Archiv pro rubriku: Historie

Historie

Radek Hutla začal brát plochou dráhu vážně až v době české ledové renesance

Dnes, když se v mistrovských kláních stopětadvacítek mohou prohánět devítiletí kluci, nemusí být výjimkou, když se závodníci mohou chlubit rozsáhlou sbírkou medailí z českých šampionátů už ve věku, kdy si jejich o generaci starší předchůdci mohli o závodění nechat maximálně jen snít. Radek Hutla se své první medaile dočkal až letos ve svých čtyřiačtyřiceti. I když ve svém vyprávění, které navazuje na příběh jeho otce Václava publikovaný minulý týden, čtenářům magazínu speedwayA-Z vysvětlí, že před renesancí českých ledů v uplynulých letech uplatňoval vůči ploché dráze spíše socialistický přístup.
Dlouhé a přerušené čekání na příliš krátkou škvárovou kariéru
„Fakt si nepamatuju, jak to začalo,“ vraští Radek Hutla čelo při snaze vzpomenout si na své první motocyklové pokusy. „Měl jsem upravenýho Maneta jako plochodrážku. To mně bylo snad deset, nevím. Problém byl, že na závodění jsi musel mít řidičák. Já se kolem těch čtrnácti, patnácti motal pořád okolo stadiónu Zlatý přilby. A víš, jaký to je, když jen stojíš a čumíš. Vyprd‘ jsem se na to. S klukama jsme založili kapelu a do osmnácti hrál.“

Jenže plochodrážní bacil nedal pokoj. „V osmdesátým sedmým jsem zase začal s plochou dráhou a nechal kapelu,“ vypráví Radek Hutla. „Akorát jsem stih‘ kvalifikaci v juniorech, aby mě vzali na vojnu do Racku.“

Předkvalifikace mistrovství republiky juniorů pro rok 1988 se konala v polovině září předchozího roku na pražské Markétě. O postup do dvou semifinálových skupin se tehdy pralo dohromady čtyřiačtyřicet závodníků, přičemž cesta dál vedle pouze pro čtyřiadvacet z nich. Devět dalších se mohlo těšit z postů náhradníka, zatímco ostatní byli bez milosti vyřazeni.

Všichni přítomní byli rozděleni do tří skupin, které jely svůj samostatný závod. Ze známějších jmen zaujme především Robert Ráliš, který se dnes podílí na organizaci libereckých závodů, či trojkoaliční kouč František Liebezeit, kteří tehdy své závody vyhráli.

Žarnovický Ján Mesiárik, jenž se letos vrátil na ovály s plnou parádou, byl v béčku druhý právě za Františkem Liebezeitem, s nímž se v červnu potkal na veteránském mítinku v Žarnovici. Postoupili rovněž Robert Růžička, nynější ledař, či liberecký Petr Grolmus, který dodnes chybí jen na málokterém významném závodě u nás. Jeho tehdejší klubový kolega Roman Doleček, který spolu s Vladimírem Kalinou opečovává motocykly Filipa Šitery.

Hrdina našeho vyprávění tehdy skončil devátý ve skupině A, avšak i v úloze náhradníka se pro něho příležitost v semifinále juniorského šampionátu 1988 našla. V konečném součtu po závodech v Březolupech, Svitavách a Žarnovici skončil třináctý, shodou okolností o jeden bod před svým současným rivalem z ledového kolbiště Robertem Růžičkou.

„Krásně jsem přežil vojnu,“ kvituje své působení v pardubickém Racku Radek Hutla, jehož hlavním závodnických chlebem byly přece jenom motocyklové sprinty. V nich se po boku svého otce Václava pravidelně objevoval již od dětství. Jeho krátkodrážní kariéra byla ovšem krátká.

Nebylo divu, na sklonku osmdesátých let fungovaly v Pardubicích hned tři kluby. A když se zjara 1988 konal premiérový ročník Poháru velitele leteckého svazu, šestadvacetičlennou startovní listinu dokázali zaplnit pouze místní závodníci. Na Radka Hutlu zbylo v podniku organizovaném stylem Zlaté přilby jen místo náhradníka.

„Mně to nešlo,“ říká kriticky na adresu svého působení ve světě speedway. „Pořád jsem padal. Ale když jsem jel druhej‘, říkal jsem si, proč bych dojel druhej‘, když můžu bejt‘ první.“ V dubnu 1989 si zopakoval si své působení v roli náhradníka při Poháru velitele leteckého svazu a v Březolupech se neúspěšně pokusil kvalifikovat do českého přeboru.

„Nejdřív jsem dělal tři nuly,“ vybavuje si březolupský mítink. „Potom jsem vyhrál stylem kamikadze v tý největší hlubině kolem prken. V poslední jízdě jsem jel druhej‘, ale chtěl jsem vyhrát. Nevyšel mi ale stejnej‘ styl a šel jsem do prken.“ Krákodrážní kariéra přeloučského závodníka se už blížila svému konci. Na prvního máje se jediným bodem poprvé a naposledy zapsal do české ligové historie, když nastoupil za Racek v nižší soutěži ve Mšeně.

„To byl můj poslední závod,“ vzpomíná dnes. „Dvakrát jsem upad‘ z druhýho fleku, protože jsem chtěl bejt‘ první. Utrh‘ jsem si vazy v kotníku. Bylo to už potřetí a doktoři mi řekli, že ještě jednou a už to nedaj‘ dohromady. Pak za mnou přišel sám Evžen Erban, a se na to vykašlu. Ty dva roky v Racku byly nádhera, vůbec jsme nebyli v kasárnách. Ke konci vojny jsem už tři měsíce ani nezávodil. Jezdil jsem po závodech jako mechanik a všem ve vrcholu ple kola.“

Neméně krátká ledová mezihra
Když se Radek Hutla vrátil z dvouleté povinné vojenské služby, plnil se svým otcem Václavem nejen startovní, ale především výsledkové listiny motocyklových sprintů. Poskládali si však také motocykl na ledovou dráhu a ježděním na něm si zkracovali dlouhou zimní přestávku. A Radek Hutla zasáhl do československého šampionátu už v zimě 1990.

„Na podzim osmdesát devět jsem přišel z vojny,“ vybavuje si. „A hned v devadesátým se jely ledy ve Svratouchu. Člověk netrénoval, motorka se vytáhla z kůlny. Netrénoval jsem, fyzička žádná a hned se jelo na závody.“

Nicméně pro otce a syna Hutlovy byly na počátku devadesátých let stěžejní přece jenom motocyklové sprinty. „Ledy byly jen okrajovka, jen se svýzt i v zimě,“ souhlasí Radek Hutla. „Žádnou váhu jsem tomu nedával. Reprezentanti byli tehdy jasný, na mě se koukali skrz prsty.“

Přitom už roku 1991 ve druhém závodě ve Svratouchu ukázal drápky. „Dvě jízdy jsem vyhrál a předjel i Jirku Petráska,“ vzpomíná. „Chudák upad‘ a přejel si rameno, takže nemoh‘ škubat. Ale měli jsme k tomu trošku socialistickej‘ přístup.“

Tento termín si žádá bližší vysvětlení. „Aby se nám s tátou líp šlo na nástup, sundali jsme si chrániče na kolena, který tehdy byly udělaný z gumy,“ nabízí Radek Hutla jeden příklad. „Pak se jely závody, vlítnul jsem do nájezdu a koukám, proč mě bolí koleno. A kurňa nebyl tam chránič. Nebo jsme seděli s tátou ve Svratouchu na břehu, koukáme na závody a táta se najednou ptá, proč jedou jenom tři. Měl tam jet on, jenže ho nikdo nesháněl a my k tomu měli ten socialistickej‘ přístup. Jak říkám, byli jsme kingové na dragsterech a ledy byly jen doplňovačka. Za rok jsme na motorce udělali jen to, že se nafoukly kola a to bylo všechno.“

Nicméně počátkem devadesátých let nebyla pro ledovou plochou dráhu zrovna optimální podmínky. „Vezmi si, jak málo se toho jelo,“ připomíná Radek Hutla malý počet závodů a mírné zimy 1994 a 1996, kdy se u nás nejely ledy vůbec. „V šestadevadesátým jsme jeli naposledy. Rok potom nás do Kopřivnice ani nepozvali, až potom jsme se dozvěděli, že vůbec byly nějaký závody.“

V dvojdílném mistrovství republiky 1996 se Radek Hutla objevil pouze v úvodním klání ve Svratouchu. „Netrénoval jsem, byl bez fyzičky a rovnou přijel na závody,“ ohlíží se o šestnáct let zpátky. „Chtěl jsem náhradníka, ale najednou přišel startmaršál Živný, že mi posílají třináctku. Tak říkám ‚pěkně děkuju‘. Udělal jsem pět nul.“

V tomto případě ovšem Radka Hutlu nechala pamě na holičkách, protože se do historických análů zapsal třemi body. Celkově skončil šestnáctý. „Profesionální přístup jsme tehdy měli jenom k drakům,“ připomíná, že motocyklové sprinty byly v žebříčku hodnot skutečně na prvním místě. Jenže to se mělo záhy změnit.

První ledová medaile ve čtyřiačtyřiceti
Radek Hutla se svým otcem kralovali českým dragsterům a neváhali dokonce vyrazit ani na evropský šampionát. Avšak motocyklové sprinty čekaly chmurné časy. „Jak to vzala Kneblová, zkurvila to celý,“ nebere si Radek Hutla vůbec žádné servítky při hodnocení činnosti nové šéfky disciplíny. „Celá špička, co předtím něco jela dvacet let, toho během dvou let nechala. Zbyli jenom ti, co si hrajou na závodníky. Řehounek to vydržel nejdýl, ale na něho vymysleli, že jede jinou kategorii. Když jsme dali protest na AČR, řešila to zase Kneblová. Byly tam podvody, aby pokaždé vyhrál její manžel, tak jsme skončili taky.“

Odstrkat dragstery s dvouválcovými motory vlastní konstrukce do garáže ovšem nešlo jen tak. „Jednou se udělalo, že se závody nepojedou pod AČR, ale pod ÚAMK,“ vypráví Radek Hutla. „Jenže všichni první byli zase tři Hutlové, což se opět nelíbilo, takže jsme se na to taky vysrali. Celou sezónu jsme naposledy jeli v roce 2005, od tý doby jsme závodili jenom v Kolíně, byli jsme tam ještě předloni.“

Renesance českých ledů přišla jako na zavolanou. Jan Pecina se svým týmem měl v únoru 2009 připravený ovál na louce vedle Mlékárenského rybníka v Osečné a těšil se na vyvrcholení domácího šampionátu jednotlivců. To ovšem bylo zrušeno, jenže vousatý Severočech nechtěl nechat dílo svých přátel roztát jenom tak. A proto operativně zorganizoval alespoň ledařskou show o pohár starosty. Startovní listinu zajistili borci, kteří se měli do historie zapsat až v následujících letech. A mezi pozvanými nechyběl ani Radek Hutla.

„Chtěl jsem klukům v Osečné pomoct,“ přibližuje svůj comeback do světa levých zatáček. „Pecka mi půjčil motorku, ta moje původní už visela v mojí hospodě Na Růžku v Přelouči.“ Nicméně od té doby se Radek Hutla věnuje ledové ploché dráze naplno. A dokonce se objevil i v mistrovství světa. „Reprezentaci jsem spíš utrpěl, ale je to pravda. Tam ti nevyjde jeden závod a jsi tam, kdes‘ byl rok předtím.“

V současné době je už onen socialistický přístup minulostí. „Asi jsem už trošku dospěl, že když něco dělám, snažím se to dělat pořádně,“ filozofuje Radek Hutla. „U tohohle se to nedá flákat. Loni jsem jel první závody v Polsku. Dojel jsem třetí a to jsem si tam dal ještě na držku. První tři jízdy jsem vyhrál, ve čtvrtý si ustlal a pohmoždil si krk. Pak jsem si řek‘, že to zkusím i s tím krkem. A ono to šlo a zase jsem vyhrál.“

Plochodrážní vrchol Radka Hutly přišel až letos v jeho čtyřiačtyřiceti letech. Se synem Lukášem vyhráli promočený závod v Kopřivnici a stali se vicemistry republiky v soutěži družstev. A to sezóna začala pohmožděnou rukou při tréninku na Hamru na Jezeře.

„Letos jsem spokojenej‘, ani jsem to nečekal,“ netají se Radek Hutla, přičemž na stranu negativ klade jen čtrnácté místo ze semifinále mistrovství světa v ruské Luchovicy. „Akorát to mistrovství světa se trošku posralo. Jenže kvůli teplé zimě se předtím nedalo vyzkoušet vůbec nic. A škoda, že jsem si před tím prvním závodem v Růžený udělal tu ruku. Bodíků mohlo bejt‘ víc, ale medaile je a to je dobrej‘ pocit.“

Bodů ovšem mohlo být více také při šampionátu jednotlivců. „Ty jsem posral,“ připouští Radek Hutla. „Vyšrouboval se šteft na spojce, motorka jen řvala, ale nejelo to. Polák mi vždycky ujel na rovince, já ho zase vzal v zatáčce. Nějak mi to tam nešlo, ani mě to nebavilo. Nebyl jsem tam ve formě.“

Přitom se nevědomky pohyboval dokonce před slavným Franzem Zornem. „Když to pode mě prdnul, teprve jsem viděl, jakej‘ to moh‘ bejt‘ skalp,“ lituje ještě dnes. „Myslel jsem, že to je Ebner, Zorn jel totiž zrovna na jeho motorce. Je to profík, počkal si. Když mě podjel, držel jsem se ho a snažil se jet podle něj. A čuměl jsem! Když jsem vlít‘ do zatáčky, lek‘ jsem se, kolik plynu tam mám. Bál jsem se, že se tam nevejdu. Ale ono to šlo. Tak mám, co dohánět!“

A co plánuje přeloučský ledař napřesrok? „Když shodím deset kilo, zrychlím,“ směje se. „Když bude led, uspořádám zase závody v Mělicích.“ Další plány však musel měnit. „Chtěl jsem jet na soustředění do Švédska aspoň na deset dnů,“ svěřuje se. „Ale tím, že z kvalifikace mistrovství světa udělali jeden závod, nám vzali motivaci. A tak jsme si s Peckou řekli, že na to serem‘.“ Jasné je, že pokud počasí dovolí, nastoupí v týmu opět se svým synem Lukášem, i když zpočátku plánoval spojení s Janem Pecinou. Jenže Lukáš Volejnik by měl nakonec startovat po boku Jana Klauze místo syna Petra a nejmladší z klanu Hutlů by zůstal bez kolegy.

Umístění Radka Hutly v šampionátech ČR na ledové dráze:

jednotlivci:    
1990 Svratouch: 14.
1991 Svitavy, Svratouch: 12.
1992 Svitavy, Svratouch: 16.
1993 Kopřivnice, Svratouch, Svitavy: 15.
1996 Svratouch, Svitavy: 16.
2011 Růžená, Hamr, Hamr: 6.
2012 Hamr: 11.
 
družstva:    
2010 Hamr, Růžená, Hamr: 5. (+ Petr Klauz)
2011 Hamr, Mělice, Růžená: 5. (+ Lukáš Hutla)
2012 Růžená, Mělice, Kopřivnice: 2. (+ Lukáš Hutla, Markus Jell)


Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Petr Makušev, Michal Kohout, Eva Palánová a archív Radka Hutly

Historie

Václav Hutla měl plochodrážní část své závodnické kariéry rozdělen na etapy

Zima 2010/2011 byla vůči českým ledařům náramně štědrá. Po třech závodech mistrovství republiky jednotlivců a stejnému počtu kol šampionátu družstev pořádali v Hamru na Jezeře rozlučkový závod o stříbrnou přilbu, kterou promptně zhotovil Jan Pecina. Jak už to při takových příležitostech bývá, za řidítka ohřebovaných speciálů se dostali i mechanici. Muž v zelených montérkách však svým počínáním na zamrzlé ploše dával najevo, že by se rozhodně neztratil i mezi regulérními závodníky, i když jsem přijel hlavně jako mechanik svého vnuka Lukáše. Dostal se až na stupně vítězů, by ho zezadu sestřelil méně zkušený soupeř. Jakby také ne, Václav Hutla sice dosáhl nejvíce coby pilot motocyklového dragsteru, avšak plochá dráha a to nejen ledová pro něho v minulosti rozhodně nebyla neznámým pojmem.
Dlouhé čekání na ostrý začátek kariéry
„To bylo dávno,“ povzdechne si Václav Hutla nad otázkou, kdy poprvé zasedl za motocyklová řidítka. „Otec mi koupil Sachse, motokolo o obsahu 98 ccm.“ Na něm podniknul své první krůčky a první kola na vesnickém dvoře kolem dřevníku. Avšak k závodění bylo ještě daleko. A cesta k němu ani zdaleka nepřipomínala hladkou a rovnou dálnici.

„Závodění bylo průser, musel jsi mít řidičák,“ připomíná přeloučský matador, že legislativa brzdila tehdejší plošinářské benjamínky mnohem účinněji než věk. „Nebylo mi vůbec nic platný, že jsem od čtrnácti chodil k Havelkovi do dílny.“

Nicméně nikdy se nic nejí tak horké, jak se na první pohled zdá. „Nadšení tady bylo, u strejce v regálu vrak motoru z Nortona z roku 1926, Havelka dodal vyřazený rám a kola a tak jsem s tátou přes zimu postavil v obýváku motorku,“ popisuje Václav Hutla svůj první plochodrážní speciál, v pardubickém klubu zvaný buchar, který byl o dvacet let starší než on sám. „Na něm jsem se svez‘ občas při tréninku na dráze na zodpovědnost Havelky, ale stejně dokud ti nebylo sedmnáct, byl jsi bez šancí. Zato strniště v okolí vesnice to bylo pré.“

Vysněné narozeniny se naštěstí blížily hodně rychle. „Pak mi Havelka nechal postavit motorku z nějakýho šrotu, co přišel z Domu armády,“ pokračuje dál ve svém vyprávění. „Jenže se objevil maník, že by chtěl jezdit plochou dráhu. A já zase stál.“

Přitom jediné, co kariéře Václava Hutly v polovině šedesátých let bránilo, byla právě jenom příležitost. „Řidičák jsem udělal a licenci mi z Hradce přivezli,“ popisuje. „Jenže ten chlapík pálil za Špinkovou dcerou. Chtěl se svýzt a ukázat se. Dopadlo to tak, že upad‘ pětkrát za závod a já nejel. A tak jsem se nasral a tři roky nejezdil. Dělal jsem v kolchoze, chodil za holkama, takže na motorky nebyl čas.“

Nicméně ruce svrběly. „Až ve třiadvaceti, kdy jsem už byl ženatej‘ a měl dva kluky, jsem přišel za Havelkou, že bych zase začal,“ dostává se Václav Hutla k opravdovému počátku své aktivní kariéry. „Bylo ale mraky lidí a málo závodů, družstva se jely a nejely. V roce 1969 se vůbec netrénovalo a až v tom sedmdesátým jsem začal pořádně.“

Starým pořádkům československé ligové soutěže, jejíž vyšší divize naposledy nesla název 1. liga, zvonila hrana. Pardubice rozhodně čekaly lepší časy ve vzdálenější budoucnosti. V tabulce skončily poslední, když jejich jediné dva body šly na vrub zářijové výhry nad Ústím nad Labem ve Svítkově.

„Dva lidi skončili, trénovalo se fest a já konečně jel pár závodů,“ vzpomíná Václav Hutla, který v sezóně 1970 prožil rovněž debut na mezinárodní scéně. „Zlatá přilba jela na zájezd do Gdaňsku. Naše úderná dvojice byla Evžen Erban a Miroslav Rosůlek. Já jel s Karlem Buřičem, ten mi dal v tréninku za dvě kola celou rovinu.“

Trénink je ale trénink a chleba se láme až při vlastních závodech. „Trefil jsem se do startu,“ vybavuje si Václav Hutla svou první rozjížďku. „Udělal jsem dva body, a jestli mě neklame pamě, tak to byla jediná jízda, která neskončila 5:1. Jarda Machačů mě učil jezdit lajnu a já jí v tom Gdaňsku jezdil, ale neuměl jsem jezdit ve víc lidech na dráze. Ve druhý jízdě jsem čekal na zelený světlo. To ale nebylo, protože Poláci vyčuchali, že jsem od startu na ně dobrej‘.“

Ledový debut na Matičním jezeře skončil ještě před jeho začátkem
V průběhu sezóny 1970 se zdálo, že se Václav Hutla dostal na správnou cestu. „Začal jsem se dobře vyvíjet,“ souhlasí dnes po čtyřiceti letech. „Ale motorka nebyla nic moc a závodů jsme měli málo.“ Ještě než začala škvárová kampaň, dostal se Václav Hutla poprvé do bližšího kontaktu s ledovou dráhou.

Po čtrnácti letech od posledního závodu na Pohránovském rybníku se pardubické publikum mohlo v neděli 11. ledna opět vypravit za atraktivní podívanou, kterou produkovali muži v sedlech ohřebovaných speciálů.

„Chtěl jsem se svýzt,“ říká Václav Hutla, jehož syn Radek shodou okolností vrátil ledy na Pardubicko až loni v Mělicích po více než čtyřech desetiletích. „Jarda Machač tehdy dělal ve zbrojovce v Přelouči, já taky a on mě vzal pod patronát. Měl starej‘ rám, takovej‘ úplně ničemnej‘, pak měl jednu horší a jednu reprezentační motorku.“

S jeho pomocí se Václav Hutla začal chystat na svůj ledařský debut. „Dal mně rám, gumy, hřebíky, za motorku totiž bylo tři sta korun startovný, který jsem mu odved‘. No, a v tý době to byla vejplata asi za tejden. Podle nejlepšího vědomí jsem v kuchyni nabouchal vyřazený krátký hřebíky do gum,“ popisuje hrdina našeho vyprávění. „Před závodem jsem se svez‘ u nás na slepým rameni Labe. Kluci, co tam hráli hokej, se na chvíli uhnuli. Hned ve druhým kole jsem hodil koleno, moc se mi to líbilo, na hladkým ledě sranda. A tak jsem přijel hrdinsky na Maák, že to v neděli vyhraju.“

Jenže ledový povrch měl daleko k ideálu. „Dráha byla po těch jejich trénincích rozsekaná na mraky,“ kroutí hlavou nad svým tehdejším počínáním. „Já jezdil, debil mladej‘, smykem tak dlouho, až mi to ustřelilo. Zlomil jsem si kličku a lopatku, bylo po ledový sezóně a já musel doma manželce přísahat, že ledy už nikdy nepojedu.“

Díra v přilbě a hlavně manželka řekli ne
Jak už bylo řečeno, škvárová kariéra Václava Hutly pokračovala. V sezóně 1971 prošla československá soutěž družstev jednou ze svých zásadních změn. Vyšší liga se přejmenovala na extraligu, zatímco ta nižší po ní podědila název první liga. Především se však ke slovu dostal rozpis pro čtyřčlenná družstva, známý ze světového šampionátu, s nímž se ovšem u nás na ligové bázi experimentovalo již počátkem šedesátých let.

„Závodil jsem na škváře, tenkrát jezdili všichni všechno,“ svěřuje se Václav Hutla. Pardubice po tristním průběhu předchozí sezóně spadly do první ligy, kde byly zařazeny do skupiny B společně s Bratislavou, Žarnovicou a Březolupy. Systém čtyřčlenných družstev však ukázal své nedostatky, což je poučné i v dnešní době, kdy se objevují hlasy po jejich comebacku na extraligovou scénu.

Závody plánované na konec dubna do Bratislavy a Břeclavi musely být kvůli špatnému počasí zrušeny. Odjely se v náhradních termínech v Žarnovici a Pardubicích vždy den před řádně naplánovaným mítinkem. Celá ligová skupina se smrskla na dva závodní víkendy na dvou stadiónech.

Václav Hutla přitom může sloužit jako učebnicový příklad, co to pro závodníky znamenalo. „Závodů bylo málo,“ krčí rameny. V Žarnovici v pardubické sestavě chyběl, avšak v Pardubicích se do akce dostal. „V prvním závodě jsem dělal devět bodů, ve druhým deset z dvanácti možnejch‘ a měl jsem nejrychlejší čas dne,“ dodává, že v pardubickém družstvu rozhodně nemohl být považován za statisty.

Pardubice po čtyřech triumfech logicky skončily na samotném hrotu závěrečné tabulky. Po více než tříměsíční pauze je čekala říjnová kvalifikace o postup do extraligy 1972. O právo působit mezi elitou se s nimi prala Plzeň, vítěz prvoligové skupiny A, a poslední dva celky z extraligy Ústí nad Labem a Kopřivnice. Jenže severočeský klub nakonec odstoupil a byl vystřídán Českými Budějovicemi.

Čtyřdílný seriál rozhodně nebyl prost dramatičnosti. V Kopřivnici vyhráli domácí, Pardubice byly první v Plzni, ale na českobudějovické Dlouhé Louce se nevešly na stupně vítězů s jihočeskými závodníky na jejich vrcholu.

Před posledním kolem ve Svítkově neměla Plzeň už šanci, zatímco ostatní tři týmy se s osmi tabulkovými body dělily o průběžné vedení. Postoupit mohly však jen dva. „Nabil jsem si tlamu,“ vzpomíná Václav Hutla na závod, který jednou provždy vrátil Pardubice do extraligy. „Nechtěl jsem si připustit, že bych byl poslední. Motorka mi nestartovala, Standa Kubíček odlít, Pepík Plíšek s Jardou Lucákem jeli za ním dvojici a já je nemoh‘ předjet. Z výjezdu jsem se vždycky zahrabal. A tak jsem to v posledním kole vsadil mezi ně. Jenže Plíšek mě zbliknul a přizdil mě.“

Pád měl fatální důsledky na další činnost Václava Hutly. „Díra v přilbě, ráno jsem ani nevstal z postele,“ vysvětluje. „Žena zase protestovala a než abych se rozváděl, tak jsem skončil. A taky se v Pardubicích děly divný věci. Před tou kvalifikací jsme jeli tréninkovej‘ závod o místo v sestavě. Byli jasný Bedřich Mareš, Havelka a rozhodovalo se mezi mnou a Zdeňkem Haklem. Měl jsem ojetou gumu, tehdy se jezdily, dokud měly špunty. Zdenda mě porazil, ale protože mu Havelka půjčil svou motorku se svou novou gumou a mě předtím seřval.“

V rozhodujícím závodě o extraligu však Václav Hutla startoval. „Jednou jsem přijel z práce a u nás seděli funkcionáři z klubu, že se Hakl neosvědčil, abych jel v Pardubicích já,“ vzpomíná. „Koupily se nový motorky a Zdeněk je pokaždý rozbil. Tak jsem nastoupil, ale jak jsem říkal, nabil jsem si tlamu a bylo po žížalkách.“

Motocyklové sprinty přinesly bezpočet možností
Ani druhý konec závodní kariéry Václava Hutly nebyl definitivní, i když si zpočátku našel jinou disciplínu na sportovní vyžití. „Začal jsem závodně střílet,“ vypráví. „A když u nás začaly v osmdesátejch‘ letech sprinty, chyt‘ jsem se jich.“

Sprinty motocyklů na čtyři sta metrů se těšily velkému zájmu pořadatelů, jimž za závodní dráhu posloužil jen pořádně dlouhý kus silnice, a konec konců i publika, které vedle běžných motocyklů a strojů z jiných disciplín mohlo spatřit i dvoukolová monstra poháněná motory z wartburgů či šestsettrojky.

„Mně to oslovilo, že to jsou závody, jinak ničím,“ říká muž, který měl dvacet let udávat rodící se disciplíně tempo. „Byli jsme se podívat v Mejtě a potom jsem se v Holicích už svez‘. Nejdřív jsem jel na cesáku, ale pak jsem si pořídil speciál. Byli jsme tři, Řehounek, já a Křížek. Pak jsem přešel ke čtyřventilovejm‘ motorům. Byl to mazec, za léto bylo třeba čtrnáct závodů. Jezdily se většinou dva o víkendu a nikdo do toho nekecal. Když přijel maník na závodním pinckovi, musel mít licenci, ale když přijel někdo na speciálu, zaplatil stovku startovný a jinak nic. A to už se jezdilo taky za dvanáct vteřin!“

Netrvalo dlouho a Václav Hutla měl ve svém týmu syna Radka. „Jezdil pár závodů na pinckovi,“ komentuje počínání svého potomka. „Pak jsem mu půjčoval veteránskýho půllitra Jawa a nakonec jezdil na mý motorce. Já byl mezitím ve spolupráci se Zlatou přilbou. Opravoval jsem jim kliky.“

Radek Hutla nakonec osedlal plochodrážní stroj. „Věčně byl na držce,“ hodnotí otec Václav. „A padal pořád na koleno. Než začal závodit, měl ho rozbitý. Na vojnu šel do Racku, ale začaly tam bejt‘ svinský vztahy. Já jsem pár klukům udělal motory a začalo jim to jet. Jenže to se nelíbilo mechanikům, co tam byli placený. A pak jeden závodník přišel, a jim to nedělám, že mu to Venca stejně poladí líp.“

Konflikt na sebe nedal dlouho čekat. „Pozval si mě Venca Verner, šéf tehdejšího SVS,“ líčí Václav Hutla. „Myslel jsem, že mě bude chválit a on mě začal prcat, že dehonestuju práci mechaniků. Udělal jsem motor Radkovi a on mu spadnul řetěz. Jenže to byla sabotáž, chybělo mu pérko.“

S koncem vojenské služby přestal Radek Hutla jezdit na škváře, avšak z plochodrážního světa nezmizel. „Postavil jsem mu leďáka,“ směřuje Václav Hutla své vyprávění k nové stránce svého závodnického životopisu. „Začali jsme na něm lítat oba na písáku. Evžen Erban nám pak dal ještě jeden. Měli jsme dvě motorky, jezdili jsme tady načerno, rybáři nás jebali, že bude průser, ale nebyl. Potom jel Radek závody ve Svitavách. Vždycky ho někdo podjel. Snažil jsem se mu poradit, ale on mě odbyl, že když jsem tak chytrej‘, že si to mám zkusit sám.“

Mezi ledovou plochou dráhou a dragstery
Václav Hutla vzal narážku svého syna doslova. Byl únor 1991 a on se jednadvacet let po nepovedené premiéře na zamrzlém pardubickém Matičním jezeře vrhnul s plnou vervou na ledy. „Tonda Klatovskej‘ a Standa Dyk jeli do světa, tak jsem šel za Milanem Špinkou, že bych se ve Svratouchu svez‘ místo nich,“ svěřuje se s okolnostmi svého dalšího plochodrážního comebacku.

Závod dokončil jako desátý. „Někdo chyběl,“ připomíná skutečnost, že ve startovní listině figurovalo pouhých třináct jmen. „Předjížděl jsem v posledním výjezdu Víu Lajbnera, měl jsem dobrej‘ motor, naladěnýho langhuba . Radek skončil osmej‘. Ten motor se ale po závodech posral a další už zdaleka tak nejel.“

Ledový drápek byl zaseknutý. „Od tý doby jsme jezdili závody několik let,“ vypráví. „Pro mě to byla radost ze svezení, jako king v dragsterech jsem žádný ambice neměl. A když se mi povedlo odletět od startu na druhým místě – v nájezdu pod levým kolenem zubatý kolo, vedle háku druhý zubatý kolo – pánové polibte mně… Přece si nenechám roztrhat novou kombinézu a klapnul jsem. Byla to hobárna.“

Díky příznivým zimám se konal šampionát republiky nejen v sezóně 1992, ale také o rok později. Na pořadatelské mapě se poprvé objevila Větřkovická přehrada poblíž Kopřivnice. „Odešel mně žigul,“ utkvěl závod v paměti Václava Hutly. „Poslal jsem večer po naložení motorek kluka pro benzín, ale nesvítila nám světla. Honem jsem vzal půjčenýho favorita, ale v Pardubicích se posralo topení. To nás ještě čekalo dvě stě kiláků. Přijeli jsme do Kopřivnice na hráz a bylo mínus dvacet dva.“

Ani při závodech se však Václav Hutla příliš neohřál. „Měl jsem jen slaboučký tepláky pod kombinézou, a když jsem přijel z jízdy, nemoh‘ jsem hejbat hubou. Dost jsem prodělával na svý motorce. Když jsem si vzal Radkovu dvouvačku, jelo to úplně jinak. Ale to už mi bylo přes padesát let. Jenže to byla doba, kdy se na nás pořadatel nedovolal. To byl problém, mobily nebyly, spojení se odehrávalo po veřejných budkách a telegramech a nemohlo se jet, nesešlo se nás ani třináct lidí.“

Ke všemu zimy v letech 1994 a 1995 byly hodně mírné. „ Dneska vidím, že jsem si jen myslel, že mám dobrej‘ motor,“ ohlíží se Václav Hutla. „Při posledním Svratouchu malej‘ Holoubek (Libor, mladší bratr Jana Holuba prostředního – pozn. redakce) přijel na závod a já si říkal, že toho musím udělat. V zatáčce jsem ho objel a on mě ujel po rovince asi čtyřikrát. Tak jsem si řek‘ ‚hochu, tady nemáš, co dělat‘ a skončil jsem.“

Přes zimu se Václav Hutla se svým synem Radkem věnovali ledům, nicméně motocyklové sprinty dominovaly. „V roce 1995 jsme vyrazili ven na mistrovství Evropy. “ vypráví. „Nikdo nevěděl, co se tam děje. Poslal jsem dopis do Hockenheimu a oni odpověděli, a přijedeme. Byli jsme první Češi v zahraničí, na doma vyrobených dvouválcích, Němci se na nás chodili koukat jako do ZOO. Měli jsme jen jednu origo závodní gumu na dragstery, druhá byla slick pro silniční závody. Já vypad‘ v kvalifikaci v nejsilnější třídě, Radek postoupil do nedělního finále. Večer jsme lešeňovejma trubkama ohejbali rám, aby se do jeho rámu vešla správná závodní guma z mýho motocyklu. Němci se kroutili smíchy. A pak v půlce trati odešla na dvouválci svíčka a já byl nasranej‘ jako brigadýr.“

Vedle role aktivního pilota dragsteru se oba Hutlové organizačně podíleli na pořádání závodů v Přelouči a později v Pardubicích. „Už v roce 1992 byli v Břehách Holanďani a Angláni,“ vzpomíná. „Pak jsme jednou jeli na Valech a nakonec v Pardubicích na letišti. Když ale Bush napad‘ Irák, v dubnu nám zakázali, že žádný závody nebudou. A tím skončila historie přeloučskejch‘ závodů, kde jsme kromě jednoho roku vyhrávali buď já nebo Radek. Tam si nikdo jinej‘ ani neškrt‘!“

V rodinném týmu Hutlových se však objevil další člen. „Lukáš to měl nejjednodušší,“ vnímá Václav Hutla motocyklové počátky svého vnuka. „Bylo mu osm, když dostal minibajka. Vášnil se na něm, na závodech byl nejmladší ze všech a pokaždý jezdil čtvrtej‘ po třech klukách co měli fabrický motorky. Jeho svět byl hokejbal, ale jeden rok jsem ho stáh‘ na sprinty, připravil mu padesátku a on na ní udělal mistra. A tak jsme byli všichni tři mistři, na čem jsme jeli.“

Mistrovství republiky už určitě ne
Nicméně v posledních dvou sezónách se Lukáš Hutla úspěšně prezentuje plochodrážním fanouškům v roli ledaře. „Vytáh‘ jsem ho svýzt do Osečný,“ přibližuje dědeček Václav jeho prvopočátky na zamrzlých oválech. „Poprvý hodil motorku do svíce, hned začal tahat a šel na držku. Pak přijel na rozlučku do Hamru 2010. Bylo to rozteklý, jezdily se jen stíhačky na dvě kola proti sobě. Radek vyhrál všechny jízdy a jedinej‘, kdo ho porazil, byl Lukáš.“

Počátkem sezóny 2011 bylo rozhodnuto, že zkusí ledy také v závodním rytmu. „V prosinci jsem udělal motor,“ líčí Václav Hutla. „Ale nejel kvůli zapalování, to byl průser. Kluci se svezli až poslední den roku a druhýho ledna se mělo jet v Gniezně. Radek řek¡, že by moh‘ jet Lukáš taky, protože Klauzíci to odřekli. Jeli s Radkem na jedný motorce, to byl očistec. Výsledek ale stál za to! Radek po čtyřech vyhraných jízdách a jedné držce třetí místo, Lukáš osm bodů a osmý místo.“

Na ledové ploché dráze není střídání dvou závodníků na jednom stroji neobvyklé, avšak v zásadě jde vesměs o dočasné řešení. „Začalo bejt‘ jasný, že v Lukášovi něco je, a tak jsem dal do kupy druhou motorku,“ ztotožňuje se s tímto názorem také Václav Hutla. “

Sám ovšem nevydržel jen v úloze mechanika. „Svez‘ jsem se už v Hamru, když byla ta stíhačka na vodě,“ svěřuje se. „Ale to se mně do toho nechtělo. V tý vodě jsem vlažil, předjel mě Luboš Pytloun a já ho celej‘ rok hecoval, že mu to vrátím.“

Loňská zima byla z ledařského hlediska takřka dokonalá a led v potřebné síle vydržel na hamerském jezeře až do března. Jan Pecina proměnil obyčejnou motocyklovou přilbu ve stříbrnou putovní trofej, aby se stal jejím prozatím jediným vítězem. Kromě toho byl vypsán i extra závod pro mechaniky, který se stal tou správnou parketou pro ambice Václava Hutly.

„V první jízdě jsem Luboše odved‘, ale v tý druhý mě ten druhej‘ blbec sundal zezadu,“ povzdechne si Václav Hutla nad nešastným posledním kláním, by v něm nakonec stejně skončil na třetí příčce pódia. „Šel jsem přes řídítka na budku, cejtil jsem, jak to křuplo v zádech a měl jsem po prdeli. Jen jsem si zkusil, jestli hejbu nohama. Pak mě doktoři zjistili dvě zlomený žebra. Jen jsem se kroutil a bez prášků nedal ani ránu.“

Letos neměl na pokračování svých dobrodružství v sedle ohřebovaného speciálu kdy. „Byl fofr,“ neskrývá. „Nejdřív to vypadalo, že u nás nebude nic, pak se ale jelo. Letos musím shodit, abych se moh‘ příští rok svýzt, ale mistrák už rozhodně nepojedu. Vysolit prachy za licenci se mi už nechce. Kdyby bylo málo lidí, tak jo, ale u nás už těch málo lidí přestává bejt‘ a jezdí se kvalifikace.“

A jaké další plány ledařský nestor má? „Co můžeš plánovat?,“ odpovídá otázkou. „Dožít se příštího roku, třeba. Letos jeli kluci loňský motory. Radek měl BM Saši Kopeckýho po repasi, ale nebyl čas na dolaďování. Letos bych chtěl, aby to jelo. Na tý rovině je to potřeba. Letos jsem vyrobil vlastní rám, nikdo mě nechtěl nechat ho oměřit. A tak jsem si ho vyrobil sám podle fotek. A po zprávě od Radka ze soustředění ve Švédsku jsem hned začal stavět druhou motorku pro Lukáše. Dvaadvacátýho prosince jsem ohnul první trubku na rám, pětadvacátýho ledna jsme odjížděli s Lukášem na rozjížďku mistrovství světa do St. Johannu.“

A historik, aby jenom hádal, má-li jeho kariéru považovat za ukončenou. „Nebudu předbíhat, jestli se svezu,“ nevnáší do této problematiky jasno ani sám Václav Hutla, který letos oslavil šestašedesáté narozeniny. „Letos na to nebyl čas. Vezmi, že za necelej‘ měsíc bylo po závodech… A rezultát? Střízlivý odhad možností: před třemi lety jsem na střeleckých závodech v akčních disciplinách v Přelouči málokdy chyběl na bedně, letos v průměru. Prostě reakce jde do prčic. Tlačit proti tomu je proti přírodě. Takže určitě nepojedu žádné závody, mám se rád.“

Foto: Antonín Škach, Jiří Schánělec, Milan Dvořák, Eva Palánová, archív Václava Hutly a archív autora

Historie

Před 20 lety: Petr Vandírek vyhrál pátý titul ve dvojicích v řadě

Praha – 18. srpna 1992
Petr Vandírek se nemůže chlubit největším počtem titulů v našem mistrovství dvojic. V historické tabulce jsou před ním Zdeněk Schneiderwind a Adrian Rymel se šesti a nezapomenutelný Antonín Kasper mladší s osmi zlatými medailemi. Nicméně Petru Vandírkovi už nikdo nevezme jiné obdivuhodné prvenství. Triumfoval celkem v pěti finálových závodech po sobě, na jejichž start se postavil. Naposledy se tak stalo na pražské Markétě před dvaceti lety v závodě, který vešel do historie životním stříbrem chabařovického klubu a třetím místem Slaného, o něž se zasloužil samotný Roman Matoušek. Zatímco Jan Holub se nedostal coby náhradník na start vůbec, Petru Vandírkovi sekundoval Antonín Kasper, který by se příští středu dožil padesátky.

Mezi pěti tituly byly jenom dvě finálové neúčasti
Oproti mistrovství světa, jehož první ročník se konal v sezóně 1970, měl československý šampionát dvojic poměrně velké zpoždění. O domácí titul se poprvé závodilo v sezóně 1977 s finálovým mítinkem v půli června ve Slaném. Jenže se jelo čtyřikrát a nastala pauza.

Renesance mistrovství republiky dvojic nastala až počátkem října 1986. Stejně jako ve světovém šampionátu závodilo devět dvojic se šesti závodníky na startu každé jízdy. Na nejvyšším stupínku se postavil pár pražské Rudé hvězdy Petr Vandírek – Lubomír Jedek.

„V Pardubicích jsem to vyhrál s Lubošem,“ ohlíží se Petr Vandírek. „Potom jsem pokaždý jel s někým jiným. Další titul jsem vyhrál s Romanem Matouškem. Byl to rok, kdy byl v laufu a vyhrával všechno. Pak jsem vyhrál s Bohoušem Brhelem, rok na to s Honzou Holubem, Tonda Kasper nepřijel do Svitav vůbec. A v roce 1992 stále zase Holoubek a já byl první s Tondou.“

V rozpětí sedmi let nastoupil Petr Vandírek ve finále mistrovství republiky dvojic pětkrát a pokaždé skončil jako šampión. Obdivuhodná bilance mohla být ještě lepší, protože v letech 1987 a 1989 pomáhal Rudé hvězdě vyhrát semifinále, avšak rozhodující závod jel někdo jiný. V druhém případě za to mohla jeho zlomená noha, na důvod první klubové rošády si už bohužel nevzpomíná.

Převaha pražských závodníků byla na přelomu osmdesátých a devadesátých let ještě mnohem výraznější než dnes, nicméně postavit vyrovnaný tandem ovšem dokázaly i jiné kluby. V čem tedy spatřovat příčiny takové dominantnosti?

„Dvojice byly v pohodě,“ vysvětluje Petr Vandírek dvacet let po svém pátém titulu. „Musí se spolupracovat. Je jasný, že když kluci vedou, jeden jede lajnu a druhý venek. Ten musí jet první a ten z lajny ubírat, aby se mezi ně nikdo nedostal.“

Právě smysl pro jízdu v páru Petr Vandírek u svých dnešních následovníků postrádá. „Dneska kluci dvojici moc nejezdí, ale vezmi si třeba Grzegorze Walaska a Troye Batchelora na extralize v Plzni,“ říká. „Ta doba je dnes nějaká divná. Je těžké říkat, jaké to bylo za našich časů a jak jsme to jezdili my, ale ta konkurence a rivalita byla jiná. Když jsi chtěl do nároďáku, pral ses s dvaceti dalšími lidmi. Dneska tomu chybí jiskra. Je tady občasné zajiskření, ale ta chu mi tady chybí.“

Jako kouč mšenského klubu, kde ho od roku 2008 jen na půl loňské sezóny vystřídal František Liebezeit, má pro své argumenty dostatek pádných podkladů. „To vidíš na těch cizincích v extralize, naší kluci jsou smíření s tím, kde jsou,“ vypráví. „Možná je to způsobené, že tady není konkurence. Podívej se na juniory. Kdo jede smykem, jede mistrovství světa, ale jak potom venku dopadne? Lidé říkají, že kdyby cizinci neubírali z kasy, bylo by to lepší. Ale to není pravda, nejdřív musíš něco ukázat a pak teprve natahovat ruku.“

Vyrovnaná sestava zárukou titulu, namotivovaný jednotlivec garancí bronzu
Nicméně vrame se k mistrovství republiky dvojic 1992, které se před rozpadem federativního státu jelo naposledy jako československé. Na rozdíl od silničních závodů či endura ovšem slovenští plochodrážníci nehráli na domácí scéně prakticky žádnou úlohu. Vladimír Višváder a Gašpar Forgáč působili v pardubických klubech a kariéra Antona Bluska či Jozefa Tomky končila.

Rozpis závodu se už v jednadevadesátém vrátil k osvědčené klasice sedmi párů. O finalistech rozhodovala dvě semifinále. Ze Svitav postoupily Slaný, Pardubice A a Březolupy, z Chabařovic ve stejný den domácí, Pardubice B a Plzeň. Finále se konalo v půlce srpna na pražské Markétě, jejíž dvojice byla přímo nasazena.

Těžko si přitom představit silnější kombinace, než byl Antonín Kasper s Petrem Vandírkem a Janem Holubem v úloze náhradníka. O svém přátelství s Petrem Vandírkem v historické rubrice magazínu speedwayA-Z loni v dubnu vyprávěl Jan Holub. Nyní je tedy řada na Petru Vandírkovi, aby popsal svůj vztah s Antonínem Kasperem, jenž se nám bohužel se svými zážitky ze závodů už svěřovat nemůže.

„Byli jsme první a druhej‘ v republice,“ vzpomíná Petr Vandírek na svého klubového kolegu, jenž by nebýt zákeřné nemoci příští středu oslavil padesátiny. „Kamarádili jsme se spolu. Když jsem sehnal závody v Německu, jeli jsme tam spolu. Obráceně to fungovalo taky, on mi taky něco dohodil. Nad rámec klubové přípravy jsme spolu chodili cvičit ještě navíc. I v sezóně jsme hrávali fotbal a to dnes ti kluci nedělají. Tehdy se žilo v autě, tolik se nelítalo. Jeden rok jsem měl Polsko, naše závody, Německo a Anglii. Všechno jsem jezdil autem a bylo to pěkný.“

Tandem Antonín Kasper – Petr Vandírek fungoval dokonale i v popisovaném párovém finále. Hned v rozjížďce s číslem jedna porazili 5:1 chabařovický tandem Karel Průša – Pavel Koten, aby jim vzápětí dokázal uzmout jediný bod Roman Matoušek. Legendární postava naší plochodrážní scény přitom jela v závodě dvojic prakticky jako jednotlivec.

K výhře ve svitavském semifinále mu pomáhal Daniel Boháč, ale ten k finále nemohl nastoupit. Slaný jednal o hostování Jiřího Štancla, který tehdy ve své první kompletní sezóně působil jako volný soukromý jezdec. Jenže kamenem úrazu se stalo jeho semifinálové účinkování v týmu Čakovic. Po boku Romana Matouška působil Roman Pergler, jenže ten nastoupil pouze ve dvou jízdách, aniž by ovšem do slánského měšce přispěl alespoň jedním bodíkem. Avšak v natřískané konkurenci se stěží prosazovala absolutní juniorská špička, natož pak začínající závodník.

Od remízy s Romanem Matouškem v rozjížďce s číslem sedm, putovali Petr Vandírek s Antonínem Kasperem od jednoho triumfu 5:1 za druhým. Jejich vítěznou šňůru dokázal přestřihnout již jen Václav Milik v devatenácté jízdě. To už ovšem Pražané mohli slavit titul.

Za jejich zády se však vytvořilo vskutku nečekané pořadí. Chabařovické trio Karel Průša, Pavel Koten a Robert Ráliš dokázalo nahromadit devatenáct bodů, což v konečném součtu stačilo na stříbro. Neporažený Roman Matoušek inkasoval osmnáct bodů stejně jako pardubické áčko ve složení Václav Milík, Vladimír Kalina a Pavel Karnas.

Ti mohli litovat nejen úvodní diskvalifikace Václava Milíka za překročení dvouminutového limitu, ale také prohry s Březolupáky a uzmutého bodu od jejich kolegy Gašpara Forgáče, který však hájil barvy pardubického béčka. Inu, postavit dvě vyrovnané dvojice může být ošidné a Pardubice na svůj premiérový titul v domácí soutěži párů čekají až dodnes. Před dvaceti lety na ně nakonec nezbyl ani bronz, protože Václav Milík v rozjezdovém zápalu boje s Romanem Matouškem upadl.

„Je zvláštní, že si pamatuju dvojice s Lubošem Jedkem a Matesem,“ pátrá Petr Vandírek ve své paměti po podrobnostech svého pátého titulu v československých dvojicích, aby se mu to nakonec povedlo alespoň částečně. „Maas odešel rok předtím z Markéty. Bylo znát, že chce. Jel sám a tak ho nikdo nehlídal, protože bylo jasné, že vyhrát nemůže. Myslím, že ho zničil Petr Ondrašík. Vyhodil ho a Maas si myslím, že se už nedokázal zapojit do života. Vrcholoví sportovci se těžko dostávají do pracovního procesu a myslím, že hodně lidem se to nepovede. Jsem rád, že jsem z Markéty odešel. Překážel jsem tam, bylo potřeba udělat místo jiným. Když to vezmu zpátky, jsem rád. Funguju normálně a mám před sebou spoustu krásných věcí.“

Jen jedinkrát bez pódia:
Po pěti po sobě jdoucích výhrách v letech 1986, 1988, 1990, 1991 a 1992 se Petr Vandírek už na nejvyšší stupeň v domácím šampionátu dvojic nepostavil. V Plzni roku 1993 se po patnácti letech vrátili na trůn domácí. A když se šampionát vrátil na Bory ve čtyřiadevadesátém, on dal přednost volnému závodu v Německu, což se stalo roznětkou pro odchod z Markéty.

V letech 1996 a 1997 ustoupily klasické dvojice dlouhodobému mistrovskému seriálu tříčlenných družstev. I když se záhy párový šampionát dvojic vrátil na scénu, on do něho zasáhl jen už jen sporadicky.

V sezóně 2001 v barvách Štancl Racing Teamu spolu s Jiřím Štanclem skončili pátí. Byl to nejen první, ale také zároveň poslední závod ranku mistrovství republiky dvojic, v němž Petr Vandírek nestál na stupních vítězů. Při své derniéře v tomto šampionátu počátkem července 2004 totiž skončil s o generaci mladším Zdeňkem Simotou třetí. Mladý borec, který teprve o měsíc později vybojoval ve Mšeně titul v českých devatenáctkách, měl oči jen pro pohár, který mu Petr Vandírek velkoryse přenechal.

Petr Vandírek navíc letos v srpnu ve Mšeně v roli kouče pomáhal zvítězit domácímu tandemu Przemyslaw Pawlicki – Mads Kornelliusen, jejichž titulem se Mšeno alespoň částečně revanšovalo svým fanouškům a sponzorům za nepovedenou sezónu.

Mistrovství ČSFR dvojic 1992:

1. PSK Olymp Praha 26 Antonín Kasper 13, Petr Vandírek 13, Jan Holub DNR
2. AK Chabařovice 19 Karel Průša 5, Pavel Koten 11, Robert Ráliš 3
3. AK Slaný 18 Roman Matoušek 18+3, Roman Pergler 0
4. ZP Pardubice „A“ 18 Václav Milík 18+F, Vladimír Kalina 6, Pavel Karnas 0
5. ZP Pardubice „B“ 17 Gašpar Forgáč 11, Jan Schinágl 6, Jiří Šovíček DNR
6. AMK Březolupy 15 Jaroslav Gavenda 8, Vlastimil Červenka 7, Miroslav Dohnal DNR
7. AK ČSAD Plzeň 13 Bořivoj Hádek 9, Jan Hádek ml. 3, Jan Hádek st. 1

Poznámka: Jiří Štancl plnil úlohu traové rezervy. Nebyl mu povolen start za Slaný s odůvodněním, že v semifinále startoval za vyřazené Čakovice. Na dráhu se dostal čtyřikrát, ale nebodoval.

Účinkování Petra Vandírka ve finále mistrovství republiky dvojic:

rok finálové dějiště tým – umístění kolega
1986 Pardubice RH Praha „B“ – 1. Lubomír Jedek
1988 Pardubice RH Praha „A“ – 1. Roman Matoušek
1990 Praha a Slaný RH Praha „B“ – 1. Bohumil Brhel a Jan Holub
1991 Svitavy PSK Olymp Praha „B“ – 1. Jan Holub
1992 Praha PSK Olymp Praha – 1. Antonín Kasper a Jan Holub
1993 Plzeň PSK Olymp Praha „A“ – 3. Antonín Kasper a Antonín Šváb
2001 Mšeno Štancl Racing Team – 5. Jiří Štancl
2004 Mšeno Plzeň – 3. Zdeněk Simota

Poznámka: v sezóně 1987 vyhrál s Janem Holubem semifinále v Praze, avšak ve finále byli v týmu RH Praha „A“ zastoupeni Antonínem Kasperem a Bohumilem Brhelem; obdobná situace nastala roku 1989, kdy s Romanem Matouškem vyhrál v barvách RH Praha „A“ semifinále v Praze, jenže ve finále místo nich jeli opět Antonín Kasper a Bohumil Brhel; v sezóně 1994 vyhrál s Antonínem Švábem semifinále v Divišově, avšak na finále nepřijel kvůli zahraničnímu startu, což způsobilo roztržku s klubem – v letech 1996 a 1997 se klasický šampionát dvojic nekonal na úkor dlouhodobějšímu šampionátu republiky tříčlenných družstev.

Foto: Lubomír Hrstka, Antonín Škach a archív autora

Historie

Před 40 lety: Milan Špinka měl světové finále na dohled

Wroclaw – 3. září 1972
Dostat se do seriálu Speedway Grand Prix není dnes rozhodně jednoduchá záležitost. Avšak i v sedmdesátých letech nebyl průnik mezi šestnáctku závodníků, kteří si to v jediném světovém finále rozdali o titul, nikterak snadný. Plochodrážní svět byl rozdělen do těch zón – britské, skandinávské a kontinentální, v nichž závodníci bojovali o postup v několika kvalifikačních úrovních. Přímou účast ve finále měli zajištěnou buď Angličané, Švédové nebo Poláci, podle toho, jelo-li se finále ve Wembley, Göteborgu či Chorzowě, zatímco ti nejlepší z ostatních zón se střetli v rozhodující bitvě o postup v evropském finále. Právě před čtyřiceti lety byl Milan Špinka nejblíže finálové účasti ve své kariéře vůbec, když mu postup unikl o pouhé dva body.

Začátek vyprávění si musíme ujasnit
„Jo, na to si pamatuju,“ reaguje Milan Špinka na zmínku o evropském finále, které se roku 1972 konalo v polské Wroclawi. „Byli jsme tam s Jirkou Štanclem. Ani jeden z nás nepostoupil. Když nám to vedení vyčítalo, omlouvali jsme se, že jsme se šetřili na světové finále dvojic v Belle Vue. A tak nás potrestali, že tam místo nás dali Honzu Holuba a Honzu Hádka.“

Ovšem ouha, plochodrážní historik by v tomto momentě měl zbystřit svou pozornost. Finále mistrovství světa dvojic se roku 1972 konalo ve švédském Borasu a Československo v něm reprezentovali Jan Holub a Jiří Štancl. Ke všemu se evropské finále ve Wroclawi se uskutečnilo počátkem září, zatímco o šampiónech v párech se rozhodlo už první červnový den. A co víc, Jiří Štancl v mistrovství světa jednotlivců tehdy vypadl už v prvním kole v Liberci.

Čas zkrátka a dobře činorodému člověku utíká strašně rychle a orientovat se v množství odjetých závodů s časovým odstupem více než čtyř desítek let je hodně ošidné. Úvodní zážitek Milana Špinky je spojený s rokem 1974, kdy on i Jiří Štancl byli skutečně v polské Wroclawi vyřazeni. Jenže nešlo o evropské finále, ale o druhé kolo alias kontinentální semifinále, by se tento název vžil až později. A doopravdy v červencovém finále v Belle Vue je nahradili Jan Holub a Jan Hádek, i když si postup v semifinále v Prelogu vyjeli právě Jiří Štancl a Milan Špinka.

„Ledy se mi vryly do paměti víc,“ krčí Milan Špinka rameny nad svým omylem. „Ne, že bych tehdy bral krátkou dráhu na lehkou váhu, ale hlavní sezóna pro mě byla v zimě. Samozřejmě jsem ale i na škváře chtěl dosáhnout co nejvíc.“

Avšak kéž by bádání v plochodrážní historii bylo bez dostatku písemných pramenů lemováno pouze takovými omyly, které mohou být záhy uvedeny na pravou míru! Svůj problém máme tedy vyřešen, na světě je zajímavá informace o sezóně 1974 a nyní se můžeme pustit do procházky kvalifikačním putováním Milana Špinky mistrovstvím světa jednotlivců anno domini 1972.

Horko se vrylo do paměti
Milan Špinka vstoupil do mistrovství světa prvním kolem v Liberci. Mítink provázel d隝, který se negativním způsobem projevil na stavu dráhy. Výsledkem se stalo mnoho pádů, které stály postup mj. Jiřího Štancla, který se o rok dříve dokázal probít až do světového finále v Göteborgu. Na zemi se ocitli také kupříkladu Petr Ondrašík, Zdeněk Majstr či Jan Mucha. Tomu pád sebral zlatý věnec, jelikož do té doby šel od vítězství k vítězství. Nakonec ho porazil Viktor Trofimov, který celý závod vyhrál, když mu jediný bod dokázal v rozjížďce s číslem dvě uzmout pouze nešastně vyřazený Jiří Štancl.

Milan Špinka na promočeném ovále, který byl tehdy mnohem delší než současné krátké kolečko na stejné lokalitě, nasbíral devět bodů a umístil se jako osmý, tedy poslední postupující do druhého kola. „Postupoval jsem s odřenýma ušima,“ komentuje svůj výsledek dnes, i když devátý maďar Pal Perényi získal o dva body méně.

Druhé kolo organizovali na pražské Markétě. Vévodil mu Edward Jancarz, kterého ten den neporazil nikdo. Milan Špinka měl na svém kontě jedenáct bodů, což mu tehdy stačilo na stříbrný věnec. „Byl jsem na domácí dráze,“ říká. „V Praze jsem závodil od roku 1969 a dařilo se mi tam.“

Šestnáct nejlepších závodníků evropského kontinentu zamířilo ke kontinentálnímu finále do ruského Čerkesku. „Letěli jsme tam,“ vybavuje si Milan Špinka. „Přestupovali jsme v Moskvě, v Čerkesku bylo jen takový malý letiště. Je to dost na jihu, bylo tam hrozný vedro. Nesnesitelnej‘ pařák, tím mi ten Čerkesk zůstal v paměti.“

I když ve své první jízdě skončil až třetí, dokázal vzápětí dvakrát vyhrát a nakonec se vracel do Prahy s deseti body a pátým místem. Kromě sovětských závodníků, jimž se v domácím prostředí tehdy dařilo setsakramentsky skvěle, dokázal do evropského finále najít cestu už jen Polák Pawel Waloszek. Jeho krajan Zenon Plech dvakrát upadl a nakonec byl rád, že o jediný bod zachránil postup v roli náhradníka na úkor dalšího domácího borce Anatolije Mironovova.

Wembley uniklo o pouhé dva body
Světové finále 1972 pořádali Angličané v londýnském Wembley. Jako pořadatelé měli rezervovaných pět míst v hlavní šestnáctce a jednoho náhradníka. V duchu doby byli za Angličany pokládáni také borci z bývalých kolonií Jejího veličenstva, z nichž se nejdále dostali Novozélanďané Ivan Mauger a Barry Briggs.

V evropském finále ve Wroclawi se bojovalo o zbývajících jedenáct postů ve světovém finále a jednoho náhradníka. Při absenci závodníků z britského Commonwealthu byli kontinentálním závodníkům konkurenty pouze Seveřané. V praxi šlo především o Švédy, jelikož ze skandinávského finále v Norrköpingu kromě nich postoupili jen Dán Ole Olsen a Nor Reidar Eide.

Závod začal prazvláštně. V rozjížďce s číslem dvě upadli Jan Simensen a Reidar Eide, avšak z repete byli vyloučeni oba, protože dle verdiktu sudího měli podíl na své vzájemné kolizi, což polské publikum pořádně rozvášnilo.

Nás však zajímá výkon Milana Špinky. V archívech se zachovaly především dva prameny. Jaroslav Kraus byl na stránkách Světa motorů tradičně přehnaně kritický a spíše než faktům popustil opět uzdu především svým názorům a lamentacím nad svými nevyslyšenými radami. Výkon Milana Špinky ovšem nemohl neokomentovat.

„Před závodem neměl v elitě evropských jezdců příliš mnoho šancí,“ předem odepsal dvaadvacetiletého borce stylem, který známe od jeho následovníků prakticky až dodnes. „Nepostoupil, ale také nezklamal. Z pěti povinných jízd dojel dvakrát druhý a jednou třetí. Pět bodů na postup nestačilo. Podal však velmi dobrý výkon a nekapituloval před jmény.“

Vladimír David, poměrně spolehlivý dopisovatel slovenského týdeníku Auto-Moto, však tentokrát popustil uzdu žurnalistické latině až přespříliš. Uveřejnil článek s nadpisem Wroclawský monolog Milana Špinky. Poměrně dlouhé čtení líčí závod přímo z pohledu našeho reprezentanta, který jakoby ho sám psal v první osobě jednotného čísla.

Jenže Milan Špinka nad ním dnes kroutí hlavou. „Ne, tohle bych nikdy neřekl,“ odmítá otištěné formulace a nezdají se mu ani uvedené formulace z úst jeho otce Miloslava. „Ne, táta mi nikdy před závodem nevyhrožoval, že mi špatný výsledek doma spočítá.“

Takže historikovi jako v mnoha dalších případech nezbývá, než se držet jasné, avšak poněkud strohé řeči oficiálních výsledků. Milan Špinka skončil na třináctém místě jako první nepostupující, když post náhradníka mu navzdory zmiňované nespravedlivé diskvalifikaci sebral Jan Simensen o jediný bod.

„Kurňa, že jsem tam nezatáh‘!,“ říká Milan Špinka s odstupem čtyř desítek let, když si uvědomí, jak těsně mu uniklo jeho jediné světové finále v mistrovství světa jednotlivců. „Co mám zkušenosti dneska, přistupoval bych k tomu tehdy jinak. Nemůžu říct, že bych něco flinkal, ale těma zkušenostma bych věděl, jak na to. Teď se to snažím poradit mladejm‘, ale oni jsou zase v pozici, co jsem byl tehdy já a berou to na lehkou váhu. Já měl trošku shůry dáno, že jsem uměl startovat. Hlavně na ledě, kde se startuje přes spojku a nejde to pustit. Je to koordinace plynu a spojky, abys měl dost otáček, ale zase neprotočil kolo. To rozhoduje a důležitej‘ je i postřeh.“

Co dodat? Za dva týdny, které dělily evropské finále ve Wroclawi od toho světového ve Wembley nikdo z postoupivších nevypadl. V rozjížďce s číslem pět upadl Barry Briggs tak nešastně, že mu řetěz doslova amputoval prst na ruce. Zatímco Novozélanďan skončil v nemocnici, na startovním roštu ho pravidelně zastupovali náhradníci Jim McMIllan a právě Jan Simensen. Mít Milan Špinka ve Wroclawi o dva body více, jel by jediné dvě rozjížďky ve světovém finále. Jenže to jsou ta ošidná kdyby, na která se v plochodrážní sportu nehraje, což vám řekne i devítiletý špunt, když na malé dráze odloží svou stopětadvacítku.

Jeden z černých roků československé reprezentace:
Československý závodník ve světovém finále jednotlivců nebyl v minulosti rozhodně pravidlem. Jeho brány poprvé dobyl Antonín Kasper ve své životní sezóně 1963. Ten však před nejistou budoucností náhradníka v legendárním Wembley dal přednost Zlaté přilbě ČSSR v Pardubicích, kterou vyhrál.

Vzápětí ho napodobil Jaroslav Volf a v sezóně 1965 Luboš Tomíček. Na další start našeho závodníka mezi šestnáctkou nejlepších světových plochodrážníků světa jsme si ovšem museli počkat až do roku 1971, kdy se do světového finále kvalifikoval Jiří Štancl.

Od mladé generace závodníků narozených na přelomu čtyřicátých a padesátých let se plným právem daly očekávat skvělé výsledky. Jenže roku 1972 se nedostavily. Ještě předkolo v Mariboru dalo dost důvodů k optimismu. Petr Ondrašík vyhrál všech pět svých jízd, Jan Verner se umístil na druhém stupínku hned pod ním a postup do dalšího našel i Zbyněk Novotný, který figuroval na šesté příčce.

Ovšem první kola řady našich borců prosila více než dokonale. V Gorzowě, o němž nám vyprávěl Miroslav Rosůlek, vypadl nejen on, ale také jeho klubový kolega Jan Klokočka. Václav Verner postoupil jako náhradník. V Miskolci nikdo z našich nestartoval, v Abensbergu vypadl Zbyněk Novotný, ale dál se dostali Jan Verner, Miloslav Verner a Jan Holub, který byl druhý za vítězným Henrykem Glücklichem.

Z Liberce šli dál šestý Petr Ondrašík a osmý Milan Špinka. Šokem se stalo vyřazení Jiřího Štancla. Méně informovaní novináři dokonce spekulovali o poklesu jeho formy kvůli svatbě, nicméně pravým viníkem se stalo deštivé počasí a rozmoklá dráha. Pod Ještědem v poli vyřazených tehdy skončili také Miloš Duda a Stanislav Kubíček.

Přes druhé kolo neprošli Jan Verner, Miloslav Verner a Jan Holub, kteří skončili vyřazení v polské Bydhošti. Naproti tomu z Prahy šel dál nejen Milan Špinka, ale také Petr Ondrašík. Stanislav Kubíček dostal druhou šanci místo Zdeňka Majstra, ale nezužitkoval ji k postupu. Václav Verner a Zbyněk Novotný se pražskému publiku představili v roli náhradníků bez nároku na postup.

V kontinentálním finále v Čerkesku skončil Petr Ondrašík, Milan Špinka byl pátý, ovšem jeho pou šampionátem skončila právě ve zmiňované Wroclawi. Pouhé dva body ho dělily od světového finále, které československým borcům zůstávalo zavřené až do roku 1976, kdy do něho pronikl legendární Jiří Štancl.

Evropské finále MS jednotlivců – Wroclaw:
1. Pawel Waloszek (PL) 13, 2. Ole Olsen (DK) 12, 3. Anders Michanek (S) 11, 4. Aleksander Pavlov (SU) 10, 5. Anatolij Kuzmin (SU) 10, 6. Grigorij Chlynovskij (SU) 9, 7. Christer Löfqvist (S) 8, 8. Viktor Trofimov (SU) 8, 9. Bernt Persson (S) 7, 10. Valerij Gordějev (SU) 7, 11. Viktor Kalmykov (SU) 7, 12. Jan Simensen (S) 6, 13. Milan Špinka (CS) 5, 14. Bengt Jansson (S) 3, 15. Hasse Holmkvist (S) 2, 16. Reidar Eide (N) 0, res Tommy Jansson (S) a Zenon Plech (PL) oba DNR.

Foto: archív autora

Historie

Před 20 lety: Vladimír Višváder se přesvědčil, že lepší než mít prima bráchu je mít prima bráchy dva

Zohor – 26. července 1992
Nebýt plochodrážní dlouhověkosti Vladimíra Višvádera, znal byl Zohor na slovenském Záhorie jen málokdo. Pamětníci by vzpomínali, že se tady kdysi jezdila plochá dráha stejně jako kupříkladu v Čakovicích, Chomutově nebo Přerově. Nicméně i zapřísáhlý zohorský patriot Vladimír Višváder by na zdejší ovál měl jen divácké vzpomínky, nemít dva skvělé bratry Dušana a Romana. Ti se postarali, aby se před dvaceti lety plochá dráha do Zohoru ještě jednou vrátila kvůli němu.

Na strach z motocyklu nejlíp účinkuje motocykl
Jak Dušan, tak Roman Višváder oblékali vesty Zohoru, dokud připomínky hygienika ruku v ruce s neutěšeným stavem klubové pokladny nezapříčinily u zavření bran stadiónu pro plochodrážníky na konci sezóny 1985. Plochodrážní opojení starších sourozenců samozřejmě muselo dopadnout na úrodnou půdu i v případě benjamínka Vladimíra.

„Dělal jsem tam praporkáře,“ vzpomíná na období, kdy hrál Zohor aktivní úlohu v československém termínovém kalendáři. „Odmalička si schovávám výstřižky ze Světa motorů, Motoru, Stopu a Stadiónu. Měl jsem to všechno s sebou ve všech svých bydlištích. Tahám to pořád, je to můj inventář a moje modlitební knížka.“

Kdo ví, jak by se vyvíjely osudy Vladimíra Višvádera, kdyby v pětaosmdesátém plochá dráha v Zohoru neprohrála svůj duel s fotbalisty. Možná by pokračoval pouze ve sbírání a lepení výstřižků v domě svých rodičů a jednou za rok doprovázel své bratry na Zlatou přilbu, kam s nimi jezdil už jako školák. Anebo by se stal zázrak, záhorská plochá dráha by se dokázala vyšvihnout k výšinám.

Nechme však podobné úvahy spisovatelům, kteří se vyžívají v alternativní historii, a držme se toho, co se stalo doopravdy. V půlce osmdesátých let stál plochodrážní kariéře Vladimíra Višvádera v cestě nejen konec zohorské ploché dráhy, ale také pořádný respekt ke všemu, co má motor mezi dvěma koly.

„Já se do patnácti let motorek bál,“ přiznává borec, který jen o pár let později proslul nekompromisní jízdou mnohdy daleko za hranou, díky čemuž počátky jeho kariéry provázel nejen potlesk publika před stupni vítězů, ale také zlověstné dunění mantinelů. Patnáctiletý Vladimír Višváder byl ovšem nevinný beránek ve srovnání s dravcem, jehož v endurovém pekle v rakouském Erzbergu nepřinutila ubrat plný plyn ani píchlá pneumatiky. Bratři se však rozhodli, že z něho vychovají motorkáře se vším všudy.

„Bráchové mi složili pincka,“ pokračuje Vladimír Višváder ve svém vyprávění. „Jezdil jsem na něm i po zadním. A přes různý kejvačky a motokrosovou ČZ 380 jsem začal s plochou dráhou. A pořád v tom pokračuju.“

V Zohoru ovšem nebylo na plochou dráhu ani pomyšlení. „Šel jsem do toho po hlavě,“ zní z úst Vladimíra Višvádera slova, která nás v dnešní době už rozhodně nepřekvapí. „Odstěhoval jsem se od rodičů do Žarnovice. A povedlo se mi dostat se na vojnu do VTJ Racek Pardubice.“

V optimálních podmínkách to šlo už ráz na ráz. V roce 1992 se jeho cesta v mistrovství světa juniorů zastavila v semifinále, na domácím kolbišti se před ním umístili jen Antonín Šváb a Tomáš Topinka, VTJ Racek Pardubice putoval první ligou od vítězství k vítězství. Dušan a Roman Višváderovi mohli být na svého nejmladšího brášku náležitě pyšní. Jenže doma v proslulém šenku, jehož věhlas šířil v plochodrážních kuloárech každý, kdo ho jen navštívil, se mohli chlubit jen při vyprávění nad články, vyplněnými programy či fotografiemi. A právě tehdy se v jejich hlavách zrodila myšlenka obnovit zašlou slávu zdejšího plochodrážního stadiónu.

Prázdná pneumatika naštěstí nepřinesla vyřazení z finále
Sotva se během zimy v motocyklových časopisech objevil plochodrážní kalendář 1992, tehdy ještě prezentovaný v úplné podobě, všem fanouškům padly do oka dvě stěžejní novinky. Za prvé se na Prvního máje mělo opět závodit ve Mšeně. Tou druhou byl mezinárodní závod zapsaný v Zohoru na neděli 26. července.

„Slovo dalo slovo a bráchové se spojili s panem Vozárem,“ přibližuje Vladimír Višváder. „Ještě bylo poslední rok ČSFR. Mantinely v Zohoru byly nízký, nevyhovovaly už předpisům, ale dohodla se jednorázová výjimka. Na stadiónu se hrál fotbal, ale s dráhou se nedělalo nic. Tatínek s bráchama stadión tejden předem připravovali, sekali tam trávu a natírali mantinely.“

Slušně se začala zaplňovat také startovní listina. „My jsme jeli z Racku celej‘ tým jako na trénink,“ vzpomíná Vladimír Višváder. „Pan Vozár se dohodl s panem Švábem. Ten zajistil Pražáky a přivez‘ dlouhýho Němce Petera Hehlerta. Dozvěděli se to Rakušáci a přijeli taky. Startovka byla dost pestrá.“

I když Březolupy, které by logicky mohly poskytnout slušné jezdecké zdroje závodu v nedalekém Zohoru, jely ve stejný den extraligu v Pardubicích, sešlo se v depu patnáct závodníků ze třech zemí. Jako první okusil ovál právě Vladimír Višváder, i když to neskončilo zrovna optimálně.

„Zařídil jsem si, že jsem měl dovolenou,“ připomíná, že tehdy ještě kroutil dvouletou vojenskou službu. „Byl jsem v Zohoru o tři dny dřív a stihnul jezdit po dráze na třistapadesátce smykem. Jenže flat track mi tenkrát nevyšel. Upad‘ jsem, byl jsem jen v tričku a měl ruce a předloktí sedřený do krve. Ale na závodech jsem s tím neměl žádnej‘ problém.“

Potíže ale nastaly během závodu, kdy definitivně zkolabovalo startovací zařízení. „Startovalo se na praporek,“ vybavuje si Vladimír Višváder. „Všichni to pojali v pohodě. Nebyl to problém, zažil jsem to už v Debrecenu.“ Na příliš letmý start doplatil jedině Karel Průša, jehož rozhodčí Juraj Nevřela nekompromisně diskvalifikoval z rozjížďky s číslem třináct.

Mítinku vládl jednoznačně Antonín Šváb. „Byl neporaženej‘,“ říká Vladimír Višváder s uznáním i po dvou desítkách let. „Jel jako z partesu, ujížděl nám všem.“ Hrdina našeho vyprávění se o jeho rychlosti přesvědčil na vlastní kůži hned v sedmé jízdě.

„Jel jsem to ještě na sedmičce s magnetem, osmička s bezkontaktním zapalováním byla v rezervě,“ vytane mu na mysl další vzpomínka. Závod pro něho nebyl jednoduchý. Hned v jedenácté jízdě dojel do cíle až za Peterem Hehlertem. „Musel jsem jet na doraz, body mi ubejvaly,“ vypráví. „S tím Hehlertem jsem se za tu jízdu asi třikrát uknul. On měřil snad dva metry a roztáh‘ se po celý dráze. Na čáře mi na něho chybělo snad padesát, možná dvacet centimetrů.“

Mnohem větší ztráta Vladimíra Višvádera postihla v rozjížďce s číslem patnáct, v níž se vedle něj na startovním roštu objevili už jen Rakušané Thomas Stadler a Rainer Selb. Miláček domácích tribun ovšem píchnul zadní kolo. „Tlačil jsem do cíle s gumou namotanou mezi předlohou a šáskama,“ vybavuje si. „Potřeboval jsem bod a právě ten mě nakonec dostal do finále.“

Před ním však ještě vyhrál devatenáctou jízdu před Antonem Bluskem, Jiřím Rafajem a René Junou. Když Peter Hehlert rezignoval na rozjezd o finále, na startu rozjížďky čtyř nejlepších vedle Vladimíra VIšvádera stanuli Antonín Šváb, Thomas Stadler a Rainer Selb.

Pražský junior dominoval i tentokrát. „Byl strašně rychlej‘,“ vzpomíná Vladimír Višváder. „Já obtáh‘ Rakušáka na druhý místo. Byla velká sláva, skvělá atmosféra. Prostě Zohor. Všichni, kdo tam byli někdy se mnou, určitě vědí, o čem mluvím. To se musí zažít!“

Naděje na škváru jsou pryč, ale alternativou mohou být ledy
Zábava rozhodně neskončila cestou ze stupňů vítězů. „Pan Šmída z Pardubic přivez‘ kapelu Živaňanku,“ usmívá se Vladimír Višváder. „Jsou to starší pánové ze Živanic, mýho současnýho bydliště. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že v Živanicích budu někdy bydlet.“

Mítink v Zohoru, který byl připraven prakticky pro něho, se mu logicky musel vrýt hluboko do vzpomínek. „Super bylo, když jsem si v kasárnách listoval programem,“ říká. „A mezi oficiálními činovníky bylo asi pět s příjmením Višváder.“

Litovat se dalo snad jedině skutečnosti, že šlo opravdu už o poslední plochodrážní závod v Zohoru. „Už jsem byl z Racku pryč a jezdil v Březolupech,“ připomíná Vladimír Višváder svůj přestup. „Nebyl důvod k opakování. Už na to nikdy nepřišla ani řeč, ani myšlenka. Asi politická situace (smích).“

Jenže operovat se slůvkem nikdy bývá hodně ošidné. „S bráchama se lehce bavíme, že bysme kolem Zohoru udělali ledy,“ rozzáří se. „Mám tam taky písáky. Ale tuhle zimu to asi nebude. Možná snad trénink. Ale myslím, že v Zohoru plochodrážní leďák dlouho nejel, takže jim přijedu ukázat nějakou show.“

Ledová dráha je totiž jedinou možností, protože stadión už není ve stavu, že by na něm mohly jezdit motocykly. „Shodou okolností jsem na stadiónu byl po ukončení sezóny v Žarnovici,“ svěřuje se Vladimír Višváder. „Chtěl jsem ho ukázat Novákovým z Pardubic. Je tam už jen zábradlí, mantinely zmizely. Přímo v ovále jsou už několik let sloupy osvětlení. Pro plochou dráhu je to už konec. Zrovna tam hráli fotbal. Ale u brány mě poznali, takže jsme nemuseli platit vstupné. Ale stejně jsme tam byli asi jenom minutku, než jsme šli pryč.“

Mezinárodní závod – Zohor:
finálová jízda: 1. Antonín Šváb (Praha) 15, 2. Vladimír Višváder (Racek) 11, 3. Thomas Stadler (A) 11, 4. Rainer Selb (A) 11 – pád;
další pořadí: 5. Peter Hehlert (D) 11, 6. Anton Blusk (Žarnovica) 10, 7. Jiří Rafaj (Praha) 9, 8. Karel Průša (Chabařovice) 8, 9. René Juna (Racek) 7, 10. Peter Dürhammer (A) 6, 11. Jan Fejfar (Praha) 5, 12. Drahomír Sauer (Svitavy), 13. Jaroslav Kolenčík (Racek) 2, 14. Richard Berger (Svitavy) 1, 15. Jozef Tomka (Žarnovica).
Poznámka: o účast ve finálové jízdě měl být vypsán rozjezd, avšak Peter Hehlert na účast v něm rezignoval, takže jedenáctibodoví Vladimír Višváder, Thomas Stadler a Rainer Selb postoupili do finále přímo.

Nabitý víkend:
Dnes se naprostá většina českých závodů koná bez vzájemných termínových kolizí a to nejen kvůli fanouškům jako spíše z důvodu klesajícího počtu závodníků. Před dvaceti lety nebyla v české ploché dráze ještě tak zoufalá situace. O den dříve se konala extraliga mezi Chabařovicemi a Březolupy. Moravský tým v termínu zohorského závodu absolvoval další extraligu v Pardubicích (v neděli!). Přes pochopitelný odliv potenciálních účastníků však přesto v Zohoru dokázali dát dohromady patnáctičlennou startovní listinu.

Foto: archív autora

Historie

Před 40 lety: nezničitelný Miroslav Rosůlek se ze svého světového debutu vrátil s vizáží vodníka

Gorzow – 21. května 1972
Počátek sezóny 1972 zastihl Miroslava Rosůlka ve skvělé formě. V historické rubrice magazínu speedwayA-Z už vyprávěl, kterak se v půlce dubna poprvé v kariéře postavil na stupně vítězů závodu mistrovství republiky jednotlivců. Druhý den v Chomutově ovšem skončil v nemocnici s otřesem mozku a roztříštěnou lopatkou. Pacient však pojal zcela jiné plány než dlouhou rekonvalescenci, protože měl poprvé zasáhnout do mistrovství světa. Dnes uznává, že to byla chyba, ovšem tehdy vnímal všechno úplně jinak, o čemž nám se svým charakteristickým humorem poví dnes.


Slánští plochodrážníci jsou hlučnější než Olympic
Systém kvalifikace československých závodníků pro mistrovství světa se v průběhu let lišil. Na jedné straně rozhodoval státní trenér od zeleného stolu, na opačném pólu stojí dlouhý seriál kontrolních závodů z let 1967 a 1968 či dvojstupňová kvalifikace v sezóně 1973. Před čtyřiceti lety se rozhodlo v Břeclavi, kde se adepti na reprezentační vestu sešli na stadiónu v sousedství hradu upraveného v devatenáctém století do podoby romantické zříceniny. Po soustředění následoval rozhodující kontrolní závod.

„Soustředění vedl Tonda Kasper,“ ujímá se slova Miroslav Rosůlek, jemuž břeclavská dráha seděla. Stejně jako v jeho Slaném byl totiž na jejím povrchu asfaltový koberec. „To bylo pro mě jako vystřižený. Dráha tam byl menší, ale na asfaltu ses nesměl bát do nájezdu. V Břeclavi byl čistej‘, hladkej‘ asfalt, kdybys tam jel pomalu, nedostal bys motorku do smyku a nezatočil bys.“

Po dvaceti jízdách na tom byl nejlépe právě Miroslav Rosůlek. Další vavřínové věnce si rozebrali Jiří Štancl a Karel Voborník. Jižní Morava oplývá milými a pohostinnými lidmi. A v době, kdy plochodrážnící dostávali refundováno zameškanou dobu v zaměstnání ze svazarmovských zdrojů, domů se příliš pospíchat nemuselo.

„V Břeclavi byl vedoucí, jmenoval se Maršálek,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Po závodech nás pozval do Lanžhota do kulturáku. Přinesl víno ze svýho sklípku. Vypili jsme pár skleniček, já skončil na jedný straně stolu, Honza Klokočka na druhý.“

Společnost se popadala smíchy za břicha, když se dvojice nerozlučných slánských kamarádů bavila svými žerty. „Najednou se otevřely dveře a vešli Petr Janda s Viktorem Sodomou,“ vypráví Miroslav Rosůlek. „Vedle v sále měl vystoupení Olympic. A oni přišli, a se trošku ztišíme, že je rušíme při hraní a lidi neslyšej‘.“

Miroslav Rosůlek měl však pádné důvody k hlučným oslavám. Nejenže na podzim v kvalifikaci potvrdil svou příslušnost k elitní šestnáctce československých závodníků, kteří se v seriálu závodů střetávali o titul. Ale nyní si ke všemu ve svých třiceti letech vysloužil poprvé reprezentační vestu.

Štěstěna se odvrací
Skvělá sezóna Miroslava Rosůlka pokračovala. V půlce dubna odstartoval československý šampionát na jeho dráze ve Slaném. Vyhrál úvodní jízdu, a by mu první bod sebral Zdeněk Majstr, ve třetí a čtvrté sérii opět zvítězil. V rozjížďce s číslem devatenáct vyhrál Jiří Štancl, jehož čekala cesta na nejvyšší stupínek vítězů. Miroslava Rosůlka porazil ještě Jan Klokočka, ale hrdina našeho vyprávění dobyl první vavřínový věnec v mistrovství republiky, by ho v rozjezdu o stříbro odvedl Jan Holub.


Na velké oslavy nebylo tentokrát ani pomyšlení. Když se Miroslav Rosůlek vrátil domů do Knovíze, sousedé ho na ramenou odnesli do hospody, ale on s nimi poseděl jen krátce. Nebylo divu, druhý den pokračoval československý šampionát v Chomutově. Na rozbité dráze plné záludných děr nasbíral osm bodů. V poslední jízdě však upadl, Jan Verner jedoucí těsně za ním stačil pouze zvednout motocykl na zadní kolo. Ležící Miroslav Rosůlek dostal ránu od jeho motoru a skončil v místní nemocnici.

Ředitel slánské Baterie Junek pro něho poslal svou osobní šestsettrojku, která ho přivezla do nemocnice ve Slaném. „Ležel jsem tam tejden,“ říká hrdina našeho vyprávění. „Rozcvičovali mně ruku. Měl jsem závody v Rakousku, chtěl jsem ho jet. Ale ani jsem tu ruku nezved‘. Člověk byl blbej‘, říkal si, že to dopadne.“

Rakouský pouák musel Miroslav Rosůlek nakonec oželet. Mistrovství světa v polském Gorzowě, navíc první v kariéře, byl ovšem jinačí kalibr. A tak vzrůstem maličký slánský bojovník spěchal zpátky za široká řidítka plochodrážního speciálu.

„Asi tejden před Polskem jsem si zkusil ztrénovat,“ odhaluje okolnosti svého comebacku. „Nejdřív pár kol. Pak jsem zkusil start a čtyři kola. Nakonec jsem se jet tak vozil bez brejlí a náhubníku. Přišel Honza Klokočka, vjel taky na dráhu, a že si zkusíme start. Nechtěl jsem, argumentoval, že nemám brejle, ale přemluvil mě, že se mnou jenom odstartuje. Počítal jsem, že mě nechá po startu jet dál, jenže on pokračoval. V zatáčce to dal pode mě. Od jeho zadního kola odlít‘ šutr, trefil mě do obličeje a vyrazil dva zuby. Myslel jsem, že ho zabiju, ale on se smál v depu jako blázen. Pak si ještě dělal srandu, že mi dal deset tisíc a já si nechal ty zuby udělat.“

Doktor řval více než pacient
Počátkem sedmdesátých let byl pavouk kvalifikačních kol světového šampionátu světa pevně daný. Plochodrážníci zápolili ve třech geografických zónách, skandinávské, britské a kontinentální. Společně se potkali až v evropském finále, odkud vedla cesta už jen do světového finále. V něm měli zajištěná místa závodníci pořadatelské země.

Kontinentální část kvalifikace po dvou předkolech v italském Udine a jugoslávském Mariboru startovala naplno čtveřicí kvalifikačních kol v polském Gorzowě, našem Liberci, západoněmeckém Abensbergu a maďarském Miskolci. Vedle Miroslava Rosůlka do Polska zamířili i Jan Klokočka a Václav Verner, který nakonec jako jediný z československého trojlístku našel cestu k postupu, i když jen v roli náhradníka.


„O tréninku pršelo,“ vybavuje si Miroslav Rosůlek svou premiéru v mistrovství světa. „Dráha byla hodně hluboká. Nic pro mě. Už jsem věděl, že to nebude žádná velká sláva. Druhej‘ den při závodech už nepršelo, ale dráha zůstala hluboká. Měl jsem starosti s tou rukou. Sice jsem zatočil, ale kdyby se mi to stalo teď, přemejšlel bych jinak.“

Za daného stavu nebyl žádný div, že po třech sériích měl Miroslav Rosůlek na svém kontě jediný bod. „V předposlední jízdě jsme jeli s Josefem Scharlem,“ vypráví. „Byli jsme kamarádi. Odstartoval jsem poslední, on byl přede mnou. Motal se tam, já zkoušel venek, vnitřek. V posledním kole jsem si říkal, že už to není možný. A dal jsem to po venku. Jeho ale kopla díra a už jsme šli. Já měl držku úplně sedřenou a trošku škváry tam mám ještě dneska.“

Odřeniny se rychle zahojí, ale mnohem větší problém měl Miroslav Rosůlek s rukou. „Myslel jsem, že je vykloubená,“ upřesňuje. „Říkám Klokanovi, a mi ji dá zpátky. Ale ruka byla zlomená a o tři cenáky vyhnutá.“

Stejně jako při posledním závodě před měsícem v Chomutově musel hrdina našeho vyprávění opouštět stadión v sanitce. Spolu s ním byl jejím nedobrovolným pasažérem také Josef Scharl. „Měl ruku pětkrát zlomenou,“ říká Miroslav Rosůlek.


Oba závodníci záhy poznali úroveň lékařské péče v komunistickém Polsku. „Nejdřív jsem šel na řadu já,“ pokračuje slánský závodník. „Rentgenovali mně to a píchli injekci. Přišli tři manící, pak čtvrtej‘. Chytli mě a ten jeden ni vrazil hlavu pod rameno a začal mi rovnat ruku. To bylo příšerný, kousnul jsem ho do boku, takže řval ještě víc než já. Vedle z místnosti na to koukal ten Rakušák. Když viděl, co se mnou dělaj‘, podepsal radši revers a nechal se ošetřit až v Rakousku. Mě odvedli na pokoj, když jsem viděl ty lajtuchy, řek‘ jsem, že tady nebudu ani minutu.“

Člověk vydrží víc než zvíře, vodník víc než člověk a závodník závodí
Rovnou z nemocnice odvezli Miroslava Rosůlka na slavnostní banket, kterým závod končil. „Co jsem tam měl ale ve svým stavu dělat,“ krčí rameny. „Nechal jsem se zavýzt na hotel a ráno jsme jeli do Prahy. Klokan se nabíd‘, že mě hodí domů. Přivez‘ mě do Knovíze, zazvonil, ale hned vlez‘ do auta a utek‘. Dobře věděl, jak by mu moje máma vynadala.“

Polské zdravotnictví se postaralo také o odřeniny, které měl Miroslav Rosůlek v obličeji. „Namazali mě žlutou mastí,“ líčí. „Klokan mi cestou koupil brejle na oči a já v nich s tou žlutou mastí, co nešla umejt‘, vypadal jako vodník. Igor Plechanov, co byl v Gorzowě s ruskejma závodníkama, mi říkal, že to musím drhnout, a na tu mast vezmu rejžák. A tak jsem si vzal kartáč, co jsem měl na kožáky, a podívej, jak jsem si to pěkně vyčistil (smích).“

Debut v mistrovství světa skončil stejně jako jarní část sezóny 1972, která se přitom pro Miroslava Rosůlka tak pěkně začala v Břeclavi a ve Slaném rozvíjet. „Člověk vydrží víc než zvíře,“ filozofuje Miroslav Rosůlek s odstupem čtyř desítek let. „Ale kdybych měl tenkrát ten rozum, co teďka, věděl bych, že po takovým úrazu nemůžu jet. Ale byli jsme závodníci a šli jsme závodit.“

Kontinentální kvalifikační kolo MS jednotlivců – Gorzow:
1. Edward Jancarz (PL) 15, 2. Zenon Plech (PL) 13, 3. Valerij Gordějev (SU) 12, 4. Ryszard Dziatkowiak (PL) 11, 5. Antoni Woryna (PL) 10, 6. Vasilij Baturin (SU) 9, 7. Georgij Ivanov (9), 8. Anatolij Kuzmin (SU) 9, 9. Václav Verner (CS) 6, 10. Jan Klokočka (CS), 11. Nedělko Nedělkov (BG), 12. Miroslav Rosůlek (CS) 1, 13. Josef Scharl (A); traové rezervy startující místo závodníků, kteří nedorazili, bez nároku na postup: Andrzej Pogorzelski (PL) 8, Antoni Fojcik (PL) 6, Boguslaw Nowak (PL) 4.

Foto: archív autora, archív Miroslava Rosůlka a Pavel Fišer