen přímo.

Při výběru závodníků tentokrát motoristická sekce ÚV Svazarmu nebrala v úvahu dosaženou výkonnostní třídu, ale skutečnou jezdeckou kvalitu a formu. Všechny tři kvalifikační mítinky byly tedy obsazeny rovnoměrně, co se týče slavných jmen a výkonnosti.

František Ledecký byl nominován do Olomouce. Tam kraloval neporazitelný Bedřich Slaný a na stupně vítězů se dostali Bohumil Rendek a Zdeněk Dominik, kteří nasbírali po dvanácti bodech. František Ledecký skončil s devíti body jako šestý. A hned druhý den mohl cestovat do Mšena k prvomájovému finále coby náhradník.

„V Olomouci byl blízko zahradnickej‘ park,“ je to první, co Františka Ledeckého dnes napadne při zmínce o jeho postupu. Další podrobnosti ovšem záhy následují. „Líbilo se mi tam, dráha byla bez bariér. Poprvé jsem tam postoupil do finále. Ale jak říkám, nikdy jsem nebral plochou dráhu vážně. Bylo to ve mně, ale miloval jsem motokros. Hlavně skoky, už jako kluk jsem na Péráku skákal na hřišti patnáct, dvacet metrů.“

První mistrovský bod
O tom, zda se František Ledecký aktivně zapojil do finálové části mistrovství republiky hned druhý den po Olomouci ve Mšeně, dochované prameny mlčí. Avšak jisté je, že o dva měsíce později v Březolupech oblékl vestu s velkou bílou sedmičkou, jenž v duchu doby byla vyvedena nejen na zádech, ale i na druhé straně.

Březolupy stály teprve na začátku svého plochodrážního boomu a fanoušci závodních motocyklů je znaly výhradně jako dějiště motokrosové Slovácké rokle. O rok dříve však přímo na návsi vybudovali plochodrážní ovál s asfaltovým povrchem. Po úvodním pouáku v červenci 1961 dostali důvěru, aby napřesrok uspořádali rovnou mistrovství republiky jednotlivců.

„V Březolupech se mi jezdilo dobře,“ vypráví František Ledecký. „Miloval jsem, když škvára na asfaltu uschla, ale když to pokropili, musel jsem to honit plynem. Já jezdil přetočenej‘ a měl rád plnej‘ knedlík. V zatáčce jsem se zastavil, narovnal motocykl, přenesl váhu a sednul na zadní kolo. Z výjezdu jsem byl jako raketa a předjel i ty, co to šmrdlali po lajně. “

Pokud se týká vzpomínek na vlastní závod, v němž poprvé výrazně nakoukl mezi československou elitu, nemůže bohužel sloužit. „Programy psala moje žena, já jel tak, jak jsem moh‘,“ svěřuje se. „Někdy mi to nevyšlo a skončil jsem pomuchlanej‘. Tři závody jsem odjel, ale čtvrtej‘ nebo pátej‘ jsem byl v léčení. Měl jsem hodně klíční kosti. Když to šoupneš pod někoho a ubereš, jdeš do něj. Než jsem na to přišel, měl jsem tu kličku třikrát. V pátek třináctého jsem si jednou v Polsku zlomil lopatku. Měli tam betonový bariéry a Polák to do mě prdnul. Odvezli mě a zase šest neděl v klidu. Byli jsme mladí kluci a závody pro nás byly až to poslední. Těšili jsme se, že se někam podíváme a nic nás to nestálo. V lize jsme měli padesát korun za bod, v mistráku dvacet. Když jsem jel sám autem, byla k tomu ještě koruna za kilometr. To bylo všechno, co jsi za to dostal.“

Cestování po tehdejších silnicích bylo na hony vzdálené tomu dnešnímu, kdy jen ti nejmladší závodníci vozí motocykly na vozíku za osobním automobilem. „Měl jsem pětasedmdesátku tatřičku,“ vypráví František Ledecký. „Dal jsem motorku na stupačku. Potom jsme namontovali stejšnovskou kabinu, abychom mohli dávat motorku dovnitř. Po Tatře jsem si pořídil americkýho Studebackera. Byl to řadovej‘ osmiválec a žral asi pětadvacet litrů. Tak jsme se rozjeli na benzín a potom to míchali s naftou. Přívod nafty jsem omotal kolem vejfuku a měl tak předehřívání. Pak jsme to přepli a jelo se. Jezdili jsme ty závody ne jako profíci, ale jako amatéři pro zábavu.“

Ale zpátky do Březolup prvního červencového dne roku 1962. Antonín Kasper hned v rozjížďce s číslem jedna zlepšil traový rekord časem 78,4 sekund, aby vzápětí neztratil jedinou jízdu a skončil s maximálním ziskem na nejvyšším stupni pódia. Jaroslav Volf, který se o dva roky později měl jako první Čechoslovák dostat až do světového finále, s ním sice prohrál, avšak podařilo se mu vyzrát na mistra taktiky Bedřicha Slaného. Protože předtím ze Mšena odjížděl jako vítěz, udržel se na čele průběžné klasifikace.

„Mile překvapili Ledecký a Šmíd, kteří si doslova vydřeli šesté a sedmé místo,“ psal Adolf Kuba ve svém referátu v patnáctém čísle Světa motorů. František Ledecký se po dvou závodech ocitnul s jedním mistrovským bodem na průběžném sedmém místě. Mezi prvních šest, což by mu garantovalo další příděl bodů do tabulky, už roku 1962 nepronikl. Blízko k tomu měl v srpnu v Partizánském, avšak dvě vítězné jízdy mu pokazily dva pády a přetržený řetěz. Celkově skončil jedenáctý, jako poslední z těch, jimž se ve společnosti pětadvaceti plochodrážníků podařilo bodovat.

Do Prahy a do Mšena
František Ledecký bral vskutku plochou dráhu jako zábavu a tak si příliš nevzpomíná ani na svůj titul vicemistra republiky z devětašedesátého, ani na pódium při úvodním ročníku Memoriálu Luboše Tomíčka. Tehdy nad ním stáli jen vítězný Barry Briggs a stříbrný Jan Holub. Přitom závodník, na jehož počest se tehdy poprvé jelo, výrazně zformoval další osudy Františka Ledeckého.

„Až do roku 1964 jsem jezdil za Prahu,“ vzpomíná. „Ale pak jsme byli v Rusku a Luboš Tomíček říkal ‚poj’d k nám do Rudý hvězdy, nebudeš mít problémy s motocykly‘. A tak jsem tam přešel. V osmašedesátým se Luboš zabil a já po něm převzal motorky na dlouhou. Jezdil jsem do Německa. V Pockingu jsem vyhrál, i když tam byli Mauger, Briggs, Odegaard a další hvězdy. Udělal jsem si tam jméno mezi pořadateli, oni mě zvali a já měl na dlouhou dost nabídek.“

Mezitím se změnilo desetiletí a na politickém barometru začalo přituhovat. „Tonda Kasper se vrátil z Anglie,“ vypráví František Ledecký. „Byl automechanik u sanitek na Karláku a chtěl dělat trenéra na Markétě, tak jsem se přimluvil, aby ho vzali. Povídal jsem jim, že budu jezdit dlouhou, a si krátkou jezdí mladší. S Tondou začali dělat sportovní přípravu, chodili také v deset večer plavat. Tonda vyžadoval, abych tam chodil taky. Jsem ze Starý Boleslavi, tak jsem mu řek‘, že mu na to seru. Táta koupil es-pětku, vozil s ní písek na Strahov, já mu pomáhal. Nechtěl jsem do střediska, ale jenom tu dlouhou, jenže funkcionáři začali tvrdit, že chci jenom na západ.“

Spor se záhy vyhrotil. „V roce 1971 bylo soustředění v Mariánských Lázních,“ líčí František Ledecký. „Oni místo mě nominovali Milana Špinku, i když jsem byl ve formě. Žena zavolala Tondovi a hrozně ho znectila. Nakonec Milan nepřijel a telefonovali mě, a tam přijedu. Najednou bych jim byl dobrej‘, tak jsem řek‘, že ne, a skončil.“

Bez ploché dráhy však František Ledecký neměl být dlouho. „Tonda to špatně vedl, měl jenom Oldu Slámu a mladého Luboše Tomíčka,“ vysvětluje. „Přišel za mnou Mičán, jestli bych nechtěl dělat trenéra já. Tonda šel na jiné oddělení ve vnitru. Podnikání s es-pětkou nám zakázali, tak jsem to vzal a začal s mladejma. Potom tu vzali osm vojáků z celé republiky, namátkou Čestmír Váňa, Pepík Jůza nebo Pavel Karnas. Myslel jsem, že s nimi půjdu do extraligy, ale vedoucí mi do toho začali kecat a začali stahovat profíky z Anglie. A tak jsme s těmi mladými jezdili nižší ligy. Je fakt, že jsme stahovali nejlepší z celé republiky, ale měli i vlastní výchovu.“

Dominance Prahy však mnohým ležela v žaludku. „V Pardubicích založili svazarmovské středisko,“ říká František Ledecký. „Míla Verner se v tom angažoval a chtěl podobné středisko, jako jsme měli my v Praze, udělat v Pardubicích a povedlo se mu to. A tak se Rudá hvězda a Pardubice staly konkurenty. Chtěli, aby nás už někdo porazil. Ale k nám chtěl třeba i Aleš Dryml. Já mu to rozmluvil, že u nás je Štancl, Vernerové a Ondrašík, že v Pardubicích pro něho bude lepší.“

Ve funkci pražského trenéra vydržel až do roku 1991. „Vrátili nám takový menší podnik a já se rozhod‘, že půjdu do vlastní firmy,“ vysvětluje svůj odchod. „Nikdy jsem nebyl ve straně, na Rudý hvězdě v ní byli všichni a já byl syn živnostníka. I když jsem byl na Markétě zaměstnaný od roku 1977, nepasoval jsem tam. Jako trenér jsem mohl na západ, ale jako vedoucí výpravy už ne, to jsem dělal jen na pohárech míru a přátelství. Na Markétě se to mydlilo, ale já už byl doma a dělal zámečničinu.“

Nová plochodrážní příležitost na sebe nenechala dlouhou čekat. „Přišli za mnou, že zakládají klub ve Mšeně, jestli to nechci vést,“ pokračuje František Ledecký ve svém vyprávění. „Ještě v čase Rudé hvězdy bylo Mšeno náš druhý stadión. Sehnal jsem druholigové závodníky a dělal soustředění. Potom tady začínal třeba Zdeněk Simota. Pilovali jsme starty, starty a starty. A potom, jak na tom musí sedět. Měli jsme tréninky, začali závodit a dostali jsme se až do extraligy. Jenže do toho začal kecat výbor. Já chtěl jezdit extraligu s těmi, co se do ní dostali, ale oni si chtěli kupovat jiné závodníky. Tak jsem jim poděkoval a jezdím se sem už jenom dívat.“

Mistrovství republiky jednotlivců 1962 – 2. závod Březolupy
1. Antonín Kasper 15, 2. Jaroslav Volf ml. 14, 3. Bedřich Slaný (RH Praha) 13, 4. František Richter 11, 5. Karel Průša 11, 6. František Ledecký, 7. Miroslav Šmíd, 8. Bohumír Bartoněk (RH Praha) 8, 9. Antonín Šváb 7, 10. Stanislav Kubíček 5, 11. Jaroslav Machač 5, 12. Hannibal Pattermann 4, 13. Miloslav Špinka, 14. Jaroslav Průcha, 15. Pavel Mareš, 16. Zdeněk Dominik.

Celkové pořadí mistrovství republiky jednotlivců 1962:

Nebodovali: Antonín Šváb, Jaroslav Machač, Miroslav Šmíd, Jaroslav Průcha, Pavel Mareš, Zdeněk Dominik, Bohumil Rendek, Karel Polák a traové rezervy pořadatelů Borek Řípa, Petr Hanuš, Karol Kubela, Milan Haverl, Jozef Krajčík a Miroslav Rybanský.

Systém: prvních šest v klasifikaci každého závodu bralo mistrovské body dle klíče 8-6-4-3-2-1 a do celkové klasifikace byly započteny čtyři nejlepší výsledky.

Foto: archív Františka Ledeckého a archív autora

Pardubice – 16. září 1962
Když Antonín Šváb před padesáti lety poprvé přijel na pardubické dostihové závodiště, svět ploché dráhy ho pořád bral jako úspěšného cyklistu, vítěze Závodu míru, který oklikou přes silniční okruhy zakotvil u sportu levých zatáček. Již třetí sezónu hájil barvy severočeského krajského týmu, s nímž v jednašedesátém dobyl stříbrné medaile v československé lize. V sezóně 1962 se poprvé probojoval do šampionátu jednotlivců, ale ani jednou neskončil do šestého místa, aby mohl brát mistrovské body do tabulky. Zlatou přilbu ovšem skončil na pódiu a dodnes lituje závady, která ho z něj napřesrok sestřelila, o čemž vyprávěl magazínu speedwayA-Z.

Užitečné návyky z minulosti
Bezmála dvou a půl kilometrová travnatá dráha pardubického závodiště v polovině září roku 1962 ožila první reprízou obnovené tradice Zlaté přilby, která se už před druhou světovou válkou vydala na cestu mezi legendární plochodrážní klání.

„Už při tréninku jsem poznal, že je to něco, co mi půjde,“ vrací se Antonín Šváb o celé půl století zpátky. „Smyk tam nebyl tak velkej‘ jako na klasický plochý dráze. Já jezdil zezačátku na kole, potom zároveň s ním i silniční motocyklové okruhy a silnice se cyklistice podobala více než plochá dráha. Na kole se jezdí na galuskách do kopce a z kopce, na silnici byly taky kočičí hlavy a kluzká dlažba, když namokla. Na kole jel člověk z kopce i osmdesátikilometrovou rychlostí a musel vyvažovat, aby nedostal smyk.“

Jenže když Jan Veselý a Jan Kubr vzdali Závod míru, soudruzi se po cyklistech začali vozit a Antonín Šváb se definitivně začal věnovat motocyklům. Doma připravované stroje však nemohly svou rychlostí konkurovat továrním ČZ. Tehdy se v Kolíně seznámil s Václavem Stanislavem, který tehdy trénoval plochodrážníky v KAMK Praha – venkov. V jeho barvách začal kroužit po oválech, by plochodrážní smyk mu byl zpočátku hodně proti srsti. Zároveň získal práci v divišovském závodě, který tehdy ještě produkoval motocykly pod značkou ESO.

„Abychom se ale vrátili k tý Zlatý přilbě,“ usměrňuje Antonín Šváb tok našeho vyprávění. „Na plochý dráze mi dělalo dost starostí stavět kolo proti smyku. Nakonec jsem se to naučil a dostal se do špičky československých plochodrážníků. Pořád to ale nebylo ono, do světový špičky nám něco chybělo.“

Hrdina našeho vyprávění tomu začal přicházet na kloub právě na travnatém ovále v Pardubicích. „Zjistil jsem to tenkrát na tý dlouhý, když jsem to složil,“ říká. „Člověk musí mít smyk, ale i cit v zatáčkách, aby to šlo dopředu. Výsledek na plochý dráze závisí na výkonnosti a na motocyklu, ale jezdec to ovlivňuje víc než výkon motoru. Nebál jsem se doteku s protivníkem, zařadit se a pohybovat se v tom a nebál jsem se rychlosti. Rychlost jsem se naučil v době, co jsem jezdil silnice, i když jsem na špici neměl motorku, ale návyky a zkušenosti jsem tam získal. Toužil jsem po dobrým výsledku a přišel na to, že na plochý dráze je výsledek z devadesáti procent na jezdci.“

A to byla motivace jako hrom. „Na silnici jsem zjistil, že výsledky, na který jsem byl zvyklej‘ na kole, nejsem schopnej‘ docílit a to mi vadilo,“ vysvětluje. „Na plochý dráze motocykl výsledek neovlivňoval. Kdo to uměl, vyhrál. Když jsem měl možnost svýzt se na trávě v Německu, zjistil jsem, že návyky jsou dobrý. Když potom byla možnost jet na Zlatou přilbu, přihlásil jsem se hned. Byl jsem přijat a viděl, že ty vlastnosti, co mám naučený z dřívějška, tam jsou ku prospěchu.“

Tropická neděle v půlce září
Tři travnaté ročníky Zlaté přilby, které počátkem šedesátých let obnovily tradici, která se nepřetržitě táhne dodnes, se v zásadě příliš nevymykaly od svých předchůdců. Nešlo o mítink vyhrazený pouze plochodrážním speciálům, ale účast byla povolena prakticky libovolným strojům, pakliže projdou technickou přejímkou.

V dvaašedesátém, kdy závod provázelo velké horko, by se léto již pomalu vzdávalo své vlády, jí prošlo jednasedmdesát závodníků z Anglie, Západního Německa, Rakouska, Švédska, Nizozemí a samozřejmě Československa. Terénní motocykly absolvovaly rozjížďky v kubaturách do 250, 350 a 500 ccm, plochodrážníci byli rozděleni do dvou skupin.

Zkušenosti z předchozího roku, který poznamenala tragická tréninková kolize Ericha Stieglmeiera a Libora Dušánka a poněkud chaotické finále, pořadatele přiměly k částečné změně pravidel. Do finále z vylučovacích jízd postupovali první tři bez ohledu na dosažený čas, který hrál dříve klíčovou roli. Ten však musel být lepší než čas vítěze nižší třídy. Ostatní mohli jet opravné jízdy, z nichž postoupil vítěz. Ve finále se tím pádem představilo devatenáct borců, zatímco pro ostatní bylo vůbec poprvé vypsáno malé finále.

„V tý době jsem byl zaměstnán v divišovské fabrice,“ ujímá se slova opět Antonín Šváb. „Oficiálně jsem nebyl její tovární jezdec, to se bralo okrajově. V Pardubicích to byl pokus a já se připravoval sám. A zjistil jsem, že to je to, co hledám. Když jsem jel závod, všechno se mi tam líbilo. Nevěřil jsem si, že bych to moh‘ jet úspěšně, moc jsem toho neodzávodil. A pak jsem zjistil, že je to dobrý.“

Antonín Šváb nastupoval do závodu ve druhé rozjížďce plochodrážníků. Po pěti okruzích se prohnal cílem jako vítěz Antonín Kasper. Antonín Šváb protnul metu jako druhý, když se dalším postupujícím stal Němec Alex Jakob, jenž sedlal divišovské ESO. První rozjížďku prve ovládl Josef Seidl, který ohlídal Martina Tatuma i Rudolfa Havelku. Jeho manažerem byl dvojnásobný předválečný vítěz Hermann Gunzenhauser, který mu signalizoval, aby zvolnil tempo, protože příliš rychlý čas by znamenal větší handicap pro finále.

V opravné jízdě zvítězil Milan Wagner a místo ve finále se našlo i pro druhého Borka Řípu. Dnes se již stěží dopátráme proč, když to odporovalo propozicím. Dalším plochodrážníkem v rozhodující jízdě se stal Jaroslav Machač, který tam ovšem pronikl mezi terénními motocykly.

„Machačovi to myslelo, byl taky dobrej‘ jako jezdec i po technický stránce,“ vysvětluje Antonín Šváb. „Sestrojil speciální motocykl a do plochodrážního rámu dal motor z třistapedesátky. Věděl, že tak dostane menší handicap.“ Reglementy podobné úpravy připouštěly, jedinou podmínkou účasti startu mezi terénáři bylo, že motor musí spalovat benzín.

Chybělo sto metrů
Upravené propozice Zlaté přilby 1962 řešily rovněž handicapy pro finále. Zatímco před rokem museli plochodrážníci čekat na svůj start celou minutu a ještě osm sekund navrch po startu nejslabších terénních motocyklů, nyní bylo výslovně zakotveno, že odstup mezi jednotlivými třídami nesmí přesáhnout třiadvacet sekund. Pořadatelé si od toho slibovali jednak eliminaci přílišného taktizování ve vylučovacích jízdách, a jednak omezení náskoku slabších kubatur. Ty mívali náskok větší než jeden okruh, což mátlo nejen diváky, ale i časoměřiče. Spekulace, zda Oldřich Klaudinger byl v jednašedesátém skutečně první v cíli, se vedou čas od času až dodnes.

Tentokrát vyrazili třistapadesátky třináct vteřin po dvěstěpadesátkách. Pětistovky měly handicap šestadvacet vteřin, plochodrážníci devětačtyřicet. „Machač s třistapadesátkou měl už náskok skoro kolo,“ vzpomíná Antonín Šváb. „V zatáčkách byl skoro stejně rychlej‘ jako s pětistovkou, ale Josef Seidl ho nakonec dojel. Já potřeboval možná jen sto metrů a měl jsem ho taky.“

Třiačtyřicetiletý Josef Seidl se mohl radovat z aplausu osmdesáti tisícovek diváků, ale také z překrásné trofeje. Jaroslav Machač dosáhl svého životního výsledku při Zlaté přilbě. A Antonín Šváb, jehož dráha mezi plochodrážní hvězdy právě v Pardubicích odstartovala, konec konců také.

„Považoval jsem to za úspěch a poznal, že tyhle závody mi sedí víc než klasická plochá dráha,“ říká dnes. „Ještě když jsem se zúčastňoval přípravných táborů Závodu míru, se nám trenéři snažili vysvětlit všechny detaily, co dělat. A hlavně, že musíme přemejšlet. To bylo zvykem v atletice, ale v motorismu ne, tam nikdo nikomu neříkal, co má dělat. Ta technická stránka jízdy se nastudovala, ale já se snažil styl jízdy rozebrat.“

Ke svému cíli si volil své vlastní postupy. „Tenkrát manažeři nebyli,“ popisuje. „Požádal jsem mechanika, aby sledoval, co v tý poslední zatáčce dělá špička, třeba Fundin nebo Briggs. Snažil jsem se to rozebírat, abych se to naučil. Přemejšlel jsem, proč jsme dobří, ale na svět to nestačí. Speciálně u sebe jsem zjistil, že je to otázka ne fyzická, ale psychická. V mistrovství republiky to stačilo, ale když jel člověk se světovými jezdci, ne. Tam už člověk nesmí přemejšlet a musí to jet automaticky.“

Fatální defekt
Rok se sešel s rokem a v Pardubicích se chystal další ročník Zlaté přilby, poslední na travnatém ovále koňského závodiště. Antonín Šváb cítil, že by mohl své umístění z předchozího roku ještě vylepšit. V duchu pomýšlel i na blyštivou trofej a přípravu podřídil velikosti svých ambicí.

„Už jsem měl podporu továrny,“ přibližuje hlavní změnu sezóny 1963. „Připravili jsme se podle toho a udělali třírychlostní skříň. Musím pochválit Jardu Červinku, že to odsouhlasil. Hned nám bylo jasný, že to musí být rychlejší. Ta třetí rychlost měla výhodu, že jsem je moh‘ předjet po rovině.“

Jenže 15. září 1963 neviděl Antonín Šváb cíl ani ve vylučovací, ani v opravné jízdě. „Stala se chyba,“ připouští dnes. „Olej protíkal hlavní hřídelí převodovky až do spojky, což jsme neuhlídali. Byla to jednoduchá chyba, olej tekl drážkou hřídele a spojka prokluzovala. Na tom jsem vypad‘ v kvalifikaci a to byl ten problém. Jinak si myslím, že jsem měl doma zlatou přilbu, měli jsme to jasně rychlejší.“

Po debaklu divišovských motocyklů ESO v kvalifikaci v Mariánských Lázních roku 1961 se čeští závodníci nezúčastňovali evropského šampionátu na dlouhých oválech. Zlatá přilba od sezóny 1964 zakotvila ve Svítkově a Antonín Šváb se tak vrátil na dlouhé a travnaté dráhy až v osmašedesátém.

„Když jsme mohli jezdit s Lubošem Tomíčkem ven, jezdili jsme vyrovnaně se světovou špičkou,“ vzpomíná Antonín Šváb na evropský šampionát, jenž mu roku 1968 přinesl sedmou příčku. „Byla to smůla, kdybychom oba přešli jen na dlouhou, mohli jsme tam mít úspěchy, co já měl potom na tom ledě. Už nám ale bylo dost roků. Na tom ledě jsem to ještě stihnul, ale tady už ne.“

Po skončení své závodní činnosti působil Antonín Šváb jako zaměstnanec Motokovu ve Velké Británii. Po návratu se opět usedl za řidítka závodního motocyklu, jelikož Československo počátkem osmdesátých let zasáhl boom motocyklových sprintů na 400 metrů. Přitom oprášil myšlenku třístupňové převodovky, od níž si v třiašedesátém sliboval útok na zlatou přilbu, jenž se nakonec stala kořistí Antonína Kaspera.

„Vrátil jsem se z Anglie, viděl plakáty na dragstery,“ vzpomíná neuvěřitelně vitální muž, jemuž by nikdo nehádal jeho osm křížků. „To už mi bylo pětačtyřicet roků. První závod jsem byl třetí a chtěl jsem si vylepšit výsledky, tak jsem tu skříň jel. Dali jsme tam jiný převody, ale ten systém byl stejnej‘, jak jsem s ním jel tu Přilbu.“

Stejná touha po výsledku, která ho hnala do pedálů závodního kola a později ho zavírala do garáží a tělocvičen, stála za úspěchem i při dragsterech. „Nechci říkat, že to bylo mojí zásluhou, ale když jsem tu motorku prodal, staly se dragstery mistrovstvím republiky,“ usmívá se svým lišáckým způsobem. „Musel jsem to udělat. Tonda začal jezdit plochou dráhu a já se musel věnovat jeho výchově…“

14. Zlatá přilba Československa – Pardubice:
1. Josef Seidl (D) , 2. Jaroslav Machač (CS), 3. Antonín Šváb (CS), 4. Jan Brabec (CS), 5. Miloslav Souček (CS), 6. Borek Řípa (CS), 7. František Rón (CS), 8. Pavel Tůma (CS), 9. Antonín Hrach (CS), 10. Vlastimil Válek (CS), 11. Vladimír Dubšík (CS), 12. Bedřich Bendík (CS), ve finále dále startovali Martin Tatum (GB), Rudolf Havelka (CS), Antonín Kasper (CS), Alex Jacob (D), Milan Wagner (CS), Oldřich Klaudinger (CS), Ervín Krajčovič (CS) a Vlastimil Čížek (CS).

Foto: archív Antonína Švába a archív autora

Slaný – 15. dubna 1972
V sedmdesátých letech bylo výrazně obtížnější než dnes dostat se do šampionátu republiky jednotlivců. Uchazeč musel uspět ve vícestupňové kvalifikaci, aby mohl závodit v seriálu mezi absolutní československou špičkou. Stanout na pódiu v této společnosti na stupně vítězů byl ještě tvrdší oříšek k rozlousknutí. Miroslavu Rosůlkovi se podobný husarský kousek podařil před čtyřiceti lety, kdy na své domácí dráze ve Slaném skončil třetí. Šance na další pokračování vavřínové série ovšem vzala za své již druhý den v Chomutově, kde jeho mamince v nemocnici dokonce dali zprávu o jeho smrti.

Po rozjezdu třetí
V mistrovství republiky se Miroslav Rosůlek pohyboval již od devětašedesátého, tedy ve čtvrté kompletní sezóně jeho plochodrážní kariéry. V roce 1971 obsadil v seriálu desáté místo a musel do podzimní kvalifikace. V ní osm mužů spodní poloviny mistrovství republiky jednotlivců narazilo na osm postupujících z předkvalifikace. Do ní se dostalo nejlepších dvanáct z národní kvalifikace, předchůdkyně českého přeboru, a čtyři první z mistrovství Slovenska.

Miroslav Rosůlek v kvalifikaci dokázal uhájit svou příslušnost mezi elitní šestnáctkou tehdejšího Československa. „Přes zimu jsme se s Klokanem připravovali,“ nemůže nevzpomenout na svého velkého kamaráda Jana Klokočku, s nímž se natropili mnoho skopičin nejen v plochodrážních depech. „Tělocvična, Grand hotel a zase tělocvična, takhle střídavě probíhalo stmelení kolektivu. Na jaře bylo soustředění v Břeclavi, vedl ho Tonda Kasper a já postoupil do mistrovství světa.“

Zážitky z premiéry Miroslava Rosůlka ve světovém šampionátu však čtenářům magazínu speedwayA-Z přiblížíme při jiné příležitosti, i když s jeho nejlepším výsledkem v mistrovství republiky úzce souvisí. „Mistrák začal ve Slaným,“ drží se Miroslav Rosůlek tématu. „Všechno bylo špičkový. Byl jsem v psychický pohodě a sedělo mi to.“

Na asfaltové dráze to bylo samozřejmě znát. Po úvodním triumfu ho sice v rozjížďce s číslem šest porazil klubový kolega Zdeněk Majstr, avšak hrdina našeho vyprávění kontroval dalšími dvěma trojkami. V devatenácté jízdě vyhrál Jiří Štancl a Miroslava Rosůlka porazil ještě Jan Klokočka, dohánějící bodové manko po pádu v jedenácté jízdě.

Suma sumárum Jiří Štancl se se čtrnácti body vydal na zpáteční cestu na československý trůn, z něhož ho před rokem sesadil Václav Verner, a na němž měl zůstat sedět nepřetržitě až do roku 1981. Jan Holub, který jako jediný Jiřího Štancla dokázal v rozjížďce s číslem čtyři pokořit, skončil se dvanácti body. A přesně tolik měl na svém kontě i Miroslav Rosůlek.

„Rozjížděli jsme se s Honzou o druhý a třetí místo, on mě porazil a já skončil třetí,“ vybavuje si Miroslav Rosůlek okolnosti svého prvního vavřínového věnce v mistrovství republiky. „Po závodech byla bujará oslava. Dojel jsem domů do Knovíze, tam před hospodou stála šňůra lidí s roztaženýma rukama a zanesli mě dovnitř. Poseděl jsem s nima jen krátce, druhej‘ den se jel závod v Chomutově.“

Místo pódia cesta houkající sanitkou
Závody seriálu mistrovství republiky jednotlivců se konaly o víkendu. Po sobotním Slaným zamířil konvoj závodníků rovnou do Chomutova. „Tam byla hrozně rozbitá dráha,“ líčí Miroslav Rosůlek. „Moc se tam nejezdilo, bylo to rozsekaný a děravý. Ale já byl v pohodě a sedělo mi to. A závod jsem začal dobře.“

Rozjížďka s číslem tři uvítala v cíli jako prvního Miroslava Rosůlka, který se v jejím repete bez vyloučeného Václava Beera a zraněného Zbyňka Novotného, pomstil Janu Holubovi za porážku z předchozího dne. Vzápětí hrdinu našeho vyprávění odvedli Jiří Štancl s Václavem Vernerem. Ve dvanácté jízdě Miroslava Rosůlka porazil jen Zdeněk Majstr, s patnácti body suverén dne, v té třinácté byl před ním na metě pouze Milan Špinka.

„Do poslední jízdy jsem šel s osmi body,“ vrací se Miroslav Rosůlek o čtyři desítky let zpátky. V rozjížďce s číslem osmnáct mu dělali společnost Jan Verner, Petr Ondrašík a Stanislav Kubíček. Po vylétnutí pásky se na čele usadil Stanislav Kubíček. Miroslav Rosůlek jezdil druhý před Janem Vernerem, zatímco Petr Ondrašík měl pád.

„V posledním výjezdu v posledním kole jsem chytil díru,“ popisuje Miroslav Rosůlek vyvrcholení dramatu, v němž on sám měl sehrát takovou úlohu, v níž se herci nechávají střídat kaskadéry. „Motorka se zvedla na zadní, já se převrátil a zůstal ležet,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Těsně za mnou jel Honza Verner. Už se nestačil vyhnout. Stihnul jen zvednout motorku na zadní, ale drcnul do mě spodkem. Byl z toho nešastnej‘.“

Pro Miroslava Rosůlka musela na ovál přispěchat sanitka. „Nic si z toho nepamatuju,“ říká. „Měl jsem otřes mozku a roztříštěnou lopatku. Odvezli mě to špitálu a do rána mě nechali ležet jen na dřevě. Neměl jsem nic pod sebou a s tou lopatkou jsem musel ležet na zádech. Nemoh‘ jsem mluvit, šeptem jsem si řek‘ chlapovi, co ležel vedle, o bažanta. Když mi ho podal, naplnil jsem ho, že i přetejkal.“

Příliš živý nebožtík touží po reprezentační vestě
Pravé martýrium na Miroslava Rosůlka ještě čekalo. „Pak přišel zřízenec,“ vzpomíná slánský závodník na rub plochodrážního řemesla. „Říkal, a se posadím. Nesral se se mnou a trhal se mnou, že jsem viděl hvězdičky. Pak dorazil primář a byl vykulenej‘, že sedím.“

Zpráva o pádu se dostala do Knovíze. Starostlivá maminka Rosůlková se vydala za svým synem a do Chomutova jí vezl Zdeněk Majstr. „V nemocnici na bráně se ptala, kde leží Rosůlek,“ sděluje Miroslav Rosůlek zážitek, při němž tehdy nikomu rozhodně nemohlo být do smíchu. „Vrátnej‘ koukal do knihy a řek‘ jí, že Rosůlek v noci zemřel.“

Nebohá žena na něho vytřeštila zraky a v pochopitelném šoku se vrátil do vozu. „Čenda Majstrů řek‘ šel sám,“ líčí domnělý nebožtík po čtyřiceti letech. „Řek‘ tomu vrátnýmu, že to není možný, že mě odvezli ze stadiónu jenom se zlomenou lopatkou. Vrátnej‘ se podíval ještě jednou a zjistil, že se předtím splet‘ o řádek.“

Miroslav Rosůlek měl ovšem zcela jiné starosti, než sepisovat poslední vůli. „Za tejden jsem měl jet v Rakousku mezinárodní závod,“ svěřuje se muž, který si v chomutovské nemocnici už dlouho nepobyl. „Ředitel Baterie Slaný pro mě poslal svoji šestsettrojku a převezli mě do Slanýho. Ležel jsem tady asi tejden. Rozcvičovali mně ruku. Ale já ji sám ani nezved‘, ale myslel jsem na závody. Člověk byl blbej‘, říkal si, že to dopadne dobře.“

Mítink v Rakousku byl logicky ztracený, ale Miroslav Rosůlek prahnul po mistrovství světa. Reprezentační vestu si vysloužil poprvé v kariéře při již zmiňovaném soustředění v Břeclavi, které zakončil kontrolní závod. A slánský závodník ho vyhrál před Jiřím Štanclem a Karlem Voborníkem.

Kvalifikační kolo světového šampionátu v Gorzowě bylo na pořadu dne pět týdnů po osudném pádu v Chomutově. A skončilo mnohem hůře. Miroslav Rosůlek se vrátil s frakturou ruky po kolizi s Rakušanem Josefem Scharlem. Sezóna byla ztracená, v mistrovství republiky musel oželet červnové podniky na pražské Markétě a na Dlouhé louce v Českých Budějovicích. Vrátil se až počátkem července u svitavské Tabačky, aby nakonec v závěrečné klasifikaci obsadil desátou příčku.

„Bylo to moc brzy, dnes by člověk uvažoval jinak,“ komentuje svůj rychlý comeback na ovály po chomutovském pádu a zároveň slibuje, že na svou nešastnou premiéru v mistrovství světa pro čtenáře magazínu speedwayA-Z zavzpomíná zase někdy příště.

Mistrovství republiky jednotlivců 1972 – 1. závod Slaný:
1. Jiří Štancl (RH Praha) 14, 2. Jan Holub (České Budějovice ) 12+3, 3. Miroslav Rosůlek (Slaný) 12+2, 4. Zdeněk Majstr (Slaný) 11, 5. Petr Ondrašík (RH Praha) 11, 6. Jan Klokočka (Slaný) 10, 7. Milan Špinka (RH Praha) 9, 8. Miloslav Verner (Pardubice) 9, 9. Jan Verner (RH Praha) 8, 10. Stanislav Kubíček (České Budějovice) 6, 11. Václav Beer (Slaný) 5, 12. Miloš Duda (Kopřivnice) 5, 13. Jaroslav Lucák (Plzeň) 3, 14. Josef Plíšek (Kopřivnice) 2, 15. Václav Verner (RH Paha) 2, 16. Zbyněk Novotný (RH Praha) 1, náhradníci Jindřich Dominik (Kopřivnice) a Karel Voborník (Slaný) oba DNR.

Celkové pořadí mistrovství republiky jednotlivců 1972:

Poznámka: ze sedmidílného seriálu na oválech ve Slaném, Chomutově, Českých Budějovicích, Praze, Svitavách, Kopřivnici a Březolupech bylo započítáno pět nejlepších výsledků. Za umístění se dávaly mistrovské body dle klíče 20-17-15-13-11-10-9-8-7-6-5-4-3-2-1.

Foto: archív Miroslava Rosůlka

Nässjö – 5. března 1972
Když se Antonín Šváb v roce 1970 vrátil ze švédského Nässjö jako světový šampión na ledové dráze, to bylo slávy. Nebylo divu, protože v mistrovství světa do té doby nezvítězil ani žádný jiný československý plochodrážník, ani závodník z jiného odvětví motocyklového sportu. O to větší naději si všichni dělali napřesrok. Jenže to Antonín Šváb po nezaviněném pádu do světového finále v Inzellu nepostoupil. Ovšem v sezóně 1972 skončil se stříbrem a to paradoxně v době, kdy mu na prahu jeho čtyřicítky už věřil jen málokdo. Magazín speedwayA-Z se na okolnosti zisku titulu světového vicemistra podívá přímo s Antonínem Švábem, jemuž dodatečně gratuluje k jeho úterním osmdesátým narozeninám.

Z nejvyššího stupně do nemocnice
„Když jsem to vyhrál v sedmdesátým roce, další kvalifikaci jsem jel v Rusku,“ vypráví Antonín Šváb o událostech před čtyřiceti lety, jako by je prožíval dnes. Jeho semifinálová skupina měla na programu dva závody v Ufě a třetí v Moskvě. A náš reprezentant záhy poznal, že je skutečně úřadujícím ledařským králem modré planety.

„Poznal jsem, že jezdci respektujou, když je někdo mistr světa,“ říká Antonín Šváb, jehož v sezóně 1971 čekal v tehdejším Sovětském svazu ještě seriál přípravných závodů. „Odstartoval jsem a oni se ani tolik nesnažili. Byl tam Aleksander Ščerbakov. Byl dobrej‘, rychlej‘, ale jel na víc, než měl. Skamarádil jsem se s ruským trenérem Vsevolodem Nerytovem. A on mi říkal, a si na něj dám pozor. Že sice jede dobře, ale zřejmě víc, než na co má. A pár kluků už sundal.“

Aleksander Ščerbakov byl nominován do stejné semifinálové skupiny mistrovství světa. „Uvědomoval jsem si varování Nerytova, dával si na něj bacha, ale skutečnost byla jiná,“ povzdechne si Antonín Šváb. „Faktem je, že první závod jsem vyhrál tak lehce jako nikdy předtím. Druhej‘ a třetí byli Švédové.“

Antonín Šváb, Conny Samuelsson a Kurt Westlund na stupních vítězů představovalo něco, co se v centru ledařské super mocnosti prostě nemohlo líbit. „Pro Sověty to bylo velký zklamání,“ vybavuje si Antonín Šváb. Ten si ovšem jako jeden z mála uvědomil, že takový výsledek není rozhodně samo sebou.

„Prošel jsem si pěšky tra a díval se, jak to vypadá,“ odhaluje příčiny. „Někdo přemejšlel, protože finále bylo v Inzellu a tak pochopitelně změnili tvar podle toho. Roviny jsou blíž u sebe a tím vznikají ostřejší zatáčky. Ale v SSSR jezdili na normálních stadiónech, kde byl tvar dráhy nechanej‘. Někdo si uvědomil, že je to pro Rusy nezvyk a chtěl jim vyhovět, aby se to naučili.“

Jenže zkušeným soupeřům to šlo mnohem více k duhu. „Sověti vyhořeli, čtvrtý místo pro ně bylo zklamání a šlo jim i o postup,“ přibližuje Antonín Šváb atmosféru po prvním závodě v Ufě. „V neděli jsem si procházel dráhu a zjistil, že je zpátky na tom typicky ruským, což docílili změnou vnitřní lajny. Ty nájezdy byly potom jako na normálních drahách. Díval jsem se, jak to najet, viděl jsem, že je to jiný, začal jsem odhrabávat sníh z lajny a zjistil to.“

Antonín Šváb se okamžitě se svým objevem svěřil Josefu Mičánovi, který s ním byl v Rusku jako vedoucí výpravy. „Když se tohle udělá, je pořadatel povinnej‘ udělat novej‘ trénink,“ zdůvodňuje Antonín Šváb své počínání. „Pepík nechtěl dělat zmatky. Říkal, že jsem vyhrál, že o nic nejde. Byl tam i Milan Špinka, ale počítalo se, že já postoupím.“

Nedělní závod tak začal bez tréninku. „První jízdu jsem vyhrál, ale v další blbě odstartoval,“ vypráví Antonín Šváb. „Protočilo se mi to na startu a já byl až čtvrtej‘. Předjel jsem dva a byl u toho Ščerbakova. Ščuchli jsme se a já to odnes‘, že jsem spadnul a někdo mi přejel nohu. Měl jsem ji roztrženou nad patou. Ve špitálu mi to dali do sádry.“

Život začíná ve čtyřiceti
Semifinálový seriál pokračoval o tři dny později v Moskvě a Antonín Šváb se o světové finále hodlal poprat i s poraněnou nohou. „Říkal jsem si, že tam musím zajet,“ zní odhodlání z jeho hlasu ještě po více než čtyř desítkách let. „Ale hned v první jízdě mi prasknul primerák a já věděl, že je to hotový. Snažil jsem se pomoct Milanovi s tím, že já budu v Inzellu náhradník. Počítal jsem, že se to třeba nějak udělá a já pojedu místo někoho.“

Leden se přelomil v únor, nejkratší měsíc byl hnedle pryč, přišel počátek března a finále v Inzellu. Noha se Antonínu Švábovi zahojila a zdálo se, že se našlo řešení, jak by mohl přece jenom být v hlavní šestnáctce. „Venca Verner sám říkal, že mě to nechá,“ přibližuje Antonín Šváb. „Byl nemocnej‘, ale místo něj by postoupil někdo z jeho švédský skupiny. Němci byli pro, abych jel já, protože by to bylo lepší pro diváky. Venca s tím počítal a na rozpravě nahlásil, že nepojede, a že bych jel já. Ale vedoucí Sovětů s tím nesouhlasil, šlo mu o výsledek. Tím pádem byl Venca zase zdravej‘, samozřejmě (smích).“

Roli české jedničky převzal devatenáctiletý Milan Špinka, který při svém debutu v mistrovství světa na ledové dráze vybojoval bronzovou medaili. Svůj díl na ní ovšem měl také Antonín Šváb. „Milanovi ve třetí jízdě něco nevyšlo,“ vypráví. „Řek‘ jsem, a sundaj‘ můj motocykl. Měl jsem červenej‘, Rusové jezdili na stříbrnejch‘. A když jsem v Rusku vyhrál, psali v novinách, že mám tovární motocykl.“

Milan Špinka stál na pódiu, ale Antonín Šváb si tehdy z Inzellu odvezl zcela jasný dojem. „Měl jsem pocit, že bych musel zajet ještě líp než v tom sedmdesátým,“ netají se. Nezbylo však, než medailový sen odložit ještě o další rok. Čtyřicítka se však hlásila ke slovu. Doby ledařských veteránů, z nichž dodnes poskytuje nejlepší příklad Per Olof Serenius, byla ještě daleko v nedohlednu. Před čtyřiceti lety se Antonín Šváb svěřoval novinářům, že mu věk sice nikdo nahlas nepřipomínal, ale bylo to okolo něho cítit.

Po nešastném vyřazení v jednasedmdesátém měl ovšem pocit, že na ledech zůstal ještě něco dlužný. Pustil se do intenzivního tréninku. Každý den cvičil, hodně běhal a plaval a nakonec svou fyzickou kondicí předčil mnohem mladší soupeře.

Výsledky se záhy dostavily. Na domácích rybnících mu sice premiérový titul mistra republiky sebral Milan Špinka, avšak nepočítáme-li postup Jana Vernera v roli náhradníka, do finále se z československých reprezentantů probil pouze Antonín Šváb. „Říkal jsem si, že se udělá výsledek,“ shrnuje svůj postup dnes.

Rozhodčí se nenechal přechytračit
Finále mistrovství světa se v roce 1972 konalo opět ve švédském Nässjö. Pro Antonína Švába ovšem nezačalo optimálně, protože během tréninku hned třikrát upadl. Příčina přitom byla kuriózní a spočívala v přídavné příčce, která byla přivařená na zadní díl rámu, která měla celou konstrukci původně zesilovat.

„Chytlo se to o led, možná sem tam dal blbě nohu nebo co, nevím,“ vzpomíná hrdina našeho vyprávění. „Přemejšleli jsme nad tím a přišli na to, že jsem si nohou přizved‘ kolo a to ztratilo kontakt. A motor se dostal do vysokých otáček. Rychle jsme sháněli někoho, kdo by to zavařil, že to zúžíme. Chtěl jsem se na tom ještě jednou svézt, ale to už nešlo, což chápu, protože by se rozbil led.“

Švédský ovál však Antonínu Švábovi opět kromobyčejně seděl. „Měli jsme pochybnosti, ale když jsem na tom startoval, bylo to dobrý,“ říká. Své první dvě jízdy proměnil ve vítězství. „Tušil jsem, že výsledek by moh‘ bejt‘ podobnej‘ jako v sedmdesátým. Tra mi dost seděla a já si říkal, že chci zase vyhrát.“

Jenže prubířský kámen mu přichystala třetí série, kde se Antonín Šváb setkal na roštu s rovněž neporaženým Gabdrachmanem Kadyrovem, jenž se mohl chlubit už čtyřmi světovými tituly. „Byla to moje chyba,“ přiznává náš reprezentant. „Chtěl jsem zachytračit a snažil se udělat letmák. Stál jsem na přípravný čáře a dostal pokyn popojet na startovní linii. Snažil jsem se tam bejt‘ poslední. Díval jsem se na ostatní a když jsem byl od pásky asi dvacet centimetrů, odstartovalo se. Neměl jsem tam plyn. Než jsem ho tam dal, byli asi třicet metrů daleko. Ty dva jsem ještě dojel, ale Kadyrov byl pryč. Rozhodčí to udělal správně, ale já na to doplatil.“

Přitom Antonín Šváb nebyl rozhodně bez šancí ruského ledařského krále porazit. „Nechci se chlubit, ale faktem je, že jsem byl stejně dobrej‘ jako špičkoví Rusáci,“ svěřuje se, aby své tvrzení vzápětí podpořil pádným argumentem. „Rok před sedmdesátým jsem byl čtvrtej‘. Kamarádil jsem se s Nerytovem a ptal jsem se ho, kolikátej‘ můžu bejt‘. A on říkal, že klidně druhej‘, třetí nebo pátej‘. Že musím počítat, že jedu proti pěti stejně dobrejm‘ jezdcům jako jsem já.“

Za těchto okolností rozhodovala o úspěchu každá maličkost a Antonín Šváb vymyslel speciální fígl na start. „Vyhrál jsem v Rusku dost volnejch‘ závodů,“ přibližuje svou fintu. „Díval jsem se na starty, ty jsou dost rozhodující. Vymyslel jsem způsob startu jako později na dragsteru. Měl jsem plechovou botu i na pravý noze. Nohy za sebou, špičky dolů. Vytvořil jsem si lyžinu pro motocykl. Neubral jsem, že jsem to držel nohama a tělem. Divím si, že si toho nikdo nevšim‘. A neokoukal, že mám zvedlý přední kolo a jedu s tím třicet, čtyřicet metrů, kdežto každej‘ jinej‘ ubere. Plechový špičky na obou botách byly po závodech úplně prodřený!“

I když Antonín Šváb v Nässjö rozhodující rozjížďku prohrál, přesto mu deset tisícovek diváků sledujících závod za mírného mrazu a poměrně silného větru zatleskalo coby novému vicemistru světa. Po bronzové medaili z roku 1966, legendárním světovém titulu v sezóně 1970, do jeho sbírky přibylo rovněž stříbro.

Mistrovství světa na ledové dráze 1972
1. Gabdrachman Kadyrov (SU) 15, 2. Antonín Šváb (CS) 13, 3. Vladimir Paznikov (SU) 12+3, 4. Bernt Hörnfeld (S) 12+2, 5. Konstantin Demachin (SU) 11, 6. Jurij Dudorin (SU) 8, 7. Vladimir Cibrov (SU) 7, 8. Jurij Dubinin (SU) 6), 9. Hans Johansson (S) 6, 10. Kurt Westlund (S) 6, 11. Sture Wattman (S) 5, 12. Conny Samuelsson (S) 5, 13. Vladimir Čekušev (SU) 5, 14. Jan Verner (CS) 4, 15. Sven Sigurd (S) 3, 16. Lennart Eriksson (S) 1.
Poznámka: Jan Verner se z Inzellu kvalifikoval původně jako náhradníka, ale startoval místo Vladimira Smirnova.